oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Aktuální problémy týkající se pohledávek na výživném na dítě

autor: Mgr. Jaroslav Hobl
publikováno: 09.12.2016

Neplnění vyživovací povinnosti vůči dětem je v současnosti negativním celospolečenským fenoménem, projevujícím se v České republice již řadu let. V drtivé většině případů se jedná o projev liknavého, nezodpovědného a především úmyslného jednání povinné osoby, která při absenci vnitřního morálního závazku vůči dítěti a za užití všech legálních prostředků práva, počítá s tím, že vymáhání dlužného výživného nebude oprávněnými osobami, respektive jejich zákonnými zástupci, využito a tím se tak úspěšně bude moci dlouhodobě vyhýbat soudem stanovené povinnosti. Problematika neplacení výživného je natolik aktuální, že v současné době byl předložen Ministerstvem práce a sociálních věcí tzv. zákon o zálohovém výživném, který by přenesl problém vymáhání z oprávněných rodičů na stát.

Dle statistik rodiče aktuálně dluží svým dětem 13 miliard na výživném a neplacení alimentů je v Česku druhý nejčastější trestný čin.

Výživné

Výživné k nezletilému dítěti patří mezi základní instituty rodinného práva. Institut výživného není v pozitivním právu nikde definován, a proto je třeba při jeho definici vycházet z odborné literatury a soudní praxe. Výživné lze charakterizovat jako penězi ocenitelný soubor věcí, práv, jiných majetkových hodnot a činností, které jedna osoba poskytuje druhé osobě za účelem vyživování, respektive majetkový soubor, který jedna osoba od osoby druhé ke svému vyživování dostává.[1] Výživné tedy představuje jak nárok oprávněné osoby na určité plnění, tak i povinnost druhé osoby plnění poskytnout.

Promlčení výživného dle úpravy OZ z roku 1964 do 31. 12. 2013

Promlčení lze obecně vymezit jako následek marného uplynutí lhůty dané k uplatnění práva, tj. vykonání práva.[2] Pokud tedy oprávněný subjekt neuplatní své právo v zákonné promlčecí lhůtě, jeho právo se promlčí. To má jednak za následek, že povinnému subjektu zanikne povinnost splnit dluh a jednak mu vznikne právo vznést námitku promlčení. Uplynutím promlčecí lhůty a vznesením námitky promlčení se nárok stává naturální[3].

Samotné právo na výživné bylo dle úpravy OZ nepromlčitelné, ale to neplatilo o jednotlivých splátkách výživného, které se podle § 110 odst. 3 OZ promlčují po třech letech.

Dále je nutno vycházet i z rozhodnutí R 42/1971, které uvádí: „Z hlediska promlčení, uplatněného námitkou povinného při soudním výkonu rozhodnutí na vymožení dlužného výživného, je třeba rozlišovat mezi stanoveným opakujícím se plněním výživného za jednotlivé měsíce v době před a po právní moci vykonávaného rozhodnutí.“

V praxi se tedy rozlišovalo mezi opakujícími se plněními v době před právní mocí rozhodnutí a po právní moci. Pokud bylo běžné výživné do budoucna přiznáno pravomocným rozsudkem, znamenalo to, že došlo k promlčení jednotlivých splátek splatných po právní moci rozsudku v obecné 3leté promlčecí lhůtě. [4]

Jiná délka promlčecí lhůty pak vyplývala ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „ZOR“) platného do 31. 12. 2013, který v § 98 odst. 2 stanovil, že pokud bylo výživné k dítěti přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu, pak se pravidelné částky výživného promlčují až po deseti letech. Ustanovení pak explicitně vylučovalo užití § 110 odst. 3 OZ. Promlčecí doba pak obecně počne běžet ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé, tedy ode dne následujícího po dni splatnosti konkrétní měsíční splátky výživného, pokud tato splátka nebyla uhrazena.

Původní znění § 98 odst. 2 ZOR však neupravovalo délku promlčecí doby, což přinášelo četné aplikační potíže. K podstatné změně došlo novelou ZOR provedenou zákonem č. 259/2008 Sb., kterým byl změněn občanský soudní řád. ZOR s účinnosti od 1. 9. 2008 nově v zájmu ochrany práv dítěte stanovil, že pokud bylo výživné pro děti přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu, promlčují se opětující se plnění výživného až po deseti letech, jak bylo výše uvedeno. Výslovné stanovení promlčecí doby bylo pozitivní změnou, která významně přispěla k posílení právní jistoty v této oblasti.

Pro doplnění připomínám, že dle přechodných ustanovení k NOZ z roku 2012, konkrétně z § 3036 vyplývá, že se všechny lhůty, které začaly běžet před dnem nabytí účinnosti zákona, se řídí dosavadními právními předpisy, a to i v případě, kdy začnou běžet po dni nabytí účinnosti zákona, tj. po 1. 1. 2014.

Promlčení výživného dle úpravy NOZ z roku 2012 od 1. 1. 2014

Původní ust. § 98 ZOR rozdělil zákonodárce do dvou zákonných ustanovení, a to do ust. § 613 a ust. § 922 OZ.[5] Je však nutno konstatovat, že zákonodárce úplně vynechal druhou větu § 98 odst. 2 zákona o rodině, která měla zásadní vliv na délku promlčecí lhůty, kterou explicitně stanovila u pravomocných rozsudků přiznávající výživné na dítě u jednotlivých splátek na 10 let.

