oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Do advokátního nebe odešel další z nestorů advokacie - JUDr. Jindřich Skácel

publikováno: 28.03.2019

S hlubokou lítostí a zármutkem jsme přijali zprávu, že nás 27. března 2019 navždy opustil další z nestorů advokacie JUDr. Jindřich Skácel. Narodil se 30. 11. 1937 v Olomouci jako syn československého legionáře, mnohokrát vyznamenaného nejen prezidentem T. G. Masarykem. Byl brněnským patriotem a milovníkem latinských citátů. Vtipným vypravěčem groteskních kauz, sportovcem, atletem, oblíbeným kolegou i šéfem. V advokacii působil úctyhodných 55 let. Připomeňme si jej posledním rozhovorem, který s ním pro knihu vzpomínek Nestoři české advokacie před třemi lety vedli Petr Toman a Ondřej Šebesta.

Pane doktore, můžete zavzpomínat, kde jsou kořeny Vašeho zájmu o právo a spravedlnost?

Určitě v mých rodičích. Můj otec Jindřich Skácel byl historikem československých legií na Rusi. V první světové válce byl pobočníkem Rudolfa Medka, spisovatele, básníka a pozdějšího generála (a otce Ivana Medka z Hlasu Ameriky). V roce 1919 se stal starším pobočníkem vrchního velitele našich legií generála Jana Syrového, v červnu 1920 byl přijat prezidentem Masarykem. Byl nositelem řady vysokých československých i francouzských vyznamenání, autorem dvou knih o legiích (Československá armáda v Rusku a Kolčak, 1926, a S Generálem Syrovým v Sibiři, 1923), dosáhl hodnosti plukovníka a úspěšně absolvoval generálský kurz. Brigádním generálem nebyl 28. října 1938 jmenován jen proto, že přišel „Mnichov“.

Sloužil tatínek v armádě i po roce 1948?

Už ne. Byl předčasně, v pouhých dvaapadesáti letech penzionován. Do vojenské knížky mu bylo zapsáno, že bojoval proti Rudé armádě. V červnu 1953, po měnové reformě, mu byl dokonce důchod odňat. Mně bylo tehdy jen 15 let. Matka, absolventka klasického gymnázia, brzy onemocněla tuberkulózou a zůstala celý život bez výdělku. Všichni tři jsme v roce 1953 žili jen z tří set padesáti korun měsíčně. Středoškolské vzdělání mi bylo umožněno získat s tím, že na vysoké škole už nebudu moci studovat.

Ale nakonec se to přeci jen podařilo.

Ano. Roku 1956 přišel na XX. sjezdu KSSS k moci Nikita Chruščov a pootočil kormidlem sovětské, a tudíž i naší politiky. Řekl tehdy: „Je nutné ukončit období kultu osobnosti.“ Díky tomuto uvolnění jsem mohl jít po maturitě ke zkouškám na vysokou školu. Zkoušel jsem se dostat nejdříve na Institut tělesné výchovy a sportu. Měl jsem dobrou atletiku (v dorostu jsem byl krajským přeborníkem), ale nějak jsem se nepotkával s míčem, ve fotbale by mě obehráli a na košíkovou jsem nebyl dost velký. Řekli mi, že pravděpodobně přijat nebudu. Tak jsem přešel z Malé Strany, kde tehdy Institut sídlil, přes most na druhý břeh Vltavy. Šel jsem na právnickou fakultu.

Proč právě tam?

Matčina gymnaziální spolužačka měla za manžela advokáta a maminka advokátní profesi nejednou pochvalně zmiňovala. Na právnické fakultě mi sdělili, že se budou přijímačky dělat za deset dnů. Tak jsem šprtal. Můj otec byl mimořádně houževnatý a v práci s písemnostmi zběhlý muž, stihl mi udělat výpisky, z nichž jsem se učil. Na právech mi hned po přijímačkách řekli, že jsem přijat. Přijel jsem domů s touto radostnou zprávou a za čtyři dny nato přišla informace, že jsem byl přijat i na Institut tělesné výchovy a sportu. Tak co teď? Rodiče mne přesvědčovali, ať si zvolím práva. Přiklonil jsem se nakonec k jejich názoru. Zanedlouho po vstupu na práva však chtěl náš ročníkový učitel očistit školu od studentů, jejichž kádrový profil se mu nelíbil.

Souviselo to s tím, že byl Váš otec legionář?

