oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Civilněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy (aktuální vývojová východiska a nový český občanský zákoník)

autor: Mgr. Michal Králík, Ph.D.
publikováno: 27.08.2015

I. Úvod

Je to již prakticky neuvěřitelných deset let, kdy jsem na stránkách Bulletinu advokacie publikoval články k problematice civilní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy.[1] Období následujících let neznamenalo ukončení mého zájmu o tuto problematiku; naopak jsem se věnoval shromažďování (zejména zahraničních) podkladů pro monografické zpracování odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy a (jak už to tak u autorů netradičních témat bývá) hledání nakladatele, který by měl tu odvahu a vydání se ujal. V současné době se zdá, že po dokončení rukopisu a publikování jeho částí v zahraničí[2] se podařilo „nakladatelský úkol“ vyřešit (kniha vyjde na podzim letošního roku v nakladatelství Leges), a proto také předkládám čtenáři článek mapující část aktuálních vývojových východisek civilní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy a s poznámkami k danému tématu v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014, byť je zřejmé, že v jeho rámci s právní odpovědností sportovců za sportovní úrazy zatím nemohou být prakticky žádné zkušenosti.

II. Společenská východiska před rokem 1990

Prakticky jediným autorem, který se v tuzemské (české a slovenské) literatuře zabýval odpovědnostní sportovněprávní problematikou v širším kontextu, byl J. Prusák.[3] V souvislosti se změnami v roce 1989 byl neprávem zapomenut příspěvek, kterým do odpovědnostní problematiky přispěl na svou dobu značně kritickými názory J. Drgonec.[4] Již v roce 1989 totiž naznačoval, že stav právního řádu si vyžaduje doplnění o normy regulující všechny významné oblasti společenských vztahů, a to včetně oblasti her, neboť hra je součástí kultury každé společnosti a pokud představuje závažný společenský jev, nelze pochybovat o potřebě její regulace, což si stát (obecně) v historickém vývoji vždy uvědomoval. Bez ohledu na historické zkušenosti však zdůrazňoval, že důležité je, jakou podobu má (nebo má mít) právní úprava her v současnosti.

Při základním rozdělení na hry duševní (hádanky, stolní hry, sázky, šachy, hazardní hry apod.) na straně jedné a fyzické hry (sportovní soutěže, základní školní výchova apod.) na straně druhé argumentoval pro závěr, že u obou těchto kategorií by mělo právo určit kritéria dovolenosti her, základy právního postavení účastníků a organizátorů her, jakož i sankce za protiprávnost her a jednání při ní.

Z našeho pohledu nás zajímá Drgoncův přístup k otázkám her fyzických. Drgonec správně poukázal na to, že právní otázky fyzických her se odvíjejí od dovolenosti hry, přičemž v historii existovaly normativní úpravy, které, byť spíše výjimečně, výkon určitých sportů zakazovaly. V poměrech tehdejší ČSSR se však otázky fyzických her neodvíjely od právních předpisů dělících tyto hry na dovolené a zakázané, ale právní problémy fyzických her se vázaly na realizaci práva, nikoliv na jeho tvorbu. Vedle existujících otázek hospodářské kriminality šlo zejména o jednání samotných sportovců během hry. Drgonec v této souvislosti shrnul příklady zranění, ke kterým na sportovních kolbištích docházelo v druhé polovině 80. let, a otevřel otázku odpovědnostních vztahů – na rozdíl od J. Prusáka – ryze z praktického pohledu.

I když se doktrinálně distancoval od té linie sportovního práva, kterou reprezentoval zejména B. Zaulli a která odmítala aplikaci všeobecného práva ve sportovním kontextu, poukázal na to, že i když se „právní praxe verbálně nehlásí ke sportovnímu právu, způsobem aplikace platného práva se ztotožňuje s tezí o exteritorialitě sportovišt“.[5] Právní vědě tím opětovně nastolil otázku o tom, zda výkon dovolené činnosti nelze chápat jako důvod vyloučení protiprávnosti. Drgonec akceptoval tehdy se objevivší názor, že by bylo vhodné v souvislosti s experimentováním v medicíně de lege ferenda uvažovat o výkonu povolání v mezích přiměřenosti jako okolnosti vylučující protiprávnost. Zdůraznil v této souvislosti, že takový návrh má své opodstatnění i v návaznosti na fyzické hry. Jde však podle jeho názoru nikoliv o interpretaci tehdy platné a účinné právní úpravy, ale o návrh de lege ferenda, přičemž dovolenost určité činnosti (určitého druhu sportu), není totožná s vyloučením protiprávnosti jakéhokoliv jednání při sportovní činnosti.

Podle Drgonce totiž fyzická hra v provedení vrcholových sportovců je prostředkem zábavy, krácení volného času mnoha tisíc lidí, ale také mimo jiné prostředkem právní výchovy. Drgonec vyjádřil své přesvědčení, že „žádný právně výchovný článek není účinnější než bezprostřední osobní vjem v hledišti sportovního stadionu. Jestliže pak protiprávní jednání spojené s hrubým násilím zůstává nepotrestáno, právní výchovou se sotva divák přesvědčí o tom, že se právo důsledně aplikuje ve všech sférách společenského života“.[6] Drgonec v této souvislosti uvádí příklad, který následně do značné míry „zlidověl“, že ublížení na zdraví způsobené úderem sklenice v hospodě nižší cenové skupiny není svou podstatou odlišné od ublížení na zdraví způsobeného úmyslným úderem hokejkou. Proto zaviněné protiprávní jednání při hře nelze ospravedlnit na základě teze o vyloučení odpovědnosti za škodu výkonem povolání, a to dokonce ani tehdy, jestliže k protiprávnosti dojde při jednání vrcholových sportovců, kteří nejsou profesionály.[7] Drgonec dále poukazoval na to, že pokud se v právní praxi neuvažuje o protiprávnosti jejich jednání, poukazuje to na nedůslednost aplikace platného práva v oblasti fyzických her. Uzavřel, že v nestíhání porušení všeobecně závazných právních norem, ke kterému dojde na sportovním hřišti, spočívá hlavní rozpor mezi právem a fyzickými hrami.[8] Vedle odkazu na jednotlivé případy, které Drgonec zmiňoval, se však již od počátku 80. let na úrovni tehdejšího ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy formovala linie vystupující proti negativním jevům, projevujícím se zejména zvýšenou úrazovostí.[9]

III. Tradiční nevyužití nabízené příležitosti v 90. letech?

Počátek 90. let byl spojen mimo jiné i s nárůstem aspektů sportovní činnosti, ať již šlo o linii profesionalismu, příliv ekonomického kapitálu do sportovních soutěží, zvýšenou internacionalizaci spojenou s uvolněním cestování do zahraničí, nová sportovní odvětví (ringo, kendo, iyado, jodo, ultimátní sporty apod.) na straně jedné, ale také v kontextu celkových společenských změn s upřednostněním jiných společenských, ekonomických a politických priorit na straně druhé. Ukončení jedné velké etapy sportovní legislativy v r. 1990 zákonem č. 173 postavilo celou společnost na počátek nové éry, od které se očekávala návaznost na evropské zkušenosti nejenom praktické, ale i na úrovni sportovní legislativy. Nové společenské trendy otevřely nové možnosti i na poli sportovního práva.

