Z judikatury ESLP
publikováno: 20.03.2017
Článek 4 Protokolu č. 7 (právo nebýt souzen nebo potrestán dvakrát) A. a B. proti Norsku Rozsudek z 15. 11. 2016, č. 24130/11 a 29758/11
Velký senát Evropského soudu pro lidská práva vydal dlouho očekávané rozhodnutí ve věci A. a B. proti Norsku, které se týkalo aplikace zásady ne bis in idem při uložení sankce v daňovém řízení a trestu ve skutkově souvisejícím trestním řízení, tj. např. klasické zkrácení daně. Pro rozhodnutí hlasovalo šestnáct soudců, jeden byl proti a k rozhodnutí připojil svůj disentní názor.
V případu figurovali dva stěžovatelé – plátci daně, občané Norského království, kteří byli vyšetřování a potrestáni dvakrát za totožný skutek/čin (zkrácení daně) – a to jak ve správním, tak i v trestním řízení. Poté, co v rámci správního (daňového) řízení uhradili pokutu, byli následně odsouzeni i v trestním řízení za daňový podvod k odnětí svobody v délce jednoho roku.
Stěžovatelé namítali porušení čl. 4 Protokolu č. 7, tj. práva nebýt souzen nebo potrestán dvakrát.
ESLP (z pohledu norských reálií) dospěl k závěru, že v těchto případech nedochází k porušení odst. 1 čl. 4 Protokolu č. 7, podle kterého platí, že „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“ K tomuto závěru Soud dospěl i přesto, že v dané věci (v souladu s předchozí judikaturou) měl za to, že daňové penále ve výši 30 % vyměřené daně lze považovat za „trestněprávní“ sankci.
Soud dovodil, že obě sankce byly pro stěžovatele předvídatelné a byly uloženy ve věcné i časové souvislosti (daňové i trestní řízení probíhalo téměř současně) a že není toliko podstatné, že se norský stát rozhodl takovou činnost trestat ve dvou odlišných řízeních, které každé slouží svému účelu. Soud také dovodil, že norské soudy správně zohlednily sankci uloženou v daňovém řízení při ukládání trestu v trestním řízení.
Tisková zpráva i rozsudek ESLP jsou k dispozici v anglickém jazyce na internetové stránce hudoc.echr.coe.int.
Odbor mezinárodních vztahů ČAK
Článek 10 Úmluvy (právo na svobodu projevu)
BÉDAT proti Švýcarsku
Rozsudek z 29. 3. 2016, č. 56925/08
Odsouzení novináře za zveřejnění materiálů, které byly během trestního vyšetřování důvěrné.
Stěžovatel je novinář. V říjnu 2003 zveřejnil článek nazvaný „Tragédie na mostu Lausanne“ týkající se trestního řízení proti jistému M. B., který v červenci 2003 najel svým autem do skupiny chodců, zabil tři z nich a zbývajících osm zranil, než sám skočil z mostu. Článek popisoval událost a uváděl shrnutí otázek, které policie a vyšetřující soudce položili M. B., jakož i jeho odpovědi. Stěžovatel psal, že M. B. byl obviněn z úmyslné vraždy nebo alespoň ze zabití, z těžkého ublížení na zdraví, ohrožování života a z vážného dopravního trestného činu. Uvedl též, že nad svým činem neprojevil žádnou lítost. Článek doprovázelo několik fotografií dopisů, které M. B. zaslal vyšetřovacímu soudci, a shrnutí s názvem „Ztratil rozum“.
M. B. nepodal proti stěžovateli stížnost, ale státní zástupce proti němu zahájil trestní řízení pro zveřejnění důvěrných dokumentů. V červnu 2004 vyšetřující soudce v Lausanne odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v délce jednoho měsíce, s podmíněným odkladem na jeden rok. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal a trestní soud v Lausanne nahradil trest odnětí svobody pokutou ve výši 4 000 švýcarských franků. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto v lednu 2006 a Federální soud posléze odmítl i jeho poslední opravný prostředek.
Před ESLP stěžovatel namítal, že jeho trestní odsouzení bylo v rozporu s ust. čl. 10 Úmluvy.
