Rozhovor s novým generálním tajemníkem International Bar Association JUDr. Martinem Šolcem
autor: PhDr. Ivana Cihlářová publikováno: 07.01.2013
International Bar Association (IBA – Mezinárodní advokátní komora) sdružuje více než 200 advokátních komor a přes 45 tisíc jednotlivých advokátů z celého světa. Na dva roky se jejím generálním tajemníkem stane významný pražský advokát a expředseda České advokátní komory, JUDr. Martin Šolc, na kterého se Bulletin advokacie obrátil se žádostí o rozhovor.
Když se řekne „generální tajemník“, spoustě lidí naskočí nepříliš hezké konotace. Proč se funkce, které se od ledna 2013 v IBA ujmete, jmenuje zrovna takhle?
To jste mne trochu zaskočila, nad otázkou, proč se funkce takhle jmenuje, jsem zatím nepřemýšlel. Vlastně ani nevím, proč má například Česká republika prezidenta a ne předsedu, což je česká verze téhož. K názvu funkce „generální tajemník“ mám ale přece jen dvě krátké anekdotické scénky. Tu první už jsem někde říkal. Když se mne po ohlášení nominace někdo na pololetním zasedání orgánů IBA zeptal, co mne vedlo ke kandidatuře, nenapadlo mne nic chytřejšího než říci, že jsem v mládí hrozně záviděl titul Leonidu Brežněvovi. Ta druhá historka je poměrně čerstvá. Po volbě ke mně přistoupil současný generální tajemník IBA a její budoucí viceprezident David Rivkin a po gratulaci mi řekl, že se mám těšit na příští jednání na OSN. Že když tam byl posledně, prezidenta IBA celkem ignorovali a všichni si předcházeli jeho. Teprve pak mu prý došlo, že prezidentů tam mají každý týden mnoho, ale generální tajemník je tam jen jeden.
Měl jste při volbě na výroční konferenci IBA v Dublinu nějaké soupeře, nebo jste byl jediný kandidát?
Ten proces je trochu složitější. O funkci bylo mnoho zájemců. Přesný počet nevím, ale někde mezi pěti a deseti. Nejprve je ale třeba opatřit si nominace advokátních komor. Formálně sice postačují dvě, ale aby měl člověk ve volbě šanci, musí jich opatřit desítky. A nejde jen o počet, ale i o to, jak významné komory vás do funkce nominovaly. Třeba já jsem měl kromě nominace naší komory také nominace od komory americké, ruské, anglické, německé, brazilské, argentinské a mnoha dalších. Po nominačním procesu zůstali ve hře jen dva kandidáti, ostatní na úvahy o kandidatuře rezignovali. To ale není všechno. Každý z kandidátů musí totiž následně projít řízením před tzv. nominačním výborem, což znamená sepsat program a několik hodin odpovídat na otázky členů výboru. Nominační výbor pak vydá své doporučení – doporučí jednoho kandidáta, nebo taky více či žádného. V tomto případě výbor doporučil mne, nikoliv však mého protikandidáta. Kandidát, který nebyl doporučen, se buďto nominace vzdá, nebo si opatří tzv. renominaci, k níž je třeba nominací většího počtu komor. Můj protikandidát se rozhodl se o renominaci neucházet, a tak jsem v den volby zůstal jediným kandidátem. Tím jenom říkám, že jsem se – na rozdíl od kolegy Brežněva – při volebním boji docela zapotil.
Co všechno má generální tajemník IBA na starosti?
Stanovy sice formálně ukládají tajemníkovi úkoly v některých oblastech (například péče o členy, regionální činnost), v praxi to ale vypadá trochu jinak. Vrcholové vedení IBA tvoří tři lidé – prezident, viceprezident a generální tajemník. Ti musí vytvořit tým lidí, kteří jsou vzájemně zastupitelní. Úkoly samozřejmě rozděluje prezident.
Jaké cíle jste si dal, co byste chtěl za ty dva roky ve funkci dosáhnout?
Cílů je mnoho – rozdělil bych je na vnější a vnitřní. Tím vnějším je akcent na témata, která se vymykají každodenní advokátní praxi, a na to, že věnovat se jim aspoň v nějaké míře je nezbytnou součástí advokacie. Nemá smysl tato témata vypočítávat všechna, ale pár příkladů: nezávislost justice a advokacie a její meze, přístup k právu, etika profese v kontextu 21. století, pro bono aktivity advokátů. Víte, že v každodenní praxi se věnuji akvizicím, ale uvědomuji si, že tak jako advokát zahleděný jen do transakcí nikdy nebude úplným profesionálem, ani IBA by se bez patřičného akcentování těchto témat nikdy nestala globálním hlasem právnické profese, jak to o sobě tvrdí ve svém logu. Co se týče vnitřních cílů, je třeba se podívat na to, co IBA poskytuje uživatelům internetu a do jaké míry se mohou na internet přesunout vzdělávací programy IBA. Za důležité považuji mimo jiné také posílit význam regionálních konferencí.
Můžete upřesnit, jaké jsou úkoly, které prezident IBA rozděluje? Jinak řečeno, čemu všemu se IBA věnuje?
Je zapotřebí si uvědomit, že IBA je veliká a je založena na iniciativě zespoda. Oblasti, kterým se věnuje, jsou různorodé. Rád bych je – podobně jako v předchozí odpovědi – rozlišil na dvě základní. Tou první je každodenní život organizace, což je například také čtyřicet až padesát konferenci ročně po celém světě, a na každé se musí objevit někdo z vrcholného vedení a zahájit ji; dále jsou tu trvalé vzdělávací akce – IBA dokonce ve spolupráci s jednou londýnskou univerzitou organizuje LLM kurzy.
