oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Zpeněžení zástavy v insolvenci - více otázek než odpovědí

autor: Mgr. ADAM SIGMUND
publikováno: 20.07.2012

Problematika zpeněžení předmětu zástavy, sloužícího jako zajištění pohledávky insolvenčního věřitele, představuje relativně úzkou a marginální otázku celého insolvenčního procesu. Z pohledu pragmatického a praktického je to však jedna z nejvýznamnějších otázek celé insolvence, neboť lze bez nadsázky říci, že téměř vždy je veškerý významnější majetek insolvenčních dlužníků předmětem zástavy. Jedná se o zcela logický stav, neboť pokud k tomu nedojde dříve, pak nejpozději v době, kdy se budoucí insolvenční dlužník snaží odvrátit potenciální úpadek, usiluje o získání úvěrového financování a je nucen zajistit úvěr zástavou vlastního majetku. Je tedy možno říci, že drtivá většina majetku, zpeněžovaného v insolvenčních procesech (posuzováno hodnotou tohoto majetku), je majetkem zastaveným ve prospěch insolvenčních věřitelů. Z tohoto pohledu je tedy důležité, aby právní úprava a zejména aplikační praxe byla maximálně stabilizovaná, přehledná a jednotná. Zde však v praxi narážíme na skutečné problémy, což registrují jak insolvenční soudci a správci, tak advokáti zastupující insolvenční věřitele (ať již zajištěné, či nezajištěné).

 

CO ŘÍKÁ ZÁKON

 

Z pohledu legislativní úpravy je problematika zpeněžení majetkové podstaty upravena zejména v ustanovení § 286 insolvenčního zákona, které stanoví, že majetkovou podstatu lze zpeněžit buď (1) veřejnou dražbou, nebo (2) prodejem movitých věci a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí anebo (3) prodejem majetku mimo dražbu a že o způsobu zpeněžení majetkové podstaty rozhodne se souhlasem věřitelského výboru insolvenční správce.

Prodej majetku mimo dražbu pak upravuje ustanovení § 289 insolvenčního zákona, které stanoví, že tento prodej mimo dražbu může insolvenční správce uskutečnit se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru a že dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Případy zpeněžování zajištěného majetku[1] jako podmnožiny majetkové podstaty pak upravuje ustanovení § 293 insolvenčního zákona, které stanoví, že jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení.

Na ustanovení § 293 insolvenčního zákona je možné nahlížet jako na ustanovení doplňující obecnou úpravu zpeněžování majetkové podstaty o další nadstavbový pokyn zajištěného věřitele pro zpeněžování zástavy (dále „první koncepce“), nebo jako na ustanovení speciální, vylučující u zajištěného majetku obecnou úpravu pro zpeněžování majetkové podstaty, založenou v případě veřejné dražby na obligatorním souhlasu věřitelského orgánu a v případě prodeje mimo dražbu na obligatorním souhlasu věřitelského orgánu a insolvenčního soudu (dále jen „druhá koncepce“).

Od počátku účinnosti insolvenčního zákona se mezi odbornou veřejností vede diskuse o tom, která z koncepcí výkladu je správnější; tj. odůvodněná smyslem insolvenčního zákona jako celku a jeho zásadami.

První koncepce stojí na jednotě procesu zpeněžování majetkové podstaty, doplněného pro případ zpeněžování zajištěného majetku o pokyn zajištěného věřitele, který není u nezajištěného majetku z povahy věci nutný, ani možný. Tato koncepce tak pro zpeněžení zástavy stanoví shodný režim jako pro zpeněžení majetku, jenž je prostý zástav, přičemž nad rámec těchto podmínek ještě stanoví oprávnění zajištěného věřitele řídit proces zpeněžení zástavy svým závazným pokynem.

Druhá koncepce pak stojí na dichotomii procesu zpeněžování, který je v případě nezajištěného majetku podmíněn souhlasem věřitelského orgánu (v případě veřejné dražby), nebo souhlasem věřitelského orgánu a insolvenčního soudu (v případě prodeje mimo dražbu), a v případě zajištěného majetku je podmíněn toliko pokynem zajištěného věřitele, bez ingerence věřitelského orgánu a insolvenčního soudu.

