Výpočet nemajetkové újmy

autor: JUDr. Ing. Karel Nedbálek, Ph.D.
publikováno: 15.12.2015

Pojem „nemajetková újma“ dosud není v odborných kruzích velmi rozšířen a velká absence a neochota je hlavně při rozhodování soudů s tímto termínem se řádně vypořádat. Jedná se de facto o abstraktní pojem. Za nemajetkovou újmu v právu je v obecném pojetí možné považovat jakoukoli újmu, která pro poškozeného neznamená přímou ztrátu na majetku. Typicky se jedná o zásah do zdraví, cti a soukromí osoby. Při hledání styčných bodů mezi náhradami škody na majetku a nemajetkové újmy v právu se neubráníme určité analogii, která nás přivádí až do virtuálního světa.

Zahraniční prameny někdy místo nemajetkové újmy užívají termín „nefinanční škody“ nebo „nemateriální škody“,[1]^{, [2]} což možná vystihuje podstatu, že nemajetková škoda je nemajetková újma vyjádřená v penězích. V komentáři k nemateriální škodě při náhradě podle Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží[3]^{, [4]} je zvýrazněna úloha spokojenosti při vyhraném soudním sporu, odškodnění za újmu na goodwill a náhrada za „eticky zkažené“ zboží, např. vyráběné dětmi nebo vězni.Taková škoda může být nemajetková a zahrnuje například fyzické utrpení nebo emocionální úzkost.

Nejvyšší soud shodně s nálezem Ústavního soudu[5] konstatuje, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdci nahradit mu nemateriální újmu, anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva.

Stať je výsledkem a shrnutím autorových předchozích akademických prací na toto téma. V žádné odborné literatuře není dosud podrobný návod či způsob, jak by měl soud postupovat při výpočtu nemajetkové újmy. Existuje pouze metodika pro určení bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění. Je také zpracována metodika Nejvyššího soudu, jakou mají soudy poskytovat satisfakci v průtazích řízení. Po diskusi byla nakonec metodika deklarována tak, že se nejedná o metodiku Nejvyššího soudu, ale o soukromou iniciativu několika soudců Nejvyššího soudu. Článek naznačuje, jak by se mělo postupovat, aby byla zachována co největší míra objektivity.

2. Pojetí škody a nemajetkové újmy a její náhrada

Při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit dle § 2969 zákona číslo 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.). Pojem škody je definován tak, že jde o majetkovou újmu, tedy o újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného.Povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění neboli škody (dle § 2894 o. z.). Přitom majetková újma může existovat jen tehdy, lze-li ji objektivně vyjádřit penězi. Pokud takto charakterizovaná majetková újma nevznikne, nevznikne ani odpovědnost za škodu v občanském právu.

Při újmě se rozeznává:

• škoda na majetku skutečná (zmenšení majetku),

• ušlý zisk (nezvětšení majetku při reálné ztrátě doložitelného ušlého zisku),

• hypotetický ušlý zisk (nezvětšení majetku pří nemožnosti doložit konkrétní ušlý zisk),

• nemajetková újma (zejména porušením osobnostních práv, průtahy v řízení atd.), za kterou má nastoupit satisfakce.

O ekonomické, etické a právně-politické nutnosti restituovat poškozenému nejen škodu skutečnou, ale i ušlý zisk, hypotetický ušlý zisk a nemajetkovou újmu se dá sotva rozumně pochybovat, že není v souladu se spravedlností a právem. Značné nejasnosti však nepochybně mohou vzniknout zejména u hypotetického, eventuálně abstraktního ušlého zisku, ze zmařených příležitostí, nezrealizovaných podnikatelských záměrů. Újmu můžeme vymezit jako ztrátu, kterou někdo utrpí na statku chráněném právem, tedy takovou ztrátu, kterou právo uzná za hodnou nápravy. Újmou je jak újma na osobě, tak i na majetku.

