Postavení zajištěných věřitelů v insolvenčním řízení

autor: JUDr. Ing. Helena Horová, LL.M., Mgr. Karel Somol
publikováno: 17.09.2012

Právní úprava postavení tzv. zajištěného věřitele v insolvenčním řízení patří tradičně mezi nejvýznamnější oblasti v rámci insolvenčního řízení. Předmět zajištění bývá zpravidla nejzásadnější část majetku dlužníka a nezřídka se stává, že předmětem zajištění jsou veškerá aktiva dlužníka. Zajištěný věřitel proto představuje v rámci insolvenčního řízení klíčový procesní subjekt.

Insolvenční zákon vymezuje pro účely insolvenčního řízení zajištěného věřitele jako věřitele, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty některým z taxativně stanovených zajišťovacích práv, tj. v užším smyslu, než jak jej známe z obecné právní úpravy.

Pokud předmět zajištění nevstupuje do majetkové podstaty dlužníka, pak subjekt, který k takovéto majetkové hodnotě uplatňuje zajišťovací právo, nemá v rámci insolvenčního řízení postavení zajištěného věřitele,[1] resp. takovýto věřitel má možnost realizovat předmětné zajištění mimo insolvenční řízení. Pokud takový věřitel přihlásí do insolvenčního řízení svoji pohledávku jako zajištěnou, tak musí počítat s tím, že mu insolvenční správce popře pořadí a do seznamu přezkoumaných pohledávek takovou pohledávku zařadí jako nezajištěnou.

Uplatnění nároku zajištěného věřitele

Zajištěný věřitel zásadně uplatňuje svoji pohledávku přihláškou pohledávky podanou ve stanovené lhůtě, v níž se musí výslovně dovolat svého zajištění.

To platí jak v případě, že zajištěný věřitel má pohledávku za dlužníkem a zároveň do majetkové podstaty náleží majetek, kterým je tato pohledávka zajištěna, tak v případě, kdy zajištěný věřitel sice nemá přímo vůči dlužníkovi pohledávku, nicméně má ve vztahu k němu nárok na uspokojení pohledávky za třetí osobou z majetku poskytnutého k zajištění. V posléze uvedeném případě bude zajištěný věřitel uspokojován výhradně z výtěžku získaného prodejem majetkové hodnoty sloužící k zajištění uvedené pohledávky a na rozdíl od první z uvedených variant se tento zajištěný věřitel již nebude podílet s případnou zbývající částí neuspokojené pohledávky na výtěžku zpeněžení zbývající majetkové podstaty dlužníka.

Výjimka z výše uvedeného obecného pravidla platí v situaci, kdy dlužník nabyde v průběhu insolvenčního řízení nový majetek zatížený věcným právem. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 NSČR 32/2011, dospěl soud k závěru, že „věcné právo zatěžující majetek nabytý do majetkové podstaty dlužníka v průběhu insolvenčního řízení jde do majetkové podstaty coby právní závada váznoucí na věci, která (právě s ohledem na věcnou povahu zajištění) musí být vypořádána v souladu s povahou pohledávky, kterou zajišťuje.“ Nejvyšší soud dále konstatoval, že „… stala-li se dlužnice vlastníkem nemovitostí (zástav) až v průběhu insolvenčního řízení, v době po marném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek (a ustanoveními o možných změnách pořadí přihlášených pohledávek), neznamená to, že by věřitel, který svou pohledávku řádně a včas přihlásil, byl bez dalšího zbaven práva dovolat se zajištění. Takového věřitele je nutné vyzvat, aby v (procesní) lhůtě k tomu určené sdělil, zda uplatňuje právo na uspokojení ze zajištění a poučit jej, že po marném uplynutí určené lhůty bude mít insolvenční soud za to, že právo na uspokojení pohledávky ze zajištění neuplatnil. Takovou výzvu je povinen vydat insolvenční soud (obecná propadná přihlašovací lhůta se také odvíjí od rozhodnutí insolvenčního soudu).“

Obdobný postup je třeba dle našeho názoru uplatnit také v případech, kdy insolvenční soud vysloví v průběhu insolvenčního řízení neúčinnost právního úkonu dlužníka, v důsledku čehož se součástí majetkové podstaty stane plnění z neúčinného právního úkonu, jež však zároveň tvoří předmět zajištění ve prospěch třetí osoby.

