Z judikatury ESLP
publikováno: 29.11.2013
Právo na kontradiktorní řízení zahrnuje právo účastníka řízení na to, aby byl explicitně vyzván, aby vyjádřil svoje stanovisko k případné aplikaci ust. § 150 o. s. ř., pokud soud užití tohoto ustanovení zvažuje.
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. září 2013, Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10.
Odůvodnění:
Žalobou podanou OS v Mladé Boleslavi dne 5. 1. 2005 se žalobce domáhal na žalovaném – stěžovateli, zaplacení částky 33 160 292,84 Kč, které měl žalovaný uhradit spolu s úroky z prodlení ve výší 0,1 % za každý den prodlení z dlužné částky do zaplacení, dále se SFŽP domáhal na žalovaném zaplacení úroku ve výši 26 329 429,28 Kč s úrokem ve výši 0,1 %, dále zaplacení úroku z prodlení s úhradou úroku ve výši 44 843 742,80 Kč a dále úroku ve výši 0,1 % za každý den prodlení a náhrady nákladů řízení, které SFŽP vzniknou, to vše z titulu údajného ručitelského prohlášení obsaženého v zástavní smlouvě ze dne 26. 6. 1995. Na jejím základě stěžovatel zastavil ve smlouvě uvedené pozemky, kterými ručil za splnění závazku dlužníka (společnosti S., s. r. o.) vyplývajícího z titulu smlouvy o poskytnutí podpory ze dne 7. 3. 1995. Žaloba byla projednávána Obvodním soudem pro Prahu 1 (po postoupení věci místně příslušnému soudu).
K návrhu žalobce bylo žalovanému platebním rozkazem OS pro Prahu 1 uloženo, aby žalobci zaplatil částku 33 160 292,84 Kč s 0,1 % úroky z prodlení denně z částky 1 875 000 Kč od 1. 4. 1997 do zaplacení, z částky 1 875 000 Kč od 1. 7. 1997 do zaplacení, z částky 1 875 000 Kč od 1. 10. 1997 do zaplacení, z částky 1 875 000 Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení, dále s penále ve výši 0,1 % za každý den prodlení z částky 30 000 000 Kč, penále ve výši 0,1 % za každý den prodlení z částky 30 000 000 Kč od 1. 4. 1998 do zaplacení, úrok ve výši 26 329 429,28 Kč a dále ve výši 0,1 % za každý den prodlení od 9. 12. 2004 do zaplacení, úroku z prodlení s úhradou úroku ve výši 44 843 742,80 Kč a dále ve výši 0,1 % za každý den prodlení od 9. 12. 2004 do zaplacení, nebo aby proti platebnímu rozkazu podal odpor. Žalovanému byla rovněž uložena povinnost zaplatit státu soudní poplatek z návrhu na vydání platebního rozkazu ve výši 1 000 000 Kč.
Proti platebnímu rozkazu podal žalovaný odpor, na jehož základě byl odpor zrušen a ve věci nařízeno jednání. Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 30. dubna 2007 v neprospěch žalovaného, proti kterému žalovaný podal včasné odvolání.
Žalovanému byl vyměřen soudní poplatek za odvolání proti rozsudku OS pro Prahu 1 ve výši 1 000 000 Kč, na základě jeho odvolání mu bylo následně přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků pro odvolací řízení v rozsahu 7/10, tudíž žalovaný byl povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 300 000 Kč, který také uhradil. Žalovaný se bránil jednak skutkovými námitkami proti žalobcem tvrzené existenci pohledávky, a kromě toho z procesní opatrnosti uplatnil i námitku promlčení, jelikož dle jeho názoru byla žaloba podána v době, kdy by závazek z tvrzeného ručitelského prohlášení byl již nepochybně promlčen, což potvrdil i odvolací soud. Ten odvolání žalovaného plně vyhověl s tím, že se zcela ztotožnil s jeho právním názorem a žalobu zamítl.
Odvolací soud (Městský soud v Praze) však kromě toho, že vyhovující výrok změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, ve výroku o povinnosti žalovaného k zaplacení soudního poplatku ze žaloby změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že se žalovanému tato povinnost neukládá, rozhodl ve výroku III., že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů před soudem obou stupňů.