Šance, která se na počátku 90. let objevila, nebyla využita. Obecně převažující liberální názory se prosadily i v oblasti sportu a znamenaly promarnění nabídnuté příležitosti. Namísto jednotné snahy o konstituování nové sportovní politiky a sportovní legislativy se hned od počátku objevily izolované skupiny, kde častokrát bohužel byl prvotním zájmem restituční majetkový aspekt. I ten byl do jisté míry příčinou přijetí zákona č. 173/1990 Sb.

Jinak se již od r. 1990 formovala celá řada názorů prosazujících přijetí nové moderní sportovní legislativy.[10] Především na stránkách časopisu Tělovýchovný pracovník se silně prosazovala myšlenka zachování vztahu státu a tělesné kultury a přijetí komplexních speciálních sportovně-právních norem opírajících se o ústavní základ. Myšlenky prosazované od r. 1990 u nás nebyly uplatněny, ačkoliv, jak ukázal evropský vývoj 90. let, řada států si prosazovanou koncepci zvolila a úspěšně rozvinula. Byla totiž založena na principech ovládajících i dnes podstatnou část sportovní legislativy evropských zemí. Tělesná kultura byla pojímána jako výrazný sociálně-ekonomický jev sám o sobě i ve vztahu k obecné kultuře, životní úrovni, lidským právům, životnímu prostředí, výchově a vzdělání. Charakteristika tělesné kultury jako základního lidského práva a společenské povinnosti odpovídá dnešním vývojovým trendům. Moderním pojetím byl řešen také vztah státu a tělesné kultury, který předpokládal legislativně zajištěnou státní garanci k vytváření všestranných podmínek pro rozvoj tělesné kultury a zájem státu na prezentování dosažené úrovně tělesné kultury v mezinárodním měřítku cestou státní reprezentace. Stát měl dbát, aby svou vzdělávací, zdravotní, sociální, finanční a daňovou politikou a materiálním zajištěním vytvářel adekvátní podmínky pro rozvoj tělesné kultury.[11] Jednalo se o prosazování koncepce odpovídající spíše intervenčnímu modelu. Symbolickým, byť poněkud zoufalým pokusem o vytvoření institucionální platformy na politické úrovni, byla snaha o založení Československé demokratické strany tělesné kultury, jejímž cílem bylo vytvoření systémových, politických, legislativních, institucionálních, organizačních, vědecko-zdravotnických, finančních a materiálních pravidel a záruk sloužících tělovýchovnému hnutí. Čtenáři, který disponuje alespoň rámcovým přehledem o politickém spektru, nemusím osud tohoto pokusu blíže objasňovat.

Koncepční názory o dalším vývoji legislativy ve sportu se na bázi sportovních odborníků odvíjely od přesvědčení o nutnosti přijetí speciální právní normy na zákonné úrovni zaměřené na oblast sportu, až již nazvané zákon o sportu či tělesné kultuře.[12] Legislativní pokusy v tomto směru vypadaly poměrně nadějně. První verze uvedeného zákona byla připravena zřejmě koncem roku 1990 a předpokládalo se, že by přišla na pořad jednání ČNR v 1. polovině roku 1991, což by chronologicky navazovalo na legislativní vývoj na Slovensku.

Postupně se však začaly projevovat dva základní momenty, které uvedené aktivity brzdily. Jednalo se jednak o koncepční neujasněnost názorů subjektů podílejících se na pracích souvisejících s přípravou zákona o sportu, a jednak se projevovala zřetelná nechuť k přijetí takového zákona (to souvisí s nepochopením jeho smyslu) z politických a vládních kruhů, mj. pro požadovanou rozsáhlou průřezovou působnost.[13] Obě tyto výhrady lze považovat za poměrně liché, neboť navrhované úpravy nepředstavovaly nijak zásadní formálně–obsahový zlom oproti normám před rokem 1990 a zpravidla zůstávaly na úrovni institucionálně–organizačního zabezpečení. Rozsáhlá působnost sportovně-právního zákona v duchu evropského kontextu nebyla plánována, jeho přijetí nebylo ani pravděpodobné za situace, kdy nesmiřitelné názorové neshody neumožnily překročit ani základní otázky týkající se role státu a institucionálně–organizační struktury. Při absenci základního sportovního zákona bylo možné v našich podmínkách jen s velkou mírou nadsázky hovořit o sportovní legislativě. Jednotlivá ustanovení v obecných právních normách, která dopadají na sport svou obecnou povahou nebo speciálním zaměřením, nešlo považovat za výsledky moderní sportovní legislativy. Jednalo se totiž zpravidla o výsledek nikoliv koncepční práce, ale o reakci na vzniklé problémy, jejichž aktuálnost si vyžádala potřebu řešení. Hodnotit vývoj sportovní legislativy v 90. letech bylo problematické z toho důvodu, že sportovní legislativa u nás neexistovala. Můžeme proto jen litovat, že se nepodařilo využít šance, která se počátkem 90. let vyskytla.[14]

Přelom tisíciletí přece jen z pozice zvyšujícího se zájmu vládních orgánů dával šanci na zlepšení stávající situace. Bylo potěšitelné, že vzrůstající aktivita ve sportovní oblasti byla odrazem akceptace principů působících v intencích legislativy Evropské unie. Šlo o proces, který započal již programovým prohlášením tehdejší vlády, kde v části 4. 3. 4. byla deklarována podpora tělovýchovy a sportu nepřímými a nefinančními opatřeními, zejména úpravou legislativy a daňové soustavy tak, aby byla především finančně umožněna činnost tělovýchovných sdružení a sportovních svazů. Proces zvýšené podpory sportu započal v roce 1999. Na vládní úrovni byla projednána koncepce státní politiky v tělovýchově a sportu (usnesení č. 2 z 6. 1. 1999), kde jako základní programové východisko byla vzata Evropská charta sportu z roku 1992, Zásady komplexního zabezpečení státní sportovní reprezentace, včetně systému výchovy sportovních talentů (usnesení č. 718 z 14. 7. 1999) a Národní program rozvoje sportu pro všechny (usnesení č. 17 z 5. 1. 2000).

