Zkoumání platnosti rozhodčí doložky ve vykonávacím řízení ve světle práva na soudní ochranu
autor: doc. JUDr. Alena Macková, Ph.D. publikováno: 14.03.2016
Ve vztahu rozhodčího řízení a soudního řízení zaznamenáváme v poslední době řadu zásadních otázek. Je jimi rovněž míra soudního přezkumu rozhodčího nálezu soudem na základě návrhu na jeho zrušení, resp. rozsah soudního přezkumu ve vztahu k rozhodčímu nálezu. Ten je nepochybně klíčovou otázkou, jejíž jednoznačné řešení bude patrně vždy jen toužebným přáním (jak vyplývá i z níže uvedených rozhodnutí).
Neméně závažné otázky však vyvstávají (mezi jinými) i v souvislosti se speciální úpravou tzv. spotřebitelského rozhodčího řízení.
Tím se však okruh problémů a nejasností vyplývajících ze vzájemného vztahu dvou typů řízení, tj. vykonávacího a rozhodčího, nevyčerpává. Řada problémů povahy procesněprávní i hmotněprávní vyvstala, jako následek vývoje judikatury a posléze i právní úpravy, ohledně určitého typu rozhodčích doložek. Některým z těchto otázek je věnován tento příspěvek.
1. Rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě a neplatnost této doložky
Spotřebitelské smlouvy v některých případech obsahují (či obsahovaly) rozhodčí doložku, na základě které byl umožněn výběr konkrétního rozhodce ze seznamu rozhodců vydaného právnickou osobou, která však nebyla stálým rozhodčím soudem ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení (dále zde i jako „ZRŘ“). Nedošlo-li ze strany osoby, která byla z předmětné spotřebitelské smlouvy zavázána, k plnění závazku, následovalo rozhodčí řízení a – jako jeho výsledek – rozhodčí nález s účinky pravomocného rozsudku. V případě nerespektování povinnosti, takto autoritativně potvrzené rozhodčím nálezem, nezbývá oprávněnému nic jiného, než navrhnout výkon rozhodnutí nebo exekuci.
Obrana povinného spočívá ve využití zákonných prostředků, jimiž lze výkon rozhodnutí, resp. exekuci, odvrátit. Těmito procesními prostředky jsou obecně jednak i návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, nebo dále též návrh na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Tato stručná rekapitulace možné obrany povinného nevypovídá o závažnosti otázek, které v této souvislosti v praxi vyvstaly. Judikatura se musela k některým z nich nezbytně vyslovit, a svůj postoj k nim následně dokonce přehodnotila. I taková zásadní změna judikatury, resp. posléze i právní úpravy, vedla nakonec k situacím a důsledkům, jejichž konsekvence jsou hlavním tématem této úvahy.
Připomeňme si proto ve stručnosti vývoj v otázce vyjádřené zde shora, a to přesněji nejprve k otázce neplatnosti vlastní rozhodčí doložky, která umožňovala výběr rozhodce ze seznamu rozhodců vydaného právnickou osobou, který není stálým rozhodčím soudem ve smyslu § 13 ZRŘ:
Soudní praxe považovala nejprve shora uvedené rozhodčí doložky za platné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2282/2008). Postupně však od roku 2009 dochází k pozvolné, avšak zásadní změně judikatury, která začala zaujímat naprosto opačný postoj a (pod tíhou tlaku na zvýšenou ochranu spotřebitelů) začala považovat předmětné rozhodčí doložky za neplatné. (Tento obrat v judikatuře reprezentuje mj. rozhodnutí soudu v dané věci, kterým bylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008: „Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona.“, resp. též Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2312/2007).
Obrat judikatury v otázce platnosti rozhodčí doložky uvedeného typu byl pak dovršen usnesením velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, který uzavřel, že: ... „Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák.“ (in systém ASPI).
Je však třeba dále připomenout, že věc má rozměr rovněž z hlediska evropského práva. Úprava spotřebitelských smluv v našem právu vychází ze Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Účel a smysl článku 6 odst. 1 Směrnice, tj. nezávaznost zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách, jsou pro výklad příslušných ustanovení vnitrostátního práva relevantní a jsou rovněž předmětem výkladu ESD (především je v těchto souvislostech třeba zmínit rozsudek ESD ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. C-40/08, ve věci Asturcom Telecommunicaciones SL proti Cristině Rodríguez Nogueira).
