Vzdělání dítěte

autor: JUDr. Ing. Romana Rogalewiczová
publikováno: 17.05.2017

„Non scholae sed vitae discimus. – Neučíme se pro školu, ale pro život.“ Seneca

Vzdělání je považováno za klíč k profesnímu úspěchu. Vzdělávání je poskytováno v několika stupních, přičemž základní vzdělání by mělo být všem jedincům společné a od vyšších stupňů je pak typická specializace na různé oblasti a obory. Každý stupeň vzdělávání má svá specifika. Zatímco cílem škol mateřských je dosáhnout zhruba stejné úrovně připravenosti dětí na nástup do základní školy, socializovat je, umožnit jim zvyknout si v kolektivu, poskytnout jim prvotní společenské návyky (§ 33 š. z.), základní školy jsou zdrojem nezbytného rozsahu vzdělání, kterým by měl disponovat každý. Na základní škole by se každé dítě mělo naučit číst, psát a počítat, pravidla a gramatiku svého mateřského jazyka, což je pak východiskem pro studium jazyků cizích, získat obecný přehled o historii a geografii své země i o světových dějinách, seznámit se se základy přírodních věd. Děti si mají osvojit, jak získávat znalosti a pracovat s nimi, základní škola má děti naučit se učit, tvořivě myslet, řešit problémy, komunikovat a umět posoudit své možnosti a schopnosti (§ 44 š. z.). Střední školu již pak lze jednoznačně definovat pojmem, který je používán v řadě dalších právních předpisů, zejména pramenech práva sociálního zabezpečení a práva daňového,^[1] a to jako přípravu dítěte na budoucí povolání studiem.

Dosažení určitého stupně vzdělání je nezbytnou podmínkou pro výkon některých profesí (např. lékař, právník), naopak v jiných oborech můžeme sledovat sílící tlak na doplňování vzdělání a dosahování stále vyššího vzdělání, ačkoliv mnoho zkušených odborníků v těchto oblastech po celý svůj život vykonávalo svoji práci s výbornými výsledky i při ukončeném nižším vzdělání (jde např. o pedagogické pracovníky nebo zdravotní sestry, které jsou nuceny po mnoha letech praxe si doplnit vysokoškolské vzdělání, aby svoji práci mohly nadále vykonávat).

S ohledem na aktuální společenskou situaci se není možné divit, že se rodiče snaží zajistit svým dětem co nejkvalitnější vzdělání již od počátku jejich školní docházky. Zajištění vzdělávání dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti a dá se na ně nahlížet ve dvou rovinách. Jednak jako splnění zákonné povinnosti absolvování školní docházky, tedy rodiče jsou odpovědní za to, že jejich dítě bude řádně chodit do školy a splní devět (od 1. 1. 2017 dokonce deset) let povinné školní docházky. Jednak rodiče jako zákonní zástupci dítěte rozhodují o výběru školy, jménem dítěte podávají přihlášky na jednotlivé školy a v průběhu správních řízení dle š. z. dítě zastupují.

Právo na vzdělání

Vzdělání je součástí rozvoje lidské osobnosti, má na ně tedy právo každý. Listina základních práv a svobod garantuje občanům právo na bezplatné vzdělávání na základních a středních školách^[2] a v závislosti na schopnostech jednotlivce a možnostech společnosti i na bezplatné vysokoškolské vzdělání (čl. 33 odst. 1 a 2 Listiny). Současně ukládá povinnost školní docházky, kdy délku jejího trvání má specifikovat zvláštní zákon (tím je š. z.). Vzdělání je možné poskytovat jak na státních, tak na soukromých školách.

Právo na vzdělání je garantováno i čl. 2 dodatkového protokolu k EÚLP, který současně zdůrazňuje právo rodičů na volbu výchovy a vzdělání jejich dětí v souladu s jejich náboženským a filozofickým přesvědčením. Přizpůsobování vzdělávacího systému individuálním požadavkům rodičů každého dítěte samozřejmě není možné. Vzdělávání by tedy mělo být nastaveno tak, aby vyhovovalo co nejširšímu okruhu rodičů, což je zajištěno také tím, že nastavený systém by měl vycházet ze společností obecně přijímaných a uznávaných představ o vzdělávacím procesu. Současně je vždy třeba přihlížet i k nejlepšímu zájmu a potřebám dítěte^[3] (příkladem přizpůsobení vzdělávání přesvědčení rodičů je např. možnost domácí výuky, kdy tento způsob vzdělávání by samozřejmě neměl být umožněn, pokud to není v zájmu dítěte).

