Význam odůvodnění v materiálním smyslu

autor: JUDr. Ing. Jan Vučka
publikováno: 07.10.2013

Nedostatek odůvodnění je jednou z vad, které se někdy vyskytují u rozhodnutí v trestním řízení. Obhajoba by přitom neměla zapomínat ani na rozhodnutí státního zástupce v přípravném řízení. Zejména se jedná o případy, kdy státní zástupce reagoval na stížnost obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodnutím, do svého usnesení zahrnul pasáž formálně nadepsanou „Odůvodnění“, ovšem v ní se omezil na konstatování, že stížnost vyhodnotil jako nedůvodnou. Tím vlastně pouze zopakoval část výrokové věty, snad jen s použitím více slov. Usnesení tak žádné odůvodnění v materiálním smyslu neobsahuje.

Zde uveďme několik konkrétních ukázek:[1]

Případ I

Obviněný XY je stíhán pro trestné činy nebezpečného vyhrožování a výtržnictví. Těchto trestných činů se měl dopustit tím, že když se mu přesila tří osob snažila v noci na ulici násilím vzít fotoaparát, tak je od sebe odháněl tyčí, jednoho varovně škrábl nožem na útočící ruce, a když ani to nepomohlo, zahnal je hrozbou pistole.

Za těchto okolností by mělo být samozřejmé vysvětlení, proč orgán činný v trestním řízení nepokládá popsané jednání za nutnou obranu. Usnesení policejního orgánu je bohužel v tomto ohledu skoupé. Policejní orgán ve svém usnesení zrekapituloval skutkový děj, načež uzavřel větou „Z uvedených skutečností lze dovodit závěr, že XY svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečné vyhrožování dle ust. § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, výtržnictví dle ust. § 358 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku.“

Obviněný zastoupen advokátem podal proti usnesení o zahájení stížnost, v níž namítl, že jednal v nutné obraně. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči stížnost zamítl jako nedůvodnou. Tu část „Odůvodnění“, jež má být odůvodněním, zde uveďme doslovně:[2]

„Na základě včas podané stížnosti jsem přezkoumal napadené usnesení policejního orgánu spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo. Zjistil jsem, že policejní komisař vydal usnesení o zahájení trestního stíhání na základě dostatečných důkazních materiálů obsažených ve spise Policie ČR Územní odbor, Obvodní oddělení Třebíč č. j. KRPJ-6244/TČ-2011-161017, z nichž vyplývá důvodné podezření ze spáchání přečinů nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a výtržnictví § 358 odst. 1, odst. 2, písm. a) tr. zákoníku XYem. Tyto důkazní prostředky policejní komisař řádně specifikoval v odůvodnění napadeného usnesení. Postupoval proto plně v souladu se zákonem, když rozhodl o zahájení trestního stíhání XYa pro výše uvedené přečiny. Protože jsem v dosavadním postupu policejních orgánů neshledal pochybení, nezbylo, než stížnost obv. XYa do usnesení policejního komisaře o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 tr. řádu jako nedůvodnou zamítnout podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.“

Zdůvodnění, proč nemělo jít o nutnou obranu, a vypořádání se se stížnostní námitkou zcela chybí.

Případ II

Obviněný YZ je stíhán mj. pro trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Poškozený tvrdí, že mu bylo vyhrožováno, obviněný zase tvrdí, že nikomu nevyhrožoval. Čin se odehrál za zavřenými dveřmi v bytě a jediná další přítomná osoba nebyla schopna vydírání potvrdit, prohlásila však, že obviněný spáchal zcela jiný trestný čin, který pro změnu nepotvrdil poškozený. Policejní orgán stíhá obviněného pro oba trestné činy.

Obviněný zastoupen advokátem podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, v níž uvedl, že jde o pouhé tvrzení proti tvrzení, a poukázal na rozpory mezi výpověďmi poškozeného i svědka.

