oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Vybrané projevy ochrany „slabší strany“ z pohledu civilního práva procesního

autor: Mgr. Markéta Šlejharová
publikováno: 30.09.2018

V souvislosti s „novým“ občanským zákoníkem je často skloňována ochrana slabší strany, která je jednou ze základních zásad soukromého práva. Na rozdíl od hmotněprávní úpravy však nelze v procesněprávních vztazích hovořit o zvýhodňování slabší strany na úkor silnější strany, neboť se jedná spíše o jakési „dorovnání“ jejího slabšího procesního postavení. Tento článek se zaměřuje na vybrané projevy zásady ochrany slabší strany v civilním soudním řízení, jehož účelem je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním soukromým právům.

Základní ústavně zaručenou zásadou civilního soudního řízení je zásada rovnosti účastníků řízení před soudem, která je zakotvena v čl. 96 odst. 1 Ústavy.[1] Dle této zásady mají mít účastníci před soudem rovné postavení, resp. ani jeden z nich nesmí být jakkoliv procesně zvýhodněn, obráceně tedy ani jedna z procesních stran nesmí být procesně znevýhodněna, přičemž rovné postavení účastníků v civilním soudním řízení musí vyplývat ze skutečných rozdílných možností.[2] V občanském soudním řádu (dále také „o. s. ř.“),[3] zákoně o zvláštních řízeních soudních (dále také „z. ř. s.“),[4] ale i v zákoně o soudních poplatcích[5] a dalších procesněprávních předpisech tak nalezneme řadu institutů, které zdůrazňují právo slabších subjektů na spravedlivý proces[6] a které chrání procesně slabší účastníky civilního soudního řízení a vyvažují jejich nerovné procesní postavení.[7] Někdy se hovoří o tzv. pozitivní diskriminaci, resp. zvýhodnění určitého okruhu subjektů civilního soudního řízení.

Na rozdíl od hmotněprávní úpravy však nelze v procesněprávních vztazích hovořit o zvýhodňování slabší strany na úkor silnější strany, neboť se jedná spíše o jakési „dorovnání“ jejího slabšího procesního postavení tak, aby byla vyrovnána určitá komparativní nevýhoda slabší strany a nastoleno rovné procesní postavení stran. Procesněprávní úprava ochrany slabší strany je roztříštěna do mnohých procesněprávních ustanovení, přičemž tento článek se zaměřuje především na ochranu poskytovanou v rámci sporného civilního soudního řízení. 

Právo jednat ve svém mateřském jazyce a písemný styk soudu a účastníků řízení 

Základním projevem ochrany slabšího procesního postavení účastníka civilního soudního řízení je právo účastníků řízení jednat v jejich mateřském jazyce upravené v § 18 o. s. ř., které je jako jedno ze základních lidských práv zakotveno taktéž v čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). Je-li mateřským jazykem některého účastníka řízení jiný než jazyk český, ustanoví soud tomuto účastníkovi tlumočníka, avšak pouze vyjde-li najevo potřeba jej ustanovit, a to např. z písemné komunikace či v průběhu soudního jednání. Z uvedeného je zřejmé, že sama skutečnost, že účastník řízení není státním příslušníkem České republiky, tedy nevede bez dalšího k nutnosti tlumočníka ustanovit. Náklady spojené s tlumočením i s překladem dokumentů hradí stát, a nikoliv účastník, jak by se mohlo zprvu zdát. Je však vhodné upozornit, že vzniknou-li náklady spojené s ustanovením tlumočníka jiné osobě než účastníkovi řízení, kupř. svědkovi, má stát na náhradu takto vzniklých nákladů právo.[8]

