oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Z judikatury ESLP

publikováno: 12.05.2016

Článek 3 Úmluvy (zákaz mučení a nelidského zacházení a trestání)
R. H. proti Švédsku
Rozsudek z 10. 9. 2015, č. 4601/14

Deportace mladé somálské ženy do země jejího původu.

V roce 2011 stěžovatelka, která přijela z Mogadišu do Švédska o čtyři roky dříve a pobývala zde nezákonně, požádala o azyl. Během rozhovoru, který se uskutečnil v lednu 2013 na imigračním úřadě, stěžovatelka poprvé prohlásila, že Somálsko opustila se svým přítelem poté, co byla pod nátlakem provdána za staršího muže, zbita a vyhozena s kamionu svého strýce po odhalení jejího vztahu s přítelem. Ten společně se svými rodiči posléze zemřel a stěžovatelka tvrdila, že pokud se do Somálska navrátí, bude se muset vrátit k muži, za kterého byla provdána, a riskuje, že ji její strýcové nakonec zabijí. Neměla žádnou mužskou ochranu, a tak čelila nebezpečí, že bude sexuálně zneužita a stane se sociálním psancem. Migrační úřad její žádost o azyl v červnu 2013 odmítl a nařídil deportaci stěžovatelky do Somálska poté, co došel k závěru, že stěžovatelčina tvrzení nejsou věrohodná. Podotkl zejména, že přebývala ve Švédsku nezákonně po dobu čtyř let, než kontaktovala imigrační úřady, přičemž předtím požádala o azyl už v Itálii a Nizozemsku. Stěžovatelka nadto nejprve tvrdila, že utekla ze Somálska z důvodu války, a teprve posléze svoje tvrzení změnila. Pokusila se o zastavení deportačního řízení s tím, že její strýcové se přidali k teroristické skupině islámského džihádu al-Šabaab, donutili k členství i jejího bratra a zabili její sestru. Imigrační úřad však její žádost odmítl v září 2013.

Před ESLP stěžovatelka namítala porušení ust. čl. 3 Úmluvy, pokud bude deportována do Somálska.

Podle názoru ESLP bylo zřejmé, že pokud bude stěžovatelka ze Švédska deportována, bude vrácena přímo do Mogadišu a nebude projíždět jinými částmi Somálska. ESLP poukázal na věc K. A. B. proti Švédsku, ve které judikoval, že obecná situace v Mogadišu v relevantním období, tedy v září 2013, nenaznačovala nebezpečí porušování čl. 3 Úmluvy. I když bylo jasné, že tamní obecná bezpečnostní situace byla vážná a křehká, dostupné zdroje nepotvrdily od té doby její zhoršení. Oproti věci K. A B., v níž byl stěžovatel dospělý muž, zde šlo o mladou ženu, která žila v zahraničí téměř deset let poté, co ve věku 17 let opustila Somálsko. Různé zprávy potvrzovaly, že situace v Somálsku, včetně Mogadišu, je problematická. Ženy a dívky byly označeny jako zvláštní riziková skupina, která byla cílem sexuálního násilí. Z těchto zdrojů bylo možno vyvodit, že svobodná žena, která se vrátí do Mogadišu bez možnosti mužské ochrany, bude čelit reálnému nebezpečí, že bude nucena žít za podmínek, které zakládají nelidské nebo ponižující jednání ve smyslu čl. 3 Úmluvy. Avšak bez toho, aniž by bylo odhlíženo od složité situace v Somálsku, ESLP nemohl konstatovat, že v daném případě bude stěžovatelka takovému nebezpečí v Mogadišu skutečně čelit. V jejích tvrzení byly rozporuplné skutečnosti a po svém návratu se stěžovatelka může vrátit do své rodiny, kde bude pod mužskou ochranou. ESLP tak judikoval, že její deportace do Mogadišu nebude v rozporu s čl. 3 Úmluvy.

 

Článek 10 Úmluvy (právo na respektování svobody projevu) 

Rodriguez proti Španělsku

Rozsudek z 12. 1. 2016, č. 48074/10

Přiměřenost postihu advokáta za písemné vyjádření, ve kterém nevybíravými výrazy kritizoval soudkyni ve věci, v níž zastupoval svého klienta.

