Věřitelé z pohledu jejich rozhodovací působnosti v insolvenčním řízení

autor: JUDr. Bronislava Orbesová
publikováno: 19.09.2012

Insolvenční řízení je specifickou formou soudního řízení, které má za cíl najít a uskutečnit řešení dlužníkova úpadku. Věřitelské orgány hrají v tomto procesu důležitou roli a jsou zde proto, aby „vyvažovaly“ proces „ovládaný“ insolvenčním správcem a kontrolovaný insolvenčním soudem.

Insolvenční řízení v podobě konkurzu a vyrovnání existuje v porevoluční právní úpravě již od roku 1991. Tehdejší právní úprava byla dána zákonem č. 328/1991 Sb. (dále jen „ZKV“) a svým způsobem navazovala na zahraniční úpravu tržně fungujících zemí Evropy, kde dlouhodobě a nepřetržitě fungoval i tzv. očistný proces slabých podnikatelských subjektů, které si mohly dovolit komfortní proces zákonem upraveného konkursu, popř. reorganizace. Je zajímavé, že v době svého přijetí ZKV obsahoval cca 70 paragrafů, z nichž pouze jeden, a sice § 11 upravoval uceleně postavení a roli věřitelského výboru. Nebylo proto nic neobvyklého, že praxe čile hledala odpovědi na otázky, které se za stručnou úpravou skrývaly. Praxe byla o to pestřejší, když s konkursem a úpadkovým právem v první polovině 90. let nebyla v ČR prakticky žádná nebo minimální zkušenost. Na tuto skutečnost reagoval po určité době „nashromážděných“ zkušeností a otázek z praxe Nejvyšší soud ČR, který se ve svém souborném stanovisku známém pod označením NS R 52/1998 vyjádřil k významné části nejasných otázek. A pokud vím, toto stanovisko pak významným způsobem ovlivnilo rozhodovací praxi jak soudů, tak i konkursních správců. Dlužno dodat, že výrazná judikatura k problematice věřitelských orgánů však chybí.

Po přijetí nové komplexní právní úpravy, platné nyní, upravené v zákoně č. 182/2006 Sb. v platném znění (dále jen „IZ“), doznala právní úprava v oblasti věřitelských orgánů významného rozšíření. Praxe ukázala, že insolvenční řízení je především řízením, které se týká zájmů věřitelů, a ti, pokud chtějí naplnit účel zákona a dosáhnout maximálního uspokojení svých pohledávek, se musí na tomto řízení aktivně podílet. Proto byla posílena role a postavení věřitelského orgánu, a to jak vůči insolvenčnímu správci, tak i vůči soudu. Mezi ta nejvýznamnější nová oprávnění lze zařadit možnost nahlížet do dlužníkova účetnictví nebo daňové evidence, možnost nahlížet do dlužníkových písemností ve stejném rozsahu jako insolvenční správce atd.

Vrcholný orgán – schůze věřitelů je shromážděním všech věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky vůči dlužníkovi. Přísluší jí vyhradit si do svého rozhodování cokoli, tedy i otázky, které patří do působnosti věřitelských orgánů. Tato možnost může být výhodou, jelikož se na rozhodování určitých otázek mohou podílet prakticky všichni přihlášení věřitelé. Současně může představovat i nevýhody, zejména v časové a organizační rovině, když svolání schůze věřitelů je v kompetenci insolvenčního soudu, který nařizuje jednání podle pořadu věci, a také se může stát, že věřitelé ztratí zájem rozhodovat o určitých otázkách, a tak schůze nemusí být v konečném důsledku usnášeníschopná.

Schůzi věřitelů svolává a řídí soud, který ji může svolat z vlastní iniciativy či na návrh insolvenčního správce, věřitelského výboru nebo na návrh alespoň dvou věřitelů, za podmínek uvedených v IZ. Schůze věřitelů se mají právo účastnit i dlužník a insolvenční správce. Součástí oznámení je uvedení programu schůze. Jiné body programu než v oznámení uvedené je možné projednat, pokud jsou přítomni všichni věřitelé. Tato úprava na rozdíl od úpravy ZKV přináší větší ochranu věřitelů před odhlasováním něčeho, o čemž by věřitelé předem nebyli obeznámeni.

