oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Zápočet v předvečer insolvence ve světle odpůrčího práva – I. díl

autor: Mgr. Tomáš Troup, LL.M., JUDr. Adam Rakovský
publikováno: 14.11.2018

Zápočet v době úpadku je v obecné rovině velmi kontroverzní téma, neboť jeho řešení nevyhnutelně musí spočívat na poměřování různých protichůdných principů. Když jsme byli s tímto tématem konfrontováni ve své advokátní praxi, zjistili jsme, že v českém právním prostoru je zápočet před zahájením insolvenčního řízení v souvislosti s insolvenčním zákonem v zásadě nezpracován (doktrinálně prakticky vůbec, judikaturně minimálně ). Zároveň jsme zjistili, že v zahraničí je toto téma pojednáno v mnoha monografiích a soudních rozhodnutích.

Rozhodli jsme se tedy tímto článkem učinit určitý ucelenější pokus o vyplnění mezery v české doktríně, který chápeme jen jako úvodník k další odborné diskusi, která by měla následovat. Jde tedy jen o skicu toho, jak problém vypadá a jak by se asi dal řešit v mantinelech českého práva s přihlédnutím k řešením v jiných evropských právních řádech. Stranou v tomto článku necháváme procesní stránku uplatňování odpůrčích nároků v souvislosti se zápočtem, historické souvislosti a změny, zápočet v rámci oddlužení či reorganizace a odporovatelnost zápočtu podle obecné (civilní) právní úpravy. 

I. Vymezení tématu

Zápočtem pro účely tohoto příspěvku rozumíme právní institut tak, jak je upraven v soukromém právu (§ 1982 o. z.). Stranou ponecháváme veškeré speciální úpravy zápočtu (vypořádání na burzách, speciální nástroje finančního trhu, clearingová centra, netting apod.).

Těžiště tohoto příspěvku spočívá v analýze zápočtu z pohledu insolvenčního odpůrčího práva (§ 235 a násl. ins. zák.). Primárně nás tedy zajímá zápočet v době úpadku, avšak ještě před zahájením insolvenčního řízení (dále jen „před­insolvenční zápočet“). Nicméně argumenty zvažované při řešení tohoto zápočtu jsou často propojeny se situací zápočtu po zahájení insolvenčního řízení,[1] a proto se budeme omezeně zabývat i zápočtem v průběhu insolvenčního řízení (dále jen „insolvenční zápočet“). Současně vycházíme z toho, že žádná ze započítávaných pohledávek není pohledávkou zajištěnou.

Pokud jde o použité názvosloví, pak osobu, ohledně které bylo či bude zahájeno insolvenční řízení, budeme nazývat termínem „úpadce“ a osobu na druhé straně závazkového vztahu budeme nazývat termínem „věřitel“ (přestože hmotněprávně může mít současně i postavení dlužníka). Tomu odpovídají termíny „pohledávka úpadce“ a „pohledávka věřitele“. Pokud jde o názvosloví používané cizími právními řády, rozhodli jsme se pro zjednodušení používat české insolvenční ekvivalenty a eventuální obsahové neshody mezi českým a zahraničním názvoslovím opominout. 

II. Podstata zápočtu a jeho účinky v úpadkové situaci 

Pokud jde o podstatu zápočtu, pro účely tohoto příspěvku si lze vystačit s jednoduchým konstatováním, že (dle českého práva) je-li dána situace započitatelnosti dotčených pohledávek (ve smyslu ust. § 1982 o. z.), pak zápočtem coby právním úkonem[2] dojde k zániku obou vzájemných pohledávek v rozsahu, ve kterém se vzájemně kryjí. K zániku pak dochází zpětně k okamžiku, kdy se vytvořila (vznikla) situace započitatelnosti.[3] Jinak řečeno, zápočtem dojde zpětně na straně úpadce i věřitele k totožnému úbytku aktiv a pasiv. Mezi věřitelem a úpadcem tak nedojde k žádnému plnění ve formě toku peněžních prostředků (zápočet dle české právní systematiky není způsobem plnění závazku, ale jiným způsobem zániku závazku[4]).

Účinky zápočtu v úpadkové situaci je zřejmě nejlepší demonstrovat na příkladu. Vyjděme z modelové situace, kdy úpadce Ú je v úpadku, když má dlouhou dobu po splatnosti dva nezajištěné závazky vůči věřitelům V1 a V2; každý z těchto závazků je ve výši 1 000 Kč. Jediným aktivem úpadce Ú je splatná pohledávka vůči věřiteli V1, a to také ve výši 1 000 Kč. Pokud bude v takové situaci zápočet mezi úpadcem Ú a věřitelem V1 umožněn a proveden, pak míra uspokojení věřitele V1 bude ekvivalentní 100 % a míra uspokojení věřitele V2 bude naopak rovna 0 % jeho přihlášených pohledávek (v důsledku zápočtu nezbude už v majetkové podstatě žádné aktivum, které by mohlo být zpeněženo a jehož výtěžek by mohl být následně rozdělen mezi věřitele). Pokud naopak zápočet umožněn nebude, a tedy nebude ani účinně proveden, pak míra uspokojení obou věřitelů V1 a V2 bude 50 %, když správce bude moci vymoci pohledávku úpadce Ú vůči věřiteli V1 a vymožené plnění následně rozdělit mezi věřitele V1 a V2.

Z uvedeného příkladu je tedy zřejmé, že v situaci úpadku (tj. v situaci, kdy je dáno pravidelně málo peněz na plné uspokojení všech věřitelů) může mít způsob řešení otázky přípustnosti zápočtu, s přihlédnutím ke kontextu konkrétního případu, naprosto fatální praktické důsledky pro nezajištěné věřitele úpadce.

Je-li zápočet v situaci úpadku právním řádem umožněn, pak je existence vzájemných započitatelných pohledávek blízká situaci zajištění věřitele, neboť tato existence představuje jistotu, že následným zápočtem věřitel obdrží 100% uspokojení své pohledávky. Z určitého úhlu pohledu lze také hovořit o tom, že zápočet pak představuje průlom do zákazu individuálního postupu věřitele vůči úpadci v situaci, kdy se úpadek úpadce má řešit v kolektivním insolvenčním řízení.Pokud se na věc podíváme z pohledu úpadce, tak oproti zápočtu v situaci, kdy úpadek není dán, se na věci zdánlivě navenek nic nemění, když úpadce v důsledku zápočtu peníze ani nepřijímá, ale taky ani nevydává. Ovšem v situaci úpadku právě ono nepřijímání, resp. nevydávání peněz může nabýt materiálně zásadní významnosti (v podrobnostech viz následující oddíl).

Máme tedy za to, že zápočet v době úpadku představuje svým způsobem kritický moment, jehož řešení nejprve vyžaduje vymezení principů, které jsou v sázce, a následně jejich informované zvážení. 