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě uvedl v „Odůvodnění“ toto:

„Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu nasvědčují-li prověřování zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, přičemž po prostudování spisového materiálu je nutno konstatovat, že v daném případě lze postup podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu opřít o vysvětlení podané Františkem Novákem a Františky Novákové, když je nutno konstatovat, že pro vydání usnesení podle § 160 odst. 1 trestního řádu postačí větší míra pravděpodobnosti, že se skutek stal a že jej spáchala konkrétní osoba. Dále je potřeba uvést, že úkolem přípravného řízení je zjistit skutkový stav tak, aby mohlo být rozhodnuto ve smyslu platné právní úpravy, přičemž v této fázi řízení budou prováděny další procesní úkony směřující ke zjištění správného skutkového stavu, popis a právní kvalifikace samotného jednání obviněného se v průběhu trestního řízení, s ohledem na jeho výsledky, může změnit, pokud zůstane zachována totožnost jednání a totožnost následku.“

Situace tvrzení proti tvrzení vyžaduje pečlivý rozbor jednotlivých prohlášení a hledání přesných důvodů, proč dát přednost jednomu tvrzení a odmítnout druhé tvrzení. Bez toho nelze rozhodnout, pohříchu usnesení státního zástupce jakoukoli úvahu v tomto smyslu postrádá.

Případ III

Sofistikovanější variantou předchozího postupu je situace, kdy státní zástupce v odůvodnění svého usnesení uvede právní rozbor, ovšem nikoli argumentu použitého ve stížnosti a relevantního pro rozhodnutí, nýbrž argumentu jiného.

Obviněný ZX je stíhán pro trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji. Skutku se měl dopustit tím, že převzal ukradenou výplatní pásku pracovnice Úřadu vlády a předal ji novinářům ke zveřejnění.

Obviněný zastoupen advokátem podal proti zahájení trestního stíhání stížnost, v níž kromě jiného uvedl, že údaje o platu státních zaměstnanců mají být veřejnosti dostupné a odkázal na příslušné, odborné veřejnosti dobře známé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 se se stížnostní námitkou vypořádal takto:

„Pokud jde o argumentaci obviněného, zda-li vůbec může zpřístupnění informace o platu či odměnách poškozené Mgr. Františce Novákové způsobit nějakou újmu, neboť dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, je dokonce povinností Úřadu vlády České republiky (coby povinného subjektu ve smyslu ustanovení § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů) sdělovat informace o platech a odměnách svých zaměstnanců, jakožto příjemcích veřejných prostředků, přičemž je známým faktem že i samotný Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí č .j. 5 As 57/2010 – 79, ze dne 27. 5. 2011 se vyslovil v tom směru, že taková informace má dokonce přednost před ochranou poskytovanou subjektům zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to až do té míry, že se nevyžaduje souhlas osoby, které se tyto údaje týkají, s jejich poskytnutím, je třeba uvést, že tento případ (tj. v předmětné tr. věci) se nicméně nevztahuje na ustanovení § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, neboť zde by musel takovouto informaci poskytnout samotný Úřad vlády České republiky (jakožto povinný subjekt) s tím, že by muselo být mimo jiné uvedeno, komu přesně informaci poskytl, obviněný v daném případě rozhodně není osobou oprávněnou poskytovat tyto údaje ve smyslu výše citovaného zákona, navíc za situace, kdy v daném případě nebyly zveřejněny pouze osobní údaje týkající se informací o příjmech zaměstnance veřejné správy – poškozené, ale i ostatní osobní údaje poškozené (např. údaje o zdravotní pojišťovně).“

Na tomto místě musíme připojit komentář: trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 trestního zákoníku předpokládá (1) neoprávněné zpřístupnění osobních údajů a současně (2) způsobení vážné újmy. Dozorující státní zástupce si je toho bezpochyby vědom, neboť sám na začátku souvětí o újmě hovoří, když odkazuje na stížnost obviněného („... zdali vůbec může … způsobit nějakou újmu“). V celé další části „Odůvodnění“ však státní zástupce pouze řeší, zdali je obviněný osobou povinnou podle zákona o svobodném přístupu k informacím, a připomíná, že obviněný měl nechat zveřejnit i např. údaj o zdravotní pojišťovně dotyčné úřednice (jehož zveřejněním se vážná újma způsobit nedá).

