oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Vydání výtěžku zpeněžení

publikováno: 30.10.2012

Podání žaloby o neplatnost zpeněžení majetku mimo dražbu podle § 289 odst. 3 IZ nebrání insolvenčnímu správci nakládat s výtěžkem zpeněžení ani soudu vydat usnesení o jeho vydání zajištěnému věřiteli dle § 298 odst. 2 IZ.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 VSPH 230/2012-B-740

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením ze dne 11. 1. 2012, č. j. MSPH 60 INS 628/2011-B-692 Městský soud v Praze pod bodem I. výroku vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správce JUDr. J- C. (dále jen „správce“) vyplatil zajištěnému věřiteli č. 1506 THE BANK OF NEW YORK MELLON, LONDON BRANCH (dále jen „zajištěný věřitel“) částku 567 454 753 Kč z výtěžku zpeněžení nemovitostí dlužníka, a to budovy č. parc. 851, občanská vybavenost, umístěné na pozemcích parc. č. 1887/3 a 1898/4, a pozemků č. parc. 1898/3, ostatní plocha, 1898/4, zastavěná plocha nádvoří, 1897/9, ostatní plocha a 1899/2, ostatní plocha, vše v katastrálním území 731285 V., obec Praha, zapsaných na LV č. 784 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha (dále jen nemovitosti), a pod bodem II. výroku uložil správci provést tuto výplatu do 5 dnů od právní moci usnesení, a dále mu uložil, aby mu bez prodlení písemně oznámil provedení platby, zaznamenal ji do seznamu pohledávek a aby mu osvědčil splnění oznamovací povinnosti podle § 299 odst. 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že mu podáním ze dne 10. 1. 2012 navrhl správce vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí ve prospěch zajištěného věřitele. Soud I. stupně cituje § 298 odst. 2 a 3 IZ zjistil, že zajištěný věřitel má zjištěnou pohledávku v celkové výši 4 936 943 550,13 Kč, kterou správce na přezkumném jednání konaném dne 26. 5. 2011 nepopřel a ohledně níž bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2011, č. j. 3 VSPH 712/2011-B-543 potvrzeno usnesení soudu I. stupně ze dne 24. 5. 2011 (B-214) o odmítnutí popření pravosti této pohledávky věřitelem č. 1192 GLADIOLUS, a. s. (dále jen „odvolatel“). Vyšel z toho, že prodej nemovitostí byl opakovaně projednáván na schůzích věřitelského výboru v rámci prodeje dlužníkova podniku, že celý podnik byl oceněn podle § 219 odst. 4 IZ renomovanou společností E&Y Valuations na částku 3 580 000 000 Kč, z níž hodnota nemovitostí činila 570 000 000 Kč, tj. 15,921788 % hodnoty dlužníkova podniku, že prodej dlužníkova podniku byl schválen věřitelským výborem a usnesením soudu I. stupně ze dne 29. 9. 2011 (B-596) a došlo k němu podle smlouvy ze dne 26. 9. 2011, jež nabyla účinnosti splněním odkládacích podmínek dne 1. 11. 2011. V podrobnostech výpočtu tzv. čistého výtěžku zpeněžení soud I. stupně vyložil, že od příjmu ve výši 606 620 112 Kč bylo třeba odečíst náklady spojené se zpeněžením ve výši 1 281 640 Kč představující 15,921788 % z celkové ceny znaleckého posudku pořízeného na odhad ceny celého podniku dlužníka (což je méně než 5 %), dále náklady spojené se správou a udržováním majetkové podstaty ve výši 24 264 804 Kč (tj. právě max. 4 %) a konečně odměnu správce ve výši 2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli. Pokračoval, že z částky 567 454 753,44 Kč činí odměna správce podle § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb. částku 11 349 095,07 Kč, což spolu s DPH ve výši 20 % činí celkem 13 618 914,08 Kč (a nikoli částku 13 945 768,-Kč, jak správce nesprávně spočetl). Proto soud I. stupně rozhodl o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli.

