oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Ceny sv. Yva mají své majitele - deset nových držitelů titulu Právník roku 2017

publikováno: 29.01.2018

Česká advokátní komora a vydavatelství EPRAVO.CZ uspořádaly již 13. ročník soutěže Právník roku. Slavnostní galavečer, při kterém 10 právníků z různých oblastí práva převzalo titul Právník roku 2017 a skleněnou plastiku se sv. Yvem, se uskutečnil dne 26. ledna 2018 v brněnském Bobycentru.

Oceněni byli nejlepší představitelé českého práva, a to v rámci 7 odborných kategoriích - občanské právo, trestní právo, finanční právo, správní právo, insolvenční právo, právo informačních technologií, občanská a lidská práva a právo ústavní a ve 3 zvláštních kategoriích - Pro bono, Talent roku a Právnická síň slávy. Připravili jsme pro Vás malé představení Právníků roku 2017.

OBČANSKÉ PRÁVO 

JUDr. Zdeněk Novotný, bývalý soudce NS ČR 

Po studiu na Právnické fakultě UK v Praze nastoupil v roce 1971 jako justiční čekatel k Okresnímu soudu v Ostravě, kde od roku 1974 působil jako soudce s převládající specializací na pracovněprávní věci, kterých bylo v tehdejším „ocelovém srdci“ republiky velké množství. V roce 1980 byl povolán ke Krajskému soudu v Ostravě, kde opět působil u specializovaného pracovněprávního senátu až do roku 1996, kdy přešel k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně. Zde působil do konce roku 2017 v pracovněprávním senátu 21 Cdo. 

Jaká byla Vaše první reakce na ocenění Právník roku?

Ocenění Právník roku jsem samozřejmě neočekával, a nebudu originální, řeknu-li, že mě to velmi překvapilo. Poté, co jsem ale narovnal upadlou čelist, bylo mou další myšlenkou, že „nemám co na sebe“ a že budu muset podniknout patřičné kroky, aby se i mé vzezření přiblížilo významu nadcházejících slavnostních chvílí. Tedy první reakce byla povýtce praktická. A vzhledem k tomu, že jsem své působení jako soudce před několika dny skončil, představuje tento titul – řečeno s Cimrmanem – „takovou pěknou tečku za celým tím případem“. Vážněji nazíráno, cítím se poctěn tím, že nezůstala nepovšimnuta práce, kterou jsme, též společně s kolegy, na poli pracovního práva odvedli. 

Co považujete za svůj největší pracovní úspěch?

Při soudcovské práci nelze hovořit o větších či menších úspěších. Zadostiučiněním může být další posunutí judikatury v otázce, která byla doposud sporná nebo nejasná. V tomto smyslu zaujal širší právní praxi výklad pojmu „pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“ podaný v souvislosti s projednáváním sporu o odškodnění pracovního úrazu, který nastal tím, že zaměstnanci propadli střešním světlíkem z výšky na betonovou podlahu. V předcházejícím řízení nebyl uznán jako řádný pokyn – možná pro svoji expresivnost – pokyn předáka „k...a nelezte tam na ty světlíky, můžete sletět“. Pracovní právo jako součást občanského práva je však plnokrevné a podle mého názoru nesnáší formalistické zacházení, a proto jsem s pocitem, že zase posunuji judikaturu, napsal, že korektním pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je jakýkoli výslovný pokyn bez ohledu na svoji expresivnost anebo na to, do jaké míry jeho obsah odpovídá pravidlům společenských konvencí. Významným kladem tohoto rozhodnutí je také to, že se dá nalézt v jakékoli databázi za použití jediného klíčového slova, jistě korektního v daných souvislostech. 

Kdo Vás inspiroval k právnické profesi?

Ohledně podnětu či inspirace k tomu, abych si zvolil právnické povolání, bych ani nemluvil o inspiraci, je to spíše rodinné postižení, protože jsem právníkem již ve třetí generaci. A aby se to nepletlo, manželka je také právnička, a naše dcera je stejný případ. Mám-li se ale poctivě zamyslet, proč jsem právníkem, tak je to asi proto, že to na mě tak říkajíc zbylo. K technickým oborům jsem netíhnul, většina humanitních oborů se mi zdála příliš nepraktická, a tak jako nejpraktičtější nebo nejpoužitelnější z humanitních oborů zůstala právničina. 

Vzpomenete si ještě na svůj nejzajímavější „případ“?

Projednávání civilních věcí převážně není o silných příbězích, které by z hlediska své skutkové stránky zaujaly širokou veřejnost. Právní posouzení potom je „dobrodružstvím ducha“ pro zúčastněné odborníky, ale vykládat o právních peripetiích a úžasných právních závěrech širšímu publiku se nesetkává s ohlasem, nemá-li pro to člověk talent doktora Jahelky. Tak snad jen jeden z případů v oblasti občanského práva, konkrétně problematiky náhrady škody, kdy jediná zlá vteřina změnila od základu lidský život. Při zahájení studia na střední škole bývají pořádány takzvané adaptační pobyty mimo domov v rekreačním zařízení. Tak to bylo i v našem případě, studenti hned po svém příjezdu šli na oběd, a při zpáteční cestě se stalo, že jednomu z nich při vykopnutí sklouzla teniska z nohy a obloukem spadla do blízkého rybníka. Našeho studenta nenapadlo nic jiného než s rozběhem skočit šipkou do vody, aby botu vylovil. Následky byly fatální – v mělké vodě narazil hlavou na dno a ochrnul od krku dolů. A nyní nastala, pro ty, kdo se věcí zabývali, ona lidsky obtížná fáze dokazování a posuzování, zda si poškozený úraz způsobil svým zaviněním. Konečný závěr, který bylo nutno vyslovit i při vědomí všech tragických následků pro poškozeného, nemohl vyznít v jeho prospěch. Výlučnou příčinou úrazu byla skutečnost, že při svém zkratovitém jednání nedbal poučení, jehož se jemu i všem studentům předtím dostalo jak ve škole, tak i v místě pobytu. Tím jsem chtěl naznačit, že je to právě onen lidský rozměr věci, jehož tíha v podobných případech někdy převažuje nad obtížností vlastního právního posouzení.  