Škoda je pojímána jako újma na majetku, kterou lze vyjádřit v penězích. Oproti škodě nelze nemajetkovou újmu objektivně finančně kvantifikovat, nelze ji změřit nebo zvážit. Narušení osobního statku (zdraví, důstojnosti, citového vztahu k věci apod.) totiž nevede vždy ke snížení majetku poškozeného.[6]

3. Současná legislativa újmy a škody

Nový občanský zákoník užívá pro majetkovou újmu pojem „škoda“ a pro jinou újmupojem „nemajetková újma“.

Povinnost nahradit způsobenou škodu je dána ve všech případech. Povinnost nahradit nemajetkovou újmu je dána jen v případech, kdy ji zvlášť stanoví zákon, nebo jestliže byla výslovně sjednána. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu (§ 2894 o. z.). Případy povinnosti nahradit nemajetkovou újmu stanoví přímo nový občanský zákoník šířeji a pro určité případy může být stanovena jinými zákony. Povinnost náhrady škody bez ohledu na zavinění nastupuje jen v případech stanovených zvlášť zákonem (§ 2895 o. z.). Náhrada nemajetkové újmy se poskytuje formou tzv. zadostiučinění, které může mít celou řadu podob. Občanský zákoník zdůrazňuje, že má být zvoleno takové řešení, které má potenciál způsobenou újmu dostatečně účinně odčinit. Jestliže takové zadostiučinění není možné zvolit, má být poskytnuto v penězích (§ 2951 o. z.).

Předpokladem vzniku povinnosti nahradit škodu bude i nadále protiprávní jednání. Nový občanský zákoník rozlišuje smluvní a mimosmluvní porušení povinnosti. Způsobí-li smluvně zavázaná strana porušením povinnosti škodu, vznikne poškozenému právo na její náhradu bez zřetele na škůdcovo zavinění. Povinnost nahradit škodu tak vzniká na objektivním principu se zaviněním, nezáleží na zaviněném nebo nezaviněném porušení závazku.

Nový kodex spojuje vznik náhrady škody, způsobené porušením určité právní povinností, se zaviněním.[7] Jedná se o povinnost nahradit škodu způsobenou porušením dobrých mravů (§ 2909 o. z.), kdy úmysl musí být prokázán a důkazní břemeno spočívá na žalujícím. Pokud poškozená strana je schopna splnit důkazní břemeno ohledně škody s dostatečnou jistotou, má důkazní břemeno o rozsahu škod, ale nemusí to být s matematickou přesností. Musí pouze poskytnout podklad, ze kterého soud může rozumně odhadnout rozsah škod. Poškozená strana to může udělat například prostřednictvím znalecké výpovědi, hospodářských a finančních údajů, průzkumů a analýzy trhů, nebo obchodních záznamů podobných podniků. Tento požadavek vytváří rovnováhu mezi potřebou důkazů, na které mohou soudy založit přiznání náhrady škody,dle stanoviska k výpočtu náhrady škody na základě článku 74 CISG.[8]

Pod pojmem dobré mravy se rozumí základní požadavky na chování a jednání každé osoby, které jsou nutné k soužití ve vzájemných vztazích fyzických a právnických osob.

Mezi základní předpoklady odpovědnosti za škodu se řadí vznik škody. Podle dřívější ustálené judikatury, pokud škoda spočívá v povinnosti poškozeného uhradit určitou částku, vzniká škoda až skutečným zaplacením této částky, a nikoliv již vznikem či splatností příslušné pohledávky. Tento závěr podle nové úpravy neobstojí. Z ustanovení § 2952 o. z. vyplývá, že skutečná škoda může spočívat rovněž ve vzniku dluhu. V takovém případě se stanoví právo poškozeného požadovat na škůdci, aby jej dluhu zprostil, nebo mu poskytl náhradu.[9]

Náhrada při újmě na přirozených právech člověka

Nový občanský zákoník upravuje povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozených právech (§ 2956 o. z.). Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka a jeho zdraví. Škůdce nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil, a jako nemajetková újma se odčiní i způsobené duševní útrapy.