Proti tomuto usnesení se odvolatel a dlužník včas odvolali a shodně požadovali, aby je odvolací soud změnil tak, že se souhlas s vydáním výtěžku nevydává, nebo aby je zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Odvolatel v odvolání (B-701) kritizoval soud I. stupně především za to, že pominul skutečnost, že vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli může zmařit navrácení dlužníkova podniku do majetkové podstaty v případě, že v incidenčním řízení bude rozhodnuto o neplatnosti smlouvy o jeho prodeji, a že není postavena najisto existence pohledávky zajištěného věřitele. Uvedl, že platnost smlouvy o prodeji podniku napadl žalobou a vedle něho ji napadli též další věřitelé, a to Český svaz tělesné výchovy, Asociace tělovýchovných jednot a sportovních asociací, Česká asociace sport pro všechny, o. s. a DF Deutsche Forfait, s. r. o. Dovozoval, že pokud bude některé z podaných žalob vyhověno, stane se dlužníkův podnik bezdůvodným obohacením a bude třeba ho vrátit stejně jako kupní cenu. Proto měl za to, že napadené usnesení je předčasné a jeho vydáním došlo k popření a ke zmaření institutu žaloby o neplatnost prodeje mimo dražbu. Vyjádřil názor, že ačkoliv bylo jeho popření pohledávky zajištěného věřitele odmítnuto usnesením soudu I. stupně ze dne 24. 5. 2011 (B-214), což Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 9. 2011 (B-543) potvrdil, tím, že podal dovolání ze dne 29. 9. 2011 a ústavní stížnost ze dne 4. 11. 2011 a s poukazem na opačná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (B-480 a B-483) dedukoval, že se jeho popření v budoucnu stane žalobou a o určení zajištěné pohledávky bude probíhat incidenční spor. Tvrdil, že zajištěnému věřiteli mají být vyplaceny peněžní prostředky, u nichž není postaveno najisto, zda mu skutečně náleží.

Dlužník v odvolání (B-703) argumentoval shodně jako odvolatel. Nadto uvedl, že pohledávku zajištěného věřitele rovněž popřel, že očekává úspěch ve věci žaloby pro zmatečnost, což bude mít za následek zrušení konkursu, a že částka připadající na zajištěného věřitele by měla být složena do úschovy a z ní by měla být vydána až podle výsledku incidenčních sporů. Vyjádřil přesvědčení, že žaloby o neplatnost smlouvy o prodeji podniku poukazují na významná pochybení způsobující její neplatnost a že do vyřešení věci by správce (pod kuratelou soudu) neměl disponovat s výtěžkem zpeněžení a měl by ho uchovat pro jeho případné vrácení.

Správce ve vyjádření k odvoláním (B-718) vyvracel jejich vývody a navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil. Vyjádřil názor, že proti napadenému usnesení není odvolání přípustné, z čehož dovozoval, že by podaná odvolání měla být odmítnuta. Uvedl, že z příjmů z prodeje podniku musí průběžně hradit pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, a proto již nedisponuje celou částkou utrženou z kupní ceny. Dalším průběhem konkursu bude přirozeně ubývat inkasovaná částka, a to bez ohledu na vydání výtěžku zajištěnému věřiteli. Tvrdil, že splnění napadeného usnesení v budoucnu neohrozí jeho schopnost splnit závazky plynoucí z event. neplatnosti kupní smlouvy. S poukazem na odbornou literaturu dedukoval, že k vydáním výtěžku zpeněžení musí být přikročeno co nejdříve. Akcentoval, že prodej dlužníkova podniku byl řádně zapsán do obchodního rejstříku a neexistuje žádné rozhodnutí, jež by platnost a účinky prodeje negovalo. Nesouhlasil s názory odvolatelů, neboť ty by ve svém důsledku vedly k absurdnímu závěru, že jen v důsledku podaných žalob na neplatnost kupní smlouvy by nikdy nebylo možné vydat výtěžek zpeněžení. Připomněl, že podnik je živý organismus a jeho hodnota je v každém okamžiku jiná. Proto v případě jeho vrácení do majetkové podstaty, nebude vrácena stejná hodnota. K pohledávce zajištěného věřitele dodal, že byla zjištěna a její popření bylo pravomocně odmítnuto.