Můžete se podělit o své životní motto?

Žijeme v době, která se vyznačuje hypertrofovanou normotvorbou, kdy se různými novelami a novelami novel doplňují a upřesňují pravidla, jimiž se má společnost řídit. Výsledkem však nezřídka bývá pravý opak, a nikoliv výjimečně je třeba přistoupit k výkladu norem, jejichž obsah je rozporný, který do řad uživatelů vnáší nejistotu, a který je třeba vyložit tak, aby celek „fungoval“. Pro tento účel nabízím pravidlo, jehož bod 1 zní: zákon je vždycky moudrý.Bod 2: není-li tomu tak, platí bod 1. 

TRESTNÍ PRÁVO

Mgr. Bc. Iva Jónová, advokátka 

Po gymnáziu v Roudnici nad Labem vystudovala výpočetní techniku na ekonomické škole a práva na Západočeské univerzitě v Plzni. Svoji pracovní kariéru zahájila v podniku Sepap Štětí, poznala také problematiku státní sféry na živnostenském odboru OÚ Litoměřice. Od roku 2013 je advokátkou, která se zaměřuje na právo občanské, obchodní, trestní (především trestné činy drogové, násilné a hospodářské) a rodinné právo. 

Jak jste přijala zprávu o ocenění Právník roku?

Byla jsem velmi překvapena, vůbec jsem neočekávala, že bych mohla být vybrána. Ocenění je pro mě i potvrzením mého životního i pracovního motta, že slovo „nejde“ – neexistuje. 

Můžete se svěřit se svým největším profesním úspěchem?

V zásadě v mé pracovní činnosti patří mezi největší úspěchy obhajoba klientky obviněné ze šesti vražd, která skončila zprošťujícím rozsudkem a v současné době probíhá její odškodnění. Dalším úspěchem může být restituční kauza, při které mým klientům hrozilo, že přijdou o veškerý majetek. Kauza byla různými soudy projednávána 25 let! Moji klienti neměli od počátku právní zastoupení a jako advokátku si mne vzali, až když se z věci zdravotně zhroutili. Nicméně nakonec pro ně celá kauza dopadla šťastně a kromě toho, že o majetek nepřišli, byli také následně odškodněni státem. Myslím si, že se mi dlouhodobě a stabilně v mé práci daří, což mohu považovat také za úspěch. 

S těmito úspěchy je spojen právě Váš „nejsilnější“ případ, na který do konce života – jak sama přiznáváte, nezapomenete…

To je pravda, emočně nejzajímavější je zcela určitě již výše zmíněný případ klientky, která byla obviněna z 6 vražd a kolem níž se roztočil obrovský mediální kolotoč. V rámci řízení však bylo posuzováno 300 případů, z kterých bylo posléze vybráno 13 a z nich následně konečných 6 případů. Nikdy nezapomenu na 23. prosinec 2015, kdy byla moje klientka propuštěna z vazební věznice a vezla jsem ji domů k její dceři. Ten okamžik a rozzářené oči její dcery, když jsem jí přivezla maminku domů, si budu pamatovat celý život. Shledání to bylo velmi radostné a hlavně nečekané. Když jsme totiž jely k ní domů do Rumburku, tak jsme kousek před Rumburkem zastavily, a já jsem dceři volala, že něco jen potřebuji zjistit, a zda se mi může podívat do svého počítače. Tím jsme si ověřily, že je doma, a tak překvapení bylo dokonalé. 

Vzpomenete si, co Vás k právu přivedlo?

Ke studiu práv a k výkonu právnické profese mne inspirovali mí známí a hlavně příbuzní, kteří jsou advokáty a soudci. Na druhou stranu nejsem zcela určitě vyhraněný typ, a tak si myslím, že pokud bych nebyla právničkou, věnovala bych se jiné profesi se stejným zapálením. Určitě by mne bavilo být lékařkou nebo učitelkou. O těchto dvou povoláních jsem už při studiu na základní a střední škole také uvažovala. 

Co pro Vás osobně i pro Vaši další práci titul Právník roku znamená?

Cenou jsem velmi poctěna a chápu ji jako ocenění všech advokátů, kteří pracují v trestní oblasti na základě obhajoby ex offo a kteří hájí práva svých klientů, tak jak nám velí čest advokátního stavu. Mám zato, že tento typ obhajoby je v dnešní době trochu podceňován či nedoceněn. Převzetí ceny samozřejmě pro mne znamená další výzvu k dodržování vysokého standardu při obhajobě klientů a také potvrzení toho, že má snaha má další smysl a přínos.

FINANČNÍ PRÁVO

JUDr. Barbara Pořízková, soudkyně NSS ČR 

Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnešní Masarykova univerzita). V letech 1993 až 2001 pracovala jako právnička na oddělení nepřímých daní Finančního ředitelství v Brně. Od roku 2001 se v mezinárodní poradenské společnosti PricewaterhouseCoopers specializovala na daňové spory. V roce 2006 byla jmenována soudkyní a přidělena k Nejvyššímu správnímu soudu. Je autorkou mnoha odborných publikací se zaměřením na daňovou problematiku. 

Jaké byly Vaše první pocity, když jste se dozvěděla o ocenění Právník roku?

Překvapení, radost. Ocenění beru nejen jako své, ale pro celý můj senát.

Přemýšlela jste někdy o tom, proč jste si vybrala některou z právnických profesí?
K právu mě přivedla kamarádka, se kterou jsme na gymnáziu vylučovací metodou dospěly k přihlášce na právnickou fakultu. Pokud jde o výběr právnické profese, tak zrovna jsem příkladem toho, že jsem si opravdu vybírala a vystřídala jsem jich několik. Pracovala jsem pro stát, pro soukromou sféru a nyní dvanáctým rokem v justici jako soudkyně.

