Dědický statut - právo rozhodné pro přeshraniční dědické poměry

Tyto tři různé roviny pramenů mezinárodního práva soukromého vedou nejen k tomu, že se úprava stává nepřehlednou, ale i k tomu, že může docházet ke vzájemným kolizím mezi jednotlivými prameny úpravy.^[1] Počet uzavíraných mezinárodních smluv a přijímaných unijních předpisů vzrůstá a v aplikační praxi se proto s problémy vzájemných střetů setkáváme stále častěji, především ve vztahu mezinárodní smlouva – unijní nařízení.^[2] Řešení kolize je třeba hledat primárně v samotných vzájemně kolidujících předpisech, většinou jeden z nich vzájemný vztah výslovně zakotvuje.^[3] Siehr v souvislosti se situací v oblasti mezinárodního práva soukromého hovoří dokonce o chaosu právních pramenů, který zvládnou jen specializovaní právníci.^[4] Toto platí nejen obecně pro prameny mezinárodního práva soukromého, ale i pro jeho pod­množinu pramenů mezinárodního dědického práva.

Vnitrostátní prameny

Ve vnitrostátním právu jsou normy mezinárodního dědického práva zpravidla zakotveny v samostatných zákonech o mezinárodním právu soukromém, které jsou součástí národních právních řádů. První vlna národních kodifikací kolizních norem sice tvořila součást velkých občanských zákoníků 19. století, v nichž byl zakotven skromný počet kolizních norem.^[5] V šedesátých letech minulého století ale následovala druhá kodifikační vlna, kde již byly přijímány samostatné zákonné úpravy mezinárodního práva soukromého, a která prakticky trvá dodnes. V letech 1962–2012 bylo na světě přijato 94 zákonů o mezinárodním právu soukromém.^[6] Ve statistice z tohoto druhého kodifikačního období figuruje Česká republika hned dvakrát. V roce 1963 byl přijat zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, který v roce 2012 nahradila nová zákonná úprava, zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

I v českém právním řádu jsou tedy ustanovení mezinárodního práva soukromého upravující dědické poměry zakotvena ve zvláštním zákoně, a to v Hlavě VIII, § 74 až 79 z. m. p. s. Obdobně tomu bylo i v předcházejících právních úpravách. Poprvé od vzniku samostatného Československa bylo mezinárodní právo soukromé kodifikováno v zákoně č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého z 11. března 1948. Tato právní úprava vycházela do značné míry ze slavné předchůdkyně dnešních zákonů mezinárodního práva soukromého v řadě středoevropských států, z tzv. Vídeňské osnovy z roku 1914, nazývané rovněž Walkerova osnova dle jejího předkladatele, rakouského profesora Gustava Walkera.^[7] Dědickému právu byla v první československé kodifikaci mezinárodního práva soukromého věnována ustanovení § 40 až 43, ve kterých byly zakotveny kolizní normy, a ustanovení § 61 až 69, které se týkaly mezinárodních procesních pravidel pozůstalostního řízení. Ustanovení týkající se mezinárodního civilního procesního práva, včetně úpravy pozůstalostního řízení, byla však posléze přijetím občanského soudního řádu (zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních ze dne 25. října 1950) zrušena a upravena zvlášť v jeho čtvrté části. Pravomoci ve věcech projednání dědictví byla věnována ustanovení § 618 až 621 citovaného zákona. V šedesátých letech byl pak v rámci tzv. velké kodifikace přijat rovněž nový zákon o mezinárodním právu soukromém, jehož úprava zahrnovala jak úpravu kolizní, tak úpravu mezinárodního civilního procesního práva. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním ze 4. prosince 1963 platil na našem území po dobu padesáti let a byl nahrazen s účinností od 1. 1. 2014 současným zákonem o mezinárodním právu soukromém. Mezinárodní dědické právo bylo v zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním upraveno v rámci části I, oddíl 1 v § 17 až 18 (kolizní normy) a v rámci části II, oddíl 1 v § 45 (pravomoc soudů v dědických věcech).

Dědický statut v zákoně o mezinárodním právu soukromém

Česká kolizní úprava dědických poměrů tradičně vycházela z jednotného dědického statutu, hraničního určovatele státní příslušnosti a absolutní nepřípustnosti jakékoliv volby práva rozhodného pro dědické poměry. Na těchto zásadách byla koncipována kolizní pravidla jak v zákoně č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého,^[8] tak i v zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním.^[9] Právní poměry dědické se dle obou právních předpisů bezvýjimečně řídily právním řádem státu, jehož byl zůstavitel státním příslušníkem v době své smrti. Dědickým statutem bylo lex patriae. Kromě základního kolizního pravidla obsahovaly obě zákonné úpravy zvláštní kolizní normy pro testamentární způsobilost a platnost pořízení pro případ smrti. Způsobilost zřídit či zrušit pořízení pro případ smrti a věcná platnost takového pořízení se řídily právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době projevu vůle.^[10] Zákon č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého, obsahoval i zvláštní kolizní normu pro přípustnost a materiální platnost dědické smlouvy, která byla v době přijetí tohoto zákona jedním ze zákonných druhů pořízení pro případ smrti.^[11] Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, který byl platný v době, kdy dědická smlouva jeden ze zákonem aprobovaných druhů pořízení pro případ smrti nepředstavovala, podřizoval přípustnost pořízení pro případ smrti lex patriae v době pořízení.^[12] Kolizní norma pro určení práva, dle kterého se posuzuje platnost pořízení pro případ smrti co do formy, byla v obou výše uvedených předpisech koncipována obdobně. Rozhodným byl právní řád státu, jehož byl zůstavitel státním občanem v době pořízení či zrušení pořízení. Za účelem zachování platnosti pořízení pro případ smrti však subsidiárně postačovalo, jestliže formálně pořízení pro případ smrti vyhovovalo podmínkám právního řádu státu, na jehož území byl projev vůle učiněn.^[13] Ani zákon č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého, ani zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním neobsahovaly výslovnou úpravu odúmrti.

Ukázka z knihy Dědický statut - právo rozhodné pro přeshraniční dědické poměry, kterou lze zakoupit ve vydavatelství Wolters Kluwer.