Právo na vzdělání dává dětem i ÚPD. Z čl. 28 ÚPD vyplývá signatářským státům povinnost zajistit všem dětem bezplatnou povinnou školní docházku. Ke vzdělání mají mít všechny děti přístup na základě rovných možností.

Vzdělání dítěte a rodičovská odpovědnost

Rodiče mají povinnost a právo zajišťovat výchovu a vzdělání svého dítěte, tato povinnost a právo patří do rodičovské odpovědnosti rodičů (§ 858 o. z.). Zajišťování vzdělání lze chápat ve dvou rovinách. Jednak jako odpovědnost rodičů za to, že dítě skutečně absolvuje povinnou školní docházku, jednak jako podporu dítěte ve studiu, pomoc při učení a přispění při výběru vhodné školy, zvolení oboru, který dítěti bude vyhovovat, pro který má dítě předpoklady.^[4]

V případě, že rodiče nezajistí plnění povinné školní docházky dítětem, mohou být postiženi v oblasti sociálně-právní ochrany dětí [dle § 6 písm. c) ZSPOD se sociálně-právní ochrana dětí zaměřuje zejména na děti, které vedou zahálčivý život spočívající například v tom, že neplní povinnou školní docházku, takové děti jsou považovány za děti ohrožené^[5] a OSPOD mohou rodičům i dítěti uložit výchovná opatření dle § 12 a § 13 ZSPOD], ale i v rovině trestněprávní (trestný čin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 tr. zákona může být spáchán mimo jiné tím, že rodiče dítěti umožňují vést zahálčivý nebo nemravný život, nebo ho k takovému životu svádějí).^[6]

Volba vzdělávání dítěte spočívá ve výběru vzdělávací instituce, tedy konkrétní školy, kterou bude dítě navštěvovat. Stejně významné je však rozhodování o zaměření vzdělání, kterého se dítěti dostane. Vzhledem k tomu, že při rozhodování o výběru školy i oboru rodiče vykonávají svou rodičovskou odpovědnost, použijí se příslušná ustanovení upravující výkon rodičovské odpovědnosti. Důležité je zmínit především ustanovení § 875 o. z., podle kterého mají rodiče vykonávat rodičovskou odpovědnost v souladu se zájmy dítěte a před rozhodnutím v jakékoliv záležitosti dotýkající se zájmu dítěte mají dítěti sdělit všechny potřebné informace, aby si dítě mohlo vytvořit vlastní názor, svůj názor rodičům sdělit a rodiče mají jeho názor při svém rozhodování vzít v úvahu. Toto ustanovení je odrazem čl. 3 ÚPD, který zdůrazňuje zájem dítěte jako přední hledisko při jakékoliv činnosti dotýkající se dítěte, a čl. 12 ÚPD, který upravuje participační práva dítěte. Stejně významné je i ustanovení § 876 o.z. ukládající rodičům povinnost vykonávat rodičovskou odpovědnost ve vzájemné shodě. Zejména třetí odstavec tohoto ustanovení je důležitý v souvislosti s rozhodováním o výběru školy, současně však za stávající úpravy š. z. jsou s jeho aplikací velké problémy.^[7]