Váš největší pracovní úspěch?
Za svůj největší úspěch považuji, že jsem nakonec dokázala zúročit všechny dosavadní zkušenosti a že jsem, zdá se, obstála se ctí. A jsem spokojená… 

PRÁVO INFORMAČNÍCH TECHNOLOGIÍ

JUDr. Zdeněk Kučera, Ph.D., advokát 

Vystudoval Ekonomicko-správní fakultu Masarykovy university v Brně a Právnickou fakultu UK v Praze, kde absolvoval i doktorské studium. Zkušenosti v oblasti IT práva sbíral též na Právnické fakultě curyšské univerzity ve Švýcarsku. Působil ve státní sféře a od v advokátní kanceláři Kinstellar, s. r. o., kde vede tým práva informačních a komunikačních technologií a soudních sporů a arbitráží. Jako odborník na IT právo byl také poradcem pro smlouvy na implementaci informačního systému pro Úřad vlády České republiky. Jeho specializací jsou především smlouvy v oblasti IT, odpovědnost na internetu, telekomunikace nebo spory v oblasti technologií. Na Fakultě informačních technologií ČVUT sestavil předměty v oblasti IT práva, které garantuje a přednáší. IT právo přednáší též na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a na dalších vysokých školách. Věnuje se i vzdělávání široké veřejnosti, zejména v oblasti softwarových smluv, právních aspektů online marketingu, ochrany osobních údajů a právní úpravy nových technologií. Je zakladatelem každoroční konference LAW FIT, která spojuje otázky práva a technologií. Publikuje a je soudním znalcem v odvětví umění literární, specializace tvorba a distribuce a užívání autorských práv. 

Napadlo Vás někdy, že byste mohl aspirovat na titul Právník roku?
Vůbec ne, oceněním jsem byl velmi překvapen a říkal jsem si, že už asi všichni právníci, jejichž specializací je oblast práva IT, museli dojít (smích). Právník roku pro mě ale znamená uznání za všechny ty roky, které se právu IT věnuji, a potvrzení, že volný čas věnovaný výuce a studentům měl smysl. Je pro mě zároveň obrovskou motivací k další práci. 

Byl jste třeba již od dětství rozhodnutý, že budete právníkem?
Kdepak a obdivuji ty, kteří v 15 letech vědí, že jejich poslání je být kominíkem. Sám jsem o právničině jako o své budoucnosti nebyl přesvědčen ani na začátku vysoké školy a nechával jsem si zadní vrátka studiem ekonomie. Bavila mě logika a hledání spravedlnosti, a to mě asi přesvědčilo o mé budoucí dráze. Později pro mě byli velkou inspirací právníci, kteří se ve svých dílech velmi trefně dívali na budoucnost. A motivací jsou jednoznačně klienti, kteří přicházejí neustále s něčím novým, a na nás je pak hledat pro tyto novinky právní rámec.

A kdybyste nakonec právníkem nebyl?
Patrně bych se pokoušel realizovat některý ze svých zidealizovaných dětských snů - stát se ošetřovatelem hrochů, kosmonautem nebo zpěvákem v jazzové kapele. Ani jedno by pravděpodobně nevyšlo, protože nemám ani hrocha, ani raketu ani zvučný hlas. 

Jako advokát jste se jistě setkal s množstvím zajímavých případů…
A nesmírně mě bavily. Asistoval jsem například klientovi při koupi stíhacích letounů, byl jsem u sporu ohledně neoprávněného užití prezidentovy podobizny na internetu, nebo u komplexního outsourcingového projektu pro jednu banku. Právo IT není tolik o silných příbězích jako spíše o objevování zajímavých technologií. Takže se často ptám: Ono to skutečně tohle umí? Zajímavé bylo i mé první zadání v oblasti práva IT - jako student v advokátní kanceláři jsem jej dostal napsané na ubrousku z pivnice. 

Dal jste si sám pro sebe nějaký pracovní nebo nepracovní cíl, kterého byste chtěl dosáhnout?
Cíle v advokátní praxi jsou dány momentálními právními tématy a technologickým vývojem. Díky mezinárodní spolupráci se nám daří být u těch nejaktuálnějších projektů, v případě technologií často ještě předtím, než se dostanou do České republiky. A to bych chtěl zachovat. Současně bych rád, aby se ve společnosti začala šířeji otevírat témata práva IT, která se dotýkají každého z nás, jako je například síťová neutralita, odpovědnost za jednání umělé inteligence nebo elektronické volby. Snažím se pořádat osvětové semináře pro širokou veřejnost a témata otevírat na různých platformách.  Ale pro rozpoutání celospolečenské diskuse to samozřejmě nestačí.

Určitě mám i celou řadu velmi osobních cílů, tak snad jen ty cestovatelské - potápění na Galapágách, projet Pamírskou dálnici a procestovat íránský Kurdistán. 

Když se ohlédnete za svým úspěšným loňským rokem, co považujete za úspěch, na který můžete být hrdý?
V akademické dráze jsem rád, že se podařilo na Fakultě informačních technologií ČVUT a Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze postavit předměty, ve kterých se v posledních letech vzdělalo v oboru práva IT již více než pět tisíc studentů. Věřím, že se mi podaří dosáhnout společného psaní diplomových prací specialisty v oblasti IT a studenty práv. Hodnota některých závěrečných prací, které připravují studenti na ČVUT, by se doplněním o právní analýzu mnohem zvětšila. Podařilo se nám také vytvořit unikátní platformu konference LAW FIT, kterou každoročně navštíví na 250 účastníků z oblasti práva, IT i státní správy.

V loňském roce jsem spojil své jméno s týmem Kinstellar a daří se nám pracovat na zajímavých případech. Letošní rok otevíráme novými mandáty v sektoru telekomunikací na evropské úrovni. A úspěchem v advokacii je pro mě samozřejmě každý spokojený klient.