Prakticky ano. Dělal tzv. „triedno-politické hodnotenie“. Běda, když dospěl k závěru, že studentovi chybí kladný postoj k lidově-demokratickému zřízení. My jsme tomu tehdy říkali „klapoklidez“. Jak mi řekl jeden spolužák, který byl již tehdy členem KSČ, zachránilo mě, že jsem reprezentoval fakultu na atletických přeborech Karlovy univerzity na Strahově a zvítězil v trojskoku. Pro právnickou fakultu to tehdy bylo jediné vítězství. Tehdy to byl dokonce nejlepší výkon roku v ČSR. Štěstím nás několika kádrově napadnutelných bylo, že brzy došlo ke změně a my dostali nového ročníkového učitele JUDr. Zdeňka Češku, který výrazně utlumil čistky. Paradoxem je, že ten přísně kádrující ročníkový učitel po listopadu 1989 na fakultě setrval, zatímco Češka, který byl před listopadem 1989 rektorem Karlovy univerzity, musel ze školství odejít.

Jací byli tehdejší vyučující na fakultě?

V době mých studií vyučovali na fakultě například profesoři JUDr. Vladimír Solnař a JUDr. Viktor Knapp. Doktor Knapp, tehdy teprve čtyřicátník, byl před mým příchodem na fakultu tajemníkem prezidenta Klementa Gottwalda a následně i prezidenta Antonína Zápotockého, jak uvedl v devadesátých letech ve čtivé knize s titulem „Proměny času“. Po listopadu 1989, za Václava Havla, byl akademik Knapp místopředsedou Československé akademie věd (ČSAV).

Pomalu se blížilo ukončení studií.

Při státních závěrečných zkouškách v letech 1960 až 1961 mi chyběl stupeň „výborný“ pouze z marxismu-leninismu. Samé výborné na vysvědčení o státních závěrečných zkouškách měla z ročníku, pokud vím, jen jedna studentka. V roce 1961 se mnou promovali například Alena Winterová, Milan Bakeš, Vojtěch Cepl, Petr Tröster, později profesoři na fakultě, Jiří Toman, profesor na právech v USA, dále Zdeněk Masopust, posléze doktor věd. Studovala s námi i pozdější manželka hokejisty a hokejového trenéra Luďka Bukače Emilie, řečená Mílinka. Byla mnohými pokládána za nejhezčí dívku ročníku. Také Vojtěch Cepl, později patrně mediálně nejznámější z nás, se o ni po jistou dobu ucházel, ale ona už byla zadaná. Vojtěcha Cepla bylo pak možné často vídat po boku dcery národního umělce Jiřího Trnky Zuzany, s níž se oženil. Ona byla velmi pohledná, milá a skromná, i přesto, že ve světě byli v padesátých letech známi snad jen dva Čechoslováci: Jiří Trnka a Emil Zátopek.

Jaké bylo Vaše první zaměstnání?

Tehdy ještě existovaly umístěnky. Dostal jsem umístěnku do brněnského družstva, což mě neuspokojovalo. Podařilo se mi dojednat funkci s právnickou náplní v Královopolské strojírně v Brně. Pobyl jsem tam jen asi tři měsíce, poté jsem šel na dva roky na vojnu. Narukoval jsem do jednoho z tehdy nejodpudivějších vojenských útvarů na Šumavu do Janovic nad Úhlavou. Po skončení vojenské služby jsem se vrátil na dva měsíce do strojíren a pak jsem se již ucházel o práci v advokacii.

Tedy konečně přišla advokacie?

Rok před promocí jsem se nahodile setkal s JUDr. Václavem Mandákem, tehdy advokátem v Prostějově, později funkcionářem Ústředí československé advokacie, který mi sdělil o práci advokáta mnoho zajímavého. Krajské sdružení advokátů v Brně mne přijalo jako koncipienta do pracovního poměru dne 1. prosince 1964. Nastoupil jsem do Advokátní poradny č. 1 v Divadelní ulici jako koncipient JUDr. Zdeňka Steinmanna. To byl začátek mé advokátní činnosti.

Byl začátek těžký?

Ani ne. Měsíc po příchodu do poradny mne školitel poslal obhajovat k nějaké dopravce k Městskému soudu v Brně. Docílil jsem tehdy osvobození obžalovaného. Klient byl s mou obhajobou spokojen a školitel rovněž. Zmínil se o úspěšné obhajobě na KSA, což asi nemusel. Já, Brňák, jsem tak byl po třech měsících, začátkem roku 1965, přeložen do Vyškova. Byli tam na okres, tuším, jen tři advokáti. Vedoucím poradny byl JUDr. Jan Plhal, přísný školitel. Obveselit mne mohl jen krátký zástup za JUDr. Sklenáře na detašovaném pracovišti vyškovské poradny ve Slavkově. Doktor Sklenář mi telefonicky sdělil, pod kterým oknem jsou klíče, a v kanceláři byl vzkaz, kde je schován demižon vína.

