Veřejný rejstřík v zajetí počítačové nestability, aneb jak se provádí zápisy od 1. 1. 2014

autor: JUDr. Petr Hampel
publikováno: 27.01.2015

Odborná veřejnost poměrně s povděkem přijala novou právní úpravu vedení veřejného rejstříku v podobě zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících fyzických a právnických osob, (dále též jen „zák. o veř. rejstřících“). Očekávala totiž od ní další zrychlení provádění zápisů do této evidence a zejména možnost provedení zápisu přímo notářem bez toho, že by musel vyvíjet iniciativu rejstříkový soud. Provádění zápisů přímo notáři totiž bylo „vlajkovou lodí“ tvůrců zmíněného zákona, na níž stavěli své přesvědčení o jednoznačném přínosu této úpravy pro praxi.

Samotná praxe je však taková, že jsou to stále rejstříkové soudy (nikoli notáři), které rozhodují ve věcech zápisů ve stejných intervalech, upravených zák. o veř. rejstřících (tedy do pěti pracovních dnů, předpokládá se přitom samozřejmě funkčnost počítačového systému, což v praxi mnohokrát neplatilo), a notáři fakticky neprovádí zápisy vůbec. Praxe tak sama ukazuje, že příprava na uvedení zák. o veř. rejstřících v reálný život se v podstatě nepovedla. Jasná vůle zákonodárce vtělená do zák. o veř. rejstřících, spočívající v přenesení rozhodovací činnosti ve věcech zápisů do veřejného rejstříku od 1. 1. 2014 na notáře (zejména co se týče podnikatelů), totiž naplněna nebyla.      

Je nepochybné, že již s účinností zák. č. 216/2005 Sb. se změnila doktrína provádění zápisů do veřejného (tehdy obchodního) rejstříku. Byl totiž zaveden tzv. registrační princip, soudy od 1. 7. 2005 působí v roli tzv. registračních úřadů, což v souvislosti s jejich pravým posláním (rozhodování ve věcech sporů či úpravě právních poměrů účastníků, jde-li o civilní řízení) příliš nekoresponduje. Ostatně z tohoto důvodu (samozřejmě, že nejde o důvod jediný) také drtivou většinu zápisů do této evidence provádějí vyšší soudní úředníci, nikoli soudci.

Proto se rovněž hledala varianta přenesení této „rozhodovací činnosti“ na jiné orgány buď z okruhu státní správy, nebo tzv. quasi soukromých subjektů, mezi které řadíme notáře. Varianta samostatných soukromých registračních úřadů (tzv. registrátorů) se neujala a prosadila se již výše zmíněná doktrína provádění zápisů notáři. Legislativa tak našla řešení v podobě přenesení rozhodování o zápisech, či lépe řečeno jejich provádění, na tyto osoby. Notáři tedy budou moci zapisovat (zatím tomu tak není) přímo do této evidence za splnění zákonem stanovených podmínek. Rejstříkové soudy tuto evidenci „pouze“ povedou. V historicky krátkém čase se jejich úloha strukturálně změní v tom smyslu, že jejich činnost bude spíše spočívat v kontrole plnění zákonem stanovených povinností ve vztahu ke sbírce listin, která je dosud velmi zanedbávána. Přitom je to právě tato součást veřejného rejstříku, která je pro soutěžitele a spotřebitele mimořádně důležitá, neboť z ní se mohou dozvědět použitelné informace o stavu hospodaření konkrétního subjektu, jeho aktivitách, vnitřní struktuře orgánů apod.

Ne nadarmo věnuje této problematice velkou pozornost také samotná Evropská unie, počínaje konsolidovanou První směrnicí Rady 68/151/EHS ze dne 9. března, přes Čtvrtou směrnici Rady ze dne 25. července 1978 a konče Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/35/EU ze dne 5. dubna 2011, o fúzích akciových společností (dokumentů EU regulujících právo obchodních společností a v návaznosti na ně též veřejného rejstříku a sbírky listin je daleko více). V tomto směru má Česká republika značné rezervy a nebude určitě dlouho trvat a Brusel se začne o tento nedostatek zajímat.

