oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Zamítnutí insolvenčního návrhu

publikováno: 30.10.2012

Závěr o nutném rozsáhlém dokazování přesahujícím rámec insolvenčního řízení (ovšem řádně odůvodněný a tedy způsobilý přezkoumání) může obstát jako důvod zamítnutí věřitelova insolvenčního návrhu pro nedoložení jeho aktivní legitimace, nikoli jako důvod zamítnutí tohoto návrhu pro neosvědčení úpadku.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. KSPA 59 INS 11383/2010, 3 VSPH 134/2011

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích usnesením č. j. KSPA 59 INS 11383/2010-A-33 ze dne 10. 1. 2011 zamítl insolvenční návrh věřitele Deutsche Leasing ČR, s. r. o. (dále jen navrhovatel) a rozhodl, že navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení 9900 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že insolvenční řízení proti dlužníku Š. K. (dále jen dlužník) bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu navrhovatele dne 4. 10. 2010. Navrhovatel se domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka a o prohlášení konkursu na jeho majetek s tvrzením, že na základě leasingové smlouvy č. 132910209 uzavřené dne 13. 3. 2009 má za dlužníkem splatnou pohledávku v celkové výši 954 574,90 EUR představující dlužné leasingové splátky, úrok z prodlení a smluvní pokutu. Tyto nároky dokládal leasingovou smlouvu, všeobecnými smluvními podmínkami ze dne 1. 11. 2008, protokolem o převzetí předmětu leasingu, výpovědí leasingové smlouvy a vyúčtováním pohledávky ze dne 15. 4. 2010. Jako dalšího věřitele dlužníka označil Pragotechnik, s. r. o. s pohledávkou ve výši 283 499 Kč a ve výši 2400 EUR.

Dlužník požadoval zamítnutí insolvenčního návrhu. Namítal, že není předlužen, neboť souhrn jeho závazků nepřevyšuje hodnotu jeho majetku. Nesouhlasil s navrhovatelovým vyúčtováním smluvní pokuty a její výší (884 949,16 EUR z předmětu leasingu v ceně 902 000 EUR bez DPH) s tím, že je v rozporu s dobrými mravy. Pohledávku Pragotechnik, s. r. o. ve výši 283 499 Kč označil jako neoprávněnou s argumentem, že platba nájemného byla vyloučena v čl. VII/b smlouvy o nájmu ze dne 4. 6. 2008. Na výzvu soudu dlužník předložil seznam majetku (nemovitostí, movitých věcí a pohledávek), závazků a zaměstnanců s tím, že ostatní závazky uvedené v seznamu buď nejsou ještě splatné, nebo byly započteny proti jeho pohledávkám.

Při jednání insolvenční navrhovatel doplnil, že výše jeho pohledávky za dlužníkem činí k 27. 9. 2010 částku 9 888 288,30 Kč, a že dlužníkem reklamované vady na předmětu leasingu nemají na placení leasingových splátek vliv, neboť v souladu s všeobecnými leasingovými podmínkami mohl dlužník převzetí předmětu leasingu odmítnout, případně je řešit s dodavatelem. Dodal, že dlužníkem vydaný přívěs UMIKOV, k němuž byla sjednána smlouva o zajišťovacím převodu práva, zřejmě ještě nebyl zpeněžen a jeho hodnota se tedy nepromítla do celkové výše pohledávky vůči dlužníku. Navrhovatel trval na tom, že dlužník je v úpadku, neboť i podle svých vlastních tvrzení má více věřitelů. Zjevně zastavil platby vůči svým dalším věřitelům, což je i bez důkazů prokázáno zákonnou fikcí založenou na tom, že dlužník je s platbami v prodlení po dobu více než 3 měsíce. Poukázal rovněž na nízké zůstatky na účtech dlužníka uváděné jím ve vyjádření k věci. Stran námitky uplatnění smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy odkázal na příslušná ustanovení obchodního zákoníku.

