Zásada úspěchu – „novinky“ v rozhodování o nákladech řízení

autor: JUDr. Zdeněk Pulkrábek, Ph.D.
publikováno: 08.03.2019

V letech 2013 až 2017 přezkoumával Nejvyšší soud i rozhodnutí o nákladech řízení. To sice bylo na jednu stranu nežádoucí, zatěžovat vrcholnou soudní instanci rozhodováním o vedlejších, podružných otázkách, na druhou stranu rozhodnutí z této doby mohou, podle mého názoru, blahodárně působit na soudní praxi. Bude-li ochotna je vstřebat. Následující článek má stručně informovat o přístupech, které jsou v některých rozhodnutích obsaženy, případně z nich mohou být vyvozeny, a okomentovat je. Někdy jde o skutečné novinky, jindy spíše o připomenutí toho, co se v praxi pomíjí. Pro zvídavějšího čtenáře je v poznámkách uvedeno i několik historických a komparativních zajímavostí.

Vesměs lze říci, že dále uvedená rozhodnutí rozvíjejí zásadu úspěchu, či přesněji zásadu odpovědnosti za výsledek řízení.[3] Tato stěžejní zásada je výrazem základní myšlenky, že strana, která vedla řízení ze zpětného pohledu nedůvodně, musí protistraně nahradit náklady tím způsobené.[4] Zavinění – ve vlastním, subjektivním smyslu – k tomu není třeba.[5]

Tak, jak je důležitá zásada úspěchu, jsou důležitá i následující rozhodnutí. 

Soudcovská moderace (§ 150[6]) 

Osobně považuji za nejdůležitější restriktivní přístup NS k aplikaci § 150, v praxi nižších soudů – pomíjejících někdy „metodologii nalézání práva“ – nadužívaného až zneužívaného. Tento předpis není určen k řešení typických, opakujících se situací,[7] nýbrž k zohlednění mimořádných, zvláštního zřetele hodných okolností za účelem dosažení tzv. individuální spravedlnosti tam, kde by pravidla vedla k neakceptovatelným výsledkům.[8] Typické okolnosti je třeba řešit podle obecných pravidel, ať už těch výslovně zakotvených, anebo dotvořených judikaturou.[9]

To především znamená, že „porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další“.[10] Nepříznivá majetková situace poražené strany je typickou okolností, a kdyby sama o sobě měla mít význam pro rozhodování o nákladech, mohla by se náhradová pravidla rovnou zrušit.

Z toho, co bylo v úvodu řečeno o zavinění, by mělo dále plynout, že důvodem pro aplikaci § 150 není ani pochybení třetí osoby, na něž strana spoléhala,[11] a podobně ani pochybení soudu, např. průtahy řízení,[12] ani odlišnost právních názorů jednotlivých soudních instancí,[13] ani změna judikatury.[14] Na vítěznou stranu nelze tyto okolnosti přenášet. Ano, nemá-li strana poražená na cizím pochybení podíl (což je třeba tehdy, když soud nesprávně rozhodne o nákladech řízení, aniž to strana, jíž je to ku prospěchu, navrhovala, a v důsledku toho je nutné vynaložit ještě náklady na odvolací řízení[15]), může se jí náhradová povinnost jevit jako nespravedlivá, avšak nespravedlnost je to nikoliv v poměru mezi ní a stranou vítěznou, nýbrž v poměru mezi ní a třetí osobou či státem.[16]

Opakovaně se uvádí, že jedním z hledisek při aplikaci § 150 mohou být okolnosti, které vedly k uplatnění nároku,[17] což však neznamená, že by jím mohlo být i to, co lze přibližně označit jako okolnosti vzniku hmotněprávního poměru. Dokládá to rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska § 150 není významný „závěr o neplatnosti smlouvy mezi účastníky (v předmětném sporu pro nedostatek písemné formy), resp. skutečnost, jakou měrou se která strana smlouvy na neplatnosti smlouvy podílela“.[18] Stejného rodu je nevýznamnost „smrti blízké osoby, resp. náhrady škody v souvislosti s ní“.[19] Na těchto okolnostech může záviset, zda nárok jedné strany proti druhé je důvodný, a mohou mít tedy význam pro rozhodnutí o věci samé. Nestačí-li podle hmotného práva k úspěchu strany anebo nedokáže-li strana veškeré rozhodné skutečnosti, nelze to dohánět rozhodnutím o nákladech řízení. [Nicméně, pokud by třeba smrt blízké osoby společně s dalšími okolnostmi vedla až k závěru, že náhradová povinnost poražené strany je krutá a uráží obyčejné lidské cítění (srov. § 2 odst. 3 o. z.), soudcovská moderace by jistě odůvodněna byla.]

