oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Zahájení mediace aneb co je dobré vědět

autor: Mgr. Robin Brzobohatý, PhDr. Lenka Poláková, JUDr. Tomáš Horáček, Ph.D.
publikováno: 15.09.2016

Můžeme doporučit, aby uchazeč započal své vystoupení u zkoušky přivítáním a vlastním představením, které je vzápětí následováno oceněním stran za jejich ochotu zúčastnit se mediačního jednání. Jde o první moment, v němž mediátor může začít měnit právě atmosféru mezi stranami, resp. může začít vytvářet novou atmosféru, „typickou“ pro mediační setkání. Je možné vyzdvihnout fakt, že ne každý se pro mediaci rozhodne a už to samo svědčí o jistém konstruktivním nastavení obou stran. Zejména v této fázi (ale nikoli pouze v ní) lze doporučit výrazně používat takové věty, jež obsahují spojení jako „vy oba…společně…každý z vás…dohromady…společnými silami…všichni…“ atd. Právě jejich využíváním začíná mediátor vytvářet a budovat atmosféru spolupráce a důvěry.

Zahájení mediace

Před zahájením samotné modelové kauzy má každý účastník několik minut na seznámení se s kauzou a dostává instrukce, že jeho mediační jednání začíná po podpisu smlouvy o mediaci. To je důležitá informace v kontextu přípravy úvodního slova mediátora. Navození situace „po podpisu smlouvy o mediaci“ naznačuje, že mediátor již měl možnost podrobně vysvětlit zásady a průběh mediace a nemusí to tedy udělat během zkoušky. Na druhou stranu se ovšem očekává, a je i hodnoceno, že mediátor dokáže stručně a jasně shrnout základní principy mediace a společně se stranami se ujistí, zda a jak jim strany rozumí a že v této věci nezůstávají na pochybách. Jde o první příležitost, kdy může mediátor nabídnout stranám prostor k dotazům a ukázat tak, že je připraven si pravidelně ověřovat u obou (všech) stran mediace, zda a jak jsou spokojené s průběhem mediace, že strany neustále rozumí tomu, co se děje, případně že je mediátor připraven reagovat na jakékoli nejasnosti, které ohledně mediace vzniknou.

Následně je možné se přesunout k popisu průběhu mediace, velmi stručně shrnout, co se dále bude dít. Zejména je důležité, aby mediátor dokázal dostatečně zdůraznit a „vypíchnout“ ty části mediačního jednání, které ve shodě s principy mediace vyžadují a předpokládají aktivní účast stran. Je vhodné, pokud mediátor dokáže mediaci a její průběh popsat způsobem, jako by mluvil o tom, co všechno budou strany v následujících minutách dělat. Tím předává značnou míru moci a rozhodovacích pravomocí do jejich rukou, což je zcela ve shodě s principem sebeurčení stran.

Při studiu zadání kauzy by mediátoři měli věnovat pozornost nejenom okolnostem kauzy, ale i popisu jednotlivých účastníků. Ačkoli to může být matoucí, bývají v zadání pro strany sporu informace o jejich věku, mohou tam být informace o jejich zdravotním stavu nebo sociálním postavení. I v reálných situacích mohou takové okolnosti ovlivňovat a také ovlivňují schopnost stran mediace účastnit se plnohodnotně mediačního jednání a rychle porozumět všemu, co se právě děje. Od mediátora to vyžaduje, aby takové specifické potřeby každého z účastníků dokázal identifikovat, po přečtení zadání kauzy možná i trochu předvídat, především však na ně reagovat možností uzpůsobení průběhu mediace.

Mediátor může využít např. zpomalení tempa, zjednodušení jazyka, častější shrnování a parafrázování nebo dotazování na srozumitelnost procesu (např. u intelektově méně výrazných stran), důraz na pomalou a srozumitelnou výslovnost (např. u starších účastníků mediace), častější střídání slova nebo umožnění expresivnějšího jazyka (např. u některých stran z národnostních menšin) atd.

Úvodní slovo mediátora

Ačkoli se během zkoušky uchazeči pravděpodobně nedostanou k celému úvodnímu slovu tak, jak by zaznělo v reálné mediaci, popíšeme tuto část mediace v její komplexnosti včetně popisu úvodního slova.

