oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Výběr z účtu jedním z manželů

publikováno: 18.06.2013

Samotný výběr z účtu jedním z manželů nemůže být neplatným právním úkonem ani v případě, že se vymyká obvyklé správě společného majetku. Přesahuje-li však následné nakládání s vybranými prostředky rámec obvyklé správy, pak k němu nelze přihlížet, a tyto prostředky je třeba zařadit do společného jmění a vypořádat.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010

Odůvodnění:

Rozsudek Městského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) ze dne 5. května 2010, č. j. 19 Co 190/2010-251 (podle obsahu s výjimkou potvrzujícího výroku o vyklizení nemovitostí), napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; uplatnila dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolatelka vytyčila tyto právní otázky, které by podle ní mohly založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

1. Posouzení důkazního břemene ohledně vnosů vynaložených žalobcem z jeho odděleného majetku na majetek společný.

Lze souhlasit s dovolatelkou v tom, že vnos z výlučného majetku do společného jmění manželů (SJM) musí prokázat ten z účastníků, který uplatňuje jeho náhradu. Nelze však souhlasit s jejím názorem, že v dané věci soud obrátil důkazní břemeno. Odvolací soud, vycházeje z rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedl, že „žalobce doložil, že měl finanční prostředky z prodeje svého prvního domu v H. i z darů od rodičů. Žalovaná jiné vysvětlení nenabídla a důkazy k tvrzené hypotéce nepředložila“. Z toho je zjevné, že žalobce podle názoru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) prokázal vnos prostředků takto získaných do SJM; pokud za této situace žalovaná tvrzení žalobce, které soud považoval za prokázané, popírala, bylo na ní, aby své tvrzení (že nemovitost byla ve skutečnosti zaplacena z hypotéky) prokázala. Dovolatelka tak ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), tedy skutkové zjištění (že žalobce vložil do SJM své výlučné prostředky); to je však v dovolání, jehož přípustnost by se měla opírat o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nepřípustné.

2. Vypořádání zařízení dětských pokojů jako společného majetku – má jít o věci, které byly podle dovolatelky zakoupeny pro děti, jimž také slouží, jsou tudíž v jejich vlastnictví.

Jde o otázku skutkovou. Není pochyb o tom, že vypořádat lze jen majetek, který do SJM skutečně patří, nikoliv tedy majetek patřící dětem účastníků. Avšak zjištění, že jde o majetek dětí, předpokládá, že tu byl – byť jen konkludentně učiněný – projev vůle směřující k nabytí vlastnictví věcí dětmi. Tak tomu bude zejména u darů na Vánoce, k narozeninám, ke svátku apod.; může však jít i o jiné situace. Nicméně teprve skutkové zjištění ohledně takto projevené vůle vytváří předpoklad pro zkoumání právních následků (nabytí věcí dětmi). Protože soudy nepovažovaly takový projev vůle za prokázaný, učinily z toho již samozřejmý závěr, že věci patří do SJM. V dovolacím řízení nelze uplatnit skutkové námitky, dovolací soud je tak učiněnými skutkovými zjištěními vázán, a musí proto považovat právní závěry odvolacího soudu ohledně této věci za správné.

3. Nebyla vypořádána částka 2 040 000 Kč, kterou žalobce odčerpal výběry po 30 000 Kč z jeho účtu u C. v době od srpna 2004 do 1. 12. 2005; šlo o neplatné výběry.

Prostředky tvořící společné jmění může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu (Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. Praha: Wolters Kluwer 2011, 3. vydání, s. 134). Proto při vypořádání společného jmění soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu nebo z vkladní knížky, na níž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák. (R 6/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – č. C 45). Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku v SJM (§ 145 odst. 2 obč. zák.). Z dosavadní judikatury se podává, že na to, zda právní úkon manžela je ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správou majetku ve společném jmění či ji přesahuje, je třeba usuzovat z konkrétních majetkových poměrů manželů, je však třeba přihlížet i k obecným zvyklostem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 3336/2006, Soubor č. C 7147).

To, zda v dané věci jde vzhledem k majetkovým poměrům manželů o obvyklou správu, ponechává zákon na úvaze soudů rozhodujících o vypořádání SJM; jejich úvahu by mohl dovolací soud přezkoumat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. Tak tomu však v dané věci nebylo. Soud prvního stupně přihlédl zejména k vysokým výdělkům žalobce, k nákladům na dovolenou s dětmi a také k nákladům na návštěvy rodičů v Anglii. Soud řádně vysvětlil, proč výběry z účtu provedené žalobcem, resp. následné nakládání s vybranými prostředky nepovažoval za neoprávněné, jdoucí nad rámec obvyklé správy společného majetku účastníků, a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené; není tu nic, co by založilo z tohoto hlediska zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

K problematice tvrzené neplatnosti výběrů z účtů u peněžního ústavu (zde prostřednictvím bankomatů) se uvádí: Výběr prostředků z účtu nemůže být neplatným právním úkonem, a to ani v případě, že se vymyká obvyklé správě společného majetku. Pokud se snad někdy v této souvislosti judikatura o neplatnosti zmínila (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99), bylo tomu tak proto, že současně pojednávala o nakládání s věcmi, které je v takovém případě realizováno relativně neplatným úkonem. Samotný výběr z účtu takto kvalifikován být nemůže; přesahuje-li však následné nakládání s vybranými prostředky rámec obvyklé správy, pak k němu nelze přihlížet, a tyto prostředky je třeba zařadit do společného jmění a vypořádat.

4. Vypořádání bylo provedeno v rozporu s ustálenou judikaturou. Soudní praxe vychází podle dovolatelky při vypořádání SJM ze zásady rovnoměrného rozdělení majetku účastníkům tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen druhému doplatit na vyrovnání podílů byla co nejnižší, a rozhodnutí musí být pečlivě odůvodněno. Za nepřesvědčivou považuje úvahu odvolacího soudu, že není na místě přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků. Žalobce takové řešení ani výslovně neodmítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Je skutečností, že dovolací soud opakovaně vyslovil, že se věci ze zaniklého společného jmění mají mezi účastníky rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, Soubor č. C 1404, a další rozhodnutí). Samotná okolnost, že společné jmění manželů nebylo vypořádáno tak, aby částka určená na vyrovnání výše podílů byla pokud možno co nejnižší, není sama o sobě v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ani s hmotným právem; v takovém případě však soud musí mít pro tento postup přesvědčivé důvody (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2731/2006). Tak tomu bylo i v daném případě, neboť vzhledem k hodnotě nemovitosti v SJM, která podstatně převyšovala ostatní aktiva, nebylo možné majetek jinak rozdělit.

Odvolací soud rozhodl v souladu se soudní praxí vycházející z rozhodnutí publikovaného pod č. 76/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož vyplývá, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů, do něhož náleží také rodinný domek, může být vypořádáno i tím způsobem, že soud přikáže rodinný domek do podílového spoluvlastnictví; jde však o rozhodnutí výjimečné, dané okolnostmi konkrétního případu. V tomto případě za daných skutečností, oběma soudy řádně zjištěnými, předpoklady pro takové výjimečné rozhodnutí nenastaly. Je-li mezi účastníky možná domluva o dalším užívání a „osudu“ nemovitosti, jak naznačuje dovolatelka tím, že žalobce přikázání domu do spoluvlastnictví nevyloučil (žaloba na vyklizení nemovitosti nasvědčuje spíše opaku), pak se mohou dohodnout i za stavu, že výlučnou vlastnicí je dovolatelka; pokud taková dohoda není pravděpodobná, vedlo by přikázání do podílového spoluvlastnictví jen k dalším sporům a vypořádání právních vztahů mezi účastníky by se prodloužilo a zkomplikovalo.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci nevznikly v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat.

 

Právní věta redakce.