oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Vlastnické právo k výnosu z trestné činnosti

autor: Mgr. Milan Kučera
publikováno: 26.04.2018

Jednu z posledních novelizací trestního řádu přinesl zákon č. 55/2017 Sb., který zásadním způsobem změnil úpravu zajišťovacích prostředků, když mj. zavedl legální definici výnosu z trestné činnosti. Právní jistota, kterou s sebou tato legální definice přináší, je důležitá pro rozhodování o zajištění věci v průběhu trestního řízení, pro něž je klíčové právě určení, zda daná věc výnosem z trestné činnosti je, či není. V této souvislosti je zásadní posouzení, zda výnos z trestné činnosti tvoří majetek osoby ve smyslu ust. § 47 a 347 tr. řádu. Účelem tohoto článku je proto shrnout dosavadní judikaturu k této problematice a zodpovědět otázku, zda je možné nabýt vlastnické právo k výnosu z trestné činnosti.

Výnos z trestné činnosti byl zák. č. 55/2017 Sb. definován v ust. § 77b odst. 1 písm. c) tr. řádu jako věc důležitá pro trestní řízení, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za trestný čin nebo byla, byť jen zčásti, nabyta za věc získanou trestným činem nebo za věc tvořící odměnu za trestný čin, včetně plodů a užitků.[1] 

Definice výnosu z trestné činnosti v judikatuře 

Dosavadní definici bylo na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 3150/10, možné shrnout tak, že výnosem z trestné činnosti jsou věci či jiné majetkové hodnoty získané trestným činem a dále také věci a majetkové hodnoty nabyté, byť jen zčásti, za věci dle předchozí věty, nebo za věci či majetkové hodnoty tvořící odměnu za trestný čin. V této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že „právě majetek získaný trestným činem značí současně (zrcadlově obráceně) úbytek majetku na straně poškozeného, tedy škodu.

Následně Ústavní soud ve své rozhodovací praxi reagoval na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. 4. 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii (dále jen „Směrnice“). V usnesení ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 369/15, totiž svoji definici výnosu z trestné činnosti rozšířil, když konstatoval, že se jedná „o jakékoliv obohacení z páchané trestné činnosti“.[2], [3] Taková definice je přitom přiléhavá pro tzv. sekundární výnosy z trestné činnosti, tj. výsledky zhodnocení původního (primárního) výnosu z trestné činnosti[4] v rámci obchodní, investiční či jiné obdobné činnosti. Ačkoliv to tedy nemusí být na první pohled zřejmé, přináší legální definice výnosu z trestné činnosti vítané zpřesnění výkladu tohoto pojmu, který je postaven najisto a v souladu s evropským právem.

Identifikace výnosu z trestné činnosti  

Před posouzením, jestli je možné nabýt vlastnické právo k výnosu z trestné činnosti, je nezbytné zabývat se související otázkou, zda jej lze zahrnout do majetku dané osoby. Dle ust. § 495 o. z. tvoří majetek souhrn všeho (aktiv), co osobě patří, tj. v podstatě všechny věci v právním smyslu (dle ust. § 489 o. z.).[5], [6]

Základní otázkou tedy je, zda je možné výnos z trestné činnosti považovat za něco, co patří do majetku obviněného, resp. zda k němu lze nabýt vlastnické právo. Posouzení této otázky je přitom zcela zásadní pro postup orgánů činných v trestním řízení (či soudu) při rozhodování o věcech/majetku v trestním řízení. Předmětem procesu identifikace výnosu z trestné činnosti je proto zjištění, zda byla daná věc získána trestným činem nebo jako odměna za jeho spáchání, a to bez ohledu na to, zda přímo nebo zprostředkovaně.[7]

V této souvislosti lze odkázat na Šugára, který uvádí, že identifikaci výnosu z trestné činnosti je nutné provést ve dvou fázích, tj.

(i) objektová (ekonomická) identifikace, a 

(ii) identifikace právní.

Budeme-li identifikovat výnos z trestné činnosti z pohledu využití zajišťovacích prostředků, bude postup takřka stejný. V první fázi bude provedena analýza způsobu, jakým věc[8] vznikla, tj. „zda byla vyrobena trestným činem, nebo trestnou činnosti získána jako majetkový prospěch nebo odměna za trestný čin, případně byla odejmuta z dispozice oprávněného vlastníka (držitele apod.)“.[9] Výsledkem této definice bude z praktického pohledu určení, zda je danou věc možné kvalifikovat jako výnos z trestné činnosti ve smyslu ust. § 77b odst. 1 písm. c) tr. řádu.

V případě identifikace výnosu z trestné činnosti pro účely rozhodování o zajišťovacích prostředcích tak bude jediný rozdíl oproti výše uvedenému postupu spočívat pouze v rozdílném účelu druhé fáze identifikace. Šugár ji provádí za účelem posouzení, zda k nabytí dané věci došlo v přímém důsledku jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, pro nějž je trestní řízení vedeno. Pro účely zajištění či „přezajištění“ však bude podstatné posouzení, zda k dané věci nabyl obviněný vlastnické právo. 