Speciálně je upravena náhrada při ublížení na zdraví a při usmrcení. Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy. Škůdce nahradí i ztížení společenského uplatnění, vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného (§ 2958 o. z.). Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manžela, rodičů, dětí nebo jiné osoby blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení (§ 2959 o. z.). Nelze-li výši náhrady v těchto případech takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Zásady slušnosti jsou vágním kritériem, a proto při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy bude třeba přihlížet k dalším kritériím, která vyjádřil Ústavní soud. Jsou jimi závažnost způsobené škody na zdraví, možnost vyléčení či eliminace způsobené škody a míra zavinění nedbalosti škůdce.[10]

Při stanovení výše nemajetkové újmy na zdraví nebo náhrady při usmrcení již nebudou závazné tabulky náhrad, které stanovil podzákonný předpis.[11] Nový občanský zákoník ponechává určení výše nemajetkové újmy zcela na volné úvaze soudců, mohou se sice řídit doporučenou metodikou, bude však na ně kladena velká odpovědnost za spravedlivé rozhodnutí v konkrétním případě. Rozhodnutí musí spočívat na racionální argumentaci při vyplnění mezery v právu. Musí dbát na to, aby přiznaná výše náhrady byla založena na objektivních a rozumných důvodech, a aby mezi přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou újmou existoval vztah přiměřenosti.[12]

Ve způsobu náhrady škody se jako významná změna jeví preference náhrady škody uvedením do předešlého stavu před peněžitým odškodněním (§ 2951 o. z.). Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Volba je jednostranným právem poškozeného, dohoda je samozřejmě možná. Koncepční změna je překvapující, neboť se týká nejen náhrady majetkové, ale také i nemajetkové újmy, kde se má přistoupit k peněžité náhradě jen tehdy, nelze-li tuto újmu odčinit jinak.

Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, jestliže jiný způsob nezajistí skutečné a dostatečně účinné odčinění odškodnění způsobené újmy. Pro náhradu při újmě na přirozeném chráněném zájmu platí speciální ustanovení (§ 2956 a další o. z.).

Co se týče rozsahu náhrady škody, nový občanský zákoník vychází ze stávající koncepce, podle které se zásadně hradí majetková újma, zatímco nemajetková újma jen v případech zvlášť stanovených zákonem. Hradí se veškerá způsobená škoda, což znamená jak škoda skutečná, tak i to, co poškozenému ušlo (§ 2952 o. z.).

Nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu soud (§ 2955 o. z.). Zásadně se vždy hradí škoda, která vznikla porušením právní povinnosti, v plné výši. Soud má však právo z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu škody přiměřeně snížit (§ 2953 o. z.). Toto moderační právo má soud obecně, ale náhradu škody nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.

Náhrada při ublížení na zdraví a usmrcení

Občanský zákoník ruší dosavadní úpravu náhrady škody na zdraví včetně jejího výpočtu (tabulky náhrad, bodový systém). Nově se újma na zdraví (vytrpěná bolest, překážka lepší budoucnosti, ztížení společenského uplatnění) nahrazují podle pravidel slušnosti, tedy spravedlivě, přiměřeně, a se zřetelem ke všem okolnostem případu. O. z. také ruší ve starém zákoně stanovenou výši náhrady odškodnění za usmrcení pro příbuzné. Nově tedy pro požadovanou náhradu za usmrcení neplatí žádný limit, soud ji stanoví podle zásad slušnosti. Uvedené se netýká jen pozůstalých při usmrcení, ale také přímých příbuzných těžce zraněných, kteří byli poškozeni protiprávním jednáním.[13]

Výše jednorázových náhrad za bolest a za ztížení společenského uplatnění byla dříve určena vyhláškou Ministerstva zdravotnictví ČR (č. vyhlášky 440/2001 Sb., resp. před ní č. vyhlášky 32/1965 Sb.), která však byla k 1. lednu 2014 zrušena, a nově tak jejich výše závisí jen na úvaze soudce. Zákon pro jejich určení, podobně jako v případě jednorázových náhrad pozůstalým, stanoví pouze kritérium plného vyvážení vytrpěných bolestí a dalších nemajetkových újem, resp. kritérium zásad slušnosti.

