oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Žalobní návrhy ve věcech nároků podle zákona č. 82/1998 Sb.

autor: JUDr. Zdeněk Jankovský ml.
publikováno: 08.03.2013

Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, upravuje podmínky, za nichž se fyzické i právnické osoby mohou domoci náhrady škody proti státu a územním samosprávným celkům, způsobené jim při výkonu státní moci státem a územním samosprávným celkem v přenesené působnosti, anebo způsobené jim při výkonu veřejné moci územním samosprávným celkem v samostatné působnosti. Ať jim byla škoda způsobena nezákonným rozhodnutím, či nesprávným úředním postupem těchto korporací.

Novela citovaného zákona provedená zákonem č. 160/2006 Sb. umožňuje každému, aby s účinností od 27. dubna 2006 dosáhl kromě nároku na náhradu škody i zadostiučinění za nemajetkovou újmu, v intencích § 31 a probíraného právního předpisu. Do účinnosti této novely bylo v souladu se zákonem č. 82/1999 Sb. možné proti orgánům veřejné moci uplatnit pouze nároky na náhradu škody spočívající v majetkové sféře poškozeného. Zadostiučinění za újmu na Ústavou zaručených právech a svobodách bylo dříve možné uplatnit s odkazem na Listinu základních práv a svobod a na mezinárodní dokumenty k jejich ochraně.

Z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008[1] se podává, že přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat za dobu od 18. 3. 1992 přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nyní podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím anebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

Jádrem tohoto článku bude dospět k podobě žalobního návrhu, kterým se zahajuje občanské soudní řízení o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb., se zřetelem k možnosti kumulace nároku na náhradu škody s právem na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, a s ohledem na variabilitu tohoto zadostiučinění.

K povaze žalob ve věcech podle zákona č. 82/1998 Sb.

Řízení o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb. je sporné; zahajuje se žalobou. Podle § 80 občanského soudního řádu platí, že žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména a) o osobním stavu; b) o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva; c) o určení, zda tu právní vztah je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle části před středníkem § 442 odst. 2 občanského zákoníku se škoda hradí v penězích. Probíranými návrhy lze tedy uplatnit především právo na zaplacení peněžité částky. Požádá-li o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu (věta za středníkem téhož paragrafu).

Jelikož není obvyklé, aby poškození žádali jiné než peněžité náhrady, a protože k nápravě majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci (či spíše k jejímu předcházení) slouží opravné prostředky v rámci příslušných procedur, potažmo (k zabránění nesprávného úředního postupu spočívajícím v průtazích) opatření proti nečinnosti, nepřichází restitutio in integrum náhrady ve věcech škodních nároků podle zkoumaného právního předpisu v úvahu.

Také z prvé věty ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. se podává, že „zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující¨. V rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. května 2010, sp. zn. II. ÚS 862/2010, bylo dokonce vysloveno, že specificky v případě nepřiměřených délek řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích.“

Z uvedených důvodů jsou nároky na náhradu škody i na zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatňovány v penězích. Tedy žalobami na plnění ve smyslu § 80 písm. b) o. s. ř.

Zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle citovaného zákona ovšem má (podobně jako způsob náhrady škody) více forem. Zákonodárce kromě zadostiučinění v penězích uvádí konstatování porušení práva. Závisí na rozhodovací praxi soudů, jakou jinou formu tohoto zadostiučinění připustí. Ústavní soud České republiky (v rozhodnutí s datem 1. června 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08) v této souvislosti vyložil, že „jednou z forem morální satisfakce, kterou uvádí přímo § 31a odst. 2 citovaného zákona, je konstatování, že došlo k porušení práva; vedle toho přicházejí v úvahu samozřejmě i jiné formy, mezi něž bezpochyby lze podle Ústavního soudu řadit i omluvu“.

Pro další inspiraci se lze (s odkazem na § 26 zákona č. 82/1998 Sb.) obrátit k občanskému zákoníku. Podle výkladu k jeho § 13 je možné za zadostiučinění za zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby přiznat i veřejnou omluvu. Představitelné je rovněž zadostiučinění spočívající v právu na uveřejnění rozsudku na náklady neúspěšného účastníka apod.

