oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Ženská stopa v české advokacii

autor: JUDr. Daniela Kovářová
publikováno: 24.09.2018

Příspěvek pro konferenci o dějinách advokacie v Luhačovicích, 21. září 2018.

Až se bude vybírat slovo roku 2018, navrhuji, aby vyhrál termín GENDER. Věru jsme si ho letos užili vrchovatě. Být ženou není nic lehkého, je to obtížný úděl a každá z nás se musí naučit se v tomto krutém světě pohybovat. Nicméně pokud bychom porovnali lidské dějiny (a dnes se říká, že trvají nejméně sto tisíc let), pak právě tady a teď se ženy mají nejlépe. 

Ženy dnes mohou být samy sebou a mohou být, čímkoli si zamanou. Jsem advokátkou více než tři desetiletí a nikdy jsem neměla pocit, že by mi mé ženství v této profesi bylo na překážku. Naopak jsem je někdy cítila jako výhodu. Ale vždycky tomu tak nebylo. Pojďme se společně podívat na ženskou stopu v české advokacii. 

Ženu objevivší se v oblasti práva znali už naši předkové v antickém Římě. Za příklad může sloužit Carfania – nečestná žena, která nevhodným chováním obtěžovala soudy. K počátkům skutečného účinkování žen v advokacii však od těch dob muselo uběhnout patnáct století. 

Jinde ve světě ženy vstoupily do advokacie už před První světovou válkou. Ve Švédsku se objevily už v roce 1889, ve Francii v roce 1890. Pokud bychom chtěli najít české počátky, musíme se v minulosti vrátit do druhé poloviny 19. století, do období boje za otevření právnických fakult ženám. Ženská otázka byla vůbec velkým společenským tématem té doby, protože sílila vrstva žen, které přestaly uspokojovat domácí práce a rodinný život. V roce 1897 sepsal ruský filozof Vladimír Solovjen zamyšlení nazvané Ženská otázka, v němž uvádí: „Zmocnil se jich duševní neklid, kterého se výsměchem asi nezbavíme. Co vlastně ženy chtějí, to je zcela nejasné i jim. Jasné je pouze to, že nechtějí, co bylo, a daly tomu navždy sbohem.“ 

Ve srovnání s jinými fakultami trval český studentský boj poměrně dlouho, když vezmeme v úvahu, že na Filozofické fakultě Karlovy univerzity mohly ženy studovat už od roku 1897. V roce 1908 Sdružení akademicky vzdělaných žen iniciovalo žádost zaslanou univerzitnímu senátu Karlovy univerzity, aby ženy byly připuštěny ke studiu na Právnické fakultě. Žádost tehdy nebyla úspěšná, protože se postavilo proti tehdejší vedení ministerstva spravedlnosti. Změna nastala až po vzniku České republiky usnesením profesorského sboru Karlovy univerzity z 28. října 1918. Teprve poté se ženám otevřely brány také Masarykovy univerzity v Brně, Komenského univerzity v Bratislavě a Německé univerzity v Praze. Nejinak na tom byly i další evropské země: Velká Británie a Německo 1922, Polsko 1925, Rakousko 1928. Překvapí nás Rusko (1909), ale první vystoupení ženy – právničky napadl ruský prokurátor přirovnáním k projevu duševně chorého. 

První absolventkou Právnické fakulty v Praze se v roce 1922 stala Anděla Kozáková, provdaná Jírová, která pak působila jako první notářka. Studentky v té doby ovšem byly v naprosté menšině. V roce 1922 tvořily 3 % ze všech studentů, a ještě v roce 1938 jen 5 %.  První slovenská absolventka promovala v roce 1926. Do roku 1927 dokončily v naší zemi právnické vzdělání 92 ženy (70 na Karlově univerzitě, 10 v Brně, 3 v Bratislavě a 9 na Německé univerzitě). Ani ženy s dokončeným akademickým vzděláním to však neměly jednoduché při pokusech uplatnit se na právnickém trhu. Navzdory právní rovnosti mužů a žen totiž ve společnosti přetrvávaly stereotypy a firmy a úřady odmítaly absolventky zaměstnat. Až do roku 1925 žádná žena nezískala zaměstnání ve státní správě. Patrně muselo dojít nejprve ke společenskému zrovnoprávnění a k všeobecnému přijetí ženských práv. Prezident Masaryk v roce 1928 v jednom vystoupení řekl: „Je mi divné, že se naše úřady brání ženám, když se do značné míry jedná o ženy a dcery úředníků.“ V době, o které mluvíme, bylo rozhodnutí ženy věnovat se právu její životní volbou, rodinný život musela odsunout do pozadí. Konkrétně v advokacii přinesla legislativní změnu novela zákona o advokacii z roku 1922 a ihned po jejím přijetí se do advokacie dostalo 22 advokátních koncipientek. 

