oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Zásada subsidiarity trestní represe ve světle nálezu Ústavního soudu

autor: doc. JUDr. Et Mgr. Jan Brázda, Ph.D.
publikováno: 09.12.2014

O zásadě subsidiarity trestní represe tak, jak ji stanoví § 12 odst. 2 trestního zákoníku, bylo sepsáno již mnoho odborných statí, polemik a právních názorů. Zabývá se jí Ústavní soud ve svém nálezu č. I. ÚS 3113/13.

Citovaným nálezem Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, neboť těmito rozhodnutími byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a tím i čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Zároveň je v nálezu konstatováno, že těmito rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelovo právo vlastnické dle čl. 11 odst. 1 a právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.  

V dané věci se jednalo o to, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi byl obviněný J. V. uznán vinným, že v době nejméně od 21. 3. 2012 do 13. 4. 2012 v obci Ř., okr. Mladá Boleslav, v rodinném domu, jehož je se svou manželkou spoluvlastníkem a v němž byt v 1. poschodí domu se souhlasem jeho a jeho manželky užívala jeho dcera se svou rodinou, v době její nepřítomnosti nejméně v šesti případech vnikl do jí obývaného uzamčeného bytu, kdy

• dne 21. 3. 2012 v blíže nezjištěné době odemkl nezjištěným způsobem dveře bytu a do dětského pokoje nastěhoval své věci,

• dne 22. 3. 2012 v blíže nezjištěné době odstranil z uzamčených dveří bytu jistící lišty zajišťující skleněnou výplň dveří, přičemž ji vyjmul a otvorem ve dveřích vnikl do pokoje bytu,

• dne 2. 4. 2012 kolem 8.00 hod. znovu vyndal z uzamčených dveří obývacího pokoje bytu náhradní dřevěnou výplň tvořenou tzv. palubkami a vzniklým otvorem vnikl do pokoje,

• dne 6. 4. 2012 kolem 8.00 hod. znovu vyndal z uzamčených dveří obývacího pokoje bytu palubky, které byly ve dveřích místo skleněné výplně, vyňal z dveří kliku a zámek, se kterými naložil nezjištěným způsobem, a z obývacího pokoje poté částečně vystěhoval zařízení pokoje do kuchyně v témže poschodí domu, kde u dveří taktéž demontoval zámek, přičemž tímto způsobil poškozené škodu ve výši cca 1 000 Kč,

• dne 9. 4. 2012 v době mezi 14.00 hod. až 18.00 hod. z neuzamčené kuchyně patřící k bytu obývaného dcerou obviněného a její rodinou vystěhoval celé zařízení kuchyně včetně věcí, které tam nastěhoval dne 6. 4. 2012 z obývacího pokoje, věci nastěhoval do jiných částí domu, přičemž na poškození lustru způsobil škodu ve výši cca 500 Kč,

• dne 13. 4. 2012 v přesně nezjištěné době, nejdéle do 16.20 hod., po vniknutí do bytu užívaného jeho dcerou a její rodinou svévolně přestěhoval z bytu nábytek, přemístil ho do jiných místností, kdy následně u dveří místností bytu vyměnil zámky, čímž uživatelům bytu znemožnil přístup do pokojů,

čímž se dopustil pokračujícího přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, kdy podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl povolen podmíněný odklad výkonu uloženého trestu na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvádí, že obhajoba obviněného vychází z titulu jeho vlastnictví, kdy obviněný na své vlastnictví k domu klade důraz zejména i proto, že dům sám postavil a má k němu osobní vztah. I přes tyto námitky obviněného se soud s obhajobou obviněného ztotožnit nemůže. Z provedeného dokazování nepochybně vyplývá, že poškozená dcera obviněného v bytě v 1. patře domu bydlela spolu se svojí rodinou zcela oprávněně, její právo v domě bydlet bylo odvozeno od souhlasu obou spoluvlastníků domu, tedy jak obviněného, tak i jeho manželky. Obviněný před tímto svým jednáním bydlel v bytě, který dceři zakoupil, a následně se vracel do svého domu s tím, že dcera se přestěhuje do jím zakoupeného bytu. Soud konstatuje, že bylo zjevné, že minimálně z chování obviněného musela dcera dovodit, že obviněný nechce, aby ona v tomto bytě nadále zůstávala, nicméně tato skutečnost obviněného neopravňovala k tomu, aby svévolně do bytu poškozené vnikal a manipuloval zde s věcmi, a naopak, poškozené neukládala povinnost, aby bezprostředně po projevení vůle obviněného byla nucena se z bytu odstěhovat.