V souvislosti s otázkou potřeby úředního překladu písemného podání sepsaného v jiném než českém jazyce vydal Městský soud v Praze zajímavé rozhodnutí, ve kterém judikoval, že „žalobu sepsanou ve slovenštině nelze bez dalšího považovat za nesrozumitelnou ani neurčitou jen z důvodu použitého slovenského jazyka, nepostrádá-li jinak zákonné náležitosti (§ 42 odst. 4, § 79 odst. 1 o. s. ř.), neboť čeština a slovenština jsou jazyky velmi blízce příbuzné, s řadou shod ve slovní zásobě i stavbě jazyka, v důsledku čehož stále přetrvává široká srozumitelnost mezi oběma jazyky navzájem. Důvod k úřednímu překladu žaloby sepsané a podané ve slovenštině do jazyka českého však může vyvstat např. v důsledku prohlášení žalovaného, jemuž je uložena povinnost k vyjádření k žalobě, že žalobě nerozumí.“[9] Z uvedeného je zřejmé, že ačkoliv není výslovně zakotvena možnost účastníků řízení obracet se na soudy v civilním soudním řízení v cizím jazyce,[10] jakož ani není nikde v o. s. ř. zakotvena povinnost soudů tyto písemnosti přijímat, soud zajišťuje úřední překlad jen tam, kde by bez takového postupu bylo omezeno, či dokonce vyloučeno právo na spravedlivý proces a rovné postavení účastníka řízení.

K právu účastníka civilního soudního řízení jednat před soudem ve své mateřštině se vyjádřilo v nedávné době taktéž občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu, které přijetím rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 19 Co 218/2013, k publikaci ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, sjednotilo nejednotnou soudní praxi umožňující účastníkům řízení, aby se na civilní soudy obraceli písemnými podáními v jiném než v českém jazyce, a dovozující povinnost civilních soudů překládat písemnosti, jež jsou těmto účastníkům v civilním soudním řízení doručovány, do jejich mateřského jazyka. Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu dospělo tak k závěru, že v civilním soudním řízení je právo na jednání v mateřském jazyce před soudem na rozdíl od trestního řízení omezeno pouze na ústní jednání soudu a nevztahuje se na písemný styk soudu s účastníky a naopak. Z § 18 odst. 1 o. s. ř. tak nelze dovozovat povinnost soudu zajistit překlad jím vydaného rozhodnutí do jazyka, jemuž rozumí účastník řízení, který neovládá český jazyk.[11]

Smyslem práva jednat v mateřském jazyce v civilním soudním řízení je tedy to, aby účastník nebyl znevýhodněn jen z důvodu neznalosti českého jazyka, ve kterém probíhá soudní jednání. S ohledem na výše uvedené je možné uzavřít, že nelze požadovat, aby byly písemné procesní návrhy a ústní přednesy předkládány bez dalšího do českého jazyka, ať už pro potřeby soudu, či jiných účastníků. Potřebu ustanovit tlumočníka či případně úředně přeložit písemnost je třeba zvažovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu. 

Poučovací povinnost soudu 

Dalším institutem, kterým se vyvažuje slabší postavení některého účastníka, je poučovací povinnost soudu ohledně procesních práv a povinností v případě, že tento účastník není v řízení zastoupen advokátem či notářem. Samotná poučovací povinnost soudu vyplývá z čl. 37 odst. 2 Listiny[12] a je obecně upravena v § 5 o. s. ř., který stanoví, že „soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech“. Tuto poučovací povinnost má soud však vůči všem účastníkům řízení a nelze ji a priori vyloučit udělením plné moci advokátovi či jinému právníkovi.[13] Cílem poučovací povinnosti je obecně poučení účastníka o tom, jaká má v rámci civilního soudního řízení práva a povinnosti, aby jím provedené procesní úkony mohly vyvolat zamýšlené účinky a aby mohl splnit své procesní povinnosti, přičemž poučovací povinnost musí být poskytnuta včas, tj. v době, kdy je toho podle stavu řízení pro účastníka řízení zapotřebí. Soud je kupř. povinen poučit účastníka o vadnosti navrhovaného petitu a také o správné formulaci. Soud by měl žalobce poučit o tom, že navrhovaný petit neodpovídá exekučním předpisům, a že jej tak nebude možné vykonat, např. „domáhá-li se žalobce vyklizení pozemku, na němž je nemovitá stavba, ačkoliv měl žalovat na odstranění stavby“.[14] Pokud soud řádně a včas účastníka v souladu se svou povinností nepoučí o jeho procesních právech a povinnostech, dopustí se porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.[15]