Dlužník nadále nesouhlasil s insolvenčním návrhem s tím, že správná výše jeho závazku vůči navrhovateli činí toliko 340 321,50 EUR (v přihlášce navrhovatele jsou zjevně dvakrát započítány dlužné leasingové splátky), a že s ohledem na obsah nájemní smlouvy neuznává pohledávku Pragotechnik, s. r. o., vůči níž má navíc sám pohledávku ve výši 830 000 Kč s příslušenstvím, která je předmětem soudního řízení u Městského soudu v Praze. Závazek ve výši 2,5 mil. Kč byl započten proti pohledávce za BERIL EXIM, s. r. o. Ostatní dlužníkovy závazky nejsou po splatnosti, a tedy nemá více věřitelů.

Při jednání soud prvního stupně k důkazu konstatoval listiny, a to výpis z katastru nemovitostí a zprávu Magistrátu města Pardubice-odboru dopravy, které potvrdily údaje uvedené dlužníkem v jeho vyjádření a seznamu majetku, a dále konstatoval zprávu České spořitelny, a. s. o zůstatku na účtu, zprávu Československé obchodní banky, a. s. o pohybech na účtu a sdělení Komerční banky, a. s. a GE Money bank, a. s. o tom, že dlužník není jejich klientem. Kromě navrhovatele a Pragotechnik, s. r. o. se žádný jiný věřitel o svoji pohledávku nepřihlásil.

Soud prvního stupně-odkazuje na § 3 odst. 1 a 2, § 97 odst. 1 a 3, § 103 odst. 2 a § 143 odst. 1 a 2 IZ - vyšel při svém rozhodování z toho, že dlužník s insolvenčním návrhem nesouhlasí, když namítá nesprávnou výši navrhovatelem uplatněné pohledávky co do výše dluhu z titulu nezaplacených leasingových splátek a co do smluvní pokuty, jež je podle něj v rozporu s dobrými mravy. Pohledávku navrhovatelem dalšího označeného věřitele neuznává s ohledem na ujednání nájemní smlouvy, a rovněž namítl, že mezi nimi existují vzájemné pohledávky. V tom směru může být významným výsledek řízení vedeného před Městským soudem v Praze o žalobě dlužníka proti Pragotechnik, s. r. o., neboť v případě dlužníkova úspěchu v této věci nelze vyloučit zánik pohledávky věřitele započtením. Jiné splatné závazky dlužníka zjištěny nebyly, na základě uveřejněné výzvy k podávání přihlášek se žádný další věřitel nepřihlásil. Zastavení plateb dalším věřitelům navrhovatel nijak nedokládal. Ze seznamu majetku a závazků dlužníka vyplynulo, že vlastní nemovitosti a movité věci v celkové hodnotě cca 10,3 mil. Kč a pohledávky v nominální výši 19 814 750 Kč, jeho vykazované závazky činí celkem 13 863 319 Kč a do výše 8 667 319 Kč jsou již splatné.

Po zhodnocení stanovisek účastníků a jimi předložených i dalších vyžádaných listin dospěl soud k závěru, že pro osvědčení úpadku dlužníka by musel konat rozsáhlé dokazování, čímž by fakticky suploval činnost soudu nalézacího a nahrazoval sporné řízení. K tomu soud poukázal na bod VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, které pokládá za aplikovatelné i v poměrech insolvenčního řízení, a podle nějž povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku) nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, nebo o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, prováděl dokazování, nicméně není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh (bez ohledu na to, zda účastníci učinili důkazní návrhy ve výše uvedeném směru či nikoliv) zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů. Shodně se vyjádřil Nejvyšší soud i v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 204/2003 ze dne 31. 1. 2006. Soud při rozhodování vzal také v úvahu, že rozhodnutím o úpadku dlužníka je zasahováno do práv příslušného subjektu nesrovnatelně větší měrou než rozhodnutím, jež toliko ukládá jedinou konkrétní povinnost - obvykle zaplatit určitou sumu peněz.

