Zákaz reformationis in peius a vztah základních první a druhé alinea podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku

publikováno: 01.07.2014

Je porušením zákazu reformationis in peius podle § 265p nebo § 259 odst. 4 tr. ř., jestliže nadřízený soud na základě odvolání podaného ve prospěch obviněného čin obviněného posoudí podle § 272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, ač soud nižšího stupně v přezkoumávaném rozhodnutí použil právní kvalifikaci podle § 272 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. I když jde o trestný čin, v jehož základní skutkové podstatě jsou obsaženy dvě alinea a každá je samostatnou skutkovou podstatou se stejnou trestní sazbou, pro posouzení, zda jde o změnu k horšímu, či nikoliv, nelze vycházet pouze a jen z trestní sazby (srov. např. č. 49/2000 Sb. rozh. tr.), ale u alternativně vymezeného jednání v jedné skutkové podstatě se posuzuje závažnost těchto alternativ se zřetelem na skutečnou povahu a škodlivost takového jednání. Trestný čin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje dvě alinea představující dvě samostatné základní skutkové podstaty. Podle alinea první odst. 1 § 272 tr. zákoníku trestný čin obecného ohrožení spáchá, kdo obecné nebezpečí sám úmyslně zapříčinil nebo způsobil. Alinea druhá předpokládá, že pachatel obecné ohrožení sám nezpůsobil, ale jednal tak, že se důsledky vzniklého ohrožení zvýšily nebo nebyly odvráceny nebo jejich odvrácení bylo ztíženo či zhoršeno, tedy, že pachatel svým jednáním zvyšuje již hrozící nebezpečí nebo ztěžuje jeho odvrácení anebo jeho zmírnění. Z uvedeného plyne, že za jinak stejných skutkových okolností alinea druhá typicky představuje mírnější formu jednání, než je tomu u téhož ustanovení v jeho první alternativě, která je ve svém důsledku závažnějším a pro společnost škodlivějším jednáním.