Městské státní zastupitelství ve vyjádření k odvoláním (B-719) navrhlo, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Vyšlo přitom z toho, že podání žaloby na neplatnost smlouvy není spojeno se zákazem vyplatit výtěžek zajištěnému věřiteli a že § 298 odst. 2 IZ podmiňuje vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli jen souhlasem insolvenčního soudu. Z toho dovozovalo, že soud má určitý prostor pro zvážení všech okolností věci z hlediska dopadu takového rozhodnutí na jeho další průběh a případné budoucí oprávněné zájmy ostatních účastníků řízení. Protože napadené usnesení neobsahovalo žádné úvahy, jimiž byl soud veden při udělení souhlasu, mělo zastupitelství za to, že není zřejmé, zda soud vzal při svém rozhodování v potaz i existenci žalob o neplatnost zpeněžení majetku, z jehož výtěžku má být uspokojení provedeno.

Věřitelský výbor ve vyjádření k odvoláním (B-720) vyvracel jejich vývody a navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil. Vyjádřil názor, že dlužník nemá subjektivní legitimaci k podání odvolání proti napadenému usnesení, neboť výsledek odvolacího řízení nemá do jeho poměrů žádný dopad, že pohledávka zajištěného věřitele byla řádně zjištěna bez ohledu na podané dovolání a že insolvenční soud při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení není oprávněn zkoumat její pravost, výši nebo pořadí. Nesouhlasil s tím, že podané žaloby na neplatnost prodeje dlužníkova podniku brání vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, neboť koncepce zákona je postavena na co nejrychlejší distribuci výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům a s podáním žaloby zákon nespojuje žádné procesní důsledky. S poukazem na jinou insolvenční věc dlužníka Sklo Bohemia, a. s. (usnesení ze dne 6. 4. 2010, č. j. MSPH 77 INS 3733/2008-B-229) vyjádřil názor, že soudy již standardně povolují výplatu výtěžku zpeněžení i za situace, kdy již byla podána žaloba na neplatnost zpeněžení mimo dražbu, a že podání žaloby nemá žádný vliv na distribuci výtěžku zpeněžení zajištěnému nebo nezajištěnému věřiteli.

Zajištěný věřitel ve vyjádření k odvoláním (B-726) vyvracel jejich vývody a navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil nebo odvolání odmítl. Měl za to, že napadené usnesení je rozhodnutím vydávaným v dohlédací činnosti insolvenčního soudu a odvolání proti němu přípustné není, že v jeho věci byly splněny všechny předpoklady pro vydání výtěžku zpeněžení a že výhrady odvolatelů nejsou relevantní. Vysvětloval, že jeho pohledávka se řídí režimem anglického práva, byla řádně zjištěna a její neustálé zpochybňování i přes podané dovolání a žalobu pro zmatečnost je nepřípadné. Nesouhlasil a polemizoval s názorem, že smlouva o prodeji podniku je neplatná, a zdůrazňoval, že jeho zajištěnou pohledávku lze uspokojit kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení. Argumentaci odvolatelů považoval za účelovou a napadené usnesení za věcně správné.