O významu vzdělání v životě dítěte svědčí také to, že otázka rozhodování o vzdělání dítěte při výkonu rodičovské odpovědnosti je samostatně zdůrazněna v dalších ustanoveních o. z. Konkrétně je volba vzdělání výslovně uvedena v demonstrativním výčtu oblastí, které jsou považovány za významnou záležitost dítěte, v § 877 odst. 2 o. z. (ačkoliv u řady otázek v životě dítěte, na nichž se rodiče nemohou shodnout, je nutné posuzovat individuálně dle konkrétní situace, zda se skutečně jedná o významnou záležitost dítěte, o níž má v případě neshody rodičů rozhodovat soud, v případě neshody o výběru školy a vzdělání dítěte je nesporné, že o významnou záležitost jde^[8]). V souvislosti s rozhodováním o vzdělání a budoucím profesním uplatnění dítěte je třeba si uvědomit, že se jedná o rozhodování o budoucnosti dítěte, a proto by se dítě na takovém rozhodování mělo podílet.^[9] Samozřejmě míra zapojení dítěte by měla odpovídat věku a rozumové a volní vyspělosti dítěte, což odpovídá i znění ustanovení § 880 odst. 1 o. z., dle kterého mají rodiče vykonávat rodičovskou odpovědnost v takové míře a takovým způsobem, jak to odpovídá stupni vývoje dítěte. Druhý odstavec § 880 o. z. se pak přímo vztahuje na rozhodování o vzdělání dítěte, kdy je výslovně upravena povinnost rodičů zohlednit při takovém rozhodování názor, ale i nadání a schopnosti dítěte. Zvláště toto ustanovení nabývá na významu s rostoucím věkem dítěte. Zatímco výběr mateřské a základní školy je ještě plně v kompetenci rodičů a lze si jen stěží představit, že by dítě mohlo toto rozhodnutí ovlivnit zásadnějšími věcnými argumenty, při výběru střední školy by měl názor dítěte a jeho představy o budoucím profesním životě sehrávat klíčovou roli a rodiče by měli mít pouze úlohu poradní a případně usměrňovat své dítě, pokud jeho představy jsou nereálné nebo nesplnitelné.

Výběr školy

K výběru školy dochází jednak při prvotním zápisu dítěte, tj. když dítě nastupuje do mateřské, základní a střední školy, jednak v případě potřeby školu změnit, např. z důvodu přestěhování rodiny, ale může jít o situaci, kdy škola, kterou doposud dítě navštěvovalo, zajišťuje pouze vzdělání do určitého stupně a pokračovat musí děti na jiných školách, nebo dítě v průběhu plnění povinné školní docházky projeví zájem nebo nadání v určité oblasti, a proto se rodiče rozhodnou přihlásit ho na školu specializovanou (např. se zaměřením na matematiku, jazyky, sport apod.).

Ve všech těchto případech by rodiče měli postupovat ve vzájemné shodě, není možné, aby jeden z rodičů svévolně bez vědomí a souhlasu druhého rodiče odhlásil dítě z jeho stávající školy a přihlásil je na školu jinou. V praxi se však s těmito případy setkáváme, a to především u rodičů, kteří spolu nežijí, a velmi často k tomu dochází v souvislosti s přestěhováním rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, kdy druhý rodič nesouhlasil ani se změnou místa bydliště dítěte (která je rovněž považována za významnou záležitost dítěte, na které se rodiče mají shodnout).^[10]

Přijímací řízení dle š. z. je řízením správním. Řízení je zahájeno na základě žádosti o přijetí, která je podávána podle š. z. Nezletilé, nikoli plně svéprávné, dítě nemá plnou procesní způsobilost, proto je v řízení zastupováno rodiči jako zákonnými zástupci. Školský zákon však ve svých ustanoveních § 36 odst. 4 (přihlašování na základní školu) a § 60 odst. 5 (přihlašování na střední školu) požaduje, aby přihláška byla podepsána zákonným zástupcem dítěte.^[11] Bez ohledu na to, že rozhodování o vzdělání dítěte je považováno za významnou záležitost dítěte, š. z. vychází pouze z vyvratitelné právní domněnky, že jedná‑li za dítě jeden z rodičů, je‑li osoba, vůči níž právní jednání probíhá, v dobré víře, má se za to, že jedná se souhlasem druhého rodiče (§ 876 odst. 3 o. z.). Přitom by postačil pouhý požadavek, aby přihláška byla podepsána oběma rodiči, čímž by byla zdůrazněna skutečnost, že škola chce mít jistotu, že o této významné otázce v životě dítěte jsou rodiče zajedno. Stejný problém se pak pojí se situací, kdy jeden z rodičů dítě přihlašuje na školu jinou. I zde dle školského zákona je dostačující, pokud žádost o přestup podá jeden zákonný zástupce dítěte (§ 49 odst. 1 ŠZ).