Odvolací soud totiž shledal důvody hodné zvláštního zřetele a postupoval podle § 150 a 224 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a procesně uspěvšímu žalovanému náhradu nákladů před soudy obou stupňů nepřiznal. Důvodem bylo „personální propojení osoby žalovaného se společností S,. s. r. o., tj. dlužníkem. Za situace, kdy dluh společnosti, jejímž byl žalovaný statutárním orgánem, představuje vůči žalobci několik desítek milionů korun a v konkursním řízení došlo k uspokojení žalobce jen v minimálním rozsahu, bylo by přiznání nákladů řízení žalovanému v předmětném řízení nepochybně v rozporu s dobrými mravy.“
Otázka osoby žalovaného, jeho případné propojení s dlužníkem, ani další okolnosti, za kterých měl údajný závazek vzniknout, však nebyly odvolacím soudem vůbec projednávány, předmětem posouzení a jednání u soudu byla toliko uplatněná námitka promlčení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v části týkající se nákladů řízení ústavní stížností podanou k ÚS ČR. Žalovaný mimo jiné namítal, že mu odvolací soud nedal žádný procesní nástroj, aby se mohl k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle ustanovení § 150 o. s. ř. vyjádřit, aby mohl vznášet tvrzení a uplatňovat námitky, aby v rámci odvolacího řízení mohl alespoň ovlivnit názor odvolacího soudu při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., jelikož o. s. ř. procesní možnost obrany proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věcech nákladů řízení již nenabízí.
ÚS ČR svým usnesením I. ÚS 1589/99 ze dne 13. 8. 2009 ústavní stížnost žalovaného odmítl. Podle jeho názoru rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Toto platí dle názoru ÚS i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů, upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Proto ÚS při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo.
ÚS dále konstatoval, že poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a námitkami v ní uplatněnými, došel k závěru, že k takové situaci u žalovaného (stěžovatele) zjevně nedošlo a ústavní stížnost je tak neopodstatněná.
Jelikož žalovaný se závěry učiněnými ÚS nesouhlasil, a protože se i nadále domníval, že postupem MS v Praze došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, podal prostřednictvím svého právního zástupce stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen „ESLP“) v souladu s čl. 34 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“).
Žalovaný jako stěžovatel ve stížnosti namítal, že byl žalován státní institucí (mimo jiné osvobozené od povinnosti hradit soudní poplatky) za situace, kdy ze strany této instituce šlo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, a to od samého počátku. MS v Praze uplatnil svým rozhodnutím o nákladech řízení značnou míru libovůle a svévole, které ve svém důsledku vedly k extrémnímu pošlapání principu spravedlivého procesu, neboť soud v rámci předvídatelnosti soudního rozhodnutí nedal stěžovateli nejmenší možnost uplatnit procesní nástroj, kterým by byla právní argumentace, resp. vznášení tvrzení a uplatňování důkazů, pro které nelze moderační právo dle ustanovení § 150 o. s. ř. v projednávané věci uplatnit.
Stěžovateli nebyla dána možnost se k uplatnění moderačního práva vyjádřit, byť taková potřeba v rámci zachování práv účastníka řízení vyplývá z ust. § 118 odst. 2 o. s. ř., podle kterého má soud v případě jiného právního názoru, než je právní názor účastníka řízení, poučit jej a vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností, které jsou relevantní pro úvahy soudu. Stěžovatel dále uvedl, že ač byl ve věci plně úspěšný, má z projednání věci ztrátu ve výši 300 000 Kč (soudní poplatek) a nákladů na právní zastoupení, které byl nucen vynaložit na svou procesní obranu proti zjevně bezúspěšnému uplatnění práva ze strany státní instituce, to vše při vědomí, že byla podstatným způsobem porušena jeho procesní, ústavní a základní lidská práva, přičemž se nedovolal ani u ÚS ČR, byť tento v identických případech porušení procesních práv stěžovatelů již shledal.