Poučovací povinnost soudu je dále konkretizována také v § 118a odst. 1 až 4 o. s. ř. Skutečnosti upravené v § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., o kterých je soud povinen účastníky poučit, jsou natolik významné, že se jich musí dostat účastníku bez ohledu na jeho případné právní zastoupení.To však neplatí ve vztahu k dalším procesním právům a povinnostem, o kterých předseda senátu při jednání poučuje; tam naopak zákonná úprava obsažená v § 118a odst. 4 o. s. ř. předpokládá, že kvalifikované zastoupení je dostačující garancí pro poskytnutí odborného právního poradenství. Ust. § 118a odst. 4 o. s. ř. výslovně stanoví, že „při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem…“ Smyslem poučovací povinnosti upravené v § 118a odst. 4 o. s. ř. je ochrana účastníka řízení, který není zastoupen advokátem či notářem, a který by tak pouze pro nedostatek znalostí procesního práva mohl podlehnout svému odpůrci ve sporném řízení, a utrpět tak v řízení újmu na svých právech. Takový výsledek by byl „neslučitelný s účelem civilního soudního řízení, spočívajícím v poskytování spravedlivé ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním soukromým právům“.[16] Do režimu § 118a odst. 4 o. s. ř. spadá např. poučení o tom, co představuje náklady řízení, jejichž náhradu lze uplatnit, nebo poučení o možném postupu podle § 107a o. s. ř.[17] Soud má taktéž povinnost účastníka řízení včas seznámit s právem nechat se zastoupit osobou znalou práva nebo požádat soud o to, aby mu byl zástupce za naplnění zákonných podmínek soudem ustanoven. Uvedené platí obzvláště za situace, kdy je již z podání účastníka řízení zřejmé, že se v procesním právu zjevně ne­orientuje, že se nachází v tíživé osobní situaci nebo že vzhledem k projednávané věci a vzhledem k zastoupení protistrany může být v rámci řízení značně znevýhodněn.[18] 

Zastoupení účastníků řízení 

Slabší stranou z pohledu civilního práva procesního je taktéž nezletilý a osoba s omezenou svéprávností, jejichž slabší procesní postavení vyplývá právě z jejich částečné, resp. omezené svéprávnosti, se kterou úzce souvisí i procesní způsobilost účastníků řízení, neboť procesní způsobilost přiznává § 20 o. s. ř. účastníkům řízení v takové míře, v jaké jsou svéprávní. Institutem vyvažujícím slabší postavení účastníka řízení, který má omezenou svéprávnost, nebo, v případě nezletilé osoby, částečnou svéprávnost, je institut povinného zastoupení. Vzhledem k tomu, že tito účastníci řízení s omezenou či částečnou svéprávností nemohou uplatňovat v civilním soudním řízení samostatně svá procesní práva, tj. nejsou oprávněni činit samostatně procesní úkony a jednat v řízení před soudy (nemají plnou procesní způsobilost), je třeba zajistit ochranu jejich procesních práv prostřednictvím jiných osob. Tito účastníci řízení proto musí být zastoupeni dle § 22 o. s. ř. buď svýmzákonným zástupcem, nebo hmotněprávním opatrovníkem.V případě „nezletilých dětí by pravidlem měl být závěr, že tyto nemají plnou procesní způsobilost ve smyslu § 20 odst. 1 občanského soudního řádu (…) Z pohledu ústavních práv nezletilých dětí je tak nutno zajistit, aby v soudním řízení, jehož jsou účastníky, požívaly dostatečné ochrany, která je zpravidla, není-li zde konflikt zájmů, zaručena jejich zastoupením zákonným zástupcem.“[19] V případě, že osoba, která nemůže před soudem samostatně jednat, nemá zákonného zástupce nebo jí nebyl ustanoven hmotněprávní opatrovník, soud ustanoví takové osobě za podmínek stanovených v § 29 a násl. o. s. ř. procesního opatrovníka, který je oprávněn zastupovat tohoto účastníka pouze ve věci, pro niž byl ustanoven, a to do doby zániku skutečnosti, která zakládá nutnost takového zastoupení.

V některých případech je tato ochrana dle procesního práva poskytována i osobám, které sice nemají plnou svéprávnost, ale které by dle hmotného práva mohly v dané věci jednat samostatně. Zvýšená míra ochrany v procesním právu se uplatní jen tehdy, vyžadují-li to okolnosti daného případu, především však při hrozícím nebezpečí z prodlení či v případě komplikované a složité problematiky, která je v rámci daného soudního řízení projednávána.[20]

V této souvislosti je třeba poukázat taktéž na další ochranný institut, který občanský soudní řád upravuje v souvislosti s ochranou nezletilého dítěte, které je schopno samostatně formulovat své názory a jehož názor je nutné v rámci civilního soudního řízení zjistit. V dané situaci může soud názor dítěte zjistit buď jeho výslechem, nebo prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí.[21] Výslech dítěte může soud provést za přítomnosti jeho důvěrníka, který není jeho zákonným zástupcem, nebo může rozhodnout, že výslech dítěte provede bez přítomnosti dalších osob, v případě, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor.