Soud dále konstatuje, že pokud dcera obviněného výzev obviněného neuposlechla, nebyl obviněný oprávněn do bytu svévolně vnikat a jediným možným legálním způsobem, jak mohl v daném případě dosáhnout bez dohody s poškozenou svého cíle, bylo podat k soudu žalobu na vyklizení. To však obviněný neučinil a snažil se jím požadovaného stavu dosáhnout svévolně. Tento postup však rozhodně není možné akceptovat a není možné akceptovat ani svévolné vnikání obviněného do bytu poškozené, a to i za situace, že obviněný je spoluvlastníkem nemovitosti, v níž se tento byt nachází, a za situace, že se jedná o dceru obviněného.

Proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, kterým se zabýval Krajský soud v Praze. Ten po projednání ve veřejném zasedání konaném dne 7. 3. 2013 odvolání obviněného dle § 256 trestního řádu zamítl.

Ve svém odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně provedl podle procesních předpisů dokazování v rozsahu dostatečném pro zjištění skutkového stavu věci, provedené důkazy řádně hodnotil podle § 2 odst. 6 trestního řádu a posoudil jednání obviněného, o jehož průběhu není pochyb, zcela správně. Dále odvolací soud uvádí, že soud
I. stupně právem poukázal v odůvodnění rozsudku na to, že odvolal-li obviněný souhlas s tím, aby dcera s rodinou v době bydlela, a nedosáhl-li jejího vystěhování na základě dohody, pak měl jediný způsob, jak se uvolnění předmětné bytové jednotky domoci, a to cestou žaloby na vyklizení, neboť jakákoliv svépomoc byla nepřípustná. Domovní svoboda dcery obviněného jako uživatelky bytu je totiž zákonem chráněna před kýmkoliv, dokonce i před vlastníkem nemovitosti.

Usnesením odvolacího soudu byly využity všechny řádné opravné prostředky a bylo možno využít pouze mimořádné opravné prostředky, a to dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu.

Obviněný tohoto práva využil a v zákonné lhůtě podal k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013.

V tomto dovolání obviněný vymezil dovolací důvod uvedený v ust. § 260b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V odůvodnění podaného dovolání obviněný uváděl, že má za to, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, a to zvláště tím, že zde absentuje objektivní stránka, neboť jednání obviněného nesměřovalo k následku a mezi jednáním a následkem nebyl příčinný vztah. Rovněž není naplněna subjektivní stránka uvedeného přečinu, neboť obviněný neměl v úmyslu narušovat domovní svobodu své dcery, ale chtěl si do bytu uložit svoje věci a uvolnil byt, který byl ve vlastnictví právě jeho dcery, a nepovažoval to za protiprávní jednání, neboť stejně jako on měla dcera přístup do bytu v Mladé Boleslavi v době, kdy zde obviněný bydlel. Je pravda, že obviněný vylištoval sklo u dveří, aby se do prostor dostal, k tomuto se také u soudu doznal, ale nepovažoval toto jednání za protiprávní tak, jak konstatuje trestní zákoník. Tudíž obviněný neměl v úmyslu porušovat domovní svobodu, ani nebyl srozuměn s tím, že se tak stane. Obviněný se snažil vše vyřešit v rámci rodiny, a proto nežádal soud o vyklizení bytu, na což měl jako spoluvlastník rodinného domku právo. Dle názoru obviněného měl soud rovněž zkoumat i jednání dcery obviněného, která měla svůj vlastní byt, který obviněný zakoupil, a přesto odmítala opustit prostory rodinného domku. Soud musí zkoumat i příčiny a podmínky trestné činnosti a obviněný má za to, že příčiny trestné činnosti jsou v chování a jednání dcery obviněného.

Dále obviněný uvedl, že má za to, že pokud by soud řádně přezkoumal veškeré okolnosti týkající se spáchaného předmětného přečinu, musel by zákonitě dojít k tomu, že v dané věci se nejedná o tak společensky škodlivý skutek, který by zakládal skutkovou podstatu předmětného přečinu tak, jak uvádí § 12 odst. 2 trestního řádu, ale že zde postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu – v daném případě zákona č. 200 z r. 1990 Sb., o přestupcích.

Dne 17. 7. 2013 Nejvyšší soud České republiky rozhodl usnesením v neveřejném zasedání, že podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že pokud obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom poznamenat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů.