Podle komentářové literatury ke spr. řádu by i druhý z rodičů měl být účastníkem správního řízení, neboť rozhodování o přijetí dítěte do školy se dotýká i jeho práv a povinností^[12] (§ 27 odst. 2 spr. řádu). V praxi však zejména k přestupu dítěte na jinou základní školu dochází často bez vědomí druhého rodiče a nejsou vyloučeny ani případy, kdy se rodič o této skutečnosti dozví až v době a kdy již nemůže proti rozhodnutí podat odvolání. K tomu pak musíme také upozornit na judikaturu NSS, a to jeho usnesení ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 4 As 281/2015-32, s kterým v souladu nejsou rodiče účastníky řízení o přijetí dítěte ke vzdělávání, jsou toliko zákonnými zástupci dítěte, které je účastníkem. Pro zastoupení dítěte pak stačí toliko zastoupení jedním rodičem.

Ani SŽ ani spr. řád neupravuje situace, kdy se rodiče jako zákonní zástupci dítě neshodnou a buď každý z nich přihlásí dítě na jinou školu, nebo si v přihlášení dítěte na vybranou školu vzájemně brání. Mohou tak nastat dvě patové situace: Oba ředitelé škol, kam rodiče dítě přihlásili, zapíší dítě bez ohledu na nesouhlasné stanovisko druhého rodiče. V tom případě je dítě zapsáno současně na dvě školy (k těmto situacím by mělo docházet minimálně, neboť ředitelé škol jsou ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy průběžně školeni a mají instrukce, jak v těchto případech postupovat). Žádný z ředitelů škol, kam rodiče dítě přihlásí, dítě nezapíše, protože jim bude známo, že rodiče se na výběru neshodli, a tedy nemohou být v dobré víře, že rodič, který jménem dítěte přihlášku podal, jedná se souhlasem druhého rodiče. To však vede k tomu, že dítě nebude zapsáno na žádnou školu, což v konečném důsledku vede v případě základní školy k neplnění povinné školní docházky a rodičům tak hrozí i trestněprávní postih (viz výše). Pokud k této situaci dojde, měli by ředitelé škol odkázat rodiče na řízení dle § 466 písm. j) z. ř. s., v němž má soud rozhodnout o významné záležitosti dítěte.^[13] Pokud se tak však stane až v době, kdy již zápisy do škol probíhají, není jisté, že rozhodnutí ve věci samé bude vydáno do zahájení školního roku. Z tohoto důvodu se domníváme, že by v takových případech dítě mělo být zapsáno do spádové školy dle § 36 odst. 5 š. z., pokud alespoň jeden z rodičů dítě do této školy přihlásil. Není však možné, aby z důvodu neshod mezi rodiči dítě povinnou školní docházku vůbec nezahájilo, nebo ji bylo nuceno zbytečně odkládat.

Problematika neshody rodičů při výběru školy je samozřejmě nejmarkantnější právě v souvislosti se zápisem do první třídy základní školy. Zatímco v případě školy mateřské případné nezapsání dítěte do žádné školy nehraje významnou roli, protože předškolní vzdělávání není povinné (ačkoliv od 1. 1. 2017 nabývá účinnosti novela š. z., dle které bude pro všechny děti povinný poslední rok předškolního vzdělávání a samozřejmě pro mnoho rodičů představuje školka instituci, která zaopatří jejich dítě v době, kdy jsou v zaměstnání^[14]), a u středních škol už by rozpory mezi rodiči neměly sehrávat zásadnější úlohu, protože rozhodující by měl být názor dítěte, neshoda rodičů o výběru základní školy může mít až ten dopad, že dítě povinnou školní docházku vůbec nenastoupí. Do podobných situací se pak bohužel dostávají i děti, kdy jeden z rodičů požádá o přestoupení dítěte na základní školu v místě nového bydliště dítěte, dítě je na tuto školu přijato, dojde k odhlášení z původní základní školy a druhý rodič podá návrh na vydání předběžného opatření, kterým soud zakáže přestup dítěte na novou školu. Dítě tedy do nové školy nemůže nastoupit, ale už došlo k odhlášení ze školy původní, na kterou se nemůže vrátit.