III. Vymezení relevantních principů 

V tomto oddíle se pokusíme o vymezení principů, které hrají či mohou hrát při řešení situace zápočtu v době úpadku svou roli. Při řešení tohoto úkolu lze považovat za metodologicky příznivé, že vstupní pozici pro řešení lze zřejmě uchopit jako binární („zápočet: ano – ne; nehodící se škrtněte“), a nejde tak o mnohoúhelník, kde každý z vrcholů představuje kýženou hodnotu k dosažení.

Díky této binární pozici zřejmě lze relevantní principy utřídit do dvou antagonistických skupin, a to na: A. principy pro liberalizaci zápočtu a B. principy pro restrikci zápočtu. Každou z těchto dvou skupin níže podrobněji analyzujeme. 

A. Principy pro liberalizaci zápočtu 

Pokud jde o liberalizaci zápočtu, lze se v zahraniční literatuře setkat s celou řadou dílčích úvah a pojmenování toho kterého dílčího principu.[5] Nicméně cum grano salis lze dělit argumenty podle klíče, zda dotčený dílčí princip hájí liberalizaci zápočtu s ohledem na zájem účastníků insolvenčního řízení, anebo s ohledem na širší zájmy, které přesahují zájem účastníků insolvenčního řízení (v posledně uvedeném případě pak hájení pozice liberalizace metodologicky často nabývá podoby přístupu, známého jako Law & Economics či ekonomická analýza práva[6]).

Sjednocujícím motivem první skupiny argumentů je princip právní jistoty. Druhá skupina v různé míře akcentuje princip veřejného zájmu. Obě tyto dílčí skupiny níže stručně charakterizujeme. 

1. Princip právní jistoty 

Pokud jde o princip právní jistoty, jeho východisko lze popsat zhruba následujícím způsobem. V mimoinsolven­čních poměrech je zápočet jako způsob zániku závazku široce akceptován (a to jak v oblasti legislativy, tak v oblasti každodenní podnikatelské praxe). Osoby, vstupující a setrvávající v právních vztazích, se spoléhají na to, že zápočtem budou moci dotčené dílčí právní vztahy ukončit. Toto spoléhání se na určitou právní možnost by nemělo být zklamáno jen proto, že na jedné straně smluvního vztahu nastanou nějaké nahodilé hospodářské okolnosti (tj. úpadce má najednou málo peněz).

Věc lze také chápat tak, že strany si v závazkovém právním vztahu poskytovaly obchodní úvěr (tj. každá ze stran přijímala plnění druhé smluvní strany a neplatila za něj) s tím, že každá ze stran počítala s tím, že na tento materiálně nesplatný úvěr ani nikdy v budoucnu plnit nebude, protože vzájemné závazky budou odklizeny cestou zápočtu. Úpadek úpadce s eventuálním zákazem zápočtu však má efekt okamžitého zesplatnění tohoto obchodního úvěru, a to bez jakéhokoli porušení právní povinnosti ze strany věřitele (v postavení dlužníka). Jinak řečeno,zákaz zápočtu v době úpadku působí jako blesk z čistého nebe, který věřiteli bez jeho zavinění může naprosto zhatit jeho dosavadní plán budoucíhocash-flow(insolvenční správce se začne bez dalšího okamžitě domáhat splnění celého závazku věřitele a věřitel dosáhne splnění své pohledávky vůči úpadci až po letech, a to zpravidla jen v nějaké poměrné výši).

Konečně dalším možným východiskem pro prosazování principu právní jistoty je i již naznačená myšlenka zápočtu jako zajištění sui generis. Existence započitatelných pohledávek je totiž srovnatelná s konceptem zajištění, když jeho věřiteli zajišťuje, že při jeho realizaci (tj. při zápočtu) věřitel obdrží 100 % své pohledávky. Lze se pak ptát, kdy jindy by toto zajištění (možnost započítat) mělo fungovat než právě v době úpadku. Je-li hlavní funkcí zajištění zajišťovat věřitele pro případ hospodářských potíží úpadce, pak by bylo proti této hlavní funkci, pokud by právě v době úpadku (jako synonymu hospodářských potíží) věřitel možnost realizace tohoto zajištění ztratil. 

2. Princip veřejného zájmu 

Princip veřejného zájmu jako důvod pro liberalizaci zápočtu se zde konkretizuje zejména myšlenkou tzv. druhotné platební neschopnosti. Jde ve své podstatě o rozvinutí shora zmíněné myšlenky obchodního úvěru do makroekonomického kontextu. Nastane-li úpadek úpadce, pak eventuální nemožnost zápočtu způsobí nečekané okamžité zesplatnění obchodního úvěru poskytnutého věřiteli, a ten sám se tak může dostat do úpadku a strhnout do úpadku i své vlastní věřitele atd. Celou ekonomikou se tak může rozlévat vlna úpadků, která by jinak – v případě, že by zápočet byl umožněn – vůbec nenastala.

Kromě toho lze zde také pracovat i s dalšími úvahami, založenými na predikcích chování věřitele úpadce za situace, kdy je umožněn, nebo naopak zakázán zápočet. Je-li zápočet v úpadku umožněn, lze vycházet z toho, že věřitel jako osoba, která si cení existence obchodního vztahu s úpadcem, bude při hospodářských potížích úpadce shovívavější a trpělivější. Jinak řečeno, takový věřitel, právě s vědomím, že kdykoli bude moci svou pozici sanovat zápočtem (resp. že jeho pozice je možností provedení zápočtu zajištěna), bude s úpadcem dál obchodovat, a tím mu pomůže se zachováním provozu podniku. Naopak věřitel, který bude kalkulovat s problematičností zápočtu v době úpadku, bude mít tendenci při jakémkoli náznaku hospodářských potíží úpadce vztah s ním ukončit a tam, kde může, co nejrychleji započítat (spoléhaje se na to, že zápočty „třeba“ nikdo nenapadne).[7] To vše ve svém důsledku pak může vést k tomu, že umožnění zápočtu může v rovině hypotézy podporovat překonání hrozícího či skutečného úpadku úpadce, a naopak zákaz zápočtu může vést k nastolení či nepřekonání úpadku úpadce i v situacích, kde by k tomu jinak nedošlo. Zákaz zápočtu tak opět může mít v rámci této myšlenkové linie potenciální makroekonomický rozměr. 

B. Principy pro restrikci zápočtu 

I v případě této druhé skupiny principů dojde opět k rozčlenění do dvou skupin, a to podle kritéria, zda těmito principy jsou dotčeny jen zájmy účastníků řízení (a jde tedy o aplikaci principu spravedlnosti), anebo širší zájmy (a jde tedy o aplikaci principu veřejného zájmu, avšak s opačným hodnotovým znaménkem). Obě tyto dílčí skupiny níže stručně charakterizujeme. 