Vraťme se však k vnitrostátní judikatuře obecných soudů. Jádro argumentace vyjádřené v uvedeném usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ČR lze pak spatřovat v následujícím vyjádření v obsahu tohoto rozhodnutí: … „Pro úplnost je třeba poukázat na skutečnost, že Ústavní soud České republiky ve svých usneseních opakovaně zaujal právní názor, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu, resp. rozhodce, je založená na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno stanoví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 339/02, sp. zn. IV. ÚS 511/03, sp. zn. III. ÚS 166/05 či sp. zn. III. ÚS 145/03, in www.nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud se však ve své sjednocovací rozhodovací činnosti staví za názor, dle nějž není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat v těchto případech zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit „slabšího“ účastníka závazkového vztahu. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k soudnímu“…(in systém ASPI).
V dalších úvahách o následcích neplatnosti rozhodčí doložky pro realizaci práva na soudní ochranu vycházíme proto ze stavu, který vyplývá z aktuálního stavu judikatury k této otázce.
2. Přezkum rozhodčího nálezu, resp. rozhodčí doložky ve fázi vykonávacího řízení aneb Je rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky [absolutně neplatné ve smyslu § 39 o. z. (ve znění účinném do 1. 1. 2014)] způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, resp. § 274 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]?
Otázka přezkumu rozhodčího nálezu, resp. rozhodčí doložky, ve fázi navrhovaného nebo již probíhajícího výkonu rozhodnutí, resp. exekuce, vyvstala v souvislosti s námi popisovanou problematikou následně a přirozeně. A to jako logický důsledek závěru judikatury o neplatnosti určitého typu rozhodčích doložek. Předmětné rozhodčí doložky byly na základě jasného stanoviska judikatury (do její změny v roce 2009) nepochybně široce ve spotřebitelských smlouvách využívány. V této souvislosti je proto třeba připomenout i hodnocení změny judikatury Ústavním soudem, učiněné např. v rozhodnutí III. ÚS 1275/10:
[1) Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení účelů právní regulace.
2) V nálezu sp. zn. III. ÚS 613/06 (následovaný nálezy dalšími: sp. zn. III. ÚS 117/07, II. ÚS 635/09) Ústavní soud vyslovil prioritu hodnoty stálosti judikatury, jíž lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a materiálních podmínek: „Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána.“ V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2170/08 pak Ústavní soud rozvedl obsah materiálních podmínek pro overruling: „Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.
3) Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Jeho obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti.]
Neplatnost rozhodčí doložky (a to absolutní ve smyslu § 39 o. z., ve znění účinném před 1. 1. 2014) vyvolala otázku, zda nález vydaný v následném rozhodčím řízení je způsobilým exekučním titulem (resp. titulem pro výkon rozhodnutí) ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) zák. č. 120/2001 Sb. (dále jen „exekuční řád“), resp. podle § 274 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Povinný z rozhodčího nálezu přirozeně – s jasným záměrem exekuci, resp. výkon rozhodnutí odvrátit – využil všech možných prostředků procesní obrany, tj. rovněž návrhu na zastavení exekuce, resp. výkonu rozhodnutí, z důvodu jeho nepřípustnosti podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., anebo byla exekuce dokonce zastavena i bez návrhu podle § 269 o. s. ř.
A tak, jak se vyvíjela judikatura obecných soudů ČR v otázce platnosti předmětného typu rozhodčích doložek, zaznamenáváme vývoj i v otázce možnosti jejich přezkumu ve fázi exekuce, resp. výkonu rozhodnutí.
I v těchto souvislostech zde pro úplnost připomeňme rozměr evropského práva. Soudní dvůr EU (zde dále rovněž jako „SDEU“) zaujal v roce 2009 ve věci výkladu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, stanovisko, že ve spotřebitelských sporech má být spotřebiteli umožněno, aby platnost rozhodčí doložky mohla být přezkoumávána také ve fázi výkonu rozhodnutí (viz k tomu zejména již uvedený rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. C-40/08, ve věci Asturcom Telecommunicaciones SL proti Cristině Rodríguez Nogueira).
Pro českou právní praxi však představuje významný zlom především 31. březen 2012, resp. 1. duben 2012, kdy nabyla účinnosti novela zákona o rozhodčím řízení (provedená zákonem č. 19/2012 Sb.), která tuto otázku vyřešila výslovně a jednoznačně. Od 1. dubna 2012 je proto třeba ve výkonu rozhodnutí, resp. v exekuci rozhodčího nálezu důsledně aplikovat postup vyplývající ze znění § 35 zákona o rozhodčím řízení. To znamená, že je-li podán povinným návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (nebo exekuce) rozhodčího nálezu (bez ohledu na to, zda podal nebo nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 zákona o rozhodčím řízení), pak bude vykonávací řízení (resp. exekuční) přerušeno a povinnému bude uloženo, aby podal u příslušného soudu do 30 dnů návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Pokud návrh na zrušení rozhodčího nálezu povinným ve stanovené lhůtě podán nebude, pokračuje se ve vykonávacím, resp. exekučním řízení.