Stěžovatel zastupoval společnost D. v občanskoprávní věci o určení vlastnictví k pozemku proti paní F. Během soudního řízení podal návrh na zrušení rozhodnutí, jímž bylo nařízeno, aby vlastnické právo paní F. k pozemku bylo zapsáno do katastru nemovitostí. V podání stěžovatel mj. tvrdil, že tvrzení, tak, jak byla uvedena dotyčnou soudkyní v jejím rozhodnutí, neodpovídala skutečnosti. Příslušná pasáž obsahovala následující tvrzení:

„Rozhodnutí … je vypracováno nedůsledně z několika důvodů jako nepřesnost jeho obsahu, … neexistence odst. 3 čl. 202 hypotečního zákona … či tvrzení, podle kterého oznámení nositele pozemkového titulu podle zákona byla učiněna, zatímco k nim nikdy nedošlo.

(…)

Soudkyně … se úmyslně rozhodla překroutit skutečný stav věci tak, aby jako zákonné bylo považováno to, co nebylo než nelegitimním pokusem uzurpovat [společnosti] D. část pozemku, kterou předtím nabyla. Soudkyně se neváhala uchýlit ke lži, když tvrdila, že jí žádost byla předložena včas … a že oznámení podle hypotečního zákona byla provedena.

… Aniž by se spokojila s nekonečným počtem trestných činů, kterých se během řízení dopustila, soudkyně … se rozhodla spáchat další.

… rozhodla se [totiž] udělat další krok ve svém neospravedlněném procesním postupu a vydat rozhodnutí, ve kterém beze studu deklarovala existenci [předchozího] řízení s [společností] D.

Na základě lživé zprávy [soudkyně], ve které jsou uvedeny nepravdivé a zlomyslné údaje, generální ředitelství rejstříků a notářů rozhodnutím ze dne 27. 4. 2006 přijalo odvolání [paní F.] a nařídilo, aby byla zapsána v katastru nemovitostí [jako vlastnice] předmětného pozemku.“

Návrh společnosti D. byl zamítnut. Na základě jejího odvolání však soud druhé instance prohlásil, že je rozhodnutí z 27. 4. 2006 neplatné, a nařídil generálnímu ředitelství rej­stříků a notářů, aby anulovalo zápis provedený na jeho základě.

Proti stěžovateli bylo mezitím zahájeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy. Byl odsouzen k dennímu placení pokuty ve výši 30 eur po dobu devíti měsíců a k jednodennímu trestu odnětí svobody v případě nezaplacení pokuty. Rozsudek uváděl, že výrazy, které stěžovatel použil, vážně poškodily čest soudkyně, když překročily legitimní právo na obhajobu tím, že se stěžovatel uchýlil k urážce a pomluvě. Prvoinstanční rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem. Ústavní stížnost, v níž stěžovatel namítal porušení svého práva na svobodu projevu, byla Ústavním soudem odmítnuta, neboť nevykazovala „zvláštní ústavní důležitost“.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuspěl na vnitrostátní úrovni, obrátil se na ESLP se stížností na porušení čl. 10 Úmluvy, který zaručuje právo respektování svobody projevu. Namítal, že jeho odsouzení a uložený trest do tohoto práva neúměrně zasáhly.

ESLP neshledal žádný důvod, pro který by stížnost byla zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3a Úmluvy. Konstatoval zároveň, že není nepřijatelná z jiných důvodů, a prohlásil ji tak za přijatelnou.

Pokud jde o meritum věci, ESLP uznal, že stěžovatelovo odsouzení představovalo zásah do jeho práva na respektování svobody projevu. Připomněl, že omezení tohoto práva je v rozporu s čl. 10 Úmluvy, pokud se na něj nevztahuje žádná výjimka uvedená v odst. 2 tohoto ustanovení [viz Kyprianou proti Kypru (VS), č. 73797/01, Sborník 2005-XIII]. V daném případě šlo podle jeho názoru o zásah zákonný a sledující legitimní cíl ochrany pověsti a práv dotyčné soudkyně a záruk vážnosti a nestrannosti soudní moci. Jedinou spornou otázkou byla přiměřenost daného zásahu.