Věřitelé se mohou při první schůzi věřitelů, po přezkumném jednání, usnést na odvolání správce, který byl jmenován insolvenčním soudem, a současně navrhnout nového správce. K tomuto rozhodnutí je třeba alespoň poloviny všech věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze, což je požadavek, který u pozdější schůze věřitelů neplatí. Jejich rozhodnutí však není automaticky vykonatelné, ale musí být následně schváleno soudem dle ust. § 29 odst. 2 IZ. Odvolaný insolvenční správce však nemá k dispozici žádný právní prostředek, k tomu, aby mohl zvrátit rozhodnutí schůze věřitelů.[1]

Touto problematikou se zabýval také Vrchní soud v Praze ve svém usnesení č. j. 1 VSPH 646/2012-B-32, ze dne 21. 5. 2012, zveřejněném v insolvenčním rejstříku pod č. j. MSPH 91 INS 12824/2011-B-13.

Vrchní soud odmítl odvolání odvolatelky, insolvenční správkyně, jako nepřípustné a vyslovil názor, že odvolání je přípustné jen proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud nepotvrdil usnesení schůze věřitelů o tom, že insolvenčním soudem ustanoveného insolvenčního správce věřitelé odvolávají z funkce a že ustanovují nového správce. Soud dále uvedl, že osobou oprávněnou k podání odvolání je pouze věřitel, který na schůzi hlasoval pro přijetí usnesení schůze věřitelů, odvolanému správci zákon legitimaci k podání odvolání nepřiznává. Současně vyslovil názor, že usnesení, kterým insolvenční soud potvrdí usnesení schůze věřitelů, jímž odvolávají správce, je usnesením, které má povahu rozhodnutí vydaného v rámci výkonu dohlédací činnosti a nelze je napadnout odvoláním.

Schůze věřitelů mj. rozhoduje o volbě a odvolání členů věřitelského výboru.

Pokud jde o vlastní hlasovací práva, přiznává IZ každému přihlášenému věřiteli za každou jednu korunu jeho pohledávky jeden hlas. Schůze věřitelů rozhoduje o bodech v programu usnesením. K usnášeníschopnosti a platnosti usnesení postačí prostá většina hlasů přítomných věřitelů. IZ umožňuje věřitelům hlasovat také pomocí hlasovacích lístků, tedy tzv. korespondenční formou. Hlasovat na schůzi věřitelů mohou ti věřitelé, kteří mají pohledávku, která nebyla popřena, která není sporná, která není vázána na odkládací podmínku a která byla zjištěna. Ti věřitelé, kteří takovou pohledávku nemají, resp. mají pohledávku popřenou či nezjištěnou, musí vyčkat rozhodnutí schůze věřitelů, která jim může hlasovací právo přiznat. Toto rozhodnutí schůze však může soud zrušit, zejména proto, že by mohlo odporovat společnému zájmu věřitelů.[2]

V této souvislosti judikoval otázku hlasovacího práva Vrchní soud v Praze ve svém usnesení č. j. 1 VSPH 771/2009-B- ze dne 19. 1. 2010, zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem 136/2011. Tento judikát se dotýká podstaty např. ust. § 182 IZ „jestliže na základě přihlášky pohledávky zjištěné v rozsahu uvedeném v § 178 nebo 179 učinil věřitel v insolvenčním řízení úkon, který zhoršil nebo mohl zhoršit postavení jiného věřitele nebo vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že tento věřitel nepřihlásil pohledávku v dobré víře, nemá skutečnost, že věřitel vzal přihlášku pohledávky zpět, žádný vliv na rozhodnutí insolvenčního soudu o uložení povinnosti zaplatit částku podle § 178 nebo 179“.

Vrchní soud v uvedeném judikátu vyslovil názor, že „samotná účast věřitele a jeho žádost o přiznání hlasovacího práva nejsou ve smyslu ustanovení § 182 IZ úkony, jimiž tento věřitel zhoršil nebo mohl zhoršit postavení jiného věřitele“.

V posuzovaném případě věřitel přihlásil svoji pohledávku vůči dlužníkovi do insolvenčního řízení. Při přezkumném jednání byla jeho pohledávka v celé výši popřena insolvenčním správcem. Na bezprostředně navazující schůzi věřitelů věřitel navrhl, aby schůze věřitelů rozhodla o jeho hlasovacím právu. Schůze věřitelů rozhodla, že věřiteli nepřiznává hlasovací právo v rozsahu jeho popřené pohledávky. Věřitel tedy vzal svoji přihlášku pohledávky v celém rozsahu zpět.

Posuzovanou otázkou bylo, zda věřitel v insolvenčním řízení učinil úkon, kterým zhoršil nebo mohl zhoršit postavení jiného věřitele anebo zda nepřihlásil svoji pohledávku v dobré víře. Vrchní soud v Olomouci uzavřel na tom, že rozhodující je vždy objektivní hledisko, zda určitá osoba, vzhledem ke všem okolnostem, jednala v oprávněném výkonu práv.