Usnesení Nejvyššího soudu dne 15. ledna 2014, sp. zn. 8 Tdo 1277/2013

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 45 T 7/2012, byl obviněný R. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 22. 2. 2012, kolem 1.50 hodin po předchozím požití většího množství alkoholických nápojů vnikl do panelového bytového domu v P., M., B., kde ve 2. patře, u bytu, s vědomím, že v bytě spí poškozená M. B. a její synové, s úmyslem postrašit poškozenou B. a donutit ji, aby mu vydala věci, které měl zakoupit v době jejich společného soužití, vylil pod mezeru v dolní části dveří od bytu cca 2 litry automobilového benzinu, přičemž při tom manipuloval s hořící cigaretou, ačkoliv věděl, že se jedná o extrémně hořlavou kapalinu, a v důsledku této manipulace vlivem jeho neopatrnosti došlo ke vznícení benzinu a následnému intenzivnímu požáru a kompletnímu vyhoření bytu poškozené B., která se se svými syny před následky požáru zachránila pouze útěkem na balkon bytu, odkud je následně vyvedli zasahující hasiči, a obviněný, ačkoli viděl, že požár zachvátil vstupní dveře do bytu z chodby a hrozilo zamoření schodiště, jediné únikové cesty z domu, kouřem a toxickými zplodinami hoření, nijak nereagoval a neučinil žádné opatření k zamezení či alespoň ke snížení nebezpečí pro celkem 43, převážně spících přítomných uživatelů bytů v domě, dům opustil a odjel z místa, aniž by předtím jakkoli varoval spící obyvatele domu tak, aby mohli své byty včas opustit, a nepřivolal hasičskou službu, takže v důsledku intenzivního zakouření schodiště kouřem a zplodinami hoření došlo k zamoření schodiště a bytů ve 3. až 6. nadzemním podlaží domu kouřem a zplodinami hoření, které následně pronikaly i do bytů, zejména oxidem uhelnatým, oxidem uhličitým, chlorovodíkem, nitrozními plyny, kyanovodíkem a fosgenem a bezprostředně ohrožovaly jejich obyvatele na životě a zdraví. Těžším následkům bylo zabráněno pouze včasným příjezdem Hasičského záchranného sboru, přičemž zasahující hasiči museli vyvést 20 osob, které pro toto zakouření nemohly byt opustit samy, a celkem 25 evakuovaných osob bylo na místě ošetřeno Zdravotnickou záchranou službou hlavního města Prahy, přičemž tři z nich, M. B., M. N., a M. Č. byly převezeny k ambulantnímu ošetření do Nemocnice na Bulovce v Praze 8, a svým jednáním způsobil majiteli domu, společnosti Emerson, a. s., Praha 5, škodu ve výši nejméně 5 600 000 Kč, která představuje náklady na uvedení domu v předešlý stav, a na majetku uživatelů bytů další škodu ve výši nejméně 541 034 Kč, přičemž poškozená M. B. v důsledku požáru bytu utrpěla silnou neurotickou aktivitu, protrahované a přetrvávající depresivní stavy, pro které byla minimálně dva měsíce omezena v obvyklém způsobu života. Za tento zločin byl obviněný R. P. odsouzen podle § 272 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmilet a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který byl obviněnému uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 50 T 22/2012, za trestné činy krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 8 To 57/2013, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl odvolání, která proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a poškozená M. B.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Neztotožnil se s tím, že soudy obou stupňů skutek, jímž byl uznán vinným, posoudily jako úmyslný zvlášť závažný zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a je přesvědčen, že měl být uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 tr. zákoníku. Závěr soudů vyjádřený v právní větě tak, že úmyslně zvýšil obecné nebezpečí a ztížil jeho odvrácení a zmírnění, považoval za nesprávný a neodpovídající provedeným důkazům a rovněž zdůraznil, že nekoresponduje ani s tím, jak soudy skutečnosti, které vzaly do úvahy, hodnotily a rozvedly je v napadených rozhodnutích. Na dotvrzení svých výhrad obviněný ve vztahu k závěrům soudů ohledně pohnutky k jeho jednání, posouzení jeho zavinění a právní kvalifikaci se zřetelem na způsobenou škodu, vytýkal způsob, jakým soudy tyto právní skutečnosti v odůvodněních napadených rozhodnutí vyložily a v konkrétních souvislostech vyhodnotily. Obviněný k rozvedeným argumentům soudů, v souladu se svou obhajobou zdůraznil, že jediným důvodem jeho jednání byla snaha ovlivnit postoj poškozené, která mu odmítala vydat věci poté, co jej vyhodila ze společného bytu. Bohužel po požití značného množství alkoholických nápojů dospěl k závěru, že jediným řešením bude určitá forma výhrůžky. Nechtěl však nikomu ublížit, což podle obviněného koresponduje s tím, co soudy zdůraznily v napadených rozhodnutích, kde zmínily, že obviněnému nebyl prokázán přímý ani nepřímý úmysl ve vztahu ke způsobení požáru. Na druhé straně však oba soudy nesprávně uzavřely, že nepřímý úmysl obviněného lze shledávat v okolnostech jeho počínání po vzplanutí ohně, kdy opomněl aktivní jednání spočívající v přivolání pomoci a varování obyvatel domu, čímž zvýšil obecné ohrožení a ztížil jeho odvrácení a zmírnění. S tímto závěrem obviněný nesouhlasil právě pro svůj od počátku tvrzený postoj, že nikomu nechtěl ublížit, který se nezměnil ani poté, co neopatrnou manipulací s cigaretou došlo k požáru, neboť ani tehdy nebyl srozuměn s tím, že obyvatelé domu mohou být vystaveni nebezpečí smrti nebo těžké újmě na zdraví. Podle obviněného bylo při posuzování zavinění v době vzplanutí požáru nutné přihlížet k závěrům znalce z oboru požární ochrany, který uvedl, že v první fázi hoření neměl obviněný možnost proti ohni účinně zasáhnout. Obviněný v této souvislosti rovněž poukázal na závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle kterých je obviněný emočně nevyvážený, s disociálními rysy, projevující se sníženou empatií a s nízkým prahem pro uvolnění agrese a s tendencemi k nezodpovědným postojům, a soudům vytkl, že v rámci úvah o formě zavinění dostatečně tyto závěry nezvažovaly, a hodnotily zjištěné skutečnosti zcela paušálně. Při řádném respektování všech okolností, které soudy byly povinny brát do úvahy, nemohly učinit závěr o úmyslném jednání podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ale bylo nutné dovodit nedbalostní čin podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na podporu svých úvah a s připomenutím rozhodnutí č. 44/1979 Sb. rozh. tr. považoval za správné právní posouzení činu podle § 273 tr. zákoníku.