Stěžovatel se svojí stížností domáhal jednak rozhodnutí, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a jednak nároku na náhradu škody (zaplaceného soudního poplatku a nákladů právního zastoupení), úhrady nákladů a výloh za řízení před ESLP se žalovaný nedomáhal.
ESLP po projednání stížnosti a posouzení vyjádření účastníků, žalovaného a vlády České republiky, zastoupené zmocněncem, prohlásil podanou stížnost za přijatelnou, dále došel k závěru, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a současně zamítl návrh na spravedlivé zadostiučinění.
ESLP v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že odvolací soud (Městský soud v Praze) mohl i bez návrhu aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. Konstatoval ale (a to i dle judikatury Ústavního soudu ČR), že soud, který chce postupovat dle § 150 o. s. ř., je povinen vytvořit procesní prostor, umožňující vyjádřit stranám své stanovisko k případné aplikaci tohoto ustanovení. I když je strana zastoupena advokátem, kterému je tato možnost předem známa, je i na základě stávající judikatury ÚS ČR legitimní, že strana očekává, že bude explicitně vyzvána, aby se k této věci vyjádřila, zamýšlí-li soud aplikovat toto ustanovení. ESLP se domnívá, že žalovaný nemusel nutně předpokládat, že by skutečnost, že měl být statutárním orgánem dlužníka, měla mít rozhodující význam pro rozhodnutí o nákladech řízení, a dále se domnívá, že žalovaný nemusel nutně očekávat, že v jeho jednání bude soudem spatřen rozpor s dobrými mravy v řízení, které nezahájil a v němž žalobce neměl úspěch z objektivního důvodu promlčení.
ESLP konstatoval, že „vzhledem k právnímu systému ve věci nákladů, judikatuře Ústavního soudu ve věci dodržování práva na spravedlivý proces, k povaze skutečností, o něž se opíralo rozhodnutí Městského soudu v Praze o nákladech, k významu této otázky pro stěžovatele se Soud (pozn. ESLP) domnívá, že právo na kotradiktorní řízení v tomto případě znamenalo, že měl stěžovatel právo být explicitně vyzván, aby včas vyjádřil své stanovisko k případné aplikaci § 150 o. s. ř.“
ESLP nesouhlasil s názorem Vlády ČR, že i kdyby stěžovatel dostal možnost uplatnit své stanovisko, rozhodnutí MS v Praze by to nezměnilo. ESLP nepřísluší posuzovat opodstatněnost prostředků procesní obrany, které by mohl stěžovatel použít, kdyby dostal možnost své stanovisko uplatnit.
Žalovaný požadoval z titulu hmotné škody částku 2 954 360 Kč jakožto náhradu nákladů za právní zastoupení v celém řízení. Vláda ČR k otázce výše nákladů uvedla, že jejich výše mohla činit v první instanci 325 208 Kč a ve druhé instanci potom 628 224 Kč. K otázce výše škody ESLP uvedl, že nemůže spekulovat o výsledku, k němuž by vedlo řízení před Městským soudem v Praze, pokud by při něm nedošlo k porušení Úmluvy, a z tohoto důvodu došel k závěru, že není na místě přiznat stěžovateli z tohoto důvodu odškodnění.
Zde ESLP připomněl, že v případě porušení čl. 6 Úmluvy vyplývá z článku 46 odst. 1 Úmluvy, že stěžovatel musí být pokud možno uveden do situace odpovídající situaci, v níž by se nacházel, kdyby nedošlo k nedodržení požadavků tohoto ustanovení.
S ohledem na nové znění zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu (s platností od 1. 1. 2013), má nyní stěžovatel možnost obrátit se znovu na Ústavní soud s návrhem na obnovu řízení před Ústavním soudem. Na základě takového návrhu na obnovu řízení by měl Ústavní soud zrušit své předchozí rozhodnutí a provést nové přezkoumání ústavní stížnosti, přičemž je v takovém případě vázán názorem ESLP.
Rozhodnutí zaslal Mgr. PETR ŘEHÁK, advokát v Praze, právní věta redakce.
Článek 5 Úmluvy (právo na svobodu a osobní bezpečnost) YEFIMENKO proti Rusku
Rozsudek z 12. února 2013
Mnohaletý výkon trestního rozsudku, který byl uložen soudem, jenž nebyl soudem zřízeným zákonem.
