oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nejvyšší soud: Základ pro určení výše odměny advokáta při rozhodování o náhradě nákladů řízení

publikováno: 26.04.2017

Základem pro určení výše odměny advokáta pro účely náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu není částka požadovaná žalobou, nýbrž až částka přisouzená.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015 

K věci: 

Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 60 678 Kč a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 74 377,90 Kč. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu škody, jež jí vznikla v průběhu zájezdu do Thajska v únoru 1998, organizovaného žalovaným, když podle pokynu delegátky byla zavazadla klientů ponechána v autobuse, avšak jedno zavazadlo, jež patřilo žalobkyni, nebylo hotelovou službou do hotelu dovezeno. O ztrátě zavazadla byl sepsán zápis na místní policii za účasti delegátky a celková škoda byla na základě soupisu odcizených věcí vyčíslena na částku celkem 75 800 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že byla prokázána ztráta zavazadla – kožené tašky (jejíž náhrada byla žalobkyni již dříve přisouzena), žalobkyně však neunesla důkazní břemeno ohledně věcí, jež v ní byly v době ztráty uloženy.

Odvolací soud změnil napadený rozsudek a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 42 918 Kč, jinak jej v zamítavém výroku potvrdil, žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 28 465 Kč. Dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně a v souladu se žalobním tvrzením prokázala obsah ztraceného zavazadla, a cenu jednotlivých věcí určily znalecké posudky. S ohledem na částečný úspěch žalobkyně ve výši dvou třetin jí náhradu nákladů řízení v celkové výši 85 394 Kč přiznal podle § 142 odst. 2 o. s. ř. z jedné třetiny.

Žalobkyně v dovolání namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S poukazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že odvolací soud pochybil, když náhradu nákladů řízení krátil podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a nepřihlédl k tomu, že výše nároku byla stanovena znaleckým posudkem. Dovozuje, že byly splněny podmínky pro aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť v základu nároku na náhradu škody měla plný úspěch, a podle znaleckých posudků byla stanovena cena jednotlivých věcí ve ztraceném zavazadle. Její náklady řízení před soudy obou stupňů činily 85 394 Kč, náhrada jí byla přiznána pouze ve výši 28 465 Kč, a soud jí tak odepřel náhradu nákladů ve výši 56 929 Kč. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit jí na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 85 394 Kč.

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným. 

Z odůvodnění: 

Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. 

Podle § 142 odst. 2 o. s. ř., měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

Podle § 142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

Ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, podle níž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení. Použití uvedené výjimky připadá do úvahy, závisí-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu. Úvahou soudu je míněn postup podle § 136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Stejně tak je míněna i závislost rozhodnutí na znaleckém posudku, neboť závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, není důvod podle § 142 odst. 3 o. s. ř. postupovat a namístě je vždy aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 15/1977 a č. 66/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též L. Drápal, J. Bureš a kol.: Občanský soudní řád I, Komentář, C. H. Beck, Praha 2009, str. 977).

V dané věci podle rozhodnutí odvolacího soudu byl dán základ odpovědnosti žalovaného za škodu; neúspěch žalobkyně ve sporu spočíval pouze ve výši požadovaného plnění, kterou soud – jsa vázán výší požadovaného plnění u jednotlivých věcí – určil na základě znaleckého posudku. Jestliže znalecký posudek sloužil soudu k závěru o konkrétní výši náhrady škody, jde o případ, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, což však odvolací soud ve výroku o náhradě nákladů řízení nezohlednil a nepostupoval podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Avšak základem pro určení výše náhrady nákladů řízení při aplikaci tohoto ustanovení není částka požadovaná žalobou, jak se domnívá dovolatelka, nýbrž základem pro ohodnocení tohoto nároku za účelem určení výše náhrady nákladů řízení je až částka přisouzená, a z ní se určuje též odměna advokáta (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, uveřejněné pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je totiž spravedlivé v případě, že žalobce musí výši požadované částky sdělit na základě své úvahy, ač z povahy věci je zřejmé, že výše nároku závisí na znaleckém posouzení (§ 142 odst. 3 o. s. ř.), aby se podkladem stala částka přisouzená, nikoliv požadovaná.