V neposlední řadě je potřeba stále zdůrazňovat změnu v pojetí právnických osob, obecně spočívající v tom, že od 1. 1. 2014 jde o umělé fiktivní subjekty bez vlastní svéprávnosti, což má reflexi v odlišném pojetí, postavení, jednání a odpovědnosti jejich statutárních orgánů. Právnickým osobám je přiznána jen způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti (právní osobnost).[1]

Co se vlastně zapisuje 

Struktura zápisu jednotlivých skutečností u zapisovaných subjektů se pozměnila v důsledku změny zákonné úpravy. Proto na ni musela reagovat též programová verze veřejného rejstříku, která současně musí strukturálně zapadat v širších souvislostech do databáze tzv. elektronické veřejné správy, tedy být kompatibilní s dalšími evidencemi jako je živnostenský rejstřík, registr osob, registr nemovitostí (tzv. RUIAN) a další evidence vymezené z. č. 111/2009 Sb., o základních registrech.

Prvním z obecně zapisovaných údajů je název subjektu, u podnikatelů je to firma. Ohledně této skutečnosti stále platí povinnost toho, kdo zapisuje (soud nebo notář), zkoumat kritéria klamavosti a u firem též zaměnitelnosti. Z praktického hlediska velmi často navrhovatel vybere název nebo firmu (lustrací již zapsaných subjektů ve veřejné databázi rejstříku) a domnívá se, že dodáním jednoho znaku k již zapsanému názvu či firmě vyhoví zákonu. Ovšem není tomu tak. Vyžadují se totiž tři rozlišující znaky, přičemž důležitým je také hledisko fonetické, tedy nejen jak se název píše, ale též jak se zpravidla vyslovuje.

Mnohdy je „na hraně“, co ještě pustit a co již nikoli, nicméně nějaká přehnaná přísnost není na místě, neboť případně „poškozený“ subjekt (již zapsaný tvrdící, že jiný s podobným názvem či firmou zapsán být neměl) má možnost obrany v podobě žaloby proti nekalé soutěži. Stran klamavosti se velmi často objevuje snaha činit součástí názvů či firem označení obce či dokonce státu. Jejich přidáním k jiné části názvu či firmy ovšem k naplnění kritéria absence klamavosti nedojde. Jde totiž o obecný pojem, který nemůže být vztahován pouze k určitému subjektu (např. firma Patria, a. s., která již je obsazena, nesplní kritéria absence klamavosti a nezaměnitelnosti užitím firmy Patria Praha a. s.). Byť jsou tato kritéria dlouhodobě známa, stále je dost případů, které musí rejstříkové soudy zamítat.

Nově zavedený institut tzv. předregistrace, jak ji předpokládá § 48 odst. 2 zák. o veř. rejstřících, se zatím v praxi příliš neuplatnil (či spíše vůbec), byť měl být právě tím, který umožní určitou „blokaci“ nebo „rezervaci“ zvoleného názvu či firmy. V rámci tohoto řízení by totiž rejstříkový soud musel vyřešit právě otázky spojené s klamavostí, resp. zaměnitelností názvu či firmy.[2]

Komplikovanou otázku v této souvislosti představuje užití tzv. příznačného prvku jiné právnické osoby, je-li pro to důvod v jejich vzájemném vztahu. V praxi půjde o případy více zapsaných subjektů, které jsou zpravidla vzájemně majetkově (skrze podíly) propojeny, resp. jsou ovládány jedním z členů tohoto „koncernu“ (on to totiž v praxi koncern vždy být nemusí). Pojem „vzájemného vztahu“ je totiž tak široký, že může zahrnovat nejen koncernové uspořádání, ale např. také dlouhodobou vzájemnou obchodní spolupráci bez toho, že by šlo o vzájemnou podílovou propojenost. Z hlediska řízení o provedení zápisu tak musí navrhovatel tvrdit, z jakého důvodu chce mít v názvu či firmě příznačný prvek již zapsané právnické osoby. Prostor pro toto tvrzení ovšem ve formuláři coby návrhu na zápis není, proto je nutné, aby tato tvrzení navrhovatel připojil, zpravidla na samostatné listině. Těžko se lze spoléhat na to, že rejstříkový soud sám z vlastní iniciativy bude dohledávat jejich „vzájemný vztah“. Mnohdy jej totiž ani bez bližšího vysvětlení nelze odhalit.