Před tímto datem (před 1. dubnem 2012) však byla možnost zkoumání rozhodčí doložky, (resp. její platnosti) ve fázi exekuce, resp. výkonu rozhodnutí ohledně rozhodčího nálezu, který byl vydán v rozhodčím řízení založeném neplatnou rozhodčí doložkou, předmětem nejednotného právního posuzování soudy. To nakonec vedlo k tomu, že ve věci musel rozhodovat (podobně jako v otázce právního posouzení samotné platnosti rozhodčí doložky) velký senát Nejvyššího soudu. Právní věta rozhodnutí (sp. zn. 31 Cdo 958/2012) k této otázce uzavírá:
„Byl-li rozhodce určen odkazem na ‚rozhodčí řád‘ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stadiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit“….
Nejvyšší soud, resp. velký senát Nejvyššího soudu v uvedeném rozhodnutí připomíná, že i v exekuci je třeba zkoumat způsobilost exekučního titulu, tj. jeho formální a materiální vykonatelnost, mj. z hlediska pravomoci orgánu, který jej vydal, jakož i z hledisek dalších, a případně následně exekuci zastavit (a to i bez návrhu) pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., resp. § 269 o. s. ř. Současně však Nejvyšší soud tamtéž uzavírá, že tyto případy je třeba odlišovat (a stalo se tak již v předchozích rozhodnutích NS – např. sp. zn. 21 Cdo 2020/98, nebo sp. zn. 20 Cdo 2273/2008), a že „jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně. V takovém případě by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla; obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“.
K problematice, kdy povinný v řízení o nařízení exekuce tvrdil, že rozhodčí nález nemůže být považován za „vykonatelný exekuční titul“, protože rozhodčí smlouva (doložka), na jejímž základě byl vydán, je neplatná z důvodu, že rozhodce bude určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, se vyjádřil Ústavní soud (s odkazem na závěry uvedené v usnesení uveřejněném pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v jeho předchozích nálezech) v nálezu ze dne 27. 9. 2012, III. ÚS 1624/12, publikovaném v systému ASPI s touto právní větou: „Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Nevypořádá-li se soud s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přitom platí, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování.“
Pokud jde o ústavní rozměr, připomeňme, že Ústavní soud se k předmětným otázkám vyslovil opakovaně, a to i z hlediska kautel čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), resp. též čl. 38 LZPS. Viz k tomu např. nález IV. ÚS 2735/11, z jehož právní věty lze připomenout, že „Právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze přiměřeně vztáhnout i na řízení rozhodčí. … Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování“., nebo nález III. ÚS 1624/12: „Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Nevypořádá-li se soud s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přitom platí, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování“.
Vývoj právního posuzování způsobilosti rozhodčího nálezu s předmětnou rozhodčí doložkou jakožto způsobilého exekučního titulu, tj. ještě ve vykonávacím řízení, byl připomenut obšírněji zcela záměrně: s ohledem na vážné důsledky z toho plynoucí. Nejvyšší soud České republiky, jak je zřejmé ze shora uvedeného, v zájmu sjednocení rozhodovací praxe soudu otázku uzavřel jednoznačně, odklonem od praxe dosavadní.
Důvod zastavení výkonu rozhodnutí, resp. exekuce
Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu však vycházelo ze znění zákona o rozhodčím řízení před již zmíněnou novelou zákona o rozhodčím řízení provedenou zák. č. 19/2012 Sb., která s účinností od 1. dubna 2012 upravila možnost zastavení soudního výkonu rozhodnutí, resp. exekuce rozhodčího nálezu výslovně, a to s uvedením dalších speciálních důvodů, za kterých je povinný k návrhu na zastavení výkonu rozhodčího nálezu legitimován (viz § 35 zák. o rozhodčím řízení, v platném znění). Důvodová zpráva k tomuto zákonu pak výslovně uvádí jako záměr mj. i soulad českého práva s praxí Soudního dvora Evropské unie, která zde již rovněž byla zmíněna shora. Platí přitom (jakožto obecná zásada procesních předpisů), že nová právní úprava se použije (nestanoví-li přechodná ustanovení jinak, a to se ohledně § 35 ZRŘ ve znění po 1. 4. 2012 nestalo) i na řízení zahájená před jejich účinností.