Výše uvedené dokládá, že funkcí náhrady nákladů obecně není sankce, přestože se to někdy uvádí.[20] Je pravda, že ve­dle kompenzace (reparace) je funkcí prevence v tom smyslu, že hrozba náhradové povinnosti má odrazovat od neuvážlivého vedení sporu (ať už žalobcem, nebo žalovaným).[21] Z toho ale nelze obráceně dovozovat, že pokud strana prohrála, vedla spor neuvážlivě, tím zavinila vznik nákladů, a proto je třeba ji potrestat. Prohrála-li kvůli mylné informaci od třetí osoby nebo kvůli tomu, že jí zemřel klíčový svědek, kvůli změně judikatury, nebo vznikly-li náklady nesprávným postupem soudu, nelze straně zásadně nic vyčítat, a tudíž ani není důvod ji trestat.[22] Podobně nemůže být náhrada nákladů ani sankcí za porušení hmotněprávní povinnosti.[23] Nejde jen o to, že k jeho sankciování slouží některé instituty hmotného práva, ale hlavně o to, že chybí vazba mezi porušením hmotněprávní povinnosti a prohrou ve sporu. Nelze zaručit, že rozsudek bude v souladu s hmotněprávními poměry, takže prohrát může i strana, zejména kvůli důkazní nouzi, která byla v právu.

Vraťme se zpátky k § 150 a dodejme, že jeho aplikace by neměla obcházet ani jiná nákladová pravidla, než je pravidlo úspěchu zakotvené v § 142. Především nemá nahrazovat opomíjený § 143, který obrací náhradovou povinnost, jestliže poražený žalovaný nezavdal příčinu k podání žaloby.[24] Pokud tedy judikatura za okolnost významnou z hlediska § 150 označuje předprocesní chování stran, tj. výše zmíněné okolnosti uplatnění nároku, neměla by mezi ně patřit skutečnost, že neúspěšný žalovaný nezavinil podání žaloby. Nejde přitom o formalitu, o to, jakým ustanovením se rozhodnutí odůvodní, ale vůbec o obsah rozhodnutí. Jestliže žalovaný nezavdal příčinu k podání žaloby, leží příčina toho, že se řízení vedlo nedůvodně a že v něm vznikly náklady, na straně žalobce, a ten proto nejenže nemá mít vůči žalovanému právo na náhradu svých nákladů – k čemuž by vedla aplikace § 150 –, ale má navíc nahradit náklady žalovaného. Jde stále o základní myšlenku odpovědnosti za nedůvodné způsobení nákladů, uvedenou v úvodu. 

Iudicium duplex 

Ust. § 150 soudy často aplikovaly v řízeních, kterým se říká iudicium duplex. Jde o řízení, v nichž soud konstitutivním rozhodnutím, aniž by byl vázán návrhy, upravuje hmotněprávní poměr, přičemž řízení se musí účastnit všechny jeho subjekty, bez ohledu na to, zda na straně žalující nebo žalované (věcnou legitimaci tu nelze rozlišit na aktivní a pasivní). Patří sem zejména řízení o vypořádání spoluvlastnictví nebo SJM a o stanovení hranic pozemků; příbuzné je jim zřízení nezbytné cesty. Soudy si v těchto řízeních zjednodušovaly rozhodování o nákladech aplikací § 150 a náhradu nákladů neukládaly žádné ze stran.

