oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Dědický statut - právo rozhodné pro přeshraniční dědické poměry

autor: JUDr. Mgr. Magdalena Pfeiffer, Ph.D.
publikováno: 19.02.2018

Jedním z charakteristických rysů mezinárodního práva soukromého je četnost a různorodost pramenů právní úpravy. Normy mezinárodního práva soukromého jsou obsaženy nejen ve vnitrostátním právu jednotlivých států, ale i v mnohostranných a dvoustranných mezinárodních smlouvách a v právu unijním.

Tyto tři různé roviny pramenů mezinárodního práva soukromého vedou nejen k tomu, že se úprava stává nepřehlednou, ale i k tomu, že může docházet ke vzájemným kolizím mezi jednotlivými prameny úpravy.[1] Počet uzavíraných mezinárodních smluv a přijímaných unijních předpisů vzrůstá a v aplikační praxi se proto s problémy vzájemných střetů setkáváme stále častěji, především ve vztahu mezinárodní smlouva – unijní nařízení.[2] Řešení kolize je třeba hledat primárně v samotných vzájemně kolidujících předpisech, většinou jeden z nich vzájemný vztah výslovně zakotvuje.[3] Siehr v souvislosti se situací v oblasti mezinárodního práva soukromého hovoří dokonce o chaosu právních pramenů, který zvládnou jen specializovaní právníci.[4] Toto platí nejen obecně pro prameny mezinárodního práva soukromého, ale i pro jeho pod­množinu pramenů mezinárodního dědického práva.

Vnitrostátní prameny

Ve vnitrostátním právu jsou normy mezinárodního dědického práva zpravidla zakotveny v samostatných zákonech o mezinárodním právu soukromém, které jsou součástí národních právních řádů. První vlna národních kodifikací kolizních norem sice tvořila součást velkých občanských zákoníků 19. století, v nichž byl zakotven skromný počet kolizních norem.[5] V šedesátých letech minulého století ale následovala druhá kodifikační vlna, kde již byly přijímány samostatné zákonné úpravy mezinárodního práva soukromého, a která prakticky trvá dodnes. V letech 1962–2012 bylo na světě přijato 94 zákonů o mezinárodním právu soukromém.[6] Ve statistice z tohoto druhého kodifikačního období figuruje Česká republika hned dvakrát. V roce 1963 byl přijat zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, který v roce 2012 nahradila nová zákonná úprava, zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

I v českém právním řádu jsou tedy ustanovení mezinárodního práva soukromého upravující dědické poměry zakotvena ve zvláštním zákoně, a to v Hlavě VIII, § 74 až 79 z. m. p. s. Obdobně tomu bylo i v předcházejících právních úpravách. Poprvé od vzniku samostatného Československa bylo mezinárodní právo soukromé kodifikováno v zákoně č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého z 11. března 1948. Tato právní úprava vycházela do značné míry ze slavné předchůdkyně dnešních zákonů mezinárodního práva soukromého v řadě středoevropských států, z tzv. Vídeňské osnovy z roku 1914, nazývané rovněž Walkerova osnova dle jejího předkladatele, rakouského profesora Gustava Walkera.[7] Dědickému právu byla v první československé kodifikaci mezinárodního práva soukromého věnována ustanovení § 40 až 43, ve kterých byly zakotveny kolizní normy, a ustanovení § 61 až 69, které se týkaly mezinárodních procesních pravidel pozůstalostního řízení. Ustanovení týkající se mezinárodního civilního procesního práva, včetně úpravy pozůstalostního řízení, byla však posléze přijetím občanského soudního řádu (zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních ze dne 25. října 1950) zrušena a upravena zvlášť v jeho čtvrté části. Pravomoci ve věcech projednání dědictví byla věnována ustanovení § 618 až 621 citovaného zákona. V šedesátých letech byl pak v rámci tzv. velké kodifikace přijat rovněž nový zákon o mezinárodním právu soukromém, jehož úprava zahrnovala jak úpravu kolizní, tak úpravu mezinárodního civilního procesního práva. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním ze 4. prosince 1963 platil na našem území po dobu padesáti let a byl nahrazen s účinností od 1. 1. 2014 současným zákonem o mezinárodním právu soukromém. Mezinárodní dědické právo bylo v zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním upraveno v rámci části I, oddíl 1 v § 17 až 18 (kolizní normy) a v rámci části II, oddíl 1 v § 45 (pravomoc soudů v dědických věcech).

