Z judikatury ESLP
publikováno: 05.10.2015
Článek 2 Úmluvy (právo na život) LAMBERT proti Francii Rozsudek z 5. června 2015 č. 46043/14
Rozhodnutí o odpojení pana Vincenta Lamberta od přístrojů udržujících jej při životě.
Při těžké automobilové nehodě, ke které došlo v září 2008, utrpěl pan Lambert úraz mozku, v jehož důsledku ochrnul. Od té doby byl upoután na lůžko a udržován ve vegetativním stavu pomocí přístrojů. V září 2013 jeho ošetřující lékař zahájil konzultační řízení podle zákona „Leonetti“ o právech pacientů a ukončení života. Radil se se šesti lékaři, z nichž jednoho určili stěžovatelé, rodiče pana Lamberta, jeho sestra a nevlastní bratr. Kontaktoval dva rodinné poradce a osm sourozenců pana Lamberta. Na konci porady manželka pana Lamberta, paní Rachel Lambertová, šest bratrů a sester bylo pro odpojení přístrojů, stejně jako šest lékařů, zatímco stěžovatelé s tímto rozhodnutím nesouhlasili. Ošetřující lékař též hovořil se synovcem pana Lamberta. Dne 11. ledna 2014 rozhodl ukončit umělou výživu a hydrataci pacienta. Státní rada ve zkráceném řízení konstatovala, že zpráva o stavu pacienta, sepsaná před dvěma a půl lety, nebyla dostačující a požadovala kompletní informaci o zdravotním stavu pana Lamberta. Dne 14. února 2014 tak nařídila vypracování znaleckého posudku třemi specialisty. Vzhledem k obsáhlosti a vážnosti otázek, které vyvstávaly, požádala též Národní lékařskou akademii, Národní poradní výbor pro etiku, Národní lékařskou radu a pana Jeana Leonettiho, aby předložili jako amicus curiae svá stanoviska, jež měla osvětlit zejména aspekt nerozumné neústupnosti a umělého udržování života. Znalci zkoumali pana Vincenta Lamberta devětkrát, provedli sérii vyšetření, seznámili se s celým lékařským spisem, jakož i dalšími důležitými dokumenty a setkali se se všemi dotčenými osobami.
Dne 24. června 2014 Státní rada shledala rozhodnutí ošetřujícího lékaře z 11. ledna 2014 odpojit pacienta zákonným. Na základě článku 39 jednacího řádu ESLP rozhodl pozastavit výkon rozhodnutí Státní rady do okamžiku, než sám v meritu věci rozhodne. Stěžovatelé ve své stížnosti namítali, že rozhodnutí odpojit pana Lamberta je v rozporu s ustanovením článku 2 Úmluvy.
ESLP se nejprve zabýval otázkou, zda stěžovatelé byli oprávněni jednat jménem svým a jménem pana Vincenta Lamberta. Poznamenal, že v daném případě přímý poškozený není schopen vyjádřit svá přání, jeho blízcí příbuzní tak chtějí učinit jeho jménem, avšak jejich zájmy jsou protichůdné. Bylo proto na něm, aby zjistil, zda šlo o situaci, kdy stížnost mohla být podána jménem zranitelné osoby. Z jeho ustálené judikatury vyplývají dvě kritéria: nebezpečí, že přímý poškozený bude zkrácen na účinné ochraně svých práv, a absence střetu zájmů mezi poškozeným a stěžovatelem. V daném případě ESLP nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by pan Lambert byl krácen na účinné ochraně svých práv, neboť stěžovatelé jako blízcí příbuzní se mohli svým jménem dovolávat práva na život ve smyslu článku 2 Úmluvy.
Vzhledem k tomu, že jedním z klíčových aspektů vnitrostátního řízení bylo určení přání pana Vincenta Lamberta a Státní rada přitom konstatovala, že znalci správně interpretovali jeho přání, ESLP nezjistil soulad zájmů mezi tvrzeními stěžovatelů a tím, co by si pan Lambert přál. Došel k závěru, že stěžovatelé nebyli v postavení, aby přednesli námitky porušení článků 2, 3 a 8 Úmluvy jménem pana Lamberta. Konečně ESLP odmítl žádost jeho manželky zastupovat svého manžela jako třetí strany.
I když pan Lambert stále žil, bylo zřejmé, že pokud bude od přístrojů odpojen, zemře během velmi krátké doby. Podle názoru ESLP se tak stěžovatelé jako jeho blízcí příbuzní mohli opírat o článek 2 Úmluvy.
