oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

„Zákonný“ insolvenční správce

autor: JUDr. Jaromír Císař
publikováno: 31.08.2017

Pojem zákonný insolvenční správce je samozřejmě autorskou nadsázkou, v insolvenčním zákoně bychom jej hledali marně, a to tím spíše, že zde nenacházíme ani komplexní definici samotného pojmu insolvenční správce. Literatura ostatně při popisu postavení insolvenčního správce používá taková opisná přirovnání jako „výkonný manažer insolvenčního řízení“[1] nebo „prodloužená ruka insolvenčního soudu“.[2] Nicméně rozsah jeho zákonných úkolů a pravomocí, stejně jako zkušenost z praxe, jasně dokládají, že v rámci insolvenčního řízení představuje zásadní procesní subjekt sui generis.  

K naplnění svých úkolů má insolvenční správce řadu pravomocí, zasahujících až do základních práv a svobod dlužníka (např. oprávnění k prohlídce bytu a jiných místností dlužníka dle § 212 insolvenčního zákona – dále „ins. zák.“) a může i vyžadovat součinnost orgánů veřejné správy a dalších vymezených osob. Může však působit stejně tak ve prospěch a na ochranu dlužníka, např. v situacích, kdy dlužníkem je osoba bez potřebné orientace v řízení, vůči které věřitelé prosazují problematické pohledávky. Z pohledu věřitelů je samozřejmě významná i privilegovaná pozice insolvenčního správce při popírání pohledávek.

Úkolem insolvenčního správce je nepochybně jednat tak, aby bylo dosaženo co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení věřitelů.[3] Z výše uvedeného vyplývá, že insolvenční správce není zástupcem žádného z účastníků řízení,[4] ale naopak hraje důležitou roli při naplňování zásad insolvenčního řízení, zejména pak zásady, podle které nesmí docházet k nespravedlivému poškození nebo nedovolenému zvýhodnění účastníků.[5] K tomu, aby k naplňování uvedené zásady v praxi skutečně docházelo, je však zásadní důsledné dodržování principů nestrannosti a nezávislosti insolvenčního správce.

Insolvenční zákon v této souvislosti vylučuje insolvenčního správce z řízení v tom případě, kdy je se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.[6] Takto popsané pravidlo lze považovat za synonymní k požadavku nestrannosti insolvenčního správce. Nelze však pomíjet ani požadavek nezávislosti, který s nestranností samozřejmě bezprostředně souvisí. Důležitým předpokladem nezávislosti insolvenčních správců (stejně jako důvěry veřejnosti a účastníků v tuto nezávislost) je existence srozumitelného a transparentního mechanismu ustanovování insolven­čních správců pro jednotlivá řízení. 

Ustanovování insolvenčních správců 

S účinností novely insolvenčního zákona, provedené zákonem č. 294/2013 Sb. (tj. od 1. 1. 2014), byl nominační systém ustanovování insolvenčních správců nahrazen systémem rotačním, v praxi (ale i např. v judikatuře Ústavního soudu) jednoduše nazývaným „kolečko“. Insolvenční správci tak již pro jednotlivá řízení nejsou určováni na základě úvahy předsedy soudu,[7] ale s ohledem na pořadí vycházející z příslušného seznamu insolvenčních správců.

Důvodem této změny byl tlak na větší transparentnost určování insolvenčních správců, kdy nominační systém nedokázal zabránit nevhodné praxi opakovaného ustanovování tzv. osvědčených insolvenčních správců pro konkrétní insolven­ční soudní řízení, budování nevhodných vztahů mezi insolven­čními správci a soudci, přidělování tzv. velkých kauz omezenému okruhu insolvenčních správců či nerovnoměrného přídělu jednoduchých případů mezi správce. Takové postupy pak podporovaly hlasy zpochybňující důvěryhodnost insolvenčních řízení v České republice i spravedlivost procesu ustanovování insolvenčních správců.

Zavedení „kolečka“ se tak stalo cestou, jak zajistit nezávislé, spravedlivé a rovnoměrné rozdělování případů mezi insolven­ční správce. Jedna „nominační výjimka“ však v zákoně zůstala. Dle ust. § 25 odst. 5 ins. zák. totiž předseda insolvenčního soudu může určit insolvenčního správce mimo stanovené pořadí, nelze-li ustanovit osobu insolvenčního správce dle pořadí[8] nebo je-li to nezbytné se zřetelem k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení, k osobě dlužníka a jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti insolvenčního správce, jeho dosavadní činnosti a k jeho zatížení. Takové rozhodnutí musí vždy odůvodnit.