Odvolací soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti odvolání nezajištěného věřitele a dlužníka proti usnesení, jímž insolvenční soud podle § 298 odst. 2 IZ uděluje insolvenčnímu správci souhlas k vydání výtěžku zpeněžení (jinému) zajištěnému věřiteli, a poučení o přípustnosti odvolání poskytnuté soudem I. stupně shledal správným. Vyšel totiž z toho, že toto usnesení nenáleží svou povahou mezi rozhodnutí insolvenčního soudu činěná při výkonu dohlédací činnosti dle § 11 IZ, ani mezi rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení, proti nimž není odvolání přípustné (§ 91 IZ a § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), ale jde o rozhodnutí, jímž insolvenční soud podle zjištěného skutkového stavu věci rozhoduje o tom, zda jsou splněny podmínky k vyplacení výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli a v jaké výši. Protože z žádného ustanovení IZ nebo o. s. ř. neplyne, že toto rozhodnutí nelze odvoláním napadnout, nutno dovodit, že nejen zajištěný věřitel, jenž je jím přímo dotčen, ale též i kterýkoliv z nezajištěných věřitelů, jakož i dlužník nebo jiné osoby uplatňující právo (§ 15 IZ) jsou oprávněny podat proti němu odvolání, neboť toto rozhodnutí má bezprostřední dopad na uspokojení všech ostatních (nezajištěných) pohledávek (§ 165 a násl. IZ) před rozvrhem (§ 305 IZ) anebo při rozvrhu (§ 306 IZ) a týká se tedy všech účastníků insolvenčního řízení (§ 4 a násl. IZ). Jinými slovy řečeno, proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud podle § 298 odst. 2 IZ udílí insolvenčnímu správci souhlas k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, je odvolání přípustné.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), proto přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 298 IZ mají zajištění věřitelé právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna (odst. 1). Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou (max. 4 % z výtěžku zpeněžení) a zpeněžením (max. 5 % z výtěžku zpeněžení) a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce (2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli) vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli (odst. 2 a 3). V následujících odstavcích řeší toto ustanovení nesplnění povinnosti zajištěného věřitele dle § 157 odst. 1 IZ uhradit polovinu odměny a hotových výdajů uhrazených znalci odpočtem této částky od výtěžku zpeněžení (odst. 4) a vylučuje aplikaci odstavce 2 v případě, že zajištěný věřitel splnil povinnost dle § 230 odst. 3 IZ nést ze svého náklady spojené s provedením pokynů směřujících k řádné správě věci, práva, pohledávky nebo majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky (odst. 5).

Odvolací soud ze spisu ověřil správnost zjištění soudu I. stupně, proti nimž odvolatelé ničeho nenamítali a podle kterých správce podáním ze dne 10. 1. 2012 navrhl vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí ve prospěch zajištěného věřitele, že zajištěný věřitel má zjištěnou pohledávku v celkové výši 4 936 943 550,13 Kč, kterou správce na přezkumném jednání konaném dne 26. 5. 2011 (B-237) uznal a popření pravosti této pohledávky odvolatelem bylo odmítnuto pravomocným usnesením soudu I. stupně ze dne 24. 5. 2011 (B-214) ve spojení s potvrzujícím usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2011, č. j. 3 VSPH 712/2011-B-543, že prodej dlužníkova podniku byl schválen věřitelským výborem a soudem I. stupně usnesením ze dne 29. 9. 2011 (B-596) a že podnik byl zpeněžen prodejem mimo dražbu kupní smlouvou ze dne 26. 9. 2011, jež nabyla účinnosti dne 1. 11. 2011, a že z kupní ceny zpeněženého podniku připadla na zpeněžené nemovitosti její část ve výši 606 620 112 Kč. Bylo ověřeno, že z příjmu ve výši 606 620 112 Kč byly správně odečteny náklady spojené se zpeněžením ve výši 1 281 640 Kč (méně než 5 %), náklady spojené se správou a udržováním majetkové podstaty ve výši 24 264 804 Kč (tj. právě max. 4 %) a odměna správce ve výši 13 618 914,08 Kč určená podle § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb. včetně 20 % DPH (tj. 2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli) a že zajištěnému věřiteli právem náleží čistý výtěžek ze zpeněžení zajištění ve výši 567 454 753 Kč.

Na základě těchto zjištění odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně shledal, že vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli plně odpovídá všem kritériím uvedeným § 298 odst. 2 a 3 IZ.