Pokud šlo o otázku, zda daný případ lze implikovat jako negativní povinnost státu, ESLP podotkl, že stěžovatelé připustili, že odpojení od přístrojů mohlo být opodstatněné v případech nerozumné neústupnosti, a akceptovali, že existoval legitimní rozdíl mezi eutanazií a asistovanou sebevraždou na jedné straně a terapeutickým přerušením léčení, které se stane nerozumným. Tvrdili, že tato kritéria nebyla splněna, neboť v daném případě šlo o vědomé odnětí života. Odvolávali se přitom na význam pojmu eutanazie. Vláda podtrhla, že cílem lékařského rozhodnutí nebylo ukončení života, nýbrž přerušení určité formy léčení, které bylo odmítáno pacientem, anebo – v případech, kdy je pacient neschopen vyjádřit svá přání – když se stane podle názoru lékaře nerozumnou neústupností. Odvolávala se přitom na veřejného zpravodaje před Státní radou, který ve svém vyjádření z 20. června 2014 uvedl, že při přerušení léčení lékař neukončoval pacientův život, nýbrž rozhodl o odpojení od přístrojů v okamžiku, kdy nebylo možné nic víc pro pacienta dělat. ESLP poznamenal, že zákon z 22. dub- na 2005 nepovoloval eutanazii, ani asistovanou sebevraždu. Umožňoval však lékařům, aby přerušili léčbu v případě, že její prodlužování se stane nerozumnou neústupností. Jak stěžovatelé, tak vláda rozlišovali mezi vědomým ukončením života a terapeutickým přerušením léčby. S ohledem na kontext francouzské legislativy, která zakazovala vědomé ukončení života a povolovala, aby život udržující léčba byla přerušena pouze v určitých specifických případech, ESLP konstatoval, že daný případ nevykazoval znaky negativní povinnosti státu ve smyslu článku 2 Úmluvy. Zkoumal tak námitky stěžovatelů pouze z hlediska pozitivní povinnosti státu.
ESLP připomenul, že při zkoumání otázky týkající se zahájení či přerušení léčby je třeba zohlednit několik faktorů, totiž existenci legislativního rámce slučitelného s požadavky článku 2, zda bylo zohledněno přání stěžovatele a jeho blízkých příbuzných, jakož i názor lékařů, a konečně, zda zde byla možnost obrátit se na soudy v případě pochybností o tom, že učiněné rozhodnutí bylo v nejlepším zájmu pacienta. V rámci členských států Rady Evropy neexistoval žádný konsenzus ve prospěch povolení ukončení umělého udržování při životě, ačkoli podle všeho většina z nich to opatření povolovala. ESLP tak konstatoval, že v oblasti týkající se ukončení života musí mít členské státy určitou míru uvážení, nejenom při rozhodování o tom, zda lze či nelze přerušit umělé udržování života, ale též pokud jde o výběr prostředků k udržení rovnováhy mezi ochranou práva pacientů na život a práva na respektování soukromého života a jejich osobní autonomie.
Stěžovatelé tvrdili, že zákon z 22. dubna 2005 postrádal jasnost a přesnost a že se na případ pana Lamberta neaplikoval, když ten nebyl ani nemocný, ani na sklonku života. Namítali též, že legislativa dostatečně jasně nedefinovala koncept nerozumné neústupnosti a léčení, které mohlo být přerušeno. Brojili též proti procesu, který kulminoval rozhodnutím ošetřujícího lékaře ze dne 11. ledna 2014. ESLP podotkl, že Státní rada ve svém rozhodnutí ze 14. února 2014, v němž nařídila vypracování znaleckého posudku, stanovila okruh aplikace zákona a konstatovala, že byl aplikovatelný na všechny uživatele lékařského systému, a to nezávisle na tom, zda se pacient nacházel na konci života. Ve stejném rozhodnutí Státní rada interpretovala koncept léčby, která může být přerušena či omezena. Podle jeho názoru úmyslem legislatury bylo zahrnout mezi formy léčení všechny lékařské postupy, které uměle udržují pacientovy životní funkce, přičemž umělá výživa mezi ně patří. Pokud šlo o koncept nerozumné umíněnosti, ESLP poznamenal, že ve smyslu článku L. 1110-5 zákoníku o veřejném zdraví, léčení se stane nerozumnou neústupností, pokud je zbytečné nebo neúměrné nebo „nemající žádný jiný účinek, než uměle udržet život“. A právě toto kritérium bylo aplikováno Státní radou. V jejím rozsudku ze dne 24. června 2014 podrobně rozvedla všechny faktory, které měly být zohledněny lékařem, když zjišťoval, zda byla splněna kritéria pro nerozumnou neústupnost.
