oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Aktuální otázky věcné příslušnosti správních úřadů v oblasti sociálně-právní ochrany dětí

autor: PhDr. Miloslav Macela, Mgr. Daniel Hovorka, Mgr. Adam Křístek, Mgr. Klára Trubačová, JUDr. Zuzana Zárasová
publikováno: 14.04.2015

§4

(Věcná příslušnost správních úřadů [1] a působnost d alších subjektů v sociálně-právní ochraně [2])
(1) Sociálně-právní ochranu zajišťují orgány sociálně-právní ochrany, jimiž jsou
a) krajské úřady,
b) obecní úřady obcí s rozšířenou působností,
c) obecní úřady a újezdní úřady; ustanovení tohoto zákona o obecních úřadech se vztahují i na újezdní úřady,
d) ministerstvo,
e) Úřad,
f) Úřad práce České republiky – krajské pobočky a pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen „krajská pobočka Úřadu práce“).
(2) Sociálně-právní ochranu dále zajišťují,
a) obce v samostatné působnosti,
b) kraje v samostatné působnosti,
c) komise pro sociálně-právní ochranu dětí,
d) další právnické a fyzické osoby, jsou-li výkonem sociálně-právní ochrany pověřeny, (dále jen „pověřená osoba“).

I. Věcná příslušnost správních úřadů 

Odstavec 1 vyjmenovává, které orgány (správní úřady) jsou věcně příslušné na úseku sociálně-právní ochrany, přičemž funkční příslušnost k výkonu jednotlivých činností upravují kompetenční ustanovení dále napříč celým zákonem. Tak např. obecní úřad prvního stupně (a jemu hierarchicky na roveň postavený újezdní úřad[1]) je funkčně příslušný k realizaci úkolů v oblasti preventivní a poradenské činnosti podle § 10 odst. 1 zák. o soc.-práv. ochraně dětí a k výkonu opatření na ochranu dětí spočívajících v zajištění neodkladné krizové péče podle § 15 zák. o soc.-práv. ochraně dětí, a to včetně zajištění této péče dítěti pobývajícímu na území bez pobytového statusu (srov. výklad k § 2 odst. 3, resp. § 37). Funkční příslušnost krajských úřadů pak zahrnuje především úkoly v oblasti náhradní rodinné péče (srov. § 11 odst. 2–4 zák. o soc.-práv. ochraně dětí) a v oblasti vydávání veřejnoprávních oprávnění k poskytování služeb sociálně-právní ochrany k tomu pověřeným osobám (srov. část šestá zákona – Poskytování sociálně-právní ochrany pověřenými osobami). Funkční příslušnost krajských úřadů zahrnuje dále důležité dozorové (§ 126 odst. 1 obecního zřízení)a kontrolní (§ 129 odst. 1 obecního zřízení) pravomoci nad výkonem sociálně-právní ochrany obecními úřady v jeho správním obvodu. Důležitou kompetencí krajského úřadu je jeho působnost jako odvolacího orgánu tam, kde obecní úřad obce s rozšířenou působností vydává správní rozhodnutí (např. podle § 12, § 13 zák. o soc.-práv. ochraně dětí apod.), působnost krajského úřadu jako odvolacího orgánu je založena i v případě rozhodování o odvolání proti rozhodnutí ředitele zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc o některých právech a povinnostech účastníků souvisejících s pobytem dítěte v zařízení (srov. § 42a odst. 4 věta druhá, § 42b odst. 3 věta druhá zák. o soc.-práv. ochraně dětí). V Praze je působnost odvolacího orgánu vůči rozhodnutím úřadů městských částí zákonem svěřena Magistrátu hlavního města Prahy (§ 31 odst. 1 zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze). Dozor nad výkonem přenesené působnosti městských obvodů nebo městských částí statutárních měst plní magistráty těchto měst (§ 127a obecního zřízení).