Je však nejasné, kdo by měl jménem státu omluvu vyslovit a jak by měla znít. Jistě musí obsahovat i konstatování porušení práva, má-li směřovat k nápravě za jeho nerespektování ze strany státu. Na žalobci a soudu záleží i způsob jejího případného uveřejnění. Každá omluva je ovšem spojena s určitými náklady. Ačkoliv za stávající úpravy nic nebrání tomu, aby se účastníci domáhali různých forem zadostiučinění, náhrada morální újmy v penězích je použitelná ve všech věcech podle zkoumaného zákona a každému srozumitelná.

Zbývá doplnit, že konstatování porušení práva je (již podle svého označení) žalobou na určení, v souladu s § 80 písm. c) o. s. ř. Naléhavý právní zájem na vyslovení, že došlo k porušení jeho Ústavou zaručeného práva, může žalobce opřít o právní předpis nejvyšší právní síly, z něhož se jeho porušené právo podává. Oproti tomu žádost o omluvu je žalobou na plnění, a sice na konání.

Rozumí se ovšem, že nemajetkovou újmu zákonodárce (na rozdíl od způsobené škody) postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. nenapravuje, nýbrž toliko kompenzuje. Ani jedna z forem zadostiučinění nevede k odstranění protiprávního stavu a směřuje pouze k jeho zmírnění.

Co lze nyní podle zákona č. 82/1998 Sb. kompenzovat?

Zásah státu do Ústavou zaručených práv a svobod jednotlivce, působící újmu ve sféře jeho občanských práv a svobod, je nejen hůře odstranitelný, nýbrž i citelnější než škoda na majetku adresáta veřejné správy. Proto je podle mého názoru po přijetí zákona č. 160/2006 Sb. správnější probírat nejprve možnosti nápravy nemajetkové újmy, a teprve poté se zabývat právem poškozeného na náhradu škody podle probíraného právního předpisu.

Je-li prokázáno, že k porušení práva došlo nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, mohou být kromě průtahů v řízení, výslovně v odst. 3 probíraného § 31a zmíněných (a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod odporujících), kompenzovány důsledky nezákonné vazby, trestu a ochranného opatření (tedy zásahů do Ústavou zaručeného práva na osobní svobodu podle článku 8 Listiny), za které bylo možné donedávna požadovat výhradně náhradu škody v souladu s § 9 až 11 zákona č. 82/1998 Sb.

Lze si však představit i kompenzaci újmy na právech tkvící v nezákonné domovní prohlídce (provedené oproti čl. 12 Listiny základních práv a svobod), v zajištění majetku pro účely trestního řízení (porušujícím čl. 11 téže Listiny), v odposlechu telefonního hovoru (při nerespektování procesních předpisů a čl. 13 téhož předpisu nejvyšší právní síly), a koneckonců i zásahu do osobní cti a dobré pověsti fyzické osoby (zaručené článkem 10 tamtéž) důsledkem nezákonného obvinění a samotného trestního stíhání.

V posledně uvedené souvislosti nelze nevzpomenout nález Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, z něhož se podává, že „samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění „liché“, což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek nebyl trestným činem. I bez excesu úředních osob je trestní stíhání způsobilé zasáhnout do osobnostních práv člověka; rozhodné tu není chování orgánů činných v trestním řízení, ale výsledek trestního řízení ve vztahu k opodstatněnosti jeho zahájení“.

Nároky na náhradu škody se tradičně týkají ušlého výdělku obviněného po čas výkonu nezákonné vazby, trestu nebo ochranného opatření, nákladů vynaložených na obhajobu obviněného, který byl posléze obžaloby zproštěn anebo proti němu bylo trestní stíhání zastaveno, méně za věcnou škodu a (doufejme, že) zcela výjimečně za škodu na zdraví.

Není vyloučena kumulace přiměřeného zadostiučinění s nárokem na náhradu škody z téhož důvodu. Kupříkladu zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonnou vazbou na právu na osobní svobodu podle článku 8 Listiny základních práv a svobod, uplatněného zároveň s právem na náhradu škody spočívající v ušlé mzdě za dobu, kterou obviněný strávil ve vazbě. Eventuálně (kupř.) zadostiučinění za újmu způsobenou na právu na nedotknutelnost obydlí podle článku 12 Listiny základních práv a svobod nezákonnou domovní prohlídkou, s právem na náhradu věcné škody spočívající v poškození domácnosti apod. To vše při zachování pasivní legitimace, tj. proti témuž právnímu subjektu.

Jak lze podle zákona č. 82/1998 Sb. kompenzovat?

