oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Vedlejší účastenství proti vůli hlavního účastníka řízení

autor: Mgr. Petr Uklein
publikováno: 18.04.2018

Opakovaně se ve své praxi v poslední době setkávám s otázkou, zda je možné založit vedlejší účastenství proti vůli účastníka řízení. Ve sporném řízení se na tuto problematiku uplatní § 93 o. s. ř., neboť pouze ve sporném řízení je institut vedlejšího účastenství použitelný, který stanoví ve svém odstavci 1 jako předpoklad vedlejšího účastenství právní zájem přistupujícího účastníka na výsledku řízení. Vedlejší účastenství vzniká buď z vlastního podnětu přistupujícího účastníka, nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. Naopak dle závěrů Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1875/2015, C 15178 v řízení o výkonu rozhodnutí a v exekučním řízení je použití ustanovení o vedlejším účastenství pojmově vyloučeno.

O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh. Vystupování a kolizi procesně právních úkonů hlavního a vedlejšího účastníka § 93 řeší odst. 3 o. s. ř., kdy jsou vedlejšímu účastníkovi přiznány pouze procesní práva a povinnosti, nikoli však hmotně právní práva a povinnosti (blíže viz Komentář Beck[1] k § 93 o. s. ř.)

Advokát JUDr. Josef Haščák ve svém článku[2] uvádí, že jelikož § 93 o. s. ř. výslovně nestanovuje, že vstup vedlejšího účastníka do řízení je ve své úspěšnosti závislý na souhlasu podporovaného, je třeba vyplnit tuto mezeru judikaturou, na jejímž základě soud rozhodne o přípustnosti vedlejšího účastenství. 

Výchozím rozhodnutím v této oblasti, na které soudy ve své rozhodovací praxi s oblibou odkazují, je rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 806/2002, které bez dalšího stanovuje, že nelze založit vedlejší účastenství proti vůli podporovaného účastníka. V případě, že podporovaný vyjádří nesouhlas se vstupem vedlejšího účastníka, pak je vedlejší účastenství ukončeno a neuplatní se rozhodování soudu o přípustnosti vedlejšího účastenství podle ust. § 93 odst. 2 věta druhá o. s. ř. S uvedeným závěrem se bez další argumentace ztotožňuje i komentářová literatura.[3] 

Pomocí uvedeného rozhodnutí se v soudních rozhodnutích ustálil mechanický přístup k hodnocení přistoupení do řízení stanovící jako základní podmínku souhlas účastníka, na jehož stranu vedlejší účastník přistupuje, což je dovozováno z podstaty vedlejšího účastenství. Uvedené je stanoveno např. v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 806/2002 tak, že „nadto platí, že vedlejší účastenství v řízení nelze založit proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován“. Obdobné závěry se objevily v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3915/2016 tak, že „jestliže žalovaná jako hlavní účastnice řízení, na jejíž procesní stranu přistoupil vedlejší účastník, k jeho přistoupení dala souhlas, zbývalo zkoumat výhradně právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku sporu“. Až po obdržení souhlasu hlavního účastníka, na jehož stranu vedlejší účastník hodlá přistoupit, je zkoumáno, zda vedlejší účastník má na řízení právní zájem. K výkladu pojmu právního zájmu na výsledku řízení lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, ze dne 16. 12. 2015, kde bylo stanoveno, že: „odvolací soud poukázal na výklad pojmu „právní zájem na výsledku řízení“ provedený Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 553/03 (uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, č. 35, r. 2004), podle něhož je smyslem vedlejšího účastenství posílit v konkrétním řízení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Neslouží tedy pouze o k ochraně zájmů vedlejšího účastníka, ale i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení“. Okrajově lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, které stanovilo, že pouhý morální, majetkový nebo jiný neprávní zájem na výsledku pro potřeby ustanovení § 93 o. s. ř. sám o sobě nepostačuje. Role vedlejšího účastníka je tedy jasná v tom, že jeho úkolem je ochrana zájmů hlavního účastníka řízení a ochrana zájmů vedlejšího účastníka. 

Palčivý problém však nastává v případě, kdy hlavní účastník řízení má právní zájem (například platit dluhy, které vytvořil), k jehož plnění se však nemá, a naopak má osobní zájem zbavit se majetku s úmyslem své dluhy neuhradit. Rozdíl mezi zájmem osobním hlavního účastníka řízení a jeho zájmem právním je v tomto případě evidentní. Z uvedeného plyne, že v takovém řízení pak dlužník svému věřiteli souhlas ke vstupu do řízení na pozici vedlejšího účastníka neudělí, neboť by mohl zabránit zmaření uspokojení věřitele, které tímto sleduje, ač hlavní účastník má právní zájem na uspokojení věřitele, který chce vedlejší účastník podpořit. Z uvedeného důvodu je však třeba rozlišovat právní zájem a osobní zájem hlavního účastníka řízení a s tímto rozlišením spojit právní následky. 

Osobně tedy zastávám názor, že obzvláště v takovýchto případech by soudy postupem
dle § 93 odst. 2 o. s. ř. měly umožnit vstup vedlejšího účastníka do řízení, ač s tím nebude hlavní účastník, na jehož stranu bude přistupováno, souhlasit. 