1. Princip spravedlnosti 

U principu spravedlnosti jde myšlenkově v zásadě o následující. Definičním znakem insolvenčního práva, coby řešení úpadku, je obligatorní nahrazení individuálního postupu věřitele vůči úpadci postupem kolektivním. V rámci tohoto kolektivního postupu jsou pak věřitelé (na základě určité insolvenční politiky, kterou určí zákonodárce) rozděleni do určitých skupin s tím, že každá skupina má nějak definovanou míru přednosti ve vztahu k aktivům podstaty. Jinak řečeno, jednotlivé skupiny věřitelů jsou seřazeny do pomyslné fronty na aktiva podstaty s tím, že ve frontě je předbíhání přísně zakázáno. Zápočet ze strany nezajištěného věřitele pak v této optice neznamená nic jiného, než že tento věřitel svévolně opustí skupinu nezajištěných věřitelů, která stojí ve frontě na aktiva až skoro jako poslední (a která zpravidla obdrží uspokojení v rámci jednotek procent), a předběhne ve frontě na úroveň skupiny zajištěných věřitelů, kteří v rámci svého zajištění mají právo na plné uspokojení. To vše za situa­ce, kdy aktivum, které předbíhající věřitel při předbíhání ničí, tj. pohledávka úpadce, by bylo jinak k dispozici ostatním nezajištěným věřitelům (k uspokojení tedy jednoznačně dochází na úkor ostatních nezajištěných věřitelů). Navíc započítávající věřitel není na rozdíl od zajištěných věřitelů (alespoň podle české právní úpravy) ani vázán zákazem individuálního postupu.

Za takto popsané situace se pak ostatní nezajištění věřitelé mohou důvodně cítit podvedeni a poškozeni, když si po zákazu individuálního postupu stoupli do fronty a poslušně čekali, až dle zákonného distribučního schématu obdrží příslušné poměrné uspokojení, a současně byli svědky toho, jak je někdo předbíhá a současně svévolně působí zánik toho, z čeho by se jinak uspokojili.

Z jejich pohledu lze takovou situaci popsat jako nespravedlivou, resp. jako porušující takové významné insolven­ční zásady jako zásadu rovného zacházení s věřiteli, zásadu poměrného uspokojení věřitelů či zásadu nemožnosti individuálního postupu. 

2. Princip veřejného zájmu 

I v případě principů ve prospěch restrikce zápočtu lze nalézt veřejný zájem na podporu tohoto řešení. Situace úpadku se totiž pravidelně projevuje tím, že úpadce nemá dost peněz na to, aby platil své závazky tak, jak se postupně stávají splatnými (dostává se do tzv. likvidní pasti). Připuštění možnosti zápočtu jako „zabijáka hotovosti“ tak může být rozhodující okolností v zápase úpadce o udržení provozu jeho podniku. Alternativa možnosti zápočtu tak může fungovat jako faktor, který (spolu)způsobí úpadek úpadce či nemožnost jeho překonání. Makroekonomický rozměr této úvahy je tak opět nabíledni. 

Z výše uvedené analýzy principů, které jsou v sázce, vyplývá, že potenciál veřejného zájmu je přítomen na obou stranách argumentačního střetu. Na straně liberalizace zápočtu jej lze konstruovat zejména na základě ohledu na situaci věřitele; na straně restrikce zápočtu pak naopak na základě ohledu na situaci úpadce; v každém případě však důsledky toho kterého ohledu mohou významně přesahovat zájmy účastníků konkrétního insolvenčního řízení. Současně je také namístě uvést, že konstruování veřejného zájmu v obecné rovině na té či oné straně je dle našeho přesvědčení v podstatě nekonečná intelektuální hra, když do „rovnice řešení“ lze neustále vnášet další a další mimoprávní proměnné a těm přiřazovat různé hodnoty, v důsledku čehož se pak může zásadně měnit výsledné řešení.

Vedeni těmito úvahami jsme se rozhodli principy protichůdných veřejných zájmů „započítat“ a v dalších našich úvahách s nimi nepracovat. Veřejný zájem lze podle našeho přesvědčení adekvátně aplikovat jen se zřetelem na okolnosti konkrétního (či typového) případu a při hledání obecné odpovědi na obecnou situaci zápočtu v době úpadku je bezcenný.[8] Dle našeho přesvědčení se bez takového kroku k žádnému kloudnému obecnému řešení dopracovat nedá.

V dalším textu tedy faktor veřejného zájmu opomineme a budeme vycházet z toho, že řešení obecné otázky přípustnosti zápočtu v době úpadku je dáno jen nějakou interakcí mezi principem právní jistoty a principem spravedlnosti. 

IV. Zahraniční právní řády 

Dříve, než se pokusíme nějak načrtnout možné řešení v českém právním řádu (pozn. red. – v příštím čísle BA), považujeme za velmi užitečné seznámit čtenáře s tím, jak je tento problém řešen ve vybraných zahraničních právních řádech. Níže tedy provedeme stručnou deskripci řešení v anglickém, rakouském, německém a francouzském právu, s tím, že centrum pozornosti již bude zaměřeno na řešení problému před­insolvenčního zápočtu.

Jen pro úplnost uvádíme, že právo Evropské unie neobsahuje v této souvislosti žádnou materiální úpravu, když příslušná nařízení (1346/2000, resp. 2015/848) obsahují jen kolizní normy určující, jakým právním řádem se zápočet řídí. 

Anglické právo 

Anglické právo (ostatně jako v lecčems dalším) praktikuje řešení, které je podstatně odlišné od toho, které je přijímáno na kontinentu. V konkrétní rovině se to projevuje tak, že se toto právo velmi identifikuje s principem právní jistoty. To ve svém důsledku znamená, že v anglickém pojetí je situace existence vzájemných pohledávek ztotožňována se zajištěním a následný zápočet pak představuje výjimku ze zásady poměrného uspokojení.[9]

Tyto myšlenky pak vedly anglického zákonodárce k tomu, že zavedl obligatorní zápočet vzájemných pohledávek úpadce a věřitelů, k němuž dojde bez dalšího ze zákona po rozhodnutí sporu o úpadek. Jinak řečeno, poté, co je postaveno najisto, že insolvenční kolektivní mechanismus má být po právu aktivován, dochází k razantnímu „pročištění“ aktiv a pasiv a v zásadě veškeré vzájemné položky na straně bilance jsou „vykráceny“ (přihlašuje se pak již jen eventuální saldo).[10]

Současně z hlediska úplnosti popisu je však podstatné uvést, že prolnutí právní úpravy principem právní jistoty není zcela absolutní, když z obligatorního zákonného zápočtu jsou vyloučeny případy, kdy věřitel získal pohledávku za úpadcem poté, co se dozvěděl o určitých taxativně vypočtených indiciích svědčících o úpadku úpadce (typicky např. věřitel věděl o podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení).[11]