SPRÁVNÍ PRÁVO

JUDr. PhDr. Karel Šimka, Ph.D., LL.M., soudce NSS ČR 

Vystudoval právo a politologii na univerzitách v Plzni, Praze a Passau. Po absolutoriu práv v roce 1998 se stal justičním čekatelem a následně roku 2001 soudcem. Působil nejprve na Okresním soudu Praha-západ v oboru civilního práva a exekucí, od roku 2005 je soudcem Nejvyššího správního soudu. Od roku 1998 externě vyučuje na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Na této univerzitě již působil v letech 2000 až 2005 a od počátku roku 2010 opět působí v různých akademických funkcích. Vyučuje též ústavní a daňové právo na Vysoké škole CEVRO Institut. Vedle toho přednáší pro odbornou veřejnost zejména v oborech daní a správního soudnictví. Vyznává motto - právo je víra v právo. 

Čím byste byl rád, kdybyste nebyl právníkem?

Necháme-li stranou mou oblíbenou politologii, pak bych asi směřoval někam do přírodních či technických oborů se špetkou dobrodružství. Být například glaciologem, klimatologem, stavitelem lanovek, jaderným inženýrem, geografem, válečným plánovačem, správcem kolonií… Třeba být anglickým kolonistou v rovníkové Africe v druhé půlce 19. století, to by mě bavilo! To byla tehdy poctivá a zodpovědná práce. 

A dnes jste za svoji práci dostal ocenění Právník roku. Jak jste přijal tuto zprávu?

Potěšila mě, jako každého ješitu. A první reakce? Napadlo mě, že už asi budu starý. Protože takováto ocenění se dávají „za zásluhy o výstavbu“. Ale třeba se mi v právním prostoru budou lépe „prodávat“ moje myšlenky, když jsem ten úředně potvrzený Právník roku. 

Jaký je Váš největší pracovní úspěch, na který jste hrdý?

Nemám pocit, že bych dosáhl čehokoli výjimečného. Takových právníků jako já běhá po světě spousta. Vlastně ani nevím, zda chci něčeho zásadního ještě dosahovat. Život je příliš krátký na to, aby jej člověk promarnil honbou za pracovními úspěchy. 

Co Vás přivedlo k právu?

Asi nepotěším žádného idealistu – k právničině mě přivedla touha mít se dobře. Nebyla to profese mého srdce, tou byly obory jako politologie, historie, geografie a další. Ale po roce studia politologie jsem pochopil, že touto krásnou disciplínou se uživím tak nějak průměrně. A já se nechtěl mít průměrně. Tak jsem si přidal právo, a to mě zatím vcelku slušně živí. A nakonec i baví. Ale určitě hlavně díky tomu, že na Nejvyšším správním soudu, kde působím, podstatná část mé práce není rutina, nýbrž zajímavé a společensky významné intelektuální výzvy. 

Díky čemu jste se nakonec stal soudcem?

Nebylo to tak, že bych od kolébky toužil být soudcem, a ani dnes si nemyslím, že jím musím být po zbytek života. Ale soudcem jsem hlavně proto, že nás na fakultě v 90. letech učili chytří a vzdělaní soudci. Jeden z nich mi dnes šéfuje. Zdálo se mi, že v justici, i když tehdy valnou pověst neměla, může být podnětné prostředí. A ukázalo se, že je. 

Máte ještě v paměti svůj první „případ“?

Absolutně si jej nevybavuji. Mě vlastně konkrétní kauzy jako příběhy moc nezajímají. Zajímají mě obecná pravidla chování, která z nich lze možná vyvodit. Zajímá mě sociální působení práva. Zajímá mě právo jako sociální instituce.

Ale kuriózní historku, která hodně ovlivnila moji soudcovskou filozofii (či mě v ní možná spíš utvrdila), mám z vlastní řidičské praxe. Jel jsem autem po silničce kdesi v chatové oblasti za Prahou, tak třicítkou. Silnička byla úzká a přede mnou jelo stejnou rychlostí nějaké auto. To auto zastavilo, i zastavil jsem též, tak pět metrů za ním. A najednou auto začalo couvat, až narazilo – naštěstí jen zlehka – do předku mého vozu. Onen dotyčný přede mnou zajížděl k nějaké z chat a přejel výjezd ze silničky; tak se couváním vracel a přehlédl, že stojím za ním. Problém byl, že v autě sedělo pět lidí a já byl ve voze sám se svou přítelkyní. A oni tvrdili, že já narazil do nich. Koho byste jako policista, který přijede na místo nehody, považoval za jejího viníka? Komu byste věřil? Od té doby vím, že i zcela nepravděpodobné věci se stávají a že je na soudu, aby si to dokázal uvědomit. Proto nepřipustím, aby někdo byl potrestán, existují-li rozumné pochybnosti o jeho vině.

INSOLVENČNÍ PRÁVO 

JUDr. Michal Žižlavský, advokát a zvláštní insolvenční správce 

Advokátem je od roku 1991, v roce 1992 založil advokátní kancelář ŽIŽLAVSKÝ, která působí na trhu více než čtvrt století. V průběhu své praxe působil několik let i jako soudce. Zaměřuje se na soudní proces a insolvenční právo. Jako první v České republice získal povolení k řešení úpadku korporací, bank a finančních institucí a působí jako insolvenční správce se zvláštním povolením. Je předsedou Rady expertů Asociace insolvenčních správců a působí rovněž jako člen specializovaného senátu NSS pro kárné delikty soudců. 