Protože z těchto důvodů soud shledal, že úpadek dlužníka nebyl osvědčen, navrhovatelův insolvenční návrh zamítl a úspěšnému dlužníkovi podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.) přiznal proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích se navrhovatel včas odvolal. Požadoval, aby je odvolací soud změnil a rozhodl o zjištění úpadku dlužníka, neboť k tomu podle navrhovatelova názoru všechny zákonné podmínky byly splněny. Svoji splatnou pohledávku za dlužníkem navrhovatel v souladu s § 105 IZ doložil. Dlužník zpochybňoval jen její uplatněnou výši (9 989 288,30 Kč) s tím, že-jak při jednání uvedl-jeho závazek vůči navrhovateli činí (jen) 340 321,50 EUR (tj. 8 967 458,35 Kč). V této výši tedy předmětný dluh uznal. Tomu odpovídá i dlužníkem zmiňovaný návrh splátkového kalendáře, který-jak uvedl-pro podání navrhovateli insolvenčního návrhu již plnit ani nezačal. V tomto splátkovém kalendáři se dlužník zavázal uhradit navrhovateli dlužné leasingové splátky v celkové výši 68 446,07 EUR (1 803 553,90 Kč) v měsíčních termínech od 15. 10. 2010. do 15. 1. 2011, a tedy tento svůj dluh dle § 323 odst. 1 ve spojení s § 407 obchodního zákoníku písemně uznal. Námitka rozporu smluvní pokuty s dobrými mravy je podle navrhovatele zjevně opodstatněná, když byla sjednána mezi podnikateli, v režimu obchodního zákoníku, a jejím účelem je poskytnout věřiteli ochranu před škodou, kterou bylo možné v dané věci předpokládat. Její výši navrhovatel posléze snížil o výnos z prodeje předmětu leasingu, tj. o částku 774 005,71 EUR, takže nadále ji uplatňuje jen ve výši 253 412,29 EUR, jak uvedeno v přihlášce.

Navrhovatel nesouhlasil se závěry soudu o neosvědčení plurality věřitelů, když dlužník při jednání uvedl, že vůči svému bývalému právnímu zástupci - advokátu JUDr. J. S. - má závazek za poskytnuté právní služby ve výši 167 840 Kč. Tento nárok doložil vystavenou fakturou ze dne 15. 10. 2010 splatnou téhož dne. Označeného advokáta je tedy nutno považovat za dalšího dlužníkova věřitele. Navíc dlužník zmínil i svoje prodlení s placením závazků vůči Československé obchodní bance, a. s., a i když tvrdil, že zpožděné platby provádí ještě v daném měsíci splatnosti, soud v této věci žádná další zjištění nečinil. Z uvedeného je podle navrhovatele zřejmě, že kromě něj má dlužník splatné závazky i vůči dalším věřitelům. Argument soudu, že nedoložil zastavení dlužníkových plateb i vůči jiným věřitelům, považuje navrhovatel za bezpředmětný za situace, kdy bylo doloženo, že dlužník vůči němu neplní své závazky déle než 3 měsíce, svoje platby této podstatné části svých dluhů zastavil, a tudíž je nastolena domněnka podmínky úpadku dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, totiž že dlužník není schopen své peněžité závazky plnit.

Podle názoru navrhovatele tak provedené důkazy nasvědčovaly splnění podmínek pro zjištění dlužníkova úpadku, a pokud soud neměl v tom směru navrhovatelova tvrzení a důkazní návrhy za dostatečné, měl ho vyzvat k jejich doplnění dle § 118a o. s. ř. Jestliže tak soud neučinil a navrhovatel měl tudíž svoje procesní povinnosti za splněné, je napadené usnesení překvapivým rozhodnutím, a jako takové je postiženo vadou, jež mohla mít za následek jeho věcnou nesprávnost.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost).