Obecně vzato nelze vůči tomuto nastavení, zvolenému zákonodárcem, mnoho namítat. Je jistě pravda, že při využití kolečka může dojít k situaci, kdy by pro určitou insolvenční věc vycházela řada na insolvenčního správce, který by s ohledem na své odborné znalosti a typickou agendu nebyl způsobilý řádně plnit své úkoly v rámci insolvenčního řízení. K podobným situacím však dochází zcela minimálně, a i důvodová zpráva k předmětné novele říká, že prolomení rotačního systému bude možné jen výjimečně v odůvodněných případech směřujících k naplnění účelu insolvenčního řízení a respektujících společný zájem věřitelů.[9]

Bohužel praxe jednoho z insolvenčních soudů, konkrétně Krajského soudu v Ostravě, ukázala, že skutečnost může vypadat poněkud odlišně. Předsedkyně zmíněného soudu totiž k postupu dle § 25 odst. 5 ins. zák. nepřistupovala jako k výjimečnému, ale naopak jej používala v masivním měřítku, zejména za účelem vyloučení insolvenčních správců, kteří neměli sídlo v obvodu Krajského soudu v Ostravě. Nadto ještě v rámci svých opatření zařazovala „přeskočené“ insolvenční správce na konec pořadí, čímž postupovala zcela mimo rámec svých zákonných pravomocí.

Takové jednání zastavil až Ústavní soud, který na základě ústavní stížnosti jednoho z „přeskočených“ insolvenčních správců zrušil opatření vydané dle § 25 odst. 5 ins. zák. Mimo jiné k tomu uvedl: „Aktivity předsedkyně Krajského soudu v Ostravě, spočívající v plošném a dlouhodobém popírání zákonných pravidel a přidělování insolvenčních věcí podle vlastní – svévolné úvahy, vykazují rysy obcházení zákona ve značném měřítku; jejich projevy lze nazvat insolvenčním inženýrstvím a u dotčených subjektů logicky podněcují úvahy o záměrně budovaném klientelistickém, neřkuli korupčním prostředí. Zavedená praxe popírá rotační systém ustanovování insolvenčních správců, na kterém koncepčně staví insolvenční zákon ve znění novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb., s účinností od 1. 1. 2014. Fakticky je udržován status quo nominačního systému, který byl uplatňován podle právní úpravy dřívější a na základě dobrých důvodů opuštěn.“[10]

Ústavní soud tak dal za pravdu mnohým kritikám, které vůči tomuto postupu oprávněně zaznívaly z řad odborné veřejnosti. Zároveň se však, ke škodě věci, příliš málo zabýval příčinami, které ono rozsáhlé a dlouhodobé protiústavní obcházení zákona vůbec umožňovaly.

Ústavní soud totiž v pouhé jediné větě odmítl návrh stěžovatelky na zrušení ust. § 25 odst. 5 ins. zák. s odůvodněním, že předmětné ustanovení lze vyložit ústavně konformním způsobem, když ukládá předsedovi soudu, aby své opatření odůvodnil, čímž umožňuje i následný přezkum. Ve stejném nálezu jen o pár stran dříve však Ústavní soud (v rozporu s předchozím rozhodnutím[11]) uzavřel, že vůči opatření předsedy soudu nejsou přípustné opravné prostředky a lze se proti němu bránit pouze v krajních případech ústavní stížností.

Domnívám se, že tyto dva závěry stojí v ostrém kontrastu. V situaci, kdy téměř neexistují opravné prostředky proti opatření předsedy soudu, je nakonec vcelku lhostejné, zda je takové opatření řádně odůvodněno či nikoliv, neboť chybí nástroj jeho přezkumu.

Ztotožňuji se s názorem vyjádřeným v usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 3234/15-1, i v judikatuře obecných soudů,[12] podle kterého je opatření předsedy organizačním aktem státní správy soudu a přípustným nástrojem obrany proti nezákonnému opatření je tzv. zásahová žaloba dle § 82 a násl. soudního řádu správního.

Leč, tento názor čtvrtý senát Ústavního soudu zpochybnil výše citovaným nálezem. Proto považuji za velmi potřebné, aby insolvenční zákon obsahoval účinný opravný prostředek proti nezákonným opatřením předsedy soudu vydaným dle § 25 odst. 5 tohoto zákona, např. ve formě výslovného připuštění tzv. zásahové žaloby. Nezbývá proto než apelovat na zákonodárce, aby této tematice věnovali potřebnou pozornost, zajistili účinný prostředek obrany proti nezákonným opatřením vydaným dle § 25 odst. 5 ins. zák., a zabránili tak opakování podobných excesů, ke kterým docházelo v Ostravě. 

Právo na zákonného soudce – právo na zákonného insolvenčního správce? 

Způsob, jakým jsou ustanovováni insolvenční správci, by však, vedle správců samotných, měl eminentně zajímat i účastníky řízení (byť ne všichni si to uvědomují). Je v bezprostředním zájmu jak dlužníků, tak věřitelů (pomíjím teď samozřejmě případné účastníky, kteří do řízení vstupují s nekalými úmysly), aby byl insolvenční správce nestranný a nezávislý. Prvním krokem k zajištění tohoto předpokladu je právě transparentní určení konkrétní osoby.