Dále soud konstatuje, že zde je nezbytné uvést, že podle trestního zákoníku je obecně trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Jedním z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku je společenská škodlivost. Zásadně však platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu je možné učinit pouze výjimečně v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.

V návaznosti na to Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v daném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti jednoznačně splněny byly, neboť u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že čin obviněného zásadním způsobem vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů (popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokračujícího úmyslného přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku), a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Nejvyšší soud neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku, když se neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání s ohledem na okolnosti případu a jeho charakter, kdy toto bylo zapříčiněno nevhodným jednáním poškozené, která je jeho dcerou, nemělo podléhat trestní represi, neboť se jednalo o jednání neúmyslné a postih formou projednání skutku toliko jako přestupku lze mít za dostatečný.

Proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze podal stěžovatel Mgr. Bc. J. V. ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost, neboť měl za to, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo a svoboda zaručené ústavním pořádkem.

V odůvodnění této ústavní stížnosti stěžovatel opětovně konstatoval, že dle jeho názoru svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, a dále uvedl, že nesouhlasí se stanoviskem Nejvyššího soudu, protože má za to, že soud nechránil jeho právo jako vlastníka rodinného domku, kdy potřeboval prostory pro své bydlení. Rovněž má za to, že bylo porušeno jeho právo na nedotknutelnost obydlí, které je zaručeno v čl. 12 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud rozhodl nálezem č. j. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014 tak, že:

usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2013 byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a tím i čl. 39 Listiny základních práv a svobod,

zároveň jimi bylo porušeno stěžovatelovo právo vlastnické dle čl. 11 odst. 1 a právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; uvedená usnesení se proto ruší.

V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud konstatuje, že Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou, souhlasí se stěžovatelovou námitkou, že jeho jednání nelze hodnotit jako trestný čin.

Ústavní soud se zabýval i výše uvedeným stanoviskem Nejvyššího soudu týkajícím se společenské škodlivosti a uvádí, že takovéto hodnocení věci však Ústavní soud nepovažuje za přiléhavé a z ústavního hlediska dostačující.

Ústavní soud respektuje, že určovat trestněprávní politiku a kvalifikovat určitý druh jednání co do formální podoby jako trestný čin přísluší zákonodárci. Je si též vědom, že trestní právo je ovládáno zásadou, že žádný trestný čin nesmí zůstat bez zákonného trestu (nullum crimen sine poena legali), která vyjadřuje myšlenku neodvratnosti trestního postihu v případě spáchání trestného činu. Na straně druhé ani v trestním řízení neplatí zásada fiat iustitia pereat mundus (spravedlnost musí zvítězit, i kdyby měl zahynout svět). Absolutní teorie trestání zastávaná např. Kantem, podle níž nutnost trestat zločin je dána pouhým faktem jeho spáchání, je dnes pokládána za překonanou, neodpovídá dnešnímu chápání smyslu trestního práva a účelu trestání. Ústavní soud dále konstatuje, že moderní trestněprávní systém zohledňuje také následky, které by mohly být vyvolány aplikací právní normy, a pro takové případy, kdy bezvýjimečné prosazení trestní normy by mohlo způsobit více škody než užitku, připouští některé výjimky z obecně platných pravidel oficiality a legality.

Ústavní soud v odůvodnění citovaného nálezu dále zdůrazňuje, že podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i princip ultima ratio. Dle principu ultima ratio je trestní právo právem, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví, totiž zejména prostředky soukromoprávní a při jejich nedostatečnosti sankce správní, byly – pokud jsou dostupné – použity, by byl v rozporu subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, totiž jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.

Takováto povaha trestního práva je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu čl. I. odst. 1 Ústavy České republiky, z jehož podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy.

Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že v nynější věci orgány činné v trestním řízení princip, že trestněprávní represi lze využít až v případě, kdy určité společensky škodlivé a ohrožující jednání nelze řešit a sankcionovat v rámci jiných právních odvětví, dostatečně nezohlednily. To přitom, byť ve věci existovaly okolnosti, které o nutnosti úvah v tomto směru zvláště svědčily.

Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že obecné soudy v řízení nepovažovaly za vyvrácený stěžovatelův poukaz na jeho vlastnictví předmětné nemovitosti v tom směru, že se mohl úspěšně domoci vůči poškozené dceři vyklizení jí užívaných prostor cestou občanskoprávní žaloby a následně exekuce (patrně v horizontu několika let – pozn. Ústavního soudu). Toto hledisko soudy nepovažovaly za důležité s odkazem na to, že svépomoc je v tomto případě nepřípustná a že příslušná skutková podstata v trestním zákoníku chrání nedotknutelnost obydlí, a to vůči komukoliv. Ústavní soud ovšem o naprosté irelevantnosti tohoto aspektu případu přesvědčen není.