Vedle toho jsou tu různé projekty. Jedna ze dvou divizí se zabývá oblastmi právní praxe – například se celosvětově využívá manuál IBA při řešení konfliktu zájmu v rozhodčím řízení, který je výsledkem projektu IBA. Jiný projekt se týkal exteritoriální aplikace práva, jednoho z důsledků globalizace. Druhá divize se zase soustřeďuje na veřejné či profesní zájmy. Prakticky neznám oblast profesního života, kterou by se IBA nezabývala, zmíním se jen o nedávno přijatých etických pravidlech. Zvlášť je pak třeba zmínit projekty Institutu lidských práv IBA. Z terénních projektů bych vzpomenul pomoc při založení advokátní komory v Afghánistánu, byli jsme jako pozorovatelé při procesu s Chodorkovským nebo bych uvedl misi do Maďarska, kde se nedávno objevily pokusy státu podřídit si justici.
Co pokládáte v současnosti za největší globálně sdílené problémy v advokacii?
To je docela ambiciózní otázka, řekl bych, že je spíše na knihu než na rozhovor. Problémů, na které advokacie, a to nejen česká, v tomto globalizovaném a virtualizovaném světě naráží, je nespočet. A lze je jen průběžně řešit, nikoliv vyřešit. Zdá se mi ale, že řešení vnějších problémů se nemůže dařit, pokud se advokacie a její stavovské organizace nevyrovnají s určitou krizí identity, která je postihuje. Kdo jsme jako advokáti? Jsme jen kupci s právem, nebo představujeme nějaké hodnoty, a proto jsme nedílnou součásti justice v širokém slova smyslu? Pokud to první, proč máme mít nějaké výsady? Pokud to druhé, víme, co to od nás žádá? A co je naše Komora? Je regulátor? Lobby? Servisní organizace? Propagátor právního státu? A jsou tyto role slučitelné?
Zajímalo by mě, jak se Vy osobně díváte na profesi advokáta.
Někteří kolegové si možná neuvědomují, že advokát není jen slouhou svého klienta, ale slouží vedle toho i „té slepé holce“. Proto existují různé bariéry toho, co advokát smí a nesmí. Když se advokát degraduje na středověkého písaře, který splní klientovi, co mu na očích uvidí, je zbytečné mluvit o tom, že advokacie je zvláštní profesí, pro kterou je třeba vytvořit speciální pravidla. Situace je ale dnes taková, že neadvokáti, a občas i advokáti, jsou rolí advokacie zmateni. A podobná krize identity se vztahuje i na advokátní komory.
Týká se tato krize podle Vás i České advokátní komory?
Možná vás můj názor překvapí, ale domnívám se, že Komora v našem, českém pojetí, není logická. Vysvětlím proč. V některých zemích existuje koncepce advokátní komory jako čistého regulátora s povinným členstvím, vedle něhož zároveň funguje reprezentativní organizace, zajištující advokátům servis, lobbing. Jsou to dvě funkce, dvě různé organizace. Například v sousedním Německu to velmi přesně odlišují. Výhoda takového uspořádání je zřejmá, umožňuje to vyhnout se konfliktu, k němuž jinak „pod jednou střechou“ nevyhnutelně dochází, ať už v té či oné míře. Tím konfliktem je rozpor mezi zastupováním zájmu veřejnosti na kvalitních advokátních službách a profesních zájmů advokátů.
Jak upozornil i doktor Čermák na jedné z konferencí o nezávislosti justice, zastánce zájmů advokátů se musí přátelit se státem, ale regulátor profese, který je současně garantem její nezávislosti, nikoli. Jak velký problém to může být, se může ukázat i zcela nečekaně. Například americká advokátní komora, která za doby prezidenta George W. Bushe lobbovala za zákaz základny na Guantanamu, jistě v očích amerického státu nebyla populární. Říkat nahlas v době po útoku z 11. září 2001, že lidé, a to ani domnělí teroristé, by neměli být topeni či podrobováni podobným praktikám, chtělo značné množství odvahy. Jak snadno by ji hledal někdo, kdo stát potřebuje k prosazení zájmů svých členů?
Budete ve své funkci nějak protěžovat české advokáty a Českou republiku? Dočkáme se dalšího kongresu IBA v Praze?
Protežovat nikoho nechci, to slovo mi připadá skoro jako nadávka. Věřím, že čeští advokáti protekci nepotřebují. A přestože jde o funkci individuální, myslím, že bych se nikdy nestal jedním ze tří nejvyšších představitelů IBA, kdyby čeští advokáti a jejich Komora nebyli viděni jako plně integrovaná součást světové komunity advokátů. Praha soupeří s Petrohradem o jarní zasedání orgánů IBA v roce 2015. Vlastně, co to říkám, dneska se už tomu zasedání musí říkat pololetní, protože se ozvali Australané, že v té době je u nich podzim. O výroční konference je enormní zájem – místa jsou známa až do roku 2017. I když je Praha nádherná, nejsem si jist, že by výroční konferenci dokázala získat v krátkém čase podruhé. Ale IBA pořádá mnoho desítek konferencí ročně a některé z nich se určitě uskuteční v Praze.
Generální tajemníci IBA se tradičně následně stávají jejími prezidenty. Hodláte za dva roky kandidovat na tento nejvyšší post?
Ano, stát se tajemníkem IBA znamená nevyřčený závazek ucházet se o funkci viceprezidenta od roku 2015 a pokoušet se stát prezidentem IBA od 1. 1. 2017. Ale protože od toho dne nás dělí mnoho dní, mnoho práce a nalétaných mil, musím ve svém věku dodat: „inšalláh“, nebo česky: „dá-li Bůh“.
PhDr. Ivana Cihlářová