Vyústěním snah o koncepční práci na poli sportu bylo paragrafové znění (včetně důvodové zprávy) návrhu zákona o sportu z 1. poloviny roku 2000. Z hlediska chronologického odrážel pozdější vývoj České republiky oproti Slovensku, kde byl obdobný zákon přijat již v roce 1997 pod č. 288 Zb. Srovnáme-li navrhovanou právní úpravu se slovenskou a také se zákony z poválečného období, nalezneme shodné i odlišné rysy. Inspirace slovenským zákonem byla zřejmá. Poprvé se ve sportovní legislativě objevila normativní definice pojmu „sport“ a „sport pro všechny“. Zde je vidět zřetelné ovlivnění Evropskou chartou sportu (odkazovala na ni ostatně i důvodová zpráva k návrhu zákona), ze které byla definice sportu převzata, což dokládalo vzrůstající význam dokumentů přijatých na mezinárodní úrovni. Návrh zákona dále funkčně vymezoval sport jako veřejně prospěšnou činnost. Nedospěl tedy k zakotvení práva na sport jako základního lidského a sociálního práva. Přes nesporný význam deklarace sportu jako veřejně prospěšné činnosti (kolektivní pohled), individuální hledisko práva na sport prosazeno nebylo. To bylo do jisté míry překvapením, neboť předchozí koncepce zákona o tělesné kultuře ve svých východiscích z práva na sport s odkazem na Chartu sportu pro všechny (1975) jako základního lidského práva vycházela.

Návrh zákona o sportu do jisté míry navazoval na formální strukturu zákonů z poválečného období. Obsahoval totiž především úpravu působnosti orgánů státní správy a samosprávy v oblasti sportu s úkoly s tím souvisejícími. Náznak průřezového charakteru šlo spatřovat v tom, že předpokládal navazující změny v některých dalších předpisech, jako je stavební zákon, zákon o místních poplatcích, zákon o daních z příjmů, zákon o obcích, zákony upravující krajské zřízení nebo zákon o hlavním městě Praze. V tomto směru šel návrh zákona nesporně dále než jeho předchůdci. Přesto však nebylo možné jeho význam nekriticky přeceňovat. Zaměřil se totiž na oblast sportu z kolektivního a institucionálního pohledu, hledisko individuálního sportovce v něm absentovalo zcela. S ohledem na tradice obsahu naší sportovní legislativy to však příliš nepřekvapovalo a zásadní zlom v této oblasti se nedal předpokládat.[15] Přijetí zákonné úpravy krátce poté v podobě zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, eliminaci regulace právních aspektů sportovce jednotlivce jen potvrdilo a bylo zřejmé, že od speciální právní úpravy žádnou regulaci odpovědnostních vztahů ve sportu v poměrech České republiky očekávat nelze.

IV.
 
Počátek tisíciletí a ambiciózní projekt ve Slovenské republice

Zatímco počátek tisíciletí v České republice ambice na kvalitní právní regulaci sportovní činnosti definitivně „pohřbil“, slovenský vývoj šel jiným směrem. Na počátku tisíciletí se uvažovalo o zpracování a přijetí zákona o sportu, který měl představovat vyjádření moderní sportovní legislativy a který měl v centru zájmu i úpravu postavení sportovce jednotlivce. Když jsem v této době pro slovenské prostředí částečnou analýzu prováděl[16] z pohledu zejména statusových otázek amatérského a profesionálního sportovce, zabýval jsem se i otázkou civilní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy a z hlediska do té doby existující judikatury. Jednalo se zřejmě o první souhrnné zpracování civilní odpovědnostní judikatury, ze které vyplývalo několik zobecňujících závěrů, použitelných i v současné sportovně-právní praxi:

1. právní odpovědnost za sportovní úrazy je zásadně přípustná,

2. právní odpovědnost může nastoupit nejen v případě úmyslného způsobení sportovního úrazu, ale také v případě jednání nedbalostního,

3. významnou okolností pro posouzení odpovědnosti za sportovní úraz je skutečnost, zda při sportovním střetu došlo k jednání, které porušilo sportovní normy (pravidla); ani jednání v souladu se sportovními normami však nemusí vést k vyloučení odpovědnosti (např. tam, kde by sportovec způsobil záměrně zranění sportovci druhému způsobem, který by nebyl v rozporu se sportovními pravidly),

4. významná role při právním posouzení sportovních úrazů náleží rozhodnutím sportovně-technických a disciplinárních orgánů z hlediska posouzení, zda jednání sportovce bylo či nebylo v souladu se sportovními pravidly,

5. případné potrestání sportovce rozhodnutím příslušného sportovního orgánu nevylučuje potrestání prostřednictvím sankce uložené v soudním řízení,

6. mezi rozhodnutím sportovních orgánů a soudních orgánů neexistuje vzájemná podmíněnost, v soudním řízení může být sportovec zproštěn odpovědnosti za sportovní úraz, i když v rámci sportovního disciplinárního řízení byl potrestán (a naopak),

7. subjektem odpovědnosti je sportovec, který se dopustil sportovního úrazu zaviněným porušením právní povinnosti, nikoliv subjekt, v jehož zastoupení (sportovní klub, tělovýchovná jednota) vystupoval,

8. právní posouzení sportovních úrazů se realizuje prostřednictvím obecných právních norem, které neobsahují speciální úpravu pro oblast sportu; v tomto směru však platila výjimka zakotvená v ustanovení § 41 odst. 5 nařízení vlády č. 223/1988 Sb., podle kterého nárok na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem mají sportovní reprezentanti Československé republiky a sportovci zařazeni do systému vrcholového sportu, kteří utrpěli úraz při účasti na sportovní přípravě, mistrovských a mezinárodních soutěžích; za škodu jim pak v takových případech odpovídala organizace nebo orgán, pro které byli v době úrazu sportovně činní. Uvedené ustanovení tak poskytovalo zvýšenou ochranu kategorii předních sportovců, byť se v jejich případě nejednalo o zaměstnance vykonávající sportovní činnost.[17]

V rámci možných úvah de lege ferenda jsem již v roce 2003 poukazoval na to, že existují požadavky veřejnoprávního charakteru, jejichž splnění a dodržování je nanejvýše žádoucí. Jako prioritní se již tehdy jevilo na základě dosavadních praktických zkušeností zajistit posouzení znalosti sportovních pravidel jednotlivých sportovních odvětví profesionálními sportovci, v rámci kterých sportovci profesionální sportovní činnost vykonávají. Praktické zkušenosti totiž ukazovaly, že drtivá většina sportovců nezná pravidla sportu, který provozuje, obsah těchto pravidel je předáván zpravidla ústní formou a jen málokterý sportovec se seznámil podrobněji s pravidly sportu, který realizuje.