Jestliže totiž osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem, postupuje sice protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky škodlivé než té osoby, která protiprávně jak postupuje, tak je protiprávní i stav, který se snaží nastolit.

Ústavní soud ve svém odůvodnění uvádí, že má za to, že řada skutečností, které byly v řízení zjištěny, vypovídají ve stěžovatelův prospěch. Jedná se o to, jak se chovali stěžovatelova dcera a zeť ke stěžovateli a zda dům užívali řádným způsobem, což obecné soudy ve svých rozhodnutích příliš nerozebírají, ale ani nevyvrátily stěžovatelovo tvrzení, že v domě z jejich strany byly prováděny nedovolené stavební úpravy, že postupně zabrali větší část domu, než s jakou souhlasil a že se mu pokoušeli zamezit v přístupu do domu, čímž bylo narušováno jeho právo na obydlí.

Za takovéhoto skutkového stavu Ústavní soud považuje za vyloučené souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že zde nejsou žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči osobě stěžovatele a svědčily o tom, že by k postihu jeho jednání nepostačovaly prostředky netrestní.

Dle Ústavního soudu již uvedené by dostačovalo k závěru, že zásada subsidiarity trestní represe nebyla ve věci respektována. Ústavní soud však považuje za potřebné upozornit ještě na další okolnosti případu, které tento závěr ještě více posilují. Na mysli má Ústavní soud to, že celá věc úzce souvisela se vzájemnými vztahy a spory v rámci rodiny, majícími navíc i silný akcent mravní.

V souvislosti s tím Ústavní soud uvádí, že ačkoliv se není možno blíže vyslovovat k tomu, která strana měla na rodinných neshodách větší podíl, Ústavní soud se rovněž nemůže ubránit dojmu, že z hlediska obecných principů fungování rodiny bylo na generaci mladší, aby v rodinných sporech v domě projevila méně agresivity. Dítě má totiž své rodiče ctít a respektovat. Je také přirozeným během věcí, že to bývají děti, které „vylétnou z rodinného hnízda“ a nikoliv naopak, že by si rodiče měli budovat „hnízdo“ druhé, ač již jedno vystavěli. Pokud rodina potomka vykazuje rodiče z domu namísto toho, aby si vybudovala bydlení vlastní, hodnotí Ústavní soud jeho jednání jako jednání nemravné, které obecné soudy svým formalistickým přístupem podpořily.

Ústavní soud již v minulosti judikoval, a to zvláště pak stran rodinných vztahů, že výkon práva nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Jak uvedl ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04, právní stát nemůže fungovat bez předpokladu obecně vyžadované míry poctivého jednání mezi lidmi. Rodina a vztahy mezi rodiči a dětmi jsou prostředím, kde se dobré mravy jako poctivost, čestnost, vzájemná úcta a zejména úcta k rodičům musí nejen předpokládat, ale hlavně formovat a důsledně vyžadovat. Ústavní soud je přesvědčen, že právě v rodině jako základu společnosti se musí dobré mravy kultivovat a orgány veřejné moci, soudy zvláště, k tomu musí svými rozhodnutími přispívat.

Závěrem Ústavní soud uvádí, že jestliže obecné soudy neaplikují zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sinelege zakotvený v čl. 39 Listiny a Ústavnímu soudu pak nezbylo, než aby ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Stěžovateli nutno přisvědčit, že obecné soudy přistoupily k hodnocení jeho případu zúženě, namísto toho, aby věc hodnotily v celém jejím kontextu. Tímto postupem došlo k zásahu i do stěžovatelových práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Listiny.

Dle názoru autora tohoto článku je nález Ústavního soudu důležitý zvláště v tom, že se vyslovuje k zásadě subsidiarity trestní represe a vyvrací názor Nejvyššího soudu publikovaný v usnesení č. j. 3 Tdo 644/2013-15. Je nutno ocenit i přístup Ústavního soudu, který se nedržel striktně právního pozitivismu jako obecné soudy, ale posouval se blíže ke spravedlnosti tím, že v kontextu s trestním zákoníkem aplikoval Listinu základních práv a svobod a zdůraznil i silný akcent mravní.

 

Autor, advokát v Plzni, je docentem na Univerzitě Jana Amose Komenského v Praze.