Zcela samostatnou otázkou je v této souvislosti zapojení dítěte do rozhodování. Názor dítěte by měl nabývat na významu společně s věkem dítěte, ale domníváme se, že už šestileté dítě je schopno si vytvořit alespoň rámcovou představu o tom, kam by do školy chtělo chodit. A rostoucí počet řízení o významné záležitosti dítěte v podobě výběru vzdělání dítěte ukazuje, že rodiče se svých dětí na jejich názor neptají a pokud ano, tak tento názor při svém rozhodování vůbec nezohledňují.

Při výběru střední školy má š. z. pro zohlednění názoru dítěte pojistku v podobě souhlasného vyjádření dítěte na přihlášce jako nezbytné součásti přihlášky dle § 60 odst. 6 š. z. V situaci, kdy rodiče budou trvat na tom, aby se dítě přihlásilo na školu, kterou studovat nechce, se však dostáváme do obdobně patové situace jako v případě neshody samotných rodičů. Souhlasné vyjádření dítěte je součástí přihlášky, bez něho není přihláška kompletní. Pokud nezletilé dítě bude chtít samo podat přihlášku na školu, s jejímž výběrem nesouhlasí rodiče, bude na této přihlášce chybět podpis zákonného zástupce, a taková přihláška rovněž nemá všechny požadované náležitosti. V obou uvedených případech by měl ředitel školy nejprve vyzvat uchazeče o studium k doplnění přihlášky, ovšem nestane‑li se tak, nedojde k zahájení přijímacího řízení.^[15] Vzhledem k závislému postavení dítěte v rodině lze spíše počítat s tím, že dítě bude donuceno přihlásit se na školu, kterou studovat nechce. To však s největší pravděpodobností povede pouze k tomu, že dítě buď pasivně přistoupí již k samotnému přijímacímu řízení, neprojde přijímací zkouškou a nebude přijato na střední školu, nebo se postaví pasivně k samotnému studiu,^[16] nebude mít zájem a jeho školní výsledky nebudou odpovídat jeho schopnostem a možnostem, což se může projevit tím, že školu nedokončí, nebo nezíská potřebné vědomosti, které by mu umožnily pokračovat ve studiu na vysoké škole, třeba i v oboru, který by je zajímal.

Postup při řešení problému neshody rodičů při výběru školy

I když mají rodiče na vzdělání svého dítěte odlišné názory, zpravidla se jim přece podaří se dohodnout a vybrat pro dítě nejlepší řešení. To platí především pro případy, kdy dítě žije v úplné rodině, rodiče kromě otázek týkajících se dítěte běžně řeší problémy každodenního života a mají snahu o zachování fungující rodiny. Problémy se tak častěji vyskytují v situacích, kdy rodiče spolu nežijí. A největší konflikty lze pozorovat mezi rodiči, jejichž vztahy jsou i po rozchodu velmi špatné. U mnoha takových rodičů se téměř zdá, že musí mít rozdílné názory již z principu, za žádnou cenu nemohou s tím druhým souhlasit a jako by soupeřili o to, kdo z nich nakonec svůj názor prosadí.

Vzhledem k tomu, že volba vzdělání dítěte patří mezi významné záležitosti dítěte, na kterých se rodiče musí shodnout, v případě, že se tak nestane, může se kterýkoliv z rodičů obrátit na soud, který o věci rozhodne. Je potřeba si však uvědomit, o čem bude soud rozhodovat. Není v pravomoci soudu určit, na kterou školu bude dítě přijato. Přijímací řízení ve všech stupních je řízením správním a o přijetí rozhoduje vždy škola. Může‑li se dítě hlásit na neomezený počet škol téhož stupně (což je případ škol mateřských a základních), nedává smysl, aby soud rozhodoval o tom, kam bude přihláška podána, snad jen v případě, že by některý z rodičů zásadně nesouhlasil s tím, aby se dítě na určitou školu vůbec hlásilo. V tomto směru jsou tedy problematické pouze školy střední, kdy je počet přihlášek pro jedno dítě omezen. V tom případě se již může stát, že se rodiče neshodnou buď na konkrétním omezeném počtu škol, nebo na jejich preferenčním pořadí. Za všech okolností je však třeba řešit otázku, na kterou školu bude dítě zapsáno, je‑li přijato současně na více škol.

