oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Vliv typu soudního řízení na oceňování znalcem

autor: JUDr. Ing. Lukáš Křístek, MBA
publikováno: 07.03.2019

V předkládaném článku si kladu otázku, zda typ soudního řízení (civilní řízení, trestní řízení, soudní řízení správní) má vliv na závěry znalce, resp. na postup znalce.

Cena a hodnota – teorie a vzájemný vztah 

Termíny „cena“ a „hodnota“ jsou základními termíny pro oceňování. Používají je různé právní předpisy a jsou také vykládány oceňovací teorií. Jaký je ale vztah mezi cenou a hodnotou? Jak se od sebe liší cena a hodnota? Na toto téma existují rozsáhlá pojednání v rámci zahraniční i české oceňovací literatury. Tato pojednání však jsou psána spíše „manažersky“ či pohledem „oceňovatele“, a nikoli pohledem právním. Pro pochopení pojmů pomohou Roučkovy komentáře k § 301 až 306 ABGB (Všeobecný zákoník občanský). V rámci občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., dále také jen „o. z.“) je problematika řešena v § 492. Také o. z. se zde inspiroval ABGB (§ 303 až 306).

Hodnota[1] je představována vztahem člověka k věci. „Má-li něco vůbec býti věcí, musí to míti hodnotu, a to majetkovou (vždyť věc jest něco, co slouží uspokojení lidských potřeb), proto ne­existují věci bez hodnoty.“[2] A hodnota neexistuje bez hodnotitele. Hodnotitelem je konkrétní osoba, proto je hodnota subjektivní. Termín „objektivní hodnota“ je protimluv. Správně je uvedeno v judikatuře, že „znalec sděluje svůj subjektivní názor na věc“.[3] Vždyť znalec je oním hodnotitelem. V případě oceňování proto znalec stanovuje v posudku hodnotu – subjektivní hodnotu.[4] Názor jednotlivce je vždy subjektivní. Stanovení hodnoty je vždy subjektivní, protože hodnota je subjektivní.

Cena je naproti tomu obvykle historický fakt.[5] Cena nejčastěji vzniká smlouvou akceptací oferty. Proto můžeme říci, že cena je výsledkem vztahu člověka k člověku. Zároveň však cena vyjadřuje směnný poměr mezi směňovanými statky (věcmi). Proto můžeme také říci, že cena vyjadřuje vztah mezi dvěma věcmi. „Srovnáním hodnot různých věcí docházíme k hodnotě směnné, která nám tedy vyjadřuje … relaci jedné věci k jiné věci (např. řekneme, že kráva má pětkrát větší hodnotu než tele) … při cenění čili odhadování jde o relaci věci k té věci, jež jest obecným měnidlem (tedy k penězům), jinými slovy cenění (čili odhadování) jest úkon, jímž směnnou hodnotu věci vyjadřujeme v penězích, a takto vyjádřená hodnota směnná nazývá se cena.“[6]

Cena se dohaduje na základě vztahu hodnot lidí k dané věci. Cena je jednorozměrná veličina. Cena může být z hlediska své výše nulová (dar), nepřiměřeně nízká (dum­ping), nízká, přiměřená či tržní či obvyklá, vysoká, až nepřiměřeně vysoká (lichva). Z hlediska stanovení ceny či vyjednávání o ceně může být cena tržní, administrativní či cena mezi osobami spřízněnými.[7] Mohou existovat extrémní rozdíly mezi hodnotou věci pro určitého člověka a cenou věci. Jeden extrémní příklad se uvádí již od dob římského práva. Matka na smrtelné posteli daruje synovi drobnou minci. Cena mince je malá. Subjektivní hodnota mince pro syna je nezměrná.[8] Problém ceny a hodnoty vystihl W. Buffet: „Cena je to, co platíte, a hodnota je to, co dostáváte.“[9]

Znalec stanovuje obvykle v posudku hodnotu – subjektivní hodnotu dle znalce. Soud v rámci řízení tento důkaz (znalecký posudek) hodnotí. Buď subjektivní názor znalce pro dané řízení zobjektivizuje, a podle posudku rozhodne, nebo ne. 

Velmi stručné pojednání o metodách oceňování 

O oceňovacích metodách pojednává v ČR mnoho knih,[10] dostupná je i zahraniční literatura. V zásadě existují tři skupiny oceňovacích metod, a to metody porovnávací, metody výnosové a metody majetkové. Metody porovnávací jsou nejstarší. Už v Římě či v Řecku se odvíjela např. cena otroka od cen podobných otroků. Porovnává se porovnatelné, odchylky je třeba zohlednit.[11]

Výnosovými metodami se oceňují nejvíce akcie a obchodní závody. Základem metody je odhad budoucích zisků, resp. budoucích získaných peněz, tedy budoucích výnosů. Odhadované budoucí výnosy se pomocí odúročitele (diskontní sazby) převádějí na současnou hodnotu. Mohou se tak oceňovat jen statky, které vytvářejí zisky, nebo statky, u kterých lze do budoucna zisky předpokládat.

Majetkové metody oceňují majetek kus po kusu (per partes). Nejjednodušší metodou je ocenění majetku na principu historických (účetních) cen. Jinou metodou je nákladová metoda, která vyjadřuje, za jaké náklady je možné pořídit stejný nebo srovnatelný majetek. Teorie oceňování považuje porovnávací metodu za určující metodu, pokud ji lze smysluplně použít. 