Tato řízení svou povahou nejsou řízeními spornými,[25] a to především proto, že o nich pojmově neplatí, že proti sobě stojí dvě strany, z nichž jedna musí vyhrát a druhá prohrát.[26] Proto je v nich použití zásady úspěchu problematické. Jestliže se např. tři spoluvlastníci přou o vypořádání spoluvlastnictví a soud rozhodne jinak, než kterýkoliv z nich navrhuje, úspěch a neúspěch zde není (úspěchem samozřejmě není pouhý fakt, že soud na základě žaloby spoluvlastnictví vypořádal) a náhradovou povinnost nelze uložit žádnému z nich. Rozhodnutí, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“, však nebude odůvodněno § 150, nýbrž prostě tím, že zde není úspěch a neúspěch, pročež nelze aplikovat § 142, a jiné kritérium chybí. Ostatně, jestliže nelze určit účastníka, kterému by mohla být přiznána náhrada, pak tu nemůže být ani účastník, kterému by – slovy § 150 – „soud mohl náhradu nepřiznat“.

Domnívám se však, že není namístě obětovat zásadu úspěchu paušálně. Často lze totiž i v těchto řízeních úspěch a ne­úspěch účastníků identifikovat,[27] a tudíž lze také říci, že některý z nich nedůvodně způsobil náklady jiného. Jestliže se např. žalovaný brání zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a soud je přesto vypořádá, pak o úspěchu mluvit lze. Možná lze i říci, že „jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o náhradě nákladů řízení třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch v plném rozsahu“.[28] Jednoznačně lze říci, že pokud je v řízení o vypořádání SJM spor o to, zda určitý předmět je součástí SJM, lze minimálně v tomto rozsahu hovořit o úspěchu a neúspěchu a není důvodu, aby náklady související s tímto sporem nepodléhaly § 142.[29]

Snad lze uzavřít, že § 142 by se zde měl aplikovat přiměřeně.[30] Je možné, že jeho aplikace bude složitější, zejména při vypořádání SJM, ale to není důvodem pro rezignaci na uplatnění zásady úspěchu. V nákladovém právu by sice měla působit také zásada zjednodušení, která jakožto zvláštní vyjádření zásady procesní ekonomie vychází z toho, že nákladové otázky nejsou účelem řízení, a proto by při jejich řešení neměly vznikat další náklady a zdržení, avšak působit by měla v jiných směrech.[31]

Lze dodat, že v úvahu tu přichází i aplikace § 143 nebo § 146 odst. 2. Ustanovení budou použitelná především na situace, kdy jedna ze stran řekněme zanedbala komunikaci před zahájením řízení a nepředešla řízení, ačkoliv to bylo možné – řízení bylo zbytečné. „Při rozhodování o nákladech řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. z hlediska chování žalovaného je významné nejen to, zda vyhověl žalobnímu požadavku, ale i skutečnost, zda mu nelze klást k tíži nedostatek součinnosti s dalšími účastníky řízení před podáním žaloby, jež byla důvodem pro soudní řešení věci.“[32] Tak tomu může být zejména tehdy, když žalovaný před podáním žaloby nereaguje na návrhy žalobce k dohodě o zrušení a vypořádání. Obráceně, když žalobce podá zbrkle žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, aniž předtím se žalovaným komunikoval, a pak s ohledem na souhlasný postoj žalovaného vezme žalobu zpět, nebo soud jeho žalobě vyhoví, měl by nést náklady podle § 146 odst. 2 věty první nebo § 143.[33] Obecně tu jde stále o tutéž základní myšlenku uvedenou v úvodu, avšak je-li nedostatečná komunikace subjektivním zaviněním, lze říci, že tu působí jako silnější důvod.[34] 

Vedlejší řízení 

Při rozhodování o nákladech řízení platí, že „vítěz bere vše“: má právo na náhradu nákladů celého řízení, včetně např. nákladů na odvolací řízení, v němž dočasně zvítězila protistrana (docílila zrušení rozsudku a vrácení věci). Jestliže však nějaké náklady vzniknou navíc a jejich vznik lze přičítat jen samotné vítězné straně, poražená strana by je hradit neměla.