V této souvislosti patří k nejproblematičtějším aspektům čas. Rodiče obvykle začínají složitou situaci řešit na poslední chvíli, aniž by si uvědomili, že soudní řízení nebude uzavřeno do týdne nebo měsíce. A v situaci, kdy již probíhá přijímací řízení, tedy řízení správní, které je v konečném důsledku také omezeno určitými stanovenými lhůtami, může dojít až k tomu, že přihláška nebude podána ve stanoveném termínu nebo dítě nebude na žádnou školu zapsáno, protože v době určené pro zápis ještě nebude k dispozici pravomocné soudní rozhodnutí, v němž soud školu určí. Rozdíl je také v tom, zda rodiče sami zahájí soudní řízení před tím, než vůbec bude zahájeno přijímací řízení, nebo až v průběhu správního řízení se projeví neshoda rodičů a na řešení problému cestou soudního řízení odkáže rodiče ředitel školy, který za tímto účelem přeruší správní řízení.^[17] V tom případě se dá očekávat, že správní řízení dle š. z. bude pokračovat dle výsledku soudního řízení, a nikoliv podle stanovených termínů.

Situace je o to komplikovanější, že soudy se v těchto případech zdráhají využívat předběžných opatření, neboť v předběžném opatření soud nemá předjímat budoucí rozhodnutí, předběžné opatření má sloužit k aktuální úpravě naléhavé situace.^{[18], [19]} Existuje obava, že pokud soud předběžným opatřením rozhodne, že má být dítě přihlášeno na konkrétní školu, vytváří tím stav, který už později nemusí být možné změnit, tedy předběžné opatření de facto zakládá nezměnitelný argument pro meritorní rozhodnutí. V této souvislosti považujeme za přiléhavější slovenskou právní úpravu tzv. neodkladných opatření, která soud může vydat právě v případě akutní potřeby úpravy aktuálních poměrů, ovšem nejsou časově omezená (nerozhodne‑li soud jinak) a mohou jimi být i trvale upraveny poměry mezi účastníky řízení (k tomu blíže slovenská právní úprava § 324 a násl. zákona č. 160/2015 Z. z., civilného sporového poriadku, a § 360 a násl. CMP).

Druhou velmi podstatnou skutečností je, že především v kontextu výběru střední školy by řízení o významné záležitosti dítěte snad vůbec neměla probíhat. I z ustanovení § 880 odst. 2 o. z. rodičům jasně vyplývá povinnost při volbě vzdělání dítěte zjistit názor dítěte a tento názor zohlednit. Při výběru střední školy už by tedy samo dítě mělo být schopné posoudit, čemu by se chtělo věnovat, mělo by se na výběru školy aktivně podílet a konečné rozhodnutí by mělo být založeno především na názoru samotného dítěte (snad s výjimkou případů, kdy dítě není na odpovídající rozumové úrovni, nebo nedosáhlo potřebného stupně vývoje, aby bylo schopno si školu zvolit na základě objektivních a rozumově založených kritérií). Samozřejmě zde sehrává velkou roli tzv. konflikt loajality.^[20] Pokud si má dítě zvolit mezi dvěma školami, kdy každý z rodičů preferuje jinou instituci, dítě si je velmi dobře vědomé toho, že jednoho z rodičů svým rozhodnutím zasáhne, raní, že rodič takové rozhodnutí může chápat jako zradu. Dítě v patnácti letech by již mělo umět, nebo by se mělo velmi intenzivně učit, samostatně se rozhodovat a nést následky svých rozhodnutí, ovšem nutit je do takového rozhodování, je‑li mu zřetelně dáváno najevo, že výběrem ze dvou možností si současně vybírá mezi svými rodiči, je i v tomto věku nepřijatelné.