Jak dlouho jste zůstal ve Vyškově?

Přidělení do Vyškova netrvalo dlouho, ale návrat do Brna mne, bohužel, nečekal. V září 1965 jsem byl převelen do Břeclavi. Jižní Moravu jsem do té doby neznal. Vedoucí JUDr. Eduard Kutáček však na mne v advokátní poradně nedaleko Dyje zapůsobil velmi dobrým dojmem.

Ve kterém roce jste skládal advokátní zkoušky?

V roce 1967, v době mého působení v Břeclavi. Nejvíce času mi při zkouškách, to bylo ještě před vznikem federace, věnovali Slováci. JUDr. Vojtech Telek, který zkoušel trest, a JUDr. Ján Steiner zkoušející civil. Ten mi dával hodně „špeků“, ačkoliv jsem jim byl takřka „súsed“, jak mu připomínal doktor Telek. Já jsem však tehdy byl v mimořádné formě a ty špeky jsem zvládl, což ocenili. Zkušební komise mne uznala „výtečně způsobilým k výkonu advokacie“. Z titulu prospěchu na fakultě mi krátce poté spadl do klína i doktorát.

Jak vzpomínáte na roky strávené v Břeclavi?

V Břeclavi jsem získal nejvíce praktických zkušeností. Byli jsme tam jen tři advokáti, posléze už jen JUDr. Eduard Kutáček a já. Pět stání v jednom dnu nebylo výjimkou, naštěstí k soudu byl z advokátní poradny jen kousek. Je známo, že „Slovácko sa súdí“. Možná že též výsledek advokátních zkoušek přispěl k tomu, že jsem byl v Břeclavi pokládán za velmi platného a setrval jsem tam ještě tři roky. Celkem tedy čtyři a půl roku. Klienti se hrnuli, poměrně často přinesli láhev vína, to bylo v tom vinném regionu dost obvyklé. Časem jsem láhev odmítal jen u tušeného kverulanta, ale málokdy jsem ji sám vypil. Jednak jsem musel z poradny u Dyje takřka přes celé město na vlak, jednak jsem se nadále v jisté míře věnoval závodnímu sportu. Vedl jsem v podstatě velmi „řádný způsob života pracujícího člověka“. V mých rukou se z láhve zpravidla stávala tzv. putovní flaška.

Na koho z té doby rád vzpomínáte?

Na JUDr. Jindřicha Drápelu, také Brňáka. Ten sice nebyl mým školitelem, ale de facto mne on, o více než třicet let starší než já, mnohému naučil při společných jízdách vlakem, zejména ze smluvního práva. V Břeclavi však nešlo o idylu, jak by se snad mohlo zdát. Kauz tam bylo mnoho a řada z nich velmi náročných. Obhajoval jsem například jednoho muže, jemuž se nezdařil pokus o přechod státních hranic. Hájil jsem ho příliš. Okresní prokurátor na mne podal stížnost s tím, že navrhuje mé vyloučení z advokacie. Předseda Krajského sdružení advokátů v Brně,JUDr. Jaroslav Soukop, si mne sice předvolal, ale pouze mi dal na vědomí, že je třeba se při obhajobě, zejména u trestných činů s politickou motivací, poněkud krotit a dát si na „okresního“ pozor. Doktor Soukop se prý, na rozdíl ode mne, alkoholu tolik nevyhýbal a nejednou při něm trávil čas s příslušným referentem pro justici na krajském výboru KSČ. To samozřejmě mělo na jihomoravskou advokacii pozitivní dopad. Byl to dobrý chlap, který řadu advokátů mnohokrát podržel. Velmi dobré mínění mám též o JUDr. Zdeňku Hrazdirovi, dlouholetém šéfovi Ústředí české advokacie. Pod jeho vedením a nepochybně zejména jeho zásluhou jako by advokacie byla státem ve státě. Nárazy zvnějška na advokáty buď nedopadaly, nebo byly velmi tlumené. A průměr příjmů advokátů před federalizací i po ní s vysokou pravděpodobností nebyl menší než průměr příjmů soudců, o notářích ani nemluvě.