Věc byla proto odvolacímu soudu vrácena k novému rozhodnutí. 

Komentář: 

Tímto číslem se v Bulletinu advokacie započíná pravidelné uveřejňování pro právní praxi významných či zajímavých rozhodnutí, která mohou přispět ke sjednocení soudní praxe nebo v dosud neřešených otázkách naznačit budoucí judikaturní směr, a to zejména v souvislosti s novou soukromoprávní úpravou, obsaženou zejména v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Záměrně jsme proto vybrali rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se týká náhrady nákladů řízení. Volbu tohoto rozhodnutí jsme vědomě učinili jednak proto, že otázky nákladů řízení v současné době již podléhají přezkumu Nejvyšším soudem v dovolacím řízení, který tak může (a musí) usměrňovat soudní praxi i v těchto otázkách, a jednak jako doklad toho, že i současná praxe se může účelně inspirovat ve starší judikatuře.

Publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu se týká výkladu § 142 odst. 3 o. s. ř. zejména z pohledu základu pro určení výše odměny advokáta. Závěry publikovaného rozhodnutí jsou v současné době již výrazem ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která právě z něj vychází (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4842/2015, ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2478/2016, nebo ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2992/2016). Tímto určujícím závěrem se tak judikatura Nejvyššího soudu vymezuje vůči té části odborné literatury, která vychází z toho, že pokud soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznává náhradu za zastoupení, vychází při stanovení odměny z výše nároku uplatněného, nikoliv přiznaného, s korektivem, že toto pravidlo se neuplatní v případě, kdy žalobce požadoval plnění zjevně nepřiměřené nebo účelově zvýšené právě proto, aby případné přiznání vysoké náhrady nákladů řízení docílil.[1] Další část odborné literatury tento názor výslovně nesdílí, resp. se k němu nevyjadřuje.[2]

Judikatura Nejvyššího soudu ukazuje, že i přes krátkost doby, kdy nákladové výroky podléhají dovolacímu přezkumu, se vytvořila již poměrně rozsáhlá judikatura. Především přistoupila velmi široce k aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. z pohledu, kterých typů řízení se může týkat. Typicky se uvedené ustanovení uplatňuje ve sporech o bolestné a ztížení společenského uplatnění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1593/2015, nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2365/11), ušlého zisku (nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 793/12), zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3549/2014), vypořádání společného jmění manželů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 44/2015).

Toto široké pojetí odráží skutečnost, že úprava obsažená v § 142 odst. 3 o. s. ř. umožňuje přiznání plné náhrady nákladů řízení jednak v případě, že účastník měl neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Je zřejmé, že neúspěch v poměrně nepatrné části se může týkat velmi širokého spektra řízení a restriktivnější přístup soudní praxe z hlediska dosahu § 142 odst. 3 o. s. ř. je spojen s případy, kdy záviselo rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

Posouzení poměrně nepatrného neúspěchu je třeba provést s ohledem na povahu předmětu řízení a na výsledek sporu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3918/2015).[3]

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu může být ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. aplikováno v případě, kdy je účastník částečně neúspěšný proto, že oproti znalci jinak odhadl výši plnění, nikoliv však v případě, kdy důvodem jeho částečného ne­úspěchu je skutečnost, že v žalobě jinak stanovil základ nároku (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1280/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/20104, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013, ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2170/2014, nebo ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2013/2015). Toto pojetí odpovídá i závěrům vysloveným v odborné literatuře.[4] Zdá se však, že judikatura Ústavního soudu tento základní přístup v konkrétních věcech nahlíží šířeji ve prospěch aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. i tam, kde účastník řízení co do základu nebyl zcela úspěšný (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 157/13).[5]

Jestliže je účastník neúspěšný zčásti i co do základu nároku, není vyloučeno použití ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., ale plná náhrada nákladů řízení by v takovém případě byla podmíněna tím, že šlo o neúspěch v poměrně nepatrné části.