Stran zápisů fyzických osob, ať už samostatných podnikatelů, nebo společníků či členů statutárních orgánů, nedoznala praxe žádných změn, byť prvotně zde byly určité obavy z toho, že fyzické osoby budou využívat možnosti tzv. „pseudonymů“ a budou se domáhat jejich zápisů do rejstříku. Zatím mi není znám jediný případ zápisu pseudonymu. Za zmínku snad jedině stojí skutečnost zápisu akademických titulů coby součásti „jména a příjmení“ zapisované fyzické osoby.

Veřejný rejstřík je jednou z mála, ne-li jedinou, databází veřejné správy, která nadále vede fyzické osoby včetně jejich akademických titulů (např. matriční úřad již delší dobu nikoli). Byť zák. o veř. rejstřících přímo o zápisu této skutečnosti nehovoří, praxe se nakonec ustálila i přes názorové rozdílnosti (některé soudy tituly nezapisovaly, jiné ano) na tom, že akademické tituly zapisovány budou. Jde přitom spíše o zvykovou záležitost, nikoli psaným právem podloženou, nicméně zejména podnikatelská veřejnost se zápisem akademického titulu spojuje určitou informaci směrem ke spotřebitelům, identifikuje se s ní v tom smyslu, že dává najevo veřejnosti úroveň vzdělání a mnohdy vymezuje také obor činnosti (např. u lékařů provozujících nestátní zdravotnické zařízení). Jsou to spíše tyto důvody, které nakonec převážily směrem k zachování zápisů akademických titulů, byť žádná právní norma jejich zápisy výslovně neuvádí. Samozřejmě, že to může působit technické potíže v případě prostupnosti jednotlivých databází (registr obyvatel, registr osob, registr územní identifikace a registr práv a povinností, jak je vymezuje § 3 z. č. 111/2009 Sb.), nicméně s tím se musí vyrovnat jejich technické zabezpečení.

Osobně přitom podporuji jiný závěr – zamítavý, opřený o následující argumentaci. Akademické tituly, ať už před jménem (Mgr., MUDr., JUDr., doc., prof. a další), či za jménem (Ph.D., DrSc. a další), se udělují absolventům českých vysokých škol podle § 46 odst. 4, § 47 odst. 5, § 71 a § 73 z. č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších změn a doplnění. Akademické tituly získané podle dřívější právní úpravy pak reguluje § 99 části patnácté, společná, přechodná a závěrečná ustanovení, citovaného zákona. Udělení některého či některých, zákonem předpokládaných akademických titulů podle citované zákonné úpravy, však v žádném případě neznamená, že se akademický titul automaticky stává součástí jména a příjmení fyzické osoby. Naopak. Pouze sama fyzická osoba rozhoduje o tom, kdy a v jakých souvislostech bude udělený akademický titul užívat. Konstrukce práva užívání akademických titulů (jakkoli subtilně upravená výše citovanými normami) ponechává jeho užití na vůli konkrétní fyzické osoby, což současně vylučuje, aby k jeho užívání byla například fyzická osoba nucena, či bylo jeho uvádění dokonce vyžadováno (natož sankčně). Pouze v případech, v nichž zákon užívání akademického titulu omezuje, resp. jeho uvádění v souvislosti se jménem a příjmením konkrétní fyzické osoby nepřipouští (byť implicitně), je užití akademického titulu vyloučeno.

