„Objektivní“ zjištění výše alkoholu v krvi aneb důsledky odmítnutí podrobit se na výzvu lékařskému vyšetření

autor: Mgr. Filip Josef
publikováno: 26.10.2012

Přestože opatření, popř. jiných aktivit, ať už u nás nebo jinde v zahraničí, je v současné době v rámci boje proti nebezpečí tzv. „alkoholu za volantem“ přijímáno více než dost, netroufám si tvrdit, že by se mezi čitateli tohoto článku našel advokát, resp. advokátní koncipient – alespoň tedy pokud jde o ty v dané oblasti působící –, jenž by se v průběhu své praxe s případem onoho alkoholu za volantem alespoň jedenkrát nesetkal.

Pomineme-li oblast trestněprávní a obhájcům notoricky známou skutkovou podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 trestního zákoníku, či dokonce snad v praxi určitě mnohem méně často se vyskytující a co do názorů velmi spornou skutkovou podstatu trestného činu opilství podle § 360 trestního zákoníku, kteréžto obě s alkoholem jako látkou podle § 130 trestního zákoníku návykovou velmi úzce souvisí, je tento článek, jak ostatně jeho název napovídá, svým zaměřením orientován do oblasti práva správnětrestního, konkrétně práva přestupkového.

Inspirací a výchozím bodem pro tento příspěvek se stal přitom jak článek B. Sedláčkové a P. Sedláčka „Vyšetření při ovlivnění alkoholem aneb jenom dýchnout nestačí“, publikovaný v Bulletinu advokacie, 2008, číslo 12, str. 33-34, tak i s tímto článkem úzce související a v tomtéž čísle BA pod rubrikou „Z judikatury“ publikovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 24. 6. 2008, č. j. 8 As 11/2007. V bližším na zmíněné číslo BA odkazuji.

Jak oba výše jmenovaní autoři ve svém článku uvádějí, dechová zkouška, ať už provedená přístrojem Dräeger či Lion, je pro svá specifika dle převažujícího názoru pouze orientační a rozhodně by neměla být jediným podkladem pro rozhodování o výši alkoholu v krvi. Mezi tato specifika přitom z důvodů kalibrace přístrojů za laboratorních podmínek patří celá řada faktorů, jakými jsou např. blízkost mobilních telefonů, předcházející použití ústních vod s obsahem alkoholu, doba uběhnuvší od požití alkoholu do okamžiku provedení dechové zkoušky a další, jež pak v konečném důsledku výsledek této zkoušky v terénu ovlivňují. To znamená, je-li tato zkouška pozitivní, je za účelem objektivního zjištění výše alkoholu v krvi nutno provést její odběr.

Otázkou však zůstávalo, zda osobě, u níž byl zjištěn pozitivní výsledek dechové zkoušky, vzniká s ohledem na výše uvedené i povinnost (absolutní) podrobit se lékařskému vyšetření. V tomto smyslu se pak vyjádřil Nejvyšší správní soud, když ve shora citovaném rozsudku ze dne 24. 6. 2008, č. j. 8 As 11/2007, stanovil, že pozitivní výsledek dechové zkoušky řidiče motorového vozidla znamená automaticky povinnost podrobit se lékařskému vyšetření s alternativou odběru krve nebo moči ke zjištění, není-li ovlivněn alkoholem.

V návaznosti na toto stanovisko pak Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že důsledkem odmítnutí odběru krve nebo moči je vznik odpovědnosti za přestupek podle § 30 odst. 1 písm. i), bod 2 zákona č. 200/1991 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“).

V daném případě se žalobce dopustil přestupku tím, že dne 17. 4. 2005 v době kolem 1.03 hod. v H., kdy řídil motorové vozidlo, odmítl po pozitivní dechové zkoušce zjištěné přístrojem Dräger s naměřenou hodnotou 0,48 promile alkoholu v dechu se podrobit lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve nebo moči ke zjištění ovlivnění alkoholem. Tím porušil § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“).