Ostatně, insolvenční správce vystupuje v řízení v zákonem vymezených případech z pozice orgánu veřejné moci a jeho role není ve vztahu k účastníkům nepodobná roli soudce.[13] Zejména v rámci přezkumu pohledávek představuje jakéhosi předběžného vyšetřujícího soudce, jehož závěry mohou značně ovlivnit průběh řízení. I judikatura Nejvyššího soudu říká, že podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení, lze v zásadě poměřovat s podmínkami určenými § 14 odst. 1 o. s. ř.[14] A nakonec i zavedení „kolečka“ pro ustanovování insolvenčních správců do značné míry odpovídá praxi při přidělování věcí soudcům dle rozvrhu práce. Domnívám se proto, že požadavky na nestrannost a nezávislost insolvenčního správce lze dovodit i přímo z ústavních pravidel upravujících výkon soudní moci, zejm. z čl. 82 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. Spojíme-li tento názor s aktuálně zavedeným rotačním systémem, lze s lehkou nadsázkou mluvit o právu na „zákonného“ insolvenčního správce.

V této souvislosti považuji za důležité zmínit další ustanovení insolvenčního zákona, které dlouhodobě vzbuzuje kontroverze a jehož protiústavnost již taktéž byla namítána před Ústavním soudem. Ust. § 160 odst. 2 ins. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2017,[15] doposud umožňuje předsedovi insolvenčního soudu přikázat incidenční spor jinému soudci tohoto soudu, jestliže by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení mohlo vést k průtahům v insolvenčním řízení.

Ačkoliv novela insolvenčního zákona, provedená zákonem č. 64/2017 Sb., do budoucna tuto pravomoc předsedovi soudu odjímá, rozhodovací praxe k aktuálně účinnému znění rozhodně stojí za zmínku. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 11/15, sice odmítl ústavní stížnost navrhující zrušení předmětného ustanovení pro chybějící aktivní legitimaci stěžovatelky, k usnesení však vzniklo několik velmi kvalitních disentů, které se shodly na nepřípustnosti pravomoci předsedy soudu rozdělovat věci na základě ad hoc rozhodnutí. Citujme za všechny V. Šimíčka: „Je z ústavněprávního hlediska nepřijatelné, aby tak zásadní otázka, jakou nepochybně je přidělení věci jednotlivému soudci, závisela nikoliv na předem stanovených a transparentních pravidlech, plynoucích přímo ze zákona, nýbrž pouze na tom, jak ‚racionální‘ bude konkrétní předseda soudu.“

Domnívám se, že obrana principu zákonného soudce proti oprávnění předsedy soudu arbitrárně rozdělovat případy, která se prolíná všemi disenty k citovanému usnesení, je velmi dobře aplikovatelná i na obranu principu „zákonného“ insolvenčního správce. Z pohledu účastníků insolvenčního řízení může být ostatně naplnění obou principů v praxi stejně důležité.



[1] R. Chalupa: Insolvenční správce, in D. Hendrych, M. Bělina, J. Fiala, P. Šámal, P. Šturma, I. Štenglová, M. Karfíková: Právnický slovník, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2009.

[2] P. Taranda: § 9 [Procesní subjekty], in J. Hásová, H. Erbsová, T. Moravec, L. Müllerová, V. Novotný, L. Smrčka, V. Šmejkal, P. Taranda: Insolvenční zákon, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str 62.

[3] Viz § 1 písm. a) ins. zák.

[4] Op. cit. sub 2.

[5] Viz § 5 písm. a) ins. zák.

[6] Viz § 24 odst. 1 ins. zák.

[7] Dle § 25 odst. 2 ins. zák. ve znění do 1. 1. 2014: „Při určení osoby insolvenčního správce předseda insolvenčního soudu se zřetelem k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení přihlédne zejména k osobě dlužníka a k jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti insolvenčního správce a k jeho zatížení.“

[8] Tj. dle § 25 odst. 2 ins. zák.

[9] Vláda: Důvodová zpráva k zákonu č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů.

[10] Viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3141/15-1.

[11] Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 3234/15-1.

[12] Viz např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. KSOS 36 NS 10678/2014, 2 VSOL 821/2014-A-15.

[13] Viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp.  n. Pl. ÚS 14/10, body 18-23, či T. Richter: K podjatosti insolvenčního správce, Právní rozhledy č. 15-16/2016, str. 524-531.

[14] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 NSCR 110/2014.

[15] Nejnovější novela insolvenčního zákona, provedená zákonem č. 64/2017 Sb., významně mění text tohoto ustanovení, které nově zní: „Stanoví-li tak rozvrh práce, incidenční spor projedná a rozhodne jiný soudce insolvenčního soudu.“