Jak jste prožil rok 1968?

„Triedno politické hodnotenie“ z doby studií, již zmíněná zkušenost rodiny s odnětím důchodu v roce 1953 a některé další momenty byly pro mne velkým varováním. V době Pražského jara roku 1968 jsem se neangažoval a byl jsem dost opatrný. V průběhu mého břeclavského působení došlo ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Na ten dvacátý první srpen 1968 ovšem nemohu zapomenout. Když jsem přišel ráno před šestou v Brně na nádraží, abych se včas a řádně dopravil do práce, stál u vlaku mladý muž se samopalem. „Nět, nělzja, zapreščeno“. No tak jsem šel za předsedou na krajské sdružení advokátů ohlásit připravenost k práci, abych neměl neomluvenou absenci, tehdy tzv. áčko. Tento dlouholetý člen strany seděl v kanceláři v Kozí ulici zadumán a zjevně posmutnělý. Tak jsme se nečekaně ještě blíže poznali. Vracel jsem se z KSA do svého brněnského bytu přes Špilberk, na který právě vpochodovala nevelká sovětská vojenská jednotka. Připojil jsem se k poslední dvojici vojáků, rusky s nimi rozmlouval, oni byli zjevně zejména co do místa dezorientováni. Odpovídali mi přátelsky. Jejich velitel sice náš hovor zpočátku toleroval, po několika minutách jej však rázně utnul.

Vzpomenete si na některé Vaše zajímavé kauzy?

Jednou se druh a družka po ukončení jejich vztahu v Břeclavi soudili o prase, vlastně o selátko. Zdálo se, že je v podílovém spoluvlastnictví, ale každý z nich urputně prosazoval své výlučné vlastnictví. Klient protistrany nechtěl přistoupit na smír. Po rozsudku, který na sebe dal dlouho čekat, došlo na odvolací řízení. Spor se protahoval a prase stárlo. Ze selátka se stalo nejstarší prase na okrese. Než „kraják“ nařídil odvolací jednání, prase chcíplo.

Zažil jsem i analfabety. Mladá, celkem pohledná Romka Anča P. (příjmení si dosud pamatuji) byla stíhána pro krádež. Nebyla spokojena se svým starším vyšetřovatelem. Křičela: „Já nechcem teho šediváka, já chcem iného šetruváka.“ Po výslechu byla žádána, aby si protokol přečetla. Pravila: „Neviem čítať.“ „Tak protokol aspoň tady podepište.“ „Neviem ani písať.“ „Tak udělejte aspoň tři křížky.“ Anča P. pak urobila mladou, ale těžkou rukou „tri krížiky“.

Je vidět, že se na Slovácku opravdu „súdilo“ hodně.

To nebylo všechno. Jeden ze starších příslušníků Sboru národní bezpečnosti obdržel informaci, že jistý muž na Kopanicích (na jihovýchodní Moravě) jedná doma se zvířetem strašně nemravně a že by ho měli dát zavřít. Na Kopanicích se nacházely na samotách malé chaloupky. Některé lokality nebyly snadno přístupné, některé byly takřka odříznuté od světa. Onen příslušník, jak se tehdy říkalo policistům, prý hned pro závažnost případu telefonoval do advokátní poradny v Břeclavi. Údajný pachatel měl (podle svědkyně, která zvědavě nahlížela do okénka) souložit s kozou, kterou choval, a tím se dopustit zločinu, za který byl trest až pět let těžkého žaláře. Muž se ošíval a pak plačtivým hlasem řekl, že on je vdovec, že ta kozenka je chuděra skoro pořád sama, bez kozla, že oba jsou tak osamělí, že on jí za to vždycky dá to nejlepší žrádlo, které si sám od huby utrhne. Že do postele si ji nebere, že ona mu i tak tím, že tam je, místnost pěkně zadýchá a zahřeje. Že on na topení nemá. Příslušník nicméně shledal, že došlo k naplnění skutkové podstaty zločinu a že i společenská nebezpečnost je vysoká, zejména když kolem okna chalupy, kde mělo k naplnění skutkové podstaty docházet, vede pěšina a mohou tam do okénka nahlížet i mladé dívky. Nejen ta stará bába, která muže, snad ze závisti, udala. Bylo vzneseno obvinění pro naplnění skutkové podstaty zločinu smilstva proti přírodě. Já jsem po nahlédnutí do trestního zákona z roku 1961 zapochyboval o tom, zda tento skutek je trestným činem. Starý příslušník byl však neoblomný. Z opatrnosti jsem podal proti jeho usnesení stížnost. Odůvodnil jsem ji lakonicky, že smilstvo proti přírodě už není zločinem. Trestní stíhání pak bylo po nahlédnutí do platného zákona bez další polemiky zastaveno. Dodávám, že smilstvo proti přírodě znal zákon č. 117/1852 ř. z. účinný do léta roku 1950. Ani trestní zákon č. 86/1950 Sb., účinný od srpna 1950, již skutkovou podstatu zahrnující smilstvo se zvířaty neznal. Osamělý muž si tak mohl se svou kozí přítelkyní užívat dál.