Stran zápisu sídla právnické osoby nedošlo k žádným zásadním změnám vyjma skutečnosti, že zápis sídla (a jeho změny) u podnikatelů má konstitutivní charakter. Takový závěr plyne z § 429 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), podle kterého se sídlo podnikatele určí adresou zapsanou ve veřejném rejstříku. Sídlo právnické osoby má mimořádný význam z hlediska komunikace s veřejností. Jeho technické provedení (tedy adresa) nesmí být odlišné od evidence územní identifikace (tzv. RUIAN). Jinak řečeno, databáze veřejného rejstříku nepřevezme adresu sídla právnické osoby, pokud ta nebude ztotožněna s adresou, jak je přesně vedena v RUIAN. Toto ztotožnění provádí rejstříkový soud vždy při provádění zápisu. Ostatně též inteligentní formulář by neměl připustit vložení adresy v jiné podobě, než je vedena v této územní identifikaci (byť je tomu i jinak, jak ukazuje praxe).

V praxi bývají právě potíže s tímto ztotožněním. Jde zejména o případy, kdy právnická osoba užívá dlouhodobě určité znění své adresy, má ji také na svých propagačních listinách či webových stránkách apod., nicméně nejde o adresu, která odpovídá územní identifikaci. V takovém případě rejstříkový soud nemůže nic dělat, neboť není editorem databáze adres. Tím je totiž Český úřad zeměměřický a katastrální (tzv. ČUZK). Pouze on může zasahovat do znění adresy, či ji ovlivnit ve smyslu její změny v evidenci katastru nemovitostí. Tedy na něj musí být směřovány případné stížnosti či žádosti o „možné“ úpravy nebo změny. Samotný pojem adresy je již definován v prováděcí vyhl. č. 323/2013 Sb. k zák. o veř. rejstřících v § 14.

Významné změny ovšem nastaly stran zápisu statutárních orgánů. Nejde přitom jen o fakt, že se zapisuje povinně název statutárního orgánu, pokud neplyne přímo ze zákona (zejména u nepodnikatelů, např. spolků může být nazván různě), ale též počet jeho členů (příslušnou číslovkou). Zák. č. 513/1991 Sb. přitom počet členů nevyžadoval. Statutární orgán může být individuální nebo kolektivní. Tak tomu bylo i doposud.

Zásadní změna ovšem nastala v případě s. r. o., u něhož § 194 odst. 2 z. o. k. za použití § 44 odst. 5 z. o. k. nově umožňuje vytvořit kolektivní orgán (dřívější úprava v zák. č. 513/1991 Sb. se této možnosti přísně bránila a odpovídala tomu též dobová judikatura). Společenská smlouva v takovém případě musí výslovně určit, že více jednatelů tvoří kolektivní orgán, jinak platí, že každý z jednatelů může jednat za společnost samostatně.[3]

Zápis kolektivního orgánu v případě jednatelů má svá úskalí spočívající v tom, že by též měl být zapsán jeho předseda. Sbor jednatelů se totiž chová jako kolektivní statutární orgán jiné právnické osoby. Tento výklad ještě umocňuje odkaz na úpravu akciových společností (§ 440 a 444 z. o. k.). Paragraf 44 odst. 3 z. o. k. vyžaduje právě volbu předsedy, nikoli jen předsedajícího (na jednotlivá zasedání). Ten by měl být takto zapsán také do veřejného rejstříku. Programové vybavení veřejného rejstříku tomu ovšem nedává adekvátní prostor, pročež rejstříkové soudy si vypomáhají, jak umí. Výsledkem je nepřehledný výpis z veřejného rejstříku. Nicméně v dalších otázkách se bude kolektivní orgán chovat stejně jako např. vícečlenné představenstvo akciové společnosti.

Kolektivnímu orgánu musí také odpovídat způsob jednání za společnost. Z. o. k. sám tento kolektivní orgán nijak nenazývá, nicméně společenská smlouva s. r. o. mu musí dát nějaký název. Může jít o sbor jednatelů, správní radu jednatelů, nebo radu jednatelů, výbor jednatelů atd. Možnosti jsou různé. Musí však být zřejmé, že jde o kolektivní statutární orgán. Společenská smlouva může také upravit délku funkčního období jednotlivých členů. Nejde však o zapisovanou skutečnost.

