Co nám hrozí a co nás (snad) mine

autor: JUDr. Tomáš Sokol
publikováno: 22.03.2018

Nadpis je parafrází názvu článku, kterým svůj úvodník v minulém čísle začínal Vladimír Jirousek. Ale taky mementem aktuálních dějů. Čímž myslím atak na advokátní mlčenlivost. Od chvíle, kdy jsme se jakž takž usadili ve funkcích, prakticky neustále řešíme pokusy udělat z důvěrnosti informací, sdělovaných klientem advokátovi, trhací kalendář. Pochopitelně ve jménu těch nejlepších záměrů.

Začalo to návrhem zákona o zpracování osobních údajů, který je prý nezbytný pro aplikaci GDPR, které je pro změnu nevyhnutelné. V původní verzi zákona bylo natvrdo „zadrátováno“, že „Úřad je v rozsahu nezbytném pro plnění konkrétního úkolu oprávněn seznamovat se se všemi informacemi, což platí i pro informace chráněné povinností mlčenlivosti podle jiného zákona.“ Nutno poznamenat, že Ministerstvo vnitra, ledva vyslechlo naše námitky, zachovalo se korektně a uznalo, že takhle to asi nepůjde. Takže nakonec byla usmlouvána varianta, která se zdá být snesitelná. I když žádný legislativní švihák to není.

Hned nato přišlo Ministerstvo financí s novelou daňového řádu, kde se pokouší v podstatě o stejný průlom do advokátního tajemství. Tentokrát s odůvodněním, že toho je třeba v souvislosti se závazky státu v oblasti boje s mezinárodním terorismem a praním peněz. Tady je ale situace pokud možno horší o to, že ministerstvo se zavile drží představy, podle níž boj proti praní peněz a financování terorismu nemůžeme vyhrát, dokud nebude moct jakýkoliv finanční úřad na atomy rozebrat evidenci každého advokáta, na kterého si ukáže. Návrh je ve sněmovně a tam, snad jako pietní vzpomínka na „Vítězný únor“, kdy to tak krásně vyšlo, byl podán ještě pozměňovací návrh, který mlčenlivost definitivně zruší.

Chvílemi mám pocit, že snad nejjednodušší by bylo říct „tak dobře“. Než tohle všechno, bude poctivější odstranit ze zákona o advokacii § 21, ať se pořád nedohadujeme. Já si prostě na vrata oficíny přibiju upozornění, že cokoliv mi klient svěří, promptně vykecám prvnímu úředníkovi, který si o to řekne. A zbytek ať si občané vyřídí se svými volenými zástupci. Nicméně, nakonec to přece jen člověku nedá, a tak se snažíme horem dolem vysvětlovat, k čemu že je taková advokátní mlčenlivostí dobrá a proč by neměla být rušena nebo alespoň podstatně omezována.

Největší katastrofy v dějinách lidstva způsobí hodní lidé. Teď si ti „hodní lidé“ usmysleli, že když jde o boj s mezinárodním terorismem, proti praní peněz nebo daňovým únikům, je advokátní mlčenlivost na chvostu priorit. Takže je docela klidně možné, že přes urputný odpor, v jehož rámci jsou vedena jednání na oficiálních i neoficiálních úrovních, zbude na konci roku z advokátní mlčenlivosti zmíněný trhací kalendář.

Situace je o to horší, že nejde jen o spor na legislativní úrovni, ale to, co se promítá do návrhu zákonů, je odrazem celkové nálady ve společnosti. Ve společnosti, kde se nikdo ani na chvíli neostýchá, natož aby se styděl za to, že zveřejňuje údaje, které byly ukradeny v nějaké bance, a nikomu ani nepřipadne divné, že se veřejně probírají obsahy intimních telefonních rozhovorů. Obecně řečeno, princip ochrany soukromí ustupuje před tím, čemu se říká veřejný zájem.

Zatím se daří to nejhorší odvracet. Byť, jak uvádím, počítám i s tou horší variantou. Znepokojivější je, že už zase začínají ve společnosti dominovat ti, co místo osobní svobody preferují život v jedné velké maštali, přes kterou ale je přehled.

JUDr. TOMÁŠ SOKOL, místopředseda ČAK