Dědický statut v zákoně o mezinárodním právu soukromém

Česká kolizní úprava dědických poměrů tradičně vycházela z jednotného dědického statutu, hraničního určovatele státní příslušnosti a absolutní nepřípustnosti jakékoliv volby práva rozhodného pro dědické poměry. Na těchto zásadách byla koncipována kolizní pravidla jak v zákoně č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého,[8] tak i v zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním.[9] Právní poměry dědické se dle obou právních předpisů bezvýjimečně řídily právním řádem státu, jehož byl zůstavitel státním příslušníkem v době své smrti. Dědickým statutem bylo lex patriae. Kromě základního kolizního pravidla obsahovaly obě zákonné úpravy zvláštní kolizní normy pro testamentární způsobilost a platnost pořízení pro případ smrti. Způsobilost zřídit či zrušit pořízení pro případ smrti a věcná platnost takového pořízení se řídily právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době projevu vůle.[10] Zákon č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého, obsahoval i zvláštní kolizní normu pro přípustnost a materiální platnost dědické smlouvy, která byla v době přijetí tohoto zákona jedním ze zákonných druhů pořízení pro případ smrti.[11] Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, který byl platný v době, kdy dědická smlouva jeden ze zákonem aprobovaných druhů pořízení pro případ smrti nepředstavovala, podřizoval přípustnost pořízení pro případ smrti lex patriae v době pořízení.[12] Kolizní norma pro určení práva, dle kterého se posuzuje platnost pořízení pro případ smrti co do formy, byla v obou výše uvedených předpisech koncipována obdobně. Rozhodným byl právní řád státu, jehož byl zůstavitel státním občanem v době pořízení či zrušení pořízení. Za účelem zachování platnosti pořízení pro případ smrti však subsidiárně postačovalo, jestliže formálně pořízení pro případ smrti vyhovovalo podmínkám právního řádu státu, na jehož území byl projev vůle učiněn.[13] Ani zákon č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého, ani zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním neobsahovaly výslovnou úpravu odúmrti.

 

Ukázka z knihy Dědický statut - právo rozhodné pro přeshraniční dědické poměry, kterou lze zakoupit ve vydavatelství Wolters Kluwer.

 



[1]   Siehr, 2008, s. 212. 

[2]   Siehr, 2008, s. 224. 

[3]   Např. čl. 75 nařízení o dědictví. 

[4]   Siehr, 2008, s. 226. 

[5]   Francouzský Code civil z roku 1804, rakouský ABGB z roku 1811. 

[6]   Symeonides, 2014, s. 12. 

[7]   Podrobněji k historii českého mezinárodního práva soukromého Pauknerová, 2011. 

[8]   § 40 zákona č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého: „Právní poměry dědické se spravují právním řádem státu, jehož je zůstavitel příslušníkem v době své smrti.“ 

[9]   § 17 z. m. p. s. p.: „Právní poměry dědické se řídí právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době smrti.“ 

[10]  § 41 zákona č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého: „Způsobilost zříditi a zrušiti poslední pořízení, jakož i podmínky platnosti posledního pořízení po stránce vnitřní se spravují právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době, kdy učinil projev.“ a § 42 věta druhá: „Způsobilost dědickou smlouvu zříditi nebo zrušiti, jakož i podmínky pro vnitřní platnost dědické smlouvy se spravují právním řádem státu, jehož je zůstavitel příslušníkem v době zřízení nebo zrušení smlouvy.“ § 18 odst. 1 věta první z. m. p. s. p.: „Způsobilost zřídit nebo zrušit závěť, jakož i účinky vad vůle a jejího projevu se řídí právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době projevu vůle. Totéž právo je rozhodné i pro určení, které další druhy pořízení pro případ smrti jsou přípustné.“ 

[11]  § 42 věta první zákona č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého: „Zdali se dopouští dědická smlouva a zdali může býti zrušena a v jakém rozsahu může býti zřízena nebo zrušena, jest posuzovati podle právních řádů států, jejichž jsou smluvci příslušníky v době zřízení nebo zrušení dědické smlouvy.“Dědická smlouva byla upravena v § 1249 až 1254 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (ABGB), který byl na našem území účinný v letech 1812–1950. 

[12]  § 18 odst. 1 věta druhá z. m. p. s. p.: „Totéž právo je rozhodné i pro určení, které další druhy pořízení pro případ smrti jsou přípustné.“ 

[13]  § 43 zákona č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého: „Forma při zřízení a zrušení pořízení pro případ smrti se spravuje právním řádem státu, jehož je zůstavitel příslušníkem v době, kdy zřizuje nebo ruší pořízení. Stačí však, učiní-li dosti právnímu řádu místa, kde se projev děje.“ § 18 odst. 2 z. m. p. s. p.: „Forma závěti se řídí právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době, kdy závěť učinil; stačí však, vyhoví-li právu státu, na jehož území byla závěť učiněna. Totéž platí o formě zrušení závěti.“