Pokud jde o přípustnost předinsolvenčního zápočtu, při jeho posuzování se vychází ze základního testu, který spočívá v odpovědi na otázku, zda účinkem dotčeného úkonu (tj. zápočtu) byl stav rozporný s následným konkursním distribučním schématem.[12] V situaci, kdy v insolvenčním řízení dojde následně k obligatornímu zápočtu, je pak zřejmé, že předinsolvenční jednostranný či dvoustranný zápočet nemůže být jakkoli závadný (odporovatelný) potud, pokud by k němu stejně došlo později ze zákona během insolvenčního řízení. Navíc, v případě jednostranného předinsolvenčního zápočtu ze strany věřitele lze o odporovatelnosti těžko uvažovat, když úpadce neměl na takovém úkonu věřitele žádnou účast.[13] Před­insolvenční zápočet tak lze cestou odpůrčího práva napadnout v zásadě jen tehdy, pokud na něm měl úpadce nějakou účast a pokud se zápočet svými okolnostmi vymykal podmínkám následného zákonného zápočtu (např. když věřitel v době nabytí pohledávky měl k dispozici určitou kvalifikovanou indicii o úpadku úpadce).

Anglické právo tedy velmi silně preferuje princip právní jistoty, avšak ne zcela, když v situaci jisté špatné víry věřitele o hospodářské situaci úpadce je připraveno aplikovat princip spravedlnosti. 

Rakouské právo 

Pokud jde o rakouské právo, rozhodli jsme se tam uplatněné řešení zařadit do komparace z důvodu, že jde vlastně takříkajíc o „domácí“ řešení. V Rakousku totiž stále platí konkursní řád z roku 1914 (v mezidobí přejmenovaný na insolvenční řád; dále jen jako „IO“), který platil na našem území až do roku 1931 (s tím, že následně byl nahrazen Československým konkursním řádem, který se od svého předchůdce podstatně nelišil). V této souvislosti je namístě zmínit, že dotčená úprava se v rakouském insolvenčním řádu během více než století prakticky nezměnila.[14]

Rakouské právo opět vychází z principu právní jistoty, když v ust. § 19 odst. 1 IO se uvádí, že pohledávky, které byly v době zahájení insolvenčního řízení započitatelné, není třeba přihlašovat do insolvenčního řízení (a je možné je v průběhu insolvenčního řízení započítat). Následně však přichází korekce. Tato korekce ve prospěch principu spravedlnosti se rozpadá do dvou samostatných úprav. Jednak je zde speciální úprava, která má za cíl odklidit nežádoucí zápočty, ke kterým došlo po zahájení insolvenčního řízení (ust. § 20 IO). Jednak je zde také obecná úprava odporovatelnosti (ust. § 27 a násl. IO), která byla judikaturou a doktrínou vyložena tak, aby postihovala jak nežádoucí předinsolvenční zápočty, tak i to, co k nim eventuálně vede (zejména nastolení možnosti započtení; viz níže). V důsledku popsané konstrukce se tak obě řečené úpravy mohou částečně překrývat, a to zejména v případě, kdy k nastolení možnosti započtení došlo před zahájením insolvenčního řízení, avšak k samotnému zápočtu došlo až v průběhu insolvenčního řízení (pak může podle okolností případu nastat i situace, kdy zápočet učiněný v průběhu insolvenčního řízení bude podle pravidel o insolvenčním zápočtu dle ust. § 20 IO „v pořádku“, ale „neprojde“ přes pravidla insolvenční odporovatelnosti[15]).

Pokud jde o pravidla insolvenčního zápočtu dle ust. § 20 IO, vzhledem k tomu, že insolvenční zápočet není těžištěm tohoto článku, nebudeme zabíhat do příliš velkých detailů této poměrně složitě konstruované úpravy. S určitou mírou zjednodušení lze říci, že pokud věřitel před či po zahájení insolvenčního řízení nabyl pohledávku proti úpadci a věděl či musel vědět o jeho platební neschopnosti, může být (při splnění některých dalších předpokladů) následný zápočet shledán neúčinným.[16] Systém pak funguje tak, že správce vymáhá pohledávku úpadce, věřitel ve sporu namítne zápočet a správce přijde s námitkou nepřípustnosti zápočtu dle ust. § 20 IO.[17]

Pokud jde o pravidla insolvenční odporovatelnosti, je namístě v první řadě uvést, že žádné z těchto pravidel není speciálně mířeno na zápočet, když jde o obecně konstruované skutkové podstaty, jejichž aplikovatelnost ve věci zápočtu až následně dovodila judikatura a doktrína. Dále je také namístě poznamenat, že většina skutkových podstat odporovatelnosti „pracuje“ s vírou věřitele (výjimkou jsou jen skutkové podstaty bezúplatného plnění a plnění, na nějž neměl věřitel nárok, kde se špatná víra věřitele ohledně úpadku úpadce nevyvratitelně implicitně předpokládá).[18]

Obecně lze říci, že v souvislosti s problematikou předinsolvenčního zápočtu má správce, který se rozhodne „pálit“ cestou insolvenční odporovatelnosti, potenciálně na výběr až tři „terče“[19] (metaforu s třemi terči[20] budeme v příspěvku používat i dále, a proto prosíme čtenáře, aby si tuto metaforu a její následné detaily podržel v paměti). Úvahu, kterou správce povede při rozmýšlení, na které „terče“ zacílí, lze dokumentovat na následující modelové situaci. Úpadce má závazek vůči věřiteli, který není schopen zaplatit, a tak se s věřitelem dohodne, že mu odprodá nějaké své aktivum. Je tedy uzavřena kupní smlouva s tím, že věřitel následně (avšak ještě před zahájením insolvenčního řízení) provede zápočet svého závazku zaplatit kupní cenu za předchozí závazek úpadce.