Cena, hodnota a trestní právo 

Předchozí výklad se týkal civilního práva. V rámci občanského řízení neexistuje žádný paragraf, který by znalcům přikázal, jak mají oceňovat. Základním východiskem pro oceňování v civilním právu je § 492 o. z., proto použití oceňovací metody je v občanském řízení otázkou skutkovou, a nikoli otázkou právní. V trestním právu je však situace jiná.

V trestním řádu se pojmy „cena“ a „hodnota“ vyskytují poskrovnu, zmiňována je např. „bezcenná věc“, „záruky v odpovídající hodnotě“ a „náhradní hodnota“ či „hodnota věci“.

Místo uvedených pojmů trestní řád operuje s pojmy „škoda“, „újma“ či „prospěch“. Znalec však obvykle nedostává za úkol stanovit či vyčíslit škodu, to je ostatně otázkou právní. Znalec by mohl stanovit majetkovou újmu, jeho úkolem však obvykle není ani to. Většinou má stanovit obvyklou cenu věci k určitému datu, přičemž soud z dokazování ví, jaká byla prodejní či kupní cena. Případně soud ví, že při krádeži nebyla cena žádná. Soud pak jednoduchým dopočtem zjistí majetkovou újmu.

Např. nemovitost byla prodána za 600 000 Kč. Dle znalce byla obvyklá cena nemovitosti 800 000 Kč. Soud dovodí majetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. Je tedy na zadavateli (orgány činné v trestním řízení, advokát), jaký úkol znalci zadá. Oproti civilnímu právu má zadavatel více volnosti v zadání. To se týká i zadání znalecké otázky.

Judikatura požaduje při určení výše škody dodržování ust. § 137 tr. zákoníku (sp. zn. 7 Tdo 1531/2015): „Jestliže je výše škody zjištěna v rozporu s ust. § 137 tr. zákoníku, pak výrok o náhradě škody, který je založen na takovém zjištění, spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.“

Ust. § 137 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., dále „tr. zákoník“) zní: „Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě.“

Ust. § 137 současného tr. zákoníku je shodné s § 89 odst. 12 bývalého trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb.), proto je tento judikát platný i v současnosti: „Rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v ust. § 89 odst. 12 tr. zák. bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm.

Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením tedy přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. drobné poškození karoserie motorového vozidla, rozbití jeho oken či světlometů, poškození vstupních dveří domu, rozbití jeho oken apod.). Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením“ (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005).

Znalec je danou judikaturou, jakožto i trestním zákonem, vázán v případě, že píše posudek v trestní věci. I zde přímo ze zákona vyplývá, že určující je metoda porovnávací. 

Vliv typu řízení na výsledek znaleckého ocenění 

Mějme tři rozdílné případy, kdy vždy:

- si služby znalce najímají soudy,

- soudy položí znalci stejnou znaleckou otázku z oboru oceňování,

- znalec obdrží totožný soudní spis (stejné informace a podklady pro ocenění).

Jeden rozdíl zde však je, jednou vypracovává znalec posudek v civilním řízení, podruhé v trestním řízení a potřetí v soudním řízení správním. Měl by být postup a závěry znalce ve všech třech případech stejný, protože mu byla vždy položena stejná znalecká otázka a protože měl i shodné podklady? Nebo by měly být závěry znalce rozdílné, protože se jedná o jiný typ řízení? Měl by tedy být závěr, ke kterému znalec dospěl, závislý na typu řízení?

Jakou roli hraje typ řízení při vypracování posudku? A hraje vůbec nějakou roli? Nacházíme se nyní v otázkách skutkových (vypracování posudku), nebo v otázkách právních (procesní právo, či dokonce také hmotné právo)? Pokud připustíme, že typ řízení má vliv na stanovení znaleckých závěrů, pak se mohou vyskytnout tři možné varianty v adhezním řízení:

- škoda v trestním řízení byla stanovena ve výši 25 000 Kč a tuto částku obdrží poškozený v rámci adhezního řízení,

- další variantou je, že škoda v trestním řízení byla stanovena ve výši 25 000 Kč, avšak poškozený v rámci adhezního řízení obdrží jen 20 000 Kč, poškozený tak obdrží méně, než byla stanovena škoda v trestním řízení,

- poslední variantou je, že škoda v trestním řízení byla stanovena ve výši 25 000 Kč, avšak poškozený obdrží 30 000 Kč, poškozený tak obdrží více, než byla stanovena škoda v trestním řízení.

Je výše popsaná situace možná? Pokud ano, je to důsledek právní problematiky, nebo odborné oceňovací problematiky? Odpověď dle mého názoru musíme hledat v oboru práva, a nikoli v oboru oceňování. Jedná se o otázky právní. Domnívám se, že rozdílnost řízení zapříčiňuje v některých případech jiný výsledek znaleckého zkoumání při stejných východiscích.

Vidím tři právní důvody pro rozdílná ocenění. Prvním důvodem je rozdílnost zákonů. Protože jsou rozdílné zákony, je k nim i rozdílná judikatura, což je druhý důvod. Třetím důvodem jsou pak rozdílné zásady, na kterých je postaveno občanské a trestní řízení.