V rámci výhrad směřujících proti právní kvalifikaci podle § 272 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněný nesouhlasil ani se závěrem, že byl prokázán vznik škody velkého rozsahu jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Poukázal na obsah obžaloby, podle které odhad nákladů na uvedení nemovitosti do původního stavu činil 3 010 000 Kč, kdežto soudy vyšly z doplňku znaleckého posudku zpracovaného Ing. V. K., v němž byla škoda stanovena v rozmezí 5 600 000 Kč až 6 100 000 Kč, aniž by toto navýšení bylo znalkyní přesvědčivě zdůvodněno. Obviněný způsob, jakým znalkyně stanovila uvedené hodnoty, nepovažoval za zcela objektivní a vznesl k němu nesouhlasné stanovisko. Odkázal na § 137 tr. zákoníku určující způsob stanovení výše škody a měl za to, že soudy řádně tato pravidla v projednávané věci nedodržely a neztotožnil se s argumentací odvolacího soudu, že pojišťovny úmyslně upravují výše opotřebení předmětu pojištění z důvodu, aby snížily pojistné plnění, a takové tvrzení považoval za nepatřičné. Obviněný se ze všech těchto důvodů dožadoval, aby jeho čin byl posouzen jako přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil, že zvolenému důvodu dovolání odpovídá pouze část námitek, jimiž obviněný zpochybnil závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. S těmito námitkami se však státní zástupce neztotožnil, resp. má za to, že lze obviněnému přisvědčit pouze v dílčím a omezeném rozsahu bez bezprostředního vlivu na závěr o jeho vině. Pokud jde o zavinění obviněného, neakceptoval názor, že na jeho straně byla dána toliko vědomá nedbalost, protože obviněný v tomto směru nepřípadně izoluje tu část skutkového děje, která následovala po vznícení hořlavého benzinu, aniž však zohledňuje, že k tomuto vznícení přispěl svým jednáním v rozhodující míře sám. Byl to totiž právě obviněný, kdo polil vchodové dveře bytu benzinem, jehož hořlavost a náchylnost k snadnému vzplanutí je zcela obecně známa, přičemž zároveň při této činnosti kouřil. Státní zástupce proto u obviněného shledal vědomou nedbalost, neboť věděl, že svým jednáním může způsobit požár, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane, a lze na něm proto požadovat, aby nebezpečí takto vzniklé z jeho předchozího ohrožovacího jednání odstranil. Akceptoval závěr městského soudu o tom, že se v daném případě jednalo o opomenutí ve smyslu § 112 tr. zákoníku (k tomu odkázal na rozhodnutí č. 45/2010 Sb. rozh. tr.), nikoliv však poukaz obviněného na stanovisko č. 44/1979 Sb. rozh. tr., neboť v tomto případě se jedná toliko o obecné stanovisko k výkladu právních předpisů, bez přímé vazby na konkrétní skutkové okolnosti, a navíc vychází z nedbalostního jednání pachatele, který opomenutím zvyšuje obecné nebezpečí, což není okolnost zjištěná v souzené věci. Státní zástupce odvolacímu soudu však vytkl nesrovnalosti v právní větě, v níž v rozporu se svými dalšími svými závěry uvedl i to, že obviněný „zapříčinil“ požár, čímž převzal část normy popisující jednání pachatele podle alinea první. Stejně tak nepovažoval za zcela správné, pokud jsou obviněnému kladeny za vinu zároveň znaky zvýšení obecného nebezpečí a ztížení jeho odvrácení a zmírnění, neboť znak zvýšení obecného nebezpečí v případě obviněného ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu jednoznačně nevyplývá. Protože jde o nesprávnosti toliko dílčí, nemající vliv na celkovou správnost právního posouzení jednání obviněného a když obsahově neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu shledal námitku obviněného, že soudy v jeho případě nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť tato neodpovídá hmotněprávní povaze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Při splnění těchto formálních náležitostí posuzoval, zda důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný své dovolání opřel, koresponduje se zákonnými podmínkami stanovenými pro jeho uplatnění, a shledal, že obviněný respektoval, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je možné vytýkat nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, neboť vytýkal použití právní kvalifikace podle § 272 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a nesprávné závěry o úmyslné formě zavinění a domáhal se, aby jeho trestné jednání bylo posouzeno jako přečin obecného ohrožení z nedbalosti dle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Jestliže však obviněný v dovolání vytýkal způsob, jakým soudy zjistily výši škody velkého rozsahu, nelze je považovat za námitky právní povahy, protože obviněný v této souvislosti vytýkal, na základě jakých důkazních prostředků soudy tuto škodu stanovily, zejména, že svá rozhodnutí opřely o znalecký posudek zpracovaný Ing. V. K. Zpochybňoval především pravdivost či přesvědčivost tohoto posudku, a nikoliv právní hlediska určující vymezení škody ve smyslu § 137 nebo § 138 tr. zákoníku. Na základě uvedeného se argumenty obviněného nedotýkají nesprávného stanovení výše škody v jeho hmotněprávním obsahu, ale vycházejí z obhajoby obviněného, kde dovozoval okolnosti, které nekorespondovaly s výsledky provedeného dokazování, čímž vytýkal vady ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takto zaměřené výhrady nemají právní povahu, jak ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, ale jde o námitky procesní, které nekorespondují s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem dovolání vymezeným v § 265b tr. ř. I když Nejvyšší soud nebyl oprávněn tuto část námitek přezkoumávat, jen pro úplnost zmiňuje, že neshledal v postupu soudů obou stupňů při objasňování výše vzniklé škody a následků s jednáním obviněného spojených žádné nedostatky v postupech vymezených ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Z napadených rozhodnutí nevyplývají ani jiné nedostatky, jež by měly vliv na správnost zjištěného rozsahu způsobené škody, ani z nich není patrná zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, v němž nejsou zjišťovány žádné kardinální logické rozpory, opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

Jelikož Nejvyšší soud v dovolání obviněného R. P. neshledal takové vady, pro které by bylo nutné jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr  ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným rozhodnutím či jejich částem předcházející a shledal, že dovolání i přes zjištěné nepřesnosti není důvodné, a to z následujících důvodů.