Očekávanou samozřejmostí úvodního slova mediátora je vyjasnění základních pravidel mediace. I přes často předávaný postup, že mediátor musí být tím, kdo jasně stanoví pravidla, neexistuje s ohledem na principy mediace (právo na sebeurčení, dobrovolnost, spolupráce, atd.) důvod, proč by první možností nemělo být pokusit se dohodnout pravidla společně se stranami. To ovšem předpokládá, že se mediátor může stran nejprve zeptat, zda a případně jaká pravidla si potřebují pro svůj rozhovor dohodnout. Druhou, o poznání direktivnější možností je navrhnout některá základní pravidla a znovu se stranami vést rozhovor o tom, která pravidla pro ně budou a která nebudou užitečná. Až třetí variantou (a nejméně mediátorskou) je pravidla jednoznačně určit a od stran si vyžádat formální souhlas („... a nakonec bych Vás chtěl požádat, abyste si neskákali do řeči. Souhlasíte s těmito pravidly?“). Takový souhlas sice mediátor většinou dostane, ovšem nikoli proto, že by strany skutečně taková pravidla chtěly, nýbrž z toho důvodu, že strany nejsou hloupé a z kontextu bezpečně odvodí, že souhlas se od nich jednoduše očekává. Komunikační funkce takové věty tedy není otázka ve smyslu otevření prostoru pro diskusi, ale právě naopak, signalizuje uzavření diskuse o tématu pravidel. Při uvažování o pravidlech mediace by se mediátoři měli vždy zabývat otázkami, komu a jak daná pravidla slouží. Jsou užitečná pro strany, pro mediátora, nebo je to něco, co se mediátoři prostě naučili jako součást předaného postupu bez hlubšího porozumění účelu? Pokud mají být navrhovaná pravidla užitečná pro strany, pak v čem? V čem jim usnadní vzájemný rozhovor? To jsou dvě nejdůležitější otázky, které by si mediátoři měli pokládat a o kterých by měli mluvit se stranami v průběhu rozhovoru o pravidlech.

Mezi nejčastěji navrhovaná pravidla patří již zmiňované pravidlo nerušeného času, resp. neskákání si do řeči, dohoda o vzájemném oslovování (včetně požadavku na slušnou a neurážející konverzaci), dohoda o vypínání mobilních telefonů a vyjasnění času, který strany mají na dnešní setkání, případně vyjasnění, zda mají všichni přítomní možnost a oprávnění udělat jakákoli rozhodnutí, která se mohou týkat vyřešení situace, kvůli které zde strany jsou. Mezi zřídkakdy zmiňované na začátku, leč často vyžadované pravidlo v průběhu mediace, je požadavek na neustálé zaměření konverzace (a uvažování) na budoucnost (jedná se o překlopení jednoho z principů facilitativní mediace do podoby pravidla).

S rostoucí zkušeností v praxi velká část mediátorů od takového stanovování pravidel na začátku mediace upouští, protože:

Při zkoušce mediátora je dohodnutí pravidel spíše z formalistických důvodů vyžadováno, a proto by si uchazeči měli nějakou formu úvodního slova připravit. Je však nutné počítat s tím, že na jeho provedení mají mediátoři něco mezi pěti až deseti minutami. Jakmile se délka úvodního slova začne blížit deseti minutám, zkušební komise mediátora požádá, aby zbytek již vynechal, resp. významně urychlil a přesunul se k dalším částem mediačního jednání.

Taková situace je během zkoušky naprosto výjimečná v tom smyslu, že se jedná o jedinou příležitost, kdy zkušební komise zasáhne do prováděné mediace. V žádném jiném okamžiku zkoušky zkušební komise výkon uchazeče neovlivňuje, nezasahuje a neposouvá. Důvody pro takové jednání komise jsou čistě praktické – během jedné hodiny má mediátor už tak prokázat spoustu dovedností, které by jen obtížně zvládl, pokud by patnáct či více minut věnoval jen úvodnímu slovu.

Z publikace Rukověť mediátora aneb Co je dobré vědět nejen ke zkouškám mediátora. Koupit lze ZDE.