V případě, že dohodnutá výše kupní ceny neodpovídá tržní hodnotě vyvedeného aktiva, bude pro správce výhodnější napadnout celou kupní smlouvu se všemi jejími účinky a chtít dostat do podstaty zpět vyvedené aktivum než trvat na zaplacení kupní ceny. V takovém případě se tedy (prvním) „terčem“ stane celá kupní smlouva, jejíž neúčinnost bude správce tvrdit. Předpokladem samozřejmě je, že najde u kupní smlouvy nějaký jí vlastní důvod odporovatelnosti (to, že kupní smlouva nastolila situaci započitatelnosti, dostatečným důvodem pro odklizení všech jejích účinků, včetně účinku založení pohledávky úpadce, není).[21]

Pokud správce vyhodnotí, že sjednaná kupní cena byla odpovídající či dokonce výhodná (tedy, že by sám dotčené navrácené aktivum stejně za víc nezpeněžil), zaměří se na druhý „terč“, a tím bude nastolení možnosti započtení (Herbeiführung der Aufrechenbarkeit). To bude v kontextu naší kupní smlouvy znamenat usilování o to, aby na ni bylo nahlíženo jako na zbavenou (toliko) účinku nastolení možnosti započtení. V případě, že správce uspěje, kupní smlouva jako taková (tj. jako právní titul pohledávky úpadce vůči věřiteli) bude zachována a správce bude moci vymáhat pohledávku vůči věřiteli, která z ní vznikla. V souvislosti s tímto „terčem“ je namístě také uvést, že dle rakouského práva jen nastolení možnosti není subsumovatelné pod skutkovou podstatu zvýhodnění (ke zvýhodnění dojde až zápočtem), a je tak třeba případně aplikovat jiné skutkové podstaty (úmyslné zvýhodnění či odporování z důvodu vědomí o úpadku).[22] K okamžiku nastolení možnosti započtení se pak také posuzují další rozhodné skutečnosti, jako např. vědomí o úpadku, resp. zaviněné nevědomí o úpadku.[23]

Konečně je zde pak ještě třetí „terč“, a to samotný zápočet (Aufrechnungserklärung), který bude správce zvažovat zejména tehdy, pokud ostatní dva „terče“ nebudou přicházet z různých důvodů v úvahu. V této souvislosti je namístě také uvést, že některé skutkové podstaty odporovatelnosti nejsou omezeny jen na úkony úpadce, a tudíž je možné postihnout i jednostranný zápočet věřitele.[24] Vzhledem k tomu, že zápočet má zpětné účinky ke dni střetu započitatelných pohledávek, některé okolnosti podstatné pro relevantní skutkovou podstatu (např. vědomí či zaviněné nevědomí o úpadku) se posuzují k okamžiku nastolení možnosti započtení. Dále není od věci také uvést, že deklarace neúčinnosti dotčeného konkrétního zápočtu není překážkou pro to, aby se věřitel následně nepokusil o zápočet s jinou či na jinou pohledávku.[25]

Pokud jde o procesní rovinu, v soudní judikatuře je zavedena praxe, že insolvenční správce podává rovnou žalobu na plnění (ve shora uvedeném případě tedy žalobu na vrácení aktiva z neúčinné kupní smlouvy, anebo na zaplacení pohledávky v důsledku neúčinnosti nastolení možnosti započtení či ne­účinnosti samotného zápočtu), a otázka neúčinnosti se v rámci takového sporu řeší jako předběžná otázka.[26]

Rakouské právo tedy sice vychází z principu právní jistoty, ten však současně velmi silně koriguje, když dává správci poměrně velký prostor pro napadení zápočtu (či jemu předcházejících okolností). Hraničním určovatelem mezi oběma principy je v zásadě dobrá víra věřitele (věděl nebo nevěděl o úpadku), a to vztahovaná k okamžiku nastolení možnosti započtení (nikoli až k okamžiku samotného zápočtu). 

Německé právo 

Pokud jde o německou úpravu zápočtu v době úpadku, budeme se jí věnovat opět poněkud podrobněji. Důvody jsou v zásadě dva, a to jednak relativně malá myšlenková vzdálenost od úpravy české, a jednak to, že tato úprava je tradičně velmi silnou německou doktrínou detailně promýšlena a rozvíjena (a z takto nashromážděného intelektuálního jmění lze případně ledacos načerpat).

Současná úprava zápočtu v době úpadku je obsažena v insolvenčním řádu, který je účinný od roku 1999 (dále jen jako „InsO“) a na rozdíl od rakouské úpravy obsahuje i výslovnou úpravu, která se týká předinsolvenčního zápočtu. Výchozí pozice současné úpravy je opět založena na respektu k principu právní jistoty, když ust. § 94 InsO stanoví, že „Pokud je věřitel v době zahájení insolvenčního řízení na základě zákona nebo dohody oprávněn k započtení, není tím toto oprávnění insolvenčním řízením dotčeno.“[27] Tato výchozí pozice je ovšem následně částečně korigována ve prospěch principu spravedlnosti, a to v ust. § 96 odst. 1 bod 3 InsO, který stanoví, že „Započtení je nepřípustné, pokud insolvenční věřitel nabyl možnost započtení prostřednictvím odporovatelného právního jednání“[28] (pomíjíme další zákonné korekce, které nemají přímou souvislost s předinsolvenčním zápočtem). Toto ustanovení se vztahuje jak na předinsolvenční, tak na insolvenční zápočet.[29]

Citovaná úprava je chápána a aplikována následovně. Předmětem pozornosti není (až na jednu výjimku[30]) samotný zápočet, ale nastolení možnosti započtení (Herstellung der Aufrechnungslage ve smyslu ust. § 387 BGB, což je ekvivalent rakouského Herbeiführung der Aufrechenbarkeit). Současně je však třeba podotknout, že samotné nastolení možnosti započtení bez následného zápočtu není nic proti ničemu, protože až zápočtem dojde ke zvýhodnění (napadá se tedy vytvoření nastolení možnosti započtení, ale conditio sine qua non jakékoli akce správce je provedení následného zápočtu).[31] Na rozdíl od rakouské úpravy tak správce v zásadě přichází o třetí ze tří možných „terčů“.

Nastolení možnosti započtení před zahájením insolvenčního řízení se pak posuzuje podle obecných skutkových podstat odporovatelnosti s tím, že rozhodným okamžikem je právě nastolení možnosti započtení, a nikoli okamžik provedení zápočtu (v tom se německá úprava opět v zásadě shoduje s tou rakouskou). Z hlediska postižitelnosti nastolení možnosti započtení je pak lhostejné, zda k ní došlo tak, že věřitel vstoupil nejdříve do pohledávkové nebo závazkové pozice,[32] stejně tak je jedno, zda věřitel nabyl pohledávku originárně nebo derivativně.[33]

V souvislosti s nastolením možnosti započtení jsou podstatné dvě obecné skutkové podstaty odporovatelnosti, a to kongruentní a inkongruentní plnění (in,- kongruente Deckung) (ust. § 130, 131 InsO), u nichž je definičním odlišujícím znakem to, zda věřitel předtím měl nebo neměl právo požadovat dotčené plnění. Tyto skutkové podstaty jsou z hlediska předinsolvenčního zápočtu podstatné hlavně proto, že jsou formulovány tak, že umožňují postihovat i odpůrčí jednání osob, odlišných od úpadce, což je s hledem na textaci ust. § 96 odst. 1 bod 3 InsO, které hovoří o nabytí práva započítat věřitelem, zásadní (ostatní odpůrčí skutkové podstaty jsou formulovány tak, že jejich prostřednictvím lze napadat pouze právní jednání úpadce).[34]