Obviněný byl napadenými rozhodnutími uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, který spáchal činem shora popsaným spočívající v zásadě v tom, že poté, co vstoupil do domu, od něhož měl klíče, pod mezeru v dolní části dveří u bytu poškozené vlil cca 2 litry automobilového benzinu, který obvykle vozil ve svém automobilu. Při této manipulaci s benzinem měl zapálenu cigaretu a držel ji v ruce, když benzin vlil pod práh bytových dveří. Přitom došlo k odpadnutí části žhavého popela do rozlitého benzinu, což mělo za následek výbuch a následný požár, který se rozšířil do bytu poškozené. Obviněný tak činil při vědomí, že benzin je extrémně hořlavá kapalina a při manipulaci s ním je zakázáno kouřit. Požár způsobil kompletní vyhoření bytu poškozené M. B., která se se svými syny zachránila jen díky tomu, že se ukryli na balkoně bytu, odkud byla vyvedena až po uhašení požáru. Obviněný na vznik požáru, jenž již za jeho přítomnosti zachvátil vstupní dveře do bytu, nereagoval, dům opustil a z místa činu odjel. 

Soud prvního stupně k závěru o naplnění znaků zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dospěl zejména s ohledem na obviněným učiněnou obhajobu, že nechtěl poškozené ani nikomu jinému v bytě či domě ublížit. Učinil závěr, že obviněný tento čin nespáchal úmyslně, protože chtěl poškozené jen pohrozit, a nebyl srozuměn s tím, že vydá lidi v domě v nebezpečí smrti, protože chtěl pouze poškozenou postrašit a s poškozenou si neshody mezi nimi chtěl druhý den vyjasnit. Z tohoto důvodu soudy neshledaly u obviněného ani nepřímý úmysl požár způsobit, jak předpokládá ustanovení § 272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, a dospěl tak k závěru, že obviněný uvedený požár založil z nedbalosti. S ohledem na tento závěr ve smyslu rozhodnutí č. 45/2010 Sb. rozh. tr., jež v daném případě aplikoval, čin obviněného posoudil podle druhé alinea § 272 odstavce 1 tr. zákoníku. Její naplnění vysvětlil chováním obviněného poté, co již požár vznikl, že „přesto, že obviněný slyšel z bytu poškozené křik a volání o pomoc a viděl, že požár je značně intenzivní, neučinil nic pro to, aby, byť v určitých mezích, eliminoval jeho následky či se o to alespoň pokusil. Nepřivolal hasičskou záchrannou službu, nevyvolal v domě poplach, nevaroval ostatní jeho uživatele bytů tak, aby ochránil jejich životy a zdraví a aby mohla být učiněna potřebná opatření, zejména aby další nájemníci mohli v době, kdy ještě nedošlo k plnému rozvinutí požáru, své byty včas a bezpečně opustit. Přestože znal poměry v tomto domě, kde žil s poškozenou a věděl, že schodiště domu je jediná možná úniková cesta, dům opustil, aniž by učinil cokoli z výše naznačeného a požár ponechal dál vlastnímu živelnému vývoji“ (viz strana 27 rozsudku soudu prvního stupně).

Odvolací soud rozhodující ve vztahu k výroku o vině pouze na podkladě odvolání obviněného (při absenci odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného) se v zásadě s uvedenou právní kvalifikací ztotožnil, ač sám při respektu k možnostem své přezkumné činnosti (§ 259 odst. 4 tr. ř.) vyjádřil pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace ve vztahu k neprokázání úmyslu obviněného, byť eventuálního, založit požár a ohrozit životy a zdraví lidí (viz strana 4 odůvodnění napadeného usnesení).

Protože se obviněný s uvedenou právní kvalifikací nespokojil a dožadoval se nikoliv obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ale nedbalostního obecného ohrožení podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, je nutné nejprve uvést, že zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání (alinea první), nebo kdo takové obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění (alinea druhá), způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu. Podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu obecného ohrožení z nedbalosti dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání. Jde o nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Je zde tedy rozhodné, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že bude-li jednat za takových okolností, že tím může způsobit obecně nebezpečný následek.

Trestný čin podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém, kdežto trestný čin podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku je nedbalostním trestným činem, a proto tyto trestné činy se od sebe odlišují ve formě zavinění, kdežto v ostatních znacích jsou po objektivní stránce svých skutkových podstat shodné. V každém konkrétním případě je proto při naplnění objektivních znaků trestného činu obecného ohrožení zapotřebí zkoumat, v jaké formě zavinění pachatel jednal, a podle toho zvolit příslušnou právní kvalifikaci a lze připomenout, že podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. U nepřímého úmyslu srozumění vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 222).

Podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Pokud jde o úmysl obviněného způsobit obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčinil požár, je nutné zdůraznit, že soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, a tedy nejen z doznání obviněného (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a toz okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

U trestných činů podle § 272 tr. zákoníku a podle § 273 tr. zákoníku jde vždy o trestný čin obecně nebezpečný, s nímž je spojeno nebezpečí ohrožující život a zdraví více lidí nebo cizí majetek ve velkém rozsahu, a to s různým druhem nebezpečí, které v projednávané věci, když došlo k požáru, představovalo konkrétní nebezpečí, jež přerostlo v reálné ohrožení osob a majetku. Jedná se o trestný čin ohrožovací, u něhož k jeho dokonání postačuje pouhé ohrožení chráněného zájmu a následek spočívá ve vyvolání situace, při níž hrozí reálné nebezpečí a chybí jen jeden nebo několik málo aktů k tomu, aby nastala porucha, k níž vyvolaný stav směřuje.