2. Jak výstižně slovy „zajišťují celou řadu povinností vyplývajících pro stát ze sociálně-právní ochrany“ konstatuje důvodová zpráva, nejrozsáhlejší a v oblasti sociální pomoci ohroženým dětem a jejich rodinám též z pohledu klientů nejvýznamnější kompetence drží obecní úřady obcí s rozšířenou působností[2], svým způsobem nástupci někdejších okresních úřadů. S nimi tak dotčené osoby také nejvíce přicházejí do styku. Proto pojem „orgán sociálně-právní ochrany“ (či lidově „sociálka“) často splývá právě s tímto správním úřadem.

Podobně jako krajský úřad plní dozorové a kontrolní úkoly nad výkonem sociálně-právní ochrany obecními úřady a je odvolacím orgánem proti správním rozhodnutím těchto úřadů, má obdobné postavení vůči krajským úřadům MPSV. Kompetence MPSV jsou v hierarchii vykonavatelů sociálně-právní ochrany dětí specifické. Vyplývají jednak obecně z kompetenčního zákona (zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky), dále pak z obecných předpisů (krajské zřízení, zák.č. 129/2000 Sb.), jednak ze zvláštního předpisu, tedy zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí ministerstvu výslovně svěřuje pouze kompetence v těchto oblastech: (1.) podnětové oprávnění ve věcech zprostředkování osvojení a pěstounské péče, a proto také má ze zákona přístup do konkrétních evidencí (§ 24d); (2.) oprávnění provést nové posouzení žadatele o náhradní rodinnou péči, vede-li odvolací řízení ve věci žádosti o zařazení do evidence zájemců (§ 27 odst. 8); (3.) oprávnění provádět šetření v ústavu při výkonu dozoru nad cizí péčí ústavní (§ 29 odst. 7); (4.) přijetí oznámení zastupitelského úřadu při řešení návratu českých dětí bez doprovodu ze zahraničí v některých případech a určení obecního úřadu obce s rozšířenou působností, který bude návrat zajišťovat (§ 36 odst. 1, 5); (5.) zřízení poradního sboru jako zvláštního orgánu (§ 38b); (6.) udělování výjimek pro překročení lůžkové kapacity zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (§ 42 odst. 3); (7.) úprava tiskopisu žádosti o státní příspěvek za pobyt a péči v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (§ 42l odst. 1); (8.) rozhodování o prominutí podmínky trvalého pobytu při posuzování nároků na dávky pěstounské péče (§ 47o odst. 2); (9.) úprava tiskopisu žádosti o dávky pěstounské péče (§ 47v odst. 2); (10.) rozhodování o odvolání proti rozhodnutí ve věcech dávek pěstounské péče (§ 47x); (11.) vedení evidence pověřených osob (§ 49 odst. 11); (12.) oprávnění požadovat spisovou dokumentaci vedenou o dětech a zobecněné informace a souhrnné údaje, které orgány sociálně-právní ochrany dětí nižších stupňů získaly při své činnosti, s výjimkou jmenných údajů, pokud z jiných ustanovení nevyplývá oprávnění i na jmenné údaje, jak je tomu obecně „v rozsahu nezbytně nutném pro plnění svých úkolů“, tedy např. v oblasti zprostředkování náhradní rodinné péče či údajů souvisejících s prováděním šetření v ústavech (§ 51 odst. 4); (13.) správa informačního systému sociálně-právní ochrany dětí (§ 53a odst. 1–3); (14.) vydávání prováděcích vyhlášek v rozsahu stanoveném zákonem (§ 58b odst. 2, 3); (15.) úprava tiskopisu žádosti o vydání pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí (§ 60). Z kompetencí založených jinými předpisy lze zmínit: (16.) že z § 30 písm. b) bod 1 krajského zřízení a z § 61 odst. 2 písm. b) bod 1 obecního zřízení plyne oprávnění vydávat směrnice ústředních správních úřadů, které mohou ukládat povinnosti obcím a krajům v oblasti přenesené působnosti, jsou-li tyto současně stanoveny zákonem a směrnice je publikována ve Věstníku vlády pro orgány krajů a orgány obcí – tak je tomu v případě tzv. spisové směrnice č. 2013/26780-21; (17.) přijímání závazných opatření při výkonu kontroly přenesené působnosti krajskými úřady (§ 30 krajského zřízení); (18.) výkonu dozoru nad vydáváním a obsahem rozhodnutí a jiných opatření orgánů krajů (nikoli obcí) v přenesené působnosti včetně jejich rušení (§ 84 krajského zřízení), (19.) kontroly výkonu přenesené působnosti svěřené orgánům krajů (nikoli obcí) včetně dodržování zákonů, prováděcích předpisů a směrnic (§ 86 krajského zřízení), (20.) rozhodování o odvolání proti správnímu rozhodnutí orgánů kraje (§ 92a krajského zřízení). Ze správního řádu pak vyplývá mj. kompetence ministerstva (21.) provádět změny příslušnosti, tj. atrakci a delegaci, vůči krajským (zpravidla nikoli obecním) úřadům (§ 131 spr. řádu); (22.) rozhodovat spory o věcnou příslušnost v některých případech (§ 133 spr. řádu); (23.) přešetřovat způsob vyřízení stížnosti krajským (nikoli obecním) úřadem (§ 175 odst. 7 ve spojení s § 178 spr. řádu). Z kompetenčního zákona pak vyplývají obecné kompetence (24.) analytické a koncepční (§ 22 kompetenčního zákona); (25.) předkládat podklady potřebné pro sestavení návrhů státních rozpočtů a pro přípravu jiných opatření širšího dosahu (§ 23 kompetenčního zákona); (26.) připravovat návrhy zákonů a jiných právních předpisů týkajících se sociálně-právní ochrany dětí (§ 24 kompetenčního zákona); (27.) zabezpečení úkolů, které vyplývají pro Českou republiku z mezinárodních smluv, např. z Úmluvy o právech dítěte (§ 25 kompetenčního zákona); (28.) požadovat od „nižších orgánů“ (tj. nejen od orgánů krajů, ale i obcí aj.) zprávy a údaje, které si ministerstvo vyžaduje v rozsahu nezbytně nutném pro plnění svých úkolů (§ 27 kompetenčního zákona).