Trestní zákon upravuje metody oceňování – viz výše § 137 tr. zákoníku. Civilní právo ponechává volbu metody na znalci. V rámci občanského práva ani správního práva podobný paragraf jako v trestním zákoně neexistuje. Existuje zákon o oceňování, který podrobně hovoří o oceňování i o metodách. Domnívám se však, že zákon o oceňování se až na výjimky nevztahuje na civilní ani trestní řízení.[12] Rozdílné zákony zavdávají příčinu k rozdílné judikatuře.

Rozdílná judikatura jen dále rozvíjí rozdílnost zákonů. Pokud by byly zákony totožné, byla by totožná i judikatura. Dobře to ilustruje rozsudek sp. zn. 3 Tdo 1483/2015, který uvádí, že „Výše škody stanovená na základě ust. § 137 tr. zákoníku zahrnuje i částku připadající na daň z přidané hodnoty, protože příslušnou věc je možné pořídit jen za cenu, která daň z přidané hodnoty zahrnuje.[13] Do výsledné výše škody lze zahrnout i částku odpovídající opotřebení věci, pokud je to s ohledem na povahu takové věci možné. Nicméně, pokud se jedná o adhezní výrok, tak v tomto daň z přidané hodnoty zahrnuta být neměla. V projednávané trestní věci předně nebylo zjišťováno, zda je poškozená společnost plátcem daně z přidané hodnoty a zda je v konkrétním případě oprávněna uplatňovat nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu. Přitom pokud by poškozená společnost plátcem daně z přidané hodnoty byla, do náhrady škody v rámci adhezního výroku by již výše daně z přidané hodnoty zahrnuta být neměla. Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006, ,je-li poškozený plátcem daně z přidané hodnoty, pak skutečnou škodou na jeho majetku je pouze částka vynaložená na uvedení věci do předešlého stavu bez daně z přidané hodnoty uhrazené plátcem na vstupu‘. Podle znaleckého posudku by pak poškozená společnost měla nárok na náhradu škody ve výši 6 913,96 Kč, a nikoli ve výši 8 296 Kč.“

Judikát sám uvádí, že v rámci trestního řízení měla být škoda zvýšena o daň z přidané hodnoty, zatímco v rámci adhezního řízení za určitého předpokladu nikoli. Přičemž znalecká otázka by mohla znít v obou typech řízení stejně: Jaká vznikla majetková újma? Zde máme odpověď na otázku, zda poškozený může obdržet méně, než byla stanovena škoda v trestním řízení. Může, a to o výši DPH, či o jiné daně, protože v civilním řízení se vypočítává škoda pro konkrétního poškozeného, který také žaluje. V trestním řízení se vypočítává škoda celková. Jak je vidět na judikátu, tedy včetně škody, kterou utrpěl stát na daních.

Příklad:

To si můžeme ukázat také na jednoduchém typovém příkladu, kdy pán ukradl láhev rumu a rum vypil. Obchod je plátcem DPH. V civilním řízení obchodu vznikla škoda ve výši ceny jedné láhve rumu bez daně z přidané hodnoty. (Můžeme se dohadovat, zda se mělo jednat o maloobchodní cenu bez DPH nebo velkoobchodní cenu bez DPH.) V trestním řízení vznikla celková škoda ve výši hodnoty jedné láhve rumu včetně daně z přidané hodnoty. Kdyby pán láhev koupil, zaplatil by cenu včetně všech daní. „Do celkové výše škody způsobené majetkovým trestným činem je třeba započítat i výši tzv. marže u maloobchodní ceny, protože jde o součást celkové prodejní ceny, za kterou se věc v určitém místě a čase prodává“[14] (sp. zn. 4 Tdo 1415/2014).

Rozdílné zásady trestního a civilního práva 

Tento bod považuji argumentačně za nejdůležitější. Rozeberu nejdříve základní zásadu, která je určující pro ocenění v rámci civilního práva a jaké má důsledky pro ocenění v civilním právu. Obdobně budu postupovat v rámci trestního práva.

Za základní zásadu civilního práva pokládám zásadu rovnosti! Pravda, týká se tzv. sporného řízení. V nesporném řízení může být situace odlišná z důvodu zásady ochrany slabší strany. V civilním řízení se neprokazuje nade vší pochybnost, matematicky řečeno, stačí více než 50% pravděpodobnost, aby soud rozhodl ve prospěch. Což v případě oceňování nejčastěji znamená, zda vznikla či nevznikla majetková újma,[15] pokud ano, znalec má stanovit majetkovou újmu.

V trestním právu je situace jiná. Základní zásada trestního práva, která má vliv na ocenění, je zásada in dubio pro reo – v pochybnostech ve prospěch obžalovaného. V trestním řízení se zásada rovnosti neuplatňuje tak významně.[16] Jak dále ukážu, případný poškozený právě kvůli zásadě in dubio pro reo není v rovném postavení s obžalovaným. 

Jak promítnout výše uvedené zásady do ocenění? 

Příklady oceňování v civilním řízení 

První případ se týká stanovení cen stavebních prací. Znalci oceňují stavební práce obvykle na úrovni „směrných cen“ dle metodik ÚRS či RTS,[17] to je zavedená praxe. Obě uvedené metodiky obsahují tisíce položek, částky jednotlivých položek se v obou metodikách liší. Znalec typově formuluje odpověď na otázku, za jakou peněžní částku by mohly být stavební práce provedeny, takto: „Dle metodiky ÚRS jsou stavební práce oceněny částkou x Kč.“ ÚRS i RTS stanovuje „směrné ceny“, které můžeme pro náš výklad ztotožnit s cenami průměrnými. Polovina stavebníků staví za ceny nižší než ÚRS a polovina za ceny vyšší než ÚRS.[18] V rámci civilního řízení proto můžeme cenu ÚRS ztotožnit s průměrnou cenou a případnou majetkovou újmu odvíjet od ceníku ÚRS. Nejedná se zde však o tržní hodnotu, protože metodika ÚRS či RTS není trhem.