Soud dospěl k závěru, že žádný z věřitelů, jehož řádně přihlášená pohledávka byla zjištěna, nebyl dotčen tím, že věřitel neúspěšně žádal o přiznání hlasovacích práv na schůzi věřitelů. Úkony, které věřitel v řízení učinil, nemohly ohrozit, resp. zhoršit postavení jiných věřitelů. Dle názoru soudu by bylo možné uvažovat o úkonech zhoršujících postavení ostatních věřitelů pouze za předpokladu, že by věřiteli bylo přiznáno hlasovací právo a pak by věřitel učinil nějaký další úkon v insolvenčním řízení, v jehož důsledku by byl dotčen na svých nárocích jiný věřitel. Pouze účast na schůzi věřitelů a žádost o přiznání hlasovacího práva nejsou úkony, které by byly způsobilé ohrozit či zhoršit uplatnění nároku ostatních věřitelů.

Princip autonomie schůze věřitelů je prolomen ustanovením § 54 IZ, podle nějž platí, odporuje-li usnesení schůze věřitelů společnému zájmu věřitelů, může je insolvenční soud až na výjimky zrušit. Rozhodnutí o zrušení usnesení schůze věřitelů může insolvenční soud vydat jen do skončení schůze věřitelů, která usnesení přijala, a může tak učinit jen na návrh insolvenčního správce nebo věřitele, který hlasoval proti přijetí usnesení schůze věřitelů. Tato možnost je další významnou změnou v právní úpravě oproti ZKV. Jde o úpravu, která chrání věřitele před prosazováním dílčích zájmů některých věřitelů, jež by mohly odporovat účelu insolvenčního řízení, a zabezpečuje řádné vedení řízení bez zbytečných průtahů.[3]

Nejvyšší soud ve svém usnesení č. j. 29 NSCR 3/2010, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem 15/2011, vyslovil názor, že „usnesením, kterým insolvenční soud rozhoduje podle ustanovení § 54 IZ o návrhu na zrušení usnesení schůze věřitelů, která si vyhradila (na úkor věřitelského výboru) právo rozhodovat o otázkách v usnesení vymezených, není pro účely posouzení přípustnosti dovolání usnesením ve věci samé“. Je usnesením, kterým soud upravuje insolvenční řízení v rámci dohlédací činnosti soudu.

Další otázkou, která zaslouží pozornost, je případná podjatost člena věřitelského výboru. Dle ust. § 59 odst. 2 IZ nemůže být členem věřitelského výboru osoba, u které je vzhledem k jejímu vztahu k dlužníkovi důvod pochybovat o její nepodjatosti, zejména osoba dlužníkovi blízká, vedoucí zaměstnanec dlužníka, podle § 33 odst. 3 a § 73 odst. 3 zákoníku práce, společníci dlužníka. Otázkou je, zda a za jakých podmínek člen, který byl zvolen a potvrzen schůzí věřitelů jako člen věřitelského výboru, může být jako podjatý později odvolán. Dle ust. § 63 odst. 1 IZ zaniká funkce člena věřitelského výboru mimo jiné i odvoláním z funkce. Dle odst. 3 téhož ustanovení IZ může soud i bez návrhu odvolat některého člena věřitelského výboru z důležitých důvodů, zejména při porušování nebo zanedbávání povinností. Pokud by se mělo jednat o osobu blízkou dlužníkovi, pak je zapotřebí vyjít z ust. § 116 občanského zákoníku. Podstatné je také, že v obchodních vztazích praxedovodila, že i právnická osoba může být považována za osobou blízkou vůči jiné osobě zapředpokladu, že tato osoba je statutárním orgánem právnické osoby, resp. členem tohotoorgánu právnické osoby, společníkem, popř. má-li k ní jiný obdobný vztah a zároveň,jestliže by důvodně tato osoba pociťovala újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jakoújmu vlastní.

Věřitelé, kteří mají být zvoleni za členy věřitelského výboru, musí se zvolením souhlasit. Jedná se o důležité ustanovení zejména proto, že činnost člena věřitelského výboru je odpovědná, odborná a mnohdy i časově náročná. Členové věřitelského výboru jsou povinni při výkonu své funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídají za škodu, kterou způsobili porušením svých povinností. Věřitelský výbor musí jednat ve prospěch všech věřitelů, nikoli ve prospěch vlastních zájmů.

Autorka je advokátkou ve Zlíně a insolvenční správkyní. Je členkou odborné sekce ČAK pro insolvenční právo.