Usnesení státního zástupce je tak se stížností mimoběžné.[3]

Důsledky nedostatku odůvodnění

Všechna zde uváděná usnesení mají něco společného: jsou nezákonná pro nepřezkoumatelnost, neboť ve skutečnosti žádné relevantní odůvodnění neobsahují. V chápání pojmu nepřezkoumatelnost rozhodnutí i o jeho následcích panuje v judikatuře shoda, a to nejen v rámci práva trestního:

 „Nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi.“

(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3947/2007)

 „[...] rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat některou ze žalobních námitek včas uplatněných [...]“

(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2012 ve věci sp. zn. 2 Afs 73/2011)

V nálezu ze dne 3. 10. 2006 ve věci sp. zn. I. ÚS 74/06 shrnul Ústavní soud hned několik souvisejících judikátů:

„[...] lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Ústavní soud např. v rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 593/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 230) konstatoval, že „Ústavní právo na spravedlivý proces zahrnuje i povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.“ Ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 521/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 70) pak Ústavní soud uvedl, že "právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy. [...]“

„[Zásada volného hodnocení důkazů] však není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu).“

(nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 ve věci sp. zn. III. ÚS 464/99)

Pokud jde o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, ESLP konstantně judikuje, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod vyžaduje, aby soudy svá rozhodnutí přiměřeně odůvodňovaly, byť se neočekává vyčerpávající rozvedení každé úvahy. Přiměřenou míru odůvodnění je třeba posuzovat případ od případu (například rozhodnutí ve věcech Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91; Vetrenko v. Moldávie, stížnost č. 36552/02; Suominen v. Finsko, stížnost č. 37801/97).

„The Court then reiterates that, according to its established case-law reflecting a principle linked to the proper administration of justice, judgments of courts and tribunals should adequately state the reasons on which they are based. Article 6 § 1 obliges courts to give reasons for their judgments, but cannot be understood as requiring a detailed answer to every argument. The extent to which this duty to give reasons applies may vary according to the nature of the decision.“

(rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Suominen v. Finsko, stížnost č. 37801/97, odst. 34)

Pro větší názornost zde uveďme korespondující ustanovení trestního řádu:

§ 125

(1) Pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, jaké skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona o otázce viny a trestu. [...]

[…]

§ 138

Jestliže tento oddíl neobsahuje ustanovení zvláštní, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení oddílu prvého této hlavy o rozsudku.

Pojem nepřezkoumatelnosti a nezákonnost nepřezkoumatelného rozhodnutí lze obdobně vztáhnout i na usnesení. Zde citované ukázky postrádají vysvětlení úvah státního zástupce právě v bodech, které jsou pro rozhodnutí nejvýznamnější a bez nichž nelze pokládat odůvodnění za přiměřené (případně vůbec existující). Proto jsou tato usnesení zatížena zásadní vadou.

Následky pro trestní řízení jsou jasné; nezákonnost rozhodnutí státního zástupce o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je závažnou procesní vadou přípravného řízení, kterou nelze napravit před soudem. Nejprve musí být zákonným způsobem rozhodnuto o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, a pak teprve může být věc projednána před soudem. Rozhodnutí státního zástupce o stížnosti nemůže soud nahrazovat vlastním rozhodnutím v hlavním líčení.

Dojde-li k vydání podobného nezákonného usnesení a státní zástupce podá obžalobu, bude logickým krokem obhajoby po doručení vyrozumění o podání obžaloby obrátit se okamžitě na soud s podnětem k vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu. Podaří-li se s tímto návrhem uspět, oddálí obviněný hrozbu řízení před soudem a získá šanci přesvědčit orgány činné v trestním řízení, že důkazní situace další trestní stíhání a podání obžaloby neumožňuje.

Závěrem dodejme, že řádné odůvodňování rozhodnutí není jen formalistický požadavek. Bude-li orgán činný v trestním řízení nucen srozumitelně vysvětlit svoje úvahy, bude se muset nad nimi hlouběji zamyslet a možná v nich sám odhalí případná slabá místa. Řádné odůvodňování rozhodnutí tak poslouží jako účinný sebekorektivní mechanizmus a pomůže vyšší efektivitě práce orgánů činných v trestním řízení.

Autor je bývalý státní zástupce.