Nabytí vlastnického práva od neoprávněného 

Otázku nabytí vlastnického práva trestněprávní předpisy neupravují, tudíž nezbývá než vycházet z ust. § 1109 až 1113 o. z., a to včetně generální klauzule, kterou do českého právního řádu přinesla až rekodifikace civilního práva. Ačkoliv je tento problém v praxi řešen poměrně často, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, generální klauzuli neobsahoval. Nedostatek zákonné úpravy byl ovšem kompenzován bohatou rozhodovací praxí a odbornou literaturou, jejichž závěry byly následně vtěleny právě do generální klauzule.

Vlastníkem movité věci se dle generální klauzule (ust. § 1111 o. z.) stane ten, kdo prokáže dobrou víru[10] v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci, přičemž původní vlastník nepozbyl věc ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu. Ani čtyři roky od účinnosti občanského zákoníku však nebyla judikaturně dořešena otázka, zda lze prokázat pozbytí věci v důsledku činu povahy úmyslného trestného činu výhradně prostřednictvím pravomocného odsuzujícího rozsudku. S ohledem na dikci ust. § 1111 o. z., který striktně nevyžaduje spáchání úmyslného trestného činu, ale toliko činu povahy trestného činu, by neměl být odsuzující rozsudek nezbytným předpokladem pro aplikaci, resp. zabránění aplikace generální klauzule. V této souvislosti Tégl a Zajíc rovněž poukazují[11] na skutečnost, že civilnímu soudu nic nebrání, aby v případech, kde nebylo trestním soudem pravomocně rozhodnuto, pro účely aplikace generální klauzule tuto otázku posoudil sám jako otázku prejudiciální.[12]

Relevanci výše uvedených závěrů dokládá rovněž vznikající judikatura, neboť Okresní soud ve Zlíně konstatoval, že dobrá víra žalobce musí být posuzována vzhledem ke všem okolnostem. „Je proto třeba v každém jednotlivém případě stanovit, jakou míru opatrnosti lze na nabyvateli spravedlivě požadovat, přičemž nelze vycházet izolovaně z § 7 [o. z.], když dobrou víru musí prokázat ten, kdo se jí dovolává.“[13] Okresní soud ve Zlíně své závěry dále podrobně odůvodňuje, když uvádí, že s ohledem na skutečnost, že dobrá víra vyjadřuje subjektivní přesvědčení nabyvatele věci, je třeba ji posuzovat objektivně a s ohledem na stanovení míry požadované opatrnosti rozlišovat povahu konkrétního obchodu[14] (způsobu nabytí).[15] Jak uvádí dále rozsudek OS ve Zlíně: „Dobrá víra plyne ze souhrnu skutečností, které jsou z hlediska informací o oprávnění převodce v souladu a vzájemně se nevylučují. Jestliže nějaká z okolností je způsobilá přesvědčení reálně narušit, je k naplnění požadavku dobré víry vyžadována další aktivita k vyvrácení pochybností, tedy je na nabyvateli, aby pochybnosti vyvrátil detailnějším prověřováním.“

V rámci trestního řízení je pak třeba dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci nezbytné posuzovat mj. s ohledem na Směrnici, neboť její čl. 5. obsahuje vyvratitelnou domněnku, že věc pochází z trestné činnosti v případě, že hodnota majetku je neúměrná zákonnému příjmu odsouzeného. Tuto vyvratitelnou domněnku lze aplikovat rovněž na případ nabytí vlastnického práva od neoprávněného, kdy je možné nedostatek dobré víry shledat právě ve chvíli, kdy byla věc nabyta za neúměrně nižší protihodnotu, než je její reálná hodnota. Na tento závěr by pak logicky navazovalo ust. § 1112 o. z., dle kterého se vlastnického práva ani dobré víry svého předchůdce nemůže ke svému prospěchu dovolat ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické právo bylo nabyto od neoprávněného.[16]  

Závěr 

Na základě provedeného rozboru občanskoprávní problematiky nabývání vlastnictví od neoprávněného je možné dojít k závěru, že nabytí vlastnického práva k výnosu z trestné činnosti není možné.[17]

Z výše uvedeného dále vyplývá, že závěr o charakteru věci (tj. zda se jedná o výnos z trestné činnosti, resp. zda vlastnické právo k této věci svědčí obviněnému) by orgány činné v trestním řízení měly činit již v průběhu vyšetřování. Takový postup ve vztahu k poškozenému[18] umožňuje nejen efektivní rozhodování o dalším osudu zajištěných věcí, ale zároveň již nyní tvoří implicitní podmínku dalšího procesního postupu. Na posouzení, zda je daná věc výnosem z trestné činnosti, resp. zda k ní obviněný nabyl vlastnické právo či nikoliv, totiž závisí rozhodnutí, zda je možné (za splnění zákonných podmínek) věc poškozenému vydat dle ust. § 80 tr. řádu nebo zda bude zajištěna[19] v jeho prospěch dle ust. § 47 tr. řádu. Otázka vlastnického práva je v neposlední řadě rovněž nezbytným předpokladem pro rozhodnutí o ukládaném trestu, tzn., zda může být ve vztahu k dané věci uložen trest jejího propadnutí (ať již samostatně, nebo v rámci trestu propadnutí majetku či jeho části) nebo zda je možné z této věci uspokojit nárok poškozeného na náhradu škody. 