Pro stav obecného nebezpečí ve smyslu § 272 tr. zákoníku a obecného nebezpečí z nedbalosti ve smyslu § 273 tr. zákoníku je typické nejen přiblížení se k poruše, tj. bezprostřední, konkrétní hrozba jejího vzniku, ale také určitá živelnost a neovladatelnost průběhu vyvolané události, kdy vznik poruchy na zákonem chráněném zájmu není závislý jen na jednání pachatele, ale především na nahodilých okolnostech (srov. rozhodnutí č. 12/1988 Sb. rozh. tr.).

Skutková podstata trestného činu podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku je tvořena dvěma samostatnými základními skutkovými podstatami představovanými dvěma alinea. Podle první se tohoto činu dopustí ten, kdo „úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu zapříčiněním požáru nebo povodně nebo škodlivého účinku výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání“. Podle druhé alinea tento čin spáchá „kdo takové obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění“. Podle § 272 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, který postihuje „zvýšení obecného nebezpečí“ tím, že při již existujícím obecném nebezpečípachatel obvykle přispívá k jeho větší intenzitě (např. přidáním hořlaviny do ohně nebo rozšířením trhliny v hrázi) nebo k jeho rozšíření z hlediska rozsahu (např. vytváření podmínek, aby se požár přenesl na další objekty), a tím zároveň přispívá k prohloubení jeho obecně nebezpečných následků, anebo „ztěžuje odvrácení obecného nebezpečí“tím, že svým jednáním maří nebo brání provedení takových opatření, která jsou potřebná a způsobilá k odvrácení hrozícího nebezpečí a k zamezení jeho škodlivých následků (např. při požáru odstraní nebo zničí protipožární prostředky, při povodni odstraní nebo zničí lodě nebo techniku sloužící k opravě a uzavření protržené hráze). Pachatel zde rovněž „ztěžuje zmírnění obecného nebezpečí“tím, že svým jednáním maří nebo brání provedení takových opatření, která se snaží zmírnit následky obecného nebezpečí (např. znemožňuje nebo ztěžuje ošetření raněných tím, že zadržuje léky nebo obvazový materiál, nebo maří záchranné práce při povodni nebo požáru).

Podle tohoto zákonného rozdělení trestného jednání na uvedené dvě alinea je zřejmé, že každá z nich dopadá na jiné jednání. Podle alinea první jde o takového pachatele, který sám obecné ohrožení způsobil mimo jiné například tím, že zapříčinil požár. U alinea druhé však jde především o postižení jednání pachatele, který takové obecné ohrožení sám nezpůsobil, ale již existující ohrožení v důsledku jeho jednání buď nabylo na rozměrech, anebo odstranění jeho následků bylo komplikováno. Z toho plyne, že alinea druhá předpokládá již existující obecné ohrožení vyvolané jednáním určitého pachatele. Po subjektivní stránce je třeba úmyslu, který směřuje k způsobení obecně nebezpečného následku, aniž by pachatel musel vědět, jakým konkrétním způsobem vznikne vlastní obecné ohrožení (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha:  C. H. Beck, 2012, str. 2774-2775).

Zvýšení obecného nebezpečí (např. přiléváním hořlaviny do ohně) nebo ztížení jeho odvrácení nebo zmírnění (např. odstranění protipovodňových zábran) může nastat pouze v době, kdy obecné nebezpečí (např. vyvolané požárem) již existuje (srov. rozhodnutí č. 44/1979 Sb. rozh. tr.). Trestného činu podle § 272 odst. 1 alinea druhá se proto mohou dopustit např. osoby odpovědné za protipožární opatření, jestliže zanedbají své povinnosti takovou měrou, že požár, který později vznikne bez jejich zavinění, nabude podstatně větších rozměrů. O „ztěžování odvrácení obecného nebezpečí“se jedná, když pachatelsvým jednáním maří nebo brání provedení takových opatření, která jsou potřebná a způsobilá k odvrácení hrozícího nebezpečí a k zamezení jeho škodlivých následků, jako např. při požáru odstraní nebo zničí protipožární prostředky, při povodni odstraní nebo zničí lodě nebo techniku sloužící k opravě a uzavření protržené hráze. Pachatel „ztěžuje zmírnění obecného nebezpečí“tím, že svým jednáním maří nebo brání provedení takových opatření, která mají zmírnit následky obecného nebezpečí, např. znemožňuje nebo ztěžuje ošetření raněných tím, že zadržuje léky nebo obvazový materiál, nebo maří záchranné práce při povodni nebo požáru (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2774, obdobně též Novotný, O., Vokoun, R., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, str. 344-345).