V souvislosti s rozhodováním o výběru vzdělání považujeme řízení o významné záležitosti dítěte jako absolutně poslední možnost, kterou by rodiče měli využívat. Měli by si uvědomit, že volba vzdělání se zcela specifickým rozhodováním, které se dotýká celého života jejich dítěte, jejich společného dítěte, a proto by se takové rozhodování nemělo změnit v jejich soupeření, ale měli by tu nejlepší možnost pro své dítě hledat a najít spolu. Bohužel se v praxi skutečně ukazuje, že v těchto rozepřích se rodiče více snaží řešit své osobní neshody než bojovat za nejlepší zájem svého dítěte. Primárně by se rodiče měli pokusit najít společné řešení mimosoudní cestou. Za ideální prostředek v této souvislosti považuji mediační jednání, kdy rodiče mají možnost si za asistence nestranného mediátora, který usměrňuje a řídí jejich komunikaci, vzájemně sdělit své argumenty, zamyslet se nad důvody, které vedou druhou stranu k jí zastávanému řešení, a společně cíleně hledat optimální a pro obě strany přijatelné řešení, které současně bude nejlépe vyhovovat samotnému dítěti.^[21] Řešení, které bude akceptováno oběma rodiči, pak bude mít i méně závažné dopady na budoucí vztahy mezi rodiči, na rozdíl od soudního řízení, kdy soud rozhodne ve prospěch jednoho rodiče, čímž samozřejmě se druhý rodič bude cítit jako poražený, a již tak vyhrocenou situaci mezi rodiči to ještě zhorší.

Vzdělávání dítěte v případě svěření dítěte do střídavé péče

Zcela specifické je vzdělávání dětí svěřených do střídavé péče rodičů. Střídavá péče sama o sobě vyžaduje schopnost rodičů komunikovat a spolupracovat. Rodiče tedy v těchto případech nemívají zásadnější problém shodnout se při výběru školy pro dítě. Zejména tehdy, pokud rodiče bydlí v jednom městě nebo obci, není žádný rozdíl mezi situací dítěte, které žije s oběma rodiči nebo je svěřeno do péče jednoho z rodičů, a dětmi v péči střídavé. V případě, že rodiče vykonávající střídavou péči bydlí na různých místech, ale v dostupné vzdálenosti, dítě buď dojíždí do školy v místě bydliště jednoho z rodičů, nebo je zapsáno do školy, která se nachází mezi bydlišti rodičů. Dítě tedy dojíždí do školy jak od matky, tak od otce. Což sice nedává výhodu žádnému z rodičů, je však otázkou, zda je to skutečně nejlepším řešením pro dítě, které je tak zatěžováno pravidelným dojížděním a nechodí do školy s kamarády, kteří bydlí v okolí, naopak v jeho blízkosti nikdo z jeho spolužáků nebydlí.

Mnohem obtížnější však bývají situace, kdy je dítě svěřeno do střídavé péče rodičů, pokud rodiče bydlí ve větší vzdálenosti od sebe, a je tedy nepraktické nebo zcela nemožné, aby dítě navštěvovalo školu v místě bydliště jednoho z rodičů a v době, kdy je v péči druhého rodiče, do této školy dojíždělo. Tyto situace mají dvě řešení: Buď s nástupem dítěte do školy dojde ke zrušení střídavé péče a dítě bude nadále v péči pouze jednoho z rodičů, nebo je dítě zapsáno do dvou škol a dle podmínek střídavé péče společně se „střídáním rodičů“ střídá i školy. Na tuto možnost pamatuje i ustanovení § 49 odst. 4 š. z., které upravuje podmínky hodnocení takového dítěte.^[22]