 

DOSAVADNÍ PŘÍSTUP SPRÁVCŮ A SOUDŮ

 

V průběhu času se aplikační praxe začala přesouvat od první koncepce ke druhé a vznikla řada rozhodnutí insolvenčních senátů, která si vzájemně odporovala, podle toho, na základě které z koncepcí bylo rozhodováno. V praxi tedy někteří správci zpeněžovali předmět zástavy tak, že si opatřili pokyny zajištěných věřitelů (v případě jejich většího počtu šlo o pokyn společný), následně pak způsob zpeněžení, k němuž obdrželi pokyn, projednali s věřitelským orgánem a získali jeho souhlas (souhlas s uzavřením smlouvy o provedení dražby dobrovolné, souhlas s prodejem mimo dražbu) a konečně pak pro prodej mimo dražbu získali ke svému návrhu i souhlas insolvenčního soudu.

Jiní správci naopak po obdržení pokynu zajištěného věřitele provedli bez dalšího zpeněžení zajištěného majetku. V obou těchto případech následně došlo k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, a to se souhlasem insolvenčního soudu vydaným formou usnesení ve smyslu ustanovení § 298 insolvenčního zákona. Vznikla tak dichotomie jen těžko odůvodnitelná a docházelo k situacím, kdy správce žádající v rámci první z koncepcí o souhlas insolvenčního soudu ke zpeněžení, dočkal se reakce soudu v tom smyslu, že žádá o něco, čeho není třeba.

Příznivci první koncepce na podporu její správnosti argumentovali zejména tím, že pro dichotomii nakládání se zajištěným a nezajištěným majetkem chybí jednoznačná dikce zákona, jakož i racionální základ, když by ponecháním prodeje zástavy výlučně v rukou zajištěného věřitele došlo k popření povahy insolvenčního řízení jako procesu kolektivního uspokojení věřitelů dlužníka v úpadku.

Bylo argumentováno i tím, že v případě, kdy hodnota zástavy převyšuje výši zajištěné pohledávky, není zajištěný věřitel dostatečně motivován pro zpeněžení zástavy za co nejvýhodnější (nejvyšší) cenu, neboť jeho uspokojení se již nezvyšuje, a naproti tomu uspokojení nezajištěných věřitelů, čekajících na přebytek výtěžku zpeněžení po uspokojení zajištěného věřitele, je v ohrožení. Povinný „dohled“ věřitelského orgánu a insolvenčního soudu by měl být garancí ochrany společného zájmu věřitelů.[2]

Nutno podotknout, že bylo často zapomínáno na korektiv daný ustanovením § 293 věta druhá insolvenčního zákona, které zakládá oprávnění insolvenčního správce odmítnout pokyny zajištěného věřitele tehdy, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji. V takovém případě je insolvenční správce oprávněn požádat insolvenční soud o přezkoumání těchto pokynů v rámci dohlédací činnosti, čímž se insolvenční soud dostává do hry.

Zastánci druhé koncepce argumentovali nesporným zvláštním postavením zajištěného věřitele v rámci celého nového úpadkového práva jako celku, jakož i markantním posílením významu zajištěného věřitele oproti dřívější úpravě. Důvodnost tohoto lepšího postavení pak dle této argumentace stojí na klasické římské zásadě vigilantibus iura scripta sunt[3] a tudíž ten, kdo si svoji pohledávku včas zajistil na majetku dlužníka, má a měl by mít výhodnější postavení než ten, který tak neučinil.

V okamžiku eskalace střetu obou shora zmíněných koncepcí došlo k vydání zásadního judikátu.