K uvedenému závěru mne vede jazykový, logický, historický a teleologický výklad ustanovení § 93 o. s. ř. 

Jazykovým výkladem § 93 odst. 2 o. s. ř. docházím, stejně jako J. Haščák ve výše citovaném článku k závěru, že uvedený paragraf ve svém textu neobsahuje výslovnou dikci skutečnosti, že vedlejší účastenství je vázáno na souhlas podporovaného. Neexistuje tedy výslovná zákonná podmínka souhlasu žalovaného s přistoupením vedlejšího účastníka na straně žalované. 

Logickým výkladem usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 23 Cdo 3960/2013, ze dne 16. 12. 2015, který cituje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/03 (uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, č. 35, r. 2004) docházím k závěru, že neslouží-li procesní institut vedlejšího účastenství pouze k ochraně zájmů vedlejšího účastníka, ale i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, není v rozporu s tímto přístupem podpora právního zájmu hlavního účastníka i přes jeho osobní nezájem. Na rozdíl od osobního zájmu hlavního účastníka na jím sledovaném účelu jeho jednání je právní zájem nutno posuzovat jako kategorii objektivní, na osobním zájmu hlavního účastníka nezávislou. Dle mého názoru lze analogicky užít smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2521/2008, kde je (naléhavý) právní zájem definován tak, že „naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým“. Přesně o takovou situaci se bude v tomto případě jednat, kdy cílenou neaktivitou či aktivitou hlavního účastníka řízení v rozporu s jeho právním zájmem na plnění dluhů bude ohroženo právo na uspokojení vedlejšího účastníka nebo se minimálně jeho postavení stane nejistým. 

Historickým výkladem § 93 o. s. ř. se dále přiklání k názoru JUDr. Haščáka ve výše citovaném článku, že v průběhu historie nebyl nikdy vyžadován souhlas hlavního účastníka, podmiňující vstup vedlejšího účastníka na jeho straně. Vstup do řízení byl tedy připuštěn i proti vůli hlavního účastníka. Zmíněné vyplývalo ze skutečnosti, že institut vedlejšího účastenství pro civilní sporné řízení upravoval na našem území již civilní řád soudní (vyhlášen pod č. 113/1895 ř. z.) v ust. § 17 až § 20, který podmínku souhlasu hlavního účastníka s přistoupením podpůrce taktéž neobsahoval. 

Teleologickým výkladem § 93 o. s. ř. dále dospívám k závěru, že nepřipustí-li soud vstup vedlejšího účastníka do řízení pouze na základě nesouhlasu hlavního účastníka coby dlužníka, připustí realizaci protiprávních „pletich“ (často mezi osobami blízkými) za účelem zkrácení uspokojení věřitele coby vedlejšího účastníka. Z teleologického výkladu ust. § 93 odst. 2 o. s. ř. plyne, že úkolem vedlejšího účastníka je podporovat ochranu právem chráněných zájmů jeho osoby a hlavního účastníka, ať už se mu do plnění právních povinností chce či nikoli. Úkolem vedlejšího účastníka v tomto řízení je realizovat nejen výkon procesních práv, ale i povinností žalované. 

Otázkou tedy zůstává, jakému přístupu bude dána v případě konfliktu zájmu hlavního a vedlejšího účastníka přednost v případě, kdy ani jeden ze zájmů není právním předpisem považován za důležitější, nelze tedy bez dalšího říci, že nesouhlas hlavního účastníka či právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení je nadřazený. Jedinou možností se zdá být hodnocení pomocí testu proporcionality, který postaví najisto, zda právem aprobovaný a legitimní zájem na výsledku řízení vedlejšího účastníka řízení se účastnit řízení spočívající zejména v tom, že bude chránit právní zájem hlavního účastníka, převáží nad nesouhlasným vyjádřením hlavního účastníka, který se bude snažit jej vyloučit z řízení, nejspíše za účelem hladkého průběhu předpokládaného zneužití žaloby. 

Absurditu mechanického přístupu k vyžadování souhlasu hlavního účastníka nejlépe vystihuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 30 Co 49/2018 ve kterém soud konstatoval, že „(...) právní zájem na výsledku řízení vedlejšího účastníka nemůže nikdy převážit nad výslovně projeveným nesouhlasem s jeho účastenstvím v řízení účastníkem, jehož zájmy měl v řízení podporovat“. A dále, že „uplatněním tohoto nesouhlasu bez dalšího soudního rozhodování dochází k ukončení vedlejšího účastenství“. 

Na rozdíl od výše popsaného mechanického přístupu by dle mého názoru měl soud vždy, když vedlejší účastník nastíní důvody, pro které by mu měl být umožněn vstup do řízení i bez souhlasu hlavního účastníka, z úřední povinnosti provézt test proporcionality a měl by postupem dle § 93 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout o účastenství právě na základě výsledku uvedeného testu proporcionality.

 

Autor působí jako advokátní koncipient v Praze.



[1]Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 395-397.

[2]Haščák, Josef. K vedlejšímu účastenství. E-pravo. Online. Publikováno [11.11.2014], cit. [9. 4.2018], dostupné na https://www.epravo.cz/top/clanky/k-vedlejsimu-ucastenstvi-95712.html

[3] Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 395-397.