K tomu však Nejvyšší správní soud současně dodává, že povinnost podrobit se lékařskému vyšetření jistě není absolutní a byl-li by odběrem krve skutečně ohrožen život či by mělo dojít k vážnému ohrožení zdraví, zakládalo by to překážku k provedení tohoto odběru. Na druhé straně nelze přehlédnout, že odběr krve je prováděn v rámci lékařského vyšetření, tj. kvalifikovanou osobou, která je na základě informací poskytnutých vyšetřovaným schopna posoudit otázku zdravotního rizika plynoucího z vyšetření. Stěžovatel ovšem svým odmítnutím lékařského vyšetření (z důvodu jím namítaného špatného zdravotního stavu, jenž mu odběr krve neumožňuje) zcela vyloučil možnost takového posouzení kvalifikovanou osobou. Ve své argumentaci pak navíc úplně pomíjel alternativu při vyšetření, totiž provedení odběru moči namísto odběru krve. Stěžovatel odmítl odběr moči s tím, že by se pro něj jednalo o zdržení. Kasační stížnost byla jako nedůvodná dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítnuta.

Podle současné právní úpravy tomu tak však již (co do povinnosti podrobit se takovému vyšetření) být nemůže a tento rozsudek je v podstatě nepoužitelný, neboť znění právních předpisů, resp. jejich ustanovení výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu použitých, jmenovitě § 30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích a § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, doznalo provedenými novelami změn. Na základě těchto změn [v případě § 30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích s účinností již od 1. 1. 2006 a v případě § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu s účinností až od 1. 7. 2006[1]] totiž zmíněná ustanovení, na rozdíl od právní úpravy předchozí, odkazují na zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů.

Podle tohoto zákona, konkrétně jeho § 16 odst. 2, ve znění účinném od 1. 1. 2009, přitom platí, že orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu je povinna podrobit se osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že vykonává pod vlivem alkoholu činnosti, při nichž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek, a dále osoba, u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje.

Tím však není ustanovení § 16 odst. 2 vyčerpáno, když v tomtéž odstavci zákon pokračuje a dále stanoví, že spočívá-li orientační vyšetření zjišťující obsah alkoholu v dechové zkoušce provedené analyzátorem alkoholu v dechu, splňujícím podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, odborné lékařské vyšetření se neprovede. V případě, že osoba tento způsob orientačního vyšetření odmítne, odborné lékařské vyšetření se podle poslední věty tohoto ustanovení již provede. Zvláštním právním předpisem, na který toto ustanovení odkazuje, je vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu, ve znění pozdějších předpisů. Podle položky 7.4.2 této vyhlášky doba platnosti ověření analyzátoru alkoholu v dechu platí po dobu jednoho roku.

Tedy, bude-li se lze důvodně domnívat, že osoba, vykonávající činnosti, při nichž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek, tyto činnosti vykonává pod vlivem alkoholu, anebo jde-li o osobu, u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje, potom platí, že pro zjištění výše alkoholu v krvi takové osoby postačí, bude-li provedeno pouze orientační vyšetření spočívající v dechové zkoušce provedené analyzátorem alkoholu v dechu, splňujícím podmínky stanovené výše uvedenou vyhláškou. Provedení odborného lékařského vyšetření již tak v tomto případě nebude třeba.

Z toho lze dále dovodit, jestliže bude výsledek takto provedeného orientačního vyšetření pozitivní, odborné lékařské vyšetření [na rozdíl od právní úpravy předchozí, kde podle § 30 odst. 1 písm. i) bodu 2 zákona o přestupcích ve znění účinném do 31. 12. 2005 se přestupku dopustil ten, kdo se v případě výkonu činnosti, při níž by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí anebo poškodit majetek, odmítl podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem v případě, že dechová zkouška byla pozitivní] se stejně neprovede.

