Výslech svědka před soudem a rozpoznání lživé výpovědi

autor: Mgr. František Tikal
publikováno: 11.04.2017

O výslechu svědků, respektive účastníků, před soudem a věrohodnosti jejich výpovědí bylo v právnické veřejnosti napsáno již mnohé[1]^,[2]. Většina zdrojů se však omezuje na pouhé konstatování příslušných ustanovení občanského soudního řádu či trestního řádu a zcela opomíjí faktory psychologické. Psychologie má přitom pro řádné zjištění skutkového stavu zásadní význam. Svědecká výpověď je u soudu velice častým a důležitým důkazem, zároveň však nejsložitějším. Na základě zhodnocení skutkového stavu věci, kterému velmi často napomáhají právě svědecké výpovědi, pak soudci nejčastěji rozhodují o uložení povinnosti zaplatit určitou peněžní částku anebo o vině či nevině obžalovaného. Nezřídka se však stává, že dva či více svědků se ve své výpovědi k jedné a té samé události diametrálně odlišují. Komu pak má soud uvěřit? Jak rozpoznat, zda svědek, případně obžalovaný či jiný účastník soudního řízení vypovídá pravdu, či skutečnost zkresluje? Jak účinně klást svědkovi otázky?  

Rozhodnutí soudů se při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka často omezují na konstatování, že svědek vypovídal po řádném zákonném poučení, v jeho výpovědi se nevyskytovaly žádné obsahové rozpory a navíc není v žádném poměru - příbuzenském ani jiném - k osobě, k níž se výpověď vztahuje, takže není důvod pochybovat o její pravdivosti. Tyto závěry jsou však dle mého názoru vyvozeny často mechanicky a bez hlubšího psychologického zkoumání. I když má svědek sebelepší úmysly a chce vypovídat pouze pravdu, je to stále jen člověk z masa a kostí, jehož schopnosti vnímání, zapamatování a reprodukce událostí, odehrávajících se ve vnějším světě, nejsou stoprocentní a během těchto procesů může dojít k nejrůznějším nepřesnostem. 

Tři fáze vzniku svědecké výpovědi a nejčastější pochybení při nich 

První fází vzniku svědecké výpovědi je vnímání okolních vjemů.[3]^,[4] Nejčastějším problémem je, že lidská pozornost se dokáže v daný okamžik soustředit v zásadě jen na jednu činnost, nejde-li o činnosti, u nichž každá vyžaduje aktivitu jiné části mozku (např. zrak a čich dohromady). Vědci provedli pokus, při kterém diváci na krátkém videozáznamu pozorovali dva týmy basketbalových hráčů, přičemž jedna část diváků měla počítat, kolik nahrávek míčů proběhlo v rámci jednoho týmu, a druhá část publika počítala nahrávky druhému týmu. Překvapivým pak bylo nejen to, že se výsledky jednotlivých diváků lišily co do počtu nahrávek, ale také to, že snad nikdo z nich si nevšiml, že během tohoto záznamu tělocvičnou proběhl hráč převlečený za gorilu. Jakkoli tento příklad může vyznívat legračně, signál je jasný: přesnost a koncentrace lidského mozku je do značné míry omezená. Rovněž lidský odhad fyzikálních veličin jako vzdálenost či rychlost bývá často nepřesný a subjektivní. Dalším problémem je, že člověk často z jednotlivostí usuzuje na celek a drží se přitom zažitých představ, např. když uvidí člověka s dlouhými vlasy, napadne ho nejprve, že jde o ženu, anebo když si svědek dopravní nehody domýšlí, jak se celá událost před nárazem odehrála, ačkoli svými vlastními smysly pozoroval situaci až poté, co k nárazu došlo. Kromě toho je proces vnímání dosti selektivním a odvíjí se od toho, co člověka v běžném životě zajímá (např. u popisu automobilu může být pro někoho rozhodující barva, pro někoho jiného značka či zvuk motoru). 

Druhou fází je pak zapamatování.[5]^,[6] Člověk může uložit do paměti pouze to, co skutečně vnímal, byť podprahově. Různé smyslové vjemy se ukládají do paměti s odlišnou intenzitou. Pokud například něco pouze čteme, uloží se nám to do paměti zpravidla hůře, než když o tom budeme také poslouchat, případně mluvit. Údajně nejsilnější paměťovou stopu zanechávají vjemy čichové, tedy např. parfémy. Za zmínku stojí i to, že v případě pravidelného opakování některých vjemů člověk po čtvrtém opakování již není schopen rozlišit od sebe jednotlivé události.[7] Rovněž je třeba upozornit na to, že paměťová stopa zcela logicky s plynoucím časem slábne, takže se z ní vytrácejí detaily. Jako příklad lze uvést rozdíly v obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení v trestním řízení a následné výpovědi svědka u hlavního líčení, neboť oba výslechy od sebe nezřídka dělí řada měsíců (pokud obsah vysvětlení není zkreslen protokolujícím policistou, ale to je věc jiná). 