Částečnost úspěchu ve vztahu k rozhodnutí o výši plnění chápe soudní praxe jednotně tak, že účastník je plně úspěšný co do základu nároku a jeho neúspěch se vztahuje pouze k výši plnění. Zde judikatura připouští použití § 142 odst. 3 o. s. ř. i tehdy, pokud výše přiznaného plnění je výrazně nižší než výše požadovaného plnění, tj. v rozsahu výše plnění je účastník úspěšný z méně než 50 % (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3306/2015, ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2478/2016, nebo ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1443/2015).[6]

Výrazný nepoměr mezi výší požadovaného nároku a částkou, která byla jako výše plnění přiznána (tzv. nadhodnocení nároku), koriguje judikatura přístupem, podle kterého v takovém případě nelze postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř., přičemž zdůrazňuje, že mezi okolnosti, jež opodstatňují rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v duchu § 142 odst. 2 o. s. ř. i za situace, v níž se stanovení výše nároku odvíjelo od znaleckého posouzení, se pak řadí též zcela excesivní nadhodnocení žalovaného plnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5183/2014, dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2558/07, a ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1477/10). V usnesení ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 399/2016, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že založil-li odvolací soud svůj závěr o nevhodnosti aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. ve prospěch žalobkyň právě na enormní diskrepanci mezi požadovaným obnosem a výsledným rozsahem přisouzeného práva, je jeho úvaha konformní s ustálenou rozhodovací praxí. Toto rozhodnutí pak obstálo i v ústavněprávním přezkumu (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3469/2016).

Z obdobných východisek jako v případě výše plnění odvislé od znaleckého posudku vychází judikatura i v případech, kdy výše plnění závisí na úvaze soudu. Podle ustálené judikatury soudů závisí rozhodnutí o výši plnění z pohledu ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. na „úvaze soudu“ tehdy, postupoval-li soud podle ust. § 136 o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3417/2015 – proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 37/2016). Novější judikatura pak vysvětluje, že o tyto případy může jít i tehdy, rozhoduje-li soud o náhradě za omezení vlastnického práva (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4035/2015), nebo tehdy, jde-li o výši nároku vyplývajícího z uplatněného práva z odpovědnosti za vady ve formě slevy z kupní ceny, který je co do svého základu prokázán; i ten lze založit na úvaze soudu zhodnocením relevantních skutečností postupem podle § 136 o. s. ř. (k tomu srov. j usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2445/2015). 

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL M., asistentka soudce Nejvyššího soudu, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.  



[1] K tomu srov. L. David, F. Ištvánek, N. Javůrková, M. Kasíková, P. Lavický a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2009, str. 636.

[2] K tomu srov. např. P. Lavický a kol.: Občanský soudní řád (§ 1 až 250l), Řízení sporné, Praktický komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2016, str. 698, nebo L. Drápal, J. Bureš a kol.: Občanský soudní řád I, § 1 až 200za, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 977.

[3] Proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 3807/2016.

[4] K tomu srov. prameny uvedené v poznámce č. 2.

[5] K náhledu na přístup Ústavního soudu k otázce § 142 odst. 3 o. s. ř. ještě z poněkud odlišného pohledu oproti přístupu obecných soudů srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 793/12.

[6] Je otázkou, jestli závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014, mají představovat odklon od této praxe požadavkem na to, že i ve vztahu k výši plnění musí být účastník úspěšný, tj. jeho úspěch musí přesahovat 50 %. Závěry vyjádřené v tomto rozhodnutí nejsou zcela jednoznačné vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla základním předmětem dovolacího přezkumu a argumentace v rozhodnutí je poměrně stručná a nijak se nevymezuje vůči judikatuře (případně) zastávající opačný názor.