V roce 2001 byl stěžovatel zadržen pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy. Jeho případ byl souzen oblastním soudem složeným z profesionálního soudce a dvou přísedících. Stěžovatel podal námitku proti přítomnosti přísedících, neboť v průběhu let 1998 a 2002 zasedali vícekrát než jednou v roce, tak, jak to vyžadoval zákon o přísedících. V září 2009 Nejvyšší soud rozsudek zrušil po podání mimořádného opravného prostředku a nařídil obnovu řízení, neboť konstatoval několik pochybení týkajících se přísedících, kteří se účastnili původního řízení. Prezidium Nejvyššího soudu posléze rozhodnutí potvrdilo s tím, že v daném případě nic nenasvědčovalo tomu, že by v rozhodné době byli přísedící na seznamu přísedících. Stěžovatelovo řízení tedy nebylo vedeno soudem, který by byl ustanovený v souladu se zákonem. Po dobu obnovy řízení zůstal stěžovatel ve vězení. Byl nově odsouzen na devatenáct a půl roku odnětí svobody.
Ve své stížnosti mimo jiné namítal, že období, kdy vykonával trest odnětí svobody uloženého na základě původního trestního rozsudku, nebylo výkonem trestu uloženého na základě zákona.
Soud námitku zkoumal na základě ustanovení článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy. Připustil, že oblastní soud byl v zásadě oprávněn soudit stěžovatelovu trestní věc. Nicméně během hlavního líčení a po něm mělo být dáno stěžovateli za pravdu, že došlo k porušení zákona o přísedících v souvislosti se složením senátu. Vzhledem k tomu, že k nápravě nedošlo v rámci řádného řízení, musel vykonávat trest odnětí svobody, který mu byl uložen původním rozsudkem. Avšak, jak konstatoval Nejvyšší soud v mimořádném řízení, které se konalo několik let po ukončení původního řízení, složení oblastního soudu nebylo v souladu se zákonem v důsledku přítomnosti dvou přísedících, kteří nebyli oprávněni zasedat ve věci, která skončila uložením dlouholetého trestu odnětí svobody. Došlo tedy k závažné a evidentní nesprávnosti po dobu několika let, kdy stěžovatel vykonával trest odnětí svobody, který mu byl původním rozsudkem uložen. Soud judikoval, že oblastní soud tedy nebyl soudem kompetentním a stěžovatelův trest nebyl uložen na základě zákona ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy. S ohledem na vážnost porušení, absenci odpovídajícího uznání tohoto porušení a neposkytnutí nápravy, Soud konstatoval porušení tohoto ustanovení.
TYMOŠENKOVÁ proti Ukrajině
Rozsudek z 30. dubna 2013
Stěžovatelka byla lídrem jedné z hlavních opozičních politických stran na Ukrajině a bývalá premiérka. V dubnu 2011 bylo proti ní zahájeno trestní řízení pro údajné překročení pravomoci veřejné osoby. V srpnu 2011 byla na ni uvalena vazba. O několik měsíců později byl vynesen rozsudek, jímž byla shledána vinnou ze spáchání trestného činu překročení pravomoci veřejného činitele, a byl jí vyměřen trest odnětí svobody v délce sedmi let.
Ve své stížnosti kromě jiného namítala, že její vazba byla nařízena svévolně, že proti jejímu nařízení neměla k dispozici žádný opravný prostředek nebo možnost žádat náhradu škody a že byla politicky motivována.
Soud judikoval, že vazba stěžovatelky byla v rozporu s ustanovením článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, neboť byla nařízena na neomezenou dobu, nehrozilo, že stěžovatelka uprchne, což vyplývalo z povahy obvinění proti ní. Ve skutečnosti byla vazba nařízena proto, že stěžovatelka rušila soudní řízení a chovala se opovržlivě, což však nespadalo pod důvody uvedené v daném ustanovení Úmluvy. Navíc nebylo jasné, zda nahrazení povinnosti stěžovatelky neopustit město uvalením vazby bylo v daném případě vhodnějším preventivním opatřením. Vzhledem k tomu, že se důvody uvedené v nařízení vazby nezměnily až do stěžovatelčina odsouzení, byla vazba po celou dobu svévolná a nezákonná.