Bylo uvedeno, že nejčastější žádost o rozsudečný výrok zní na zaplacení. V případě uspokojení nároku na náhradu škody si lze obtížně představit něco jiného. Ač je zřejmé, že zadostiučinění v penězích má ve vztahu k jiným způsobům náhrady nemajetkové újmy podpůrnou povahu[2] (arg. slovy „újmu nebylo možno nahradit jinak“), jeho slovní předřazení před ostatní způsoby její náhrady nasvědčuje tomu, že i v případě náhrady újmy za zásah do práva půjde podle zákonodárce o nejběžnější (a především o univerzální) kompenzaci.

Zákon č. 82/1998 Sb. žádnou konkrétní výši peněžité náhrady nezmiňuje a zmiňovat ani nemůže. Pouze uvádí, že „při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (§ 31a odst. 2 věta druhá zákona).

Podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu řízení pro poškozeného.

Zůstalo na soudní praxi, aby dovodila výši peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu v konkrétních věcech. Tak se stalo teprve v posledních dvou letech v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky. Prozatím jen pro potřeby (dosud v praxi nejčastěji uplatňovaného) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a (nejnověji) i zadostiučinění za neprávem vykonanou vazbu a trest.

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 platí, že „pro poměry České republiky se považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Takto stanovenou základní výši odškodnění je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) z. č. 82/1998 Sb.“

V rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 237/2010, zas bylo vysloveno, že Nejvyšší soud, vycházeje z úrovně jednotlivých evropských států, jakož i ze životní úrovně v České republice, dospívá k závěru, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500 až 1500 Kč za jeden den trvání vazby, přičemž v jejím rámci soud promítne jiné, zde uvedené a popřípadně neuvedené okolnosti svého posuzování. Lze soudit, že stejnými hledisky se obecné soudy brzy budou řídit i při posuzování výše peněžitého zadostiučinění za neprávem vykonaný trest.

V případě nároku na náhradu škody se (podle § 442 odst. 1 občanského zákoníku) hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Zákon č 82/1998 Sb. k tomu v ustanovení § 30 doplňuje, že „náhrada ušlého zisku se poskytuje v prokázané výši; není-li to možné, pak za každý započatý den výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy, zabezpečovací detence nebo ochranného léčení náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši Kč 170“.

V souladu s § 31 odst. 1 a 3 probíraného zákona „náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně“.

Na rozdíl od kompenzace nemajetkové újmy tedy výši náhrady škody stanoví přímo právní předpis.

Žalobní tvrzení ve věcech nároků podle zákona č. 82/1998 Sb.

Bylo uvedeno, že ve věcech podle dotčeného zákona jde vždy o spor. Na žalobci je, aby tvrdil a prokázal, že utrpěl nemajetkovou újmu, anebo že mu vznikla škoda. Stát musí tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy tyto nároky popírající.

Nároky na náhradu škody jsou již v praxi zhusta uplatňovány a není smyslem tohoto článku podávat návod, jak mají advokáti postupovat v ozkoušených věcech. V případech nemajetkové újmy podle zvláštního právního předpisu mohou být ovšem spory o nárocích jejich klientů složitější. Z toho plynou i obtíže při formulaci žalobního návrhu a při vedení sporu. V této souvislosti zákon č. 82/1998 Sb. příliš návodný není. Na rozdíl od nejnovější judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu České republiky.

Pokud jde o základ nároku na náhradu (dosud nejčastěji kompenzované) újmy na právech na spravedlivý proces podle článku 38 odst. 2 Listiny, způsobené nepřiměřenou délkou řízení, je tedy na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že vznikla postupem státu spočívajícím v průtazích v jeho věci. Stát je oprávněn se hájit, že tyto nenastaly (jeho vinou), anebo, že nevedly k morální újmě v osobnostní sféře žalobce.[3]

Již dříve však Ústavní soud vyslovil, že „jde-li o hodnocení nepřiměřené délky řízení a její souvislosti s morální újmou, poukazuje se na výklad judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který zastává názor, že pokud jde o morální újmu, východiskem může být pevná, byť vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu. Tomuto závěru ostatně odpovídá i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. Nemajetková újma se neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, a specificky v případě nepřiměřených délek řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích“ (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. května 2010 sp. zn. II. ÚS 862/2010).[4]

K výši peněžitého nároku na zadostiučinění za újmu na právu na spravedlivý proces již existuje nejen judikatura, zmíněná v předchozí části tohoto textu, nýbrž i explicitní (a rovněž ocitovaný) § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Na ten se pro stručnost odkazuje.