Zastával jsem názor, že je jen těžko udržitelné, aby tak ekonomicky významná oblast, jakou profesionální sport je, byla i nadále ve svém nejdůležitějším článku (sportovci) založena na principu volnosti výkonu sportovní činnosti, když vzdělanostní požadavky jsou zakotveny ve vztahu k dalším subjektům ve sportovních vztazích vystupujícím (trenéři, rozhodčí apod.). Požadavek na určitou formu „kvalifikačních předpokladů“ byl odůvodněn např. snahou o prevenci před vznikem sportovních úrazů, ale také např. následným posouzením případné právní odpovědnosti sportovce za sportovní úraz.[18]

Z hlediska právní regulace podmínek odpovědnosti sportovců za úrazy způsobené při sportovní činnosti de lege ferenda jsem naznačoval, že by bylo žádoucí přijmout právní úpravu, která by vymezila kritéria odpovědnosti sportovce za úrazy, ke kterým dojde při výkonu sportovní činnosti, nicméně jsem současně poukazoval na to, že přijetí odpovídající právní úpravy brání především dosavadní teoretická a praktická nejednotnost při právním posuzování tohoto problému. Úvahy o tzv. sportovním riziku nebyly dostatečně teoreticky rozpracovány a řešení bylo ponecháváno aplikační soudní praxi, která však obecná pevná kritéria hranic právní odpovědnosti nenalezla. Schůdnou se tak z hlediska zákona o sportu jevila alespoň úvaha o zakotvení a zdůraznění prevenční povinnosti sportovců před vznikem úrazů, např. zákonem stanovenou povinností dodržovat pravidla daného sportovního odvětví, nebudou-li samozřejmě v rozporu s platnou právní úpravou. Obdobnou úpravu v naznačeném směru obsahoval např. maďarský zákon o sportu.[19]

V sérii článků publikovaných zanedlouho poté na stránkách českých a slovenských právnických periodik jsem shrnul český judikaturní a doktrinální vývoj v komparaci s vývojem evropským a světovým a možnosti, které se již tehdy připravované nové občanskoprávní úpravě nabízely.[20] Na sklonku účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 jsem totéž provedl v evropském a světovém kontextu i ve vztahu k tehdy již přijatému, ale neúčinnému novému občanskému zákoníku.[21]

V. Očekávání spojená s novým občanským zákoníkem?

Změnu českého právního prostředí tak nebylo možno očekávat ani v souvislosti s připravovanou novou úpravou občanského zákoníku. Principy a východiska navrhované úpravy závazků z deliktů se o sportovní činnosti nezmiňovaly, v rámci generální prevence byla zdůrazněna zásada neminem laedere,[22] o kterou se dosavadní česká soudní praxe civilní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy opírala. Nepřekvapilo proto, že ani paragrafové znění nového občanského zákoníku z roku 2012, účinného od 1. ledna 2014, se o sportovní činnosti ve vztahu k odpovědnosti nezmiňovalo. Nicméně podle § 5 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je s to jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.“ Důvodová zpráva k zákoníku pak výslovně uvádí, že toto ustanovení je aplikovatelné i na sportovce.

VI. Východiska možného přístupu

Občanský zákoník 1964 obdobné pravidlo neměl, prakticky podobnou úpravu však obsahoval obecný zákoník občanský v ustanovení § 1299, když normoval: „Kdo se veřejně hlásí k úřadu, k umění, k živnosti nebo řemeslu; nebo kdo bez nutnosti dobrovolně převezme jednání, jehož provedení vyžaduje zvláštních uměleckých znalostí nebo neobyčejné píle, dává tím na jevo, že důvěřuje své nutné píli a potřebným neobyčejným znalostem; musí tedy státi za jejich nedostatek. Věděl-li však ten, kdo mu jednání svěřil, o nezkušenosti jeho; nebo mohl-li při obyčejné opatrnosti věděti, je zároveň posléze uvedený vinen nedopatřením.“

I když důvodová zpráva v této souvislosti zmiňuje sportovce, nelze s ustanovením § 5 odst. 1 očekávat žádný zásadní posun. Odborná literatura v této souvislosti ve vztahu ke sportovcům nejde nad rámec důvodové zprávy a zdůrazňuje, že uvedeným pravidlem zákoník pouze vyjadřuje to, co by mělo být běžné, že určitá činnost deklarovaná jako profesionální bude také profesionálně provedena.[23] Zákoník spojuje s profesionalitou vyšší míru odpovědnosti, protože taková osoba má obecnou povinnost odborné péče. Jestliže ji nevynaloží, uplatní se domněnka nedbalosti ve smyslu ustanovení § 2912 odst. 2, podle kterého dá-li škůdce najevo zvláštní znalost, dovednost nebo pečlivost, nebo zaváže-li se k činnosti, k níž je zvláštní znalosti, dovednosti nebo pečlivosti zapotřebí, a neuplatní-li se tyto zvláštní vlastnosti, má se za to, že jedná nedbale.[24]

Vzájemný vztah ustanovení § 5 odst. 1 a § 2912 odst. 2 je literaturou nahlížen tak, že při posouzení nedbalosti z hlediska úrovně vyžadované péče plní ustanovení § 5 odst. 1 tuto roli jen subsidiárně, neboť zvýšení míry zavinění je upraveno v § 2912 odst. 2, a to speciálně pro deliktní odpovědnost (která je pro sportovní kontext typická – poznámka autora).[25] Prezentace profesionality vede podle § 5 odst. 1 ke zvýšení požadované péče. Od takové osoby se vyžaduje průměrná péče příslušníka daného stavu, přičemž zvláštní dovednosti nad rámec obvykle požadovaných nejsou bez dalšího požadovány. Uvedené ustanovení by proto mělo být vykládáno tak, že požaduje takovou péči, kterou veřejnost po příslušnících daného povolání nebo stavu může rozumně vyžadovat. Vyžaduje se dodržení postupu uznávaného v dané profesi či stavu, odpovídajícího současným požadavkům uznávaným odbornou veřejností.[26]