ESLP v této souvislosti připomněl, že advokáti mají ústřední postavení ve výkonu spravedlnosti jako prostředníci mezi účastníky řízení a soudy, což vysvětlují platná pravidla chování pro advokáty. Kromě toho činnost soudů, jež jsou garanty spravedlnosti a jejichž role je v právním státě zásadní, potřebuje důvěru veřejnosti. Vzhledem ke klíčové úloze advokátů v této oblasti lze od nich očekávat, že budou přispívat k řádnému fungování justice a posilovat v ní důvěru veřejnosti (viz Schöpfer proti Švýcarsku, rozsudek z 20. 5. 2008, Sbírka 1998-III, odst. 29-30 s dalšími odkazy).

Vedle podstaty myšlenek a sdělovaných informací čl. 10 Úmluvy poskytuje ochranu i způsobu, jakým jsou tyto myšlenky a informace vyjadřovány, resp. sdělovány. Pokud mají advokáti právo vyjadřovat se na veřejnosti k fungování justice, jejich kritika nesmí překročit určité hranice. V této souvislosti bylo podle názoru ESLP třeba vzít v úvahu spravedlivou rovnováhu mezi různými zájmy, mezi něž patří právo veřejnosti na informace o otázkách, které se dotýkají fungování soudní moci, soudnictví ovlivňují, požadavky řádného fungování soudnictví a důstojnost právnické profese. Vnitrostátní orgány mají určitou posuzovací pravomoc, aby zhodnotily nezbytnost zásahu v dané věci, avšak posuzovací pravomoc jde ruku v ruce s evropskou kontrolou, jak pokud jde o samotná příslušná právní ustanovení, tak rozhodnutí, která je aplikují. V dané oblasti neexistují žádné zvláštní okolnosti, které by odůvodňovaly, aby vnitrostátní orgány disponovaly širokou posuzovací pravomocí (viz např. Handyside proti Spojenému království, rozsudek ze 7. 12. 1976, Série A č. 24).

Podle názoru ESLP chování stěžovatele vykazovalo nedostatek respektu vůči soudkyni a nepřímo i vůči systému soudnictví jako takovému (viz odst. 46 rozsudku). Stěžovatel vyslovil o soudkyni vlastní hodnotící úsudek a připisoval jí trestuhodné chování. V takovém případě bylo naprosto namístě chování advokáta sankcionovat. ESLP však poznamenal, že jakkoli stěžovatelem vyslovené výrazy byly závažné a nezdvořilé, nezazněly v soudní síni, ale byly součástí stěžovatelova písemného podání, a proto to byla pouze soudkyně a účastníci řízení, kteří o nich věděli (viz odst. 47 rozsudku). Stěžovatelova prohlášení se zejména dotýkala způsobu, jakým soudkyně vedla řízení, a přes jejich veškerou agresivitu byla součástí obhajoby stěžovatelova klienta – společnosti D.

Podle názoru ESLP trestní odsouzení stěžovatele spolu se závažností trestu, který mu byl uložen, mohlo negativně ovlivnit jiné advokáty v situacích, kdy mají své klienty hájit (viz Nikula proti Finsku, č. 31611/96, Sborník 2002-II; Morice proti Francii, č. 29369/10, odst. 127, rozsudek z 23. 4. 2015). Soudy projednávající trestní kauzu stěžovatele tak spravedlivě nezvážily poměr mezi výkonem soudní moci a potřebou chránit svobodu projevu stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel musel zaplatit pokutu, ke které byl odsouzen, a jeho svoboda tedy nebyla nijak omezena, na tomto závěru nic neměnila (viz odst. 50 rozsudku). Za těchto okolností ESLP judikoval, že stěžovatelův trest nebyl přiměřený legitimnímu cíli, ke kterému směřoval, a nebyl tak nezbytný v demokratické společnosti. Stěžovatelovo právo na respektování jeho svobody projevu zaručené čl. 10 Úmluvy tak bylo porušeno.

Na základě čl. 41 Úmluvy ESLP přiznal stěžovateli 8 100 eur jako náhradu za jeho materiální škodu, která odpovídala výši pokuty, ke které byl odsouzen a kterou řádně zaplatil. Judikoval též, že s ohledem na skutkové okolnosti daného případu, je konstatování porušení dostatečné k nahrazení křivdy, kterou stěžovatel v důsledku svého odsouzení utrpěl.

JUDr. EVA HUBÁLKOVÁ, vedoucí česko-estonsko-ukrajinského oddělení Kanceláře ESLP