ESLP podotkl, že Státní rada stanovila dvě zásadní procesní záruky. Za prvé uvedla, že pouhá skutečnost, že se osoba nachází ve stavu bezvědomí, který je nezvratný, nebo ztratí nezvratně svou samostatnost a stane se závislou na umělé výživě a hydrataci, není sama o sobě situací, ve které by se pokračování v léčení zdálo bezdůvodným. Státní rada též podtrhla, že i když pacientova přání nebyla známa, nebylo možné předpokládat, že zakládají odmítnutí být udržován při životě. ESLP mínil, že ustanovení zákona ze dne 22. dubna 2005, tak, jak jej interpretovala Státní rada, zakládala právní rámec, který byl dostatečně jasný pro účely článku 2 Úmluvy, aby upravil s přesností rozhodnutí, které učinili lékaři v situaci jako v tomto případě. Konstatoval, že stát zavedl regulační rámec schopný zajistit ochranu životů pacientů.
ESLP podotkl, že ani článek 2, ani jeho soudní praxe nemohly být interpretovány tak, že by vyžadovaly procesní požadavky, které je nutno aplikovat k zajištění možného souhlasu. V zemích, které umožňují přerušení léčení, a pokud přitom pacient nedal dopředu žádné instrukce, existovala široká různorodost opatření upravujících konečné rozhodnutí o přerušení léčení. ESLP poznamenal, že kolektivní řízení v daném případě trvalo od září 2013 do ledna 2014 a že v každé etapě přesáhlo požadavky stanovené zákonem. Mínil, že organizování rozhodovacího řízení, včetně určení osoby, která konečné rozhodnutí přijala, spadá do míry uvážení státu. ESLP uvedl, že řízení v daném případě bylo dlouhé a pečlivé, přesahující požadavky stanovené zákonem, a vyjádřil názor, že ačkoli stěžovatelé nesouhlasili s jeho výsledkem, takové řízení uspokojovalo požadavky článku 2 Úmluvy.
ESLP podotkl, že Státní rada, která ve své historii rozhodovala o odvolání proti rozhodnutí přerušit léčení podle zákona z 22. dubna 2005 poprvé, stanovila několik důležitých upřesnění týkajících se pravomoci soudce, který rozhoduje v urgentních věcech podobně jako v tomto případě. Podle jejího názoru byl soudce oprávněn nejenom pozastavit realizaci rozhodnutí lékaře, mohl i vést úplný přezkum jeho zákonnosti. ESLP poznamenal, že hlavním účastníkem řízení je pacient, jehož souhlas musí být v centru pozornosti, a to i tehdy, když není schopen vyjádřit svá přání. V případě, kdy předem nedá žádné příkazy, právní řády některých členských států Rady Evropy požadují, aby veškeré úsilí bylo vyloženo ke zvážení jeho předpokládaných přání, byť různými prostředky. Připomenul své předchozí rozhodnutí, ve kterém přiznal právo každého jednotlivce odepřít souhlas k léčení, který by mohl ovlivnit prodloužení jeho života. Podle jeho názoru Státní rada byla oprávněna zvážit, zda jí předložená svědectví byla dostatečně přesná, aby prokázala, co si pan Vincent Lambert přál.
Za daných okolností ESLP připomněl, že je v první řadě na vnitrostátních orgánech, aby prověřily, zda rozhodnutí o přerušení léčení bylo slučitelné s vnitrostátní legislativou a Úmluvou, a aby určily pacientovo přání v souladu s vnitrostátním právem. ESLP konstatoval, že legislativní rámec stanovený vnitrostátním zákonem tak, jak ho interpretovala Státní rada, a rozhodovací proces, který byl veden velmi pečlivě, byl v souladu s požadavky článku 2 Úmluvy.
Článek 6 Úmluvy (právo na spravedlivé řízení)
SCHMID-LAFFER proti ŠVÝCARSKU
Rozsudek z 6. června 2015 č. 41269/08
Opomenutí informovat osobu, která byla posléze obžalována a odsouzena, o právu nevypovídat během výslechu jako svědek.