Pokud si tyto obecné skutkové podstaty převedeme na nastolení možnosti započtení, pak takové nastolení bude kongruentní, pokud věřitel měl předtím právo na nastolení možnosti započtení, a inkongruentní, pokud takové právo neměl.[35] Příkladem takového inkongruentního plnění je modelová situace, která byla již uvedena v souvislosti s rakouským právem (věřitel má pohledávku za úpadcem, kterou úpadce není schopen splnit; oba se tedy dohodnou, že úpadce věřiteli prodá nějaký majetek a kupní cenu započtou za dluh úpadce), a to na základě myšlenky, že věřitel předtím žádný nárok na koupi majetku, a tudíž na nastolení možnosti započtení, neměl.[36] Příkladem kongruentního plnění je situace, kdy úpadce přečerpal svůj debetní účet do záporu a následně na účet došla nějaká suma peněz, kterou banka započetla na dluh z debetního účtu (banka měla předtím na základě smlouvy o vedení účtu právo na to, aby jí úpadce poskytl plnění při přečerpání debetního účtu).[37]

Význam rozlišování mezi kongruentním a inkongruentním plněním spočívá zejména v tom, že u kongruentního plnění musí správce dokazovat špatnou víru věřitele (věřitel věděl nebo musel vědět, že úpadce je platebně neschopný), kdežto u inkongruentního plnění může být správce této důkazní povinnosti (v závislosti na časové vzdálenosti od zahájení insolvenčního řízení) úplně zbaven (špatná víra věřitele se nevyvratitelně předpokládá, když tento prvek vůbec není součástí skutkové podstaty – jde svým způsobem o bezúplatné plnění).[38]

Celý takto koncipovaný systém funguje následovně. Je-li naplněna hypotéza ust. § 96 odst. 1 bod 3 InsO (tj. nastolení možnosti započtení naplňuje znaky skutkové podstaty odporovatelnosti), je předinsolvenční zápočet bez dalšího ze zákona neúčinný. Správce tedy nemusí podávat žádnou odpůrčí žalobu, ale může rovnou zahájit mimoinsolvenční nalézací řízení, v němž se bude domáhat zaplacení pohledávky úpadce vůči věřiteli. Věřitel se bude takovému nároku pravidelně bránit námitkou zániku pohledávky úpadce v důsledku před­insolvenčního zápočtu. Na tuto námitku pak bude reagovat správce tím, že vznese odpůrčí námitku ve vztahu k nastolení možnosti započtení.[39] Soud tak otázku odporovatelnosti posoudí v režimu předběžné otázky v rámci mimoinsolven­čního nalézacího řízení.

Z výše uvedeného je tak zřejmé, že německé právo je na tom (přes spoustu odlišností na úrovni detailů) podobně jako rakouské právo. Opět vychází z principu právní jistoty, který však následně významně koriguje, a to na základě kritéria dobré víry věřitele. 

Francouzské právo 

Francouzské řešení bylo zahrnuto do přehledu zejména pro demonstraci různosti řešení, a to i na úrovni kontinentální Evropy. Analýza francouzské úpravy je poněkud obtížnější, protože v roce 2016 došlo k rozsáhlé reformě Code civile, která se dotkla i problematiky zápočtu (v dílčích aspektech pak občas vystává otázka, nakolik je dosavadní judikaturní a doktrinální acquis nadále použitelné).

Francouzské právo tradičně vychází z toho, že k zápočtu může dojít třemi různými způsoby, a to (i) ze zákona (compensation légale), (ii) soudem v rámci soudního sporu (compensation jurisprudentielle) a (iii) dohodu stran (compensation conventionelle). Řečená reforma se dotkla i toho nejčastějšího způsobu, totiž zápočtu ze zákona. Dosud platilo, že k zániku pohledávek, naplňujících předepsané podmínky, došlo bez dalšího automaticky v okamžiku, kdy se střetly (tzn. i bez vědomí dotčených stran).[40] Napříště došlo k modifikaci v tom smyslu, že podmínkou realizace zápočtu ze zákona je jeho uplatnění jednou ze stran, čímž dojde zpětně k zániku pohledávek k okamžiku jejich střetu[41] (zdá se tedy, že tato nová koncepce má se zápočtem se zákona společné už spíše jen jméno, když se svým obsahem reálně rovná českému jednostrannému zápočtu).

Pokud jde o zápočet v prostředí insolvence, zdá se, že francouzské právo si nezvolilo jako výchozí princip právní jistoty, který by následně korigovalo ve prospěch principu spravedlnosti (jako shora uvedené cizí právní řády), ale postupuje opačně, když jako výchozí volí princip spravedlnosti. Po zjištění úpadku totiž platí obecné pravidlo, že úpadce po zjištění úpadku nesmí platit na své předinsolvenční pohledávky (čl. L622-7 Code de commerce), což je vykládáno také jako zákaz insolvenčního zápočtu.[42] Tím se zřejmě bez dalšího během insolvenčního řízení vyřazují z funkce dva ze tří možných způsobů zápočtu, a sice zápočet ze zákona a smluvní zápočet.[43] Zbývá pak jen soudní (to je zápočet učiněný rozhodnutím insolvenčního soudu), pro který jsou nastaveny speciální podmínky, a to podmínka blízkosti započítávaných pohledávek (créances connexes)[44] a podmínka přihlášení pohledávky věřitele do insolvenčního řízení.[45] V této souvislosti je evidentní, že právě kritérium blízkosti představuje onen korektiv směrem k principu právní jistoty, neboť legitimní spoléhání se na možnost zápočtu bude v praxi nastávat právě v případě vzájemně blízkých pohledávek.

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že právě ohledně podmínky blízkosti pohledávek byly a jsou vedeny rozsáhlé debaty. Francouzský Cour de cassation se v průběhu času ukázal jako příznivce relativně benevolentního výkladu této podmínky. Není tak kupř. nutné, aby obě vzájemné pohledávky vznikly ze stejné smlouvy, ale postačuje, když vyplývají ze stejné rámcové smlouvy či z téže globální právní operace, či z rámce vývoje obchodních vztahů dotčených smluvních stran; zkrátka má se za to, že postačuje, pokud jsou právní tituly, z nichž pohledávky vznikly, ekonomicky spojeny.[46] Tentýž soud pak připustil, aby charakter blízkosti pohledávek byl založen i tím, že ještě před période suspecte uzavřou úpadce a věřitel, který o eventuálně již nastalém úpadku úpadce nic neví (tj. je v dobré víře), dohodu o zápočtu dotčených pohledávek (čímž tak fakticky podají důkaz o ekonomické souvislosti mezi pohledávkami).[47] Současně však platí, že ona blízkost pohledávek nesmí být stranami uměle založena právě s úmyslem získání možnosti zápočtu v průběhu insolvenčního řízení.[48]