V některých případech jsem se setkal se snahou zapsat do rejstříku vedle kolektivního statutárního orgánu (sboru jednatelů) také dalšího jednatele stojícího mimo tento sbor. To však z. o. k. neumožňuje. Společníci s. r. o. si musí rozmyslet, zda budou mít kolektivní sbor jednatelů, nebo individuální jednatele oprávněné jednat standardně, jak tomu bylo dosud. Paragraf 194 z. o. k. totiž jednoznačně hovoří o jednom či více jednatelích, nebo o jejich sboru, pokud tak určí společenská smlouva (ta tak v takovém případě musí určit výslovně).

Určité novoty jsou spojeny též se zápisem výmazu člena statutárního orgánu, který na svou funkci rezignoval. Paragraf 59 odst. 5 z. o. k. umožňuje členu orgánu korporace odstoupit z funkce, ovšem stanoví podmínku, že tak nemůže učinit v době, která je pro korporaci nevhodná. Vyhodnocení této otázky ovšem není na rejstříkovém soudu či notáři (pokud bude provádět zápis on). V rámci rejstříkového řízení totiž nebudou zpravidla předkládány listiny či nebude tvrzeno, v čem ona „nevhodnost“ spočívá. Těžko si navíc představit, že bude vedeno k této otázce dokazování. Z. o. k. tady přináší výkladové problémy. Může např. rozhodnout rejstříkový soud tak, že člena představenstva zemědělského družstva nevymaže v době žní, zjistí-li z rejstříku, že se zabývá zemědělskou prvovýrobou? Myslím si, že nikoli. Půjde tu spíše o odpovědnostní vztah mezi odstoupivším členem statutárního orgánu a právnickou osobou. Na samotný zápis by tato skutečnost neměla mít vliv.

Lhůta pro nabytí účinnosti odstoupení z funkce byla zkrácena na jeden měsíc od doručení orgánu, jehož je konkrétní osoba členem. Tato lhůta tak běží i v případě, že oznámení učiní příslušný člen přímo na zasedání tohoto orgánu (je o tom učiněn zápis). V takovém případě je jasné, že z hlediska zápisu zániku funkce (jde o zapisovanou skutečnost) bude zapsáno datum bezprostředně následující po datu shodném s datem zasedání, na němž k rezignaci došlo (jestliže tedy k rezignaci došlo 18. 1. 2014, funkce zanikla uplynutím 18. 2. 2014, tedy od 19. 2. 2014, 00 hod. příslušný člen již ve funkci není).

Jiná otázka ovšem je, pokud člen orgánu rezignuje písemně (což budou případy častější) a tuto písemnost odešle společnosti (byť § 59 odst. 5 z. o. k. říká, že ji oznámí orgánu, jehož je členem, je zřejmé, že rezignaci nebude posílat představenstvu a. s., nebo ostatním jednatelům s. r. o., nýbrž společnosti do jejího sídla. Zejména to platí za situace, kdy společnost vůbec funkční orgány nemá a poslední z členů statutárního orgánu se bude chtít zbavit funkce).

Z hlediska zápisu je rozhodující, kdy prokazatelně (doložitelně) člen statutárního orgánu odeslal oznámení společnosti. Tedy nejlepší k doložení této skutečnosti rejstříkovému soudu bude podací lístek pošty. § 573 obč. zák. totiž nově zavedl fikci doručení, která nastává třetím dnem po odeslání. Má se proto za to, že takové podání je doručeno třetí den a ode dne následujícího běží lhůta jednoho měsíce pro zánik funkce. Dnem následujícím pak funkce skutečně zaniká. Tento den by pak měl být uveden v návrhu na zápis této skutečnosti do veřejného rejstříku.

Společníci, jde-li o podnikatele zapisované do veřejného rejstříku, i nadále zůstali zapisovanou skutečností u v. o. s., k. s. a s. r. o. Ve vztahu ke společníkům s. r. o. je důležitou (novou) skutečností zápis druhu podílu, který ten který společník má (resp. vlastní), případně u s. r. o. vydání kmenového listu. Praxe v tomto ohledu není jednotná, tedy není ve všech případech postupováno stejně. Někdy rejstříkové soudy zapisují i negativní informaci o tom, že kmenový list nebyl vydán, a v jiných případech tak nečiní. Zák. o veř. rejstřících přitom hovoří pozitivně o zápisu informace, zda byl vydán kmenový list [§ 48 odst. 1, písm. j) zák. o veř. rejstřících]. Oba výklady jsou však možné, osobně se však kloním spíše k výkladu pozitivnímu, tedy zapisovat pouze údaj o tom, že kmenový list vydán byl.