Pokud jde o námitky odvolatelů napadající existenci zjištěné pohledávky zajištěného věřitele, konstatuje odvolací soud, že o její pravosti, výši a pořadí nemůže být v dané fázi insolvenčního řízení v insolvenčním řízení žádných pochyb v situaci, kdy ji správce na přezkumném jednání konaném dne 26. 5. 2011 řádně uznal a její popření odvolatelem bylo odmítnuto pravomocným usnesením soudu I. stupně ze dne 24. 5. 2011 (B-214) ve spojení s potvrzujícím usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2011, č. j. 3 VSPH 712/2011-B-543. Na věci nic nemění skutečnost, že v případě pohledávek jiných věřitelů (Moranda, a. s.-přihláška P1 a SIDEREUS HOLDINGS LIMITED - přihláška P3) Vrchní soud v Praze usneseními ze dne 1. 8. 2011, č. j. 1 VSPH 715/2011-B-480 a 1 VSPH 716/2011-B-483 změnil rozhodnutí insolvenčního soudu o jejich popření odvolatelem tak, že se neodmítá. Na zjištěnou pohledávku zajištěného věřitele nemá žádný vliv ani odvolatelem podané dovolání ze dne 27. 9. 2011 (B-601) brojící proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2011, č. j. 3 VSPH 712/2011-B-543, když dovolací soud vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu-vzhledem k povaze tohoto rozhodnutí, jež se nevykonává - odložit ani nemohl (§ 243 o. s. ř.), ani odvolatelem podaná ústavní stížnost ze dne 4. 11. 2011. Pro úplnost je třeba dodat, že popření pohledávky dlužníkem nemá rovněž žádný vliv na její zjištění (§ 192 odst. 3 IZ). Za popsaného stavu insolvenční zákon neumožňuje přihlédnout k očekávání odvolatele, že se jeho popření může v budoucnu považovat za žalobu, kterou uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči zajištěnému věřiteli, který pohledávku přihlásil (§ 200 odst. 5 IZ). Na vysvětlenou třeba připomenout též to, že při uplatnění nároku zajištěných věřitelů v průběhu řízení nelze řešit, zda jde o zajištěné věřitele a zda a v jakém rozsahu trvá zajištěná pohledávka nebo její zajištění (srov. § 204 odst. 1 IZ).

Pokud jde o námitky odvolatelů napadající platnost smlouvy, kterou byl zpeněžen dlužníkův podnik, z čehož dovozovali, že vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli bude v budoucnu ohroženo vrácení kupní ceny, bude-li smlouva shledána neplatnou, byl odvolací soud veden těmito úvahami:

Podle § 289 odst. 3 IZ platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do skončení insolvenčního řízení; jde o incidenční spor.

Citované ustanovení upravuje především lhůtu, v níž lze uplatnit právo napadnout u insolvenčního soudu incidenční žalobou platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení majetkové podstaty mimo dražbu, za trvání insolvenčního řízení s výslovným určením, že jde o incidenční spor (§ 159 odst. 1 písm. f) IZ). Třeba předeslat, že dnes již zrušený zákon č. 328/1991Sb., o konkursu a vyrovnání, takovou úpravu neznal a žalobu na určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení konkursní podstaty mimo dražbu, bylo proto dříve možné podat i po skončení konkursu, a to u obecného (tedy nikoliv nutně u konkursního) soudu. K tomuto ustanovení se vyslovila moderní judikatura zatím jen potud, že i dlužník je osobou oprávněnou k podání žaloby dle § 289 odst. 3 IZ (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 44 ICm 1902/2010, 102 VSPH 111/2011 (KSUL 44 INS 2780/2009). Smyslem zmiňovaného ustanovení je zjevně to, aby neplatně uzavřené smlouvy mohly být ještě za trvání insolvenčního řízení odklizeny a mohla být zavčasu zjednána náprava, neboť řízení o takové žalobě podané až po skončení insolvenčního řízení vyvolávalo (po zkušenostech s konkursy podle zrušené právní úpravy) stěží reparovatelné důsledky.