Správa a zpeněžení zajištěného majetku

Významná role náleží zajištěnému věřiteli, zejména pokud jde o správu zajištěného majetku a jeho následné zpeněžení v případě, že způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs.

Jde-li o správu zajištěné majetkové hodnoty, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele. Ty může odmítnout pouze tehdy, pokud má za to, že nesměřují k řádné správě. V takovém případě je konečným arbitrem insolvenční soud, jenž na základě návrhu insolvenčního správce sporný pokyn přezkoumá v rámci dohlédací činnosti. Je-li zajištěných věřitelů ve vztahu k dotčené majetkové hodnotě více, mohou tyto pokyny udělit insolvenčnímu správci pouze společně, a to bez ohledu na výši nebo pořadí své zajištěné pohledávky. Na rozdíl od rozdělení výtěžku zpeněžení zajištěné majetkové hodnoty, kdy se uplatní princip priority, mají v tomto případě zajištění věřitelé rovné postavení. V praxi to znamená leckdy neřešitelné situace, které musí řešit insolvenční soud.

Prakticky stejný model platí také v případě zpeněžení majetkové hodnoty, jež slouží k zajištění pohledávky. I zde je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení. V praxi nicméně vznikl spor o to, zda při zpeněžení zajištěného majetku má být (vedle případného pokynu zajištěného věřitele) vždy aplikována rovněž obecná právní úprava zpeněžení majetku v konkurzu, dle níž způsob zpeněžení schvaluje věřitelský výbor a jde-li o prodej mimo dražbu také insolvenční soud, jenž zároveň může stanovit podmínky takového prodeje, nebo zda při zpeněžení zajištěného majetku má naopak pokyn zajištěného věřitele přednost před touto úpravou. Podstata problému tudíž spočívá v tom, zda ustanovení § 293 IZ představuje lex specialis ve vztahu k § 286 a násl. IZ, jenž v konkrétním případě vylučuje jejich aplikaci, nebo zda se jedná pouze o doplňkovou právní úpravu, která se použije při zpeněžení zajištěného majetku společně s obecnou úpravou zpeněžení.

Vrchní soud v Praze se v rozhodnutí ze dne 12. 3. 2012, č. j. 1 VSPH 194/2012-B-36 (KSCB 26 INS 4392/2008) přiklonil k druhé z uvedených variant, když konstatoval, že „uvedené ustanovení (§ 293 insolvenčního zákona) toliko vymezuje některé další povinnosti, resp. postup, jenž musí insolvenční správce nadto respektovat při zpeněžení té (zvláštní) části majetkové podstaty, která slouží k zajištění pohledávky, aniž by tím ovšem byla jakkoliv dotčena shora citovaná ustanovení § 286 a 289 insolvenčního zákona. …. Pokyny zajištěného věřitele však nemohou nahradit souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru vyžadovaný k účinnosti prodeje mimo dražbu.“

Domníváme se, že by bylo vhodné, kdyby v připravované novele IZ došlo k jasnému vymezení postupu při zpeněžování zajištěného majetku. Výše uvedený výklad přináší celou řadu úskalí, zejména pokud je zástupcem věřitelů osoba z řad nezajištěných věřitelů, mnohdy dochází k tomu, že je prodej blokován požadavky, které jsou nad rámec pokynu zajištěného věřitele, a proces zpeněžování se tím neúměrně prodlužuje. Rovněž rozhodovací praxe soudů ani po výše uvedené publikaci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze není jednotná a může přivodit v budoucnu, zejména po skončení konkursu, řadu komplikací. Tento nesoulad vyvolává i nejistotu v řadách investorů, resp. kupujících. S ohledem na odlišný přístup některých soudů, které v obdobných případech odmítají jakkoliv do samotného procesu zpeněžení zajištěné majetkové hodnoty zasahovat, pokud nevznikne spor mezi insolvenčním správcem a zajištěným věřitelem ohledně zvoleného způsobu zpeněžení majetku, lze očekávat, že v budoucnu se tato otázka stane předmětem posouzení ze strany Nejvyššího soudu.