Kdy jste se vrátil do Brna?

V roce 1970, po pěti letech v Břeclavi. Nastoupil jsem do brněnské Advokátní poradny č. 2. Sliboval jsem si od toho, že nebudu-li muset dojíždět, budu mít více volného času. Opak byl však pravdou. Pouze ráno vstávat jsem už nemusel tak brzy. Tehdejší vedoucí této poradny, již čtvrté, ve které jsem pracoval, mi práci dost ztěžoval. Naše poradna pod Zelným trhem měla pracoviště A a B vzdálená od sebe asi tři sta metrů. Bylo obvyklé, že určité úřednici – zapisovatelce bylo vedoucím určeno, pro které konkrétní advokáty má pracovat. Pro mne však neměla, podle jeho rozhodnutí, pravidelně psát žádná. Podle jeho slov jsem měl z pracoviště B, na které jsem byl přidělen, přejít na pracoviště A, kde seděl on – vedoucí, a tam si najít nějakou momentálně volnou úřednici. Když jsem se tak snažil učinit, stávalo se, že některá z mnou oslovených šla za ním a stěžovala si, že má přikázáno „svým“ advokátem udělat jinou práci a že neví, kde jí hlava stojí. Zpravidla jí vedoucí poradny vyšel vstříc a já musel jít „žebrat“ k jiné úřednici a „jejímu“ advokátovi.

Jak se Váš vedoucí jmenoval?

Již není mezi námi. Nejmenuji ho, abych aspoň tím respektoval, že „de mortuis nil nisi bene“, tedy „o mrtvých jen dobře“. V zájmu spravedlnosti budiž dodáno, že mi tento můj šéf toleroval jiné právnické aktivity. Mohl jsem v roce 1975 začít vést semináře z teorie státu a práva na obnovené brněnské Právnické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, která tehdy sídlila na rohu ulice Orlí a Zelného trhu. Onen vedoucí mi rovněž nekladl překážek, ani když jsem se měl zúčastnit atletických závodů v zahraničí či horolezecké výpravy na Island a do Grónska, tedy do západní ciziny.

Povězte nám o své činnosti pro tehdejší Ústředí československé advokacie.

Začátkem sedmdesátých let, nedlouho po příchodu do Brna, jsem byl na podnět JUDr. Jaroslava Radimského kooptován do občanskoprávní a pracovněprávní sekce české advokacie, jíž on předsedal. Zde zasedal ze známějších a co do tvorby článků produktivnějších advokátů například JUDr. Eduard Göpfert a JUDr. Jan Kober, pozdější autor publikace „Advokacie v letech 1848 až 1994“. Sekce měla pracovněprávní větev, vedenou velmi půvabnou i jakoby nestárnoucí JUDr. Dagmar Burešovou. Tato česká civilistická sekce zasedala společně se stejnou sekcí slovenskou vedenou JUDr. Jozefem Foldesem. JUDr. Radimský proto žertovně nazýval tuto sekci rusky „feděrálnaja sekcija“. Pár článků jsem sepsal a publikoval, nepatřil jsem však mezi nejpilnější členy sekce. Mezi ty naopak posléze náležel JUDr. Jiří Balaštík, původně působící v Brně, brzy pak v Praze, snad benjamínek sekce, který se ujal též záslužné funkce zapisovatele. V roce 1971 jsem začal publikovat v Bulletinu advokacie. V roce 2011 byl v 6. čísle Bulletinu uveřejněn můj článek vztahující se k návrhu nového občanského zákoníku.

Zastupoval jste také v tzv. politických kauzách? 