JUDr. Michal Žižlavský je prvním advokátem, který získal toto ocenění za insolvenční právo. Až dosud to byli soudci Nejvyššího soudu a některých dalších soudů. Právníka roku nevnímá jen jako osobní titul, ale jako ocenění role advokátů v insolvenčním právu. Drží se ponaučení, které vychází z citátu Máhátmá Gándhího. Na základě vlastní zkušenosti si je mírně upravil tak, aby odpovídalo místním poměrům. Zní: „Nejdříve vás neznají, pak vás pomlouvají, pak vám škodí a pak vyhrajete.” 

Jaká byla Vaše první reakce, když jste se dozvěděl o ocenění Právník roku?

Nevěděl jsem, že jsem nominován. Nečekal jsem to. Jsem typický advokát. Pohybuji se v justici déle než čtvrt století. Otevřeně se vyjadřuji. Možná proto jsem ten titul získal. Proto se na mě také soustředí různé pomluvy, spojené s nepochopením role advokátů v insolvencích. To je odvrácená strana toho, že je člověk vidět a slyšet. Mou první reakcí byl proto údiv. Ale jsem muž a muži jsou ješitní. Potěšilo mě to.  Ocenění vnímám v každém případě jako povzbuzení do další práce. 

Zmínil jste roli advokátů v insolvenčním právu. Jaká je ta role?

Advokáti jsou širší součástí justice. Mají v ní své nezastupitelné místo. Insolvenční proces je v principu šachová hra. Je to nástroj, který pracuje s dělbou rolí. Aby reálně fungoval, vyžaduje znalosti, zkušenosti a erudici. Šachy nemůžete hrát, když nevíte, jak táhne ta která figura. My sice nejsme ti hlavní hráči, ale jsme administrátoři insolvenčních procesů. Dáváme jim dynamiku. Naše role mají přesně daná pravidla, ať již jde o roli právního zástupce nebo insolvenčního správce. V prvém případě hájíme zájem klienta, ve druhém prosazujeme společný zájem věřitelů. Lidé a firmy přicházejí v insolvenčních řízeních o peníze a o majetek. Ve vzduchu létají emoce. My ale musíme hrát své role, ať se to někomu líbí nebo ne. 

Můžete se svěřit se svým největším úspěchem, kterého jste ve své profesi dosáhl?

 Úspěch? Ten cítím vždy, když se nám podaří zachránit podnik, který se topí v dluzích. Jsem rád, že se to našemu týmu daří. Mohu zmínit úspěšné soudní reorganizace podniků KETNET, JAWA, MOSTRO nebo PILSEN STEEL. Pracoval jsem a pracuji na největších případech v zemi. Aktuálně na reorganizaci OKD nebo konkursu POLDI. Pochopil jsem, že pro fungování ekonomiky je čím dál důležitější nacházet využití pro majetek insolventních podniků. Dnes už tu nemáme korporace, které přežívaly generace. Čas běží rychleji. Firmy často vznikají a zanikají v řádu let. Budeme-li je jen systematicky likvidovat, budeme snižovat zaměstnanost, zvyšovat míru druhotné platební neschopnosti a snižovat příjmy státního rozpočtu. Ovlivní to životní úroveň nás všech. Musíme zkrátka ekonomice pomáhat, a ne jí škodit. Druhá generace insolvenčního práva pracuje s konceptem celospolečensky šetrných sanačních řešení. Na to se chci v budoucnu zaměřit. 

Vzpomenete si na případ ze své praxe, který byl něčím výjimečný?

Vybavuje se mi reorganizace textilního podniku SAMETEX. Byla to první skutečně vydařená ekvitní reorganizace s účastí zahraniční investiční skupiny. Vyhledali jsme strategického investora - italskou rodinu Marzotto, která podniká v textilním průmyslu v celé Evropě, a nakonec se nám podařilo dospět k dohodě. Výjimečná ale byla zejména rozsahem uspokojení pohledávek věřitelů. Z původně odhadovaných pěti procent jsme se dostali na sto. Pokud vím, jde o jediný případ v České republice, kde se nakonec podařilo uspokojit v plné výši pohledávky všech věřitelů. Podařil se nám takový malý zázrak.  

A Váš první „případ“?

Asi bych se tím neměl chlubit, ale řeknu to. Jako začínajícímu advokátovi mi přidělili obhajobu ex offo. Hájil jsem člověka, co vykrádal auta. Den před hlavním líčením mi někdo vykradl mé vlastní auto. Nechal jsem si na zadním sedadle aktovku, pro lupiče vyložená nabídka. Měl jsem v ní doklady a všechny peníze. Platební karty ne, tehdy ještě nebyly. Ráno mi po cestě k soudu došel benzín. Musel jsem odstavit auto, protože jsem neměl na to, abych natankoval. Na soud jsem dorazil stopem. Tam vznikl další problém. Neměl jsem se čím prokázat. Ukradli mi i advokátní průkaz. Soudce chtěl mít naštěstí případ z krku, tak mu stačilo, že mou totožnost potvrdil jako „důvěryhodná osoba“ souzený lupič. Víc než na obhajobu, jsem tehdy myslel na to, jak se dostanu domů, od koho si půjčím peníze a kde všude budu muset hlásit ztrátu dokladů. Probral mne až káravý hlas soudce, který přerušil mou závěrečnou řeč slovy: „Ale pane obhájce, vždyť vy navrhujete vyšší trest než státní zástupce!“ Skončilo to dobře pro mne i další majitele motorových vozidel. Počet lupičů ve městě poklesl na nějakou dobu o jednu jednotku. 