Soud též konstatoval, že soudní přezkum neodpovídal požadavkům článku 5 odst. 4 Úmluvy, neboť se omezoval na pouhé konstatování, že proti nařízení vazby není odvolání přípustné, a tak vadné důvody, o které se vazba opírala, zůstaly nezměněny. Nic nenasvědčovalo tomu, že by vnitrostátní soudy zjišťovaly konkrétní a relevantní argumenty, které předkládala stěžovatelka ve svých žádostech o propuštění na svobodu. Soud připomněl, že již několikrát konstatoval, že ukrajinský právní systém neposkytoval řádné přezkumné řízení, ve kterém by byla prověřována zákonnost pokračujícího držení ve vazbě po uzavření předběžného řízení.
Soud též zjistil, že ukrajinský právní systém zaručuje právo na náhradu zejména tehdy, pokud byla nezákonnost konstatována soudním rozhodnutím. Avšak chybělo tu adekvátní řízení, v jehož rámci bylo možno v případě konstatování porušení článku 5 Úmluvy Evropským soudem o náhradu žádat. Tento nedostatek byl ostatně již několikrát konstatován ve stížnostech proti Ukrajině.
Konečně, na poli článků 5 a 18 Úmluvy, Soud připomněl, že stěžovatel, který namítá, že jeho práva a svobody byly omezeny nevhodnými důvody, musí přesvědčivě prokázat, že skutečný cíl úřadů nebyl ten, který uváděly nebo které bylo možno rozumně vyvodit z kontextu. Pouhé podezření, že úřady užily svou pravomoc pro jiné účely, než jaké byly uvedeny v Úmluvě, nestačí prokázat, že došlo k porušení článku 18. Podle názoru Soudu projednávaný případ prokazoval podobnost s případem Lutsenko proti Ukrajině (rozsudek z 3. července 2012). Záhy po změně režimu stěžovatelka, která zastávala funkci premiérky a byla lídrem nejsilnější opoziční strany, byla obviněna ze zneužití pravomoci veřejného činitele. Soud již několikrát judikoval, že ačkoliv stěžovatelčina vazba byla formálně nařízena pro účely uvedené v článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, jak z hlediska faktického kontextu, tak důvodů uváděných úřady naznačují, že skutečným účelem daného vazebního opatření bylo potrestat stěžovatelku za nerespektování soudu během hlavního líčení. Stěžovatelka byla zbavena svobody pro jiné účely, než ji předvést před kompetentní soudní orgán na základě rozumného podezření ze spáchání trestného činu. Došlo proto k porušení článku 18 Úmluvy ve spojení s článkem 5.
Článek 7 Úmluvy (nullum crime nulla poena sine lege)
ROHLENA proti České republice
Rozsudek z 18. dubna 2013
Odsouzení za „pokračující“ trestný čin sestávající z útoků, ke kterým došlo před účinností trestního zákona, který je penalizoval.
Stěžovatel byl obviněn, že v době nejméně od roku 2000 do 8. února 2006 opakovaně fyzicky a psychicky týral svoji manželku, a to poté, co se uvedl do stavu opilosti. V roce 2007 ho uznal soud vinným z trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, který soud popsal stejným způsobem jako obžaloba. Odsoudil stěžovatele ke dvěma a půl roku odnětí svobody s podmíněným odkladem a zkušební dobou pěti let. Zároveň mu uložil dohled a protialkoholní ochranné léčení. Soud vyšel ve svém rozsudku z výpovědi stěžovatele, z výpovědi jeho manželky jako poškozené a z výpovědí několika svědků, dále z písemných důkazů a znaleckých posudků.