Z případů, ve kterých jsem tehdy v sedmdesátých letech zastupoval, zaslouží nepochybně prvořadou pozornost obhajoba ex offo v procesu zvaném „Šabata a spol.“ U soudu proběhl v době poměrně tuhé normalizace v létě roku 1972. Tam byla veřejnost organizována. Bylo prověřováno, kdo vlastně do jednací síně jde, ale místnost byla plná. Jestli to byli samí „tajní“, to nevím, nevylučuji to. Obžalováno bylo sedm mužů pro trestný čin podvracení republiky podle § 98 trestního zákona. Činu se podle zákona dopustil, kdo z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky prováděl podvratnou činnost proti tomuto zřízení republiky, proti její územní celistvosti, obranyschopnosti nebo samostatnosti anebo proti jejím mezinárodním zájmům. Takové počínání v kauze Šabatovy skupiny pokládal krajský soud po několikadenním řízení za prokázané a Nejvyšší soud ČSR, tehdy v Praze na Pankráci, jeho názor plně sdílel a odvolání obžalovaných zamítl. Doc. PhDr. Jaroslava Šabatu jsem osobně nezastupoval, ale spolu s ním byl obviněn Ing. Karel Fridrich, jehož jsem obhajoval. 

Můžete přiblížit, oč vlastně šlo? 

Doktor Šabata byl výraznou osobností po dobu snad šedesáti let. O kolika lidech to lze říci? Již v první polovině padesátých let se velmi politicky projevoval, a to nejméně na krajské úrovni. Pravda, zpočátku, jako dvacátník se neprojevoval způsobem, který by byl dnes hodnocen pozitivně. Právě naopak. Do značné míry to patrně lze připsat na vrub určité mladické nerozvážnosti. Zhruba o dvacet let později jako by došlo k obratu snad o sto osmdesát stupňů. Odmítal, na rozdíl od drtivé většiny dospělé populace, stát se jakýmsi, s prominutím, členem stáda. Nemyslím, že by se s řadou jeho názorů neztotožnil Marx, ale rozhodně byly nepřijatelné nejen pro Stalina, ale též pro Husákův režim. A tak byl obžalován. V trestním procesu poukazoval na to, že jím a lidmi kolem něho zastávané názory jsou běžné v levicových stranách na Západě, dovolával se např. toho, co psal již A. Gramsci, italský politik a myslitel, komunista, jehož Mussolini uvrhl do žaláře, v němž i zemřel. Šabatova vyjádření k obžalobě byla zhusta velmi filozofující a zřejmě přesahovala myšlenkové obzory většiny přítomných, zejména též trestního senátu. Snažil jsem se Šabatovy myšlenky sledovat, ale nebylo to snadné. Rozsudek byl vyhlášen, jak si dobře pro neobvyklost denní doby i kauzy samé pamatuji, až po 22. hodině. Stalo se tak 8. srpna 1972. Doktor Šabata, po listopadu 1989 určitý čas ministr české vlády, otec dnešní ombudsmanky ČR a tchán známého publicisty Ing. Petra Uhla, obdržel v rámci skupiny trest nejvyšší. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. Do poloviny padesátých let by ho trest smrti pravděpodobně neminul.

Musel jste být tehdy v KSČ?

Vedoucím Advokátní poradny č. 1 v Brně byl v sedmdesátých letech minulého století advokát, jehož věk byl vysoko přes šedesát let. Výbor krajského sdružení advokátů měl poměrně dlouho obavy, že na jeho místo, až skončí, budou krajský a městský výbor KSČ prosazovat některého brněnského trestního soudce. Ti neměli tehdy takovou příjmovou hladinu jako dnes a být vedoucím AP v Brně bylo dost atraktivní. Pro mne rovněž, ale byl jsem již blízko čtyřicítky a bezpartijní. S žádnou funkcí v advokacii jsem proto nepočítal. Předseda KSA, s nímž jsem strávil v srpnu 1968 den vstupu sovětských vojsk do Brna, si mne však zavolal a dal mi naléhavé doporučení, prý v zájmu brněnské advokacie, abych vstoupil do strany. Doporučení jsem nakonec respektoval a od ledna 1978 jsem byl jmenován vedoucím Advokátní poradny číslo 1 v Brně v Divadelní ulici. Shodou okolností však pouhé dva měsíce po jmenování jsem byl předvolán na krajské sdružení advokátů opět. Tam na mne čekali dva vysocí pracovníci Ministerstva spravedlnosti. Byl přítomen také předseda Ústředí české advokacie JUDr. Zdeněk Hrazdira a předseda KSA JUDr. Soukop. Oba se tvářili otráveně, ale mlčeli. Slovo měli „ministranti“. Ti mi sdělili, že ministerstvo se mnou počítá do funkce ředitele Ústředí pro mezinárodněprávní ochranu mládeže se sídlem v Brně. Já jsem byl zcela nepřipraven na tuto nabídku, která snad byla překvapivá i pro dr. Soukopa, a po velmi krátkém rozmýšlení jsem ji s díky odmítl. No, kdybych ji byl přijal, mohl nade mnou jednou odeznít pestřejší nekrolog.

