oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Z judikatury ESLP

autor: JUDr. Eva Hubálková
publikováno: 26.11.2014

Článek 6 Úmluvy (právo na spravedlivé řízení) HOWALD MOOR a další proti Švýcarsku

Rozsudek z 11. března 2014 č. 52067/10 a 41072/11 

Desetileté omezení k podání námitek týkajících se přítomnosti azbestu bez ohledu na to, zda žadatel věděl o jeho negativním vlivu.

Stěžovatelkami jsou vdova a její dvě dcery po mechanikovi, který zemřel v roce 2005 v důsledku nemoci způsobené azbestem, jemuž byl vystaven během výkonu své pracovní činnosti. Dcery pokračovaly v řízení dříve zahájeném jejich otcem proti jeho zaměstnavateli. Jejich matka též žádala kompenzaci za morální újmu, kterou utrpěla. Všechny jejich nároky byly odmítnuty jako promlčené, neboť desetiletá promlčecí lhůta pro jejich předložení začala běžet, jakmile byly vynutitelné, bez ohledu na to, zda žadatel věděl o důsledcích působení azbestu.

Před ESLP stěžovatelky brojily proti způsobu, jakým byl stanoven počátek lhůty podle švýcarského práva pro poškozené vystavené azbestu. Vzhledem k tomu, že latentní období nemoci může trvat až několik desetiletí, pevná desetiletá lhůta, která podle tehdy platného zákona a judikatury Federálního soudu začínala běžet ode dne, kdy dotčená osoba byla vystavena azbestovému prachu, ve většině případů marně uplynula. Kterákoli žádost o náhradu škody byla dopředu odsouzena k nezdaru.

Podle názoru ESLP promlčecí lhůty sledovaly legitimní cíl, totiž zajištění právní jistoty. Pokud šlo o jejich přiměřenost, systematická aplikace na osoby trpící nemocemi, které, jako např. nemoci způsobené dlouhodobým kontaktem s azbestem, bylo možné diagnostikovat až po uplynutí mnoha let po události, která ji spustila, odebrala pacientům možnost domoci se náhrady škody před soudem. ESLP judikoval, že v případech, kdy bylo vědecky prokázáno, že dotčená osoba nemohla vědět, že trpí určitou nemocí, měl by tento fakt být brán v úvahu při stanovení promlčecí lhůty. Za těchto okolností aplikace promlčecí lhůty omezila právo stěžovatelek na přístup k soudu do té míry, že došlo k zásahu do podstaty tohoto práva, a tedy k porušení článku 6 Úmluvy. 

MATYTSINA proti Rusku

Rozsudek z 27. března 2014 č. 58428/10 

Projednávání důkazního materiálu způsobem, který obhajobu znevýhodňoval v porovnání s obžalobou.

Stěžovatelka pracovala pro neziskovou organizaci zajišťující školení, osobní konzultace a podobné akce. Podle jedné z jejích brožur měla poskytovaná péče pomoci při problémech s nespavostí a depresí, kontrolovat emoce, podporovat obranný mechanismus a byla namířená na kardiovaskulární systém.Sdružení nemělo licenci, neboť její činnost nebyla sama o sobě považována za „lékařskou“.

V roce 2003 bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní řízení pro nezákonné poskytování lékařské péče jedné klientce, jíž byl diagnostikován vážný psychický problém, který podle jejích tvrzení vznikl v přímém důsledku školení, jichž se zúčastnila. Bylo nařízeno provedení několika odborných posudků, aby mohlo být určeno, zda žadatelka skutečně utrpěla fyzickou či mentální škodu způsobenou účastí na seminářích, a zda měly semináře „lékařskou“ povahu. Ona sama před soudem nesvědčila vzhledem ke křehkému psychickému stavu. Stěžovatelka byla nakonec odsouzena.

S odvoláním na ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy stěžovatelka namítala, že posudky odborníků, které předložila obžaloba, byly soudem zohledněny, oproti těm, které navrhovala obhajoba a které nebyly soudem přijaty. ESLP nejprve poznamenal, že na začátku hlavního řízení soud měl k dispozici pouze posudky, které mu předložila obžaloba, ale nebyly dány k dispozici obhajobě, aby se k nim mohla vyjádřit.

Pokud šlo o důkazní materiál týkající se duševního stavu poškozené, obhajoba se nemohla zúčastnit pořizování expertních posudků v průběhu přípravného řízení. Klíčový posudek obžaloby nebyl projednán v rámci hlavního líčení a obhajoba nemohla znalce vyslechnout. Soud odmítl nařídit vypracování dalšího znaleckého posudku, neboť to nepokládal za nutné. Navíc podle ruského práva obhajoba neměla stejná práva jako obžaloba, pokud šlo o získání znaleckých posudků: buď mohla požádat soud o nařízení vypracování znaleckého posudku, nebo žádat pomoc „odborníků“, jejichž názor byl však méně důležitý než názor znalců. Podle názoru ESLP kombinace těchto procesních vad postavilo obhajobu do méně výhodné pozice než obžalobu.

K důkaznímu materiálu týkajícímu se povahy činnosti sdružení ESLP poznamenal, že znalecký posudek ve prospěch obhajoby, který orgány činné v trestním řízení získaly během vyšetřování, nebyl nikdy předložen soudu, nebo jím byl přehlížen. Ať tak či onak, orgány činné v trestním řízení porušily základní zásady spravedlivého řízení, neboť podle judikatury ESLP obžaloba musí předložit obhajobě „veškerý důkazní materiál, který má k dispozici proti obžalovanému“.

ESLP si byl vědom skutečnosti, že soudce vyslechl mnoho svědků obhajoby, zkoumal velký počet znaleckých posudků a prostudoval další důkazní materiál. Nicméně otázka, zda obhajobě byla či nebyla zajištěna zásada „rovnosti zbraní“ v porovnání s obžalobou a zda bylo trestní řízení „sporné“, nemohla být posouzena pouze z kvantitativního hlediska. V případě stěžovatelky bylo pro obžalobu velmi obtížné, aby účinně napadla znalecký materiál, který byl soudu předložen obžalobou a o nějž se především opírala. Za těchto okolností způsob, s jakým bylo s tímto důkazním materiálem nakládáno, způsobil, že bylo trestní řízení nespravedlivé.

Stěžovatelka též namítala, že nemohla před soudem vyslechnout svědkyni S. D. Místo toho soud přečetl její výpověď z přípravného řízení v nepřítomnosti obhajoby. Tato svědkyně nebyla vyzvána, aby se dostavila k soudu z důvodu jejího křehkého psychického stavu a nebezpečí recidivy. ESLP byl schopen akceptovat, že zájmy svědkyně a zejména fyzický a psychický stav poškozené byly důležitými faktory, které mohly do jisté míry ospravedlnit omezení práv obhajoby, a že rozhodnutí soudu v tomto ohledu nebylo svévolné. Co však bylo pro ESLP důležité, byla skutečnost, že svědectví S. D. nebylo „jediným či rozhodujícím“ důkazem. Nepřítomnost této svědkyně tak neohrozila zájmy obhajoby zásadním způsobem a byla převážena skutečným zájmem o její zdraví. V tomto ohledu tedy nedošlo k porušení článku 6 Úmluvy. 

ROŞIANU proti Rumunsku

Rozsudek z 24. června 2014 č. 27329/06 

Nerespektování vnitrostátních orgánů podrobit se rozhodnutí o odtajnění veřejných materiálů novináři.

V rozhodné době byl stěžovatel již šest let konferenciérem pořadu vysílaného místními mediálními prostředky, týkajícím se kromě jiného otázky, jakým způsobem radnice využívá veřejné prostředky. V rámci výkonu svého povolání se stěžovatel obrátil na radnici, aby získal informace veřejného charakteru. Podal v tomto ohledu tři žádosti týkající se různých otázek. Starosta stěžovateli odpověděl lakonickým způsobem formou tří dopisů. Protože se stěžovatel domníval, že nezískal odpovídající odpovědi, obrátil se na správní soud se třemi podáními, ve kterých kromě jiného žádal, aby mu pod hrozbou uvěznění starosty byly předány dotčené informace. Odvolací soud v konečném důsledku rozhodl ve prospěch stěžovatele a nařídil starostovi, aby mu předal informace, o které žádal. Podle tvrzení stěžovatele však starosta nerespektoval zcela nařízení soudu.

ESLP nebyl schopen rozhodnout, zda dokumenty, které byly v dopisech starosty zmiňovány, obsahovaly informace žádané stěžovatelem, neboť vláda nepředložila tyto materiály do spisu, ani z nich neučinila výtah. ESLP připustil, že právo na přístup k soudu nezaručuje, aby stát vykonal všechny rozsudky občanskoprávního charakteru. Nicméně, zainteresované vnitrostátní orgány náležely k městské správě, která je prvkem právního státu. Její zájem je tak totožný se zájmem dobrého chodu spravedlnosti. Avšak pokud správní orgán odmítne nebo opomene vykonat rozhodnutí či protahuje jeho výkon, záruky článku 6 Úmluvy pro účastníka řízení ztrácí na významu. Navíc jednotlivec, v jehož prospěch bylo vydáno soudní rozhodnutí vůči státu, má právo na zahájení exekučního řízení, aby získal to, co mu bylo přisouzeno. V projednávaném případě se však o to stěžovatel snažil několikrát, avšak marně. ESLP dodal, že správní orgán nikdy nesdělil stěžovateli žádné důvody, proč soudní rozhodnutí nebylo možné vykonat. Tyto skutečnosti ESLP stačily k závěru, že odmítnutí správních orgánů vykonat soudní rozhodnutí porušily právo stěžovatele na přístup k soudu. 

AZIENDA AGRICOLA SILVERFUNGHI S.A.S
a další proti Itálii

Rozsudek z 24. června 2014 č. 48357/07, 052677/0/07, 52687/07 a 52701/07 

Legislativní zásah do vlastnických práv prostřednictvím zákona s retroaktivní působností, jehož účelem bylo snížení veřejných výdajů.

V roce 1980 italský zákonodárce přijal zákon umožňující zemědělským firmám dvoustranné snížení nákladů prostřednictvím zvýhodnění a zproštění týkajících se příspěvků na sociální zabezpečení, které musely platit na své zaměstnance. V červenci 1988 Italský výplatní úřad vydal oběžník, ve kterém bylo uvedeno, že zvýhodnění a zproštění budou platit alternativně, a nikoli kumulativně. Stěžovatelé, čtyři zemědělské společnosti, zahájily řízení proti výplatnímu úřadu v roce 2000 a poté o dva roky později. S odvoláním na předchozí vnitrostátní soudní judikaturu, včetně právní praxe Kasačního soudu, soud první instance a odvolací soud rozhodly ve prospěch stěžovatelů a judikovaly, že obě výhody bylo možné aplikovat kumulativně. Nicméně v listopadu 2003 byl vydán zákon č. 326, který výslovně stanovil, že zvýhodnění a zproštění týkající se příspěvků na sociální zabezpečení se bude aplikovat alternativně. Krátce na to se výplatní úřad odvolal ke Kasačnímu soudu, který rozhodl v jeho prospěch. V roce 2006 Ústavní soud potvrdil platnost nového zákona, když judikoval, že mimo sféru trestního zákona legislatura mohla přijímat zákony se zpětnou účinností s tím, že taková retroaktivita byla rozumně odůvodněna a nebyla v rozporu s Ústavou. V roce 2008 Kasační soud zvrátil svůj původní právní názor a stanovil, že i bez nového zákona by výhody a zproštění nebyly aplikovány kumulativně, protože původní záměr legislatury byla alternativní aplikace.

Stěžovatelské společnosti namítaly, že zákon č. 326 byl legislativním zásahem v rozporu s jejich právem na spravedlivé řízení zaručené článkem 6 Úmluvy.

ESLP připomněl, že článek 6 znemožňuje legislativní zásah do soudních řízení, která dosud neskončila, ledaže by tu byly pádné důvody veřejného zájmu. V projednávaném případě zákon č. 326 měl skutečně vliv na výsledek sporu a ESLP nenašel žádný důvod pro jeho retroaktivní účinnost. Podle jeho názoru finanční zřetele samy o sobě neopravňovaly zákonodárný sbor k tomu, aby nahradil činnost soudů. Došlo tedy k porušení článku 6 Úmluvy. 

Článek 3 Úmluvy (zákaz mučení)

SVINARENKO a SLYADNEV proti Rusku

Rozsudek ze 17. července 2014 č. 32541/08 a 43441/08 

Používání železných klecí pro umístění obžalovaných během hlavního líčení.

Stěžovatelé byli obžalováni kromě jiného i za spáchání trestného činu loupeže. Během hlavního líčení byli umístěni do železné klece o rozměru 1,5 x 2,5 m.

Ve svých stížnostech k ESLP mimo jiné namítali, že toto opatření bylo v rozporu s ustanovením článku 3 Úmluvy.

Vláda ve svém stanovisku uváděla, že používání železných klecí bylo opodstatněno zajištěním řádného průběhu hlavního líčení s ohledem na násilnost trestných činů, ze kterých byli stěžovatelé obviněni, na skutečnost, že oba měli záznam v trestním rejstříku a proto, že jak svědci, tak poškození z nich měli strach.

ESLP poznamenal, že ačkoli pořádek a bezpečnost v soudní místnosti jsou nezbytné pro řádný průběh spravedlnosti, prostředky použité k jejich dosažení nesmí být v rozporu s článkem 3 Úmluvy, který zakotvuje absolutní zákaz mučení a nelidského a ponižujícího jednání nebo trestání. Uvedl, že stěžovatelé byli souzeni před porotou ve veřejném řízení. Během jednotlivých jednání bylo vyslechnuto okolo 70 svědků. Za těchto okolností jejich vystavení v železných klecích na veřejnosti muselo nutně podkopat jejich obraz a podnítilo v nich pocit ponížení, bezmocnost, strach, utrpení a méněcennost. Tomuto jednání byli přitom podrobeni během celého hlavního líčení, které trvalo přes rok. Museli navíc nabýt přesvědčení, že jejich umístění v železné kleci naruší presumpci jejich neviny, protože budou pokládáni za nebezpečné osoby. ESLP nenacházel žádný přesvědčivý argument o tom, že by držení obžalovaného v železné kleci během hlavního líčení bylo nezbytným opatřením k zabránění jeho útěku, nevhodného chování nebo k zajištění ochrany před útokem ze strany veřejnosti. Podle jeho názoru takové opatření musí být chápáno jako ponižující jednání vůči držené osobě. Stěžovatelé tak byli podrobeni utrpení takové intenzity, která překračovala nevyhnutelný stupeň strádání a byl v rozporu s ustanovením článku 3 Úmluvy. 

Článek 7 odst. 1 Úmluvy (nullum crimen sine lege)

ASHLARBA proti Gruzii

Rozsudek z 15. července 2014 č. 45554/08 

Gruzínská legislativa zavedla v roce 2005 do trestního práva sérii nových trestných činů, určených k podpoře boje proti organizovanému zločinu. Kromě širšího legislativního balíčku byl trestní zákon novelizován tak, že v budoucnu bude trestným činem i členství v „podsvětí zlodějů“ nebo půjde-li
o „zloděje v právu“. I když žádný z těchto termínů nebyl v zákoně přímo definován, byly vysvětleny v jiných legislativních aktech, které byly přijaty ve stejný den (zákon o organizovaném zločinu a vydírání). Dané výrazy byly navíc známy mezi gruzínskou společností. V roce 2007 byl stěžovatel odsouzen za členství v „podsvětí zlodějů“ k trestu odnětí svobody v délce sedmi let.

Ve své stížnosti k ESLP namítal, ve smyslu článku 7 Úmluvy, že dotčená ustanovení trestního zákona nebyla dostatečně přesná nebo předvídatelná, aby věděl, jaké chování je trestným činem.

ESLP připomněl, že článek 7 odst. 1 Úmluvy vyžaduje, aby trestný čin a trest byl definován v zákoně. Jednotlivci musí být schopni vědět ze znění daného ustanovení, jaká jednání a opomenutí mohou zakládat jejich trestní odpovědnost. Stěžovatel byl odsouzen podle ustanovení § 223 odst. 1 trestního zákona za členství v „podsvětí zlodějů“, přičemž tento termín v trestním zákoně nebyl definován. ESLP podotkl nicméně, že způsob, jakým chápala gruzínská společnost „podsvětí zlodějů“, se netýkal pouze vězeňského sektoru, ale je rozšířen na širokou veřejnost a zejména na zranitelné členy společnosti, jako jsou mladí lidé. Logickým základem rozhodnutí přijmout zvláštní zákon týkající se dotčeného prostředí bylo umožnit státu efektivnější boj proti těmto kriminálním syndikátům, které kontaminovaly též mnoho aspektů běžného veřejného života. Skutečně, studie a argumenty předložené vládou ohledně dopadu „podsvětí zlodějů“ na společnost, dokládaly, že tento kriminální fenomén v ní byl hluboce zakořeněn, a že koncept „podsvětí zlodějů“ a „zloděj v právu“ byl obecně a široce znám. V důsledku toho trestné činy zakotvené v § 223 odst. 1 byly konceptem, jehož význam byl již velmi dobře znám mezi širokou veřejností. Podle názoru ESLP gruzínská legislativa užila hovorové termíny pro trestné činy, neboť si přála, aby podstata trestných činů byla přijata snadněji širokou veřejností. 

ESLP neakceptoval, že tento koncept byl stěžovateli zcela cizí, zejména s ohledem na to, co vypověděl během vyšetřování. Pro ESLP bylo důležité, že § 223 odst. 1 trestního zákona byl součástí legislativního balíčku přijatého ve stejný den a který obsahoval zákon o organizované zločinnosti a vydírání. Kapitola 3 tohoto zákona podrobně vysvětlovala definice termínů „podsvětí zlodějů“ a „zloděj v právu“. Ve spojení s tímto zákonem ustanovení § 223 odst. 1 trestního zákona sdělovalo běžnému čtenáři všechny nezbytné prvky, které tvořily oba trestné činy, jež se vztahovaly k fungování „podsvětí zlodějů“. ESLP judikoval, že i když nikoli prostřednictvím veřejné znalosti, tak s odkazem na kapitolu 3 zákona o organizované zločinnosti a vydírání, a případně s pomocí odpovídající právní rady, mohl stěžovatel snadno předvídat, jaká činnost by mohla zakládat trestní odpovědnost podle § 223 odst. 1 trestního zákona. K porušení článku 7 Úmluvy proto nedošlo.

 

JUDr. Eva Hubálková, vedoucí česko-estonsko-ukrajinského oddělení Kanceláře ESLP.