LIDSKÁ PRÁVA A PRÁVO ÚSTAVNÍ 

JUDr. Vojen Güttler, bývalý ústavní soudce 

V roce 1952 maturoval, ale vedení gymnázia v Jičíně ho nedoporučilo ke studiu na Právnické fakultě UK, kam byl přijat až po roční práci v jáchymovských dolech. V roce 1958 studium dokončil. Pracoval jako právník v průmyslovém podniku, od roku 1960 jako občanskoprávní soudce, naposledy u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Po srpnu 1968 odešel do krátkodobé emigrace a brzy po návratu musel soudnictví opustit. Pracoval jako právník v průmyslovém podniku, kde byl po listopadu 1989 spoluzakladatelem Občanského fóra. Začátkem roku 1990 obnovoval Klub angažovaných nestraníků, jehož členem byl už v roce 1968, a stal se prvním předsedou jeho přípravného výboru. V roce 1990 začal pracovat jako ředitel rehabilitačního odboru Ministerstva spravedlnosti. Zahájil a zorganizoval odškodňování politických vězňů komunistického režimu. V roce 1992 byl jmenován soudcem Ústavního soudu ČSFR a v červenci 1993, po vzniku samostatné České republiky, se stal soudcem Ústavního soudu České republiky, kde působil dvě funkční období až do roku 2013. Dnes je pracovníkem Ústavu státu a práva AV ČR. 

JUDr. Vojen Güttler přijal zprávu o svém ocenění s potěšením jako poctu nejen za rok 2017, ale za svoji celoživotní činnost v oblasti ochrany základních lidských práv a svobod. „Osobně to pro mě znamená, že jsem mezi řadou právníků, zabývajících se ochranou lidských práv, zaujal dobrou a důstojnou pozici. Pro moji další práci to značí, že náš obor – lidská práva není jen outsider, ale plnohodnotná disciplína a jejich ochrana je povinností všech soudů, nejen Ústavního soudu. I proto má smysl v této práci pokračovat, takže mám v plánu dále spolupracovat v Ústavu státu a práva AV ČR na projektu biometrických údajů a jejich zvláštní právní ochraně a na souvisejících otázkách se zřetelem právě na ochranu základních lidských práv a svobod.V duchu svého celoživotního přesvědčení, ženestačí, že stát chrání základní práva a svobody člověka, ale musí být také viditelné (pro veřejnost), že to opravdu činí. 

Osud Vašemu přání stát se právníkem nebyl příliš nakloněn, přesto se to nakonec podařilo…

K právu mě přivedly zejména dvě následující okolnosti – někdejší politická angažovanost mé babičky i otce, a zcela zásadní pro mě už jako chlapce byl vzor prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše. Stejně jako jeho právnické spisy, se kterými jsem se postupně seznamoval již od dvanácti let. Otec byl v roce 1945, byť krátce, velitelem vnější stráže prezidenta republiky, a i tím jsem měl k osobě Edvarda Beneše občas i fyzicky blízko. Kdybych nebyl právníkem, tendoval bych ke studiu historie. Ta mě vždy zajímala, ale nejen fakta, ale i jejich interpretace. 

Proč jste si nakonec vybral profesi soudce?

Dalo to velkou práci. Právnická fakulta UK v Praze totiž nesouhlasila s mou prací ve státní službě, takže jsem nastoupil jako podnikový právník a teprve až po dvou letech jsem mohl odejít k soudu na civilní agendu. Chtěl jsem rozhodovat sám a oponovat eventuálním pokusům o ovlivňování. To se mi podařilo.O profesi soudce Ústavního soudu jsem pak usiloval proto, že to je nejvyšší možná meta pro právníka vůbec, zejména pro toho, kdo si předsevzal jako svůj cíl ochranu lidských práv. Tím jsem volně navázal i na svoji předchozí činnost spojenou s ochranou bývalých politických vězňů. 

Když se ohlédnete za svojí dlouholetou právnickou kariérou, co považujete za svůj největší úspěch?

První velký úspěch byl již v tom, že jsem jako první ředitel odškodňovacího (rehabilitačního) odboru Ministerstva spravedlnosti zorganizoval a zahájil odškodňování politických vězňů komunistického režimu. Co se týče ústavního soudnictví, považuji za značný úspěch zpracování zpravodajské zprávy, týkající se souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem ČR.  

U Ústavního soudu jste prožil mnoho let, jistě Vám utkvěl v paměti nějaký zásadní nebo zvláštní případ…

Jeden je z roku 1992, kdy Ústavní soud ČSFR rozhodoval o návrhu na zrušení tzv. lustračního zákona. Názory nebyly jednotné, ale většina soudců se klonila pouze ke zrušení ustanovení, které se týkalo zejména tzv. kandidátů tajné spolupráce a důvěrníků (§ 2 odst. 1 písm. c) zák.
č. 451/1991 Sb.).  Jeden ze soudců však naprosto odmítal vůbec ve věci hlasovat a odešel. Byla to bezprecedentní situace; jeden soudce byl nepřítomen, ne pro nemoc či pro pracovní cestu, ale pro nevůli spolurozhodovat. Nebyla proto jiná cesta než rozhodnout bez něho.

Ale začínal jsem v roce 1961 mnohem banálnějšími kauzami. Devatenáctiletá dívka chtěla podat návrh na rozvod proti šestačtyřicetiletému manželovi, jehož si vzala prý ze soucitu ve snaze mu pomoci s výchovou jeho dětí z předchozího manželství. Dívka jako důvod rozvodu uváděla, že se manžel domáhal intimního styku, ačkoliv ona s něčím takovým vůbec nepočítala a nebylo to předem ani domluveno. Nakonec jsem jí to vymluvil. Další osudy tohoto pozoruhodného páru bohužel již neznám…

Pro bono 

Mgr. et Mgr. Alena Vlachová, advokátka 

Vystudovala Právnickou fakultu a Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V minulosti působila v mezinárodní advokátní kanceláři WEIL, GOTSHAL & MANGES, od roku 2009 je partnerkou advokátní kanceláře VEPŘEK CASKA VLACHOVÁ. Zaměřuje se zejména na řešení sporů, zastupuje klienty v řízeních před soudy v oblasti občanského, obchodního, pracovního i rodinného práva. Poskytuje rovněž právní služby klientům v rámci mezinárodních arbitráží a ochrany zahraničních investic. Je také zapsanou mediátorkou. V letech 2015, 2016 a 2017 byla časopisem Právní rádce zařazena mezi nejvýznamnější české právničky v oblasti advokacie. 