Druhým případem je učebnicový příklad, ve kterém má znalec ocenit akcie společnosti. Bylo prokázáno, že továrna může vyrobit a prodat 12 až 16 tun výrobku za 1 rok. Jedná se o cenotvorný údaj, tedy údaj, který má vliv na výsledek. Existuje totiž pochybnost o tom, zda továrna vyrobí a prodá spíše 12 nebo spíše 16 tun. Jak se má znalec v tomto případě zachovat v pochybnostech? V rámci možného intervalu hodnot by měl stanovit údaj uprostřed intervalu, případně postupovat variantně. Právě v tom se promítá ona rovnost jako zásada civilního práva, tedy promítá se průměrem či nejpravděpodobnějším odhadem. Obdobně, pokud bychom měli ocenit akcie, a víme, že rozmezí tržeb je 50 až 60 mil. Kč. Údaj o tržbách má vliv na výsledek, proto pro ocenění použiji průměr, tedy 55 mil. Kč, či nejpravděpodobnější hodnotu.[19]

Třetím příkladem je ocenění bytu. Má být oceněn byt a víme, že tři velmi obdobné byty byly prodány za částky 1,4 mil. Kč, 1,5 mil. Kč a 1,6 mil. Kč. V rámci civilního řízení ocením průměrem, částkou 1,5 mil. Kč. Opět tedy v tomto případě použiji průměr, když vycházím ze zásady rovnosti. V opodstatněném případě je rovněž možné volit krajní hodnotu se zdůvodněním, že kupující nebo prodávající dokázal svými schopnostmi (umění vyjednávat a přesvědčovat) zvýšit či snížit cenu o 0,1 mil. Kč.

Řešením problému se ukázalo stanovení výsledku jako průměrné hodnoty z intervalu. Případně ve třetím příkladu hraniční hodnota, kdy se do ceny promítly i individuální schopnosti prodávajícího nebo kupujícího.

V civilním řízení by měl znalec ocenit průměrem či nejpravděpodobnější hodnotou, či variantně, pokud se neuplatní zásada ochrany slabší strany. 

Příklady oceňování v trestním řízení 

Použiji stejné příklady jako výše. Nejdříve opět příklad s cenami stavebních prací. Znalci oceňují stavební práce obvykle na úrovni „směrných cen“ dle metodik ÚRS či RTS,[20] to je zavedená praxe. Prvním promítnutím zásady in dubio pro reo je propočítat ceny stavebních prací pomocí obou soustav a použít výsledek ze soustavy, která je pro obžalovaného výhodnější. To je významné, pokud je předmětem zkoumání jen několik málo položek, u kterých se směrné ceny obou soustav významně liší. V daném případě obvykle znalec typově formuluje svou odpověď: „Dle metodiky ÚRS jsou stavební práce oceněny částkou x Kč.“ Ovšem ÚRS či RTS stanovuje „směrné ceny“, které nemůžeme ztotožnit s krajními cenami intervalu. Polovina stavebníků by tedy měla stavět za ceny nižší než ÚRS a polovina za ceny vyšší. Není zde uplatněna právě zásada in dubio pro reo. Všichni stavebníci nemají vždy stejné ceny. Pokud má někdo právě málo zakázek, může dát ceny nižší. Pokud má hodně zakázek, dá ceny vyšší. Na výslednou cenu má vliv také vyjednávání odběratele či dodavatele. Kvalitní vyjednavač může do určité míry ovlivnit cenu.

Použitím cen ÚRS (či RTS) bez dalšího bychom tvrdili, že pokud dodavatel dodal stavební práce za ceny vyšší než ÚRS, pak za splnění dalších podmínek trestního práva poškodil odběratele. A dané platí i opačně. Pokud si odběratel vynutil ceny nižší (za splnění dalších podmínek trestního práva), poškodil dodavatele.

Proto pokud se skutečná cena stavebních prací neodchýlila o méně (více) než x % (10 %? 20 %? 30 %?) od směrných cen, pak se ceny nacházejí v obvyklém intervalu v rámci trestního řízení. A v souladu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku postačí uplatnění jiné odpovědnosti. Až když ceny vybočují z intervalu, můžeme hovořit o možnosti trestního postihu. Trestní právo má totiž nastupovat až v případech, kdy „nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“ – § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Druhým případem je učebnicový příklad, ve kterém má znalec ocenit akcie společnosti, když víme, že rozmezí tržeb je 50 až 60 mil. Kč. Údaj o tržbách má vliv na výsledek, proto pro ocenění použiji hraniční údaj 50 mil. Kč nebo 60 mil. Kč v souladu se zásadou in dubio pro reo. Je i druhá možnost, a to stanovit ocenění variantně pro obě možnosti, takže výsledkem bude interval. Při alternativním výpočtu někdy může nastat technický problém, když variantní není pouze jeden cenotvorný údaj, ale takových variantních údajů je např. pět. Pokud je variantní jeden údaj, pak máme celkem 21 variant, tedy dvě varianty. Pokud je variantních údajů pět, pak máme 25 variant, což (2 x 2 x 2 x 2 x 2) je 32 variant. To může při prezentaci závěrů činit značné potíže s přehledností a srozumitelností pro příjemce ocenění.