Z uvedeného je zřejmé, že v alinea druhé § 272 odst. 1 tr. zákoníku popsané znaky, naplňující tuto samostatnou základní skutkovou podstatu, předpokládají konkrétní aktivní jednání pachatele vedoucí k tomu, že se důsledky vzniklého ohrožení zvýšily, nebo nebyly odvráceny nebo jejich odvrácení bylo ztíženo či zhoršeno. Je zde tedy postiženo takové konkrétní chování, jímž pachatel sám úmyslně činí takové kroky, které vedou k tomu, že došlo ke zvýšení již hrozícího nebezpečí, nebo konkrétně jedná tak, že se ztíží jeho odvrácení, anebo svým konkrétním jednáním ztěžuje jeho zmírnění. Jde o jednání, které spočívá zpravidla v chování toho, kdo sám vznik obecného ohrožení nezpůsobil, neboť zákon objektivní stránku úmyslného trestného činu obecného ohrožení vymezuje záměrně dvěma podstatami, když podle alinea první odst. 1 § 272 tr. zákoníku pachatel obecné nebezpečí sám úmyslně zapříčiní nebo způsobí. Pokud totiž pachatel úmyslně např. požár založil, z povahy této formy zavinění by nebyl pochopitelný požadavek, aby současně byl stíhán i za to, že jej úmyslně neodstranil či nezamezil jeho důsledky. Z těchto důvodů plyne, že podle § 272 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku nemůže být odpovědná osoba, která obecné ohrožení vzniklé v důsledku požáru sama zapříčinila tím, že požár založila, neboť na úmyslné založení požáru dopadá jednání vymezené v § 272 odst. 1 alinea první, a pokud je požár způsoben z nedbalosti, jde o trestný čin podle § 273 tr. zákoníku.

Podle ustálení judikatury Nejvyššího soudu je nutné úmyslné způsobení požáru odlišit od případu předpokládaného v rozhodnutí č. 45/2010 Sb. rozh. tr., kdy na pachateli, který nezpůsobí požár úmyslně nebo neúmyslně přispěje k jeho vzniku, lze požadovat, aby odstranil nebezpečí, které z jeho jednání nastalo pro lidi nebo cizí majetek. Pokud to úmyslně neučiní, je třeba na takové opomenutí tohoto konání pohlížet jako na úmyslné jednání ve smyslu § 272 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, neboť jde o opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen ve smyslu § 112 tr. zákoníku. Předpokládá se zde situace, která dopadá na případy neúmyslného způsobení požáru, nikoliv o úmyslné způsobení požáru podle § 272 odst. 1 alinea první.

Z těchto hledisek je třeba hodnotit především jednání obviněného, který vlil dva litry benzinu pod bytové dveře, v důsledku čehož došlo k jeho rozlití v tomto množství do prostoru bytu. Již toto jeho jednání je třeba podle Nejvyššího soudu považovat za vznik obecného nebezpečí, neboť za takové situace již bezprostředněvznik požáru hrozil, a to proto, že obviněný v ten moment stál na chodbě bytu přede dveřmi, aniž by znal situaci v bytě, tj. na druhé straně zamčených dveří, kde mohlo hrozit potenciální nebezpečí požáru, pokud by tam v tu chvíli někdo manipuloval s otevřeným ohněm. Hrozila proto bezprostředně možnost, že těkavé páry unikající z benzinu se mohly vznítit např. od hořícího plynového hořáku, od hořící cigarety uvnitř bytu, náhodného jiskření či zkratu elektrického proudu apod. Obviněný takové možné vznícení tím, že stál na druhé straně dveří, nemohl jakkoliv ovlivnit a možnému ohrožení ohněm zabránit, přičemž mohl předpokládat, že mohou objektivně nastat, aniž by bylo v jeho moci (v nočních hodinách zřejmě ani jiných osob) takovému možnému následku zabránit. Tyto skutečnosti ostatně plynou z prokázaných skutkových okolností, podle nichž bylo vznícení benzinu v bytě poškozené závislé na nahodilých okolnostech, které se vymykaly vlivu obviněného i ohrožených osob, jak nakonec potvrdily i výsledky znaleckého zkoumání znalce z oboru požární ochrany, který konstatoval, že rozvoj požáru byl velmi rychlý a možnosti jej uhasit vlastními silami byly omezené, ne-li vyloučené. Navíc obviněný tuto manipulaci s velkým množstvím benzinu prováděl obzvláště nebezpečným způsobem, neboť měl přitom zapálenou cigaretu, jako zdroj ohně, čímž nakonec vznik požáru sám přímo zapříčinil.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný byl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku srozuměn s tím, že za takové situace zcela bezprostředně hrozilo vznícení benzinu a způsobení požáru, což se také skutečně stalo. Tím způsobil obecné nebezpečí, které je definováno jako stav, při němž nastává bezprostřední možnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku (srov. rozhodnutí č. 10/1965 Sb. rozh. tr.). Jeho obhajoba, že poškozeným B. nechtěl uškodit, že je nechtěl bezprostředně ohrozit na životě či zdraví, není rozhodná, neboť v případě trestného činu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku jde o trestný čin ohrožovací, u něhož úmysl směřuje ke způsobení obecného nebezpečí a vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nikoliv ke konkrétnímu způsobení újmy na zdraví, smrti, škody či újmy, které mohou vzniknout v důsledku vyvolaného obecného nebezpečí. V daném případě bylo rozhodující to, že obviněný znal povahu a množství látky – benzinu, kterou užil, vlil ji do míst, kde její případné vznícení a následný rozvoj požáru nemohl ovlivnit, a navíc v době, kdy s ní nakládal, měl zapálenou cigaretu, přičemž nepochybně s ohledem na prokázané skutečnosti věděl, že může dojít k požáru, a tím i k vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu, což se také skutečně stalo, byť k újmě na zdraví B., nehledě na jejich psychické poškození v předmětném bytě vzhledem k tomu, že utekli na balkon bytu, nedošlo. Všechny tyto skutečnosti jednoznačně svědčí o tom, že obviněný byl srozuměn se zapříčiněním požáru, a tím způsobením obecného nebezpečí a vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu. Jestliže by soud prvního stupně posuzoval všechny tyto souvislosti důsledně, měl dojít k závěru, že obviněný spáchal trestný čin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, jak nakonec naznačil ve svém usnesení odvolací soud.