Aby žalobce dostál svým povinnostem, musí uvést, jaká délka (z celkové délky řízení) na průtahy v řízení připadá. Pro výši zadostiučinění v penězích má totiž význam jen to, jaká byla celková délka řízení v porovnání s dobou, kterou by bylo možno vzhledem ke skutkové a právní náročnosti věci a s přihlédnutím k počínání účastníků považovat za dobu přiměřenou.[5] Ke zvýšení naděje na úspěch může přidat žalobce tvrzení, že celková délka řízení výrazně překračuje délku obvyklou a že zdlouhavé řízení pro něho mělo značný význam.[6]

Naproti tomu je věcí státu, aby tvrdil a prokázal, že se na průtazích (převážně nebo zčásti) podílel žadatel, anebo, že řízení bylo složité, takže jej nemohl skončit dříve. Stát ovšem nemůže stěžovateli vytýkat, že nepodal předsedovi příslušného soudu stížnost na průtahy v řízení a nápravy se nedomáhal ani prostřednictvím ústavní stížnosti. Stěžovateli nelze přičítat k tíži ani využití zákonných procesních prostředků. Státu nelze přičítat k tíži pouze prodloužení délky řízení v důsledku zjevně nedůvodných návrhů, opravných prostředků, či námitek nebo obstrukčních postupů.[7]

Pokud jde o ostatní nároky na zmírnění nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. (tedy za zásah do jiných práv a svobod než do práva na spravedlivý proces podle prvé věty článku 38 odstavce 2 Listiny) je na místě v žalobě zdůraznit, v jakém postupu státu spatřuje žadatel porušení svých Ústavou zaručených práv a svobod a kterého ustanovení nejvyšší právní síly se dovolává. Domněnka, že nemajetková újma se neprokazuje a že vzniká samotným zásahem do práva, byla totiž rozhodovací praxí dosud vyslovena pouze k výkladu § 31a odst. 3 probíraného zákona.

Nelze v žádném případě zaměňovat právo na zadostiučinění za újmu vzniklou průtahy v řízení s právem na zadostiučinění z jiného důvodu. Tyto nároky nelze ani navzájem směšovat. Pokud žalobce uplatňuje kupříkladu kompenzaci za nepřiměřenou délku trestního řízení (opřenou o článek 38 Listiny) a za újmu na právech vzniklou jeho vzetím do vazby, jež se ukázalo jako nezákonné (a v rozporu s článkem 8 Listiny), je na místě uplatnit každý z těchto nároků zvlášť. A to nejen v řízení před soudem, nýbrž i v žádosti podle § 14 zákona orgánu uvedenému v § 6 zákona č. 82/1998 Sb.

Nemělo by tedy dojít k omylu spočívajícím v tom, že žalobce v návrhu uplatní právo na zadostiučinění za průtahy a tento nárok zvýší s přihlédnutím ke skutečnosti, že během trestního stíhání byl zajištěn vazbou, byl mu zajištěn majetek a věc byla medializována v hromadných sdělovacích prostředcích, takže mělo pro něho skončené řízení [ve smyslu § 31a odst. 3 písmeno e) zákona] značný význam. V takovém případě by se podle mého názoru projednání nároku na náhradu nemajetkové újmy za zásah do práva na osobní svobodu (čl. 8 Listiny), práva na ochranu majetku (čl. 11 Listiny) a na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 10 Listiny) de facto vzdal. Význam řízení je totiž vyčerpán již jeho předmětem. Tedy tím, že se jednalo o řízení trestní. Soud by nemohl překročit jeho návrh a rozhodnout i o zadostiučinění za nezákonnou vazbu, protiprávní zajištění majetku a újmu na pověsti fyzické osoby lichým obviněním z trestného činu, neboť ta jsou již založena na nerespektování dalších článků Listiny základních práv a svobod, než namítaným, garantujícím právo na spravedlivý proces.

Na druhou stranu zas platí, že soud, maje pochybnosti o povaze vzneseného nároku, by měl žalobce vyzvat k upřesnění jeho návrhu. Jinak řízení zatíží vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Obdobně by měl postupovat i správní orgán při předběžném projednání nároku.

Jádrem tohoto článku je dospět k podobě žalobního návrhu, kterým se zahajuje občanské soudní řízení o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb.

Žalobní návrhy ve věcech zákona č. 82/1998 Sb.