Ministerstvo spravedlnosti iniciovalo jednání ohledně problematiky odškodňování nemateriálních újem na zdraví podle § 2958 (o. z.). Předmětem jednání bylo zejména projednání návrhu na vytvoření nového znaleckého odvětví v rámci oboru zdravotnictví.

V zájmu zachování právní jistoty a očekávatelnosti soudního rozhodování podle § 13 (o. z.) se několik soudců Nejvyššího soudu spolu se Společností medicínského práva pokusilo připravit nezávaznou metodiku pro určení bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění „Metodika k odškodňování nemateriální újmy“.[14]

Pomyslná hodnota zmařeného (byť neskončeného) lidského života při 100% vyřazení ze všech sfér společenského zapojení (základní rámcová částka) byla stanovena na 400 násobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného; pro rok 2014 tedy tato hodnota činí 10 051 200 Kč.[15]

Nelze neuvést průlom v dříve udávané 100% příčinné souvislosti mezi škodou a způsobem léčení. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu[16] je možné dovodit, že znalci uváděná pravděpodobnost 70 % až 80 % je pro závěr o příčinné souvislosti mezi nesprávným postupem žalovaného a úmrtím poškozeného dostačující.[17]

4. Způsoby oceňování ve veřejném právu

Ne vždy je škoda způsobena na (pouze) statcích chráněných soukromým právem. Musím upozornit na jednu skutečnost, pokud dochází k porušení veřejného práva, při odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, tedy při uplatňování škody, která může soukromému subjektu vzniknout, mají subjekty práva stát a subjekt, kterému vznikla škoda, stejné postavení, a tím jakoby se odstranil rozdíl mezi veřejným a soukromým právem.

Nicméně jsou určitá specifika, která odlišují uplatňování škody v případech odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí. Dále budeme hlavně řešit otázky při porušení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZOS“).

Soudy prvních stupňů i soudy odvolací jsou nejednotné v rozhodování o otázkách, jak posoudit celkovou dobu řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí či § 22 odst. 1 věty druhé a třetí ZOS v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Jaká kritéria je nutno vzít v úvahu při posouzení přiměřenosti celkové doby řízení? Jak postupovat při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 ZOS? Jak posuzovat výši zadostiučinění v řízení, která ještě nebyla pravomocně skončena? Je nutné postupovat též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy,[18] jak na poli hodnocení přiměřenosti délky řízení, tak při určování výše zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu.

Stanovisko Nejvyššího soudu

  1. Při úvaze o celkové době řízení není možné odhlížet od té jeho části, která se odehrála předtím, než se Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod stala závaznou pro ČR.

  2. Při úvaze o celkové délce řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic apod.

  3. Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí ZOS je třeba potvrdit, není-li úspěšně popřena, anebo, nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích.

  4. Při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti.

  5. Přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí ZOS, nebylo doposud pravomocně skončeno.

  6. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění nelze vycházet z toho, že přiznaná peněžní náhrada musí být nižší než částka, která je ve smyslu § 444 odst. 3 obč. zák. stanovena jako jednorázové odškodnění pozůstalým za smrt osoby blízké.

  7. Výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení u právnických osob nemusí být vždy nižší, než je tomu u osob fyzických.

  8. V případě řízení, v němž vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, je možno podle okolností částku odškodnění, náležející každému z nich, přiměřeně snížit oproti částce, jež by byla poškozenému přiznána v případě, že by se řízení na jedné straně účastnil sám.

  9. Odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) ZOS.

10. Poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 ZOS.[19]

Určení délky řízení

Aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé. Je nutné přihlédnout k níže uvedeným kritériím:

a) složitosti případu,

b) chování poškozeného,

c) postupu příslušných orgánů,

d) významu předmětu řízení pro poškozeného.

ad a) Složitost případu. Je jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení. Je zde možné přihlédnout jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu. Vždy by se ale mělo přihlížet k tomu, jak si v konkrétním případě počínal rozhodující orgán, neboť obecně platí, že ten by měl mít k dispozici takové procesní nástroje a takové schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s náročnějším případem.

ad b) Chování poškozeného. Je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně.

1. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním; zde jde pak o „průtahy“ vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) ZOS jím způsobené.

2. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení, v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.

ad c) Postup orgánu veřejné moci. Během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení).

Obecné vyjádření žádoucího postupu je ostatně obsaženo např. v § 6 o. s. ř., tedy, že „v řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny“. Podobně § 6 odst. 1 věta první správního řádu stanoví, že „správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů“. Toto pravidlo je po jisté modifikaci uplatnitelné ve všech soudních řízeních i v řízeních před jinými orgány veřejné moci v České republice.

Pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení.[20] Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně.

ad d) Význam řízení pro poškozeného. Je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé druhy případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká.

1. trestní řízení, je-li omezena osobní svoboda účastníka,

2. ochranu osobnosti,

3. rodinněprávní vztahy, ve věcech péče o nezletilé a věci výživného,

4. určení osobního stavu,

5. pracovněprávní spory,

6. plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.).

Stanovení výše přiměřeného zadostiučinění

ESLP dospěl k závěru, že celková výše přiměřeného zadostiučinění přiznaného vnitrostátním orgánem smluvního státu nemusí dosahovat takové výše, kterou by ve svém rozhodnutí přiznal sám soud, jestliže celková výše zadostiučinění nebude nepřiměřeně nízká. K podobnému závěru dospěl i Nejvyšší soud jen za podmínek, že příslušná rozhodnutí musí být v souladu s právní tradicí a životním standardem naší země.[21]

Každé řízení přitom nějakou objektivně nutnou dobu musí trvat a samotná tato doba z logiky věci není nepřiměřená. Přiznané odškodnění by proto mělo odpovídat této době „navíc“, nikoliv celkové délce řízení jako takové, byť jinak jde nepochybně o kritérium relevantní pro závěr, že došlo k porušení práva. Přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí ZOS, nebylo doposud pravomocně skončeno.

Odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) ZOS.

Z rozhodnutí velkého senátu ESLP ve věci Apicella a nálezu Ústavního soudu,[22] je možné též dovodit, že soud považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám.

Ministerstvo spravedlnosti při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vychází z částky 15 000 Kč za rok řízení. J. Kmec uvádí, že „částky přiznávané stěžovatelům v rozsudcích proti České republice z titulu morální újmy způsobené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se pohybují řádově v tisících euro. Průměr se pohybuje okolo 5 000 euro.“ ^[23] Tato částka je za celou dobu řízení.

Z pohledu těchto údajů pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení, kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou, byla odškodňována ve stejné výši jako doba ji přesahující.

                     Tabulka 1: Základní částka roční újmy

Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, to je za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč.[24]

Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 ZOS podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, a základní částku je možné přiměřeně zvýšit či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu.

V tab č. 2 je modelový příklad, kdy soud dovodil, že řízení bylo extrémně dlouhé, to je 10 let (asi pětkrát delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), neboť se nejednalo o věc složitou ani po skutkové, ani po procesní stránce. Vycházel proto ze základní sazby nemajetkové újmy ve výši 18 000 Kč za jeden rok soudního řízení. Základní částku zvýšil o 10 % vzhledem k jednoduchosti projednávané věci, o dalších 10 % z důvodu, že poškozený se na prodloužení doby řízení nepodílel, o dalších 10 % pro neodůvodněné průtahy v řízení na straně soudu.

Tabulka 2: Modelový výpočet nemajetkové újmy

Celková výše nemajetkové újmy je tak vyčíslena na 196 020 Kč. Výše uvedená nemajetková újma zohledňuje řadu dílčích aspektů, ale dle názoru autora má dosti zásadní nedostatek. Zvyšování koeficientů, v tomto případě o deset procent, je značně ovlivněno subjektivním dojmem, i když jakoby mělo zdání objektivity. Daleko více vyplyne vnitřní rozporuplný stav, když začneme porovnávat velikost škody a délku trvání působení škůdce. Uvedený výpočet by bylo vhodné rozšířit o tento ukazatel. Tento výpočet je ale vhodný jenom pro stanovení nemajetkové újmy v případě, že nevznikne škoda snížení nebo zvýšení majetku, ale jenom v průtazích řízení.