Hovoří pro to i požadavek, aby nákladnost soudního procesu byla sociálně únosná,[35] což zde znamená, že poražený by neměl být náhradovou povinností zatížen neúměrně. Ostatně, jestliže k odůvodnění náhradové povinnosti není třeba protiprávnosti či zavinění, a stačí k němu neúspěch, kritérium k poraženému velmi přísné, měla by být náhradová povinnost omezena na ty náklady, „které jsou s vedením sporu nevyhnutelně spojeny“.[36]

Těmto úvahám odpovídá jednak požadavek účelnosti nákladů v § 142, jednak tzv. separace (oddělení) nákladů podle § 147. Zatímco v prvním případě jde jen o nehrazení určitých nákladů, ve druhém případě jde o to, že hrazení určitých nákladů nezávisí na (celkovém) úspěchu, nýbrž na „zavinění či náhodě“, které lze přičítat jedné ze stran.

Nejasné je, jak naložit s náklady vedlejších řízení o procesních otázkách (tzv. mezispory), např. s náklady na řízení o místní příslušnosti. Nejvyšší soud si nyní těchto řízení, jež označuje jako „procesní apendixy“, všiml a dovodil, že „náklady vynaložené na neúspěšně vedené řízení o opravném prostředku proti nemeritornímu rozhodnutí nelze považovat za účelně vynaložené k uplatnění či bránění práva účastníka, který byl ve věci samé procesně úspěšným“.[37]

Nejvyšší soud tyto náklady odmítl podřídit § 147 a podle všeho zůstává pouze u jejich neúčelnosti – strana úspěšná ve věci samé, ale neúspěšná ve vedlejším řízení, nemá právo na jejich náhradu, sama je však straně ve věci neúspěšné, ale ve vedlejším řízení úspěšné, hradit nemusí. Je otázkou, zda je to správné. Podstatou situace totiž podle mého názoru není neúčelnost, protože účelnost určitého nákladu je třeba posuzovat ex ante, tedy nikoli podle toho, zda náklad straně nakonec přinesl úspěch.[38] Podstatou situace je ne­úspěch ve vedlejším řízení, na což by se mělo reagovat spíše analogickou aplikací § 142, klade-li se důraz na neúspěch, nebo extenzivní (či také analogickou?) aplikací § 147,[39] klade-li se důraz na to, že náklady vznikly ve vedlejším řízení, tedy mimo „hlavní proud řízení“.[40]

Další otázkou je, zda zvlášť posuzovat až náklady řízení o opravném prostředku proti procesnímu rozhodnutí, jak vyplývá z rozhodnutí NS, nebo již náklady předcházející, např. náklady na námitku nepříslušnosti, která se později ukáže jako nedůvodná. Výhodou druhého řešení by bylo odrazování stran od protahování sporu nedůvodnými procesními návrhy – lze mluvit o funkci usměrňování procesního chování.[41] Na druhou stranu lze zřejmě říci, že strany, které v řízení, často i v prekluzivních lhůtách, musejí reagovat na aktuální, někdy i nepřehlednou situaci, by neměly nést nepříznivé následky toho, že situaci neposoudí správně. Je-li tato úvaha správná a významná, pak je též správné, že NS odděluje až náklady na řízení o opravném prostředku proti procesnímu rozhodnutí. 

Tarifní hodnota 

V praxi se ještě úplně nevžil § 8 odst. 1 advokátního tarifu, podle nějž se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Proto měl NS příležitost vyslovit, že „při výpočtu mimosmluvní odměny za jednotlivé úkony právní služby je třeba vycházet z aktuální tarifní hodnoty tvořené výší předmětu řízení při započetí každého úkonu“.[42]

Nejde samozřejmě jen o změnu předmětu řízení v průběhu jedné instance, ale i o změnu předmětu řízení mezi dvěma instancemi. Praktické je to zejména tehdy, když odvolání směřuje jen proti výroku o nákladech řízení. Pak tarifní hodnotou úkonu právní služby není hodnota věci samé – byť z toho advokáti i soudci často vycházejí –, ale výše nákladů, která je předmětem odvolacího řízení, protože jen nákladů se úkony v odvolacím řízení týkají. 