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 143 odst. 1 a 2 téhož zákona zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ). Teprve pokud navrhovatel prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže navrhovateli existenci splatné pohledávky vůči dlužníku nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh bez dalšího dle § 143 odst. 2 IZ zamítnout, tedy bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

V otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na insolvenčním navrhovateli. Proto mu § 103 odst. 2 a 3 IZ - co do povinných náležitostí insolvenčního návrhu, jejichž absence vede v režimu § 128 odst. 1 a 2 IZ k odmítnutí insolvenčního návrhu - zvlášť ukládá uvést v návrhu i skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, označit důkazy, kterých se k prokázání těchto skutečností dovolává, a rovněž takto označené důkazy, včetně přihlášky pohledávky jakožto speciální přílohy předepsané v § 105 IZ, k návrhu připojit. Uvedenému odpovídají i nároky na kvalitu navrhovatelem nabízených důkazních prostředků a vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání jeho aktivní legitimace určen. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu vykonatelnosti jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím. Rozhodnutí o tomto jeho právu totiž není úkolem dané fáze insolvenčního řízení.

Teprve pokud navrhovatel svoji splatnou pohledávku za dlužníkem doloží, prokáže své oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval. Při zkoumání dlužníkova úpadku však již soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ).

Shodně se vyslovil Nejvyšší soud např. v usnesení č. j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29. 4. 2010 (publikovaném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zde vysvětlil, že se pro fázi insolvenčního řízení předcházející vydání rozhodnutí o úpadku prosadila prostřednictvím § 86 IZ zásada vyšetřovací, jejíž existence i v poměrech občanského soudního řádu vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení. Povinnost insolvenčního soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku se pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. V tomto rozhodnutí se dovolací soud přihlásil k závěrům vyjádřeným pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež soud prvního stupně v napadeném usnesení zmínil, to však - pro poměry insolvenčního řízení - jen ve vztahu ke zkoumání aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele, nikoli ve vztahu ke zjišťování úpadku dlužníka, jež se řídí zásadou vyšetřovací. V té souvislosti dovolací soud vyslovil, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, a proto není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Současně dovolací soud zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soudu zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Z pohledu těchto východisek je třeba chápat úpravu meritorního rozhodování o insolvenčním návrhu věřitele obsaženou v § 133 IZ. Ta je zjevně vybudována na zásadě, že o věřitelově návrhu soud vždy nařídí jednání (a tedy provede dokazování podle § 122 a násl. o. s. ř.) v případě sporu o úpadek, tj. pokud rozhodnutí závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, ledaže se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a o návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.

Dále nutno zdůraznit, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu. Z toho plyne, že rozhodnutí o insolvenčním návrhu věřitele musí být vždy odůvodněno, a ve smyslu § 167 odst. 2 o. s. ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, či které důkazy neprovedl a z jakého důvodu, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál.

Soud zamítl navrhovatelův insolvenční návrh s odůvodněním, že k osvědčení dlužníkova úpadku (dovozovaného navrhovatelem ve formě insolvence podle § 3 odst. 1 IZ) by bylo zapotřebí provést rozsáhlé dokazování, pro které není v insolvenčním řízení prostoru. Nejenže soud nikterak neobjasnil, které - z hlediska zjištění dlužníkova úpadku rozhodné - skutečnosti jsou sporné (a z jakého důvodu) a jaké konkrétní důkazy by musely být v tom směru provedeny, ale především přehlédl výše zmíněnou konstantní insolvenční judikaturu, podle níž závěr o nutném rozsáhlém dokazování přesahujícím rámec insolvenčního řízení (ovšem řádně odůvodněný a tedy způsobilý přezkoumání) může obstát jen jako důvod zamítnutí věřitelova insolvenčního návrhu pro nedoložení jeho aktivní legitimace, nikoli jako důvod zamítnutí tohoto návrhu pro neosvědčení úpadku, neboť právě jeho zkoumání (v důkazním prostoru ovládaném vyšetřovací zásadou) je v dané fázi insolvenčního řízení jejím předmětem. Přitom k tomu, zda navrhovatel prokázal svoji věcnou legitimaci, tj. zda doložil svoji pohledávku za dlužníkem (ať již v jakékoli výši) a její splatnost, se soud nijak zřetelně nevyslovil, ačkoli bez závěru o doložení této legitimace není pro zkoumání úpadku dlužníka místa. Žádné vlastní skutkové a právní závěry pak nenabídl ani ohledně pohledávek navrhovatelem označené Pragotechnik, s. r. o., která své pohledávky za dlužníkem uplatnila přihláškou. Stejně jako ve vztahu k pohledávkám navrhovatele se tu soud v zásadě omezil jen na reprodukci stanovisek účastníků, včetně poukazu na tvrzenou vzájemnou, nijak neidentifikovanou, pohledávku dlužníka za Pragotechnik, s. r. o., již uplatnil soudně. Hypotetická úvaha soudu, že v případě přísudku žalované pohledávky dlužníku by mohla být užita k započtení, je bez významu za situace, kdy započtecí úkon učiněn nebyl, a kdy tedy tato skutečnost, jež by za zákonných podmínek mohla zánik věřitelovy pohledávky přivodit, nenastala. Užití úvahy soudu o možném budoucím započtení pohledávky Pragotechnik, s. r. o. přitom nijak nesvědčí tomu, že tuto pohledávku měl za neosvědčenou, ale právě naopak.