Dá-li však osoba najevo, že je specialistou v určité oblasti (dá najevo, že disponuje zvláštní znalostí, dovedností nebo pečlivostí), mohou se nároky na vyžadovanou péči ještě zvýšit i nad rámec obvykle vyžadované péče v dané profesi, nikoliv však již v důsledku § 5 odst. 1, ale v důsledku § 2912 odst. 2. Obě normy vyjadřují sice stejný princip (určení vyžadované míry péče podle prezentované odbornosti), sledují však do určité míry rozdílnou funkci. V rámci § 5 odst. 1 se dojem váže na stav či profesi jednajícího, a z toho vyplývající legitimní očekávání veřejnosti na dodržení vyžadovaného standardu jednání. Ustanovení § 2912 odst. 2 umožňuje vyžadovanou péči, oproti profesnímu standardu předpokládanému v § 5 odst. 1 ještě zvýšit.[27] Ustanovení § 5 odst. 1 tak podle literatury neobsahuje samostatnou skutkovou podstatu, a tedy ani nezakládá samostatný nárok. Představuje jednak reflexi základního principu, konkretizovaného v jiných normách (§ 2912 odst. 2), ale také může vymezovat jednu z podmínek skutkové podstaty nároku (například protiprávnost v případě porušení primární smluvní povinnosti, resp. zavinění v případě deliktní odpovědnosti za škodu).[28]

Přestože se odborná literatura při výkladu těchto zákonných ustanovení omezuje maximálně na přiřazení amatérského sportovce jako příslušníka určitého stavu, zdá se, že v těchto ustanoveních pro futuro bude zřejmě spočívat základ úvah o odpovědnosti sportovců. Je nepochybné, že § 5 odst. 1 dopadá i na sportovce profesionálního, nikoliv jako na příslušníka stavu, ale určitého povolání, takže základní normativní úprava by měla dopadat celkově na sportovní činnost jako takovou. Přijetí těchto závěrů má však pro sportovní kontext zásadní dopad. Ochrana zvýšeného očekávání a nároků kladených na určité osoby prezentující se jako příslušníci povolání nebo stavu se projevuje i v tom, že náhradu škody způsobenou těmito osobami porušením vyžadované odborné péče není přípustné snížit, a to s odkazem na ustanovení § 2953 odst. 2.

Přijmeme-li jako výchozí předpoklad, že i v budoucím období bude primární deliktní odpovědnost sportovců, přece jen s posílením liberálních a smluvních prvků v novém občanském zákoníku lze možná očekávat i zvýšení případů smluvní odpovědnosti za sportovní úrazy. Zde literatura naznačuje, že ačkoliv je § 2912 odst. 2 v rámci smluvní odpovědnosti – aniž by pro její vznik bylo vyžadováno zavinění škůdce – použitelný jen omezeně, prosadí se toto zvýšení péče také v případě smluv. Zaváže-li se jedna strana k výkonu činnosti, prezentujíc disponování zvláštními schopnostmi, vlastnostmi či dovednostmi, mělo by se vycházet z toho, že si strany minimálně implicitně smluvily vyšší míru vyžadované péče v rámci konkrétního kontraktu.[29]

VII. Sportovec škůdce

Ustanovení § 5 odst. 1 ve spojení s § 2912 odst. 2 budou zřejmě představovat obecný základ, na kterém bude v poměrech nového občanského zákoníku založena odpovědnost sportovce, nepůjde však zřejmě o ustanovení jediná. Ustanovení § 5 odst. 1 a § 2912 odst. 2 vymezují požadavky, které nový občanský zákoník klade mimo jiné na sportovce z hlediska jejich přináležitosti ke sportovnímu stavu nebo povolání sportovce, čímž však nevyjadřuje nic jiného, než že odpovědnost sportovců se bude hodnotit z hlediska znalostí, pečlivosti nebo dovednosti primárně tím, co lze očekávat od sportovce v poměrech konkrétního sportovního odvětví a konkrétní sportovní situace. Jedná se tak o východisko, prostřednictvím kterého budou soudy zřejmě jednání sportovce hodnotit.

Konkretizace tohoto východiska bude v poměrech nového občanského zákoníku zřejmě vycházet z ustanovení § 2900, podle kterého vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Dosud publikovaná komentářová literatura k novému občanskému zákoníku vychází z toho, že odpovědnostní vztahy sportovců budou poměřovány právě prostřednictvím tohoto ustanovení,[30] neboť mimo jiné odkazuje na některé z článků uveřejněných k problematice odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy,[31] resp. na materiály, kde je tato otázka zmíněna.[32]

Protože je ustanovení § 2900 taktéž prevenčním, stejně jako § 415 obč. zák. 1964, je třeba objasnit, jak na výklad § 2900 nahlíží literatura. Vychází z toho, že toto ustanovení stanoví pro určité případy zvláštní povinnost předcházet vzniku újmy (prevenční povinnost), přičemž vychází ze zásady neminem laedere a požadavku upravit mezilidské vztahy na základě autonomie vůle a zákazu svévolného vměšování se do záležitostí jiného. Porušení této povinnosti je protiprávním činem, který tvoří jeden z předpokladů vzniku povinnosti nahradit újmu. Z § 2900 tak lze dovodit existenci protiprávního činu, i když žádný jiný právní předpis konkrétní povinnost k určitému chování nestanoví. Tradičně je takto dovozována protiprávnost při porušení povinností stanovených v předpisech, které sice nemají povahu právní, pro adresáta však zakotvují srozumitelnou povinnost počínat si určitým dovoleným způsobem, který má vést k minimalizaci možného vzniku újmy – např. sportovní pravidla, včetně pravidel chování na sportovištích, např. na sjezdovkách.[33]

Současně se zdůrazňuje, že toto ustanovení navazuje na § 415 obč. zák., ale jeho aplikační rozsah je užší ve čtyřech momentech:

a) prevenční povinnost se ukládá pouze při konání, tedy aktivním chování subjektu,

b) prevenční povinnost stíhá subjekt jen tehdy, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života,

c) prevenční povinnost chrání pouze vyjmenované statky – svobodu, život, zdraví a vlastnictví,

d) chráněný statek náleží jiné než povinné osobě.[34]

Prevenční povinnost má subsidiární povahu, a soud by proto měl vždy zjistit, zda došlo k porušení některé konkrétní právní povinnosti.