Nemá-li se odborné lékařské vyšetření provést, nemůže potom dojít ani k výzvě takovému lékařskému vyšetření se podrobit ze strany osob k tomu dle § 16 odst. 4 zákona č. 379/2005 Sb. oprávněných, a v konečném důsledku tak ani nelze dovodit odpovědnost za přestupek podle § 30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích, neboť podle tohoto ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2006 lze za přestupek postihnout osobu, která se odepře podrobit vyšetření, zda není ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou, k němuž byla dle zákona č. 379/2005 Sb. vyzvána.

Jistě by mohl v této souvislosti někdo namítnout, že takový závěr z ustanovení § 16 odst. 2 nelze zcela jednoznačně a bez pochybností dovodit, neboť ze znění jeho věty první lze za použití výkladu gramatického dospět k závěru, že je naopak v diskreci osoby k výzvě oprávněné (spojka „a“ mezi jednotlivými variantami vyšetření ve větě první), zda učiní výzvu k vyšetření orientačnímu, lékařskému nebo dokonce výzvu k podrobení se vyšetřením obou, a tudíž, že toto oprávnění platí i v případě, že je výsledek dechové zkoušky pozitivní.

Přikláním se však k výkladu prvně zmíněnému, neboť byla-li by i přes pozitivní výsledek dechové zkoušky taková výzva k podrobení se lékařskému vyšetření učiněna, byla by dle mého soudu nejen v příkrém rozporu s kategoricky znějícím ustanovením § 16 odst. 2 věty předposlední („odborné lékařské vyšetření se neprovede“), ale z tohoto důvodu i výzvou odporující čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny, tedy výzvou protiústavní.

Je sice pravda, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 16. 12. 2009, č. j. 6 As 40/2009-125, dospívá ke stanovisku opačnému, když uvádí, že novela ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. provedená zákonem č. 274/2008 Sb. (tedy skutečnost, že podle této nové právní úpravy je v určitých případech dostačující pouhé provedení orientační dechové zkoušky) neznamená, že jednání pachatele, který se po provedené dechové zkoušce odmítne přes výzvu podrobit odbornému lékařskému vyšetření, není protiprávní.

V tomto případě se však Nejvyšší správní soud zabýval přestupkem podle již zrušeného ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, který, na rozdíl od § 30 odst. 1 písm. i) téhož zákona v současném znění, neodkazoval co do povinnosti podrobit se na výzvu zkoušce na obsah alkoholu v krvi na zákon č. 379/2005 Sb., ale na § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu. Přestože povaha tohoto přestupku byla s přestupkem uvedeným v § 30 odst. 1 písm. i) v podstatě shodná [„přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích, se na výzvu podle zvláštního právního předpisu odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla (...) nebyl ovlivněn alkoholem (...)“], uvedený rozsudek dle mého názoru na tento přestupek použít nelze, neboť jak Nejvyšší správní soud v odůvodnění konstatuje, žalobci byla uložena sankce podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích za porušení § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu ve spojení s ustanovením § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., na nějž onen § 5 odst. 1 písm. f) v poznámce pod čarou odkazuje.

Podle Nejvyššího správního soudu to však není ono ustanovení § 16 odst. 2, které by účastníkům dopravního provozu či jiným osobám, které se případně mají podrobit zkoušce na obsah alkoholu v krvi, tuto povinnost se jí skutečně zúčastnit stanovilo. Tato povinnost je zakotvena v § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu: „Řidič je povinen podrobit se na výzvu policisty (...) vyšetření podle zvláštního právního předpisu“, a následek nesplnění této povinnosti pak v § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích.

Ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. stanoví pouze modality zjišťování, zda je určitá osoba ovlivněna alkoholem, a určuje, za jakých podmínek se ten který způsob zjišťování použije. Povinnost podrobit se takové výzvě je však nadále v nezměněné podobě zakotvena v § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu a ten, kdo se přes takovou výzvu odmítne vyšetření podrobit, se nadále dopouští přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. V tomto článku posuzovaný § 30 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb. však odkazuje na § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. přímo, a je proto tak i nutno, pokud jde o povinnost podrobit se na výzvu příslušnému vyšetření, vycházet ze zákona tohoto.