Poslední fází vzniku výpovědi je reprodukce,[8]^,[9] tedy převyprávění toho, co svědek vlastními smysly vnímal a co si zapamatoval. Nutno uvést, že podávání svědectví před ostatními, ať už jde o úřední záznam o podaném vysvětlení, výpověď svědka v hlavním líčení či při ústním jednání v občanskoprávním řízení, je interaktivním sociálním procesem. Na svědka tak může působit obava typu „co na to řeknou ostatní“ (soudce, státní zástupce, obžalovaný), svědek nechce sám sebe vykreslovat v horším světle (spíše naopak), navíc na něj může doléhat určitý tlak a sugestivní otázky vyslýchajícího policisty či obhájce. Důležitým faktorem je rovněž to, zda svědek dokáže své vzpomínky a myšlenky z jazykového hlediska správně formulovat. Potíže se v tomto smyslu objevují zejména u lidí s nižším vzděláním a méně obsáhlou slovní zásobou. 

Jak provádět správně výslech? 

Následujícím odstavcem by se měli řídit zejména soudci a policisté, byť v praxi často postupují odlišně, ne-li zcela opačně. V první řadě by měl vyslýchající navázat pozitivní kontakt s vyslýchaným, to znamená oslovit jej jménem, navázat s ním oční kontakt a celkově vytvořit příjemné prostředí. V praxi se bohužel setkáváme s tím, že soudci tuto fázi odbydou zrychleným odříkáním poučení o povinnosti vypovídat pravdu s odkazem na zákonná ustanovení a poté se svědkem zacházejí čistě mechanicky. Naopak, schopnost vcítit se do vyslýchané osoby a aktivní naslouchání, je pro kvalitní svědeckou výpověď naprosto zásadní.[10] Velice často, bohužel, se lze v jednacích síních setkat s tím, že soudce klade otázky mechanicky, aniž by je přizpůsobil „na tělo“ svědkovi, zaujímá ke svědkovi nepřívětivé držení těla a nevěnuje mu příliš očního kontaktu. Lze namítnout, že je to pochopitelné, vždyť soudce musí výpověď protokolovat, zejména v občanskoprávním řízení často nemá po ruce ani zapisovatelku, ani záznamové zařízení, a proto si musí vše psát rukou a posléze namluvit do diktafonu. I přesto jsem přesvědčen, že občasný pohled na svědka lze za každé situace zvládnout. Lidé totiž rádi mluví, když mají pocit, že jim je nasloucháno, a nikoho nebaví „mluvit do zdi“. 

Vyslýchající osoba by rovněž měla být vůči svědkovi dostatečně trpělivá. Ten totiž často neví, co vše je pro vyjasnění skutkového stavu důležité, takže může vyprávět obšírně o skutečnostech, které příliš důležité nejsou, nebo naopak nemusí uvést to, co je objektivně důležité. Trpělivost lze doporučit i za účelem odhalení lháře, neboť typický lhář se bude snažit mít věci rychle za sebou. Pokud mu vyslýchající osoba bude klást delší dobu podrobnější otázky, může tento lhář klopýtnout. 

Otázky vyslýchajícího by měly být srozumitelné, zejména pak přizpůsobené intelektu vyslýchané osoby. Svědkové, popř. obžalovaní či jiní účastníci soudního řízení bývají zpravidla neprávníci a obžalovaní bývají často osoby nižšího intelektu. Pokud v takové situaci soudce používá příliš odborné termíny, které vyslýchaná osoba nechápe, může to průběh výslechu značně zkomplikovat. Otázka by rovněž měla být jednoznačná, tedy měla by na ni existovat v zásadě jasná odpověď. Zbytečně komplikovaná otázka je z hlediska zjišťování skutkového stavu pokaždé nevhodná: osoba vypovídající pravdu je totiž zmatena a přemýšlí, jak odpovědět, a osoba, která má v úmyslu lhát, sbírá čas na to, aby mohla vyplodit „neprůstřelnou“ odpověď.[11] 