V roce 2001, v době tehdy neukončeného rozvodového řízení, byl manžel stěžovatelky zavražděn mužem, se kterým stěžovatelka udržovala milenecký vztah. Stěžovatelka byla druhý den po objevení těla předvolána na policii k podání svědecké výpovědi. Před ani během výslechu jí nebylo řečeno, že má právo nevypovídat. Byla jí však položena otázka, zda již dříve zamýšlela vyřešit své manželské problémy násilnou cestou. Stěžovatelka při výslechu velmi podrobně popsala vše, co celý inkriminovaný den dělala. Připustila též, že se svým milencem v žertu plánovali, že pohrozí jejímu manželovi násilím, a že se posléze podílela na tom, jak jej nalákat na místo vraždy. Stěžovatelka byla zadržena o tři týdny později a znovu vyslechnuta. Přiznala, že naváděla svého milence, aby manžela zabil, což zopakovala i v pozdější výpovědi. Několikrát byla konfrontována se svým milencem za přítomnosti svého advokáta. Svoje doznání však před soudem odvolala a popírala jakoukoli účast na vraždě. Soud ji však nakonec shledal vinnou a odsoudil k sedmi a půl letům odnětí svobody. Rozsudek se přitom opíral o obsah jejích výpovědí, výpovědí jejího milence, jakož i svědectví poskytnutých dalšími osobami, jako bratra jejího milence a jeho ženy, otce stěžovatelky a jejího kolegy.
Před ESLP stěžovatelka namítala, že během svého prvního výslechu nebyla informována o svém právu nevypovídat. Dovolávala se přitom ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy.
ESLP nejprve uvedl, že způsob, jakým byla stěžovatelka na policii vyslýchána, a zejména jí položená otázka, zda dříve plánovala vyřešit své manželské problémy násilnou cestou, mohl ovlivnit její postavení v dalším řízení. Měla tedy právo využít záruky článku 6 odst. 1 Úmluvy v počátečním stadiu řízení.
Podle názoru ESLP bylo úkolem policie stěžovatelku informovat o jejím právu odmítnout vypovídat. Nicméně její svědecká výpověď měla jen omezenou důležitost, když soudy opřely odsuzující rozsudek o výpověď jejího milence, jež byla považována za věrohodnou. Tato výpověď byla podepřena svědectvími dalších osob. ESLP konstatoval, že při podání první výpovědi stěžovatelka sama sebe neobvinila a policie ji nechala na svobodě a zatkla až o tři týdny později. Trestní řízení v jejím případě tedy nebylo nespravedlivé. K porušení článku 6 Úmluvy nedošlo.
Článek 8 Protokolu č. 1 (právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence)
CANONNE proti Francii
Rozhodnutí z 2. června 2015 č. 22037/13
Rozhodnutí o určení otcovství založené kromě jiného na odmítnutí údajného otce poskytnout vzorek DNA.
V roce 1982 porodila manželka dceru dřív, než skončilo rozvodové řízení. Stěžovatel popřel, že by byl otec dítěte. V roce 2008 dcera tvrdila, že stěžovatel je její otec. Soud nařídil provedení testu DNA, kterému se stěžovatel odmítl podrobit. Vzhledem k tomuto odmítnutí a s odkazem na další shromážděný důkazní materiál soud prohlásil, že otcem dítěte je stěžovatel.
Před ESLP stěžovatel zejména namítal, že postavit jeho paternitu k dítěti na základě odmítnutí podrobit se testu DNA porušovalo jeho právo na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
ESLP konstatoval, že článek 8 Úmluvy se stěžovatele týká hned dvakrát. Nejprve proto, že založení nebo zrušení příbuzenského pouta dotčené osoby se přímo dotýká její identity. A pak i proto, že odebrání krve pro provedení testu nařízeného soudem je zásahem do fyzické integrity a genetické údaje jsou součástí nejdůvěrnější identity jednotlivce. Názor soudů, že existoval příbuzenský vztah na základě zejména odmítnutí podrobit se genetické expertize, bylo bez pochyby zásahem do výkonu práva na respektování soukromého života.
Šlo o zásah zákonný, jehož cílem bylo zaručit dítěti plnohodnotný výkon jeho práva na soukromý život, jenž pokrývá nejen právo každého znát své předky, ale též právo na právní uznání jeho příbuzenství. ESLP již zkoumal podobné případy, ve kterých došel k závěru, že došlo k porušení práv dítěte zaručených ustanovením článku 8 Úmluvy z důvodu neschopnosti soudů zabránit, aby řízení o uznání otcovství bylo zmařeno odmítnutím údajného otce podrobit se zkoušce DNA. V projednávaném případě rozhodnutí vnitrostátních soudů bylo podle názoru ESLP plně konformní s jeho rozhodovací praxí. Dcera, která žádala, aby bylo určeno otcovství stěžovatele, byla při zahájení řízení plnoletá. I když zde zájem dítěte nebyl vyšší v porovnání s jinými kauzami, které ESLP zkoumal, neznamenalo to, že by bylo právo zaručené článkem 8 Úmluvy znát své kořeny oslabeno, neboť toto právo nezaniká s přibývajícím věkem. Kromě toho v daném případě se soudy při vydání svého rozhodnutí neopíraly pouze o odmítnutí údajného otce podrobit se testu DNA, ale měly k dispozici písemná prohlášení stran a svědecké výpovědi. ESLP judikoval, že odmítnutí stěžovatele bylo jen „doplňkovým prvkem“ k posílení již částečně přijatého závěru, který se opíral o další materiální prvky. Vnitrostátní soudy tak nepřekročily důležitou posuzovací pravomoc, kterou disponovaly.