Vhodnost a přijatelnost střídavé péče se současným střídáním škol je velmi sporné téma, stejně jako střídavá péče sama o sobě. Má‑li být argumentem pro střídavou péči možnost dítěte strávit s každým z rodičů stejné množství času, v případě střídání škol tento argument uplatnění nenalezne. Zatímco ještě před dvaceti lety se ve všech základních školách probíralo ve stejnou část školního roku zhruba stejné učivo, v současné době neexistují jednotné osnovy. Každá škola připravuje vlastní vzdělávací program a snadno se tak může stát, že dítě, které bude v obou školách pravidelně chybět, bude z velké části odkázáno na samostudium, protože probírané učivo na sebe nebude navazovat. Argumentem pro střídání škol může být to, že dítě bude mít víc kamarádů, bude patřit do dvou školních kolektivů. I tento „přínos“ má svá rizika. Dítě sice bude součástí dvou kolektivů, ale do žádného z nich nebude patřit zcela. Stráví v něm pouze polovinu času, co jeho kamarádi, budou mu chybět společné zážitky. V diskusích o střídání škol při střídavé péči je pravidelně poukazováno na skutečnost, že tyto děti jsou naopak ve zvýšené míře vystaveny nebezpečí, že do žádného ze školních kolektivů nezapadnou, budou stát na okraji a jsou i pravděpodobnějšími oběťmi šikany. Proto by se rodiče měli zamýšlet nejen nad tím, jestli střídavá péče je skutečně tím nejlepším řešením, které umožní dítěti strávit s oběma rodiči stejné množství času (přitom je diskutabilní, zda větší části rodičů prosazujících střídavou péči nejde spíš o to, aby oni sami měli pocit, že si spravedlivě rozdělili děti a každý z nich je má po stejně dlouhou dobu), ale aby si zejména v těchto případech uvědomili i to, do jaké situace své dítě staví a co pro střídavou péči musí právě dítě obětovat.

Zatímco ke střídavé péči jako takové nacházíme poměrně bohatou judikaturu ÚS, k otázce střídání škol v souvislosti se střídavou péčí se ÚS vyjadřoval pouze v několika rozhodnutích a tato stanoviska nelze v žádném případě označit jako jednotná.

V jednom z prvních nálezů, v nichž se ÚS v souvislosti se střídavou péčí vyjadřoval k plnění povinné školní docházky, poukázal na to, že střídavá péče by v žádném případě neměla pro dítě znamenat i střídání školních kolektivů. Toto stanovisko bylo podloženo názory psychologů, podle nichž tyto přechody způsobují dětem potíže.^[23] V jednom z dalších rozhodnutí se ÚS zabýval otázkou střídavé péče v případě, kdy dítě má zahajovat školní docházku a rovněž by s ohledem na vzdálenost bydlišť rodičů bylo nutné ji vykonávat ve dvou školách. I v tomto případě konstatoval ÚS, že v takové situaci není možné setrvat na střídavé péči a dítě má být svěřeno do péče jednoho z rodičů.^[24] V souvislosti s narušením povinné školní docházky v důsledku velké vzdálenosti bydlišť rodičů se proti střídavé péči vyslovil i první senát ÚS, který lze jinak považovat za skalního zastánce střídavé péče.^[25] Naproti tomu najdeme i rozhodnutí ÚS, která se proti střídavé péči v situaci, kdy dítě bude nuceno střídat i školní prostředí, nijak nevymezují.^[26]

Upozorníme‑li však na jedno z posledních rozhodnutí ÚS v této oblasti, a to nález sp. zn. II. ÚS 169/16,^[27] vidíme, že ÚS si závažné důsledky střídání škol při střídavé péči uvědomuje. V tomto rozhodnutí ÚS vymezil, že „Ústavní soud připomíná, že základním kamenem jeho judikatury vztahující se ke svěření dítěte do péče je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být ‚předním hlediskem‘, však zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů atd.). Výbor pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu [viz Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2003, CRC/C/GC/14]. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako ‚přední hledisko‘ však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz [nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 Ústavní soud konstatoval, že i za situace, kdy jsou obecně splněna kritéria u obou rodičů ve zhruba stejné míře, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, neboť střídavá péče by nebyla v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Jde například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, či ve výjimečných případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte. Ostatně možnost, že model střídavé péče nebude v budoucnu slučitelný se školní docházkou nezletilé, a v jejím zájmu od něj bude muset být upuštěno, připustil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739). Tuto otázku však Ústavní soud, který v bodě 27 citovaného nálezu současně nevyloučil, že by model střídavé výchovy nemohl přetrvat i poté, co nezletilá nastoupí do první třídy základní školy, blíže neposuzoval s tím, že to není v jeho kompetenci, ale toliko v kompetenci obecných soudů, které se touto otázkou budou muset zabývat, pokud se rodiče nezletilé na dalším fungování péče sami nedohodnou.

Autorka je doktorandkou na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, působí na Úřadě pro mezinárodněprávní ochranu dětí jako mentorka pracovní skupiny zavádějící Cochemskou praxi.

Z publikace Rodičovská odpovědnost. Koupit lze ZDE.