Nejčastějšími chybami při tvorbě otázek pak je vrstvení otázek, kdy jediná otázka v sobě ukrývá více podotázek, přerušování vyslýchaného (skákání do řeči) nebo snaha o vsugerování určité myšlenky pomocí sugestivních otázek. Advokáti a zejména obhájci pak rádi kladou znejisťující otázky typu „Jste si opravdu jist, že se předmětná událost odehrála právě takto?“, „Z čeho vyvozujete, že obžalovaný měl na mysli právě toto?“, „Proč jste tento incident s obžalovaným neohlásila na policii? Nemůže to být náhodou proto, že se celá událost odehrála jinak?“ apod. 

Jak rozpoznat lháře?

Na tuto otázku se snažily dát jednoznačnou odpovědět již zástupy odborníků, nicméně nikdo z nich to doposud nedokázal. Pro upřesnění uvádíme, že výskyt níže uvedených znaků (tzv. „horké stopy“) nemusí nutně poukazovat na výslovnou lež, nýbrž může jít o známku toho, že vyslýchaná osoba něco zatajuje, snaží se něčemu vyhnout, něco z minulosti jí je nepříjemné apod. 

Velice rozšířeným mýtem bývá, že jasným klíčem k rozpoznání lži je řeč těla. Že lháři uhýbají častěji pohledem, potí se jim více dlaně a škrábou se často na nose. V tomto hodnocení je ovšem třeba nebýt tak unáhlený. Některé mýty praví, že lháři uhýbají očima, jiné že lháři nikdy nenavazují oční kontakt, popř. zcela naopak, že lháři navazují neustálý oční kontakt. Neexistují však žádné vědecké důkazy pro to, že „vyhýbavý“ pohled je znakem klamání.[12]^,[13] Tyto reakce jsou však u každého člověka individuální, a je tudíž nutno u dané osoby spíše sledovat odchylku od běžného chování. Pokud člověk, který věří v neustálý oční kontakt, začne zírat do země nebo se vyhýbá pohledu ostatních, je třeba mít se na pozoru. Další mýtus praví, že lháři se škrábou často na nose. Realita je však taková, že tato svědivá reakce je odrazem zásadní lidské odpovědi na akutní stres. Pokud se člověk ocitne v situaci, kdy je ohrožen, jeho krev je vháněna do končetin a propůjčuje jeho nohám energii k běhu a pažím energii k boji. Když člověk nic z toho neudělá, krev se vrátí zpět do hlavy a zahltí tuto nosní tkáň, takže ho začne značně svědit nos.[14] Pokud už bychom z řeči těla chtěli vyvodit klamání, nejspolehlivějším indikátorem je pokrčení rameny a zrychlení řeči, o němž bude pojednáno níže.[15] 

Pravda ohledně neverbálních znaků je tedy taková, že je v první řadě nutno u druhého člověka odpozorovat jeho běžné chování ve standardních situacích a poté sledovat, zda se od něho nějak odchyluje. Janine Driver toto nazývá „normovací proces“ či malování „základní čáry“:[16] „Nacházíme se v místě přirozeného výskytu našeho subjektu, studujeme pohyby jeho těla, řečová schémata a jednání pod tlakem, hledáme jeho základní typ chování, abychom rozpoznali signály toho, že se chystá lhát.“ Janine Driver uvádí následující kritéria pro „normování“: okupace prostoru danou osobou (máchání rukama široko v prostoru nebo naopak založení rukou), poloha její brady a hlavy, výška hlasu, používání zájmen, používání vatových slov (uhm, aha, hmm), používání absolutizovaných tvrzení (vždy to tak dělám, tohle nikdy nedělám, přísahám bohu). 

Pravda, na policii či u soudu na toto zpravidla nezbývá příliš času, proto musí mít vyslýchající osoba určité zkušenosti a schopnosti v oblasti mezilidské interakce. 

I kdybychom však byli perfektními znalci gest a řeči těla ostatních, graf složení barometru lži od Janine Driver ukazuje, že řeč těla zaujímá pouhých 6,25 %![17] Kromě toho pro účely soudního řízení si s řečí těla nevystačíme, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, projev svědka musí být zaznamenán v soudním spisu v písemné podobě, protože pouze tato je trvalá a přezkoumatelná a v některých případech některé osoby ani svědka naživo nevidí (mám na mysli zejména úřední záznamy o podaném vysvětlení osob, které se při hlavním líčení čtou podle § 211 odst. 6 tr. řádu nebo senáty odvolacího soudu, které neprovádí znovu dokazování). Druhým důvodem je, že ačkoli jisté náznaky lživé výpovědi lze z neverbální komunikace poznat (např. uhýbání pohledem, pocení, zrudnutí či třes rukou), každá osoba se po této stránce chová jinak a nelze z tohoto vyvodit pravidla absolutní platnosti (např. lokty přeložené přes sebe nemusí vždy znamenat negativní postoj). 