Praxe obecných soudů se však i po 1. dubnu 2012 rozchází:
a) některé ze soudů důsledně aplikují při rozhodování v exekuci zvláštní úpravu § 35 ZRŘ jako úpravu, která má ve vztahu k úpravě zastavení výkonu rozhodnutí, resp. exekuce přednost,
b) zatímco jiné soudy zastavují výkon rozhodnutí, resp. exekuci na základě obecné úpravy v o. s. ř.
Postup uvedený zde sub b) je však nadále obtížně akceptovatelný a nežádoucí především z hlediska práva na soudní ochranu subjektivních práv obecně.
Tím spíše pak, že novela zákona o rozhodčím řízení sledovala nepochybně záměr většinu problémů vznikajících právě v souvislosti s neplatnou rozhodčí doložkou a následným rozhodčím nálezem vyřešit a ochranu spotřebitele posílit, a to jistě nikoli s cílem učinit právní postavení věřitele nejisté na neúnosnou míru.
Obrana povinného proti rozhodčímu nálezu ve výkonu rozhodnutí, resp. v exekuci podle § 35 ZRŘ, ve znění po 1. 4. 2012
Připomeňme znovu podstatu konstrukce § 35 zákona o rozhodčím řízení, v platném znění. Toto ustanovení legitimuje povinného k návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí z taxativně uvedených důvodů (které doplňují důvody uvedené v § 268 o. s. ř.). Legitimace k návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce přitom především není podmíněna (podvázána) podáním návrhu na zrušení rozhodčího nálezu soudu (povinný to však nepochybně učinit může).
Návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí, resp. exekuce musí vyvolat zákonem popsaný procesní postup: přerušení vykonávacího řízení, resp. exekučního řízení, soudem (jinak zásadně nepřípustné podle § 254 odst. 2 o. s. ř.!) a uložení povinnosti povinnému podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem ve lhůtě 30 dnů. Pokud takový návrh povinným podán není, ex lege odpadá překážka vykonávacího řízení a soud v něm musí pokračovat ex offo!
Z této konstrukce je záměr zákonodárce více než zřejmý. Míra možnosti obrany povinného jakožto spotřebitele, jemuž je právním řádem poskytována ochrana jakožto slabší straně vztahu v souladu se zásadami občanského zákoníku (viz k tomu § 3 odst. 2 o. z.) se změnou § 35 ZRŘ nepochybně zvýšila, leč v zájmu právní jistoty postavení oprávněného je kompenzována a vyvážena popsaným procesním postupem, jehož nedodržení má za následek pokračování výkonu rozhodnutí, resp. exekuce.
To platí i za předpokladu, že by ustanovení § 35 zákona o rozhodčím řízení bylo možné považovat za ustanovení aplikovatelné v právním režimu tzv. zbytkové subsidiarity (podobně jako např. ustanovení ZRŘ ve vztahu k o. s. ř. podle § 1 odst. 3 ZRŘ), tj. vedle ustanovení o. s. ř.
Nežádoucí následky nejednotného postupu soudů při zastavování vykonávacího, resp. exekučního řízení
Následky popsaných odlišných přístupů soudů k otázce návrhu na zastavení vykonávacího, resp. exekučního, jsou zcela odlišné a mimořádně závažné.
Pokud totiž dojde k zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., aniž by byl rozhodčí nález (s neplatnou rozhodčí doložkou zrušen, jak předpokládá § 35 odst. 2 ZRŘ), je věřitel z hlediska práva na soudní ochranu v obtížné situaci. V jeho prospěch svědčí titul pro výkon rozhodnutí (resp. exekuční titul), který nelze vykonat. Jeho pohledávka však existuje. Racionálním východiskem z této situace je, že oprávněný (věřitel) podá žalobu, kterou se bude chtít domoci způsobilého titulu pro výkon rozhodnutí, resp. exekuci. V praxi lze však zaznamenat postup soudů, který řízení o takové žalobě věřitele zastaví s poukazem na překážku věci rozsouzené (nejčastěji k námitce povinného), kterou má být existující (tj. nezrušený – ale nevykonatelný – rozhodčí nález). Takový přístup soudu má svůj základ právě v nesprávném zastavení výkonu rozhodnutí, resp. exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a nepochybně musí vést (jak začíná vyvozovat i rozhodovací praxe soudů) ke zrušení rozhodnutí o zastavení vykonávacího řízení v následném odvolacím nebo dovolacím řízení [viz § 219a odst. 1 písm. a), resp. § 237, § 241a odst. 1 an. o. s. ř.].