Z uvedeného přehledu cca 28 různých okruhů kompetencí ministerstva jako ústředního správního úřadu je zřejmé, že individuálních záležitostí jednotlivých občanů se jich týká jen minimum, zpravidla jde jen o odvolací agendu ve věcech zprostředkování náhradní rodinné péče a dávek pěstounské péče, popř. přezkumu stížnostní agendy při jejím vyřizování krajskými (nikoli obecními) úřady. Pouze v případě výkonu dozoru nad cizí péčí ústavní může MPSV, považuje-li to za nezbytné, převzít kompetenci jinak zásadně svěřenou obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností a samo může provést v ústavu sociální šetření v rozsahu stanoveném v § 29 zák. o soc.-práv. ochraně dětí na místě orgánu „prvního stupně“. Nelze zcela vyloučit ani možnost provedení šetření v domácnosti ve smyslu § 52 odst. 1 zák. o soc.-práv. ochraně dětí, ovšem pouze jde-li o úkon v souvislosti s plněním úkolů podle tohoto zákona, tedy jen v záležitostech, uvedených výše pod (1.) až (20.), pokud se týkají individuálního případu. Rozšířený jev podávání adres a žádostí jednotlivými občany při rozličných životních situacích, kdy se střetávají s orgány sociálně-právní ochrany dětí (popř. se soudy), přímo ministerstvu tak neodpovídá uspořádání systému veřejné správy republiky a její hierarchii. Ministerstvo až na výjimky, vyplývající z uvedených kompetenčních norem, do individuálních kauz nevstupuje a ani nemá vstupovat. Výjimky představují např. řešení odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem i orgánů prvního stupně, zpravidla také vyřizování dožádání jiných orgánů veřejné moci, zejména ústředních, popř. šetření ve věcech, v nichž určité možné pochybení poukazuje na předpokládané systémové nedostatky, zejména právní úpravy nebo metodického vedení apod. S výkonem působnosti soudů jako orgánů samostatné moci soudní pak nemá MPSV jako orgán oddělené moci výkonné společného nic. Požadavky na „zjednání nápravy“ ministerstvem v různých skutkových situacích představují tak často pouze reminiscenci na bývalou feudální správu, kdy král mohl v zásadě rozhodnout jakoukoli soudní i správní záležitost. Částečně se může jednat i o reminiscenci na bývalou strukturu veřejné správy, kdy do r. 2002 hlavním vykonavatelem agend v oblasti sociálně-právní ochrany dětí byly v prvním stupni okresní úřady jako orgány státní a jim nadřízeno bylo na tomto úseku právě MPSV. Dnes však na místě býv. okresních úřadů vystupují obecní úřady obcí s rozšířenou působností a jim nadřízeným orgánem je tak místo ministerstva krajský úřad.Zcela specifickým orgánem sociálně-právní ochrany je pak Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, jehož působnost je založena ve speciálních ustanoveních (viz § 35 a násl. zák. o soc.-práv. ochraně dětí) a je podřízen MPSV.

Novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí č. 401/2012 Sb. byl mezi orgány sociálně-právní ochrany zařazen též Úřad práce České republiky. Tento orgán, primárně vykonávající úkoly na úseku zaměstnanosti a posléze též sociálních dávek, byl zmiňován na řadě míst zákona i před 1. lednem 2013 – např. mimo jiné i s tímto orgánem měl spolupracovat obecní úřad obce s rozšířenou působností po nařízení ústavní výchovy dítěte při poskytování pomoci rodičům dítěte (§ 12 odst. 2 zák. o soc.-práv. ochraně dětí). Byla výslovně stanovena aktivní legitimace Úřadu práce k podávání návrhů k soudu na určení výživného dítěte svěřeného do pěstounské péče (§ 19 odst. 2 zák. o soc.-práv. ochraně dětí), což je již kompetence mající prvky ochrany jmění dítěte, byť její význam je primárně fiskální. Zmíněná novela však změnila a rozšířila působnost Úřadu práce. Především se z dávek pěstounské péče jako dávek státní sociální podpory staly „dávky sociálně-právní ochrany“. Dále byla Úřadu práce svěřena působnost rozhodovat o státním příspěvku na výkon pěstounské péče (§ 47d zák. o soc.-práv. ochraně dětí) a, podobně jako je tomu v sociálních službách, též působnost v oblasti inspekce kvality poskytování sociálně-právní ochrany pověřenými osobami (§ 50a zák. o soc.-práv. ochraně dětí). Proto je namístě uvedení Úřadu práce mezi orgány sociálně-právní ochrany, byť tato skutečnost neznamená přenos jakýchkoli dosavadních kompetencí, zejména obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, na tento orgán.

Ačkoli ustanovení působí jako zcela vyčerpávající, je namístě dodat, že orgány sociálně-právní ochrany mohou mít i jiné označení. V první řadě obecní úřady včetně obecních úřadů obcí s rozšířenou působností jsou samozřejmě i úřady městské, resp. úřady městysů. Specifická úprava působnosti je dána rovněž ve statutárních městech včetně hlavního města Prahy, kdy působnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností je zpravidla svěřena úřadům městských částí nebo obvodů,[3] a to na základě příslušného statutu, vydaného formou obecně závazné vyhlášky.

V některých případech jsou možné i změny příslušnosti. Taková úprava je vhodná zejména tam, kde správní obvod obecního úřadu je příliš malý a tento obecní úřad by nebyl schopen vykonávat přenesenou působnost v odpovídající kvalitě. Správní řád proto obecně předjímá v § 160 odst. 5 možnost uzavřít veřejnoprávní smlouvu mezi veřejnoprávními korporacemi (tj. též obcemi), jejímž předmětem je výkon státní správy. Takto však lze postupovat pouze v případě, že tak stanoví zákon. Takové zmocnění obsahuje § 63 odst. 1 obecního zřízení, který naznačený postup dovoluje v případě obecních úřadů prvního stupně, jakož i z pohledu sociálně-právní ochrany významnější § 63a odst. 1, který zakotvuje stejnou možnost v případě obcí s rozšířenou působností.