Třetím příkladem je ocenění bytu. Má být oceněn byt a víme, že 3 velmi obdobné byty byly prodány za částky 1,4 mil. Kč, 1,5 mil. Kč a 1,6 mil. Kč. V trestním řízení použiji krajní hodnoty intervalu (1,4 mil. až 1,6 mil. Kč). Obchody za částky 1,4 mil. Kč a 1,6 mil. Kč byly obchody souladné se zákonem. Otázkou tedy je, zda i nepatrné vybočení z intervalu je již trestně postižitelné. Pokud by škoda byla malá (malý rozdíl mezi krajní hodnotou a prodejní cenou oceňovaného bytu), pak je otázkou, zda nepoužít v souladu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku „uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“.

Dle mého názoru není možné, aby znalec v trestním řízení sdělil, že cena bytu má být 1,5 mil. Kč. Všechny obchody nad uvedenou částku by byly interpretovány jako obchody, které poškodily kupujícího (platil hodně). A obchody pod uvedenou částku by poškodily prodávajícího. Určitá odchylka od průměru nevykazuje ještě společenskou nebezpečnost – proto interval. Trestní právo by mělo postihovat jen extrémní případy, a nikoli většinu případů – zásada subsidiarity trestní represe.

V rámci trestního řízení by měl znalec ocenit intervalem či použít příslušnou zdůvodnitelnou krajní hodnotu intervalu. 

Příklady oceňování v soudním řízení správním 

V rámci správních řízení se určuje v daňových věcech cena obvyklá. Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 6 Afs 60/2014 konstatoval, že „[31] Ke zjišťování obvyklé ceny se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 11. 2. 2004, č. j. 7 A 72/2011-53 (č. 576/2005 Sb. NSS): ‚Není-li právní normou určen mechanismus určení ceny obvyklé, a k jejímu určení je povolán správní orgán, je třeba k určení ceny obvyklé přistupovat se zvláštním zřetelem a její výši určovat na základě objektivních kritérií a tak, aby závěry správního orgánu vedly ke spolehlivému úsudku a bylo možné způsob jejího určení a samotnou výši ceny obvyklé přezkoumat. […] Zasahovat do výběru kritérií, či určovat, ke kterému z kritérií má správní orgán pro určení ceny obvyklé přihlížet, [Nejvyššímu správnímu soudu] nepřísluší a nechává výběr kritérií na správním orgánu, přičemž však opakuje, že tato kritéria musí vést ke spolehlivému a objektivnímu závěru.‘“ Ve své pozdější judikatuře Nejvyšší správní soud upřesnil, že „referenční cenu může správce daně určit, a zpravidla tomu tak bude, porovnáním skutečně dosažených cen shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty. Může ji však určit, zejména pro neexistenci nebo nedostupnost dat o takových cenách, jen jako hypotetický odhad opřený o logickou a racionální úvahu a ekonomickou zkušenost. Referenční cena je v podstatě simulace ceny vytvořená na základě úvahy, jakou cenu by za situace shodné se situací spojených osob tyto osoby sjednaly, nebyly-li by spojené a měly-li by mezi sebou běžné obchodní vztahy. Pokud správce daně zjišťuje referenční cenu na základě údajů o skutečně dosažených cenách shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty, musí pečlivě zkoumat, do jaké míry byly tyto ceny dosaženy za stejných nebo obdobných podmínek, za nichž cenu sjednávaly spojené osoby, a pokud se tyto podmínky liší, provést patřičnou korekci referenční ceny. Důkazní břemeno správce daně se také týká zjištění situace, za které sjednávaly cenu spojené osoby. Pokud se tedy ohledně rozhodných aspektů projeví skutkové nejasnosti, musí správce daně vycházet z takových skutkových závěrů, které jsou v dané konkrétní skutkové konstelaci pro daňový subjekt nejvýhodnější. Rovněž pokud správce daně zjišťuje referenční cenu na základě údajů o skutečně dosažených cenách shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty, což zpravidla vede ke zjištění určitého intervalu takto dosažených konkrétních cen (např. cena za kus dodávaného výrobku 100 až 120 Kč), musí pro účely určení rozdílu mezi cenami vyjít z té ceny v rámci důkazně fixovaného intervalu, která je pro daňový subjekt nejvýhodnější (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, č. j. 8 Afs 80/2007-105, publ. pod č. 1852/2009 Sb. NSS).“ (Pozn. autora: Výše citovaný rozsudek 7 Afs 74/2010-81.)

Poslední judikatura z roku 2017 opět potvrzuje ocenění intervalem, viz sp. zn. 3 Afs 105/2017.

„[19] Referenční cena je tedy v podstatě simulace ceny vytvořená na základě úvahy, jakou cenu by za situace shodné se situací spojených osob tyto osoby sjednaly, nebyly-li by spojené a měly-li by mezi sebou běžné obchodní vztahy. Referenční cenu může správce daně určit porovnáním skutečně dosažených cen shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty nebo (zejména pro neexistenci nebo nedostupnost dat o takových cenách) jen jako hypotetický odhad opřený o logickou a racionální úvahu a ekonomickou zkušenost. Pro případ, že by nebylo možné referenční cenu stanovit ani tímto způsobem, použije se s ohledem na § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu, jímž je zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 74/2010-81).