Jde-li o druhy podílů, ty jsou závislé na dohodě společníků ve společenské smlouvě. Z ní právě rejstříkový soud vychází. Projevuje se zde individualita, zvláštní charakter práv a povinností s podílem spojených. Pouze vlastní praxe ukazuje, že podíly mohou být opravdu různé. Počínaje zvláštním podílem spojeným s přednostním právem na podíl na zisku, i když valná hromada zisk k výplatě společníkům nerozdělí, nebo např. podřízený podíl, s nímž je spojeno omezení v podobě nezbytného souhlasu s převodem ostatních společníků, resp. povinnost nejdříve jim jej nabídnout k „odkupu“. Případně může jít o prioritní podíl, jehož vlastník sice bude mít stejný vklad do společnosti jako ostatní společníci (v tomto smyslu by byly jejich podíly stejné), ovšem v případě např. podílu na zisku bude mít právo na tento podíl v rozsahu 95 %, taktéž, jde-li o podíl na likvidačním zůstatku, dokonce lze takto změnit i poměry hlasů na valné hromadě.

Stejně tak podobná úvaha může být vedena ve vztahu k ukončení účasti a vzniku práva společníka na vypořádací podíl. Jeho výše může být též svázána s tímto „prioritním“ podílem a nemusí odpovídat standardním pravidlům obsaženým v z. o. k., v § 36 odst. 2. Výkladovou otázkou mající vztah k zápisu různých druhů podílů je pak otázka, zda musí mít společník alespoň jeden podíl základní. § 135 z. o. k. (jeho text – společenská smlouva může připustit existenci různých druhů podílů) podle mého názoru neklade nezbytný požadavek na existenci základního podílu u každého společníka, což znamená, že společníci se mohou dohodnout, že budou vlastnit pouze zvláštní druhy podílů, s nimiž jsou spojena zvláštní práva, odpovídající jejich dohodě ve společenské smlouvě. Jak tuto dohodu společníků následně promítne rejstříkový soud do faktického zápisu, již závisí jen na něm samotném. Samozřejmě, že vychází primárně z obsahu návrhu, nicméně nemusí jej respektovat doslovně.

Popis práv a povinností, tedy zvláštnosti s podílem spojené, mohou být a jsou mnohdy tak komplikované, že jejich doslovné zachycení ve výpisu z obchodního rejstříku bude neproduktivní. Na druhé straně najít konkrétní pojmenování pro takový podíl, resp. jeho druh, je též složité, proto nejjednodušší cesta bude spočívat v zápisu druhu podílu odkazem na konkrétní ustanovení společenské smlouvy, resp. její části. Třetí osoby pak budou číst výpis vždy ve spojení s platným textem společenské smlouvy, která musí být v aktuálním znění uložena ve sbírce listin. Jedině tak zjistí konkrétní zvláštnosti obchodního podílu společníka a mohou si udělat představu, o jaký podíl vlastně jde.

V souvislosti s možností a. s. zvolit si monistický či dualistický model správy vyvstávají v kontextu se zápisem do veřejného rejstříku také určité problematické otázky. Nejde ani tak o otázky počtu členů jednotlivých orgánů či určení funkce, ty byly již zpracovány dříve a nepůsobí výkladové problémy (vícečlenné představenstvo by mělo mít předsedu, potažmo též místopředsedu, vícečlenná dozorčí rada by též měla mít předsedu, popřípadě místopředsedu).

Komplikovanou (pro některé může být), případně zapovídanou, je však otázka možnosti zápisu jediného zakladatele a. s., který ve stanovách určí monistický systém správy, požaduje zapsat sebe jako jediného akcionáře (což bylo a je běžné, nicméně předchozí úprava to připouštěla primárně pouze pro právnické osoby), současně též jako jediného člena správní rady a také statutárního ředitele.