Z hlediska zkoumání podmínek úpadku insolvencí spočívajících v mnohosti věřitelů s pohledávkami splatnými déle než 30 dnů [§ 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ] navíc zjevně absentují též konkrétní skutková zjištění, jež soud učinil (měl učinit) z dlužníkem předloženého seznamu jeho závazků (v němž je mimo jiné uveden např. závazek z půjčky vůči A. B. ve výši 2,5 mil. Kč splatný v roce 2007, s nesrozumitelnou poznámkou dlužníka o započtení vůči jeho pohledávce za jinou osobou). V tom ohledu je opodstatněná i KSPA 59 INS 11383/2010 –A - navrhovatelova výtka, že se soud nijak nevypořádal s tvrzením dlužníka o jeho splatném závazku vůči bývalému právnímu zástupci - advokátu JUDr. J. S.ve výši 167 840 Kč, který při jednání konaném dne 15. 12. 2010 výslovně zmínil a doložil vystavenou fakturou. Ohledně podmínky úpadku dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ (popř. ve spojení s § 3 odst. 2 IZ) spočívající v platební neschopnosti dlužníka se soud omezil jen na konstatování, že navrhovatel nedoložil dlužníkovo zastavení plateb.

Z protokolu o jednání ovšem dále vyplývá, že ve skutečnosti soud žádná rozhodná skutková zjištění stran osvědčení či neosvědčení úpadku dlužníka (ani k primární otázce navrhovatelovy aktivní legitimace) nabídnout nemohl. Tato zjištění za dané procesní situace mohla vzejít jen z dokazování provedeného při jednání (žádná z výjimek, za nichž dle § 133 IZ lze rozhodnout o insolvenčním návrhu věřitele bez jednání a bez provedeného dokazování, naplněna nebyla). K dokazování však podle protokolovaného průběhu jednání nedošlo, když soud zaznamenal pouze to, že konstatoval listiny založené pod uvedenými označeními jednotlivých dokumentů elektronického spisu. I v insolvenčním řízení je třeba aplikovat úpravu obsaženou v § 129 odst. 1 o. s. ř., dle níž se důkaz listinou provádí (pouze) tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Jestliže není důkaz listinou proveden nebo je proveden jiným než zákonem předvídaným způsobem, nelze než konstatovat, že dokazování nebylo provedeno řádně. Zjištění, která by soud jako zásadně významná pro právní posouzení věci z takto vadně provedených důkazů učinil, nemůže vzít za podklad pro své rozhodnutí.

Z uvedeného je zřejmé, že žádný z účastníky nabídnutých listinných důkazů či jiných důkazů, jejichž provedení se ve smyslu § 86 IZ jevilo k osvědčení dlužníkova úpadku potřebným, soud prvního stupně neprovedl.

Lze tedy uzavřít, že napadené usnesení nejenže je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, ale soud v něm přijal závěr o neosvědčení úpadku dlužníka, přestože navrhovatelův insolvenční návrh řádně neprojednal a na jakékoli dokazování rozhodných skutečností nepřípustně zcela rezignoval.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení dle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. zrušil a dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

 

Právní věta JUDr. Oldřich Řeháček, Ph.D., advokát a insolvenční správce se zvláštním povolením v Praze.