ESLP shledal stížnost nepřijatelnou.
Článek 10 Úmluvy (svoboda projevu)
PERUZZI proti ITÁLII
Rozsudek z 30. června 2015 č. 39294/09
Odsouzení advokáta za pomlouvačné poznámky vůči soudci, obsažené v oběžníku adresovanému jiným soudcům téhož soudu.
V roce 2001 stěžovatel poslal na Vyšší soudní radu dopis, ve kterém uváděl námitky týkající se soudce v Lucques. Obsah dopisu posléze předal formou oběžníku několika soudcům téhož soudu, aniž by bylo jméno dotčeného soudce zmíněno. V první části dopisu stěžovatel předestřel rozhodnutí vydaná tímto soudcem v rámci dědického řízení, v němž zastupoval své klienty. V druhé části dopisu pak popisoval chování soudců, kterého by se neměli dopustit, zejména „se vědomě splést, dopouštět se podvodu či vážných chyb“.
Dotčený soudce podal proti stěžovateli žalobu pro pomluvu. V roce 2005 soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody. Podle jeho názoru stěžovatel překročil hranici svého práva na kritiku tím, že uváděl, že se soudce spletl „vědomě“, což se dotýkalo vážnosti jeho osoby. V roce 2007 odvolací soud změnil trest odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen, a nahradil jej pokutou ve výši 400 eur. Nařídil též stěžovateli zaplatit poškozenému náhradu škody ve výši 15 000 eur. V roce 2008 Kasační soud odmítl stěžovatelovo dovolání.
Před ESLP stěžovatel namítal, že rozhodnutím soudů došlo k porušení jeho práva na svobodu projevu garantovaného článkem 10 Úmluvy.
ESLP nesouhlasil se stěžovatelem, že jeho kritika uvedená v oběžníku nebyla namířena proti soudci v Lucques, nýbrž směřovala proti soudnímu systému v Itálii obecně. Oběžník obsahoval celé pasáže dopisu, který předtím poslal na Vyšší soudní radu, v němž si stěžoval na dotčeného soudce. ESLP posléze zkoumal, zda útok namířený proti soudci překročil hranici kritiky přípustné v demokratické společnosti. Stěžovatel mu nejprve vytýkal, že vydal nesprávná a svévolná rozhodnutí, což podle názoru ESLP nepředstavovalo nepřiměřenou kritiku, neboť šlo o hodnotící posudek, který vycházel do jisté míry ze skutkového stavu dědického řízení, v němž stěžovatel zastupoval svého klienta. Oproti tomu druhá výtka, totiž že soudce pochybil vědomě, obsahovala prvek neúcty. Každopádně oběžník popíral soudcovu nezávislost, nestrannost a objektivitu, které jsou inherentní výkonu soudnictví. Stěžovatel se však nijak nepokusil dokázat skutečné jednání soudce a svá nařčení podložit důkazy. Podle názoru ESLP bylo obviňování soudce důsledkem jeho odmítnutí požadavků předložených během dědického řízení, jež byly v zájmu klientů stěžovatele. Oběžník byl zaslán mnoha soudcům v Lucques, a mohl tak poškodit pověst a profesionální image dotčeného soudce. Konečně, ačkoli soud první instance odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody, odvolací instance tento trest zmírnila na pouhou pokutu ve výši 400 eur. Přisouzenou výši náhrady škody, kterou měl stěžovatel zaplatit, ESLP nepovažoval za daných okolností za nepřiměřenou.
Zásah do stěžovatelových práv zaručených článkem 10 Úmluvy tak nebyl nepřiměřený a k porušení tohoto ustanovení nedošlo.
JUDr. Eva Hubálková, vedoucí česko-estonsko-ukrajinského oddělení Kanceláře ESLP