II. Odnětí výkonu státní správy a její přenesení na jiný úřad

V předchozím bodě popsaná změna příslušnosti formou veřejnoprávní smlouvy je možná jen tehdy, pokud zde je konsenzus všech dotčených úřadů s takovým postupem. Proto obecní zřízení upravuje i „nucené“ odnětí působnosti, když podle § 66b odst. 1 obecního zřízení „neplní-li obecní úřad obce s rozšířenou působností povinnost podle § 7 odst. 2[tedy: nevykonává státní správu v rámci přenesené působnosti],rozhodne Ministerstvo vnitra po projednání s věcně příslušným ministerstvem nebo jiným věcně příslušným ústředním správním úřadem, že pro něj bude přenesenou působnost nebo část přenesené působnosti vykonávat jiný obecní úřad obce s rozšířenou působností. Rozhodnutí Ministerstvo vnitra vydá do 60 dnů ode dne, kdy se dozvědělo o neplnění povinnosti podle věty první. Ministerstvo vnitra zároveň rozhodne o převodu příspěvku na výkon přenesené působnosti. Při vydávání tohoto rozhodnutí se nepostupuje podle správního řádu“. Pakliže obdobná situace nastane na obecním úřadě „prvního stupně“, jehož funkční příslušnost je vymezena v § 10 odst. 1 a § 15 zák. o soc.-práv. ochraně dětí, rozhoduje o přenesení příslušnosti podle § 65 obecního zřízení krajský úřad, který rozhodne, že pro dotčenou obec bude přenesenou působnost nebo její část vykonávat pověřený obecní úřad, do jehož správního obvodu patří dotčený obecního úřad „prvního stupně“. Krajský úřad současně rozhodne o převodu příspěvku na výkon přenesené působnosti.

III. Delegování příslušnosti na „nižší“ správní úřad

V některých případech může být uvažováno i o postupu, zakotveném v § 66b odst. 3 obecního zřízení, podle něhož: „Ministerstvo vnitra na návrh obce s pověřeným obecním úřadem a s doporučením krajského úřadu a po projednání s příslušnou obcí s rozšířenou působností může rozhodnout o delegování určitého rozsahu výkonu státní správy obce s rozšířenou působností na obec s pověřeným obecním úřadem.“ O takovém postupu je možno uvažovat zejména tam, kde obec s pověřeným obecním úřadem je větším sídlem (městem) a je schopna a ochotna příslušnou agendu řádně zajišťovat.

IV. Osoby vykonávající sociálně-právní ochranu dětí ve správním úřadě

Je důležité si uvědomit, že komentované ustanovení označuje jako orgán sociálně-právní ochrany dětí vždy příslušný úřad jako celek. To má význam zejména v případě obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, neboť se často vedou diskuse o pravomoci zaměstnanců obce a obecního úřadu mimo vlastní útvar realizující sociálně-právní ochranu při výkonu této agendy. Jde samozřejmě v první řadě o přístup k citlivým informacím ze spisové dokumentace. Někdy se intuitivně dává rovnítko mezi příslušné oddělení sociálně-právní ochrany a „orgán sociálně-právní ochrany“, jako kdyby tento útvar byl z příslušného obecního úřadu organizačně zcela vyčleněn. Takové vnímání samozřejmě neodpovídá právní úpravě. Je třeba především vzít v potaz, že obecní zřízení jasně stanoví, že obecní úřad tvoří starosta, místostarosta (místostarostové), tajemník obecního úřadu a zaměstnanci obce zařazení do obecního úřadu (§ 109 odst. 1 obecního zřízení). Podobná situace pak je rovněž na úřadech městských částí v hl. m. Praze. Naproti tomu na krajských úřadech a na úrovni hlavního města Prahy je situace odlišná, neboť hejtman (primátor) či jeho náměstek „netvoří“ krajský úřad či magistrát, tedy nejsou jeho součástí, tudíž za současného právního stavu nemají ze zákona přístup ke spisové dokumentaci ochrany mládeže. V čele obecního úřadu je starosta. Tajemník, starosta, či místostarosta, který má např. jako člen rady na starosti sociální záležitosti, tak nejenže jsou na úseku sociálně-právní ochrany oprávněnými úředními osobami, ale mají též postavení představených (srov. § 14 odst. 2 spr. řádu). Tito funkcionáři se tak podílejí na výkonu přenesené působnosti v oblasti sociálně-právní ochrany, zejména v rámci vnitřní kontroly zaměřené dovnitř vlastní organizační struktury; přitom na ně samozřejmě dopadají i všechny povinnosti zaměstnanců orgánů sociálně-právní ochrany, zejména tedy povinnost mlčenlivosti (viz komentář k § 57 zák. o soc.-práv. ochraně dětí). Kteří další zaměstnanci vykonávají v rámci obecního úřadu agendu sociálně-právní ochrany, pak vyplývá z organizačního řádu, který schvaluje rada (§ 109 odst. 2 obecního zřízení). Pravidelně těmito zaměstnanci samozřejmě budou osoby zajišťující vnitřní chod spisové služby (podatelna, výpravna) a další činnosti společné pro všechny obory přenesené (příp. i samostatné) působnosti.