Podle názoru ESLP odsouzení stěžovatele sice bylo zásahem do jeho práva na svobodu projevu, nicméně šlo o zásah zákonný a sledující legitimní cíl – zajištění nestrannosti soudnictví, účinnosti trestního vyšetřování a ochrany práva obviněného na presumpci neviny a soukromého života. Stěžovatel jako profesionální novinář nemohl nevědět, že informace, kterou chtěl zveřejnit, byla důvěrná. ESLP připustil, že předmět článku byl jako takový záležitostí veřejného zájmu. Dodal však konstatování Federálního soudu, že zveřejněné protokoly z výslechu obžalovaného ani dopisy jím zaslané vyšetřujícímu soudci nenaznačovaly, proč by měly být relevantní pro veřejnou diskusi.
Pokud šlo o vliv článku na trestní řízení, ESLP připomněl, že bylo naprosto legitimní zajistit důvěrnost trestního vyšetřování vzhledem k tomu, o co se v dané věci jednalo. Článek byl zveřejněn během vyšetřování a mohl ovlivnit jeho průběh. Nebezpečí, že bude trestní řízení ovlivněno, odůvodňovalo rozhodnutí státních orgánů uvalit na veškeré informace z řízení embargo. Podle názoru ESLP Federální soud vyjádřil správný názor, že protokoly z výslechů a korespondence obžalovaného byly diskutovány na veřejnosti způsobem, který mohl ovlivnit rozhodnutí vyšetřujícího soudce a soudu.
ESLP dále konstatoval, že trestní řízení vedené proti stěžovateli bylo v souladu s povinností Švýcarska ve smyslu čl. 8 Úmluvy ochránit soukromý život obžalovaného. Ten sice mohl využít občanskoprávní prostředky, aby se proti jednání stěžovatele ohradil, ESLP však mínil, že existence takových prostředků ze státu nesnímala jeho pozitivní povinnost chránit soukromý život osob, které jsou subjektem trestních řízení. Navíc v době zveřejnění dotčeného článku obžalovaný byl ve vazbě, a tedy ve zranitelné situaci, a nejspíš trpěl mentální poruchou. ESLP konečně neshledal trest, který byl stěžovateli uložen, nepřiměřeným. Za daných okolností judikoval, že k porušení čl. 10 Úmluvy nedošlo.
Článek 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence)
VUKOTA-BOJIĆ proti Švýcarsku
Rozsudek z 18. 10. 2016, č. 61838/10
Nezákonné sledování oběti dopravní nehody pojišťovací společností.
Stěžovatelka se stala v srpnu 1995 obětí dopravní nehody. Byl jí diagnostikován úraz hlavy a musela se podrobit několika lékařským vyšetřením, jejichž výsledky se různily, pokud šlo o její schopnost pracovat. Na základě těchto zpráv pojišťovna rozhodla, že stěžovatelka měla nárok pouze na nemocenské dávky do konce měsíce března 1997. Toto rozhodnutí bylo posléze zrušeno Soudem sociálního zabezpečení v Curychu, který nařídil provedení doplňujícího šetření, jež vyústilo v konstatování, že stěžovatelka trpí mozkovou dysfunkcí způsobenou úrazem, který utrpěla při dopravní nehodě. Paralelně byl stěžovatelce přiznán plný invalidní důchod.
Dne 14. ledna 2005 pojišťovna znovu rozhodla, že již nebude stěžovatelce vyplácet žádné dávky. I toto rozhodnutí bylo zrušeno Soudem sociálního zabezpečení. Pojišťovna tedy stěžovatelku požádala, aby se podrobila novému lékařskému vyšetření, což však odmítla. Pojišťovna tedy nechala stěžovatelku tajně sledovat soukromými detektivy, aby zjistila její skutečný zdravotní stav. Detektivové stěžovatelku sledovali čtyři různé dny po dobu několika hodin na veřejných místech. Na základě jimi vypracované zprávy pojišťovna potvrdila své rozhodnutí ukončit vyplácení dávek. V dubnu 2007 neurolog ustanovený pojišťovnou vypracoval anonymní znalecký posudek, v němž konstatoval, že stěžovatelka je invalidní jen z 10 %. Na základě této zprávy začala pojišťovna stěžovatelce vyplácet dávky v odpovídající výši. Stěžovatelka se proti rozhodnutí pojišťovny odvolala. V rozsudku z 29. 3. 2010 Federální tribunál vyjádřil názor, že pojišťovna měla oprávnění požádat stěžovatelku, aby se podrobila novému lékařskému vyšetření, že její sledování detektivy bylo zákonné a že závěr neurologa byl přesvědčivý, pokud šlo o nárok stěžovatelky na výplatu dávek odpovídající 10 % její údajné invalidity.
Před ESLP stěžovatelka namítala, že její sledování soukromými detektivy bylo v rozporu s čl. 8 Úmluvy.