[22] … Navíc, při určení referenční ceny by měl správce daně vyjít z určitého cenového intervalu, tedy srovnat transakci provedenou žalobcem s více než jednou transakcí mezi nezávislými osobami (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 3. 2009, č. j. 8 Afs 80/2007-105, publ. pod č. 1852/2009 Sb. NSS).“

Přestože výše citované judikáty řeší především oblast obvyklých cen z hlediska daně z příjmů, jejich smysl a dopad je obecný (stanovení intervalu, a stanovení kritérií) pro účely způsobu stanovení ceny obvyklé. Z judikátů vyplývá, že musí být stanovena kritéria, pomocí kterých se určuje referenční cena.

Z judikátů také vyplývá, že stanovená cena má být stanovena intervalem, a v rámci intervalu se použije mezní údaj, který je pro daňový subjekt nejvýhodnější. Tedy podle situace buď horní, nebo dolní mez intervalu. 

Logické a ekonomické důvody pro rozdílný přístup k ocenění 

Vidím i logické a ekonomické důvody pro rozdílný přístup k ocenění. Ocenění porovnávací metodou je založeno na analogii. Jsme také svědky každodenního pohybu cen různých výrobků, akcií či surovin. 

Analogie jako důvod pro ocenění intervalem

Důvodem pro ocenění intervalem je analogie. V trestním řízení máme prioritně ocenit metodou porovnávací. I v teoretických knihách o oceňování se upřednostňuje porovnávací metoda. Metoda porovnávací využívá právě analogii.

„Analogie představuje porovnání konkrétního s konkrétním. V analogii usuzujeme z řady shodných konkrétních znaků. … Typickým případem analogie je oceňování nemovitostí metodou porovnávací, kdy porovnáváme typově blízké nemovitosti, u kterých známe prodejní cenu, s oceňovanou nemovitostí. Od analogie musíme odlišit zákon totožnosti schematicky vyjádřený A = A.“[21]

Analogii definujeme společně s Kolmanem:

„Analogie je jen tehdy správná a plodná, když pozorované podobnosti nejsou náhodné, vnější, nýbrž zachycují podstatné stránky srovnávaných jevů. … každá analogie je vždy ne­úplná, je vždy relativní, nedává nám absolutně jistých poznatků ani za předpokladu, že premisy, na nichž je založena, jsou zcela jisté. Je snadno pochopitelné, že analogie mezi jevy bude tím přesnější a plnější, čím (1) bude větší počet jejich shodných znaků, čím (2) menší bude počet znaků, v nichž se liší, a čím (3) hlubší bude celková znalost srovnávaných jevů.“[22]

Důležité je, že analogie je vždy neúplná, nedává nám absolutně jisté poznatky. Úsudek z analogie tedy není jistý, je jen pravděpodobný! V případě ocenění bytu prostřednictvím prodejních cen jiných bytů je úsudek pravděpodobný, protože nevycházíme z prodeje totožných bytů, ale podobných bytů, které mají některé vlastnosti stejné a některé jiné.

Dále uvedeme Weinbergerovu definici: „Analogie je úsudek od zvláštního k zvláštnímu. Z toho, že dvě věci nebo dva jevy se shodují v jistém počtu znaků, se usuzuje, že se shodují i v některých jiných znacích. … Analogie je jen tehdy správná a plodná, když pozorované podobnosti nejsou náhodné, vnější, nýbrž zachycují podstatné stránky srovnávaných jevů. Znaky a, b, c, …, ve kterých se jevy A1 a A2 shodují, musí být brány ne na základě povrchního srovnání, nýbrž na základě vnitřních spojitostí, které mezi jevy existují. Přitom je pochopitelné, že samo stanovení shody musí být přesné, jisté. Zároveň je nutno objasnit, jakými znaky se jevy A1 a A2 mezi sebou liší a co je specifického u každého z těchto jevů. To nám dává možnost stanovit meze dané analogie a uchrání nás před neoprávněným a chybným zobecněním. … Je snadno pochopitelné, že analogie mezi jevy bude tím přesnější a plnější, čím (1) bude větší počet shodných znaků, čím (2) menší bude počet znaků, v nichž se liší, a čím (3) hlubší bude celková znalost srovnatelných jevů.“[23] I Weinberger upozorňuje, že v analogii se jevy liší.

Analogie není totožnost. Nedává nám absolutně jisté poznatky. A to je další důvod, proč by se ocenění v rámci trestního řízní mělo pohybovat v intervalu.

Čím více se analogie blíží totožnosti, tím užší by měl být interval. Čím více se analogie v konkrétním případě vzdaluje od totožnosti, tím širší by měl být interval.

Znalec by měl ocenit na dolní (horní) mezi intervalu, podle toho, která mez je pro obviněného příznivější (in dubio pro reo). Případně ocenit intervalem. Výběr „meze“ je pak na zadavateli a jeho argumentech. 