Soud kvalifikoval trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění účinném od 1. června 2004, a konstatoval, že se použití této skutkové podstaty vztahuje i na jednání, kterého se stěžovatel dopustil před tímto datem, neboť v dané době naplňovalo skutkovou podstatu jiného trestného činu, a to minimálně trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dle § 197a tr. zák. S ohledem na délku trvání jednání měl podle názoru soudu trestný čin v daném případě vyšší stupeň nebezpečnosti, což odůvodňovalo uložení trestu odnětí svobody na dva roky až osm let podle odstavce druhého § 215a tr. zák. Soud zohlednil skutečnost, že se stěžovatel přiznal a dosud nebyl trestán. Odsuzující rozsudek byl v odvolacím řízení potvrzen v září 2007 a Nejvyšším soudem v únoru 2008. V červnu 2008 Ústavní soud odmítl jako neopodstatněnou stěžovatelovu ústavní stížnost.
Otázkou, kterou se Soud zabýval, bylo rozhodnout, zda uplatnění trestního zákona ve znění k 1. červnu 2004 i na skutky, k nimž došlo před tímto datem, představovalo porušení článku 7 Úmluvy. Soud akceptoval, že český právní řád nepřipouštěl zpětné použití trestního zákona. Podotkl, že výklad konceptu pokračujícího trestného činu zakotveného v ustanovení § 89 odst. 3 trestního zákona se zakládalo na jasné a ustálené právní praxi Nejvyššího soudu a názoru akademiků. Pokud šlo o účinky tohoto výkladu, který byl podle jeho názoru zpětný, Soud konstatoval, že výklad vnitrostátních soudů nebyl sám o sobě nerozumný vzhledem k tomu, že pokračování v trestném činu se z povahy věci vztahovalo na určité časové období, a není dále projevem svévole úvaha, že takový trestný čin byl ukončen v okamžiku, kdy byl spáchán poslední dílčí útok. Soudy netrestaly stěžovatele za jednotlivé útoky, nýbrž jeho chování, které pokračovalo v dotčeném období. Kromě toho české orgány podotýkaly, že stěžovatelovy útoky byly vždy trestné. Soud na- konec poznamenal, že stěžovatel netvrdil, že by výklad vnitrostátních soudů byl v rozporu s ustálenou soudní praxí nebo že by nebyl předvídatelný, i případně za pomoci odborné pomoci. Soud judikoval, že za daných okolností dotčená právní ustanovení spolu se soudním výkladem splňovala požadavky termínu « zákon » ve smyslu článku 7 Úmluvy, k jehož porušení proto nedošlo.
Článek 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého života)
AVILKINA a další proti Rusku
Rozsudek z 6. června 2013
Neodůvodněné odtajňování lékařských údajů, týkajících se odmítnutí Svědků Jehovových podstoupit transfúzi krve.
V roce 2007, po obdržení mnoha stížností proti náboženským organizacím, zástupce městského státního zástupce Petrohradu požádal všechny lékařské instituce, aby mu oznámily každé odmítnutí transfúze krve členem Svědků Jehovových. Když druhá stěžovatelka podstoupila chemoterapii ve státní nemocnici po nekrevní léčbě, její lékař o jejím případě informoval úřad státního zástupce. Podobně lékařský spis čtvrté stěžovatelky byl předán tomuto úřadu poté, co odmítla transfúzi krve při operativním zákroku. V následném soudním řízení vnitrostátní soudy došly k závěru, že odtajnění lékařských informací stěžovatelů bylo zákonné.
Soud připomněl, že ochrana osobních dat včetně lékařských informací je zásadně důležitá pro výkon práva na respektování soukromého života. Potvrdil, že zájem pacientů a společnosti jako takové na ochraně tajnosti lékařských informací mohou být převáženy zájmem na vyšetření trestných činů a na veřejnost soudního řízení. Kompetentní vnitrostátní orgány disponují v této oblasti určitou mírou vlastního uvážení, jejíž rozsah závisí na povaze a vážnosti zájmů, které jsou ve hře, a na vážnosti zásahu. Nicméně, v daném případě stěžovatelky nebyly trestně stíhány a státní zástupce pouze vyšetřoval činnost náboženských organizací v souvislosti se stížnostmi, které byly na jeho úřad podány. Kromě toho, lékařské instituce, kde se stěžovatelky podrobily léčbě, nikdy nehlásily, že by se dopustily trestné činnosti. Soud podtrhl, že v případě druhé stěžovatelky, které v dané době byly dva roky, lékaři mohli požádat o soudní povolení provést transfúzi krve, pokud se domnívali, že je její život ohrožen.