ESLP uvedl, že sledování iniciované pojišťovnou porušilo právo stěžovatelky na respektování jejího soukromého života. Konstatoval nejprve, že pojišťovna byla státní organizací a že tedy za její činy odpovídal stát. Kromě toho, i když sledování bylo prováděno pouze na veřejných místech, článek 8 odst. 1 Úmluvy bylo možno aplikovat, neboť detektivové jednali systematicky a shromažďovali informace o stěžovatelce za účelem použít je ve sporu pro pojišťovnu. Došlo tedy k zásahu do soukromého života stěžovatelky, a to nezákonným způsobem: švýcarský zákon totiž sice dovoloval pojišťovnám přijmout „nezbytná vyšetřovací opatření“ a shromažďovat „nezbytné informace“ v případě váhání pojištěnce poskytnout informace, tato ustanovení však nebyla dostatečně přesná, aby vyhovovala požadavkům zákonnosti druhého odstavce čl. 8 Úmluvy, který tak byl porušen.
K. S. a M. S. proti Německu
Rozsudek z 6. 10. 2016, č. 33696/11
Domovní prohlídka v bydlišti manželského páru podezřívaného z krácení daní na základě informace poskytnuté německou tajnou službou.
V roce 2006 německý daňový úřad zahájil řízení proti stěžovatelům pro podezření, že do daňových přiznání z let 2002 až 2006 nezahrnuli 50 tisíc eur. Řízení přitom bylo vyvoláno informací o tom, že stěžovatelé mají uložené peníze v Lichtenštejnsku. Informace byla přitom tajně zkopírována zaměstnancem banky a prodána německé tajné službě, než byla předána daňovému úřadu. Na základě této informace státní zástupce získal povolení k domovní prohlídce v bytě stěžovatelů. Během prohlídky byly zajištěny dokumenty a počítačové údaje týkající se majetku stěžovatelů. Stěžovatelé byli o čtyři roky později zproštěni viny. Zákonnost domovní prohlídky však mezitím napadli odvoláním. To však bylo zamítnuto soudy první a druhé instance, když judikovaly, že podle judikatury Federálního ústavního soudu důkazní materiál, který byl získán nezákonně, lze v trestním řízení použít, ledaže by byl získán pod nátlakem. Závěry obecných soudů potvrdil v roce 2010 Federální ústavní soud.
Před ESLP stěžovatelé především namítali, že domovní prohlídka v jejich bytě byla provedena na základě příkazu vydaného za účelem získání důkazního materiálu k podpoření informace, která byla získána v rozporu s německým i mezinárodním právem. Podle jejich názoru došlo k porušení čl. 8 Úmluvy.
Podle názoru ESLP zasáhla domovní prohlídka do práva stěžovatelů na respektování jejich obydlí. Šlo přitom o zásah zákonný a přiměřený, sledující zákonný cíl, totiž předcházení zločinnosti. ESLP dále podotkl, že prohlídka byla nařízena kompetentním soudcem na základě ustanovení trestního zákona a její nařízení bylo přezkoumáno dvěma soudními instancemi s plnou jurisdikcí. Soud druhé instance se dokonce vyjádřil k tomu, zda bylo možno použít původní informaci získanou z lichtenštejnské banky v trestním řízení, a odpověděl kladně. ESLP dále poznamenal, že trestný čin, z jehož spáchání byli stěžovatelé podezříváni, byl závažného charakteru, tj. daňový únik, poškozující státní zdroje. Ke způsobu a okolnostem vydání příkazu k domovní prohlídce ESLP uvedl, že příkaz byl vydán za účelem získání dalšího důkazního materiálu a byl jediným způsobem, jak informace získat. Navíc nic nenaznačovalo, že by německé orgány úmyslně a systematicky porušovaly vnitrostátní či mezinárodní právo, aby obdržely informace k trestnímu stíhání v souvislosti s daňovými úniky. Konečně, příkaz k domovní prohlídce byl formulován jasně, obsahoval konkrétní a podrobné instrukce, pokud šlo o rámec prohlídky. Stěžovatelé přitom nenamítali, že by utrpěla jejich pověst. Německé soudy nepřekročily meze své rozhodovací činnosti při úpravě podmínek, za kterých bylo možno vydat příkaz k domovní prohlídce a tuto prohlídku provést. Za daných okolností ESLP uzavřel, že nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy.
JUDr. EVA HUBÁLKOVÁ, vedoucí česko-estonsko-ukrajinského oddělení Kanceláře ESLP