Nejvyšší soud shledal, že soudy nesprávně v jednání obviněného vedoucí ke vzniku požáru shledaly právě s ohledem na jeho uvedenou obhajobu nedbalost, a proto jej uznaly vinným podle § 272 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, neboť podle nich „obviněný úmyslně zvýšil obecné nebezpečí a ztížil jeho odvrácení a zmírnění“ (jak je uvedeno v tzv. právní větě), protože podle zjištěných skutkových okolností, „ačkoli viděl, že požár zachvátil vstupní dveře do bytu z chodby a hrozilo zamoření schodiště, jediné únikové cesty z domu, kouřem a toxickými zplodinami hoření, nijak nereagoval a neučinil žádné opatření k zamezení či alespoň ke snížení nebezpečí pro celkem 43, převážně spících přítomných uživatelů bytů v domě, dům opustil a odjel z místa, aniž by předtím jakkoli varoval spící obyvatele domu tak, aby mohli své byty včas opustit, a nepřivolal hasičskou službu….“.

Jestliže to byl právě obviněný, kdo sám vlastním chováním přímo obecné ohrožení v podobě obecného nebezpečí požáru způsobil a zapříčinil požár, nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, protože tu nenaplní ten, kdo požár sám úmyslně, byť v nepřímém úmyslu, zapříčiní a způsobí tím obecné nebezpečí. Pokud Nejvyšší soud učinil tento právní závěr a shledal, že obviněný spáchal trestný čin obecného ohrožení úmyslně podle § 272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, bylo vyloučeno, aby bylo možné v tomto činu spatřovat trestný čin obecného ohrožení spáchaného z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku, jak se obviněný v dovolání domáhal.

Nejvyšší soud však při konstatování tohoto právního závěru uvedenou nesprávnou právní kvalifikaci napravit nemohl, neboť byl vázán zásadou zákazu reformationis in peius vyjádřenou v § 265p odst. 1 tr. ř., podle níž může v neprospěch obviněného změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Takové v neprospěch obviněného učiněné dovolání státního zástupce však v této věci podáno nebylo, a proto Nejvyšší soud obviněného nemohl uznat vinným podle § 272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Za situace, kdy soudy uznaly obviněného vinným podle alinea druhé tohoto ustanovení, by bylo totiž nutné takový postup považovat za porušení zákazu změnit napadený rozsudek soudu nižšího stupně v neprospěch obviněného.

V neprospěch obviněného je rozsudek měněn tehdy, dojde-li k jakékoliv změně a v kterémkoliv výroku rozsudku, jenž se obviněného přímo dotýká, tak, že zhoršuje jeho postavení. Soudní judikatura vymezila případy, kdy se jedná o změnu k horšímu, k níž může dojít ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření, ale i v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení např. rozhodnutími č. 24/1966, 1/1978-II, 59/1994, 22/1999, 49/2000, 38/2006-II., 41/2007 Sb. rozh. tr., dále rovněž usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1252/2006, uveřejněným v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, svazek 31 pod č. T 949, a další, a rovněž vymezil, kdy se o takové zhoršení nejedná (např. rozhodnutí č. 25/2002, 21/2012 Sb. rozh. tr., anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 7 Tdo 626/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2011, sešit 77 pod č. T 1405 a další).