O Vás je známo, že jste vyhledávaným smutečním řečníkem, jak k tomu došlo?

V roce 1980 zemřel jeden z brněnských kolegů z Advokátní poradny č. 2. O generaci starší. Předseda krajského sdružení advokátů JUDr. Jan Žižlavský mne požádal, abych se v brněnském krematoriu se zesnulým za advokacii rozloučil. Nevím, proč volba padla na mne. Nikdy předtím jsem na pohřbu či kremaci nemluvil. Když pak zemřel někdo další, zpravidla opět padla volba na mne. Žádostem i prosbám ze strany příbuzných jsem vždy vyhověl. Stal jsem se tak smutečním řečníkem. Tak tomu bylo za posledních třicet let vícekrát. Loučil jsem se také se svým advokátním vzorem JUDr. Eduardem Göpfertem. Připadlo mi rozloučit se po roce 1990 i s emeritním předsedou krajského sdružení advokátů, tím, který mne žádal o můj první projev. Loučil jsem se v chrámu sv. Jakuba v Brně i s JUDr. Janem Koberem, který mne o smuteční řeč osobně poprosil již asi tři roky před svou smrtí. Pro ten účel mne vybavil při setkání v jeho bytě určitou kostrou mé budoucí řeči. Bývalo mi někdy velmi úzko, zvláště když jsem se loučil i s advokáty mladšími, než jsem já.

Jaký byl tehdy život v Advokátní poradně č. 1 pod Vaším vedením?

Na více než dvanáctileté období vzpomínám velmi rád. Byl jsem si od počátku vědom toho, že jsem pouze „primus inter pares“. Pomýšlel jsem od prvních okamžiků v této pozici na dobu, kdy půjdu, obrazně řečeno, „po schodech dolů“. K těmto úvahám mne přivedla i otcova zkušenost. Jen čas od času jsem se „hrbil“ směrem nahoru a jen velmi, velmi zřídka jsem někde přišlápl směrem dolů, když, dle mého úsudku, nebylo vyhnutí. V advokátní poradně se mi podařilo až do listopadu 1989 udržet čtyři bývalé členy KSČ vyloučené v roce 1970, což nebylo právě snadné. Bez občasných návštěv na městském a krajském výboru KSČ se to neobešlo. Jestli se nepletu, nějaká ta lahvinka z mé aktovky tam zůstala. Zvláště, když někteří z vyloučených členů partaje tehdejší vedoucí sílu ve společnosti čas od času ještě poněkud provokovali.

Jak ovlivnil rok 1989 situaci ve Vaší poradně?

Přišel listopad 1989 (už bez dr. Göpferta a dr. Radimského). Z tehdejších kolegů se na událostech ve prospěch žádoucích změn velmi podílel a „kůži na trh“ nosil JUDr. Jiří Machourek. Aktivně si též počínali, pokud moje paměť sahá, JUDr. Vladimír Bulinský, JUDr. Zdeněk Mach a rovněž JUDr. Petr Poledník. Je to již skoro dvacet sedm let. Já jsem sice nečekal defenestraci, ale byl jsem si vědom toho, že jsem nemohl dvanáct let být tím nejlepším šéfem pro své kolegy a zároveň pro bdělé partajní oko. Přece jen jsem mohl být označen někým, kdo by si na mne chtěl „hůl najít“, jako „stará struktura“. V lednu 1990 se konaly v Advokátní poradně č. 1 v Brně tajné volby nového, „polistopadového“ vedoucího poradny. Byl jsem pak velmi překvapen, samozřejmě mile, když byl vyhlášen jejich výsledek a já jsem byl v advokátní poradně s více než dvaceti advokáty zvolen takřka všemi hlasy. Měl jsem tehdy dobrý pocit, že mé chování ke kolektivu v době normalizace bylo ohodnoceno spravedlivě. Upřímně řečeno, pokládal jsem to za jeden z mých největších úspěchů

Po listopadu 1989 jste si tedy založil kancelář vlastní?