Odvolací soud především konstatuje, že § 289 odst. 3 IZ expressis verbis nezakazuje správci nakládat s výtěžkem zpeněžení po dobu řízení o podané žalobě na neplatnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení mimo dražbu, na rozdíl od excindační žaloby, kdy správce nesmí po dobu řízení o podané vylučovací žalobě až do jeho pravomocného skončení zpeněžit sporný majetek, který je předmětem žaloby, ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce (srov. § 225 odst. 4 IZ).

Odvolací soud vzal na zřetel též to, že v případě, že by ke zpeněžení majetkové podstaty došlo ve veřejné dražbě (§ 287 IZ), bylo by lze se domáhat určení neplatnosti dražby jen ve lhůtě do 3 měsíců ode dne konání dražby, jinak toto právo zanikne (§ 48 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách).

Dále vyšel z toho, že § 298 IZ nestanoví jako podmínku vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli to, že smlouva, kterou došlo ke zpeněžení mimo dražbu, nesmí být napadena žalobou. Ostatně podání takové žaloby nelze zabránit ani po vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, přičemž nelze činit rozdíl mezi situacemi, kdy v době vydání výtěžku zajištěnému věřiteli již byla či nebyla podána žaloba na neplatnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení předmětu zajištění mimo dražbu. Vzhledem k tomu, že žalobu na neplatnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení mimo dražbu, lze podat nejpozději do skončení insolvenčního řízení - tedy do právní moci usnesení o zrušení konkursu (§ 309 odst. 4 IZ) - je zřejmé, že její podání nemůže zabránit ani předložení, projednání a schválení konečné zprávy (§ 302 IZ) nebo vydání rozvrhového usnesení (§ 306 IZ). Ostatně pro přednostní projednání takové žaloby nestanoví zákon insolvenčnímu soudu žádné lhůty (srov. § 92 IZ).

Odvolací soud si je vědom toho, že zajištěný věřitel (§ 2 písm. g) IZ) má oproti ostatním (nezajištěným) věřitelům privilegované postavení spočívající především v tom, že jeho zajištěná pohledávka se uspokojuje přednostně již v průběhu insolvenčního řízení (§ 204 odst. 1 IZ), tedy před rozvrhem (§ 305 odst. 1 IZ) zásadně ihned po zpeněžení zajištění (srov. § 298 IZ) a nikoliv až v závěru insolvenčního řízení podle rozvrhového usnesení (§ 306 IZ). Zvláštní postavení zajištěného věřitele vyplývá též z dalších ustanovení zákona (např. z § 167, § 230 odst. 2 nebo § 293 IZ).

Odvolací soud nemohl přehlédnout ani to, že event. vyslovení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetku mimo dražbu, by mělo za následek nejen vrácení obdržené kupní ceny, ale i to, že takový majetek by byl opětovně zapsán do soupisu majetkové podstaty a znovu zpeněžen, přičemž z nově inkasované kupní ceny - pokud by takový majetek byl výjimečně prodán jinému kupujícímu - by bylo lze vrátit kupní cenu z neplatné smlouvy. Je-li takový majetek znovu zpeněžen ve prospěch stejného kupujícího a za stejnou kupní cenu, což je více než pravděpodobné, pokud tomu nebudou bránit jiné zákonné důvody (např. § 295 IZ upravující zákaz nabývání majetku z majetkové podstaty), žádný problém s vrácením dříve inkasované kupní ceny nenastane. Jinými slovy řečeno, blokovat vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli jen pro případ vyslovení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetku mimo dražbu, žádný racionální důvod není.

Ze všech shora uvedených důvodů se proto odvolací soud přiklonil k závěru, že probíhající řízení o žalobě na neplatnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky zajištěného věřitele mimo dražbu, nemůže vytvořit jakoukoliv překážku pro vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Odvolací soud proto uzavírá, že při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli (§ 298 IZ) insolvenční soud zásadně nepřihlíží k dosud neskončeným řízením o žalobách na neplatnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění mimo dražbu (§ 289 odst. 3 IZ).

