oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Z judikatury ESLP

publikováno: 31.10.2016

Článek 9 Úmluvy (právo na svobodu náboženského vyznání)
EBRAHIMIAN proti Francii
Rozsudek z 26. 11. 2015, č. 64846/11

Neobnovení pracovní smlouvy stěžovatelky vykonávající práci v nemocnici proto, že odmítala sejmout z hlavy šátek.

V roce 1999 byla stěžovatelka přijata do dočasného pracovního poměru jako pečovatelka na oddělení psychiatrie ve státní nemocnici. O rok později byla informována o tom, že jí pracovní smlouva nebude obnovena v důsledku jejího odmítnutí sejmout z hlavy šátek, na což si někteří pacienti stěžovali. Předtím s ní byla celá záležitost prodiskutována, aniž by jí bylo vytýkáno její náboženské vyznání, ale pouze jí byly připomenuty její povinnosti a práva jako státního zaměstnance, totiž zákaz ukazovat na veřejnosti symboly jejího vyznání. Neobnovení pracovní smlouvy se opíralo o názor Státní rady, podle kterého zásada oddělení církve od státu a neutralita veřejných služeb se vztahuje na veškeré veřejné služby. Státní rada podtrhla, že státní zaměstnanec musí mít zaručenu svobodu náboženského vyznání, která však musí být z hlediska jeho vyjadřování v souladu se zásadou neutrality při výkonu veřejných služeb, jež brání nošení symbolů označujících příslušnost k určitému náboženství. Státní rada sdělila, že v případě porušení této neutrality může být zahájeno proti konkrétním jednotlivcům disciplinární řízení, pokud to budou okolnosti vyžadovat. Odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí o neobnovení smlouvy byla zamítnuta. Kromě toho v roce 2001 byla stěžovatelka nemocnicí zapsána do výběrového řízení na sociálně výchovné pracovnice, ale nedostavila se.

Před ESLP se stěžovatelka dovolávala porušení čl. 9 Úmluvy.

ESLP připustil, že neobnovení smlouvy zasáhlo do stěžovatelčina práva na svobodu náboženského vyznání. Šlo o zásah zákonný, který sledoval legitimní cíl ochrany práv a svobod jiných osob, konkrétně ochranu náboženských vyznání všech pacientů, uživatelů veřejných služeb a adresátů požadavku neutrality uloženého stěžovatelce. Cílem zásahu bylo též bdít nad tím, aby s těmito uživateli bylo zacházeno bez rozdílu jejich náboženského vyznání. Dané omezení sledovalo cíl chránit práva a svobody jiných a nemuselo být nezbytně odůvodněno omezením v důsledku veřejné bezpečnosti nebo ochrany veřejného pořádku.

Pokud šlo o nezbytnost daného opatření, ESLP podotkl, že stěžovatelce byly sděleny problémy, které by nošení šátku na oddělení, kde pracovala, mohlo vyvolat. Soudy, které se posléze jejím případem zabývaly, uvedly, že náboženská neutralita vyžadovaná na stěžovatelce byla ještě důležitější, neboť se stýkala s pacienty, kteří byli duševně narušení či na ní závislí.

Ve Francii státní pracovníci disponují svobodou náboženského vyznání, která zejména zakazuje jakoukoliv diskriminaci založenou na náboženství v souvislosti s přístupem k výkonu státní služby či v profesní kariéře. Skutečnost, že vnitrostátní soudy upřednostnily náboženskou neutralitu a zájem státu před zájmem stěžovatelky nezakládá podle názoru ESLP problém na poli Úmluvy. Stěžovatelka, pro kterou nošení šátku bylo projevem jejího náboženství, se vědomě vystavovala disciplinárnímu postihu. Avšak na druhou stranu jí bylo jasně dáno na vědomí, že pokud se podřídí daným pravidlům, může nastoupit na jiné místo, projde-li úspěšně konkurzem, což však odmítla. Za daných okolností měl ESLP za to, že vnitrostátní orgány nepřekročily rozsah své posuzovací pravomoci, když konstatovaly neslučitelnost náboženského přesvědčení stěžovatelky s povinností neprojevovat veřejně atributy tohoto náboženství. V daném případě tak nedošlo k porušení ustanovení čl. 9 Úmluvy.

 

Článek 6 Úmluvy (právo na spravedlivé řízení)

POCIUS a UUKAUSKAS proti Litvě

Rozsudek z 6. 7. 2010, č. 35601/04 a 16965/04

 

Rozhodnutí litevských soudů na základě důkazního materiálu obsahujícího utajené informace předložené policií, které nebyly stěžovatelům zpřístupněny.