K rozpoznání lživé výpovědi je tak nasnadě zaměřit se zejména na dvě následující věci: důsledné kladení doplňovacích otázek a rychlost řeči, její intonace, tempo a pomlky. Tempo řeči, byť nemůže být zaznamenáno v písemných protokolech o výpovědích, a není tedy nejvhodnějším nástrojem pro účely rozpoznání lži v rámci soudního řízení, bývá dle literatury obecně nejvhodnějším neverbálním/paralingvistickým signálem pro odhalení lži. Jeden výzkum prokázal, že tón hlasu každé osoby se až v 95 % lživých výroků odchýlí od své základní linky.[18] I trénovaní lháři, kteří si dají pozor na obsah své výpovědi, oční kontakt či gesta rukou, mají údajně značné problémy s tím, kontrolovat tempo své řeči. Pokud nastane inkriminovaný moment, tedy vyřčení nepravdivé informace, zpravidla se to projeví na změně výšky hlasu a rychlosti, kdy člověk vysloví dané slovo rychleji, aby to „už měl za sebou“. U rychlosti řeči Janine Driver uvádí, že ačkoliv čestní lidé mění rychlost své řeči v průběhu celé konverzace, lháři mění rychlost mluvy v rámci jediné věty. Typické je, že lhář začne hovořit pomalu, protože se snaží svou lež ještě domyslet – ale jakmile ji má v hlavě hotovou, snaží se ji co nejrychleji vyplivnout.[19] 

Pomocí kladení doplňovacích otázek lze velice často dojít k pravdě. Doplňovací otázky jsou ty, na něž nelze odpovědět pouhým „ano“ či „ne“ (např. „Co tím myslíte?“, „Řekl jste mi… Řekněte mi o tom víc.“, „Jak vysvětlíte?“, „A vy jste udělal…?“, „Je nějaký důvod, proč…?“). Pokud totiž necháme vyslýchanou osobu pronášet monolog, má tato velkou šanci si projev vymyslet a uspořádat tak, aby v něm nebyly logické rozpory. Jakmile však do tohoto příběhu začneme „vrtat“, zpravidla se na povrch začnou vynořovat slabá místa takto připravené výpovědi. Velkou výhodou této metody je, že je ideální pro soudní řízení, které je založeno na verbální kladení otázek ze strany zejména soudce, ale i dalších osob. Schopnost položit správně otázku je ovšem daleko složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Pokud však vyslýchající osoba touto schopností disponuje (a soudci s mnohaletou praxí by jí disponovat měli), je to nejúčinnější nástroj na odhalení lži. 

Janine Driver uvádí v zásadě tři strategie lhaní, do kterých spadají jednotlivé níže uvedené znaky verbální komunikace:[20] zaprvé tzv. balancování na kladině (lhář se snaží podat svou výpověď nenápadně, příliš na sebe neupozorňovat, v důsledku čehož ale jeho projevy jsou často zkomolené či neohrabané), zadruhé přesvědčit, ale nic nesdělit (takový lhář „jede naplno“, snaží se ostatní přesvědčit o své pravdě a za tím účelem používá absolutizovaná tvrzení stylu „To bych nikdy neudělal!“ nebo „Přísahám na svou čest.“, „Co si to o mně myslíte?“ či se odvolává na ostatní „Zeptejte se mých přátel, ti vám to potvrdí.“) a konečně třetí taktikou je uhýbání (takový lhář se snaží nějak z konverzace vyvléct, zmenšit se). 

Níže uvádíme jakási dílčí kritéria, na základě kterých lze při jejich komplexním posouzení s větší či menší pravděpodobností usoudit, zda určitá osoba mluví pravdu či ne. Odhlédneme přitom od jejich dělení na výše uvedené tři kategorie. 