Podotýkám, že výklad prvně zmíněný platí pouze pro ty případy, kdy dechová zkouška byla již prostřednictvím analyzátoru dechu provedena, neboť pokud k takové zkoušce dosud nedošlo, pak je jistě na úvaze osob oprávněných k  výzvě se takovému vyšetření podrobit, zda provedou vyšetření orientační či lékařské. Pokud bychom brali právě tento výklad za správný, bylo by pak možno si jako další otázku klást, zda v případě, kdy orientační vyšetření provést analyzátorem alkoholu v dechu nelze, resp. kdy výsledky jím získané jsou prakticky nepoužitelné, neboť analyzátor podmínky stanovené zvláštním právním předpisem nesplňuje, je možné za pomocí výkladu a contrario § 16 odst. 2 věty předposlední dospět k závěru, že i v takovém případě se lékařské vyšetření provede, a je tedy v pravomoci příslušného orgánu dotyčnou osobu k podrobení se lékařskému vyšetření vyzvat a naopak povinností této osoby se mu podrobit.

Domnívám se, že pokud ke zjištění, že analyzátor dechu podmínky stanovené zvláštním právním předpisem nesplňuje, dojde až po provedení takové zkoušky, pak v moci příslušných orgánů právo vyzvat dotyčnou osobu k podrobení se i odbornému lékařskému vyšetření jako alternativě již provedené zkoušky dechové stále zůstává. Do budoucna tak nezbývá, než jen vyčkat, jaké stanovisko k těmto výkladovým problémům zaujmou naše soudy.

Jinak tomu však bude u osoby, u níž se lze důvodně domnívat, že vykonává činnosti, při nichž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, a dále osoby, u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s užitím jiné návykové látky. Zde se již totiž zákon č. 379/2005 Sb. ve svém § 16 odst. 3 o pouhém spokojení se s orientačním vyšetřením nezmiňuje.

V této souvislosti považuji za vhodné rovněž zmínit, že výzvu podle § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. je třeba zásadně odlišovat od vyžádání dle § 158 odst. 4 písm. e) trestního řádu učiněného ze strany orgánů Policie ČR za účelem objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. S odmítnutím podrobit se na základě tohoto vyžádání odběru krve nelze totiž spojovat odpovědnost za správní delikt podle přestupkového zákona, nýbrž pouze možnou odpovědnost v podobě pořádkové pokuty podle § 66 trestního řádu.

S ohledem na výše uvedené, bráno z pohledu výkladu prvně zmíněného, je zřejmé, že požadavek objektivního zjištění výše alkoholu tak ustupuje požadavku jeho zjištění sice rychlejšímu a méně nákladnému, o to více však neobjektivnímu. To však, opomeneme-li mnohem zásadnější otázku presumpce neviny, nelze za každých okolností považovat za skutečnost, jež by byla osobě, u níž byl výsledek dechové zkoušky pozitivní, na překážku. Ta, umožňuje-li jí to vůbec její stav vlivem alkoholu způsobený, se pak může na základě vlastního úsudku rozhodnout, zda, vzhledem k množství alkoholu skutečně zkonzumovanému, nebo dokonce vůbec nezkonzumovanému, lze na základě dobrovolně podstoupeného lékařského vyšetření zjistit množství alkoholu menší, či vůbec žádné. Motiv podrobení se odběru krve za tímto účelem však může být na straně takové osoby i opačný, neboť jedná-li se o osobu, které není tato problematika cizí, je známo, že postih po dosažení jednoho a více promile, tedy postih trestněprávní, je v řadě případů, na rozdíl od postihu správnětrestního, postihem pro dotčenou osobu ve svých důsledcích méně citelným.

Autor je advokátním koncipientem v Hodoníně a doktorandem na katedře trestního práva PF UK v Praze.