Ustanovení § 415 obč. zák. 1964 bylo v původní redakci doprovázeno dalšími pravidly, která měla upřesňovat jeho použití. Jednalo se zejména o § 416 a § 425. Tato koncepce zúžené prevence však byla později překonána Rc 16/80, tj. rozhodnutím o odpovědnosti sportovce, které porušení právní povinnosti spojilo i s porušením prevenční povinnosti v podobě nedodržení sportovního pravidla.

Lze kvitovat, že při výkladu okolností případu a zvyklostí soukromého života se komentář zabývá – byť stručně – otázkou sportovní činnosti z pohledu do jisté míry odlišného (a modernějšího), než tomu bylo v dosavadní komentářové literatuře. Při výkladu okolností případu a zvyklostí soukromého života je praxe směřována v duchu základního předpokladu, že po nikom nelze požadovat, aby zasahoval proti jakémukoli předpokládanému riziku a vstupoval do cizího soukromí bez zjevné, věcně odůvodněné příčiny. Proto také hlavní kritérium toho, zda někoho stíhá obecná prevenční povinnost, spočívá v zohlednění okolností případu a zvyklostí soukromého života.[35]

V souvislosti se sportovní činností pak P. Bezouška uvádí, že je nutno brát v úvahu i specifické okolnosti činnosti, které se škůdce věnuje, což je důležité např. při posuzování různých sportovních činností (zohledňuje se, co je pro daný sport typické) – např. nutné vyšší fyzické nasazení a zápal do hry (snaha vyhrát, což je legitimní cíl) sice zvyšují riziko vzniku újmy, ale bez nich by hra nebyla tím, kvůli čemu se pěstuje, kvůli čemu ji fanoušci sledují. Z tohoto pohledu je nutno zohlednit i atypičnost některých úderů či zákroků, které jsou přirozenou součástí hry (úder na hlavu v boxu, skluz ve fotbalu, bodyček v hokeji apod.) – určité chyby se v souvislosti s herním vypětím dají očekávat a jsou přijatelné.[36] P. Bezouška odkazuje v této souvislosti na obdobně formulované závěry reprezentované P. Šustkem v jeho příspěvku na 1. československé sportovně-právní konferenci konané dne 23. a 24. dubna 2013. Pokud jsem nicméně měl možnost s P. Bezouškou osobně hovořit, z této konference a příspěvku P. Šustka žádný výstup učiněn nebyl.

V souladu s moderními evropskými (kontinentálními, ale i anglickými) trendy pak P. Bezouška v českých poměrech do jisté míry novátorsky naznačuje a uzavírá, že jen z prostého faktu, že si hráč počíná v rozporu s pravidly daného sportu (např. fauluje), nelze dovodit, že porušil prevenční povinnost podle § 2900, neboť důležitá jsou též neformální pravidla a kultura daného sportu. Tím vidíme, že jeho úvahy jdou výrazně dále než dosavadní judikatura, spojující porušení prevenční povinnosti s porušením sportovního pravidla bez dalšího. Současně pak odkazuje na jedno z rakouských rozhodnutí (Nejvyšší soud 3Ob 81/06t), dopadající na případ, kdy fotbalista provedl skluz s nataženou nohou na protihráče, aby mu vzal míč, a ačkoliv je to v rozporu s pravidly, je to pro daný sport typické a protiprávnost nebyla dovozena.[37] Tento trend, zdá se, začíná přijímat i česká judikatura, byť ještě v poměrech občanského zákoníku 1964, neboť zcela aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 493/2015) se k této linii hlásí zcela otevřeně a záměrně.

Pro úplnost pak ještě dodejme, že v přehledu použitelné judikatury odkazuje P. Bezouška na Rc 16/80 s výhradou, že paušální závěr vyjádřený v rozhodnutí neobstojí, neboť je vždy třeba posoudit, zda povinnost prevence vyžadují zvyklosti soukromého života a okolnosti případu, a dále na Rc 15/83, NS sp. zn. 25 Cdo 1960/2002, sp. zn. 25 Cdo 1106/2003 a sp. zn. 25 Cdo 1506/2004.[38]

VIII. Postavení poškozeného sportovce

Zatím jsme se v poměrech nového občanského zákoníku zabývali postavením „škůdce“, nyní se stručně podívejme na východiska právního postavení poškozeného. Na jeho režim podle aktuálních doktrinálních závěrů bude dopadat mimo jiné ustanovení § 2899 obč. zák., podle kterého kdo pro sebe přijal nebezpečí oběti, byť tak učinil za takových okolností, že to lze považovat za neprozřetelné, nevzdal se tím práva na náhradu proti tomu, kdo újmu způsobil.

Literatura vztahující se k danému ustanovení vychází z odkazu na římskoprávní zásadu volenti non fit injuria, která je vyjádřena tezí, podle níž u toho, kdo souhlasí, nedochází k újmě. Takový přístup je chápán jako využití ústavně chráněné autonomie vůle s omezeními, která vyplývají z právního řádu. Rozhodujícím parametrem je pak kvalita právem chráněného statku. Čím více si právo určitého právního statku hledí, tím vyšší jsou požadavky na bezvadnost souhlasu (přivolení) a na zajištění dostatečné informovanosti toho, kdo souhlas vydává; naopak tím lehčí je možnost souhlas odvolat a v některých případech je tím snazší dovodit, že přivolení vůbec nepřichází v úvahu.[39]

Současně se zdůrazňuje, že chápeme-li svolení poškozeného v širokém smyslu slova, tedy jako svolení, které může být uděleno i konkludentně, pak komentované pravidlo představuje prolomení této zásady, když stanoví, že za svolení nelze považovat „pouhé“ přijetí rizika. Ustanovení je inspirováno čl. 1477 quebeckého občanského zákoníku (CCQ), kde je nejčastěji spojováno s případy sportovních činností: ty s sebou pravidelně přinášejí podstatné nebezpečí a ti, kteří se jich účastní, na sebe dobrovolně toto riziko přijímají; nicméně je to přirozenou součástí sportovního klání, vlastní těmto sportům a všemi účastníky je to obecně akceptováno (např. ten, kdo hraje hokej, akceptuje, že u něj může dojít k újmě na zdraví). Smyslem je to, že když někdo přebírá riziko, nevychází primárně z toho, že mu někdo jiný chce způsobit újmu.[40]