[1] Dle ust. § 491 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je plodem to, co věc pravidelně poskytuje ze své přirozené povahy, a to bez ohledu na přičinění člověka (tj. věci hmotné). Užitek je to, co věc pravidelně poskytuje ze své právní povahy (např. nájemné či renta).

[2] Shodně definoval pojem výnos z trestné činnosti Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2301/2015, přičemž vycházel z Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (publikované sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 33/1997 Sb.).

[3] Taková definice přitom, byť ne výslovně, zahrnuje rovněž plody a užitky pocházející z věci získané trestným činem nebo jako odměna za něj.

[4] Sekundární výnosy z trestné činnosti lze označit za zpeněžené primární výnosy, které sice vznikají již legálně (např. obchodní či investiční činností), ale původem jsou z nezákonného zdroje, který je tímto způsobem legalizován. 

[5] Srov. P. Koukal: § 495 [Majetek a jmění], In: P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I., Obecná část (§ 1−654), 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 1750.

[6] Definice věci z pohledu trestního práva je odlišná, neboť dle ust. § 134 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), se ustanovení o věcech vztahují i na živá zvířata a zpracované oddělené části lidského těla. Z pohledu zajišťovacích prostředků se přitom jedná o zásadní změnu, a to zejména v případě živých zvířat, ke kterým, ač nejsou věcmi v právním smyslu, lze nabýt vlastnické právo, a tedy mohou představovat majetek obviněného.

Vracení/vydávání zpracovaných částí lidského těla ve smyslu ust. § 80 odst. 1 tr. řádu sice nelze vyloučit, ale počet takto specifických případů – pokud se vůbec vyskytly – je zcela marginální.

[7] V. Dvořák: Výnosy z trestné činnosti, 1. vydání, Pro potřeby nakl. Ivan Fojt vydala Scientia, Praha 2010.

[8] Šugár rovněž hovoří o nabytí majetkové hodnoty, která byla ovšem z trestních předpisů vypuštěna v návaznosti na občanský zákoník, který je zahrnuje mezi věci nehmotné ve smyslu ust. § 496 odst. 2 o. z. Pojem „jiná majetková hodnota“ byl z trestních předpisů vypuštěn novelou č. 86/2015 Sb., která rovněž zavedla legislativní zkratku „majetek“ – dle důvodové zprávy za účelem zjednodušení terminologie užívané v souvislosti se zajišťovacími prostředky (a zák. č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů).

[9] J. Šugár a kol.: Finanční šetření v trestním řízení, 1. vydání, Vysoká škola finanční a správní, Praha 2015, edice EUPRESS [online], [cit. 14. 11. 2017], dostupné z: https://is.vsfs.cz/repo/5208/Financni_setreni_v_trestnim_rizeni.pdf. 

[10] V uvedeném případě je dobrou víru povinen prokázat nabyvatel věci, čímž dochází k prolomení zásady dle ust. § 7 o. z., dle nějž se dobrá víra předpokládá.

[11] P. Tégl, J. Zajíc: Způsob, jakým věc opustila sféru vlivu vlastníka, jako kritérium důležité pro ochranu nabyvatele při nabývání od neoprávněného, Právní rozhledy č  4/2016, str. 120-129.

[12] „Zákon nepodmiňuje ochranu vlastníka proti dobrověrnému nabyvateli tím, že zcizitel byl pravomocně uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, resp. že byl za takový čin odsouzen.“ Zdroj: tamtéž.

[13] Rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 6 C 198/2015 (dále jen „rozsudek OS ve Zlíně“).

[14] V této souvislosti lze s odkazem na rozsudek OS ve Zlíně uvést mj. právě ověření, že věc není prodávána za neobvykle nízkou cenu a že k ní má její převodce všechny náležité doklady.

[15] Dle předmětného rozsudku OS ve Zlíně tak „[v] tomto ohledu lze mít za to, že se nelze spokojit s pouhým prohlášením prodávajícího o tom, že je vlastníkem, byť v obecné rovině lze odkázat na zásadu ochrany osob jednajících ve víře v druhou stranou prezentovaný stav“.

[16] Naopak, taková osoba se může dopustit spáchání trestného činu podílnictví (ust. § 214 tr. zákoníku), nebo legalizace výnosů z trestné činnosti (ust. § 216 tr. zákoníku).

[17] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 665/2016.

[18] Další posílení postavení poškozeného představuje zákon č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestných sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů, který umožní efektivnější uspokojení pravomocně přiznaného nároku na náhradu škody.

[19] Předmětné posouzení je přitom zásadní rovněž pro zajištění věci ve smyslu § 347 tr. řádu, tj. zajištění pro případ, že v úvahu přichází uložení trestu propadnutí majetku.