V praxi to znamená, že jediná fyzická osoba bude vystupovat ve všech třech trojjediných pozicích. Skutečnost, že a. s. může být založena jediným zakladatelem, nově tedy i fyzickou osobou, je mimo diskusi [jeho zápis normuje § 48 odst. 1 písm. k) zák. o veř. rejstřících]. Otázka jednočlenné správní rady musí být řešena ve stanovách, jinak musí být členové nejméně tři. § 457 odst. 1 z. o. k. tuto možnost připouští. Nestanoví přitom, že počet členů musí být vyšší než tři, tedy platí, že jich může být i méně, sudý počet bych ovšem nedoporučoval. Podle § 463 zák. o veř. rejstřících je statutárním ředitelem fyzická osoba jmenovaná správní radou, tedy jejím jediným členem v našem případě. Jde samozřejmě o netradiční model správy, ale na druhé straně jde o jediného akcionáře, tedy on určuje podmínky, za kterých bude a. s. podnikat, vykonávat správu a zabývat se otázkami obchodního vedení.

Výkladově složitější je však otázka vícečlenné správní rady a osoby statutárního ředitele. Vícečlenná správní rada volí svého předsedu. Ten se (povinně) zapisuje do rejstříku včetně funkce, dne jejího vzniku a zániku. V případě, že správní rada má vůli ustanovit (zvolit) statutárním ředitelem některého člena správní rady, je otázkou, zda jím může být, či jím musí být v takovém případě pouze předseda. Názory na řešení tohoto problému se různí. Paragraf 463 odst. 3 z. o. k. říká, že statutárním ředitelem může být i předseda správní rady. Lze tedy tuto větu vyložit v kontextu systematického výkladu § 461, § 462 a § 463 z. o. k. tak, že vedle něj se může správní rada rozhodnout také tak, že ředitelem zvolí jiného jeho člena než předsedu. Jejich vzájemný vztah bude zvláštní v tom smyslu, že člen správní rady bude podřízen předsedovi v otázkách spadajících do kompetence správní rady, ovšem coby statutární ředitel bude stát mimo tuto strukturu a bude nadán obchodním vedením. Za jeho výkon ponese odpovědnost ve vztahu ke správní radě, ta však do ní nemůže zasahovat. Osobně proti tomuto výkladu nenacházím žádné závažné argumenty, nicméně jsou mi známy případy zamítavých rozhodnutí rejstříkových soudů ohledně této otázky s argumentací, že v takovém případě může být statutárním ředitelem pouze předseda správní rady, nikoli kterýkoli její člen, neboť logický výklad § 463 odst. 3 z. o. k. právě připouští možnost spojení správní rady s osobou statutárního ředitele pouze prostřednictvím osoby jejího předsedy.

Častým dotazem či otázkou, se kterou se rejstříkové soudy potýkají, jde-li o zápis zvýšení základního kapitálu u a. s., je, zda musí být stále prováděn dvojí zápis (tedy zápis úmyslu a samotného zvýšení) nebo lze tento zápis provést na základě jednoho návrhu. § 477 z. o. k. v odst. 2 připouští možnost podání jednoho návrhu, aniž by k tomu na první pohled dále stanovil podmínky, za kterých lze tak postupovat. Jeho výkladem však lze dospět k závěru, že spojený návrh obou zápisů (jak úmyslu, tak zvýšení) „může“ být úspěšně podán pouze tehdy, pokud jsou splněny podmínky pro zápis nové (přesné) výše základního kapitálu (není-li známa, např. bude probíhat „veřejný“ úpis akcií, není co zapisovat). Tedy musí být doloženo současně splnění podmínek, za kterých k faktickému zvýšení došlo (např. je již uzavřena současně s rozhodnutím o zvýšení základního kapitálu dohoda o započtení pohledávky za společností podle § 478 odst. 2 z. o. k.). Pokud tomu tak není, rejstříkový soud zapíše pouze úmysl zvýšit a stran zápisu nové výše návrh zamítne pro předčasnost. Takový je logický výklad § 477 odst. 2 v textu … „návrh na zápis nové výše základního kapitálu“. Je na druhé straně nepochybné, že rejstříkový soud musí vždy zapsat úmysl, i když je současně splněno samotné zvýšení základního kapitálu a je známa jeho konečná (nová) výše. Tuto povinnost totiž bezvýjimečně ukládá § 477 odst. 1 z. o. k.