 

JUDIKÁT VRCHNÍHO SOUDU V PRAZE

 

Dne 12. března 2012 vydal Vrchní soud v Praze pod č. j. 1 VSPH 194/2012-B-36 rozhodnutí zrušující usnesení insolvenčního soudu, kterým byl udělen souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Ke zrušení tohoto usnesení došlo pro jeho předčasnost, když Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval absenci obligatorní podmínky pro účinnost smlouvy o prodeji majetku dlužníka mimo dražbu; a to souhlas insolvenčního soudu. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval správnost první ze shora uvedených koncepcí, tj. kumulativnost zákonem stanovených podmínek v podobě pokynu zajištěného věřitele a souhlasů věřitelského orgánu a insolvenčního soudu. Tímto rozhodnutím byl zpochybněn postup insolvenčního správce založený na druhé ze shora uvedených koncepcí, přičemž výsledkem je nemožnost vydání inkasovaného výtěžku zpeněžení, které bylo již fakticky realizováno, a to až do doby vydání souhlasu insolvenčního soudu s prodejem mimo dražbu.

Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím deklaroval správnost první koncepce poté, co posoudil podmínky dané ustanoveními § 289 a § 293 insolvenčního zákona jako kumulativně obligatorní, tedy jako podmínky, jež je třeba dodržet, aby proces zpeněžení zástavy byl perfektní. Je tak potvrzována koncepce, která pro zpeněžení zástavy předpokládá shodný režim jako pro zpeněžení majetku, jenž je prostý zástav, přičemž nad rámec těchto podmínek ještě stanoví oprávnění zajištěného věřitele řídit tento proces zpeněžení svým závazným pokynem. Druhá koncepce je tímto rozhodnutím odmítnuta.

Vrchní soud v Praze zdůraznil, že ve smyslu ustanovení § 286 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona lze majetkovou podstatu zpeněžit toliko třemi shora zmíněnými způsoby (veřejnou dražbou, soudním prodejem a prodejem mimo dražbu) a že o způsobu zpeněžení rozhoduje se souhlasem věřitelského výboru insolvenční správce. Druhá ze shora zmíněných koncepcí je založena na oponentní myšlence, že zpeněžení podle pokynu zajištěného věřitele představuje jakési zpeněžení sui generis nepodléhající shora uvedeným kritériím.

V odůvodnění citovaného rozhodnutí uvedl Vrchní soud v Praze zejména to, že ustanovení § 286 a § 289 insolvenčního zákona upravují zpeněžení majetkové podstaty bez ohledu na povahu tohoto majetku, tedy bez ohledu na to, zda jde o majetek zajištěný či nikoliv, čímž je odmítána dichotomie procesu prodeje těchto dvou typů majetku v majetkové podstatě dlužníka. Za nutnou podmínku účinnosti smlouvy o prodeji mimo dražbu (vyjma zákonných výjimek[4]) pak Vrchní soud v Praze považuje dle textu zákona souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru, jenž má být dán zpravidla předem, eventuálně, v odůvodněných případech, i následně. Absenci těchto souhlasů pak Vrchní soud v Praze zcela pochopitelně nehodnotí jinak než jako nedostatek účinnosti smlouvy o prodeji mimo dražbu, z čehož následně dovozuje nemožnost použití výtěžku zpeněžení k uspokojení pohledávek věřitelů.

Vrchní soud v Praze rozhodoval o odvolání dlužníka proti usnesení o souhlasu insolvenčního soudu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Shodně s odvolatelem uzavřel odvolací soud tak, že je-li zpeněžen majetek sloužící k zajištění pohledávky zajištěného věřitele bez souhlasu insolvenčního soudu a věřitelského výboru, výtěžek z toho získaný z tohoto důvodu nelze použít pro uspokojení pohledávek věřitelů, neboť proces zpeněžení dosud není dovršen.

Odvolatel mimo jiné kromě formálních argumentů použil i ar- gumentaci věcnou a pragmatickou v tom smyslu, že dle zavedené praxe insolvenčních soudů bývají v rámci souhlasů udíleny konkrétní pokyny správcům, např. co do minimální ceny, způsobu výběru kupujícího apod. Tyto pokyny insolvenčních soudů skutečně v praxi obsahují např. závazný pokyn pro správce, že má shromáždit veškeré písemně došlé nabídky na odkoupení, vyhodnotit je za účasti věřitelského orgánu, zajistit právní rámec transakce a zajistit, aby kupní cena byla uhrazena předem nebo nejpozději při podpisu (uzavření) kupní smlouvy. Vrchní soud v Praze k uvedenému ještě dodal, že je žádoucí, aby insolvenční soud v rámci udělení souhlasu k prodeji zajištěného majetku mimo dražbu stanovil správci jako podmínku prodeje též to, aby se správce řídil pokyny zajištěného věřitele.