Pohyb cen jako důvod pro ocenění intervalem 

Ceny nejsou stabilní, vykazují výkyvy. To můžeme pozorovat i u zboží, které je dlouhodobě stejné bez různých úprav, např. ceny ropy jakožto dlouhodobě stejného statku v čase výrazně kolísají. Výkyv cen se odborně nazývá „volatilita“. Daný problém pozoroval už Adam Smith.[24]

„Když cena nějakého zboží není ani vyšší, ani nižší, než kolik podle přirozených měřítek stačí k zaplacení pozemkové renty, mzdy za práci a zisku z kapitálu vynaložených na pěstování, zpracování a dopravení zboží na trh, to, zač se zboží prodává, lze nazvat jeho přirozenou cenou.“

„Skutečná cena, za kterou se zboží zpravidla prodává, se nazývá jeho cenou tržní. Ta může být buď vyšší, nebo nižší, nebo přesně stejná jako jeho cena přirozená.“

„Je-li někdy zboží více, než vyžaduje účinná poptávka, musí být některá složka jeho ceny nižší, než je její přirozená výše. Jde-li přitom o rentu, vlastní zájem přiměje hned majitele půdy k tomu, aby přestali obdělávat část své půdy; a jde-li o mzdu nebo zisk, zájem přiměje v jednom případě dělníky, ve druhém jejich zaměstnavatele, aby tu nechali částečně nevyužitou práci nebo kapitál. Množství dodané na trh bude zakrátko opět jenom krýt účinnou poptávku. Všechny složky ceny zboží stoupnou na svou přirozenou výši a úhrnná cena na jeho cenu přirozenou.“

„Je-li zboží dodávaného na trh zase méně, než kolik vyžaduje účinná poptávka, některé složky jeho ceny musí stoupnout nad svou přirozenou výši. Je-li to renta, vlastní zájem přiměje samozřejmě všechny ostatní majitele půdy k tomu, aby vyhradili pro pěstování tohoto zboží více půdy, jestliže je to mzda nebo zisk, zájem přiměje záhy všechny ostatní dělníky a podnikatele k tomu, aby k výrobě a dodání tohoto zboží na trh vynaložili více práce a kapitálu. Zboží, jež se pak na trh dodá, bude brzy krýt rozhodující poptávku. Všechny složky ceny zboží klesnou zakrátko na svou přirozenou úroveň a úhrnná cena na jeho přirozenou cenu.“

„Přirozená cena je tedy jakousi střední cenou, k níž ceny všeho zboží neustále tíhnou. Různé nahodilé okolnosti je někdy udržují značně výše a jindy je zase stlačují o něco pod ni. Ale ať už jim jakékoli překážky zabraňují ustálit se na tomto pevném a trvalém středu, neustále k němu směřují.“

Z citací z knihy vyplývá, že nahodilé okolnosti mohou zapříčinit výkyv ceny. Cena, která byla placena (tržní cena), může být vyšší nebo nižší než cena přirozená (cena obvyklá). Důvodem jsou výkyvy trhu, když cena přirozená (cena obvyklá) je cenou za určité období, např. i průměr za období či interval za dané období, zatímco cena tržní je cenou, která byla placena v jeden okamžik, jde tedy o cenu okamžitou. Okamžitá cena může být v rozporu s obvyklostí prodeje. Jsme např. svědky změny cen na burze během jednoho dne v řádu procent. To je další důvod pro ocenění intervalem v trestním právu. 

Závěr 

Znalec, až na výjimečné případy, stanovuje hodnotu majetku. Stanovení hodnoty je vždy subjektivní, protože hodnota je subjektivní kategorie a názor znalce je také vždy subjektivním názorem konkrétního člověka. V rámci soudního řízení se soud rozhoduje, zda v dané věci zobjektivizuje názor znalce v daném soudním případu a rozhodne v souladu se znaleckým závěrem či nikoli.

V civilním řízení nejsou metody oceňování upraveny a vymezeny. Jedná se o otázku skutkovou. Obdobně také ve správním řízení.

V § 137 tr. zákoníku trestní právo určuje znalci, jakou metodu má zvolit jako prioritní (metodu porovnávací), pokud to není možné či účelné, má znalec sdělit, jaké jsou účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci (metoda nákladová). Volba metody ocenění je v tomto případě otázkou právní.

Vlivem rozdílů v zákonech, judikatuře a zásadách civilního a trestního (i soudně správního) řízení mohou být při stejné znalecké otázce a stejných podkladech závěry znalce různé. V civilních věcech může být výsledkem průměr či střední hodnota intervalu ocenění nebo hodnota, která se nejčastěji vyskytuje (modus), případně variantní ocenění v závislosti na účelu ocenění. Pokud má např. znalec stanovit hodnotu nepeněžitého vkladu, který je vkládán do akciové společnosti, musí být v závěru posudku uvedeno konkrétní číslo. Není možné vkládat do základního kapitálu a navyšovat základní kapitál o interval. Při fúzích také musí být stanoven výměnný poměr, a nikoli interval výměnného poměru.

V trestních věcech by znalec měl ocenit buď intervalem, či na spodní (horní) mezi intervalu, pokud podklady nejsou jednoznačné. Kritériem je právní zásada in dubio pro reo. Pokud důkazy ze spisu, které znalec použije, nejsou jisté, pak má znalec použít buď údaj výhodný pro obviněného, nebo má pracovat s intervalem. Nemá použít průměrnou hodnotu. Obdobně ve správním soudnictví.