K objasnění zkoumané problematiky je klíčové vyřešit, jaký význam má z hlediska zadostiučinění za zásah státu do Ústavou zaručených práv a svobod občana kompenzace spočívající v konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 věty prvé zkoumaného zákona. Rozumí se, že konstatování porušení práva nastupuje na místo jiného zadostiučinění tam, kde se jeví jako dostačující.

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 platí, že „konstatace porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění a je tedy třeba, aby takto poskytnuté zadostiučinění bylo v případě jeho absence ve stanovisku orgánu uvedeného v § 6 OdpŠk vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu ve věci samé“. Pakliže zadostiučinění spočívající v konstatování porušení práva musí být součástí rozsudečného výroku, má být jistě obsaženo i v žalobním návrhu, je-li žádána kompenzace morální újmy. Otázkou je, zda je toto zadostiučinění obligatorní náležitostí každého návrhu či nikoliv.

Nebylo-li konstatování porušení práva obsaženo ve stanovisku orgánu uvedeného v § 6 OdpŠk, může být požadavek na toto konstatování vhodný k rozlišení jednotlivých nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je-li jich uplatňováno více totožným návrhem. Každé z těchto zadostiučinění totiž míří ke kompenzaci konkrétního Ústavou zaručeného práva. Jeho vyjádřením v žalobě lze zjistit, jaká újma v osobnostní sféře žalobce má být napravena.

Dle mého názoru je však nejen vhodné, aby konstatování porušení práva bylo v petitu žádáno, nýbrž je to i nezbytné. Argumentovat lze výrazem: „samo konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující“ v textu prvé věty § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Mám tedy za to, že jiné (především peněžité) zadostiučinění nemůže v návrhu zůstat osamoceně, nýbrž musí být provázáno s tímto konstatováním. Pakliže soud návrhu na dání zadostiučinění v penězích nad rámec konstatování porušení práva nevyhoví, žalobu v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení peněžité částky, zamítne. Tím spíše se doporučuje zmíněné konstatování do návrhu zahrnout, že v případě prokázání porušení svého Ústavou zaručeného práva zůstane žalobce i potom (přinejmenším zčásti) úspěšný.

Výjimkou z vyslovené zásady je, bylo-li konstatování porušení práva obsaženo již ve stanovisku správního orgánu v rámci předběžného projednání nároku, anebo je-li žádána omluva státu za porušení souzeného lidského práva či svobody.

Žaluje-li se na zaplacení, je nutno odlišit nárok na náhradu škody od práva na zaplacení zadostiučinění v penězích za morální újmu. Z několikrát zmiňovaného sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky se podává i to, že „právo na náhradu nemateriální újmy za nesprávný úřední postup je ryze osobní povahy a smrtí postižené osoby tyto nároky zanikají“. Obdobné stanovisko obecných soudů bude jistě přijato i pro případy ostatních nároků na náhradu nemateriální újmy. Právo na náhradu škody je tedy v žalobním návrhu na místě uplatnit odděleně od nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, byť by se v obou případech jednalo o její kompenzaci v penězích. Nepřichází v úvahu ani, aby peněžitý závazek na náhradu morální újmy požadovalo více osob společně.

Poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010).

Závěrem lze poukázat i na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 570/92, které vyslovilo pravidlo, v souladu s nímž pokud Ministerstvo spravedlnosti České republiky žádost o předběžné projednání nároku na odškodnění v případech, kdy taková žádost je podle § 9 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. nezbytná, nevyřídí ve lhůtě šesti měsíců (§ 10 cit. zák.), má žadatel v následném soudním řízení v rámci náhrady nákladů řízení nárok na odměnu advokáta též ve vztahu k žádosti o předběžné projednání nároku za tarifní úkon „podání soudu nebo jinému orgánu týkající se věci samé“. Přestože jde o judikát vydaný za účinnosti předchozího zákona, je použitelný i v současné době. Není ovšem přijímán bez výhrad.

Pro názornost si představme situaci, v níž se žalobce domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu nezákonným vzetím do vyšetřovací vazby, průtahy v trestním řízení a náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech na jeho obhajobu. Lze ji shrnout do následujícího petitu:

 

I. Konstatuje se, že průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vranově pod sp. zn. 1 T 1/2001 došlo k zásahu do práva žalobce na spravedlivý proces, zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod.

 

II. Konstatuje se, že neoprávněným vzetím žalobce do vyšetřovací vazby v uvedeném řízení došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu, zaručeného v článku 8 Listiny základních práv a svobod.