V. Působnost orgánu sociálně-právní ochrany založená jinými předpisy

Působnost orgánu sociálně-právní ochrany vymezují i jiné právní předpisy. Z poslední doby je nejvýznamnějším takovým předpisem nový zákon o státním občanství České republiky, publikovaný pod č. 186/2013 Sb. a účinný od 1. ledna 2014. Ten v § 28 upravuje udělení státního občanství dítěti, „jehož matka není státní občankou České republiky, státu Evropské unie ani bezdomovkyní, na základě souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství státního občana České republiky, pokud určení otcovství státním občanem České republiky nemělo pouze účelový charakter, jehož cílem bylo zejména získání oprávnění k pobytu dítěte a jeho matky na území České republiky nebo zneužití systému státní sociální podpory v České republice“. Přitom se zohledňuje zejména to, zda otec dítěte, ke kterému určil otcovství, žije s dítětem ve společné domácnosti, nebo je s dítětem v pravidelném kontaktu, podílí se na výchově dítěte a plní vyživovací povinnost vůči dítěti (odst. 1). Vzhledem k charakteru zohledňovaných skutečností je v odst. 6 citovaného ustanovení založena speciální věcná působnost orgánu sociálně-právní ochrany takto: „K žádosti si ministerstvo vyžádá stanovisko obecního úřadu z místa pobytu dítěte a jeho rodičů, Policie České republiky a orgánu sociálně-právní ochrany dětí.“Podle § 21 odst. 2 téhož zákona stanoviska obsahují „vyjádření ke splnění podmínek pro udělení státního občanství České republiky, které může (…) úřad (…) na základě informací, jež má k dispozici, posoudit“, tzn. že věc by neměla vyžadovat nějaké speciální dodatkové šetření apod. Zákon o státním občanství vedle věcné působnosti zakládá i funkční a místní příslušnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí pro tuto agendu. V § 68 stanovuje, že „orgánem sociálně-právní ochrany dětí příslušným k plnění úkolů podle tohoto zákona je obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož správním obvodu se nachází bydliště dítěte; pokud se bydliště dítěte nachází mimo území České republiky, je příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož správním obvodu se nachází bydliště osoby, která podala žádost o nabytí státního občanství České republiky dítětem“. Kritériem příslušnosti je tu tedy opět (obvyklé) bydliště, nikoli administrativní pobyt.