Uspokojení zajištěného věřitele

Zajištěný věřitel má právo na přednostní uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zajištěného majetku, a to v průběhu konkurzu zpravidla ještě před rozvrhem. Neuspokojená část pohledávky zajištěného věřitele se, v případě konkursu, uspokojí poměrně společně s ostatními nezajištěnými věřiteli v rámci rozvrhu. Pokud je úpadek řešen oddlužením, tak dle § 398 odst. 3 IZ se zajištění věřitelé uspokojují jen z výtěžku zajištění.

Z dosaženého výtěžku zpeněžení odečte insolvenční správce ve stanoveném rozsahu náklady spojené se správou a zpeněžením a dále částku připadající na odměnu insolvenčního správce. Zbývající část dosaženého výtěžku slouží k uspokojení pohledávky (případně pohledávek) zajištěného věřitele (zajištěných věřitelů), a to postupně podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod zajištění. Zajištění věřitelé se mohou mezi sebou písemně dohodnout na jiném pořadí uspokojení (v jiném rozsahu), v praxi však takováto dohoda není příliš častá.

O výše uvedené náklady na správu a zpeněžení nelze krátit zůstatek výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele v případě, že přihlášenou pohledávku zajištěného věřitele lze po odečtení těchto nákladů uspokojit v celém rozsahu. Náklady spojené se správou a zpeněžením nelze v žádném případě dělit poměrně k tíži zajištěných a nezajištěných věřitelů. To mj. potvrzuje např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2009, č. j. 2 VSPH 594/2009-B-60 (sp. zn. MSPH 79 INS 2373/2008), dle něhož „pouze v případě, kdy zůstatek výtěžku zpeněžení nedosáhne po provedeném odpočtu výše pohledávky zajištěného věřitele, je zajištěný věřitel povinen strpět, že jeho pohledávka bude uspokojena jen zčásti“.

Obecně platí, že z výtěžku zpeněžení zajištěného majetku lze náklady spojené se správou odečíst nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení a náklady spojené se zpeněžením nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení s tím, že se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu.

Praktické problémy vznikají již při samotném vymezení pojmu správa majetkové hodnoty, resp. nákladů s ní spojených, zejména pak pokud jde o jejich rozsah. Například při správě nemovitosti, jež tvoří předmět zajištění, je insolvenční správce zpravidla nucen vynakládat výdaje související s dodávkou médií (zejména pak vody, plynu, elektrické energie apod.), dále zajišťuje pojištění nemovitosti, její ostrahu apod. Vzniká otázka, zda v případě, že nemovitost je předmětem užívání (např. z titulu nájmu) ze strany třetí osoby (nájemce), představují výše uvedené výdaje náklady spojené se správou nemovitostí, které lze ve stanoveném rozsahu odečíst od dosaženého výtěžku zpeněžení, nebo jde o výdaje spojené s užíváním nemovitosti, které, nejsou-li hrazeny přímo jejím uživatelem, by zřejmě byly hrazeny z majetkové podstaty jako celku.

Například v případě tzv. vodného dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že tento výdaj nelze považovat za náklad spojený se správou nemovitosti, nýbrž se jedná o výdaj spojený výhradně s jejím užíváním, který jde na vrub jedině jejímu uživateli (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2010, č. j. 1 VSPH 404/2010-B-40 (sp. zn. KSUL 45 INS 2152/2009).