- Množství detailů a jejich rozvržení – nelze obecně říci, že by pravdomluvný člověk vyprávěl příběh s příliš mnoho detaily a lhář s minimem detailů či naopak. Obecně se však lze domnívat, že lhář se bude snažit si svůj příběh nekomplikovat a mít vyprávění co nejrychleji za sebou. Vyprávění by mělo obsahovat stejnou úroveň detailů od počátku až do konce[21] (např. 20 % obsahu by se mělo týkat toho, co předcházelo dotyčné události, 60 % by se mělo týkat jádra věci a 20 % toho, co následovalo po jádru vyprávění).[22] Je tak třeba být na pozoru, pokud se nás někdo snaží zaplavit nepodstatnými fakty, i když jsou velmi zajímavá. Osobně jsem jako asistent obhájce viděl v jednací síni v Německu jedno hlavní líčení ve věci pokusu o těžké ublížení na zdraví, přičemž šlo o střet dvou skupin mladíků: ta, která seděla na lavici poškozených, čítala asi osm členů, a ta, která seděla na lavici obžalovaných, pouze tři členy (jeden ze tří obžalovaných rovněž utrpěl řeznou ránu nožem). Na místě činu se našel nůž, k němuž se žádná ze skupin nehlásila. Z dokazování vyplynulo, že obžalovaní měli v ruce pouze pivní lahve, kterými šermovali; poškození přitom netvrdili, že by nůž patřil právě obžalovaným. Při podrobném studiu výpovědí poškozených na policii bylo možné vypozorovat, že každý z osmi poškozených až podezřele dlouhou část výpovědi věnoval tomu, že obžalovaní měli v rukou pivní lahve s odříznutými hrdly, s nimiž šermovali jako se zbraněmi. Až v průběhu hlavního líčení mi došel pravý důvod: poškození ve skutečnosti útok vyvolali a chtěli vše vylíčit tak, jako že z jejich strany šlo pouze o obranu. V hlavním líčení pak všichni „poškození“ shodně tvrdili, že si na nic nepamatují, ačkoli někteří z nich utrpěli zranění s přetrvávajícími následky. Soud dospěl k závěru, že obžalovaní se ve skutečnosti pouze bránili útoku poškozených, neboť pokud by měli k dispozici nůž a byli připraveni k útoku, nepoužili by v potyčce pivní lahve, neboť to je zbraň daleko slabší. Proto soud všechny obžalované viny zprostil a „poškozeným“ hrozilo trestní stíhání kvůli křivému obvinění.

-  Komplikace – tento bod lehce souvisí s bodem předcházejícím. Kdo chce odvyprávět lživý příběh tak, aby mu ostatní uvěřili, nebude se zaplétat do zbytečných složitostí.

-  Absence rozporů, konstantnost – toto bývá zpravidla jediné hledisko, které zohledňují rozsudky soudů při posuzování pravdivosti výpovědi. Typickým příkladem je, že svědek či obžalovaný něco vypoví na úřední záznam o podaném vysvětlení a pak před soudem svou výpověď změní. Zcela kategoricky takovou odchylku jako nevěrohodnou ovšem posuzovat nelze. V zásadě platí, že i pravdomluvný svědek se může odchylovat od své dřívější výpovědi, avšak jen v tzv. okrajové oblasti výpovědi (např. uvedení přesného času události, jaké měly jednotlivé osoby oblečení apod.). V jádru své výpovědi (např. úder pěstí u ublížení na zdraví) by však svědek měl zůstávat konzistentní; objeví-li se zde rozpory oproti dřívější výpovědi, je třeba být na pozoru. Rovněž se může přihodit situace, kdy svědek při druhém výslechu rozšíří svou původní výpověď o některé detaily. Pak je třeba opět klást důraz na to, zda se předmětné detaily dotýkají „jádra“ či „okraje“. Nelze vyloučit, že svědek byl při prvním výslechu ve stresu či si pouze neuvědomil, že něco viděl, slyšel apod.

-  Pocity, vnímání smyslů – lháři se zpravidla soustřeďují na objektivní popis události a emoce ponechávají stranou. Pravdomluvný člověk si mnohem častěji při reprodukci událostí vzpomene, jaké bylo v té době počasí, jestli cítil nějakou vůni, na co zrovna v té době myslel, že se někdo zasmál apod. (ačkoli pro skutkový stav jako takový tyto zdánlivě maličkosti jsou bez významu, může to hovořit o tom, že vyslýchaná osoba reprodukuje pravdu).[23]

-  Chaotické líčení děje – pokud svědek líčí svůj příběh zmateně, skáče časově sem a tam, nemusí to ještě znamenat, že si vymýšlí. Je to způsobeno tím, že svědek „loví“ v paměti určité střípky, které poté slepuje tak, aby dávaly dohromady celistvý příběh. Je rovněž běžné, že svědek považuje subjektivně některé jevy za důležité, ačkoli pro zjištění skutkového stavu jsou okrajové, a naopak.