Změna předmětu řízení 

Změna předmětu řízení přináší ještě jeden problém, a to určení poměru úspěchu a neúspěchu.

Když se např. zcela neúspěšný žalobce odvolá jen v rozsahu poloviny nároku a v odvolacím řízení uspěje, je jeho celkový úspěch poloviční (na konci řízení se ukázalo, že před soudem prvního stupně postupoval z poloviny důvodně), zatímco úspěch v odvolacím řízení úplný (v odvolacím řízení postupoval zcela důvodně). Za řízení před soudem prvního stupně tudíž nemá právo na náhradu nákladů žádná strana (50 % – 50 % = 0), kdežto za řízení před soudem odvolacím má právo v plném rozsahu žalobce. Toto rozdílné posuzování v různých instancích činilo zřejmě problém zejména v komplikovanějších případech, kdy po odvolacím řízení následovalo znovu řízení před soudem prvního stupně, tentokrát již ohledně odvoláním omezeného předmětu řízení. Nesprávné bylo jednotné posuzování obou řízení před soudem prvního stupně, tedy dvou řízení s různým předmětem. „V případě, kdy je v jedné věci řízení před soudem prvního stupně více, musí být úspěch účastníka počítán pro každé řízení zvlášť. Pokud se totiž posuzuje úspěch účastníka ve dvou různých řízeních, musí být přihlédnuto k výši předmětu řízení v každém z těchto řízení a úspěch účastníka je dán tím, v jaké části předmětu těchto řízení účastník v konečném důsledku uspěl.“[43]

Domnívám se, že pokud se tato logika domyslí do důsledku, musí se aplikovat i na změny předmětu řízení v jedné instanci.

Jestliže žalobce uplatnil 100 000 Kč a hned na začátku dlouhého řízení si uvědomil, že měl žalovat jen 30 000 Kč, žalobu vzal v rozdílu zpět, další řízení vedl jen pro 30 000 Kč a vyhrál, má snad hradit náklady žalovanému, protože – porovná-li se původně zažalovaná částka s vysouzenou – převážně prohrál? V takovémto rozhodnutí by se nijak neprojevilo, že žalobce většinu řízení postupoval zcela důvodně, zatímco žalovaný zcela nedůvodně, a že tedy náklady většinu času nedůvodně působil nikoliv žalobce, nýbrž žalovaný.

Z hlediska zásady úspěchu nevidím rozdíl mezi rozdělením řízení na jednotlivé instance a rozdělením řízení na jednotlivé úseky ohraničené změnami předmětu řízení.[44] Neúspěch jen v určité části instance nevyjadřuje neúspěch v celé instanci. O nákladech řízení by sice mělo být rozhodováno na konci instance, avšak to nebrání tomu, aby pro každý úsek řízení byly úspěch a ne­úspěch, a stejně tak výše nákladů, posouzeny zvlášť. Mys­lím, že jedině tak může být důsledně provedena zásada úspěchu ve věci.[45]

K možné námitce, že navržený přístup přináší více počítání, lze zopakovat, že zásada zjednodušení by neměla zásadu úspěchu popírat (viz výše). Je také možné, že počty jsou jednodušší než úvaha, zda je při posuzování úspěchu přiměřenější vycházet z původního, nebo z konečného předmětu řízení, resp. jak výše popsanou situaci spravedlivě vyřešit. Důležité každopádně je, že navržený přístup neznamená delší nebo složitější řízení o nákladech, ale jen o několik řádků delší odůvodnění rozhodnutí.[46] 

Závěrem 

V úvodu bylo naznačeno, jak důležitá je zásada úspěchu. S nadsázkou lze říci, že představená rozhodnutí NS ukazují, že o zásadu úspěchu je třeba v každodenní praxi bojovat. Na vině jsou různé příčiny a mezi nimi nesprávně uchopovaná zásada zjednodušení či neustálé reminiscence na zavinění. Takové snahy nedoceňují hlubší zdůvodnění, které zásada úspěchu má.[47]