Stěžovatelé byli držiteli zbrojních pasů, které jim byly odebrány v květnu 2002 a dubnu 2003, neboť bylo zjištěno, že měli záznam v operativních složkách, obsahujících informace shromážděné bezpečnostními složkami o osobách, které představovaly možné nebezpečí pro společnost. Policie stěžovatele později vyzvala, aby odevzdali zbraně výměnou za určitou peněžní částku.

Stěžovatelé se obrátili na soud, kde napadli skutečnost, že jejich jména figurovala v operativních složkách policejních orgánů, a žádali, aby byla z databáze vyřazena. Soudy však jejich žádost odmítly, když opřely svá rozhodnutí o důkazní materiál předložený policií, který byl považován za tajný, a nebyl proto stěžovatelům zpřístupněn.

Před ESLP oba stěžovatelé namítali porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku nemožnosti seznámit se s důkazním materiálem, který byl podstatou soudních rozhodnutí.

ESLP se nejprve zabýval otázkou aplikovatelnosti čl. 6 na projednávaný případ. Připustil, že litevské orgány měly rozhodovací pravomoc při posouzení, zda stěžovatelé splňovali podmínky pro vydání zbrojního pasu. Avšak poté, co jim byly odebrány, se oba snažili neúspěšně zjistit, co bylo obsahem zápisu v operativních spisech a důvodem jejich registrace v policejní databázi. ESLP konstatoval, že registrace v operativních spisech měla vážný dopad na pověst obou stěžovatelů, na jejich majetková práva a možnost najít zaměstnání v soukromém sektoru, např. jako bodyguardi. Judikoval tak, že se čl. 6 odst. 1 Úmluvy aplikoval, neboť jejich námitky se dotýkaly rozhodování o jejich občanských právech.

Pokud šlo o meritum věci, ESLP připomněl, že každému účastníku řízení musí být rozumně umožněno přednést svou věc za podmínek, které jej neznevýhodňují vůči protistraně. Všichni účastníci řízení potřebují mít též přístup k předloženému důkaznímu materiálu a stanoviskům všech účastníků řízení. Nárok na zpřístupnění důkazního materiálu však nemá absolutní povahu. V některých případech je legitimní nezpřístupnit důkazy obhajobě, pokud to vyžadují základní práva jiných osob nebo ochrana důležitého veřejného zájmu. Musí jít však o případy přísně nezbytné.

ESLP sice připustil argument litevské vlády, že dokumenty podléhající státnímu tajemství mohou být zpřístupněny pouze osobám, které k tomu mají zvláštní oprávnění. Podotkl však, že litevský právní řád stanovil, že taková informace nemůže být použita jako důkazní materiál v soudním řízení, ledaže by byla odtajněna. Kromě toho nesmí jít o výlučný důkazní materiál, na kterém soudy postavily svá rozhodnutí. Soudní praxe národních soudů vykládala tato zákonná opatření stejně.

V projednávaném případě ESLP konstatoval, že operativní spisy týkající se stěžovatelů měly v jejich případech rozhodující důležitost, neboť soudy odůvodnily svá rozhodnutí zejména existencí informace, která v těchto spisech byla uvedena. Pokud by byli seznámeni s obsahem těchto dokumentů, mohli stěžovatelé soudce přesvědčit, že policie neměla ke svému jednání dobrý důvod, a že jejich jména bylo proto třeba z databáze vyřadit. Soudci však zkoumali operativní spisy bez veřejného jednání. ESLP tak judikoval, že rozhodovací proces nesplňoval požadavek sporného řízení nebo rovnosti zbraní a nezajistil stěžovatelům odpovídající záruky k ochraně jejich zájmů. Za daných okolností proto došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

 

Článek 6 Úmluvy (právo na spravedlivé řízení)

HELMUT BLUM proti Rakousku

Rozsudek z 5. 4. 2016, č. 33060/10

 

Kárné řízení proti advokátovi bez konání ústního jednání.

Stěžovatel je advokát. V roce 2006 vyšetřující soudce v trestní věci, v níž zastupoval jednoho z obviněných, informoval krajskou advokátní komoru, že má podezření na to, že stěžovatel ve skutečnosti zajišťuje dvojí právní zastoupení. Jakmile byla advokátní komoře doručena písemná zpráva vyšetřujícího soudce, bylo proti stěžovateli zahájeno kárné řízení pro podezření z dvojího právního zastupování a falšování důkazního materiálu. V září 2007 kárná rada advokátní komory na svém jednání řízení přerušila, neboť mezitím bylo proti stěžovateli zahájeno trestní řízení pro podezření z pokusu napomáhání obviněnému a falšování důkazů. Kárný prokurátor poté podal návrh na předběžné opatření.