Jedná-li se o výdaje vynakládané insolvenčním správcem v souvislosti s plněním pokynu zajištěného věřitele, jde o náklady spojené s provedením pokynu zajištěného věřitele, jež nese zajištěný věřitel ze svého.

Souhlas soudu s vydáním výtěžku zpeněžení

Výtěžek zpeněžení po odečtení výše uvedených položek je insolvenční správce oprávněn vydat pouze se souhlasem insolvenčního soudu. Část doktríny až dosud zastávala stanovisko, že souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení je rozhodnutím vydaným v rámci dohlédací činnosti soudu dle § 11 IZ, proti němuž není přípustné odvolání (§ 91 IZ). Oporu pro tento výklad lze nalézt mj. i v ustanovení § 204 odst. 1 IZ, který stanoví, že zajištění věřitelé, kteří mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena v průběhu insolvenčního řízení, uplatňují její uspokojení vůči insolvenčnímu správci, a pokud jim správce nevyhoví, mohou se nápravy domáhat u insolvenčního soudu v rámci jeho dohlédací činnosti.

Aktuální judikatura Vrchního soudu v Praze[2] naproti tomu dospěla k závěru, že „usnesení, jímž insolvenční soud podle § 298 odst. 2 insolvenčního zákona uděluje insolvenčnímu správci souhlas k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, nenáleží svou povahou mezi rozhodnutí insolvenčního soudu činěná při výkonu dohlédací činnosti dle § 11 insolvenčního zákona, ani mezi rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení, proti nimž není odvolání přípustné, ale jde o rozhodnutí, jímž insolvenční soud podle zjištěného skutkového stavu věci rozhoduje o tom, zda jsou splněny podmínky k vyplacení výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli a v jaké výši.“ Vrchní soud v Praze zároveň konstatuje, že odvolání proti takovémuto usnesení je přípustné, a to nejen ze strany zajištěného věřitele, jenž je jím přímo dotčen, ale též kteréhokoliv z nezajištěných věřitelů, jakož i dlužníka nebo jiné osoby uplatňující své právo v insolvenčním řízení (§ 15 IZ).

Je otázkou, zda výše citovaný právní názor obstojí vzhledem k výslovnému znění již citovaného ustanovení § 204 IZ. Vznikl by tím mj. paradoxní rozdíl v případě, kdy mezi insolvenčním správcem a zajištěným věřitelem vznikne spor o vydání výtěžku zpeněžení zajištěného majetku a v případě, kdy mezi insolvenčním správcem a zajištěným věřitelem by takovýto spor nebyl dán. V prvním případě by dle výslovného znění § 204 odst. 1 IZ rozhodl spor insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti usnesením, proti němuž není odvolání přípustné. Ve druhém případě by naopak rozhodnutí insolvenčního soudu bylo napadnutelné řádným opravným prostředkem. Uvedená dichotomie by přitom postrádala jakoukoliv logiku.

Je třeba konstatovat, že již za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání dospěl Vrchní soud v Praze k opačnému závěru, totiž že rozhodnutí, které konkursní soud vydává při výkonu své dohlédací činnosti, je i rozhodnutí, jímž uděluje správci konkursní podstaty souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení oddělenému věřiteli (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2001, sp. zn. 1 Ko 14/2001). Toto stanovisko potvrzuje i tehdejší judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1696/2005).

Z uvedených důvodu pokládáme citované stanovisko Vrchního soudu v Praze za dlouhodobě neudržitelné.

Bez ohledu na rozsah uspokojení pohledávky zajištěného věřitele, resp. bez ohledu na to, zda věřitel zajištění v rámci insolvenčního řízení uplatnil či nikoliv, zaniká zajištění pohledávky zpeněžením majetkové hodnoty v rámci insolvenčního řízení.

Autorka je advokátkou v Praze, insolvenční správkyní se zvláštním povolením a členkou odborné sekce ČAK pro insolvenční právo, autor je advokátem v Praze.