Pokud jde o prvenství, Slovensko nás předběhlo. První advokátka byla do slovenského seznamu advokátů zapsána v roce 1925. První českou advokátkou se stala podle dobových seznamů Matylda Wíchová – Mocová, která složila advokátní zkoušku 23. června 1928 a byla zapsaná do seznamu pod č. 73637. Advokátkami se stávaly ženy z dobře situovaných rodin soudců, notářů a advokátů. Neotevíraly si vlastní kanceláře, ale pracovaly u svých manželů, pomáhaly jim s jejich odbornou praxí a podporovaly je. Dobové informace uvádějí, že se věnovaly „méně významným kauzám z občanského a rodinného práva“, často však byly veřejné činné, publikovaly, psaly povídky, krásnou literaturu apod. Například advokátka Marie Mikulová napsala knihu Žena v právním řádě, Božena Pátková vydala publikaci Srdce a paragraf a Marie Vopršalová – Šteflová knihu Právník o lásce.  Nelehkou situaci žen v meziválečné advokacii ukazuje také film Martina Friče Advokátka Věraz roku 1937 s Trudou Grosslichtovou a Oldřichem Novým v hlavní roli. 

Na jaře 1938 bylo v Čechách zapsaných 45 advokátek (z toho 33 jen v Praze), na Moravě pak 14. Žádná žena však nefigurovala v komorových orgánech. Advokátními funkcionářkami se ženy stávají až po 2. světové válce. Na sněmu v roce 1945 byly do orgánů Komory zvoleny čtyři advokátky, jedna se stala náhradnicí Kárné rady. 

Po Únoru 1948 se ženy – advokátky, podobně jako jejich mužští kolegové, nevyhnuly persekuci. V řadě případů byly odsouzeny a musely advokacii opustit. Později se advokátky podílely na soudních rehabilitacích, například Ludmila Turečková nebo Dagmar Burešová. Jakkoliv jde o složité období, současně představuje masivní příliv žen do advokacie, takřka můžeme hovořit o feminizaci. Z politického hlediska byla významnou advokátkou Božena Pátková, poslankyně Československé národně socialistické strany, která byla zpravodajkou zákona o advokacii a jako poslankyně působila 25 let (od roku 1945 do roku 1970). 

S postupujícími léty se také smazávají rozdíly v advokátní agendě advokátů a advokátek. Tehdejší situaci dokumentuje slovenský film Advokátka z roku 1977, v němž hlavní roli ztvárnila Emília Vašáryová. Film ukazuje problematickou emancipaci, nedůvěru klientů k ženě – advokátce i naši kolegyni jako nositelku konfliktů. V době, kdy Česká republika vstupovala do Evropské unie, však činil podíl českých advokátek přibližně 40 %. 

A jak jsou na tom české advokátky dnes? Podle statistiky, kterou jsem si těsně před advokátním setkáním v Luhačovicích nechala vytáhnout z matriky České advokátní komory, činí podíl žen mezi aktivními advokáty 40 %, ale tento stav nebude trvat dlouho. Podíl žen totiž pomalu ale setrvale roste a mezi advokátními koncipienty dnes činí 46 %. Nejmladší advokátce ještě není ani 28 let, nejstarší aktivní advokátka se narodila 2. března 1934. Vím, že se nesluší u ženy uvádět věk, nicméně jde současně o služebně nejstarší ženu – advokátku JUDr. Marií Cilínkovou, která vykonává advokacii už 50 let. To je výkon, který si bezesporu zaslouží potlesk. 

Advokátek je dnes v Čechách 4689, z toho počtu 87 % působí jako samostatné advokátky. Od roku 1989 se ženy advokátky objevují na stejných místech jako muži. Řídí nejvyšší zákonodárné sbory, jsou ministryněmi spravedlnosti, vedle toho sportují, mají rodiny, píší knihy, vstupují do Síně slávy, vyučují, a bohužel také umírají. V naší branži není rozdílu mezi ženou a mužem. Rozhodují schopnosti, vlohy, píle, nasazení. A tak to má být. 

Závěrem srdečně děkuji JUDr. Stanislavu Balíkovi, JUDr. Aleně Mackové a paní Kamile Kratochvílové z matričního odboru ČAK za jejich pomoc, rady, informace a doporučení. Řadu užitečných informací jsem získala z knihy Stanislava Balíka Dějiny advokacie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (ČAK, 2009) a z knihy Prvé ženy na Slovensku v advokacii, kterou napsali Martina Gajdošová a Petr Kerecman (vydala Slovenská advokátní komora v roce 2015). Naše advokacie na svou knihu o českých ženách – advokátkách teprve čeká. 

Autorka je prezidentkou Unie rodinných advokátů.