5. Úvahy de lege ferenda nemajetkové újmy

Při náhradě nemajetkové újmy, co se týče úpravy de lege ferenda, by mělo být uplatňováno moderační právo soudu při posouzení celkové velikosti újmy vyjádřené v penězích a délkou působení škůdce, eventuálně délkou řízení. Uplatňování tohoto práva v ČR a SR by vyžadovalo větší legislativní změny.[25]^, [26]

Zadostiučinění má tři základní složky:

• náhradu materiální újmy,

• náhradu nemajetkové újmy,

• náhradu nákladů řízení.

Náhrada materiální újmy v praxi přejde do institutuztráty reálných šancí (příp. příležitostí) v souvislosti s očekávaným nebo hypotetickým ziskem, který by nastal. Ve francouzštině „perte de chance“[27] (zmařené šance) nebo v angličtině „lost of opportunity“[28] (ztráta příležitostí).

         Graf 1: Zmenšení majetku vlivem škůdce

Na grafu č. 1 je modelový příklad, kdy škůdce působil na majetku jeden milion korun po dobu deseti let. Je vidět, jak hodnota majetku klesá a po určité době může dosáhnout hodnotu nula. V oblasti českého práva lze náhradu za tzv. zmařenou příležitost nebo ztrátu reálné šance uplatnit prostřednictvím náhrady škody v podobě ušlého zisku.[29] Po restituci, to je po úhradě finančních prostředků, které dorovnávají původně snížený majetek, trvá určitou dobu, formou oprav, než majetek získá původní hodnotu. Nároky na náhradu ušlého zisku i skutečné škody byly doposud v českém právu řešeny dle § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

Uznáváme-1i, že náhrada škody má určité společenské funkce, především preventivní a restituční, můžeme právní úpravu, resp. její interpretaci, poměřovat tím, jak k naplňování těchto funkcí přispívá, nebo jak je oslabuje. Stejně jako ve smluvním právu můžeme pozorovat věčný spor mezi liberalismem a protekcionismem ve prospěch slabší smluvní strany.

Tabulka 3: Kapitál zvyšovaný o 10 % ročně

V tabulce č. 3 je modelový případ ušlého zisku počátečního kapitálu 1 mil. Kč, a ročně zvyšujeme hodnotu kapitálového majetku o 10 %, po deseti letech se zvýšila nominální hodnota víc než 2,5 krát. I v reliktním právu odpovědnosti za škodu je hranice konsenzu a představ o správných proporcích mezi svobodou a rovností pohyblivá.[30]

V grafu č. 2 je na modelovém příkladu vidět tendence zvyšování škody, a to zmenšováním majetku vlivem působení škůdce. Na druhé křivce tohoto grafu je exponenciální nárůst ušlého zisku, který by za normálních podmínek tento majetek, resp. kapitál vložený do tohoto majetku, generoval.

Graf 2: Celková škoda

         Tabulka 4: Roční úroky ze škody

Přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu by podle autorova názoru mělo být takové procento, které nějakým způsobem vyjadřuje a kompenzuje nemajetkovou újmu. Vzhledem k tomu, že celková škoda roste exponenciálně, pak do tří let by měla být 1 % za měsíc, do šesti let 0,5 % za měsíc, a více než 6 let se jeví ideální 0,25 % z celkové škody za měsíc působení škodné události.

Dále dle § 31 ZOS je nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu také bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Graf č. 3 zobrazuje predikované možnosti úroků z celkové škody. Jedná se o roční úroky 3 %, 6 % a 12 %. Z toho může být odvozen třetí prvek celkové škody vyjádřené v penězích, respektive nemajetkovou újmu, což bylo cílem této práce.

Graf 3: Úroky ze škody

Paušální náhrada nemajetkové újmy

Tento institut v českém právu neexistuje, hojně se používá v anglosaském právu. V mezinárodním obchodě je velmi rozšířený institut tzv. liquidated damages, tedy volným překladem dohodnutá – smluvní paušalizace náhrady škody.[31]

Můžeme zde aplikovat systém dispozitivní volby práv a povinností, na kterém je z velké části budováno soukromé právo, na rozdíl od menší části omezujících kogentních ustanovení, a to přikazujících nebo zakazujících norem v občanském, obchodním, respektive korporativním zákoně.