Pokud jde o problematiku předinsolvenčního zápočtu, výslovná úprava opět chybí (zápočet se posuzuje podle skutkových podstat odporovatelnosti, které na zápočet výslovně nemyslí). Do zmíněné reformy, která změnila povahu zápočtu ze zákona, se mělo za to, že zápočet ze zákona zásadně napadnout nelze, protože k němu dochází nezávisle na vůli stran[49] (udržitelnost této pozice po nově pojatém zápočtu ze zákona je však zřejmě dost pochybná). V každém případě (před i po reformě) však platí, že pokud strany uměle nastolily podmínky započitatelnosti (myšlenka podobná rakouské či německé konstrukci), pak ani zápočet ze zákona neobstojí (bude z důvodu odporovatelnosti neplatný, bez toho, aby současně byla nějak dotčena platnost vzniku dotčených pohledávek[50]). Pokud jde o zápočet soudní, zde se tradičně drží pozice, že ten jakkoli napadnout nelze, protože se vychází z předpokladu, že soud by zápočet založený na jakémkoli podvodném schématu nepovolil.[51] Konečně, pokud jde o smluvní zápočet, ten je napadnutelný v případě, že věřitel nebyl v době jeho smluvení v dobré víře (tj. věděl o úpadku úpadce) a zároveň nebyla dána blízkost započítaných pohledávek (k pojmu blízkost viz výše).[52]

Pokud jde o nástroj napadení v oblasti předinsolvenčního zápočtu, tím je insolvenční odpůrčí žaloba správce. Předmětem žaloby je samotný zápočet a určitou zvláštností je fakt, že od roku 1985 jejím následkem není neúčinnost, ale neplatnost dotčeného právního úkonu (tj. má účinek vůči všem).[53]

Lze tedy shrnout, že francouzské právo (na rozdíl od jiných srovnávaných právních řádů) vychází z principu spravedlnosti, který následně „změkčuje“ ve prospěch principu právní jistoty. Na rozdíl od předchozích třech právních řádů si francouzský právní řád vedle kritéria dobré víry věřitele vyvinul ještě další vlastní korektiv, a tím je blízkost započítávaných pohledávek. V procesní rovině je výsledkem napadení zápočtu nikoli jeho neúčinnost, ale (dokonce) neplatnost zápočtu. 

Závěr k prvnímu dílu 

Po deskripci relevantních pravidel dotčených právních řádů je zřejmě namístě si ujasnit, co z těchto úprav vlastně souhrnně vyplývá:

• V první řadě je zřejmé, že žádná ze zkoumaných úprav není absolutně extrémní v tom smyslu, že by bez dalšího aplikovala princip právní jistoty či spravedlnosti. I anglická úprava, která je bezesporu nejblíže principu právní jistoty, obsahuje výjimku pro případ, že věřitel o úpadku věděl.

• Ve druhé řadě je zřejmé, že všechny čtyři úpravy, přes řadu odlišností, používají (více či méně) jako kritérium pro přilnutí k principu právní jistoty či spravedlnosti dobrou či špatnou víru věřitele (ohledně vědomí úpadku úpadce). Jinak řečeno, „předbíhat ve frontě“ se nemá, nicméně pokud věřitel nevěděl, že se má postavit do „fronty“, bude jeho „předběhnutí“ omluveno; pokud to naopak věděl (či měl vědět), pak jeho „předběhnutí“ nebude tolerováno a bude poslán ve „frontě“ zpět na to místo, kam se podle příslušných pravidel měl postavit. Francouzské právo kromě toho ještě pracuje s relativně objektivizovaným kritériem blízkosti pohledávek.

• Ve třetí řadě, pokud jde o časový okamžik posuzování dobré víry věřitele, zejména právní řády germánského okruhu projevují tendenci za rozhodnou nepovažovat dobrou víru věřitele v okamžiku zápočtu, ale už v okamžiku nastolení možnosti započtení (a to bez ohledu na to, zda je napadán zápočet či nastolení možnosti započtení).

• Ve čtvrté řadě je zřejmé, že každá ze zkoumaných úprav si cestou judikatury (a to přes velmi rozdílně nastavené skutkové podstaty odporovatelnosti, které se zápočtem výslovně nepočítají) vždy našla cestu k tomu, aby cestou odpůrčího práva postihla předinsolvenční zápočty, kde věřitel nebyl v dobré víře.

• V páté řadě je myslitelné namítat jak neúčinnost samotného právního úkonu zápočtu, tak dokonce i právního úkonu, jehož důsledkem je (teprve) nastolení možnosti započtení. 

Pokračování v příštím čísle (se zaměřením na východiska českého řešení předinsolvenčního zápočtu a konkrétní možnosti řešení předinsolvenčního zápočtu v českém právu). 

*
Oba autoři tímto – pro potřebu čtenářů vyhodnotit relevanci a korektnost předkládaných argumentů a právních názorů – uvádějí, že v zastoupení insolvenčních správců vedou odpůrčí soudní spory, jejichž předmětem je neúčinnost zápočtu, a současně nikdy nevedli tentýž typový spor v zastoupení odpůrců. Nelze tak vyloučit, že autoři podvědomě optují ve prospěch co nejširší možnosti odporovatelnosti zápočtu. Oba autoři nicméně současně čestně prohlašují, že předkládané argumenty nejsou výsledkem jakékoli jejich úmyslné manipulace a že za nimi upřímně stojí. Žádné podstatné argumenty ve vztahu k jimi vymezenému tématu nebyly ze strany autorů také zamlčeny.

 

Autor Mgr. Tomáš Troup, LL.M., je advokátem v Praze a odborným pracovníkem Centra právní komparatistiky při Právnické fakultě UK a JUDr. Adam Rakovský je advokátem v Praze. 



[1] Viz zejména argument: „Když můžu započítat po zahájení insolvenčního řízení, tak proč bych nemohl započítat před zahájením insolvenčního řízení.“

[2] V rámci snahy o jednotně používanou terminologii v tomto článku jsme se rozhodli používat pojem „úkon“, a nikoli „jednání“. Primárním důvodem je fakt, že český insolvenční zákon používá pojem „úkon“, sekundárním je fakt, že už podle staré právní doktríny (F. Štajgr: Konkursní právo, 1. vydání, Všehrd, Praha 1947, str. 262) termín „úkon“ měl širší obsah než termín „jednání“ (což je v případě odporovatelnosti zřejmě žádoucí), konečně terciálním důvodem je fakt, že termín „úkon“ se nám jednoduše líbí víc.

[3] Ust. 1982 o. z.

[4] Viz systematika části čtvrté, hlavy I., dílu 7 občanského zákoníku z roku 2012, tutéž systematiku měl i předchozí občanský zákoník z roku 1964.

