oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Způsob hrazení soudních poplatků jako překážka přístupu k soudu

autor: Mgr. Pavla Krejčí
publikováno: 17.02.2015

Právní úprava hrazení soudních poplatků je začleněna do zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o poplatcích“). Za dobu své existence tato právní norma prošla již mnoha novelizacemi. Funkce soudních poplatků však v podstatě zůstává stále stejná. Soudní poplatky mají tři základní funkce: fiskální (jejímž cílem je, aby ti, kdo služeb soudů využívají, přispěli k úhradě nákladů s činností soudů spojených), regulační (jejímž cílem je odradit od svévolných, šikanózních, malicherných a jiných bezdůvodných návrhů, které by soudy zbytečně zatěžovaly) a motivační (jež má působit tak, aby povinní dobrovolné plnili své povinnosti a účastníci právních vztahů řešili své spory mimosoudně). Další právní úprava týkající se soudních poplatků se pak nalézá v § 138 o. s. ř. a vztahuje se na osvobození od soudních poplatků rozhodnutím soudu.


Plní však soudní poplatky všechny své funkce a nemůže právní úprava soudních poplatků ve vzájemné kombinaci způsobovat, že v určitém okamžiku působí institut soudních poplatků proti smyslu, který zákonodárce jejich zavedením sledoval? 

Soudní poplatky nesmí představovat překážku přístupu k soudu. Tato zásada se ovšem týká nejenom výše soudních poplatků, ale též způsobu, jakým jsou poplatky vybírány. A právě způsob vybírání soudních poplatků, tak jak je upraven zákonem o poplatcích, může v kombinaci s právní úpravou § 138 o. s. ř., která se vztahuje na osvobození od soudních poplatků, za určitých okolností představovat překážku přístupu k soudu a narušovat právo na efektivní řízení. Paradoxně však nemusí způsob hrazení soudních poplatků být překážkou přístupu k soudu pro účastníka řízení, který je dle zákona o poplatcích povinen soudní poplatky hradit, ale naopak pro ostatní účastníky řízení, na které poplatková povinnost nedopadá. 

Vznik poplatkové povinnosti; poplatník 

Poplatková povinnost vzniká v případech stanovených v § 4 zákona o poplatcích. Pro účely tohoto článku jsou důležité pouze následující případy vzniku poplatkové povinosti: 

a) podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení ,

b) podáním odvolání. 

Poplatníkem soudních poplatků při podání žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení může být pouze navrhovatel.[1] Soud nikdy (s níže uvedenou výjimkou) nemůže uložit uhrazení soudního poplatku odpůrci. Poplatníkem soudních poplatků za řízení před odvolacím soudem je vždy odvolatel[2] a soud opět nemůže uložit uhrazení soudního poplatku jinému účastníkovi řízení. V případě, že navrhovatel nebo odvolatel bude v podaném návrhu úspěšný, soud soudní poplatek nevrací. Navrhovateli či odvolateli však může být vůči ostatním účastníkům řízení za zákonem stanovených předpokladů soudem přiznáno právo na úhradu nákladů řízení, ve kterých může být zahrnut i soudní poplatek. To je však přímý vztah účastníků řízení a je na na tom, komu bylo právo na náhradu nákladů přiznáno, aby soudem přiznané náklady řízení od ostatních účastníků vymohl. 

Výjimku z výše uvedeného pravidla, že poplatníkem soudních poplatků se může stát pouze navrhovatel či odvolatel, představuje případ, kdy na straně poplatníka soudního poplatku vystupuje osoba, která je ze zákona nebo na základě rozhodnutí soudu od soudních poplatků osvobozena. Ostatní účastníci sporu se v takovém případě mohou stát poplatníky soudních poplatků, ale to pouze tehdy, pokud nebyli ve sporu úspěšní.[3] 

Výše uvedená koncepce poplatníků soudních poplatků vychází ze zásady, že navrhovatel či odvolatel jsou pro daný stupeň řízení „pánem sporu”. Jsou to totiž oni, kdo mohou způsobit svým zpětvzetím zastavení řízení v daném stupni. 

Zneužití práva na hrazení soudního poplatku 

Zde je však nutné si klást otázku, zda hrazení soudních poplatků souvisí s tím, že žalobce a odvolatel jsou v daném stupni „pánem sporu” a jestli nemohou svého postavení jako jediných možných subjektů oprávněných k uhrazení soudního poplatku zneužít v neprospěch ostatních účastníků řízení a omezit tak jejich právo na efektivní řízení nebo dokonce jejich právo na přístup k soudnímu řízení. 

Uvedu asi nejmarkantnější praktický případ, se kterým se v praxi setkávám. Jedná se o právo nájemce bytu podat návrh k soudu, aby soud přezkoumal, zda je oprávněná výpověď z nájmu bytu, kterou mu dal pronajímatel. Toto právo je v součané chvíli zakotveno v § 2290 o. z. Pokud nájemce tohoto svého práva využije a návrh k soudu podá, pak nemůže soud na návrh pronajímatele rozhodnout o vyklizení bytu, respektive toto řízení přeruší ve smyslu § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. V řízení o přezkumu oprávněnosti výpovědi je nájemce jediným účastníkem, který je oprávněn a zároveň povinen poplatkovou povinnost splnit, a má samozřejmě právo požádat si o osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 o. s. ř. 