Stran zápisů jiných právnických osob do veřejného rejstříku (nadací, nadačních fondů, ústavů, či nových spolků) praxe, alespoň pokud mám informace z veřejných zdrojů a též vlastní praxe, příliš bohatá není. Mimo však stojí problematika společenství vlastníků jednotek, která vznikala do konce roku 2013 ze zákona a nově vznikají až zápisem do rejstříku. Jde zřejmě – v případě ostatních právnických osob – o úpravu natolik novou, že se veřejnost asi „ostýchá“ ji aplikovat v praxi.

Nicméně některé problematické body stran zápisu ústavů bych přece jenom zmínil. Jde v prvé řadě o název ústavu nikoli z pohledu jeho samotného, nýbrž ostatních právnických osob. Název ústavu musí obsahovat sousloví „zapsaný ústav“ (§ 404 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „obč. zák.“). Pojem „ústav“ je sám o sobě velmi často užíván i coby součást názvu již existující právnické osoby. Lze poukázat na řadu příspěvkových organizací, které ve svém názvu slovo „ústav“ mají. V kontextu s ústavem však jde o označení jeho právní formy (tedy mám za to, že tomu tak je), nikoli však vyčerpávajícím způsobem. Nejde tu tedy o identifikaci právnické osoby, její jedinečnost, či klamavost jejího jména. Tak tomu totiž ani v případě dodatku označujícím právní formu být nemůže.

Otázka tedy stojí tak, zda může např. společnost s ručením omezeným použít ve svém názvu slovo „ústav“ (např. Ústav poradenství v oblasti mezilidských vztahů s. r. o.), či nikoli. V tom případě pak s argumentací, že jde o jinou právní formu zcela jiné právnické osoby. Mám za to, že užití slova ústav není vyhrazeno pouze pro tuto právní formu právnické osoby. Jde totiž o jedno ze dvou slov, které musí být součástí jeho názvu („zapsaný ústav“, případně ve zkratce „z. ú.“).

Další „úskalí“ představuje forma zakladatelského dokumentu ústavu. Praxe opět není jednotná, nicméně většinově se rejstříkové soudy podle mých informací kloní k závěru, že forma notářského zápisu být naplněna nemusí, neboť ji zákon nevyžaduje. Obecné povinnosti zakládací listiny stanoví § 405 obč. zák. Co se týče její formy, právní úprava zcela mlčí. S ohledem na skutečnost, že u jiných právních forem formu notářského zápisu výslovně vyžaduje, je nepochybné, že u ústavu tomu tak není, byť není zcela logické, že u nadací ji naopak vyžaduje (§ 309 odst. 4 obč. zák.). Obě právní úpravy totiž k sobě mají velmi blízko. Neobstojí v této souvislosti ani argumentace důvodovou zprávou k obč. zák., § 402 až 418, že ústav se zásadně liší od nadace tím, že jeho jmění může být vlastní činností též zkonzumováno.[4] To totiž není právní argument pro absenci formy notářského zápisu pro zakladatelské právní jednání.

Nová problematika veřejného rejstříku s sebou nepochybně přináší řadu dalších problematických bodů. Mou snahou bylo v textu vyložit jen některé z nich a poukázat tak na problémy, se kterými se rejstříkové soudy v rámci své rozhodovací činnosti za dobu ne celého roku účinnosti nové právní úpravy potýkají. Lze jen doufat, že „technika“ bude v budoucnu provozuschopná a nebude tak stavět do cesty zápisům do veřejné evidence (kromě lidí, kteří nemají přístup zdravě pozitivní a „jen“ hledají zástupné důvody, proč něco nezapsat) další překážky.

Autor je soudcem Krajského soudu v Ostravě.