Podařilo se Vám zbavit dluhů více než 60 dětí v hodnotě přesahující milión korun. Považujete to za svůj největší úspěch v projektu Děti bez dluhů?

Považuji za velký úspěch každé oddlužené dítě. Do pomoci dětem z dětských domovů jsem šla s předsevzetím, že i kdybych měla pomoci jen jedinému dítěti, tak by to mělo smysl. Naštěstí se toho za těch uplynulých 5 let podařilo mnohem více. Jedním z největších úspěchů byla novela zákona o místních poplatcích, která ohledně místního poplatku za systém nakládání s komunálním odpadem stanovila, že za děti platí rodiče. A dále pak následný nález Ústavního soudu, který vyslovil protiústavnost části dřívějšího znění zákona o místních poplatcích. „Je ústavně chráněným zájmem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jež mohou mít rdousící efekt,“ stojí v nálezu ÚS. V oblasti dětských dluhů za jízdy načerno považuji za největší úspěch řadu nálezů Ústavního soudu, které potvrdily, že děti neodpovídají za porušení přepravní smlouvy, pokud k němu došlo v důsledku zanedbání vyživovací povinnosti ze strany rodičů, naznačily možnost přenosu odpovědnosti za porušení přepravní smlouvy přímo na rodiče a potvrdily dřívější porušování procesních práv dětí ze strany obecných soudů.

V osobní rovině je pro mě největším úspěchem to, že v rámci projektu Děti bez dluhů jsem dokázala udělat spoustu věcí, o kterých všichni říkali, že „to nejde“. 

Jak jste přijala zprávu o svém ocenění Právník roku v kategorii Pro bono?

Bylo to pro mě naprosto neuvěřitelné a měla jsem opravdu velkou radost. Je to pro mě významné ocenění za více než pětileté úsilí věnované problematice dětských dluhů a velice si toho vážím. Je to ocenění nejen pro mě, ale i pro všechny, kdo mi v projektu pomáhali a podporovali mě. 

Říkala jste, že k práci na projektu oddlužení dětí Vás přivedla vlastně náhoda – dopis ředitelky jednoho dětského domova, který jste si přečetla v časopise. Byl i výběr oboru práva náhodou?

Já jsem v tomhle trochu atypický případ, protože v mé rodině nemáme žádnou profesní tradici, jak to u právníků často bývá, ani jsem se pro studium práva nerozhodla proto, že se tam nedělají přijímací zkoušky z matematiky, což také mnohdy slýchám. Právě naopak, pro mě byla matematika vždy nejoblíbenějším předmětem, vystudovala jsem i matematické gymnázium a Matematicko-fyzikální fakultu. Až mnohem později, v „pokročilém“ věku téměř 30 let jsem se rozhodla, že se chci stát advokátkou. A dnes mohu říct, že to byla pro mě ta nejlepší volba. Moje práce mě totiž baví tak, že si vůbec nedovedu představit, čím jiným bych mohla být. 

Při zastupování dětí z dětských domovů jste se určitě setkala s mnoha lidskými osudy a smutnými příběhy…

Je to tak, měla jsem hodně klientů, na které asi nikdy nezapomenu. Jedním z výjimečných případů byla postižená dívka, která byla hned od narození umístěna v různých ústavech. Později se jí ujali pěstouni, kteří jí založili stavební spoření a na ně spořili peníze. Město, kde měla dívka po svém narození evidované trvalé bydliště, aniž by v něm někdy bydlela, jí však vyměřilo poplatky za odpad a následně v exekuci sebralo několik tisíc korun z účtu tohoto stavebního spoření. Později jsem se dozvěděla, že se pěstounka stará i o další postižené dítě, a navíc její manžel je nevidomý. Tito naprosto výjimeční lidé mi svěřili svou důvěru a po dlouhotrvající právní bitvě s městským úřadem se podařilo získat všechny peníze pro dívku zpátky. 

Máte v projektu nějaký další cíl, kterého chcete dosáhnout?

Mým cílem je dosáhnout stavu, kdy projekt Děti bez dluhů skončí, protože právní prostředí v České republice bude fungovat tak, že nebude z dětí dělat dlužníky. Ale vzhledem k tomu, že mi stále ještě přibývají další dětští klienti, obávám se, že dosažení tohoto cíle ještě nějakou dobu potrvá. 

Talent roku 

Cenu Talent roku si odnáší JUDr. Linda Kolaříková, advokátka z Prahy, která zvítězila s prací na podobné téma Odpovědnost (za) robota aneb právo umělé inteligence. 

Linda Kolaříková je absolventkou Právnické fakulty UK v Praze a od roku 2014 advokátkou. V roce 2012 se připojila k advokátní kanceláři KPMG Legal po několikaleté zkušenosti v pražské pobočce mezinárodní advokátní kanceláře. Ve své praxi se věnuje především obchodnímu a občanskému právu a oblasti bankovnictví a finančních služeb. V rámci finančních služeb se zaměřuje převážně na pojišťovnictví, úvěrové financování a ochranu spotřebitele. 

Co Vás nejvíce zaujalo na tématu práva umělé inteligence?

Právě aktuálnost tohoto tématu a zároveň jeho možné dopady nejen do právního prostředí, ale do celé společnosti. Pokud se alespoň zčásti naplní očekávání spojená s umělou inteligencí, čekají nás skutečně velké změny. Kromě budoucích dopadů však již nyní v praxi narážím na specifické problémy, které s sebou používání umělé inteligence nese, zejména v oblasti ochrany osobních údajů a zpracování dat. Jelikož velkou část mé pracovní náplně tvoří implementace nové legislativy do činnosti společností, velmi mne v tomto případě zaujala možnost studovat a vyjádřit se k samotným počátkům legislativního procesu, tedy k dokumentům, které ještě předcházejí konkrétním návrhům právních předpisů. 