Občanský zákoník používá spojení „riziko oběti“, čímž má na mysli riziko spojené s újmou na některém právem chráněném statku, s újmou, kterou právo uznává za hodnou nápravy. Může jít mimo jiné o riziko spojené s určitou aktivitou; nejčastěji jde o různé sportovní aktivity (rafting, bungee jumping apod.).[41] Občanský zákoník stanoví, že poškozený musí nebezpečí oběti přijmout, přičemž není stanoven způsob ani forma takového přijetí, proto k němu může dojít jakkoliv, v případě sportovního klání postačí, že se hráč (potenciální poškozený) zapojí do hry. Riziko však může být převzato i výslovně – např. ve formalizované podobě písemného souhlasu. Přijetí musí být dobrovolné a učiněné s dostatečnou znalostí rizika (poškozený musí mít alespoň obecnou představu o možných následcích a jak k nim může dojít). Z toho vyplývá, že se tím míří pouze na obvyklá rizika spojená s určitou činností, rizika předvídatelná pro průměrného člověka v postavení poškozeného. Újma musí být následkem realizace onoho rizika.[42]

Pokud jde o spoluúčast poškozeného, obecně platí, že škůdce se nemůže zprostit povinnosti k náhradě újmy poukazem na to, že poškozený přijal nebezpečí oběti. Přijetí nebezpečí oběti (byť neprozřetelné) neznamená, že se osoba vzdává práva na náhradu újmy. To má význam např. pro náhradu újmy způsobené při sportu apod. Z toho, že někdo riskuje svůj život, zdraví či majetek nelze a priori dovodit, že se vzdává práva na náhradu újmy.[43] To však platí potud, jde-li o přijetí přiměřeného rizika. Vezme-li na sebe někdo abnormální riziko, pak, byť by to učinil neprozřetelně, je na místě aplikovat § 2918 o spoluúčasti poškozeného.[44]

IX. Hodnocení

Z uvedeného vidíme, že občanský zákoník se nevydal cestou zvláštní okolnosti vylučující protiprávnost, např. v podobě rizika ve sportu, ale disponuje vícero zákonnými ustanoveními, v rámci kterých bude docházet k posuzování odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy. Byť jde o úpravu podrobnější oproti občanskému zákoníku z roku 1964, právní režim odpovědnosti sportovců to zřejmě nijak výrazně nezmění, protože i tato ustanovení budou vykládána ve sportovním kontextu, prostřednictvím kterého budou naplňovat jejich obsah. Pozitivní však je, že nová literatura naznačuje, že měřítko odpovědnosti nemá jít toliko skrze dodržení či porušení sportovního pravidla, ale zdůrazňuje nutnost přístupu k problému z hledisek typických pro vyspělé právní kultury a jejich přístup k odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy.

Autor je soudcem Nejvyššího soudu.



[1] Králík, M: Komparativní pohled soudobé právní doktríny a soudní praxe na právní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy (vybrané otázky), Bulletin advokacie, 2006, č. 9, str. 25-33; Králík, M: K právní odpovědnosti lyžařů na lyžařských drahách, Bulletin advokacie, 2006, č. 11-12, str. 57-64.

[2] K tomu srovnej např.: Králík, M.: Civil liability of sports participants for sports-related injuries in the Central Europe and in the Czech Republik, Giustizia Sportiva.it, Rivista Giuridica (Itálie), Pubblicazione numero 3, 2012, str. 80-122; Králík, M.: Civil liability of sports participants for sports-related injuries  in the Central Europe and in the Czech Republic, REVISTA BRASILEIRA DE Direito Desportivo, Instituto Brasileiro de Direito Desportivo (IBDD) – (Brazílie), Ano 13, vol. 26, jul. – dez. / 2014, str. 277-315; Králík, M.: Civil Liability Of Sports Participants For Sports-Related Injuries In The Central Europe And In The Czech Republic, Valley International Journals, The International Journal of Social Science and Humanities Invention (Indie), Volume 2 issue 01, 2015, str. 1021-1047 – http://valleyinternational.net/index.php/our-jou/theijsshi/archive/120-theijsshi-volume-2-issue-1-january-2015/330-civil-liability-of-sports-participants-for-sports-related-injuries-in-the-central-europe-and-in-the-czech-republic; Králík, M.: Civil liability of sports participants for sports-related injuries in the Czech Republic, Bond University, Sports Law eJournal – http://epublications.bond.edu.au/slej/23 (Austrálie), ISSN 1836-1129, 8. 1. 2015, str. 1-7; Králík, M.: Civil liability of sports participants it the Czech Republic, International Sports Law Review Pandektis (ISLR/Pandektis)- (Řecko),, Vol. 10, No. 3-4, 2014, str. 509-518; Králík, M.: Civil liability of sports participants for sports-related injuries  in the Czech Republic, The International Sports Law Journal (Holandsko), Sprinter, Asser press, Volume 13, Numbers 1-2, April 2013, str. 176-187; Králík, M.: Civil Liability of Sports Participants for Sports-related Injuries in Europe and in the Czech Republic, Sweet & Maxwell´s International Sports Law Review (Anglie), 2013, Vol. 13, Issue 3, str. 63-75; Králík, M.: Die zivilrechtliche Haftung der Sportler für Sportverleztungen in der Tschechischen Republik, Zeitschrift für Sport und Recht (Německo), 2013, č. 4, str. 146-149; Králík, M.: Injury: Civil liability for sports-related injuries in the Czech Republik, World sports law report – the newsletter for the sport business (Anglie), Volume 11, Issue 2, February 2013; Králík, M.: Zivilrechtliche und strafrechtliche Haftung von Sportlern für Sportverletzungen in der Tschechischen Republik, Causa Sport (Švýcarsko), 2013, č. 1, str. 12-16.