 

III. Za vzniklou nemajetkovou újmu se žalobci přiznává zadostiučinění v celkové výši Kč 1000 se zákonným úrokem z prodlení, počítaným od 1. 1. 2010 do zaplacení, které je žalovaná povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku.

 

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku Kč 1000 se zákonným úrokem z prodlení, počítaným od 1. 1. 2010 do zaplacení.

 

V. Žalobce má právo na náhradu nákladů řízení vzniklých při projednání nároku před Ministerstvem spravedlnosti ČR ve výši Kč 1000 a před soudy obou stupňů, splatnou do tří dnů od právní moci rozsudku.

Závěr

Jak vidno, uplatňování zmíněných nároků klade zvláštní požadavky nejen na účastníky řízení a jejich zástupce, nýbrž i na správní orgány a soudy. Právní úprava zákona č. 82/1998 Sb. je lex specialis k úpravě občanského zákoníku na ochranu osobnosti fyzické osoby. Žaloby a návrhy v probíraných věcech proto zdaleka nelze zúžit do podoby tuctové žádosti o zaplacení peněžité částky.

Vylíčení skutkových tvrzení v žalobě (a označení důkazů) musí korespondovat s uplatněným nárokem. Petit musí rozlišit, čeho a za jaký zásah do Ústavou zaručeného práva se žalobce domáhá. Nezávisle na tom, zda je zároveň požadována i náhrada škody. Je přitom na žalobci, aby příslušná tvrzení neopomněl přinést již v žádosti o předběžné projednání svého nároku orgánu uvedenému v § 6 OdpŠk. O jeho žádosti přiměřeně platí uvedené. Neučiní-li tak, ztrácí možnost žalovat nárok, který nebyl projednán postupem podle § 14 zákona. Správní orgán i soud musí z moci úřední zkoumat, zda nároky v návrhu vzájemně nekolidují a zda má návrh předepsané náležitosti.

Samotný zákon č. 82/1998 Sb. byl až do přijetí novelizujícího zákona č. 160/2006 Sb. nevyhovující. Ovšem ani jeho změnou nedošlo k odstranění klíčových nedostatků. Systematika tohoto zákona stále klade na prvé místo nároky na náhradu škody. Ve zbytku se omezuje na jediný § 31a o kompenzaci nemajetkové újmy. Ten je příliš stručný a sám neuvádí ani, co se nemajetkovou újmou rozumí. Proto je v praxi touto újmou mylně chápán především zásah do práva na spravedlivý proces nepřiměřenou délkou řízení. Obtíže z toho plynoucí byly popsány shora. V zákoně navíc zcela chybí odpovědnost samosprávných komor a dalších veřejnoprávních korporací.

De lege ferenda lze doporučit kupříkladu, aby v případě zadostiučinění v podobě samotného konstatování porušení práva na spravedlivý proces byly účastníkovi vráceny zaplacené soudní poplatky za občanské soudní řízení a aby byl osvobozen od povinnosti hradit případné náklady státu v tomto a v trestním řízení. Nedává smysl, aby stát byl odměňován za procedury, v nichž porušuje Ústavou zaručená práva a svobody účastníků. Tím lze dosáhnout komplexní právní úpravy, vnášející do našeho právního řádu jistotu nápravy každého excesu úředních osob.

 

Autor je advokátem v Praze.



[1] Rozhodnutí bylo publikováno na stránkách Bulletinu advokacie v čísle 10/2011 na straně 59.

 

[2] K subsidiární povaze této náhrady viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 684/2010.

 

[3] Podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 platí, že „v souladu s judikaturou ESLP je rozhodující především celková délka řízení. K porušení práva nepřiměřenou délkou dochází, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouho, bez ohledu na to, zda došlo k průtahům či nikoliv. I když k průtahům došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení“.

[4] V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 byla rovněž vyslovena věta, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit.

[5] Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, publikované na stránkách Bulletinu advokacie v čísle 10/2011 na straně 59.

[6] Připomíná se i rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, že „některá řízení mají pro jeho účastníky zvýšený význam a vyžadují ze strany vnitrostátních orgánů zvláštní nebo dokonce mimořádnou péči, jako jsou řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či ve věcech týkajících se života a zdraví“. Obdobně rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 800/2009, datované 16. listopadem 2010.

[7] Totéž sjednocující stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010.