Publikujete často, případně jaké další téma máte v hledáčku pro příště?

Publikuji poměrně často a ráda. Téma robotiky a umělé inteligence ovšem touto prací rozhodně nepovažuji za vyčerpané. V nejbližší době se proto chystám sledovat další vývoj této problematiky a průběžně o něm publikovat. Snažím se také intenzivně sledovat veškeré právní novinky, takže zajímavá témata mě průběžně napadají, i když ne každé má takový potenciál co do rozsahu dopadů. 

Kam investujete svoji odměnu?

Rozhodně i já věnuji část své vyhrané odměny na pomoc potřebným. Vyberu organizaci, která pomáhá znevýhodněným rodinám, jež se starají o zdravotně handicapované děti. A protože jsem přesvědčená o tom, že zážitky jsou často nad hmotné věci, za zbývající peníze bych ráda vzala rodinu na nějakou příjemnou dovolenou. 

Právnická síň slávy 

Za celoživotní přínos českému právu vstoupil do Právnické síně slávy advokát JUDr. Jiří Machourek. 

Svoje vysněná práva dlouho studovat nesměl, takže si vylepšoval „kádrový profil“ několika dělnickými profesemi. Teprve po šesti letech se na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy dostal a ukončil ji v roce 1973. Krátce poté pracoval jako podnikový právník, ale ještě koncem roku 1973 byl přijat ke Krajskému sdružení advokátů v Brně jako koncipient. Advokátní zkoušky složil v roce 1976 a od této doby vykonává advokacii. V krátkém období od dubna do srpna 1990 vykonával funkci předsedy Krajského soudu v Brně. Po ukončení této funkce se vrátil do advokacie ve sdružení Bulinský, Havlíček, Mach a Machourek, a to až do roku 2002. Následně až doposud vykonává advokacii spolu s dcerou Mgr. Ditou Machourkovou ve sdružení se spolupracujícími advokáty Mgr. Hanou Kyjovskou a Mgr. Michalem Uko. 

Ve svém životopisu zapomněl se skromností sobě vlastní uvést, že jako advokát se nebál zastupovat disidenty a stal se obhájcem téměř všech jihomoravských členů Charty 77 a jejich příznivců.  Žádný jiný zdejší advokát neměl takovou odvahu riskovat na konci 70. let a dále i v 80. letech svoji pracovní a v podstatě i osobní existenci. Mezi „jeho“ disidenty patřili Petr Cibulka, Stanislav Devátý, Ivan Jirous, Jaroslav Popelka a mnozí další… 

Který z nich, nebo jeho případů se Vám vybavuje nejčastěji?

Rád vzpomínám na obhajobu Ivana Magora Jirouse. Šlo o jeho již páté trestní stíhání v roce 1989 vyvolané šířením petice „Tak dost!“. Šlo o reakci na úmrtí Pavla Wonky ve věznici. V této protestní petici, kterou podepsalo 271 občanů, učinil výčet zvěrstev spáchaných komunistickým režimem na občanech. Při rozmluvách ve vazbě jsme se dosti sblížili, byli jsme stejný ročník narození a jeho myšlení mně konvenovalo. Při této obhajobě mě zejména těšilo, že jsem se zcela ztotožňoval s obsahem této petice. Navrhovali jsme, aby byla vyžádána zpráva o počtu popravených osob, o počtu osob poslaných do koncentračních táborů, aby se ukázala pravdivost petice. Těmto návrhům však nebylo vyhověno. Při rozhovorech s Ivanem Jirousem ve vazbě jsem zjistil, že to byl muž s něžnou duší, čemuž konečně odpovídá i jeho poezie, úplný protiklad jeho častého skandálního chování na veřejnosti. Tuto kauzu soudil jihlavský soudce Ilja Libenský, který sice uložil Jirousovi nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, z hlediska návrhu prokurátora však výjimečně nízký. Blížící se konec totalitního režimu již byl znát i v justici.

Kdy jste se rozhodl, že se stanete právníkem, nebo co bylo impulsem k tomuto rozhodnutí?

V padesátých letech jsem sledoval politické procesy vedené proti odpůrcům režimu, nejblíže jsem měl k duchovním stíhaným pro pastorační činnost bez státního souhlasu, zejména si vybavuji procesy se Saleziány po rozpuštění tohoto řádu. Informace o těchto procesech jsem získával zejména z poslechu zahraničních stanic, jako byla Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, Vatikán a Londýn. Znal jsem všechna krátkovlnná pásma, na kterých vysílali, a každý den ve večerních hodinách jsem tyto stanice spolu s tátou poslouchal. Již tehdy jsem se rozhodl, že bych chtěl těmto nespravedlivě stíhaným osobám pomáhat. A pokud bych nevykonával právnickou profesi, chtěl bych být psychiatrem či psychologem, abych lépe porozuměl lidské duši.

Co považujete za svůj největší profesní úspěch?

Jednoznačně uvedení do Právnické síně slávy. Toto ocenění pro mne znamená vyvrcholení mé advokátní kariéry. Titul přijímám s pokorou a vědomím, že bylo zejména přihlédnuto k mé činnosti v období totality a nevěřil jsem, že bych mohl být nominován.  Ostatně stále mám pochybnosti o tom, zda si to zasloužím. Žádný vyšší cíl už nemohu mít. Mým nepracovním cílem, a to nejdůležitějším, je výchova a uvedení do života mého jedenáctiletého syna Jendy.

Máte nějaké životní nebo pracovní motto?

Mám, je jím masarykovské „Nebát se a nekrást“. Podle tohoto kréda jsem se snažil vykonávat advokacii jak v době totality, tak i posléze v období svobody.   

Redakce Bulletinu advokacie všem oceněným gratuluje a přeje jim v další činnosti mnoho pracovních úspěchů i osobního štěstí.

                                                                                                              

PhDr. Dagmar Koutská.   

Foto: ČAK + archiv oceněných