Zvláštní procesní ochrana je poskytována účastníkům řízení taktéž dle § 26 o. s. ř., který pro určitou kategorii osob či určité typy řízení umožňuje účastníkům jejich zastoupení prostřednictvím právnických osob či institucí poskytujících těmto osobám ochranu. Právnické osoby či instituce zabývající se problematikou ochrany v daných právních oblastech mají více zkušeností a znalostí než samotný jednotlivec, a mohou tak v řízení efektivněji hájit jeho zájmy. Kromě nezletilého se tak jedná i o zaměstnance a diskriminované, kteří jsou dle ustálené judikatury procesně slabší stranou.[22] Jejich procesně slabší postavení spočívá taktéž v důkazní nouzi na straně těchto osob, jež se snaží v řízení prokázat nezákonný postup druhé strany. Ust. § 26 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 470 z. ř. s. tak umožňuje ve věcech péče o nezletilé a vyživovací povinnosti s přesahem do zahraničí zastoupení nezletilého v řízení Úřadem pro mezinárodní ochranu dětí, který byl zřízen dle § 3 zákona o sociálně-právní ochraně dětí[23] jako orgán sociálně-právní ochrany dětí. Dále se jedná o možnost zastoupení v řízení odborovou organizací, která jako zástupce účastníka řízení přichází v úvahu především v pracovněprávních sporech, ve kterých na jedné straně vystupuje zaměstnavatel a na straně druhé zaměstnanec, jenž je považován za slabší stranu i z hlediska práva hmotného. Jedná-li se o cizince, může být tento zaměstnanec v pracovněprávních věcech zastoupen v řízení taktéž právnickou osobou, k jejímž činnostem patří ochrana práv cizinců. Cizinec, který pobývá v České republice na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem sezonního zaměstnání, se může dát v pracovních věcech, ale i ve věcech vyplývajících ze zákona o pobytu cizinců,[24] zastupovat v řízení právnickou osobou, k jejímž činnostem patří ochrana práv cizinců. Ve věcech ochrany před diskriminací dává § 26 o. s. ř. diskriminovanému možnost jeho zastoupení právnickou osobou, k jejímž činnostem patří ochrana před diskriminací, a ve věcech nároků vyplývajících z autorského zákona je poškozenému umožněno jeho zastoupení právnickou osobou, k jejímž činnostem patří ochrana práv vyplývajících z autorského zákona.[25]

V souvislosti s institutem zastoupení je vhodné zmínit taktéž institut podpůrce, který byl zaveden občanským zákoníkem. V rovině procesněprávní je v této souvislosti zakotveno právo účastníka řízení na konzultaci při jednání se svým podpůrcem, který však účastníkem řízení není. Podporovaný jako účastník řízení jedná svým jménem, avšak má v souladu s § 116a o. s. ř. právo na to, aby mu soud umožnil během soudního jednání porady a konzultace s jeho podpůrcem, a za tímto účelem může jednání přerušit. Podpůrce je kromě konzultací dále oprávněn namítat v průběhu soudního jednání neplatnost právního jednání podporovaného účastníka, a to svým jménem a bez ohledu na názor podporovaného.

V neposlední řadě je v souvislosti s institutem zastoupení vhodné poukázat také na úpravu obsaženou v ust. § 138 o. s. ř., které stanoví povinnost soudu ustanovit zástupce těm účastníkům, kteří splňují předpoklady k tomu, aby byli soudem osvobozeni od soudních poplatků, a kteří by tak neměli dostatek finančních prostředků na to, aby si mohli zaplatit zástupce, který by je v řízení zastupoval. Takového zástupce ustanoví soud na základě žádosti a je-li to nezbytné k ochraně zájmů takového účastníka, přičemž o tomto právu je soud povinen účastníky poučit. Tento institut procesního práva opět vychází ze zásady rovnosti účastníků řízení a jeho účelem je ochrana účastníka, který by pouze z důvodů nedostatku finančních prostředků mohl utrpět újmu na svých právech. 

Advokátský proces 

Za projev zvýšené míry ochrany účastníků řízení v rámci civilního práva procesního lze považovat také (s výjimkou případů uvedených v § 241 odst. 2 a 3 o. s. ř.) povinné zastoupení dovolatele advokátem či notářem v řízení před Nejvyšším soudem. Tento požadavek je odůvodněn zejména zvýšenými zákonnými formálními nároky na dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku k přezkoumávání náročných právních otázek, ale i určitou míru ochrany účastníků řízení. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že požadavek povinného zastoupení „není naplněn jen tím, že si dovolatel zvolí zástupcem advokáta nebo notáře. Součástí povinného zastoupení je … též to, že dovolání musí být tímto zástupcem (advokátem nebo notářem) sepsáno a dále též podepsáno. Zvolí-li si dovolatel advokáta (notáře) až poté, co sám podal dovolání, je nezbytné…, aby zmocněnec dovolatele (advokát nebo notář) již učiněné podání nahradil nebo doplnil vlastním podáním nebo aby alespoň písemně nebo ústně do protokolu sdělil soudu, že se s dovolatelem učiněným podáním ztotožňuje…“[26]

Povinné zastoupení je zákonem stanoveno pouze pro dovolatele. U ostatních účastníků dovolacího řízení se zastoupení advokátem či notářem obligatorně nevyžaduje. Domnívám se však, že obligatorní povinnost zastoupení pouze jednoho z účastníků řízení není tak zcela v souladu se zásadou rovnosti účastníků řízení, když tuto povinnost stanoví pouze jednomu z účastníků řízení. U odborné veřejnosti převládá názor, že je tomu tak z toho důvodu, že „jediným procesním úkonem, který od druhé strany zpravidla přichází v úvahu, je vyjádření k dovolání, které může sepsat účastník sám“.[27]

V souvislosti s výše uvedeným přístupem je poněkud překvapivé, že obligatorní zastoupení advokátem či notářem není stanoveno pro ostatní mimořádné opravné prostředky, kterými jsou žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost. Obligatorní zastoupení bylo historicky navrhováno u obou žalob, v legislativním procesu tento požadavek však neuspěl. Vzhledem k náročnosti dané problematiky lze však zastoupení advokátem ve všech výše uvedených případech doporučit.

V této souvislosti je nutné zmínit aktuálně diskutovanou otázku zavedení tzv. advokátského procesu, tedy obligatorního zastoupení advokátem v civilním soudním řízení. Dosavadní povinnost zastoupení advokátem pro dovolatele v dovolacím řízení dle § 241 o. s. ř. a v řízeních před Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem by se tak mohla s přijetím nového civilního řádu soudního značně rozšířit. Dle věcného záměru civilního řádu soudního by se mělo povinné zastoupení advokátem vztahovat až na pár výjimek na všechna soudní řízení upravená civilním řádem soudním.[28] Rozšíření povinného zastoupení advokátem nad rámec současné úpravy lze kvitovat, neboť není pochybností o tom, že účastník, který není zastoupen advokátem (za předpokladu, že nemá právnické vzdělání), je v soudním řízení oproti druhému účastníkovi odborně zastoupenému v komparativní nevýhodě, která může vést až ke ztrátě sporu, a to pouze a jenom z důvodu procesních pochybení. Zavedení tzv. advokátského procesu by mělo dle mého názoru taktéž za následek zrychlení průběhu civilního soudního řízení, neboť by nebylo nadále nutné trvat na stávající rozsáhlé poučovací povinnosti soudu. Otázkou však zůstává rozsah povinného odborného zastoupení. Objevují se názory, že povinné zastoupení by se mělo týkat jen některých typů řízení či že by se mělo odvíjet od hodnoty předmětu sporu. V tomto směru lze souhlasit se stávajícím věcným návrhem civilního řádu soudního, který stanoví hodnotu předmětu sporu, při jejímž překročení bude zastoupení advokátem pro účastníky řízení povinné. V souvislosti se zavedením tzv. advokátského procesu by bylo nezbytné přizpůsobit taktéž právní úpravu odměňování advokátů.

Nad rámec uvedeného je vhodné na tomto místě upozornit taktéž na novelu insolvenčního zákona,[29] kterou bylo s účinností od 1. 7. 2017 zavedeno v § 390a insolvenčního zákona (až na výjimky) obligatorní zastoupení dlužníka při sepisu a podání návrhu na povolení oddlužení (případně jeho doplnění či opravy) podávaného zároveň s insolvenčním návrhem, nebo i samostatně v návaznosti na insolvenční návrh dříve podaný věřitelem. Novela uvádí taxativní výčet kvalifikovaných subjektů, které jsou oprávněny dlužníka zastupovat. Kvalifikovaným subjektem ve smyslu § 390a odst. 1 insolvenčního zákona je pouze advokát, notář, soudní exekutor, insolvenční správce, anebo právnická osoba akreditovaná Ministerstvem spravedlnosti ČR. Tuto novelu lze hodnotit velmi pozitivně, neboť jejím cílem je kromě dalšího především ochrana dlužníků před komerčními subjekty poskytujícími dlužníkům nekvalifikované a finančně nákladné právní služby v podobě nekvalitně zpracovaného návrhu na povolení oddlužení, využívajícími tíživé životní situace a nedostatečné informovanosti dlužníků.[30] 

Neúčinnost doručení 

Dalším vybraným institutem chránícím účastníka řízení, jehož postavení by bylo v případě neuplatnění tohoto institutu neúměrně oslabeno, je neúčinnost doručení upravená v § 50d o. s. ř. O neúčinnosti doručení může soud rozhodnout pouze na návrh účastníka, nikoliv z moci úřední, a to pouze v případě, že se účastník z omluvitelných důvodů nemohl s písemností doručovanou soudem seznámit. „Za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou.“[31] Omluvitelným důvodem je např. pobyt v nemocnici či pracovní cesta, nikoliv skutečnost, že se účastník na adrese pro doručování trvale nezdržuje. Speciální úpravu k neúčinnosti doručení nalezneme pak v ust. § 377 a 388 z. ř. s., která stanoví, že návrh na vyslovení neúčinnosti doručení nelze podat poté, co již nabyl právní moci rozsudek, kterým bylo vysloveno, že manželství se rozvádí nebo že manželství není, nebo je neplatné. Smyslem této výjimky z obecné právní úpravy neúčinnosti doručení je zabránění vzniku dvojího manželství, resp. též registrovaného partnerství.[32] 

Další vybrané projevy ochrany slabší strany 

Procesně slabší stranou je dle ustálené judikatury kromě zaměstnance[33] taktéž spotřebitel,[34] kterým je poskytována ochrana v rámci občanského soudního řádu i v případě přípustnosti mimořádného opravného prostředku. Ve vztazích ze spotřebitelských smluv a v pracovněprávních vztazích je dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné i proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Touto výjimkou je v rámci ochrany slabší strany (v tomto případě spotřebitele a zaměstnance) umožněno, aby podal dovolání i v bagatelních sporech.

Spotřebitelům je ochrana poskytována též na základě § 89a o. s. ř., který umožňuje uzavření prorogační doložky pouze ve věcech týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti. Uzavření prorogační doložky, tedy písemné dohody o místní příslušnosti jiného obecného soudu prvního stupně, tak není umožněno ve spotřebitelských smlouvách,neboť spotřebitel je vnímán jako slabší strana i z hlediska práva hmotného, a je ve většině případů důsledkem transpozice unijních směrnic zabývajících se ochranou spotřebitelů.[35] Prorogační doložka jakožto zakázané ujednání ve spotřebitelské smlouvě je však upravena již v § 1814 písm. j) o. z.[36] Ustanovení obsažené v občanském soudním řádu je restriktivnější a výslovně umožňuje prorogační doložku uzavřít pouze a jenom mezi podnikateli a ve věcech vyplývajících z podnikatelské činnosti.

Projev ochrany slabší strany v civilním právu procesním, v tomto případě ve prospěch diskriminovaného, představuje též zvláštní pravidlo dělení důkazního břemene obsažené v § 133a o. s. ř. Toto pravidlo je uplatňováno v souvislosti s objasňováním otázky, zda došlo ze strany žalovaného k přímé nebo nepřímé diskriminaci z důvodů uvedených v § 133a o. s. ř. pod písm. a) až c) ve vztahu k žalobci. Žalovaný je na základě tohoto ustanovení namísto žalobce (který tvrdí, že byl ze strany žalovaného diskriminován a který by standardně byl povinen diskriminaci prokázat) povinen předložit soudu důkazy opaku, a prokázat tak skutečnosti, z nichž lze dovodit, že k diskriminaci nedošlo, čímž je dorovnáno slabší procesní postavení diskriminovaného.

V neposlední řadě je nutné zmínit taktéž právní úpravu poplatkové povinnosti zakotvenou v zákoně o soudních poplatcích.[37] Od soudních poplatků je v souladu s § 11 odst. 2 tohoto zákona osvobozen navrhovatel v řízení o určení výživného a jeho zvýšení, nejde-li o vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí, neprovdaná matka v řízení o výživu a příspěvku na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem, dále pak navrhovatel, jemuž byla způsobena újma v řízení o náhradu újmy na zdraví nebo újmy způsobené usmrcením, včetně náhrady škody na věcech vzniklé v souvislosti s ublížením na zdraví nebo usmrcením a náhrady nákladů léčení, navrhovatel v řízení o náhradu škody z pracovního nebo služebního úrazu a nemoci z povolání. 

Závěr 

Závěrem lze shrnout, že výše uvedené vybrané procesní instituty chrání účastníky řízení, jejichž pozice by byla v případě jejich neuplatnění ve vztahu ke druhému účastníkovi řízení neúměrně oslabena, čímž by byla narušena zásada rovnosti účastníků řízení, a zmařen tak účel a smysl samotného civilního soudního řízení. Ačkoliv tedy žalobce a žalovaní mají rovná procesní práva a povinnosti, lze v rámci civilního práva procesního, které je právem veřejným, hovořit o slabším postavení některého z účastníků řízení, a to zejména v případě, kdy se jedná o osobu hodnou pro uznatelné důvody zvláštní ochrany. Procesně slabší stranou je tak dle ustálené judikatury[38] především nezletilý,[39] spotřebitel, zaměstnanec, diskriminovaný, poškozený, pojištěný, nájemce, pokud byt užívá pro vlastní potřebu, cestující,[40] ale i nezastoupený účastník[41] či cizinec nehovořící českým jazykem.[42]

V odborné veřejnosti se objevují názory, že by mělo dojít k dalšímu posílení ochrany slabší strany ve formálním smyslu,[43] ať už ve spotřebitelských sporech, individuálních pracovněprávních sporech, či ve věcech pojištění, která je zakotvena např. v unijních předpisech,[44] či že by mělo dojít k zákonnému zohlednění dalších specifických potřeb účastníků řízení vyplývajících z jejich zdravotního stavu a sociálního postavení. Jak již bylo výše uvedeno, ochrana slabší strany představuje prolomení zásady rovnosti účastníků řízení, která je zásadou ústavněprávní. Domnívám se tedy, že případné zakotvení dalších projevů ochrany slabší strany v rámci civilního práva procesního by tak mělo být nejdříve důkladně zváženo.

 

Autorka působí v AK Císař, Češka, Smutný s. r. o., advokátní kancelář, a na PF MU v Brně.



[1] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Nález ÚS ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04.

[3] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

[4] Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.

[5] Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

[6] Nález ÚS ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04.

[7] Srov. nález ÚS ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 140/02.

[8] P. Lavický a kol.: Občanský soudní řád (§ 1 až 250l): Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů, Wolters Kluwer, Praha 2016, str. 19.

[9] Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 91 Co 308/2015. Dostupné z: http://profipravo.cz/index.php?page=article&id_category=120&id_article=258935&csum=3c891377.

[10] K tomuto je vhodné uvést, že na rozdíl od soudního řízení je pro správní řízení v souladu s § 16 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, výslovně zakotvena možnost účastníků v řízení jednat a předkládat písemnosti i v jazyce slovenském.

[11] Více k tomu zpráva předsedy senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Právo účastníka civilního řízení jednat před soudem ve své mateřštině se nevztahuje na písemný styk soudu s účastníky a naopak. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/judikaturans_new/ns_web.nsf/f069f297c2422c1bc12576ac0045940f /edb80effafe07751c12581cb003f3f46?OpenDocument.

[12] Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.

[13] Nález ÚS ze dne 6. 6. 1995, sp. zn. I. ÚS 151/94.

[14] P. Lavický a kol., op. cit. sub 8, str. 21-22.

[15] Viz nález ÚS ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 682/16.

[16] P. Lavický a kol., op. cit. sub 8, str. 14.

[17] Rozsudek NS ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2942/2010.

[18] Viz nález ÚS ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 682/16.

[19] Viz nález ÚS ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1041/14 (217/2014 USn.).

[20] Více R. Šínová: Procesní způsobilost nezletilých účastníků řízení (s přihlédnutím k právní úpravě svéprávnosti v návrhu nového občanského zákoníku), Právní rozhledy č. 17/2011, str. 616.

[21] R. Rogalewiczová: Orgán sociálně-právní ochrany dětí jako kolizní opatrovník dítěte, Právní rozhledy č. 20/2015, str. 713.

[22] Viz např. nález ÚS ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04.

[23] Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.

[24] Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

[25] Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

[26] Viz usnesení NS ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 1675/2006.

[27] K. Havlíček a kol.: Občanské soudní řízení: soudcovský komentář podle stavu k 1. 1. 2015, Kniha IV., 1. vydání, Havlíček Brain Team, Praha 2015, str. 183.

[28] Bod 28. věcného záměru civilního řádu soudního. Dostupný z: https://crs.justice.cz.

[29] Zákon č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[30] K tomuto více V. Dvořáková: Novinky v zahájení řízení o oddlužení a jejich praktické dopady na kvalifikované osoby, Komorní listy č. 1/2018, str. 10-14.

[31] Usnesení NS ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015.

[32] K tomu více J. Jirsa, P. Charvát, D. Kovářová a kol.: Občanské soudní řízení: soudcovský komentář, Kniha III., Zvláštní řízení soudní, Havlíček Brain Team, Praha 2015, str. 783.

[33] Např. nález ÚS ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14.

[34] Např. nálezy ÚS ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1429/16, ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1844/17.

[35] Viz především směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011 o právech spotřebitelů; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES ze dne 12. 12. 2006 o klamavé a srovnávací reklamě; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES ze dne 23. 4. 2009 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitele.

[36] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[37] Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

[38] Viz např. nálezy ÚS ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1429/16, ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04, ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14.

[39] U nezletilé osoby je její slabší procesní postavení dovozováno s ohledem na její částečnou procesní způsobilost vyplývající z její částečné svéprávnosti. Nezletilí tak nemohou uplatňovat v civilním soudním řízení samostatně svá procesní práva, tj. nejsou oprávněni činit samostatně procesní úkony a jednat v řízení před soudy a musí být v soudním řízení zastoupeni zákonným zástupcem či opatrovníkem.

[40] Co se týče kategorie osob „zaměstnanec, diskriminovaný, poškozený, pojištěný, nájemce, spotřebitel, cestující“, je třeba dbát na určité nejčastěji judikaturou dovozené aspekty, které staví tyto osoby do role slabší strany. Uvedené osoby jsou považovány za „slabší stranu“ především z pohledu občanského práva hmotného, které obsahuje řadu ochranných ustanovení ve vztahu k těmto osobám. Tato skutečnost se projevuje též z hlediska civilního práva procesního. Procesně slabší postavení tak spočívá taktéž v důkazní nouzi na straně těchto osob, jež se snaží v řízení prokázat nezákonný postup druhé strany.

[41] K důvodům slabšího procesního postavení nezastoupeného účastníka řízení viz výše část věnující se rozšíření povinného zastoupení advokátem v civilním soudním řízení.

[42] V případě cizince nehovořícího českým jazykem je jeho postavení slabší strany spatřováno v nezbytnosti zajistit mu rovné podmínky v řízení, tedy ustanovit tlumočníka, který mu bude nápomocen, a vyrovná tak jeho slabší postavení v řízení.

[43] Kategorie je určena formálními rysy, při jejichž naplnění je takovým osobám přiznávána ochrana bez ohledu na faktické vlastnosti konkrétní osoby, např. spotřebitel. Naopak v případě materiálního pojetí jsou znalosti, schopnosti a možnosti dané osoby posuzovány individuálně a ochrana je přiznávána jen v případě zjištěné reálné nerovnováhy.

[44] Např. bod 18 a 19 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I. bis).