Částečná neplatnost rozhodčí doložky a autonomie vůle smluvních stran

publikováno: 28.02.2019

V původním řízení obecné soudy zamítly návrh oprávněné obchodní společnosti na nařízení exekuce, protože rozhodčí doložku, která v jedné části splňovala požadavky z hlediska transparentnosti a v druhé části nikoliv, považovaly za absolutně neplatnou jako celek.

V jedné části rozhodčí doložky byl určen konkrétní rozhodce a v druhé části nikoliv – tam byl ponechán výběr rozhodce na vůli jedné smluvní strany, což není transparentní postup. K závěru o neplatnosti doložky dospěly soudy i přesto, že daný spor, ze kterého vzešel exekuční titul, nakonec skutečně rozhodoval rozhodce, který byl v rozhodčí doložce určen řádně.

Ústavní soud se s tímto výkladem neztotožňuje, a naopak má za to, že obecné soudy jím porušily právo oprávněné obchodní společnosti na soudní ochranu. Podle názoru Ústavního soudu uvedená situace představuje typický příklad, kdy by měl dostat přednost výklad, který nezakládá neplatnost rozhodčí doložky jako celku, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá. Postup obecných soudů je proto třeba hodnotit jako přehnaně formalistický, ve svém důsledku zasahující do autonomie vůle smluvních stran.

Ústavní soud přitom nesdílí názor Nejvyššího soudu, že by částečná neplatnost ujednání o určení rozhodců vnášela tak značnou nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, že by kvůli tomu musela být rozhodčí doložka zneplatněna jako celek. Naopak je třeba zaujmout takové stanovisko, podle něhož bude vůle stran chráněna v maximální možné míře.
 
Obecně lze shrnout, že jedním ze základních principů výkladu smluv (potažmo i rozhodčích doložek) je přednost výkladu, který neplatnost smlouvy nezakládá, jsou-li samozřejmě oba výklady možné. V opačném případě by bylo zasahováno do smluvní svobody jednotlivce. Soudy však musí vždy rozhodovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem té které věci.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1336/18 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud.