Vnos versus rozšíření společného jmění manželů
autor: Mgr. Radmila Švajglová publikováno: 03.04.2017
Následující úvahy budou věnovány problematice vypořádání vnosu do společného jmění manželů a vypořádání rozšířeného společného jmění manželů, a především nutnosti rozlišení obou těchto institutů, čemuž soudní praxe nevěnuje vždy patřičnou pozornost. V úvodu je třeba konstatovat, že právní úprava s nabytím účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), účinného ode dne 1. 1. 2014, nedoznala podstatných změn oproti právní úpravě dle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), účinného do 31. 12. 2013. Závěry učiněné v době účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb. jsou tedy aplikovatelné i po účinnosti o.z.
V dané soudní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 103/2009 se žalobkyně domáhala vypořádání zaniklého společného jmění manželů, které zaniklo dne 14. 3. 2009 právní mocí rozsudku Okresního soudu v Tachově o rozvodu manželství. Žalobkyně svůj finanční nárok ve výši 700 000 Kč odůvodnila následujícím způsobem:
Na základě smlouvy o rozšíření zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů sepsané ve formě notářského zápisu notářkou Mgr. M. P., NZ 154/2006 dne 11. 10. 2006 (tj. v době trvání manželství účastníků řízení), došlo k rozšíření zákonem stanoveného rozsahu SJM o nemovitosti uvedené v žalobě. Jejich výlučným vlastníkem byla před uzavřením této smlouvy žalobkyně. Znalec J. F. vyčíslil tržní hodnotu předmětných nemovitostí ve znaleckém posudku č. 3565/10 ze dne 31. 3. 2010 k datu 11. 10. 2006 na částku cca 700 000 Kč. Žalobkyně tak měla za to, že částka ve výši cca 700 000 Kč představuje vnos žalobkyně do SJM, a s ohledem na ust. § 149 odst. 2 větu druhou obč. zák. č. 40/1964 Sb. [nyní § 742 odst. 1 písm. a), b), c) o. z.] požadovala v rámci vypořádání zaniklého SJM zaplacení této částky, resp. zohlednění této částky v její prospěch při vypořádání SJM.
Se stanoviskem žalobkyně však nesouhlasím, a to z těchto důvodů: Nesouhlasím s tím, že by v tomto případě šlo o vnos žalobkyně do SJM, jehož vypořádání by mělo podléhat režimu ust. § 149 odst. 2 věty druhé obč. zák. č. 40/1964 Sb., resp. ust. § 742 o. z. Podle ust. § 149 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb., „zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.“
V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3421/2006, mám za to, že „náhrada za prostředky vnesené do SJM přichází v úvahu jen v těch případech, kdy jsou použity současně se společnými prostředky manželů na pořízení určité věci, a to za předpokladu, že taková věc ke dni zániku SJM existuje, resp. nebyla spotřebována či neztratila hodnotu“. I když se předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu týká požadavku na náhradu výlučných prostředků jednoho z manželů, které byly vynaloženy na běžnou spotřebu (např. potraviny, dovolená atd.), mám za to, že výše citovaná právní věta dopadá i na tento případ, řešený u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 103/2009.
Dosavadní soudní praxe týkající se vnosů při vypořádávání zaniklého SJM totiž uznává za vnos právě jen ty výlučné prostředky jednoho z manželů (např. finanční prostředky nebo věci), které byly použity současně se společnými prostředky manželů na pořízení (opravu či údržbu) určité věci. Jako příklad uvádím následující rozhodnutí Nejvyššího soudu:
– rozsudek ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 820/2003;
– rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005;
– rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008;
– rozsudek ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 591/2004.
Na tyto případy tak v rámci vypořádání zaniklého SJM logicky dopadá ust. § 149 odst. 1 věta druhá obč. zák. č. 40/1964 Sb., resp. ust. § 742 odst. 1 písm. b) a c) o. z., když toto ustanovení předpokládá předchozí existenci společného majetku (např. domu v SJM, na jehož opravu jeden z manželů použije peníze či stavební materiál ze svého výlučného vlastnictví). Taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2480/2010, dospěl k závěru, že „je nutno odlišovat institut rozšíření společného jmění manželů postupem podle § 143a obč. zák. č. 40/1964 Sb. na straně jedné a vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného, přičemž samotné rozšíření společného jmění manželů nepředstavuje tento vnos“.
Naproti tomu při vkladu majetku v předchozím výlučném vlastnictví jednoho z manželů do SJM jde o rozšíření SJM jako celku dle ust. § 143a obč. zák. č. 40/1964 Sb., resp. ust. § 717 o. z., a ne o použití výlučných prostředků jednoho z manželů současně se společnými prostředky obou manželů. Jinými slovy, ust. § 149 odst. 2 větu druhou obč. zák. č. 40/1964 Sb., resp. ust. § 742 odst. 1 písm. b) a c) o. z., nelze použít na vypořádání předmětných nemovitostí, neboť nejde o vnos žalobkyně do SJM, nýbrž o vklad majetku žalobkyně do SJM, což je právní institut zcela odlišný od vnosu. Tento právní institut, tedy vklad majetku do SJM, tak podléhá jinému ustanovení při vypořádání SJM než vnos, a sice ust. § 149 odst. 2 větě první obč. zák. č. 40/1964 Sb., resp. ust. § 742 odst. 1 písm. a) o. z. Podle tohoto ustanovení „zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné“.
Mám za to, že jiný výklad, než jak je uvedeno shora, by při vypořádání SJM nezákonně a nedůvodně vedl k faktickému popření institutu „rozšíření stanoveného rozsahu SJM“ ve smyslu ust. § 143a) obč. zák. č. 40/1964 Sb., resp. ust. § 717 o. z., a jeho důvodně očekávaných právních důsledků. Jednalo by se tak o tzv. „podmíněné vlastnictví“, a to podmíněné dobou trvání manželství se žalobkyní, resp. podmíněné požadavkem žalobkyně na vrácení vnosu. Přitom to byla sama žalobkyně, kdo jednoznačně projevil vůli, aby se žalovaný stal vlastníkem sporné nemovitosti se stejnými právními důsledky, jaké svědčí jí. Dle ust. § 124 obč. zák. č. 40/1964 Sb. „všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana“, resp. ust. § 1012 o. z. Přiznáním vnosu žalobkyni tak, jak to požaduje ona, by došlo k deformaci tohoto platného a účinného právního úkonu a projevu vůle žalobkyně rozšířit SJM, což je nepřípustné.
Naproti tomu v případech nezpochybnitelného vnosu ve smyslu uvedeném výše a ve smyslu uvedené judikatury Nejvyššího soudu nedochází k rozšíření SJM ve smyslu ust. § 143a obč. zák. č. 40/1964 Sb., resp. ust. § 717 o. z. V těchto případech dochází k vynakládání výlučných prostředků na již existující společný majetek (vnos), což je právní institut odlišný od rozšíření SJM.
Právní nauka uchopila problematiku v podobném duchu, viz M. Hrušáková, Z. Králíčková, M. Westphalová a kol.: Občanský zákoník II, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2014, str. 378. Zcela správně poukazuje na to, že jisté obtíže může působit rozlišení rozšíření SJM o majetek doposud spadající do výlučného vlastnictví některého z manželů na základě smluvené manželské nebo předmanželské modifikace (§ 716 a násl.) a vynaložení části výlučného majetku na majetek tvořící SJM v podobě vnosu dle § 742 odst. 1 písm. c).
Dle aktuální judikatury Nejvyššího soudu, jejíž závěry by měly platit nadále i za účinnosti stávající úpravy, samostatné rozšíření SJM není možné považovat za vnos. V poměrech konkrétního případu není vyloučeno, aby obsah dohody o rozšíření SJM a podmínky, za kterých k rozšíření došlo, promítl soud v řízení o vypořádání SJM do úvahy o zachování rovnosti podílů obou manželů nebo odklonu od tohoto principu s ohledem na to, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí majetkových hodnot náležejících do SJM [§ 742 odst. 1 písm. f)] (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2480/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3505/2013). Stejně tak není možné považovat za vnos vyplacenou mzdu, jakkoliv samotný nárok na mzdu součást SJM netvoří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3708/2010).
Ve stejném smyslu vyznívá i názor právní nauky v publikaci J. Dvořák, J. Spáčil: Společné jmění manželů v teorii a judikatuře, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2011, str. 234, kde se uvádí: V první řadě je třeba řešit otázku, co lze považovat za započitatelné vynaložení společného či odděleného majetku. Zákon jasně říká, že jde o částky vynaložené na společný nebo výlučný majetek; může jít jak o pořízení nové věci částečně z výlučných prostředků jednoho z manželů (i pořízených půjčkou) nebo o investice do věci, která již společná je. Jinak řečeno, jde o to, o co se majetek, ať již společný, nebo výlučný, obohatil.
Mám za to, že je třeba vycházet i z autonomie vůle účastníků řízení (tedy i vůle žalobkyně) vyjádřené uzavřením smlouvy o rozšíření zákonem stanoveného rozsahu SJM ze dne 11. 10. 2006 ve formě notářského zápisu N 176/2006, NZ 154/2006. Uzavřením této smlouvy žalobkyně projevila vůli rozšířit SJM o předmětné nemovitosti, a to samozřejmě nikoliv pouze do doby trvání manželství, ale i s důsledky pro případ vypořádání SJM po rozvodu dle ust. § 149 odst. 2 věty první obč. zák. č. 40/1964 Sb., resp. ust. § 742 odst. 1 písm. a) o. z. Jestliže tedy účastníci projevili vůli rozšířit SJM o předmětný majetek, současně tím projevili vůli nastolit do budoucna navždy (nikoliv pouze podmíněně či dočasně do skončení manželství) takový stav, jako by tento majetek nabyli společně (např. kupní smlouvou), tedy včetně důsledků pro případné vypořádání po rozvodu manželství dle ust. § 149 odst. 2 věty první obč. zák. č. 40/1964 Sb., resp. ust. § 742 odst. 1 písm. a) o. z. Účastníci totiž projevili tuto vůli bezpodmínečně, tedy nikoliv s tou podmínkou, že v případě rozvodu manželství se majetek bude v rámci vypořádání žalobkyni „vracet“ ve formě vnosu, tj. že se v tomto rozsahu jaksi anuluje či neguje jasně projevená vůle žalobkyně, když rozvod manželství není rozvazovací podmínkou výše uvedené dohody účastníků. V opačném případě (tedy pokud by takto chápaná dohoda účastníků, jak je uvedeno výše, neexistovala) by k rozšíření SJM ani nikdy nedošlo a žalovaný by nemovitost užíval z titulu manžela vlastníka nemovitosti, kterým je v tomto případě žalobkyně.
V rozporu s tímto výše uvedeným logickým předpokladem by ovšem bylo, pokud by soud rozšíření SJM považoval za vnos. V tom případě by ovšem došlo k faktickému nastolení nové, zákonem neupravené formy vlastnictví, a to vlastnictví na dobu určitou, tj. do doby trvání manželství, když vnitřní obsah vlastnického vztahu by se deformoval. Deformace obsahu vlastnického vztahu by spočívala v tom, že na takto ustanoveného nového vlastníka (v tomto případě na žalovaného) by se v případě, že rozšíření SJM by se považovalo za vnos, v případě vypořádání SJM fakticky nevztahovala ochrana vlastnictví dle ust. § 124 obč. zák. č. 40/1964 Sb., resp. ust. § 1012 o. z. Podle tohoto ustanovení „všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana“. V takovém případě by tímto ovšem došlo k porušení čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle nějž „vlastnické právo všech vlastníků má stejný obsah a ochranu“.
Na podporu svého výše uvedeného stanoviska uvádím, že pokud by manželka chtěla svému manželovi ze svého výlučného majetku darovat tak, aby v případě vypořádání SJM po rozvodu manželství manžel obdržel polovinu majetku (aniž by se jí vnos vracel), mohla by tak učinit pouze cestou rozšíření SJM.
Nutnost respektu k autonomii vůle účastníků vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3942/2008, když judikoval, že SJM zúžené podle § 143a obč. zák. č. 40/1964 Sb. nemůže být rozšířeno do předchozího rozsahu rozhodnutím soudu. Mám za to, že tento judikát platí i analogicky na tento případ, tedy, že SJM smluvně rozšířené podle § 143a obč. zák. č. 40/1964 Sb., resp. ust. § 717 o. z., nemůže být zúženo do předchozího rozsahu rozhodnutím soudu, k čemuž by v případě, že by smluvně rozšířené SJM bylo vypořádáno jako vnos, fakticky došlo.
Podle tohoto rozsudku Nejvyššího soudu „občanský zákoník důsledně odděluje možnost úpravy zákonného rozsahu zúžení SJM smlouvou manželů od zásahu soudu v taxativně vymezených situacích. Rozhodnutí soudu o rozšíření SJM, které bylo zúženo, je omezováno pouze na ty případy, kdy soud také dříve rozhodoval o jeho zúžení, nelze však v žádném případě rozhodnutím soudu omezovat dříve upravenou a preferovanou smluvní volnost.“
Pro případ zásahu do rozsahu SJM na základě smlouvy občanský zákoník nepředpokládá ingerenci soudu a ponechává změny v rozsahu majetkového společenství výhradně na smluvní volnosti manželů. Naproti tomu v případě zúžení SJM soudem podle § 148 odst. 1, 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. v odst. 4 téhož zákonného ustanovení, resp. ust. § 724 a 725 o. z. umožňuje rozšíření SJM do předchozího rozsahu výhradně jen na základě rozhodnutí soudu vydaného na základě návrhu jednoho z manželů.
Z oddělené úpravy smluvních zásahů do rozsahu SJM a zúžení provedeného na základě rozhodnutí soudu a z výslovného odkazu na možnost zásahu soudu do zúženého SJM (§ 148 odst. 4 obč. zák. č. 40/1964 Sb.) formou jeho rozšíření pouze v případě, kdy bylo SJM zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti soudním rozhodnutím (§ 148 odst. 1, 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb.), podle názoru dovolacího soudu jednoznačně vyplývá, že smluvní zásah manželů do zákonného rozsahu jejich majetkového společenství nemůže být v daném případě dotčen soudním rozhodnutím. Jestliže tedy manželé postupem podle ust. § 143a obč. zák. č. 40/1964 Sb. zúžili své SJM, nemůže dojít k jeho rozšíření do předchozího rozsahu na základě rozhodnutí soudu.
Analogicky tedy upravuji poslední větu z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu: „Jestliže tedy manželé postupem podle ust. § 143a obč. zák. č. 40/1964 Sb. rozšířili své SJM, nemůže dojít k jeho zúžení do předchozího rozsahu na základě rozhodnutí soudu.“ Dodávám, že pokud by předmětné nemovitosti, o které bylo SJM účastníků smluvně rozšířeno, byly soudem vypořádány jako vnos, došlo by tímto k faktickému zúžení SJM do předchozího stavu na základě rozhodnutí soudu, což je dle rozsudku Nejvyššího soudu nepřípustné, jak je naznačeno výše.
Pro ilustraci uvádím citaci závěrů soudce Nejvyššího soudu Mgr. Michala Králíka, Ph.D., z časopisu Soudní judikatura č. 6/2011. Podle M. Králíka „rozhodnutí dovolacího soudu dotýkající se v soudní praxi dosud vcelku ojedinělého právního problému je významné zobecňujícím závěrem, že do smluvní modifikace SJM není soud oprávněn zasáhnout tím způsobem, že by mohl konstitutivním rozhodnutím rozhodovat o obnovení smluvně zúženého rozsahu SJM. Tento závěr zjevně konvenující soukromoprávním přístupům pro oblast zákonného majetkového společenství nebyl zřejmě v odborné literatuře dosud zdůrazněn a explicitně se k němu nevyjádřila ani publikovaná judikatura vyšších článků soudní soustavy.“
Autorka je advokátkou v Mariánských Lázních.