Důvodem pro ocenění intervalem v trestním řízení je i samotná podstata trestního řízení, které má nastupovat až jako nejzazší řešení. Pokud cenu „za kterou se věc obvykle prodává“ ztotožníme s průměrnou prodejní cenou, pak polovina obchodů se uskuteční za cenu nižší než průměr a polovina obchodů za cenu vyšší než průměr. Každý obchod by pak byl potenciálně rizikový, protože kupujícímu či prodávajícímu by vždy při odchylce od průměru (jednoho čísla) vznikla majetková újma. Trestní řízení však nemá řešit každý obchod. Mělo by trestat jen obchod, který vybočuje z normálu. Onen „normál“ by měl být stanoven intervalem. V soudním řízení správním (daňové záležitosti) je situace stejná.

Logické a ekonomické důvody pro ocenění intervalem jsou tyto: Základní oceňovací metodou je metoda porovnávací. Porovnávací metoda je odrazem analogie. Analogie však není jistá (to by byla totožnost). Proto musí existovat interval. Dalším důvodem je výkyv cen, což můžeme dobře pozorovat u cen ropy či akcií.

V soudním řízení správním (daňové záležitosti) je již judikováno, že se oceňuje intervalem.

Závěrem lze tedy konstatovat, že různé typy řízení mají vliv na postup znalce při odpovědi na zadaný znalecký úkol, a tím i na výsledek. 

 

JUDr. Ing. Lukáš Křístek, MBA, působí jako uznávaný znalec ve společnosti Moore Stephens ZNALEX.



[1] Hodnota v širším pojetí neznamená jen hodnotu majetkovou. Hodnotou je např. krása. Hodnotím obraz slovy: „Tento obraz je krásný.“ V tomto článku dále budu pojmem „hodnota“ mínit jen „majetkovou hodnotu“.

[2] Rouček – komentář k § 303 – ABGB, str. 58 (díl druhý).

[3] Sp. zn. 33 Odo 324/2005-254 – základní judikát znalecké činnosti.

[4] Ve výjimečných případech znalec stanovuje cenu, za kterou je obchod uskutečněn. Jsou to případy, kdy se účastníci nesmějí odchýlit od peněžní částky zjištěné znalcem. Tak tomu bylo např. dle § 196a obch. zák., kdy osoby spřízněné si mohly prodat majetek právě za cenu stanovenou znalcem. Znalec zde nahrazoval trh. Vycházelo se z předpokladu, že osoby spřízněné jsou ve vztahu podřízenosti a nadřazenosti, a proto spolu nemohou tržně vyjednávat. Znalecké určení ceny je tedy po trhu druhou nejlepší možností. Dalším případem je dohoda stran ve smlouvě, že cenu určí znalec.

[5] Existují výjimky, kdy se stanovuje budoucí cena, např. pro smlouvu o smlouvě budoucí.

[6] Rouček – komentář k § 303 – ABGB, str. 59.

[7] Lidé zabývající se marketingem dávají ceně přívlastky, které jsou pro naše pojednání nevýznamné, jako např. „zajímavá cena“, „překvapivá cena“, „tato cena není pro každého“ atd.

[8] J. Kincl, V. Urfus, M. Skřejpek: Římské právo, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 1995, str. 84.

[9] W. Buffet: Shareholder Letter 2008, citováno dle P. Zima: Oceňování podniku v právní praxi, C. H. Beck, Praha 2016, str. 57.

[10] Asi nejpoužívanější je M. Mařík a kol.: Metody oceňování podniku, v současné době 4. vydání.

[11] Podrobně viz L. Křístek: Oceňování metodou srovnávací, Bulletin advokacie č. 3/2009, str. 29 a násl.

[12] V § 1 zákona o oceňování (zákon č. 151/1997 Sb.) včetně poznámek č. 1 až 4 je uveden taxativní výčet použití zákona. V rámci trestního řízení však soudy využívají zákon o oceňování – viz sp. zn. 5 Tdo 22/2012-66, 5 Tdo 141/2012-22.

[13] To ovšem nestanovujeme škodu (o kolik se zmenšil majetek poškozeného), ale stanovujeme prospěch (částku, o kterou se zvětšil majetek škůdce). Toto téma stojí za samostatný rozbor a překračuje již problémy řešené v tomto článku.

[14] Opět poznamenávám, že to již nestanovujeme škodu poškozeného, ale prospěch škůdce.

[15] Znalci často dostávají otázku, zda vznikla škoda. Škoda je pojem právní. Aby soud mohl konstatovat, že vznikla škoda, musí konstatovat, že vznikla majetková újma (od toho je zde znalec, aby soudu pomohl), dále musí soud konstatovat, že byla porušena právní povinnost (to znalci nepřísluší), a musí být prokázána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem majetkové újmy (zde v některých případech může znalec pomoci).

[16] Sp. zn. III. ÚS 3221/09: „Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání.“

[17] Jedná se o konkurenční soukromé databáze cen stavebních prací.

[18] Vycházíme z předpokladu, že se jedná o průměrné ceny. Jedná se o zjednodušený předpoklad pro osvětlení problému v tomto článku.

[19] Průměrná hodnota a nejpravděpodobnější hodnota nám může dát rozdílný výsledek. Tato problematika již překračuje téma tohoto článku.

[20] Jedná se o konkurenční soukromé databáze cen stavebních prací.

[21] L.  Křístek: Znalectví, Wolters Kluwer ČR, Praha 2013, str. 190.

[22] A. Kolman: Logika, Praha 1947, str. 100-102.

[23] O. Weinberger, O. Zich: Logika pro právníky, 3. vydání, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1964, str. 160.

[24] A. Smith: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, Liberální institut, Praha 2001, str. 51-53.