[5] Viz např. R. Goode: Principles of Corporate Insolvency Law, 4. vydání, Sweet & Maxwell, London 2011, marg. č. 9.18; C. Jeremias: Internationale Insolvenzaufrechnung, 1. vydání, Mohr Siebeck, Tübingen 2005, str. 119 a násl.

[6] V této souvislosti viz např. http://reference.findlaw.com/lawandeconomics.html.

[7] C. Jeremias, op. cit. sub 7, str. 130 a násl.

[8] Tím není dotčena jeho případná cennost při řešení speciálních typových situací, jako např. zápočtů na finančním trhu, které však v tomto příspěvku neřešíme.

[9] R. Goode, op. cit. sub 7, marg. č. 9.01.

[10] Tamtéž, marg. č. 9.07.

[11] Čl. 14.25, odst. 6 insolvenčních pravidel (Insolvency Rules) z roku 2016 (dostupné např. na http://www.legislation.gov.uk/uksi/2016/1024/article/14.25/made).

[12] R. Goode, op. cit. sub 7, marg. č. 13.82.

[13] Tamtéž, marg. č. 13.94.

[14] Ve věci insolvenčního zápočtu přibyla jen speciální úprava pro situaci zápočtu na finančním trhu (viz ust. § 20 odst. 4 IO).

[15] B. König: Die Anfechtung nach der Insolvenzordnung, Handbuch für die Praxis, 5. vydání, Manz, Wien 2014, marg. č. 14/4.

[16] C. Jeremias, op. cit. sub 7, str. 154.

[17] A. Konecky, G. Schubert: Insolvenzgesetze, Kommentar, Manz (on line), Wien, § 20, marg. č. 55.

[18] § 27-31 IO.

[19] B. König, op. cit. sub 17, str. 336 a násl.

[20] V této souvislosti se jaksi nabízí hovořit o předmětu řízení, nicméně s ohledem na to, že předmětem řízení může být (a pravidelně také bude) nárok na plnění, a nikoli neúčinnost, která se bude řešit jako předběžná otázka, rozhodli jsme se pro metaforu „terče“.

[21] B. König, op. cit. sub 17, marg. č. 14/16-17. V této souvislosti jen pro úplnost podotýkáme, že rakouské právo nemá speciální skutkovou podstatu insolvenční odporovatelnosti pro nepřiměřenost plnění (v tomto směru výslovně postihuje jen bezúplatné plnění); viz ust. § 28-31 IO.

[22] B. König, op. cit. sub 17, marg. č. 14/7.

[23] Tamtéž, marg. č. 14/7-9.

[24] Viz např. ust. § 30 odst. 1, bod 2 a 3, § 31 odst. 1, bod 1 InsO.

[25] B. König, op. cit. sub 17, marg. č. 14/10-15.

[26] Tamtéž, marg. č. 17/1 a násl.

[27] „Ist ein Insolvenzgläubiger zur Zeit der Eröffnung des Insolvenzverfahrens kraft Gesetzes oder auf Grund einer Vereinbarung zur Aufrechnung berechtigt, so wird dieses Recht durch Verfahren nicht berührt“ (překlad prvního autora článku).

[28] „Die Aufrechnung ist unzulässig, (…) wenn ein Insolvenzgläubiger die Möglichkeit der Aufrechnung durch eine anfechtbar Rechtshandlung erlangt hat“ (překlad prvního autora článku).

[29] H. P. Kirshhof, R. Sturner a kol.: Münchener Kommentar zur Insolvenzordnung, svazek 2, 3. vydání, C. H. Beck, München 2013, § 96, marg. č. 28.

[30] Tato výjimka je dána textací ust. § 96 odst. 1 bod 1. InsO, která hovoří o možnosti zápočtu insolvenčním věřitelem. Z toho pak vyplývá, že pokud právo započítat měl pouze úpadce a ten ho před zahájením insolvenčního řízení také využil, pak tato situace není „kryta“ právě zmíněným ustanovením. V takovém případě může správce odpůrčí žalobou napadnout přímo zápočet (pokud jsou dány obecné podmínky odporovatelnosti) (H. P. Kirshhof, R. Sturner a kol., op. cit. sub 31, § 96, marg. č. 37).

[31] Tamtéž, § 96, marg. č. 28.

[32] C. Jeremias, op. cit. sub 7, str. 148-149.

[33] M. Pluta: Insolvenzaufrechnung und der Grundsatz der par conditio creditorum, 1. vydání, Ernst und Werner Gieseking, Bielefeld 2009, str. 60.

[34] C. Jeremias, op. cit. sub 7, str. 149.

[35] Tamtéž, str. 152.

[36] Tamtéž.

[37] Tamtéž.

[38] M. Pluta, op. cit. sub 35, str. 62.

[39] H. P. Kirshhof, R. Sturner a kol., op. cit. sub 31, § 96, marg. č. 37.

[40] Srov. původní znění čl. 1290 Code civil.

[41] Srov. aktuální znění čl. 1347 Code civil.

[42] Tamtéž.

[43] C. Saint-Alary-Houin: Droit des entreprises en difficulté, 8. vydání, LGDJ – Lextenso éditions, Paris 2013, str. 448 a násl.

[44] L622-7 Code de commerce.

[45] Viz např. rozhodnutí Cour de cassation ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 10-16758, in www.legifrance.gouv.fr.

[46] Např. rozhodnutí Cour de cassation ze dne 5. 4. 1994, sp. zn. 92-13989, ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 02-19129, ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 01-17762, to vše in www.legifrance.gouv.fr.

[47] Např. rozhodnutí Cour de cassation ze dne 20. 2. 1996, sp. zn. 94-10183, nebo ze dne 9. 12. 1997, sp. zn. 95-12651, to vše in www.legifrance.gouv.fr.

[48] Např. rozhodnutí Cour de cassation ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 97-14430, in www.legifrance.gouv.fr.

[49] Např. C. Saint-Alary-Houin, op. cit. sub 45, str. 738.

[50] To lze demonstrovat na jednom judikaturně řešeném případu. Pan A půjčil panu B určitou částku, a panu A tak vznikla pohledávka ve výši X. Pan B se dostal do úpadku, a tak pan B uzavřel s panem A smlouvu o úplatném převodu nemovitosti, z níž vznikla pohledávka panu A ve výši X + Y. Pohledávka pana A a pohledávka pana B ve společné výši X zanikly bez dalšího zápočtem ze zákona a zbytek pohledávky pana A ve výši Y byl zaplacen na notářský účet. Cour de cassation rozhodl, že smlouva o převodu nemovitosti je platná, avšak zápočet ze zákona je neplatný (rozhodnutí Cour de cassation ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 98-11093, in www.legifrance.gouv.fr).

[51] C. Saint-Alary-Houin, op. cit. sub 45, str. 739.

[52] Tamtéž.

[53] Tamtéž, str. 728.