[3] Prusák, J.: Aggressivität Problem der Vermenschlichung der Sportregeln und ihre Beziehung zum Recht, Prag, ČSAV, 1985, str. 90 a násl.; Prusák, J.: Problém surovej hry (súťaže) a prenikanie právneho princípu „non laedere“ do športových pravidiel, Teorie a praxe tělesné výchovy, 33, 6/1985, str. 374 a násl.; Prusák, J.: Problémy právnej zodpovednosti pri športovej činnosti, Bulletin advokacie, 1984, III, str. 141 a násl.; Prusák, J.: Sme len na začiatku, ba eště pred ním, Národná obroda, č. 84, 10. dubna 1993, str. 11; Prusák, J.: Teoreticko-metodologické otázky skúmania vzájomných vzťahov medzi športom a právom, Teorie a praxe tělesné výchovy, 32, 1984, č. 9, str. 558 a násl.; Prusák, J.: Úrazy a poškodenia zdravia pri športe a problém športového a právného deliktu, Právník, 124, 1985, č. 9, str. 791 a násl.

[4] Drgonec, J.: Protiprávnosť hry, Socialistické súdnictvo, 1989, č. 12, str. 16-22.

[5] Tamtéž, str. 21.

[6] Tamtéž.

[7] Všimněme si pozoruhodného jevu, že Drgonec, byť implicitně, ale přesto zcela zjevně, připouštěl již v roce 1989 existenci profesionalismu ve sportu, tzn., že připouštěl existenci jevu, který byl obecně znám, přesto však byl navenek deklarován jako fakticky neexistující. K této otázce blíže srovnej podrobnou analýzu obsaženou v: Králík, M.: Analýza právního postavení „amatérského“ a „profesionálního“ sportovce v kolektivních a individuálních sportech de lege lata a de lege ferenda (vybrané otázky), Zlín, 2003, vlastním nákladem, str. 23 a násl.

[8] Drgonec, J.: Protiprávnosť hry, Socialistické súdnictvo, 1989, č. 12, str. 21.

[9] Totální boj brutalitě! Československý sport, 8. srpna 1981, str. 1 a 7.

[10] Jednalo se o množství článků publikovaných v Tělovýchovném pracovníku především v roce 1990, jimž byla společná snaha o prosazení konstitučního sportu s navazující potřebou přijetí zákona o tělesné kultuře. Především pro koncepční neshody a upřednostnění jiných priorit se tyto progresivní myšlenky v 90. letech prosadit nepodařilo.

[11] K tomu srovnej např. Vachta, A.: Zahájení války o majetek? Československý sport, 25. května 1990, str. 2.

[12] Např.: Na aktuální téma, Tělovýchovný pracovník, 1992, č. 5, str. 4; O tělovýchově a sportu je málo slyšet, pokud se situace nezmění, dojde k její likvidaci, Tělovýchovný pracovník, 1994, č. 1, str. 18; O stupínek vyšší, Tělovýchovný pracovník, 1994, č. 6, str. 22; Hubová, M.: Můj názor, Tělovýchovný pracovník, 1995, č. 8, str. 1; Kumpera, V.: Přehled a analýza institucionalizace státní péče o tělesnou kulturu, Praha, 1996, str. 23-24; Králík, M.: Zamyšlení nad tzv. sportovním právem, Právní rozhledy, 1998, č. 10, str. 487 apod.

[13] Vlach, J.: Větší koláč než se čekalo, Sport, 23. 3. 1995, str. 5; Bělohlávek, J.: Můj názor, Tělovýchovný pracovník, 1995, č. 2, str. 1.

[14] K tomu srovnej: Králík, M.: Právní aspekty sportovní činnosti, disertační práce, Masarykova univerzita, Brno, 2000, str. 454 a násl.

[15] Tamtéž.

[16] Králík, M.: Analýza právního postavení „amatérského“ a „profesionálního“ sportovce v kolektivních a individuálních sportech de lege lata a de lege ferenda (vybrané otázky), Zlín, 2003, vlastním nákladem.

[17] Tamtéž, str. 35-36.

[18] Tamtéž, str. 135-136.

[19] Tamtéž, str. 139.

[20] Přehled těchto článků je obsažen v závěrečném seznamu literatury rukopisu monografie.

[21] Tamtéž.

[22] K tomu srovnej: Eliáš, K. – Zuklínová, M.: Principy a východiska nového kodexu soukromého práva, Linde, Praha, 2001, str. 240 a násl.

[23] K tomu srovnej: Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 70.

[24] K tomu srovnej: Švestka, J. – Dvořák, J. – Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář, svazek I., Wolters Kluwer, a. s., Praha 2014, str. 34.

[25] K tomu srovnej: Melzer, F. – Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1-117, Leges, Praha 2013, str. 94.

[26] Tamtéž, str. 96-97.

[27] Tamtéž, str. 96.

[28] Tamtéž, str. 95.

[29] Tamtéž, str. 97.

[30] K tomu srovnej: Hulmák, M. a kol. : Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 1511 a násl. Autorem těchto partií je Petr Bezouška, který byl zpravodajem části návrhu nového občanského zákoníku ohledně závazků z deliktů. K tomu srovnej: Melzer, F. – Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1-117, Leges, Praha 2013, XXIII.

[31] P. Bezouška odkazuje na následující články: Králík, M.: Několik poznámek k právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy, Právní rozhledy, 2006, č. 15; Králík, M.: Právní odpovědnost ve sportu, Jurisprudence, 2009, č. 4, Králík, M.: Právní odpovědnost za sportovní úrazy, Právní rádce, 2007, č. 2; Králík, M.: Úvod k otázkám odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy, Právník, 2007, č. 8; Králík, M.: K právní odpovědnosti lyžařů za úrazy na lyžařských drahách, Bulletin advokacie, 2006, č. 11-12.

[32] Králík, M.: Právo ve sportu, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2001.

[33] Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 1511 a násl.

[34] Tamtéž.

[35] Tamtéž.

[36] Tamtéž.

[37] Tamtéž. V souvislosti s rakouským a německým výkladem však platí, že zrovna tento případ tzv. vysoké nohy byl považován v doktríně za sporný zejména z pohledu, jestli i takto vyloženě nebezpečný zákrok má být brán za obvyklý, a tudíž z tohoto důvodu „vyňat“ z odpovědnosti, přestože jde o způsob hry, který se pravidelně objevuje.

[38] Tamtéž.

[39] Tamtéž.

[40] Tamtéž.

[41] Tamtéž. Tamtéž srovnej také k obecné charakteristice rizika.

[42] Tamtéž.

[43] K tomu srovnej: Bezouška, P. – Eliáš, K. – Havel, B.: Průvodce rekodifikací  – nová právní úprava – smluvní omezení náhrady újmy, ASPI.

[44] Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 1511 a násl.