V dané konkrétní kauze se tak proces zpeněžení dostal na jakýsi „mrtvý bod“, kdy je sice uzavřena smlouva o prodeji mimo dražbu a došlo k uhrazení kupní ceny, avšak s tímto výtěžkem nelze nakládat; a to dle závěrů Vrchního soudu v Praze až do doby, než bude proces zpeněžení dovršen. Pokud nebyl souhlas insolvenčního soudu a věřitelského orgánu vydán předem, pak již jej ve formě předchozího souhlasu zajistit nelze, avšak zde odvolací soud připouští i následné vydání takového souhlasu. Je otázkou, co by nastalo, pokud by věřitelský orgán či insolvenční soud neudělil souhlas s již provedeným prodejem (ať již z jakéhokoliv důvodu). Prodej z majetkové podstaty by byl platně proveden, tudíž nikoliv automaticky bez dalšího zrušitelný, ale s výtěžkem zpeněžení by nebylo možné nakládat. Jde jistě o situaci nepříjemnou, ale právě tady se jen potvrzuje důvodnost zvýšené opatrnosti při řešení sporných otázek, jež platí nejen na poli insolvenčním, ale zde zvlášť.

V obdobných situacích, dokud nebyla potvrzena správnost ani jedné ze dvou shora uvedených koncepcí, jsme jako advokáti vždy tzv. „z opatrnosti“ doporučovali nabyvatelům majetku z insolvenčních procesů zajištění si souhlasů věřitelského orgánu a insolvenčního soudu i v případech, kdy správci prodávající dotčený majetek argumentovali tím, že souhlas potřebný není a že i projednávající insolvenční soud je téhož názoru. Setkávali jsme se s námitkami takového druhu, že je zbytečné používat na upevnění kalhot jak opasek, tak šle, ale nyní i ve světle aktuálního judikátu se to jeví přece jen jako lepší varianta, než nezajistit kalhoty vůbec…

Při vědomí skutečnosti, že náš právní řád není založen na precedenčním právu, avšak přesto je respektována sjednocená a ustálená judikatura soudů vyšších stupňů, je pravděpodobné, že vzhledem k již existujícím rozhodnutím insolvenčních soudů, které si v těchto otázkách vzájemně odporují, bude nanejvýš žádoucí, aby tato problematika byla posouzena i Nejvyšším soudem České republiky a takové rozhodnutí bude odbornou veřejností jistě netrpělivě očekáváno.

 

JAK DÁL?

 

Pokud se insolvenční správci do budoucna chtějí přidržet shora citovaného judikátu, popř. pokud po nich takový postup budou požadovat nabyvatelé zajištěného majetku z důvodu právní jistoty jejich investice, bude prodej zajištěného majetku mimo dražbu probíhat např. takto: insolvenční správce si ideálně opatří nejprve pokyn zajištěného věřitele (pokud je jich více, pak pokyn společný), dále pak na základě tohoto pokynu připraví návrh postupu zpeněžení a k tomuto si opatří souhlas věřitelského orgánu a následně i insolvenčního soudu. Po splnění shora uvedených podmínek může být realizováno výběrové řízení, popř. angažován zprostředkovatel či poradce pro prodej zajištěného majetku a následně pak může být uzavřena smlouva o prodeji mimo dražbu, přičemž se předpokládá výběr uchazeče s nejvyšší nabídkou.