VI. Působnost dalších subjektů v sociálně-právní ochraně

Zákon stanovuje, že sociálně-právní ochranu zajišťují rovněž obce a kraje v samostatné působnosti. Ačkoli historicky byla oblast nynější sociálně-právní ochrany v rámci tehdejší chudinské péče doménou právě samostatné působnosti, je v důsledku dalšího vývoje nynější úloha samospráv v této oblasti naprosto minimální. Zákon obsahuje proklamativní a fakticky nic neříkající (neboť nevynutitelné) ustanovení o tom, že „obec v samostatné působnosti a kraj v samostatné působnosti vytvářejí předpoklady pro kulturní, sportovní, jinou zájmovou a vzdělávací činnost dětí“ (§ 10 odst. 2 zák. o soc.-práv. ochraně dětí), a dále je zakotvena působnost těchto veřejnoprávních korporací ke zřizování zařízení sociálně-právní ochrany (§ 39 odst. 2 zák. o soc.-práv. ochraně dětí), kdy však i obec a kraj musí mít ke zřizování těchto zařízení pověření k výkonu sociálně-právní ochrany, proto se jejich postavení v této oblasti neliší od jiných zřizovatelů uvedených zařízení – fyzických a právnických osob.

Sociálně-právní ochranu vykonávají rovněž komise pro sociálně-právní ochranu, které mají povahu zvláštního orgánu obce podle § 106 odst. 1 obecního zřízení a jejich působnost je upravena v § 38 zák. o soc.-práv. ochraně dětí. Komentované ustanovení není úplné, neboť pozdější novelizací byly zakotveny též poradní sbory, a to jak na úrovni kraje (§ 65 odst. 1 krajského zřízení), tak na úrovni státu (§ 38a, § 38b zák. o soc.-práv. ochraně dětí); i tyto zvláštní orgány by tak patřily do výčtu odst. 2. Jak komise, tak poradní sbory kraje je přitom třeba důsledně odlišovat od komisí rady (§ 102 odst. 2 písm. h) obecního zřízení, § 59 odst. 1 písm. d) krajského zřízení, § 68 odst. 2 písm. i) a § 101 zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze).

Zákon nakonec stanovuje, že sociálně-právní ochranu zajišťují rovněž další fyzické či právnické osoby, a to na základě veřejnoprávního oprávnění, které označuje jako pověření k výkonu sociálně-právní ochrany (odtud též legislativní zkratka „pověřená osoba“). Toto ustanovení by mohlo svádět k výkladu, že se tu zakládá možnost, slovy někdejšího socialistického práva, aby na společenské organizace postupně přecházely některé úkoly státních orgánů, tedy moderněji – že se tu přenáší výkon veřejné správy na někoho dalšího, než jsou správní úřady. Tak tomu ovšem není. Pověření má, jak již uvedeno, charakter veřejnoprávního oprávnění, a to v první řadě k poskytování služeb, jejichž kvalitu hodlá zákonodárce právě úpravou pověření vůči veřejnosti garantovat. Z tohoto hlediska má tak pověření podobný charakter jako živnostenské oprávnění. Nejblíže má pak svým pojetím, obsahem i účelem k úpravě registrace sociálních služeb ve smyslu zákona o sociálních službách. Podobně jako v sociálních službách ani zde není zakotvena zásada ultra vires v tom smyslu, že by bylo možno pověření vydat pouze právnické osobě určité formy (např. pouze občanskému sdružení / spolku, obecně prospěšné společnosti, ústavu či církevní právnické osobě). Právní forma zde nehraje žádnou roli, proto lze pověření vydat jakékoli entitě, jíž právo přiznává právní osobnost.

Přece však ve dvou případech je důsledkem pověření též založení působnosti pověřené osoby k výkonu veřejné správy. A to jednak při rozhodování ředitele zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc o některých právech a povinnostech účastníků souvisejících s pobytem dítěte v zařízení (srov. § 42a odst. 4, § 42b odst. 3 zák. o soc.-práv. ochraně dětí), jednak v případě pověření k uzavírání dohod o výkonu pěstounské péče [srov. § 48 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 47b zák. o soc.-práv. ochraně dětí], neboť tyto dohody jsou chápány jako veřejnoprávní smlouvy.

Z publikace Zákon o sociálně-právní ochraně dětí (č. 359/1999 Sb.)/Komentář. Koupit lze ZDE.

 



[1]  § 35, § 37 odst. 3 zák. č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky.

[2]  Vyhláška č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností

[3]  § 130 písm. c) a § 139 odst. 2, věta druhá, obecního zřízení; § 17 odst. 1 písm. b) a § 32 odst. 2 zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze.