Z judikatury ESLP
autor: JUDr. Eva Hubálková publikováno: 07.04.2016
Článek 6 Úmluvy (právo na spravedlivé řízení) Schatschaswili proti Německu Rozsudek velkého senátu z 15. 12. 2015, č. 9154/10
Nemožnost vyslechnout během hlavního líčení nepřítomné svědky, jejichž svědectví byla velmi důležitá pro stěžovatelovo odsouzení.
Stěžovatel byl odsouzen za loupežné přepadení a vydírání k trestu odnětí svobody v délce devíti a půl roku. Soud svůj verdikt opřel zejména o výpovědi dvou očitých svědků, učiněných ve fázi vyšetřování. Výpovědi byly čteny během hlavního líčení, neboť oba svědci odcestovali zpět do Lotyšska a odmítli svědčit s tím, že byli traumatizováni trestným činem.
ESLP zkoumal stížnost z pohledu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Uvedl, že k posouzení, zda spravedlnost trestního řízení jako celku byla narušena použitím svědeckých výpovědí učiněných během přípravného řízení, v důsledku nepřítomnosti svědků při hlavním líčení, je třeba aplikovat a dále rozvést test stanovený velkým senátem v rozsudku Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království. Zejména, ačkoli musí být provedeny všechny tři kroky testu, pokud bylo na otázky v kroku prvním (zda byly dobré důvody pro nedostavení se svědka) a v kroku druhém (zda důkaz nepřítomného svědka byl jediný či zásadní pro konstatování viny obžalovaného) odpovězeno kladně, zůstává nejasné, zda všechny tři kroky testu mají být zkoumány v případech, ve kterých buď otázka v kroku prvním, či v kroku druhém byla zodpovězena negativně, stejně jako v jakém pořadí mají být jednotlivé kroky zkoumány. V projednávaném případě ESLP konstatoval, že absence dobrých důvodů pro nepřítomnost svědků, i když nemohla být rozhodující pro nespravedlnost řízení, byla nicméně velmi důležitým faktorem na vahách při posuzování spravedlnosti řízení v jeho celku a mohla přispět ke konstatování porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Dále, existenci dostatečných vyvažujících faktorů bylo třeba podle názoru ESLP přehodnotit nejenom v případech, ve kterých je důkaz poskytnutý nepřítomným svědkem jediný či rozhodující pro konstatování viny, ale též v případech, kdy měl podstatnou váhu, a připuštění takového důkazu mohlo znevýhodnit obhajobu. Rozsah vyvažujících faktorů nezbytných pro to, aby trestní řízení bylo spravedlivé, závisí na váze důkazu poskytnutého nepřítomným svědkem. V zásadě je relevantní zkoumat tři kroky v testu Al-Khawaja v pořadí uvedeném v tomto rozsudku. Nicméně, všechny tři kroky spolu souvisejí a vzaty dohromady slouží ke stanovení, zda trestní řízení bylo ve svém celku spravedlivé. Je tedy možné, že v některém případě bude vhodnější změnit pořadí jednotlivých kroků testu, zejména pokud se jeden z nich zdá zvláště rozhodující, pokud jde o spravedlnost nebo nespravedlnost řízení.
ESLP aplikoval test Al-Khawaja na projednávaný případ následovně:
K otázce, zda existovaly dobré důvody pro nepřítomnost svědků na hlavním líčení, ESLP nejprve podotkl, že soud vyjádřil názor, že svědci nedostatečně odůvodnili svou nepřítomnost, a neakceptoval jejich zdravotní stav nebo obavy jako ospravedlnění pro jejich nepřítomnost při hlavním líčení. Poté, co oba svědci byli jednotlivě kontaktováni a bylo jim navrženo několik alternativních řešení, soud se též dotázal u lotyšských soudů, zda zdravotní stav svědků a jejich schopnost vypovídat byly ověřeny úřední osobou nebo zda je možno je vyslechnout v Lotyšsku. Vzhledem k tomu, že toto úsilí se nesetkalo s úspěchem, soud připustil, aby svědecké výpovědi byly čteny během hlavního líčení. Nepřítomnost svědků tak nemohla být připisována k odpovědnosti soudu. Podle názoru ESLP existoval tedy dobrý důvod, z perspektivy vnitrostátního soudu, pro nepřítomnost svědků u hlavního líčení a připuštění jejich výpovědí učiněných v přípravném řízení jako důkazního materiálu.
ESLP dále zkoumal, zda dotčené svědecké výpovědi byly jediným či rozhodujícím důkazem pro odsouzení stěžovatele. Konstatoval, že vnitrostátní soudy jasně nespecifikovaly, zda považovaly svědecké výpovědi za „rozhodující“ důkaz. Po zhodnocení celkového důkazního stavu ESLP podotkl, že tyto dvě poškozené osoby byly jedinými očitými svědky spáchání dotčeného trestného činu. Další svědectví byla pouze z doslechu či technického rázu. Pro ESLP byla proto „rozhodujícím“ svědeckým materiálem pro stěžovatelovo odsouzení.
Konečně, k otázce, zda byly obhajobě poskytnuty vyvažující faktory, aby nahradily obtíže způsobené nepřítomností svědků, ESLP konstatoval, že v odůvodnění svého rozsudku soud jasně uvedl, že si byl vědom omezené svědecké hodnoty svědectví nevyslechnutelných svědků. Porovnal obsah výpovědí poškozených učiněných v přípravném řízení a shledal, že poskytli podrobný a ucelený popis okolností spáchání trestného činu. Poznamenal též, že neschopnost svědků stěžovatele identifikovat dokládala, že nesvědčili za účelem jeho usvědčení. Při hodnocení důvěrohodnosti svědků soud zvažoval několik aspektů týkajících se jejich chování v souvislosti s jejich svědectvími. Navíc soud měl k dispozici doplňující inkriminující skutečnosti z doslechu a další okolnostní důkazy podporující obsah svědeckých výpovědí. Během hlavního líčení měl stěžovatel možnost přednést svoji verzi skutkového stavu a zpochybnit důvěryhodnost svědků křížovým výslechem svědků podávajících svědectví z doslechu. Pravdou však zůstalo, že nemohl položit otázky očitým svědkům, ať v přípravném řízení, tak před soudem.
I když státní zástupce mohl ustanovit právníka, aby se účastnil výslechů před vyšetřujícím soudcem, tato procesní záruka nebyla ve stěžovatelově věci využita. V této souvislosti ESLP souhlasil se stěžovatelem, že svědci byli vyslechnuti vyšetřujícím soudcem, protože, vzhledem k jejich bezprostřednímu odjezdu do Lotyšska, se státní zástupce domníval, že hrozila ztráta jejich svědectví. Za těchto okolností a s ohledem na to, že podle vnitrostátního práva svědecké výpovědi učiněné před vyšetřujícím soudcem mohou být čteny během hlavního líčení za méně přísných podmínek než výpovědi podané na policii, se vnitrostátní orgány vystavily předvídatelnému nebezpečí, které vyústilo v situaci, kdy ani obžalovaný, ani jeho právní zástupce nemohl vyslechnout svědky v žádné etapě soudního řízení. S ohledem na důležitost svědectví očitých svědků ohledně okolností spáchání trestného činu, za který byl stěžovatel odsouzen, vyvažovací opatření učiněná vnitrostátním soudem nebyla dostatečná, aby dovolila spravedlivé a řádné posouzení důvěryhodnosti neprověřeného důkazního materiálu. ESLP proto konstatoval porušení čl. 6 Úmluvy.
Článek 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence)
Sérvulo & Associados – Sociedade de advogados, RL, a další proti Portugalsku
Rozsudek z 3. 9. 2015, č. 27013/10
Zabavení velkého množství počítačových dokumentů v advokátní kanceláři.
První stěžovatelka je advokátní společnost. Další stěžovatelé jsou její členové nebo partneři. V roce 2006 bylo zahájeno trestní řízení proti několika portugalským a německým občanům pro podezření ze spáchání trestného činu korupce a praní špinavých peněz v souvislosti s koupí dvou ponorek portugalskou vládou od německého konsorcia. Vyšetřování bylo vedeno po dvou liniích, jednak pokud šlo o samotnou koupi ponorek, a jednak pokud šlo o protihodnotu údajně poskytnutou německým konsorciem ve prospěch určitých portugalských obchodních společností. Státní zaměstnanci byli podezříváni, že během obchodních jednání získali majetkový prospěch na úkor státu. Obě vyšetřování byla vedena pod kontrolou vyšetřovacího soudce, který byl v dané době jediným soudcem Ústředního trestního vyšetřovacího soudu („ÚTVS“). V září 2009 vyšetřovací soudce vydal dvě povolení k domovním prohlídkám v prostorách stěžovatelské společnosti. Prohlásil v nich, že operace budou vedeny pod dohledem vyšetřovacího soudce. Vzhledem k tomu, že se jich nakonec nemohl zúčastnit, požádal, aby ho zastoupili dva vyšetřovací soudci trestního vyšetřovacího soudu v Lisabonu. Obě povolení umožňovala přístup do všech kanceláří stěžovatelské společnosti, jež byly obsazeny advokáty, kteří se na obchodní transakci podíleli nebo do ní byli nějakým způsobem zapojeni. Povolení konkrétně nařizovalo, aby:
– byly zabaveny všechny dokumenty, předměty a jiné věci, zejména v elektronické podobě, které se dotýkaly trestných činů, jež byly předmětem vyšetřování;
– aby byla odtajněna korespondence s tím, že přístup do elektronických složek má být proveden na základě 35 klíčových slov;
– aby složky, na něž se vztahuje služební tajemství, byly zkopírovány na numerický nosič, který bude předán vyšetřovacímu soudci.
Vyšetřovací soudce nakonec žádal, aby byl domovní prohlídce přítomen zástupce advokátní komory.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé proti nařízení vyšetřovacího soudce odvolali, dokumenty, které byly zabrány během domovní prohlídky, byly zapečetěny, a aniž by byli stěžovatelé kontaktováni, předány předsedovi odvolacího soudu. V říjnu 2009 místopředseda odvolacího soudu rozhodl, že zabavení dokumentů a elektronických složek bylo přiměřené vzhledem ke sledovanému cíli, totiž výkonu spravedlnosti týkajícího se záležitostí velkého rozsahu, a že nedošlo k porušení žádné ústavní zásady týkající se respektování soukromého života. Nařídil, aby zapečetěné dokumenty byly předány na ÚTVS. V roce 2011 bylo trestní řízení rozděleno na dvě vyšetřování. Veškeré dokumenty byly stěžovatelům vráceny, až na dva pevné disky, které byly stěžovatelské společnosti vráceny po skončení druhého vyšetřování.
První vyšetřování bylo uzavřeno rozhodnutím o zastavení řízení. Druhé řízení skončilo rozsudkem o nevině všech stěžovatelů.
Před ESLP stěžovatelé namítali, že šetřením v jejich počítačovém systému a zabavením složek a elektronické korespondence došlo k porušení čl. 8 Úmluvy.
Podle názoru ESLP nedošlo k zásahu do práva na respektování korespondence stěžovatelů zaručeného čl. 8 Úmluvy. Zásah byl zákonný a sledující legitimní cíl předcházení trestné činnosti. Pokud šlo o jeho nezbytnost v demokratické společnosti, ESLP nejprve uvedl, že vzhledem k tomu, že prohlídky byly uskutečněny jako součást vyšetřování, povolení k jejich provedení se opíralo o podezření, že došlo k trestné činnosti. Pokud šlo o obsah a rozsah povolení k prohlídkám a zabavených dokumentů, ESLP podotkl, že šetření v počítačovém systému stěžovatelské společnosti bylo provedeno na základě 35 klíčových slov, která souvisela s vyšetřováním, jako „protiplnění“, „financování“, a slova běžně užívaná v advokátní kanceláři, která se specializuje na finanční právo – „swap“ nebo „spread“. Na první pohled se tak rozsah povolení k domovním prohlídkám a zabavení dokumentů zdál široký. Po kontrole, kterou provedl vyšetřovací soudce ÚTVS, kdy bylo smazáno 850 složek, zbylo 89 000 počítačových složek a 29 000 elektronických vzkazů, které byly analyzovány.
ESLP konečně zkoumal, zda existovaly dostatečné záruky proti zneužití. Podle Statutu advokátní komory bylo zakázáno zabavovat dokumenty, na které se vztahovalo profesní tajemství advokátů, ledaže by šlo o advokáta, proti kterému bylo vedeno vyšetřování. Trestní řád a Statut advokátní komory též zakotvovaly určité procesní záruky ohledně domovních prohlídek a zabavování dokumentů v advokátní kanceláři. V daném případě jeden advokát, který dříve pracoval pro stěžovatelskou společnost, byl předmětem daného trestního vyšetřování za zanedbání úředních povinností.
Pokud šlo o to, jak domovní prohlídky probíhaly, ESLP poznamenal, že se jich účastnilo několik stěžovatelů, stejně jako zástupce advokátní komory, a vyšetřovací soudce celou operaci zaštiťoval. ESLP považoval za důležité, že jakmile stěžovatelé podali odvolání proti nařízení o domovních prohlídkách, zabavené dokumenty byly zapečetěny, aniž by je viděl vyšetřovací soudce, do okamžiku, než o odvolání rozhodl předseda odvolacího soudu. Mimoto byl o provedení prohlídek sepsán protokol, v němž byly přesně uvedeny všechny zabavené položky. Bez významu též nebylo, že místopředseda odvolacího soudu projednal odvolání stěžovatelů a judikoval, že nedošlo ke zřejmému zásahu do jejich profesního tajemství, a vyšetřovací soudce ÚTVS zkontroloval veškeré zabavené dokumenty a nařídil zničení okolo 850 složek, neboť obsahovaly informace osobní povahy, na něž se vztahovalo profesní tajemství, nebo se týkaly jiných osob mimo vyšetřování.
K námitce stěžovatelů, že jim zabavené materiály nebyly ihned vráceny, ESLP podotkl, že vnitrostátní právo takovou povinnosti nezakotvuje a že jim byly vráceny v době, kdy to zákon dovoloval.
Judikoval, že přes velký rozsah domovních prohlídek a zabavených materiálů byly záruky proti zneužití, svévoli a zásahům do profesního tajemství advokátů odpovídající a dostatečné. Provedené domovní prohlídky a zabavení elektronických dokumentů a elektronické pošty tak nebyly nepřiměřené s ohledem na cíl, který sledovaly.
ESLP judikoval, že nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy.
Článek 6 Úmluvy (právo na spravedlivé řízení)
Dvorski proti Chorvatsku
Rozsudek velkého senátu z 20. 10. 2015, č. 25703/11
Odmítnutí poskytnutí právní pomoci advokátem, kterého si podezřelý zvolil.
V roce 2007 byl stěžovatel zadržen v souvislosti s několika trestnými činy a vyslýchán jako podezřelý na policejní služebně. Během výslechu přiznal, že dotčené trestné činy spáchal, a jeho přiznání bylo připuštěno jako důkazní materiál u hlavního líčení. V roce 2008 byl stěžovatel odsouzen za vraždu, loupežné přepadení a žhářství k trestu odnětí svobody v délce čtyřiceti let.
Ve své stížnosti před ESLP namítal, že během jeho výslechu na policii neměl přístup ke svému advokátu G. M., kterého mu najali rodiče, a musel proto přijmout obhajobu advokáta M. R., kterého povolala policie. Tvrdil, že byl nucen přiznat se ke spáchání trestných činů bez možnosti být zastoupen zvoleným advokátem.
ESLP judikoval, že na rozdíl od případu Salduz proti Turecku, ve kterém stěžovatel neměl přístup k právnímu zástupci během svého policejního výslechu, v projednávaném případě byl stěžovatel nucen přijmout obhajobu jiného právníka, než kterého si vybral. Oproti případům týkajícím se znemožnění přístupu k právnímu zástupci, kdy ESLP požaduje, aby se k takovému kroku policejní orgány uchýlily pouze za výjimečných okolností, je méně přísný, když jde o nemožnost být zastoupen právníkem, kterého si dotčená osoba zvolí. Ačkoli vnitrostátní orgány mají v zásadě zohledňovat přání podezřelého, mohou upřednostnit zájem spravedlnosti. V každém případě k porušení čl. 6 zpravidla dojde tehdy, jestliže má rozhodnutí neumožnit zastoupení zvoleným právním zástupcem negativní dopad na obhajobu.
ESLP se nejprve zabýval otázkou, zda byl stěžovatel zastoupen advokátem podle svého výběru. Konstatoval, že advokát G. M. se snažil na policejní služebnu dostat ještě před začátkem výslechu, avšak bylo mu řečeno, aby odešel, aniž by o tom stěžovatele policie zpravila. Ačkoli si stěžovatel formálně G. M. zvolil jako svého právního zástupce, o jeho existenci nevěděl. Podle názoru ESLP tedy nešlo o advokáta zvoleného.
K otázce, zda existovaly relevantní a dostatečné důvody k omezení stěžovatelova přístupu k právnímu zástupci podle jeho výběru, ESLP konstatoval, že jediný důvod, který v tomto ohledu policie uvedla, byla neúplná právní moc k jeho zastupování. Ze spisu je však patrné, že G. M. měl písemnou plnou moc podepsanou stěžovatelovými rodiči, jak to umožňovalo vnitrostátní právo. Policejní důstojníci tak byli povinni informovat stěžovatele, že se právník dostavil na policejní služebnu, avšak neučinili tak. Za těchto okolností ESLP nebyl přesvědčen, že k omezení práv stěžovatele existovaly relevantní a dostatečné důvody.
ESLP dále projednával otázku, zda tato skutečnost byla na újmu spravedlnosti trestního řízení jako celku. Judikoval, že jestliže je jako v daném případě namítáno, že ustanovení nebo výběr advokáta podezřelého ovlivnilo nebo vedlo k přiznání na úplném začátku trestního šetření, jsou vnitrostátní orgány, zejména soudy, povinny postupovat velmi opatrně. Avšak odůvodnění použité národními soudy v souvislosti s právní námitkou stěžovatele, týkající se způsobu, jakým své přiznání učinil, mělo k podrobnosti daleko. Žádný z orgánů nezkoumal skutečnosti týkající se návštěvy G. M. na policejní služebně předtím, než výslech stěžovatele započal. ESLP proto nebyl přesvědčen o tom, že stěžovatel měl skutečnou možnost rozporovat okolnosti, za kterých mu byl M. R. ustanoven jako právní zástupce. ESLP tak konstatoval, že došlo k porušení čl. 6 Úmluvy.
JUDr. Eva Hubálková, vedoucí česko-estonsko-ukrajinského oddělení Kanceláře ESLP