Shora popsaný proces se jeví formálně jako jednoduchý a bezproblémový, ovšem řada insolvenčních správců se již přesvědčila o opaku. Zajímavé bývají situace, kdy např. zajištěný věřitel, aby nebyl zatěžován insolvenčním řízením více než je nutné, nechce vykonávat funkci zástupce věřitelů, popř. člena věřitelského výboru. V takovém případě pak vykonává tuto funkci často některý z nezajištěných věřitelů a jeho zájmy jsou odlišné od zájmů zajištěného věřitele. V praxi nezajištěný věřitel zhusta trvá na opakovaných pokusech o zpeněžení zajištěného majetku za takovou cenu, která by přesahovala výši zajištění (aby se nezajištění věřitelé rovněž mohli podílet na uspokojení z výtěžku zpeněžení). Pokud je přitom zachován realistický přístup ke skutečné tržní ceně zajištěného majetku, je to jistě přístup legitimní. Často však v těchto věcech bývají přání otcem myšlenek a majetek je tak opakovaně nabízen za neakceptovatelné ceny naprosto neodpovídající tržní poptávce. I v případě, že se zajištěný věřitel aktivně účastní ve věřitelském orgánu, může se při hlasování dostat do menšiny vůči dalším jeho členům, reprezentovaným nezajištěnými věřiteli a vznikne situace totožná.

Ani shora popsané komplikace však nejsou bez řešení. Právě zde se otevírá prostor pro insolvenčního správce, jeho schopnosti, zkušenosti, kvalifikaci a dovednosti. Insolvenční správce by měl být schopen vzniklou situaci zvládnout, zejména s přihlédnutím k tomu, že věřitelský orgán má rovněž svoji odpovědnost za škodu vzniklou porušením jeho povinností a vadným výkonem jeho funkce, za což by nedůvodné průtahy v insolvenčním řízení mohly být považovány. Je tedy na insolvenčním správci, aby proplul všemi úskalími zákonné úpravy a aby nehledal únik před problematikou, kterou musí z povahy své funkce vyřešit. Samozřejmě, že předpokladem pro úspěšné zvládnutí komplikovaných situací je jistá zkušenost, oborová praxe, právní znalosti a manažerské schopnosti, ale není to žádným překvapením, neboť insolvenčním správcem nemůže být někdo, kdo je pouhým teoretikem, nýbrž pouze osoba schopná v praxi zvládat komplikované situace, které insolvenční řízení s sebou přináší.

Ze strany insolvenčních soudů jsme nikdy nezaregistrovali jakékoliv nedůvodné průtahy či odmítání řádně doložených žádostí o souhlas s prodejem mimo dražbu a není důvodu se něčeho podobného obávat ani do budoucna. Co se týče podmínek a pokynů, které insolvenční soud insolvenčnímu správci ukládá pro prodejní proces, pak tyto nelze v žádném případě chápat jako komplikaci či omezování, když právě takto insolvenční soud naplňuje svoji dohledovou roli nad celým procesem. Věřme, že právě aktuální judikát Vrchního soudu v Praze vnese další dílčí prvek stability do současných neklidných insolvenčních vod.

 Autor je advokátem a insolvenčním správcem se zvláštním povolením.  

 

 [1] Pro potřeby tohoto článku takto autor označuje majetek dlužníka, jenž slouží jako předmět zástavy k zajištění pohledávky insolvenčního věřitele.

[2] § 2 písm. j) insolvenčního zákona: společným zájmem věřitelů je zájem nadřazený jejich jednotlivým zájmům, je-li jeho cílem, aby zvolený způsob řešení úpadku byl pro ně spravedlivý a výnosnější než ostatní způsoby řešení úpadku; tím není dotčeno zákonem zaručené zvláštní postavení některých věřitelů; § 58 odst. 1 insolvenčního zákona: věřitelský výbor chrání společný zájem věřitelů a v součinnosti s insolvenčním správcem přispívá k naplnění účelu insolvenčního řízení; § 60 odst. 1 insolvenčního zákona: členové a náhradníci věřitelského výboru jsou povinni při výkonu své funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídají za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobili porušením svých povinností nebo neodborným výkonem své funkce. Společnému zájmu věřitelů jsou při výkonu funkce povinni dát přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.

[3] Zákony jsou psány pro bdělé (doslovně), bdělým náležejí práva (běžnější překlad).

[4] Nejde-li o věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením a nejde-li o věci běžně zcizované v rámci pokračujícího provozu dlužníkova podniku.