S určitou licencí mohu na tuto otázku odpovědět kladně. V roce této změny mi bylo třiapadesát. Adaptabilita člověka už v tomto věku zpravidla není optimální. Nejsem, myslím, úzkostný typ, ale ta nejistota z dosud nepoznaného tu byla. S podnikáním nejen nebyla žádná vlastní zkušenost, ale nebyly ani teoretické poznatky týkající se chodu samostatné advokacie.

Na jaký Váš případ z té doby nejvíce vzpomínáte?

Velmi mi utkvěl v paměti muž, který se v roce 1995 objevil ve dveřích mé kanceláře, tehdy ve Starobrněnské ulici nad Zelným trhem, a představil se jako Francis Low Beer z Vancouveru. Vyšlo najevo, že jde o lehce poangličtěné německé příjmení, původně se psalo s přehlasovaným „o“. Jeho teta Greta, rozená Löw Beerová, a její manžel Fritz si dali postavit dům známý dnes jako vila Tugendhat. Tato vila, postavená světově proslulým architektem Miesem van der Rohe, je jedinou budovou v Brně, která je chráněna UNESCO. Naděje Francise Low Beera na vydání vily sousedící s vilou Tugendhat, rovněž skvostné, stejně jako budovy proti Nejvyššímu soudu na Cihlářské ulici, nebyly bohužel reálné.

Byl jste již „jen“ advokátem?

Na základě Smlouvy o konzultační činnosti z dubna 2000, uzavřené s Ústavním soudem, za nějž jednal jeho tehdejší předseda JUDr. Zdeněk Kessler, jsem se stal konzultantem ústavního soudce JUDr. Jiřího Malenovského, CSc., dnes univerzitního profesora, soudce Evropského soudního dvora v Lucemburku. Zřejmě k jeho spokojenosti. Působil jsem na Ústavním soudu v letech 2000 a 2001.

Jaké by podle Vás měli mít dobrý advokát vlastnosti? Kterou považujete za nejdůležitější.

Měl by mít značné znalosti. Scientia est potentia. Měl by počítat s tím, že je třeba sledovat poměrně rychle se měnící právní normy. Navíc by neměl ignorovat ani základy určitých vědních odvětví, např. soudního lékařství. Nebo aspoň mít přehled, s kým může konzultovat problematiku s forenzními dopady. Má být způsobilý orientovat se v soudně znaleckých posudcích, a ztěžovat tak soudním znalcům jejich častou kolaboraci s policií a státními zástupci. Je žádoucí, aby slušně ovládal aspoň angličtinu. Určitá míra obchodních dovedností, stejně jako praktické psychologie je v advokacii, na rozdíl od většiny jiných právnických profesí, zpravidla nezbytná. Stejně tak přiměřená míra asertivity. V tvrdé mnohatisícové konkurenci by jinak sotva obstál.

Kdybyste se mohl znovu potkat s některým ze svých starších kolegů, kteří už nejsou mezi námi, kdo by to byl?

Setkat se znovu s takovým doktorem Radimským nebo doktorem Göpfertem, to bylo vždycky poučné. Měli značnou sumu znalostí. Doktor Radimský měl žít aspoň o dvacet let déle. On se narodil v prosinci 1916 a zemřel náhle v září 1986, ještě mu nebylo ani 70 let. V té době pracoval na Ústředí české advokacie v Praze. Původem Brňák z Černých Polí, ale Ústředí si ho vyžádalo do Prahy, protože byl zásobníkem vědomostí. Pochybuji o tom, že nějaký jiný advokát měl tehdy, pokud jde o civil, tolik znalostí jako on. JUDr. Radimský byl vedoucím občanskoprávní a rodinné sekce Ústředí české advokacie. Ta měla asi deset až patnáct členů, většinou starších advokátů. I já jsem byl členem, ale patřil jsem k těm mladším. Vždy, když se starší kolegové zapovídali (mladší si to nedovolili), tak je doktor Radimský přerušoval latinským rčením „senectus loquax“, tedy vlastně „ukecané stáří“. Později už říkal jenom „loquax“ a oni hned věděli, že mluví od věci. Doktor Göpfert byl podobný typ, nabitý vědomostmi a zkušenostmi. Ani on se nedožil osmdesátky, narodil se v roce 1914 a již v roce 1988 jsem se s ním na žádost jeho příbuzných loučil.

Závěrem nám řeknete něco o rodině, máte pokračovatele?

Oba synové jdou v mých právnických šlépějích. Starší syn Jindřich je advokátem v Brně, mladší syn Petr je rovněž právníkem.