Soud dále uvedl, že odmítnutí čtvrté stěžovatelky podstoupit krevní transfúzi nebylo výsledkem nátlaku ze strany jiných členů náboženské organizace, jejíž byla členkou, nýbrž jejího vlastního přání. Nebyl zde naléhavý sociální zájem, který by vyžadoval odtajnění tajných lékařských informací týkající se stěžovatelek. Prokurátor měl ve skutečnosti i jiné možnosti při šetření stížností, které obdržel, jako například pokusit se získat souhlas stěžovatelek k odtajnění jejich lékařských informací nebo je v této souvislosti vyslechnout. Přesto se uchýlil k nařízení odtajnění jejich lékařských informací, aniž by je o tom informoval nebo jim dal možnost vznést námitku nebo se odvolat. Došlo tedy k porušení článku 8 Úmluvy.
PERUZZO A MARTENS proti Německu
Rozhodnutí o nepřijatelnosti ze 4. června 2013
Odebírání DNA a vedení DNA databáze pro potřeby budoucího možného trestního řízení.
První stěžovatel byl odsouzen za několik trestných činů v souvislosti s drogami, když okresní soud nařídil, aby mu byl odebrán vzorek DNA pro případ budoucích trestních řízení. Nařízení odůvodnil závažností trestných činů a stěžovatelovou negativní trestní prognózou. V případě druhého stěžovatele okresní soud nařídil odebrání vzorku DNA z důvodu opakovaných násilných trestných činů.
Podle vnitrostátního zákona veškerý materiál DNA může být použit pouze k založení do databáze DNA. Zákon nedovoluje odtajnit identitu jednotlivce, jehož vzorek DNA byl odebrán, specialistům, kteří vzorek odebírají. Ti mají navíc povinnost provést odpovídající opatření k zabránění jakéhokoli nedovoleného použití. Materiál DNA musí být neprodleně zničen, jakmile pominula potřeba zachovat ho v databázi. Databáze DNA je vedena Federálním kriminálním policejním úřadem a údaje DNA v ní mohou zůstat pouze po dobu deseti let, s tím, že potřeba jejich držení bude pravidelně kontrolována.
Soud uvedl, že databáze DNA podstatným způsobem přispěla k prosazování zákona a v boji proti terorismu. Nicméně, ochrana osobních dat je důležitou součástí práva na respektování soukromého života. Vnitrostátní právo musí proto odpovídajícím způsobem zajistit, aby nedošlo k zásahům, které by byly v rozporu s ustanovením článku 8. Připomněl, že ve věci Marper proti Spojené mu království, která se týkala držení údajů DNA dvou stěžovatelů, kteří byli odsouzeni, Soud kritizoval celoplošnou a nerozlišující povahu oprávnění orgánů v Anglii a Welsu držet vzorky DNA na neomezenou dobu a bez ohledu na povahu nebo závažnost spáchaných trestných činů či na osobní okolnosti každého dotčeného jednotlivce.
V daném případě však bylo možno vzorky DNA odebrat a uložit je do databáze DNA jen od osob, které byly odsouzeny za spáchání závažných trestných činů a u nichž existuje domněnka, že se v budoucnu znovu trestné činnosti dopustí. Vnitrostátní soudy opřely svá rozhodnutí o závažnost a povahu trestných činů, které stěžovatelé spáchali, jež odůvodňovaly obavou, že se v budoucnu dalších trestných činů dopustí. Soud poznamenal, že vnitrostátní právo skýtalo odpovídající ochranu proti neomezenému držení vzorků DNA a záruky proti jejich zneužití. Judikoval, že vnitrostátní právo zachovávalo spravedlivou rovnováhu mezi veřejným a soukromým zájmem a spadalo pod akceptovatelnou míru uvážení státu.
JUDr. EVA HUBÁLKOVÁ, vedoucí česko-estonsko-ukrajinského oddělení Kanceláře ESLP.