Odvolací soud je přesvědčen o tom, že opačný závěr, jenž - jak vysvětleno shora - nemá v textu osnovy ani v duchu insolvenčního zákona žádnou oporu, by ve svém důsledku vedl k neospravedlnitelnému poškození práv a právem chráněných zájmů zajištěného věřitele a byl by v rozporu se zásadami insolvenčního řízení (§ 5 písm. a) IZ, dle nichž insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Akceptovat podání žaloby na neplatnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení mimo dražbu, způsobem, jenž by vedl k zablokování nebo i k přerušení insolvenčního řízení, jež přípustné není (§ 84 IZ), akceptovat nelze, neboť v řízení by nebylo možno fakticky pokračovat, když by nebylo možno vydat souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení, projednat a schválit konečnou zprávu, vydat rozvrhové usnesení nebo zrušit konkurs.

Proto odvolací soud nemohl přisvědčit argumentaci odvolatelů založené toliko na jejich spekulaci ohledně výsledku podaných žalob na neplatnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení mimo dražbu. Jejich předpoklad, že by správce neměl nakládat s výtěžkem zpeněžení dlužníkova podniku a měl by ho toliko spravovat pro případ vyslovení neplatnosti kupní smlouvy, by ve svém důsledku vedl k neudržitelné situaci, že by insolvenční řízení nikdy neskončilo, neboť jeho osud by zcela záležel jen na libovůli osob podávajících takové žaloby bez jakéhokoliv časového omezení; to však jistě nebylo úmyslem zákonodárce a předmětem úpravy insolvenčního zákona (§ 1 IZ).

Ostatně, pokud by v budoucnu vyšlo najevo, že kupní smlouva by byla shledána neplatnou a z toho důvodu by mělo dojít k navrácení podniku dlužníka do majetkové podstaty a k jeho opakovanému prodeji, je zjevné, že by i při tom nejhorším myslitelném scénáři, že by podnik byl podruhé zcizen za nižší kupní cenu a ve prospěch jiného kupujícího, bylo možno v novém rozhodnutí - při změněných poměrech - vyčíslit event. rozdíl ve výši výtěžku zpeněžení, jež by zajištěný věřitel musel vrátit do majetkové podstaty. Dlužno dodat, že dle vyjádření správce - o němž nemá odvolací soud žádný důvod pochybovat - vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli neohrozí v budoucnu schopnost majetkové podstaty splnit závazky plynoucí z event. neplatnosti kupní smlouvy. Odvolací soud přitom nemá důvod pochybovat ani o solventnosti zajištěného věřitele, jenž je zahraničním bankovním domem, pokud by mu snad v budoucnu měl vzniknout vůči majetkové podstatě (zcela hypotetický) závazek z event. opakovaného prodeje zajištěného majetku v důsledku nového rozhodnutí podle § 298 IZ.

Závěrem tedy shrnuto, soud I. stupně postupoval správně, když podle § 298 IZ rozhodl o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, aniž se zabýval existencí žalob o neplatnost zpeněžení majetku, z jehož výtěžku má být uspokojení provedeno, neboť takové úvahy by byly pro posouzení věci bezpředmětné.

Sluší se dodat i to, že na věcnou správnost napadeného usnesení nemá žádný vliv ani očekávání dlužníka, že bude úspěšný ve věci podané žaloby pro zmatečnost, když odklad vykonatelnosti pravomocného usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek nařízen nebyl (§ 235c o. s. ř.) a vzhledem k povaze insolvenčního řízení a k účinkům prohlášení konkursu uvedeným zejména v § 245 a násl. IZ by ho ani nebylo možné nařídit, neboť takové přiměřené použití ustanovení občanského soudního řádu by bylo ve zjevném rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční zákon (§ 7 odst. 1 IZ).

Soud I. stupně proto rozhodl správně, jestliže s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli vyslovil souhlas. Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

 

Právní věta JUDr. Daniel Ševčík, Ph.D., a Mgr. Jiří Šebesta, advokáti a insolvenční správci v Brně.