Dohodou smluvních stran můžeme dospět ke konsenzu paušální hodnoty nemajetkové újmy. Vychází se ze škody zmenšení majetku, ušlého zisku, nebo hypotetického zisku. Z těchto hodnot se stanoví určitá procentuální hodnota, a ta se násobí jednotlivými roky působení škůdce. Vzhledem ke smluvní svobodě nelze stranám bránit, aby škodu paušalizovaly jakkoliv jinak, pokud k tomu jejich vůle směřuje, a i to, jak nazvou uvedenou nemajetkovou újmu, je věcí těchto subjektů.

Paušalizační funkci si lze jednoduše představit podle obdoby v české smluvní pokutě, pokud je sjednána jako paušalizační, tedy pokud konzumuje nárok na náhradu škody vzniklé z porušení stejné povinnosti. Na rozdíl od smluvní pokuty však nemůže mít trestní povahu, nemá sloužit jako sankce za porušení. Liquidated damages mají důsledně fungovat jako vzájemně dohodnutý, v dobré víře učiněný odhad rozsahu škod, které mohou potenciálně vzniknout. Jde pouze o snahu co nejpřesněji odhadnout a stanovit rozsah náhrady škody již dopředu. Smysl takového postupu je zřejmý, a to zjednodušení následné situace, která nastane po porušení. Odpadá nutnost zjišťovat a prokazovat výši skutečně vzniklé škody. Při porušení automaticky nastává povinnost zaplatit dohodnutou částku.

Vzhledem ke spekulativní nejisté povaze potenciálních škod poskytuje tento institut povinnému relativně velmi vysokou míru jistoty o velikosti případných nákladů kontraktu a umožňuje při ekonomickém uvažování kalkulovat s exaktními čísly.[32]

6. Závěr vyhodnocení škody a nemajetkové újmy

Částka za nemajetkovou újmu se zdá velmi malá, pokud se bere v úvahu goodwill společnosti, a také fakt, že se společnost nemohla zúčastňovat veřejných zakázek. Při porovnání s ušlým hypotetickým ziskem, škodou a dobou škůdcova jednání by měla nemajetková satisfakce vyjádřená v penězích být průměrem předcházejících škod, jako základ výpočtu v této části. Tímto je zohledněna doba působení škůdce například 0,25 % za každý kalendářní měsíc, co působil škůdce, z celkové újmy vyjádřené v penězích.

Shrnutím můžeme konstatovat, že nemajetková újma se u kaž­dého subjektu a v každém případě musí posuzovat individuálně z několika aspektů:

1. brát v úvahu celkovou výši škody, a to zmenšení majetku,

2. dále jak se majetek nezvětšil, i když mohl, kdyby pokračoval normální přirozený běh událostí, nebýt zásahů škůdce,

3. doba působení škůdce, než došlo k saturaci restitučního nároku.

Po zodpovězení těchto aspektů můžeme stanovit spravedlivě velikost nemajetkové újmy, a taky celkovou nemajetkovou škodu vyjádřenou penězi.

Když porovnáme celkovou výši nemajetkové újmy ve veřejném právu a soukromém právu, dojdeme k zajímavým závěrům. U veřejného práva 24 000 Kč jako základní roční sazba odpovídá celkové škodě, zmenšení a zvětšení majetku v soukromém právu přibližně asi 200 000 Kč. To ukazuje na 1 % měsíční úrokové sazby z celkové škody, jak jsem se snažil modelově a pomocí grafů odvodit.

Použití nemajetkové satisfakce součtem škod, jako základ výpočtu a 0,25 % – 1 % za každý kalendářní měsíc, co působil škůdce z výše uvedené částky, je naprosto reálné a spravedlivé.

Autor článku, advokátní koncipient ve Slušovicích, přednáší právo na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a je rozhodcem u Rozhodčího soudu  při Hospodářské komoře České republiky a  Agrární komoře České republiky