- Rozvláčný jazyk (slovní vata) – může svědčit o tom, že osoba jednak potřebuje čas pro vytvoření věty, jednak se snaží odvést pozornost od jádra své výpovědi. Příkladem může být tato replika Marka Zuckerberga vyřčená v rámci diskuse s dvojčaty Winklevossovými o tom, kdo vymyslel Facebook: „Až doteď byl týden pořádně rušný, a tak jsem neměl šanci moc dělat na stránkách, ani o nich dokonce doopravdy přemýšlet, a tak si myslím, že bude nejspíš nejlepší odložit schůzku na později, až bude o čem diskutovat.“[24]

- Příliš mnoho nebo příliš málo odmlk – Když se objeví dramatická pauza v nevhodném okamžiku, mozek mluvčího přemítá o skutečném slovu, které mozek chce vyslovit, a pak místo něj vybere slovo nepravé.Janine Driver uvádí příklad Drew Petersona, který byl obžalován z vraždy své manželky, která se v době rozhovoru s novinářem pohřešovala. Otázka novináře: „Proč jste se nezapojil? Viděli jsme snímky lidí, kteří hledali Stacy. Zúčastnil jste se někdy pátrání po Stacy?“ Odpověď obžalovaného: „No, [pauza] jde o dvě věci: jedna je to, jako že jsem teď taková mediální senzace, že kdybych ji šel hledat, myslím, že to hledání by se tím brzdilo – tou pozorností médií, která je teď na mě upřená. A zadruhé, proč bych hledal někoho, o kom si nemyslím, že je [pauza] pohřešovaný? Prostě odešla. Je tam, kde chce bejt.“[25] Lze se domnívat, že u odmlky u slova „pohřešovaný“ se snažil říct slovo „naživu“. Rovněž je třeba být na pozoru v případě, že si někdo odpověď vybaví až podezřele rychle, protože když se člověk probírá pamětí a snaží se vyhrabat pravdu, vyžaduje to určitý čas. Pokud bychom se tak někoho např. zeptali, co měl minulý čtvrtek k obědu, a on by bez nejmenšího zaváhání odpověděl: „Tuňáka a žitný chléb.“, může to znamenat horkou stopu.[26]

- Udržování si odstupu – jedním ze způsobů, jak se lháři snaží uhýbat, je, že se doslova vytrácejí z konverzace. Pravdomluvní lidé užívají ve svých sděleních více zájmen, zejména zájmeno „já“. Uhýbači se vyhýbají tvrzením v první osobě za každou cenu.

- Reakce na bizarní otázku – lidé, kteří lžou, se snaží vypadat uvolněně a ochotně – neradi odmítají odpovědět na otázku, protože si myslí, že by vypadali jako podvodníci. Naopak pravdomluvné lidi mohou bizarní otázky rozčílit.[27] Například když se zeptáte „Jaký typ salátového dresinku měli v té restauraci?“, lhář se pokusí dát do kupy jídelní lístek, protože si přeje, abyste si mysleli, že chce „pomoci“. Ale pravdomluvný člověk se na vás podívá jako na cvoka: „Cože? Proč bych to měl vědět? Nemám tušení.“[28]

Závěrem 

Přestože je znalost psychologických aspektů výpovědi svědka klíčová pro zjištění skutkového stavu v rámci soudního řízení (zejm. trestního), potřebné přípravě není v České republice věnována dostatečná pozornost, a to ani na právnických fakultách, ani v justičním prostředí. Bohužel nelze očekávat, že by se tato situace sama od sebe změnila. Pro advokáty specializující se na trestní řízení by každopádně bylo vhodné uvažovat o určité přípravě v tomto směru, neboť zejména umění klást správně otázky by mohlo napomoci při obhajování jejich klientů. Jakýsi univerzální „návod“ na odhalení lži by mohl znít takto: je třeba komplexně posoudit jednotlivé znaky neverbální i verbální komunikace, sledovat, zda se chování daného člověka nějak významně odlišuje od jeho „základní čáry“, a v neposlední řadě umět důsledně klást silné doplňující otázky. 

Autor je advokátním koncipientem v AK Rada & Partner v Praze.