V prosinci 2007, ještě v průběhu trestního řízení proti stěžovateli, kárná rada advokátní komory vydala bez ústního jednání předběžné opatření, jímž stěžovateli odebrala právo zastupovat klienty v trestních věcech vedených před soudy v Linci. Konstatovala, že vzhledem ke vzneseným obviněním bylo předběžné opatření přiměřené. Odvolání stěžovatele bylo odmítnuto a jeho následná ústavní stížnost zamítnuta Ústavním soudem v prosinci 2009.

V červnu byl stěžovatel zcela osvobozen a osvobozující rozsudek posléze potvrzen v listopadu 2011. Krátce nato advokátní komora předběžné opatření odvolala. V roce 2012 kárná rada nařídila jednání, na kterém stěžovatel předložil prohlášení popírající, že by zastupoval v jednom trestním řízení dva klienty. Kárná rada však ve svém rozhodnutí z března 2013 konstatovala, že se o dvojí právní zastupování jednalo, když stěžovatel zastupoval obviněného a zároveň byl v kontaktu s protistranou (tj. předsedou sdružení, který byl jedním z obviněných a který stěžovatele požádal, aby zastupoval dalšího obviněného). Kárná rada zároveň konstatovala, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel falšoval důkazní materiál. Uložila stěžovateli pokutu ve výši 1 000 eur. Nejvyšší soud sice odvolání stěžovatele v meritu odmítl, snížil však výši uložené pokuty na 500 eur.

Před ESLP stěžovatel namítal, že v rozporu s ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy kárná rada, když nařizovala předběžné opatření proti němu, rozhodla bez ústního jednání.

ESLP se nejprve zabýval otázkou aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na daný případ. Konstatoval, že se jak kárné řízení, tak řízení o předběžném opatření týkalo občanských práv a povinností stěžovatele ve smyslu tohoto ustanovení. K povaze předběžného opatření pak ESLP připustil, že mohou nastat situace, kdy je opodstatněné a odůvodněné jej nařídit za účelem ochrany veřejnosti a pověsti právnického povolání. Např., když je advokát obžalován v trestním řízení, vyvstává potřeba takového opatření k zajištění, že dotčený advokát nebude zastupovat své klienty před soudy nebo státními orgány, nebo alespoň před stejnými soudy a orgány, které se zabývají jeho trestní věcí. ESLP nicméně podotkl, že odejmutí takového práva má významný dopad na pověst advokáta a jeho právní praxi, která závisí na budování dlouhodobých vztahů s jeho klienty. Podle názoru ESLP lze čl. 6 odst. 1 Úmluvy na řízení o předběžném opatření aplikovat.

Pokud šlo o meritum stěžovatelovy námitky, že kárná rada rozhodovala o předběžném opatření, aniž by předtím v rámci ústního řízení věc projednala, ESLP poznamenal, že povaha řízení o předběžných opatřeních obecně vyžaduje, aby v nich bylo rozhodováno promptně, a tak by ho nařízení ústního jednání mohlo zdržet. V daném případě ESLP poznamenal, že stěžovatel se k meritu věci vyjádřil na jednání, které se konalo před přijetím předběžného opatření. Podotkl však, že k tomu, aby kárná rada mohla o nařízení předběžného opatření rozhodnout, musela zkoumat nejen povahu a závažnost kárného provinění stěžovatele, ale i existenci hrozby, že dojde k vážné újmě, zejména s ohledem na veřejnost nebo charakter povolání, které právě vyžadovaly, aby předběžné opatření bylo přijato. Navíc kárná rada musela rozhodnout o druhu nejvhodnějšího předběžného opatření. Jinými slovy, nerozhodovala jen o právních a technických otázkách, ale zohledňovala i další důležité aspekty.

S ohledem na celkovou situaci daného případu ESLP judikoval, že nebylo prokázáno, že by předběžné opatření muselo být přijato urgentně. Stěžovatelovo právo na ústní jednání ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy tak bylo porušeno tím, že kárná rada rozhodla o tomto opatření bez konání ústního jednání.

 

JUDr. EVA HUBÁLKOVÁ, vedoucí česko-estonsko-ukrajinského oddělení Kanceláře ESLP