Stejně nesprávným postupem je pak zamítnutí žaloby věřitele pro promlčení dluhu kvůli uplynutí promlčecí lhůty od splatnosti dluhu do jeho uplatnění žalobou, když předtím věřitel nárok řádně uplatnil v rozhodčím řízení a řádně v něm pokračoval, i když následně došlo k zastavení výkonu rozhodnutí, resp. exekuce, pro nezpůsobilý titul. Je přitom třeba zdůraznit a připomenout význam promlčecích lhůt v právním řádu obecně. Jejich hlavním smyslem je poskytnout dostatečnou ochranu právům současně se zájmem na zachování právní jistoty.
S odkazem na § 648 o. z. (resp. § 402 obch. zák. ve spojení s § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení ve znění do 31. 12. 2013, relevantním rovněž pro naše úvahy o postupech soudů) je více než zřejmé, že zahájení rozhodčího řízení a řádné pokračování v něm nemůže mít jiný účinek, než stavení promlčecí lhůty ve smyslu cit. ustanovení. Dalším argumentem je pak i to, že věřitel takovým postupem nepochybně splnil všechny nároky, které pro něj vyplývají z obecné zásady soukromého práva, kterou je zásada „vigilantibus iura skripta sunt“ (viz k tomu stejně též např. Občanské právo hmotné 1, Dvořák, Švestka, Zuklínová a kol., Praha, Wolters Kluwer, 2014, str. 54.)
Tímto pohledem na základě uvedených okolností nezbývá, než shrnout předchozí do následujícího závěru:
Závěr
Právní úprava zavedená novelou § 35 ZRŘ je nepochybně úpravou zvláštní (výlučnou) ve vztahu k obecné úpravě vyjádřené v ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a jako takovou je třeba ji aplikovat ve vztahu k rozhodčímu nálezu výlučně.
Důvody zastavení vykonávacího řízení podle § 35 ZRŘ jsou sice dikcí ustanovení postaveny „vedle“ důvodů vyjádřených v obecné úpravě v § 268 o. s. ř. a tyto jsou jimi doplněny. Současně však platí, že při interpretaci vztahu důvodů vyjádřených v § 35 ZRŘ a důvodu podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nelze najít [po důkladné analýze smyslu a účelu důvodu podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] přesvědčivý argument pro to, proč ve vztahu k rozhodčímu řízení aplikovat § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Negativní následky postupu [kdy je vykonávací řízení podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastaveno], jimž jsou pak následně ohroženy základní principy soudní ochrany subjektivních práv, vyplývající z práva na soudní ochranu věřitele (tj. oprávněného) jsou jen dalším argumentem proti němu.
Existentní rozhodčí nález, jehož výkon není možný, nemůže vytvářet překážku věci rozsouzené pro další žalobu oprávněného, především pak proto, že soudní ochrana v takovém případě není oprávněnému poskytnuta, protože ta je naplněna právě výkonem rozhodnutí, které není respektováno a plněno dobrovolně. Princip non bis in idem vyvozovaný z materiální stránky právní moci je obecnou procesní zásadou, která však nemůže bránit poskytnutí právní ochrany ve smyslu sledovaném, jak zásadami práva soukromého ovládajícího soudní ochranu práv (viz § 12-13 o. z.), tak rovněž ústavním pořádkem sledovaným právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 LZPS.
Podle pravidel přechodných ustanovení je třeba úpravu § 35 ZRŘ jednoznačně aplikovat i na řízení o výkon rozhodnutí, resp. exekuční, která byla zahájena i před účinností této právní úpravy, tj. před 1. 4. 2012.
Nelze pominout, že popisovaná problematika dopadá na citlivě vnímanou oblast spotřebitelských smluv, pro kterou je příznačná vysoká míra (i veřejnoprávní) ochrany slabší strany. Ta se projevuje v mnoha ohledech a institutech. Nicméně soudní ochrana je a musí být poskytována zásadně oběma stranám za stejných podmínek s plným respektem k principu rovnosti stran (viz k tomu § 18 o. s. ř., resp. čl. 36 odst. 2 LZPS).
Budiž přitom současně připomenut účel soudního řízení civilního, vyjádřený v § 1 o. s. ř. (kromě spravedlivé ochrany soukromých práv a oprávněných zájmů), tj., že je tímto účelem i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob. Postup soudu, kterým ochrana práv takto poskytnuta nebyla, by jen těžko obstál v konfrontaci s požadavky práva na spravedlivý proces tak, jak vyplývají z dosavadního náhledu Ústavního soudu České republiky.
Autorka je docentkou na katedře občanského práva PF UK v Praze.