Dle dikce § 613 OZ právo na výživné nepodléhá promlčení, protože jde o osobní právo, avšak jednotlivé splátky výživného jako forma plnění vyživovací povinnosti představují majetkovou složku, která promlčení podléhá. Promlčecí lhůta pak začíná plynout u každé dávky zvlášť od okamžiku její splatnosti. Dle § 642 OZ platí, že byl-li dluh uznán nebo bylo-li právo přiznáno rozhodnutím orgánu veřejné moci, neplatí desetiletá promlčecí lhůta pro úroky a pro ta opětující se plnění, které dospěly po uznání dluhu nebo po přiznání práva. Z uvedeného vyplývá, že úroky a opakující se plnění, které nabudou dospělosti až po uznání dluhu dlužníkem nebo po právní moci rozhodnutí soudu či jiného orgánu se nepromlčují v 10leté lhůtě, nýbrž v obecné promlčecí lhůtě podle § 629.

Mám za to, že explicitně nevyjádřené a nedůvodné zkrácení promlčecí lhůty v nové právní úpravě oproti právní úpravě předešlé je v rozporu s požadavkem právní jistoty a může v aplikační praxi přinášet četné potíže, když může dojít i ke snadnému zneužití ze strany povinných osob. Východisko pak vidím ve znění § 646 OZ, dle kterého mezi manžely nepočne promlčecí lhůta plynout ani neběží, dokud manželství trvá. To platí obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné domácnosti, mezi zastoupeným a zákonným zástupcem, opatrovancem a opatrovníkem nebo mezi poručencem a poručníkem. Komentář pak dovozuje, že dikce zákona se týká i vztahů mezi rodiči a dětmi.[6] Zásadním posunem je, že nová úprava běhu, resp. stavení promlčecí lhůty se oproti předchozí vztahuje i na úroky a opakující se plnění, které byly dle §114 OZ výslovně z tohoto vyloučeny.[7] Ve výše uvedených vztazích, tj. i ve vztahu mezi rodičem a dítětem promlčecí lhůta nezačíná plynout, pokud tyto vztahy trvají. Důvod platné úpravy NOZ vychází z morálního principu, že by nebylo správné nutit osoby v rodinných, resp. obdobných vztazích k řešení sporů, pokud tyto vztahy trvají, protože by to mohlo vést k urychlení zániku těchto vztahů, což není cílem zákona. Za další, ve většině těchto vztahů je jednou ze stran osoba, která nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, proto by nebylo vůči ní spravedlivé nechat plynout promlčecí lhůtu k právům a povinnostem, které je třeba uplatnit vůči druhé straně. [8]

Úroky z výživného

Další často diskutovanou otázkou v praxi, jež vyvstává při dluhu na výživném, jsou úroky z prodlení z jednotlivých dlužných splátek. Pokud povinný nezaplatí výživné řádně a včas, dostává se s plněním do prodlení. Judikaturou bylo dovozeno, že výživného je v podstatě vztahem závazkovým, který vzniká přímo ze zákona a jako v případě jakéhokoliv jiného závazkového vztahu se dlužník v případě nezaplacení dostává do prodlení a věřiteli vzniká nárok na úroky z prodlení. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že vyživovací povinnost je plněním majetkového charakteru a nevylučuje tak obecná ustanovení zákona o závazcích. Má však za to, že neuhrazením výživného hrozí dlužníkovi trestněprávní sankce a tak není možné úroky z prodlení požadovat.[9]

V rozhodovací praxi však nalezneme i jiný názor, který se s názorem Ústavního soudu rozchází. Jedná se např. o rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 28Co167/2011, který uvedl: „Za situace, že již bylo o výživném pravomocně a vykonatelně rozhodnuto má za to, že by měly být oprávněnému přiznány i úroky z prodlení.“ Tyto úroky by však měl oprávněný vymáhat samostatnou žalobou, když nejsou součástí exekučního titulu.[10]

Další otázkou je, od kdy je možné úroky z prodlení ve věci výživného požadovat. V této věci odkazuji na názor v odborné literatuře, že „právo na zákonné úroky z prodlení vzniká dnem, kdy se dlužník dostal do prodlení, tedy dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník povinen dle soudního rozhodnutí nebo dohody (např. tzv. rozvodové) výživné plnit (splatnost).“[11] S tímto názorem se plně ztotožňuji.

Závěr

Lze konstatovat, že nová právní úprava nepřevzala explicitní zakotvení 10leté promlčecí lhůty u splátek běžného výživného na dítě vzniklého po jeho stanovení pravomocným rozsudkem, avšak mám za to, že tato promlčecí lhůta zůstala zachována i nadále. Jak se tato problematika bude vyvíjet v praxi je však otázkou, na jejíž vyřešení si bude muset praxe počkat, neboť u rozsudků vycházejících z OZ ještě neuplynula ani obecná promlčecí lhůta 3 let.

Autor je exekutorským kandidátem.



[1] RADVANOVÁ, Senta a Michaela ZUKLÍNOVÁ. Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 166.

[2] DVOŘÁK, Jan, Jiří ŠVESTKA a Michaela ZUKLÍNOVÁ. Občanské právo hmotné. 2., aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2016. s. 405.

[3] Dlužník nemusí plnit podle práv, ale plnit může. Věřitel plněním nezíská bezdůvodné obohacení.

[4] Sov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, ze dne 15.5.2013.

[5] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2014. Velké komentáře, s. 2184.

[6] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2014. Velké komentáře, s. 2264.

[7] Viz např. Důvodová zpráva k NOZ.

[8] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2014. Velké komentáře, s. 2264.

[9] Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 399/05, ze dne 2.6.2006.

[10] Srov. např. SCHINNENBURGOVÁ Petra a Václav CIDLINA. K úrokům z prodlení z dlužného výživného. Právní rozhledy. 2013, č. 10, s. 368.

[11] KRÁLÍČKOVÁ Zdeňka a Ivo TELEC. Výživné v novém občanském zákoníku, Bulletin advokacie 2014, č. 3, s. 23.