Rozhodnutí soudu o osvobození od soudních poplatků; využití opravných prostředků 

I když soud nájemci osvobození přizná, pak pouze výjimečně může přiznat osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu.[4] To otevírá nájemci možnost využít řádných a mimořádných prostředků a brojit proti usnesení soudu, kterým mu nebylo osvobození od soudních poplatků přiznáno nebo kterým mu bylo přiznáno osvobození pouze částečné (když on požadoval osvobození úplné). Než se celá záležitost vyřeší, může uběhnout několik měsíců a někdy i let. Běžnou praxí soudů je totiž vyčkat s dalším postupem až do rozhodnutí o mimořádných opravných prostředcích nebo dokonce o ústavní stížnosti. Po tuto dobu nájemce byt (většinou bez hrazení nájmu a služeb) nerušeně užívá, což značně poškozuje práva pronajímatele. Na straně pronajímatele je v tomto případě zcela evidentní právní zájem na rychlém vyřešení sporu, neboť mu tento stav fakticky neumožňuje domoci se svých práv u soudu. 

Dobrovolná úhrada soudních poplatků 

Jistým řešením by bylo, pokud by v zákoně o poplatcích existovala možnost, aby soudní poplatky dobrovolně uhradil kterýkoliv z dalších účastníků řízení, pokud poplatník požádá o osvobození od soudních poplatků dle §138 o. s. ř. Jednalo by se pouze o právo účastníka soudní poplatky uhradit; soud by nemohl splnění poplatkové povinnosti takovému účastníkovi uložit. Tato koncepce přitom nic nemění na zásadě, že navrhovatel nebo odvolatel jsou „pánem sporu” v daném stupni řízení, neboť tato zásada nemá odraz v hrazení soudních poplatků, ale v právu účastníka dát zpětvzetí podaného návrhu. 

Výše uvedený příklad rozhodně není případem jediným, kdy může mít jiný účastník než navrhovatel či odvolatel zájem na rychlém vyřešení sporu. Podobná situace může nastat i v případě odvolání, kdy se v prvním stupni úspěšný účastník řízení nebude moci efektivně domoci svých práv. Aktuální by jistě byla tato možnost i v případě žalob na určení vlastnických práv k nemovitostem. Pominout nelze ani psychickou náročnost sporu, neboť někteří účastníci řízení mohou nést spor velmi těžce a možná by přivítali, pokud by mohli spor tímto způsobem urychlit. 

Náhrada nákladů 

Účastník řízení, který dobrovolně soudní poplatky uhradil, by se ovšem musel smířit s tím, že ani v případě, že bude ve sporu úspěšný, mu nebude náhrada soudních poplatků poskytnuta. Soud by totiž řízení o osvobození od soudních poplatků zastavil a již by dále nezkoumal, zda u poplatníka byly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků či nikoliv. Každý z účastníků by proto musel pečlivě zvážit, zda se mu dobrovolné uhrazení soudních poplatků v konečném důsledku vyplatí, či nikoliv. 

Žádost o ustanovení zástupce 

Dalším problémem, který by mohl v souvislosti s výše uvedenou problematikou vzniknout, je fakt, že spolu se žádostí o osvobození od soudních poplatků je většinou podávána též žádost o ustanovení zástupce dle § 30 o. s. ř. (i když tomu tak být nemusí). Účastník, který se rozhodl dobrovolně uhradit soudní poplatky, by musel v takovém případě též dobrovolně poskytnout i uhrazení služeb zástupce. Za tímto účelem by zároveň s uhrazením soudních poplatků skládal k soudu přiměřenou zálohu. Na základě složení přiměřené zálohy by pak soud ustanovoval zástupce automaticky, aniž by zkoumal, zda jsou u účastníka, který o ustanovení zástupce žádal, splněny přepoklady pro osvobození od soudních poplatků. 

Toto řešení může na první pohled zdát pro účastníka řízení, který se rozhodl dobrovolně uhradit soudní poplatky a náklady ustanoveného zástupce, jako nevýhodné. Přesto se mu může v konečném důsledku vyplatit a bylo by pouze věcí jeho dobrovolného rozhodnutí, zda se touto cestou vydá, či nikoliv. 

Výše uvedená koncepce není samozřejmě použitelná ve všech případech, kdy si účastník řízení požádá o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Přesto by to mohlo vyřešit alespoň některé případy, kdy dochází na úkor ostatních účastníků řízení ke zcela evidentnímu zneužití institutu osvobození od soudních poplatků, který má garantovat právo přístupu k soudu pro každého. 

Autorka je advokátkou v Praze.



[1] §2 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích.

[2] §2 odst. 5 zákona o soudních poplatcích.

[3] §2 odst. 3 a 4 zákona o soudních poplatcích.

[4] Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4417/2013, ze dne 25.3.2014:

„Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.”