V projednávaném případě je nutné zdůraznit, že úprava právní kvalifikace by se týkala téhož trestného činu v jeho základní skutkové podstatě, která, jak je výše uvedeno, obsahuje dvě alinea, z nichž každá je samostatnou skutkovou podstatou, v obou těchto alinea zákon ukládá uložit stejný trest. Pro posouzení, zda jde o změnu k horšímu, či nikoliv, se nevychází pouze z toho, že jen trestní sazba určuje závažnost jednání (srov. např. rozhodnutí č. 49/2000 Sb. rozh. tr.). Jde-li o alternativně vymezené jednání v jedné skutkové podstatě, posuzuje se závažnost mezi oběma těmito alternativami. Je tomu tak např. u trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kde je pod stejnou trestní sazbou jednak alternativně vymezená úmyslná forma jako i nedbalostní forma tohoto trestného činu. Podobně je tomu i u přípravy, pokusu a dokonaného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 59/1994 Sb. rozh. tr.), anebo u účastenství, kde jsou vymezeny tři formy, z nichž každá má jinou závažnost. Ve všech těchto případech pro posouzení toho, zda dojde ke zhoršení postavení obviněného, není rozhodující trestní sazba zákonem stanovená, ale povaha a závažnost konkrétního jednání popsaného ve skutkové podstatě, a je nutné vždy postavení obviněného hodnotit v celém rozsahu zvažovaného právního posouzení a jeho následků.

V posuzovaném případě je nutné porovnat závažnost první a druhé alinea § 272 odst. 1 tr. zákoníku, z nichž podle první se uvedeného činu dopustí, „kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání“, podle druhé, „kdo takové obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění“. Porovnáním jak formy jednání, tak i důsledků, které nastanou, není pochyb o tom, že podstatně škodlivějším je jednání, jímž pachatel „obecné nebezpečí sám úmyslně způsobí“, na rozdíl od jednání pachatele, jenž takové nebezpečí sám úmyslně nezpůsobil, ale nastalo v důsledku jeho nedbalostního jednání, nebo jednání, které učinil někdo jiný, „zvýší anebo jeho odvrácení nebo zmírnění ztíží“. Závažnější je způsobení vzniku situace, při níž jsou lidé vydáni v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu, než to, že se pachatel sám neangažuje aktivně v tom, aby takto existující nebezpečí nenabylo větších rozměrů.

Současně je nutné v tomto konkrétním případě poukázat i na to, že kdyby byla použita správná právní kvalifikace podle § 272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, jednalo by se o čin způsobený v nepřímém úmyslu, který by bylo nutné vtělit i do skutkových zjištění, v nichž se podle současného stavu uvádí, že obviněný „manipuloval s hořící cigaretou, ačkoliv věděl, že se jedná o extrémně hořlavou kapalinu, a v důsledku této manipulace vlivem jeho neopatrnosti došlo ke vznícení benzinu…“. Tento skutkový stav, byť nepřímo vyjadřující nedbalostní jednání (srov. slova „vlivem jeho neopatrnosti“), by bylo nutné nahradit skutkovým vyjádřením toho, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu, což by pro obviněného bylo zpřísněním zjištěného skutkového stavu.

K tomu je nutné uvážit i to, že pokud došlo k následkům v ustanovení § 272 odst. 1 tr. zákoníku v rámci jeho povahy jako ohrožovacího deliktu předpokládaným, a tyto jsou ve vztahu k oběma alinea § 272 odst. 1 tr. zákoníku stejné, je za daných okolností alinea první § 272 odst. 1 tr. zákoníku přísnější.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že druhá alinea § 272 odst. 1 tr. zákoníku je mírnější formou jednání, než je tomu u téhož ustanovení v jeho první alternativě, která je ve svém důsledku závažnějším a pro společnost škodlivějším jednáním. Jen pro srovnání je možno uvést, že obdobný závěr by bylo možné učinit např. u trestného činu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku, kde rovněž ve dvou alternativách první a druhé alinea jsou uvedeny dvě formy jednání, když v první z nich jde o to, že pachatel „padělá nebo pozmění peníze“, kdežto ve druhé, kdo padělané nebo pozměněné peníze „udá jako pravé“. Proto by i v případě užití té z alternativ, která je více závažná, měl být ukládán v rámci téže trestní sazby trest přísnější, než by tomu bylo při srovnatelných podmínek u mírnější alternativy formy jednání.

Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud k dovolání pouze obviněného nemohl, aby neporušil zákaz změny k horšímu, rozhodnout v souladu se zákonem a změnit napadený rozsudek (jak shora dovodil), a proto dovolání podle § 265j tr. ř. zamítl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, protože nejvyšší státní zástupce i obviněný souhlasili s projednáním dovolání v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 265h odst. 2 tr. ř.].

***

Toto rozhodnutí bylo projednáno trestním kolegiem Nejvyššího soudu dne 30. 4. 2014, nebylo však schváleno do Sbírky soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu nikoliv pro jeho věcnou nesprávnost, ale proto, že pro omluvenou nepřítomnost některých členů kolegia pro jeho přijetí chyběl jeden hlas. Vzhledem k tomu, že se jedná o zajímavé a přínosné rozhodnutí, považuji za vhodné jej touto cestou dát na vědomí širší právnické obci.

Rozhodnutí zaslala a právní větu zpracovala JUDr. Milada Šámalová, předsedkyně senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR.