oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Věcný záměr civilního řádu soudního z pohledu advokacie

autor: doc. JUDr. Petr Lavický, Ph.D., prof. JUDr. Alena Winterová, CSc., JUDr. Eva Dobrovolná, Ph.D., LL.M., JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D., LL.M., JUDr. Zdeněk Pulkrábek, Ph.D.
publikováno: 09.04.2018

Ministerstvo spravedlnosti před nedávnem zveřejnilo k odborné diskusi věcný záměr nového civilního řádu soudního, jejž sepsali autoři tohoto článku. Účelem tohoto příspěvku je upozornit především na ta místa věcného záměru, která se úzce dotýkají činnosti advokáta v civilním řízení soudním.

1. Postavení strany v civilním řízení soudním 

1.1 Obecně

Role advokáta jakožto zmocněnce strany se v civilním řízení soudním odvíjí hlavně od postavení strany. Od toho, jaký vliv má strana na zahájení či skončení řízení, na vymezení jeho předmětu, na postup soudu nebo na objasňování skutkového stavu. Věcný záměr vliv stran, a tudíž i jejich advokátů, nezanedbatelně rozšiřuje.

Činí tak zejména očištěním dispoziční zásady od jejích socia­listických, a dokonce i pozdějších modifikací, na něž si praxe sice zvykla, ale které jsou v demokratickém právním státě neobhajitelné. Strany civilního sporného řízení uplatňují právo na soudní ochranu, když sledují své soukromé zájmy, a proto musí záležet výhradně na jejich vůli, zda a o čem se řízení bude konat. Soudní ochrana jim nemůže být vnucována. Potud lze strany – obě dohromady, nikoli jen žalobce! – označit za „pány sporu“. Současný o. s. ř. to nerespektuje, protože v jeho základech je stále přítomna „kontrola dispozičních úkonů stran“ zavedená socialistickým, resp. lidově demokratickým zákonodárcem v roce 1950 zejména za účelem prosazování zájmů socialistické společnosti.

Nicméně, autoři věcného záměru jsou přesvědčeni, že soudní řízení neslouží jen ochraně soukromých zájmů. Prosazují-li se v něm na základě správně zjištěného skutkového stavu skutečné hmotněprávní poměry, dostává se tím ochrany nejen straně, která je v právu, ale právnímu řádu vůbec, a to je ku prospěchu celé společnosti. I v tom spočívá sociální pojetí civilního procesu, na němž je věcný záměr založen.[1] Proto při zjišťování skutkového stavu zásadní aktivitu stran doplňuje aktivita soudu, který má povinnost tzv. materiálního vedení řízení (níže pod bodem 1.6). V zájmu stran i v zájmu veřejném dále je, aby řízení proběhlo rychle a hospodárně. Odpovědný je však za to stranám stát (dle zák. č. 82/1998 Sb. dokonce finančně), a proto již výhradně soudu je svěřeno (formální) vedení řízení. V tomto směru je „pánem sporu“ on. 

1.2 Zahájení řízení 

Zahájení řízení má v duchu dispoziční zásady v rukou žalobce. Řízení může být tedy zahájeno pouze na jeho návrh, a nikoli z úřední povinnosti. Věcný záměr z toho důvodu nepřebírá současnou úpravu, umožňující zahájit řízení rovněž státnímu zastupitelství. Je neslučitelné s povahou a zásadami civilního sporného řízení, aby jej zahajoval z úřední povinnosti státní zástupce, který nesleduje protichůdný zájem na výsledku sporu, ale zájem státu. Pokud jde o zahájení řízení Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, jeho procesní legitimace je upravena v zák. č. 201/2002 Sb., takže není třeba ji nadbytečně regulovat ještě v civilním řádu soudním; věcný záměr ji proto duplicitně neupravuje.

Řízení se zahajuje žalobou, jejíž náležitosti civilní řád soudní vypočítává. Kromě obecných náležitostí podání se jedná o stručné, přehledné a úplné vylíčení skutečností, o které žalobce opírá svůj nárok, dále přesné označení důkazních prostředků k jednotlivým rozhodným skutečnostem, které žalobce navrhuje provést, jakož i určitý návrh, jaké rozhodnutí o svém nároku žalobce od soudu žádá (žalobní petit). Žalobce se může v téže žalobě domáhat více nároků proti témuž žalovanému, jde-li pro všechny o týž způsob řízení a o shodnou věcnou příslušnost soudu, a pokud spolu nároky skutkově nebo právně souvisejí. Podle potřeby žalobce uvede také údaje k procesním podmínkám. V případě nedostatků žaloby se počítá s postupem soudu směřujícím k jejich odstranění.

Věcný záměr civilního řádu soudního rozlišuje žaloby na plnění, žaloby určovací a žaloby právotvorné. Nepočítá však s kategorií statusových žalob, neboť se v zásadě jedná také o právotvorné žaloby; mimoto jsou všechny statusové věci v současnosti zařazeny do zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

V souvislosti s tzv. „předžalobní upomínkou“ napravuje věcný záměr nedostatek současné úpravy v § 142a o. s. ř., která nestanoví povinnost žalobce žalovaného upomenout, a to tak, že žalobci ukládá povinnost žalovaného upomenout o splnění dluhu nejméně 15 dnů před podáním žaloby o peněžité plnění. V případě, že je tato povinnost porušena a žalovaný peněžité plnění požadované žalobcem během řízení neprodleně uhradí, promítá se to podle věcného záměru do nákladů řízení tak, že si každá strana nese své náklady sama.

Je povinností soudu doručit stejnopis žaloby žalovanému s výzvou, aby se k žalobě vyjádřil ve lhůtě, která nesmí být kratší než 30 dnů. Vyjádření k žalobě nemusí soud ukládat, jde-li o jednoduchou věc nebo jde-li o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, jakož ani v případě žalob na peněžité plnění, rozhoduje-li platebním rozkazem.

Věcný záměr nově užívá (běžně používané) termíny replika a duplika. Replikou je žalobcova odpověď na vyjádření žalovaného (bod 114). Duplikou je odpověď žalovaného na repliku žalobcovu. K replice i duplice může soud strany vyzvat. Replika i duplika však mohou směřovat jen k tvrzením a návrhům protistrany, nelze jimi uplatňovat další nároky.

Od zahájení řízení odlišuje věcný záměr zahájení sporu. Zatímco řízení je zahájeno žalobou, spor je zahájen až doručením žaloby žalovanému (bod 115), čímž se stane žalovaný stranou civilněprocesního vztahu. Okamžik zahájení sporu má velký význam pro vymezení stran, možnost změny subjektů, vymezení předmětu řízení a dispozice s řízením či jeho předmětem. Kromě jiného se jím zakládá překážka litispendence.

Věcný záměr nepodceňuje možnosti alternativních způsobů řešení sporů, avšak nepočítá – tak jako současná úprava (§ 100 odst. 2 o. s. ř.) – s nařízením setkání s mediátorem pod hrozbou sankce v oblasti nákladů řízení (§ 150 o. s. ř.). Tato konstrukce je v rozporu s dobrovolnou povahou alternativních způsobů řešení sporů, kam se mediace řadí. Strany mají ústavně zaručené právo na soudní ochranu a toto právo nelze omezovat jejich donucováním k alternativě. Zahraniční zkušenosti s povinnou mediací navíc ukazují, že pokud o mediaci nemají zájem strany, její efektivnost klesá a stává se pouze zdrojem průtahů v řízení.[2] 

1.3 Vymezení předmětu řízení 

Že žalobce nejen zahajuje řízení, ale též vymezuje jeho předmět, se zdá být jasné. Přece to však podle o. s. ř. úplně neplatí, protože se změnou žaloby musí souhlasit soud. Zákon navíc přehlíží, že vymezení předmětu řízení od určitého okamžiku oprávněně zajímá i žalovaného – z hlediska o. s. ř. je jeho postoj bez významu. Věcný záměr vrací vymezení předmětu řízení stranám a roli soudu naopak omezuje. Změnu žaloby nepodmiňuje souhlasem soudu, nýbrž – od okamžiku zahájení sporu – souhlasem žalovaného. Soud může nanejvýš připustit změnu žaloby přes nesouhlas žalovaného, pokud se tím řízení neztíží ani neprotáhne (bod 117).

Takto nastavené podmínky by umožnily adekvátně reagovat na různé důvody změny žaloby. Je-li mezi stranami konflikt a je nejasné, jakou žalobou jej lze vyřešit, je především pro žalovaného, nikoli pro soud, důležité, zda bude vyřešen na základě změněné žaloby již v tomto řízení, anebo až na základě nové žaloby v nějakém řízení dalším. V takovém případě se změnou nejspíš bude souhlasit a podle věcného záměru by již nemohlo nastat, že soudce, jak se někdy stává, změnu ve vidině snadného vyřízení přidělené věci nepřipustí a strany fakticky odkáže na další řízení. Jestliže změněná žaloba konflikt nevyřeší nebo s ním dokonce vůbec nesouvisí, může si žalovaný svobodně vyhodnotit, zda mu v budoucnu hrozí opakované uplatnění žaloby původní, a změně může zabránit; podmínky pro výjimečné připuštění změny soudem nejspíš naplněny nebudou.

Závislost předmětu řízení na stranách dnes neplatí také potud, pokud se uplatňuje § 153 odst. 2 o. s. ř. umožňující soudu přiznat straně něco jiného, nebo dokonce více, než žádala, „jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky“. Ustanovení ve skutečnosti míří na věci, v nichž je způsob vypořádání neurčitý, a žádá proto uvážení soudu.[3] Tyto věci, např. vypořádání společného jmění manželů či zřízení nezbytné cesty, jsou svou povahou nesporné (protože v nich proti sobě nestojí vždy dvě strany tak, že úspěch jedné je neúspěchem druhé), a správně by tudíž měly být řešeny podle zákona o zvláštních řízeních soudních.[4] To se týká i jiných případů konstitutivních rozhodnutí a tato situa­ce bude vyžadovat revizi a novelizaci z. ř. s. Věcný záměr tedy § 153 odst. 2 nepřebírá, počítá ovšem s tím, že v řízení je třeba respektovat příslušná ustanovení hmotného práva.

Vymezení předmětu řízení náleží stranám i v řízeních opravných.[5] Věcný záměr vychází z toho, že i zde mají strany právo vyznačit soudu pole, na němž se má pohybovat. Nechává proto na nich, aby určily nejen rozsah, v němž bude napadený rozsudek dotčen odvoláním (dovoláním), ale i odvolací (dovolací) důvody a odvolací (dovolací) návrh, který může být i eventuální (body 309 a 354). Odvolací soud by tak již např. neměl hledat „důvody, které nebyly v odvolání uplatněny“ (§ 221a odst. 1 o. s. ř.); výjimkou jsou zmatečnosti, jejichž odstranění z úřední povinnosti přikazuje veřejný zájem na řádném výkonu soudnictví (body 322 a 354).

1.4 Skončení řízení dispozičními úkony stran 

Z toho, co bylo svrchu řečeno o uplatňování práva na soudní ochranu a o zásadě dispoziční, jednoznačně vyplývá, že jakmile strany přestanou mít zájem na rozhodnutí o své věci, musí řízení skončit. Věcný záměr to důsledně respektuje, zohledňuje přitom oprávněné zájmy obou stran. Žalobce může kdykoli vzít žalobu zpět, avšak stane-li se tak po začátku ústního jednání, tedy poté, co se žalovaný pustí do sporu, je ke skončení řízení potřeba souhlasu žalovaného (bod 120). Tento projev vůle není na rozdíl od současné úpravy ničím podmíněn, takže je na žalovaném, aby svobodně posoudil, zda je v jeho zájmu předčasné skončení řízení, anebo trvalé odklizení sporu, bránící jeho opětovnému zahájení; nemusí přitom přesvědčovat soud, že má k nesouhlasu se zpětvzetím „vážné důvody“ (§ 96 odst. 3 o. s. ř.).[6] Chce-li ovšem žalobce prosadit skončení řízení i přes nesouhlas žalovaného, může spojit zpětvzetí žaloby se vzdáním se nároku, což bude mít za následek, že tutéž žalobu nebude moci podat znovu. Ochrana zájmů žalobce a žalovaného tím bude vyvážena.

Obě strany mohou podle věcného záměru dosáhnout okamžitého skončení řízení i tím, že se jedna druhé podvolí: nejen žalovaný uznáním nároku (bod 253), ale nově i žalobce vzdáním se nároku (bod 252). Těmito dispozičními úkony strany vlastně projevují vůli, aby soud rozhodl podle návrhu protistrany, a na tomto základě vydá soud rozsudek pro uznání či pro vzdání se. V moci žalobce, dojde-li k uznání, nebo žalovaného, dojde-li ke vzdání se, je však vydání takového rozsudku navrhnout. Budou-li z jakéhokoli důvodu trvat na projednání věci a vydání rozsudku kontradiktorního (tj. založeného na dokazování a právním posouzení), musí soud splnit svou roli a poskytnout plnohodnotnou soudní ochranu.

Převzetí novátorského § 96 odst. 6 o. s. ř., umožňujícího dokončit řízení i proti vůli obou stran, věcný záměr samozřejmě neplánuje. Totéž platí o fikcích dispozičních úkonů: tak, jako nelze fingovat podání žaloby či její změnu, nelze fingovat ani projev vůle uznat nárok (dnes § 114b o. s. ř.) nebo vzít žalobu zpět (což v podstatě činí § 114c odst. 7 o. s. ř.). Možné je však předpokládat, že pokud strana nepřijde na přípravný rok, případně na první ústní jednání přednést svůj postoj, nemá co uvést, a tvrzení protistrany jsou tudíž pravdivá. Na základě této skutkové domněnky lze o věci rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, a to nejen proti žalovanému, nýbrž důsledně a v souladu se zásadou rovnosti i proti žalobci (bod 256). V případě žalovaného lze tak učinit navíc i tehdy, nevyjádří-li se již k žalobě (bod 255). Opět je však na protistraně – v čemž se věcný záměr shoduje s dosavadní úpravou –, aby vydání takového „neplnohodnotného“ rozsudku navrhla. Hodí se pro jistotu dodat, že na rozdíl od rozsudku pro uznání je rozsudek pro zmeškání založen na právním posouzení (skutečností považovaných za pravdivé).

Při uzavírání soudního smíru, který je z procesního hlediska projevem vůle skončit řízení bez meritorního rozhodnutí, by se již strany v budoucnu neměly bát, že jej soud pro domnělý rozpor s více či méně zjištěným minulým hmotněprávním stavem odmítne schválit.[7] Pravomoc smír schvalovat mu věcný záměr nepřiznává – soud smír pouze zaprotokoluje a deklaruje, že řízení skončilo (bod 123). Mezí je každopádně zákonný zákaz a dobré mravy, jakož i jiné překážky působící podle hmotného práva absolutní neplatnost či zdánlivost právního jednání.

K různým možnostem stran docílit skončení sporu bez meritorního rozhodnutí lze doplnit možnost dohodnout se na klidu řízení, tedy na jakémsi „dočasném skončení řízení“ (bod 77). Tu mají strany i dnes, po vzoru tradičních úprav však již nemá být podmíněna tím, že se klid „nepříčí účelu řízení“. Správně je pouze na stranách, aby posoudily, zda je klid účelný nebo ne. Rozumí se, že jejich motivací bude vyhlídka na mimosoudní smír. 

1.5 Vliv stran na postup řízení 

Jak bylo shora řečeno, (formální) vedení řízení není v rukou stran, nýbrž v rukou soudu. Jen on, byť bere zřetel na stanoviska stran, určuje roky a soudcovské lhůty nebo pořadí provádění důkazů. To je stejné v o. s. ř. i ve věcném záměru. Věcný záměr však tuto zásadu v několika směrech prolamuje, ale jen tak, aby to bylo v souladu s jejím účelem, jímž je rychlost a hospodárnost řízení. Stranám např. umožňuje, aby se dohodly na zkrácení procesních lhůt, typicky na zkrácení lhůty k podání opravného prostředku (bod 45). Zkrátí-li se tím řízení, bude to v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti. Podobný efekt může mít souhlas stran s upuštěním od ústního jednání odvolacího soudu, jestliže se na něm nemá provádět dokazování (bod 329). Advokát by tedy nemusel vážit cestu k odvolacímu soudu jenom proto, aby si kromě rozhodnutí vyslechl informaci, že odvolací soud nemíní měnit skutkové závěry soudu prvního stupně. 

1.6 Role strany při zjišťování skutkového stavu 

Co do zjišťování skutkového stavu věci vychází věcný záměr z projednací zásady, která je pro nalézací řízení sporné typická. Návrh se však neuchyluje k jejímu krajnímu (a dnes již překonanému) provedení, jež aktivitu při shromažďování skutkových poznatků přenechává výlučně procesním stranám, nýbrž projednací zásadu v souladu s vývojovými tendencemi civilního práva procesního modifikuje. Má totiž za to, že strany řízení mohou disponovat svými subjektivními právy, nikoli ale skutkovým stavem. Ten je předmětem dokazování, jež by mělo směřovat k úplnému a pravdivému poznání skutečností rozhodných pro projednávanou věc. Jedině na základě pravdivých a úplných zjištění může civilní řízení plnit svou hlavní funkci, spočívající v poskytnutí ochrany subjektivním právům prostřednictvím meritorního soudního rozhodnutí.[8]

V duchu projednací zásady spočívá iniciativa při zjišťování skutkového stavu na procesních stranách. Právě ony nesou břemeno tvrzení a důkazní ohledně rozhodných skutkových okolností. Věcný záměr ovšem stranám výslovně ukládá, aby jejich skutkové přednesy byly úplné, určitépravdivé (bod 147). Jinými slovy, navrhuje se tím (znovu)zavedení povinnosti pravdivosti, jejíž pozitivněprávní úprava byla z platného občanského soudního řádu vypuštěna začátkem tisíciletí. Autoři věcného záměru to považují za chybu: představa, že by snad účelu civilního procesu mohlo být dosaženo cestou neúplných či nepravdivých skutkových tvrzení, je zjevně nesprávná.

Povinnost pravdivosti má dvě stránky: pozitivní a negativní. Pozitivní stránka se projevuje tím, že strany jsou povinny přednést všechny pro rozhodnutí podstatné skutečnosti a žádné nezamlčovat. Negativní stránka zakazuje stranám uvádět vědomě nepravdu o rozhodných skutečnostech. Důsledkem toho je rovněž zákaz popírání skutkových tvrzení odpůrce, jestliže je straně známa jejich pravdivost.[9] Nejde však o porušení povinnosti pravdivosti, jestliže strana tvrdí nebo zpochybňuje skutečnosti, jimiž si není jistá. Při hodnocení, zda je povinnost pravdivosti plněna, nezáleží totiž na tom, jaký je objektivní stav, ale na tom, jaké je subjektivní přesvědčení povinného subjektu. Z pohledu advokáta je podstatné, že tato povinnost vzniká nejen procesním stranám, nýbrž i jejich zástupcům.[10]

K tomu, aby povinnost pravdivosti mohla být efektivně vymáhána, slouží v první řadě materiální vedení řízení soudem (body 156-160). Jeho podstatou je široká dotazovací a upozorňovací činnost, jejímž prostřednictvím vede soud strany k tomu, aby tvrdily všechny skutečnosti podstatné pro rozhodnutí, doplnily neúplná či neurčitá skutková tvrzení, navrhly důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení, a aby vůbec poskytly veškerá vysvětlení nutná k tomu, aby skutkový základ věci byl pravdivě zjištěn. Podstata materiálního vedení řízení tkví v aktivním úsilí soudce, který prostřednictvím dotazů, výzev a upozornění usměrňuje činnost stran v naznačeném směru.[11] Jeví-li se to jako potřebné, soudce v takto vymezeném rámci probere se stranami věc i po právní stránce. V rámci oprávnění plynoucích z úpravy materiálního vedení řízení může soud rovněž vyzvat stranu, aby se k ústnímu jednání dostavila osobně, nařídit jí předložení listin či jiných důkazních prostředků, jichž se dovolává, a výjimečně si opatřit i další důkazní prostředky, jež mohou přispět k objasnění skutkového stavu (srov. též bod 183).[12]

Věcný záměr vychází z toho, že dotazovací a upozorňovací činnost soudu se uplatní také v případech, kdy je procesní strana zastoupena advokátem. Skutečnost, že stranu zastupuje profesionál, totiž neznamená, že se jím vykonané hodnocení skutkových tvrzení, provedených důkazů či právní stránky věci shoduje s tím, jak na věc nahlíží soud. I advokátem zastoupená strana má tedy právo vědět, zda soud považuje její skutková tvrzení za úplná a jak hodnotí věc po právní stránce.

Jestliže strana přes upozornění soudu nedoplní svá skutková tvrzení, případně neodstraní rozpory z nich plynoucí, musí nést negativní následky tohoto stavu – neunesení břemene tvrzení – v podobě neúspěchu ve věci. Dalším následkem nesplnění povinnosti pravdivosti procesní stranou může být uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež odpůrci vznikly v důsledku jejího vědomě nepravdivého nebo neúplného skutkového přednesu (bod 91). Porušení povinnosti pravdivosti stranou řízení může být v konkrétním případě hodnoceno jako svévolné vedení řízení, za které může být straně uložena povinnost k přiměřenému zadostiučinění (bod 263). Z hlediska sankcí lze uvažovat také o odepření pomoci s náklady (bod 104) či o uložení trestu za svévoli (bod 64). 

2. Zastoupení advokátem 

Věcný záměr civilního řádu soudního se v určitých ohledech odchyluje od nynější právní úpravy zastoupení advokátem na základě plné moci.

Změny se týkají především:

2.1 Advokátské spory 

Bod 28 věcného záměru civilního řádu soudního navrhuje zavést pravidlo povinného zastoupení stran advokátem s výjimkou řízení před okresními soudy ve věcech, v nichž hodnota předmětu sporu nepřesahuje 50 000 Kč, a v řízení o stížnosti proti usnesení okresního soudu v takové věci. Pro řízení o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení by povinné zastoupení mělo platit vždy, bez ohledu na hodnotu předmětu sporu.

K tomu je zapotřebí v první řadě zdůraznit, že navržený text nepředstavuje definitivní podobu pravidla, které by mělo být v budoucím civilním řádu soudním obsaženo, ale je východiskem diskuse, která by měla proběhnout. V ní je nutné počítat s tím, že z povinného zastoupení budou pochopitelně výjimky, což ostatně výslovně důvodová zpráva k tomuto pravidlu uvádí. Nemá pochopitelně rozumný smysl vyžadovat, aby byla zastoupena strana, která má potřebné právnické vzdělání, resp. za niž jedná zaměstnanec s takovým vzděláním. Povinné zastoupení má smysl, jenom pokud jde o osoby práva neznalé.

Jako pracovní východisko je nutné chápat rovněž hranici 50 000 Kč pro advokátské spory v řízení před okresními soudy. Činnost pracovní skupiny pro přípravu věcného záměru civilního řádu soudního zde byla velmi komplikována tím, že nebyla dokončena tzv. Bílá kniha justice, o níž by bylo možné se opřít při úpravě věcné příslušnosti. Právě věcná příslušnost úzce souvisí s vymezením případů, v nichž má být v řízení před soudem prvního stupně vyžadováno povinné zastoupení advokátem. V závislosti na podobě pravidel věcné příslušnosti si lze představit i takové řešení, že povinné zastoupení bude vyžadováno jenom pro řízení před krajskými soudy jako soudy prvního stupně, nikoli též pro řízení před okresními soudy. Záleží na tom, jak bude věcná příslušnost mezi krajské a okresní soudy rozdělena.

Předmětem diskuse může být samozřejmě rovněž otázka, zda strana má být advokátem zastoupena nejen v opravných řízeních (odvolacím, dovolacím a s uvedenou výjimkou stížnostním), ale také v řízení před soudem prvního stupně. V současné době je u nás povinné zastoupení advokátem vyžadováno v civilním řízení pouze pro dovolání. Je ale nutné si uvědomit, že dovolání je opravným prostředkem, který je zaměřen pouze na správnost právního posouzení věci. Základy úspěchu či neúspěchu ve věci jsou však budovány mnohem dříve. Žalobce se žalobou domáhá určitého nároku a musí přednést skutková tvrzení, která odůvodňují jím požadovaný nárok, a navrhnout k těmto skutkovým tvrzením důkazy. Žalovaný může pravdivost některých tvrzení žalobce popírat, nebo se může bránit uplatňováním námitek; pak musí dokázat skutečnosti, na nichž je námitka založena. Z toho je zřejmé, že objasňování skutkového stavu ve sporném řízení předpokládá především aktivitu stran. Role soudu je pouze podpůrná. Práva neznalá a nezastoupená osoba není něčeho takového zpravidla schopna, a stejně tak je často problematický celkový způsob vedení sporu a realizace jednotlivých procesních úkonů. Nedává proto rozumný smysl vyžadovat povinné zastoupení až pro opravná řízení, tedy ve fázi, kdy základy úspěchu nebo neúspěchu ve věci již byly v řízení dány (opravné prostředky neslouží k odstraňování chybného postupu strany, bez ohledu na to, že nebyla zastoupena, ale k odstraňování chyb, jichž se dopustil soud).

Důvody existence povinného zastoupení advokátem výstižně vyjadřuje V. Hora: „Odhodlává-li se zákon v některých případech nutiti strany k tomu, aby se daly zastupovat advokáty, nevychází – a nesmí vycházeti – snad z toho, aby bylo zjednáno a zaručeno příslušníkům advokátního stavu jisté zaměstnání a pramen výživy, nýbrž činí tak proto, aby procesní látka, dříve než bude předložena soudu, byla právnicky promyšlena, odborně zpracována a uspořádána; to je i v zájmu stran, jež nejsouce znalé práv, mají býti chráněny před možnou újmou, z této neznalosti jim hrozící, i v zájmu soudu, jemuž má býti práce ulehčena a odpovědnost zmenšena. Nucené zastoupení stran advokáty může ale působiti také značnou měrou k smírnému vyřešení věci a tím i k odvrácení sporů, jsou-li advokáti stran na výši svého povolání.“[13]

Na další zásadní důvod povinného zastoupení stran práva neznalých advokátem upozorňuje F. Zoulík. K pojmovým znakům civilního procesu, které určují jeho charakter coby sporu o právo, patřírovnost stran, nestrannost a nezávislost soudu a kontradiktorní charakter řízení. Pouhá formální rovnost, tj. stejné procesní postavení stran, však jim ještě nezajišťuje skutečně rovnou možnost hájit vlastní zájmy. Většina právních řádů proto, jak upozorňuje F. Zoulík, se tuto faktickou nerovnost snaží vyřešit po vzoru francouzského, rakouského a německého práva povinným zastoupením stran advokátem.[14] Advokátský spor však zajišťuje rovnost stran i jinak: není nutné, aby soud poučoval strany, jak mají v řízení postupovat, aby neutrpěly újmu na svých právech, neboť od toho jsou zastoupeny advokáty coby osobami práva znalými.

Povinné zastoupení advokátem se u nás uplatňovalo až do přijetí zák. č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Podle prvního odstavce § 27 civilního řádu soudního platilo s určitými výjimkami pro řízení před sborovými (tj. před krajskými) soudy první stolice a přede všemi soudy vyšší stolice.[15] Zákon o zlidovění soudnictví v § 39 odstranil povinné zastoupení pro řízení v prvním stupni: „V řízení před soudy první stolice nejsou strany (účastníci) povinny se dát zastupovat advokátem; nepřesahuje-li hodnota předmětu sporu 5 000 Kčs, je v pracovních sporech zastoupení advokátem vyloučeno. V odvolacím řízení musí strany být zastoupeny advokátem, v pracovních sporech však mohou být zaměstnanci zastoupeni i práva znalými zaměstnanci jednotné odborové organisace.“ Důvodová zpráva tento krok vysvětlovala zapojením soudců z lidu a jejich aktivitou vůči stranám: „Vzhledem k převaze soudců z lidu nezdá se být napříště nutným vyslovit povinnost k zastoupení advokátem již v první stolici. Bude věcí zejména předsedy senátu, aby při materiálním řízení sporu (věci) byl straně nápomocen i právní radou atd.“[16] O dvě léta později přijatý občanský soudní řád č. 142/1950 Sb. odstranil povinné zastoupení zcela. Podle důvodové zprávy „je to odůvodněno tím, že celé řízení je ovládáno zásadou materiální pravdy a že soud je podle § 7 povinen poučovat pracující občany práva neznalé“.[17] Kromě toho „advokáti ve své převážné většině byli exponenty vládnoucí buržoazie“, a proto „znamenalo ustanovení o nuceném zastupování účastníků advokáty ve svých důsledcích hmotnou podporu vykořisťovatelské třídy“.[18] Občanský soudní řád z roku 1963 v takto nastaveném trendu pokračoval.

Z uvedeného je zřejmé, že odstranění povinného zastoupení z našeho právního řádu bylo odůvodněno především ideologickými argumenty, které jsou z dnešního pohledu zcela nepřijatelné. Zrušení povinného zastoupení vyvolalo zároveň nutnost jinak zajistit to, aby nezastoupená a práva neznalá strana nepodlehla v řízení jenom proto, že ve skutečnosti není schopna v řízení smysluplně samostatně jednat. K zaručení nejen formální, ale také materiální rovnosti měla sloužit široce pojatá poučovací povinnost soudu (poskytování právních rad), nadto tehdy obsazeného především soudci z lidu, kteří měli hájit zájmy dělnické třídy. Toto pojetí bylo založeno na představě civilního řízení jakožto bezkonfliktní spolupráce soudu a účastníků řízení, jež je právem v polistopadové literatuře odmítáno.[19] Ve skutečnosti totiž civilní sporný proces není založen na bezkonfliktní spolupráci soudu a účastníků řízení, nýbrž na kontradiktorním postavení stran, které mezi sebou vedou spor o právo a svou procesní činností ve svém vlastním zájmu přispívají k objasnění skutkového stavu. Soud je jenom, jak konstatuje F. Zoulík ve shora uvedeném článku, „nezúčastněným třetím“, tj. nezávislým a nestranným orgánem, který má spor mezi nimi rozhodnout. Je však velmi problematické, má-li být soud nestranný, ale zároveň poskytovat práva neznalé straně poučení, jak má postupovat, aby v řízení neutrpěla újmu.

Z podaných úvah vyplývá, že povinné zastoupení advokátem s sebou nese přinejmenším tyto výhody:

Na druhou stranu je nutné vidět, že výlohy spojené s povinným zastoupením advokátem budou pro strany představovat určitou finanční zátěž. Proto povinné zastoupení nemůže být absolutní; zejména nemůže mít místo tam, kde by neplnilo svůj účel, jako u osob práva znalých, nebo v řízeních, v nichž to není pro jejich nižší závažnost, složitost nebo hodnotu předmětu sporu zapotřebí. To je věcí formulace výjimek z pravidla povinného zastoupení, o nichž je nutné diskutovat. Stejně tak je kategorickým požadavkem, aby se povinné zastoupení advokátem nestalo překážkou přístupu k soudu pro nemajetné osoby; tomu pochopitelně musí zabránit pomoc s náklady, s níž věcný záměr také počítá.

Konečně lze k problematice advokátských sporů uvést, že i ze srovnávacího hlediska je současné české pojetí příliš úzké. V rakouském civilním řádu soudním se v § 27 předepisuje povinné zastoupení pro řízení před opravnými soudy, pro prvostupňové řízení před zemskými soudy, a je-li hodnota předmětu sporu vyšší než 5 000 eur, pak také pro prvostupňové spory před soudy okresními. V německém civilním řádu soudním vyžaduje § 78 povinné zastoupení advokátem pro řízení před zemskými soudy a vrchními zemskými soudy. Pro revizní (dovolací) řízení před Spolkovým soudním dvorem je povinné zastoupení samozřejmě také předepsáno, a to dokonce v ještě přísnější podobě: zastupovat mohou jenom advokáti schválení (připuštění) k zastupování v řízení před tímto soudem. Takto daleko však věcný záměr českého civilního řádu soudního nejde, neboť názory na přínos tohoto opatření nejsou jednoznačné. K rozšíření povinného zastoupení advokátem došlo nedávno dokonce i na Slovensku (viz § 90 a 429 civilného sporového poriadku č. 160/2015 Z. z.). 

2.2 Kolik zmocněnců může mít strana současně? 

Poslední věta současného § 24 odst. 1 o. s. ř. omezuje počet zmocněnců, které může strana v řízení současně mít, na jediného. Obdobná ustanovení obsahuje také soudní řád správní (§ 35 odst. 8), správní řád (§ 33 odst. 1) nebo daňový řád (§ 29 odst. 1). Omezení současného počtu zmocněnců na jediného v nynější úpravě navazuje na § 30 o. s. ř. z roku 1950. Předchozí procesní úprava žádné takové pravidlo neobsahovala, a souběžnému zastoupení několika zmocněnci tedy nijak nebránila.[20] Možnost souběžného zastupování několika zmocněnci připouští také současné civilněprocesní právo rakouské,[21] německé (srov. výslovný § 84 ZPO) a nově také slovenské (srov. § 110 odst. 2 CSP).[22] Při hledání procesních předpisů neomezujících počet zvolených zástupců přitom není ani nutné opouštět hranice České republiky, neboť v trestním řízení se také dává možnost obviněnému, aby si zvolil několik obhájců (srov. § 37 odst. 3 tr. řádu).[23]

Je proto nutné položit si otázku, zda vůbec existuje věcný důvod pro to, aby byla i nadále v českém civilním sporném řízení zachována restrikce souběžného počtu zmocněnců na jediného, nebo zda nepřistoupit k odstranění tohoto omezení.

Důvodové zprávy k občanským soudním řádům z let 1950 a 1963 zavedení, resp. zachování tohoto pravidla nijak nevysvětlovaly. Pouze v komentáři k prvnímu z nich je k jeho ospravedlnění poukazováno na zásadu hospodárnosti.[24] Bližší rozvedení tohoto argumentu však chybí. Lze se proto dohadovat, že pod hospodárností řízení se zde rozumí snaha vyhnout se problémům, které by mohly prodlužovat nebo prodražovat řízení v případě, že by v něm mohlo vystupovat více zmocněnců. Tyto problémy mohou zřejmě spočívat v růstu nákladů spojených s řízením, v komunikaci soudu s více zmocněnci (problémy při doručování) nebo v nutnosti řešit kolizi mezi rozpornými procesními úkony jednotlivých zmocněnců.

Vyjmenované problémy však lze legislativní cestou vyřešit; dokladem schůdnosti takového přístupu jsou shora uvedené právní řády. Lze přijmout pravidlo, které upraví náhradu nákladů v případě zastoupení více zmocněnci, stejně jako je možné vyřešit, komu má soud doručovat a jak odstranit kolizi mezi procesními úkony zmocněnců.[25] Je-li možné taková pravidla přijmout, není důvodu, proč omezovat ústavně garantované právo na právní pomoc v řízení před soudem.

Věcný záměr tato pravidla neobsahuje a nebyla zatím v pracovní skupině předmětem diskuse; nejprve je totiž nutné vyřešit základní otázku, zda má být zastoupení více zmocněnci připuštěno, a teprve bude-li tato idea přijata kladně, se lze začít zabývat souvisejícími pravidly. 

2.3 Trvání plné moci 

Podle § 28 odst. 5 o. s. ř. zaniká plná moc tím, že zastoupený ztratí způsobilost být účastníkem řízení. Smrtí strany zastoupení zaniká a procesní nástupce musí udělit témuž nebo jinému zástupci novou plnou moc. Do doby, než procesní nástupce vstoupí do řízení, nemůže proces probíhat.

Věcný záměr civilního řádu soudního se po vzoru § 35 rakouského civilního řádu soudního přiklání k opačnému řešení. Podle jeho bodu 31 se procesní plná moc neruší smrtí ani ztrátou procesní způsobilosti zmocnitele nebo jeho zákonného zástupce. Sleduje se tím snaha nenarušovat plynulý průběh řízení. Řízení totiž může bez přerušení probíhat dále (bod 67), byla-li strana zastoupena zmocněncem. 

3. Princip poctivosti 

Ve věcném záměru se navrhuje, aby budoucí civilní řád soudní v úvodní hlavě své první části vyjádřil zásady řízení, na nichž je postaven a které jej charakterizují. Vedle dispoziční zásady, modifikované projednací zásady a zásady procesní ekonomie k nim patří princip poctivosti. K tomuto principu se nyní výslovně hlásí občanský zákoník v § 7. Jeho působnost je však omezena na hmotněprávní vztahy; vzhledem k tomu, že se princip poctivosti považuje za obecnou zásadu uplatňující se v celém právním řádu, je namístě, aby jej výslovně formuloval také nový civilní řád soudní.

Věcný záměr v souladu s tím v bodu 3 ukládá každému povinnost jednat v řízení poctivě. Následuje tak čl. 52 švýcarského civilního řádu soudního nebo čl. 11.1 Principů UNIDROIT nadnárodního civilního procesu. K principu poctivosti se hlásí také nám příbuzné právní řády, ačkoli v jejich civilněprocesních předpisech není tento princip výslovně upraven.

V rakouské procesualistice Fasching konstatuje, že v civilním procesním právu je soudu a stranám uložena obecná povinnost zdržet se jednání, které je lstivé nebo v rozporu se zásadou dobré víry.[26] Německý civilní řád soudní obsahuje pouze řadu jednotlivých (dílčích) zákazů nepoctivého procesního jednání. Tato ustanovení však nepokrývají všechny myslitelné případy. Vzhledem k tomu, že chybí obdobná generální klauzule, jaká je obsažena v § 242 BGB, použije se podle převažujících názorů nauky a judikatury zásada dobré víry analogicky.[27] 

4. Povinnost řádného vedení sporu a prekluze skutkových přednesů 

Vedle povinnosti pravdivosti, o které bylo pojednáno výše (sub 1.6), vzniká podle věcného záměru procesním stranám rovněž povinnost činit své skutkové přednesy a důkazní návrhy včas tak, aby věc mohla být projednána a rozhodnuta co nejrychleji (bod 148). V této souvislosti procesní nauka hovoří o tzv. povinnosti k řádnému vedení řízení (něm. Prozessförderugspflicht). Její legislativní úprava je vyvolána existencí dvou základních práv dopadajících na civilní řízení: práva na právní slyšenípráva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z ústavněprávního rámce vyplývá, že soud může za základ svého rozhodnutí položit pouze skutková tvrzení a důkazy, k nimž měly strany možnost se v řízení vyjádřit. Zároveň platí, že projednání věci nesmí trvat neomezeně dlouho, nýbrž se stranám zaručuje právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Mají-li být obě tato základní práva v řízení účinně dodržována, musí být procesním stranám uloženo, aby své skutkové přednesy a důkazní návrhy činily v přiměřených lhůtách stanovených zákonem, popř. soudcem.[28]

Na rozdíl od platné úpravy neužívá věcný záměr k dosažení včasného rozhodnutí konstrukce paušální zákonné prekluzivní lhůty (srov. § 118b o. s. ř.). Ta se totiž v praxi ukazuje jako neživotná, o čemž svědčí – mimo jiné – skutečnost, že je obcházena dokonce ze strany soudů (např. tím, že soud úmyslně neposkytne stranám poučení o koncentraci řízení).[29] Současná úprava nebere vůbec v potaz, zda skutkový přednes či důkazní návrh strany, který byl učiněn po uplynutí lhůty stanovené zákonem, řízení skutečně prodlouží. Již tím se domácí pojetí koncentrace řízení odlišuje od úprav ve vyspělých západních zemích, ve kterých se rozlišuje mezi tzv. absolutními a relativními průtahy. Jestliže opožděný přednes či důkazní návrh strany nevyvolá průtah v projednávání sporu, neboť soud se musí zabývat ještě dalšími (včas uvedenými) přednesy či důkazy, jedná se o relativní průtah, který nemůže vést k odmítnutí skutkového přednesu či důkazního návrhu pro opožděnost. Právo protistrany na právní slyšení a na přiměřenou délku řízení tím není dotčeno.

Věcný záměr umožňuje stranám přednášet skutková tvrzení a navrhovat provedení důkazních prostředků, jež se týkají projednávané věci, zásadně až do skončení ústního jednání (bod 149). Soud nepřipustí nový skutkový přednes nebo důkazní návrh pouze v případě, že jej strana uvedla opožděně z hrubé nedbalosti a že by se jeho připuštěním řízení značně protáhlo (bod 150). Návrh tedy vychází z nepřípustnosti absolutních průtahů ve věci a zdůrazňuje, že dalším předpokladem nepřipuštění př    ednesu či důkazního návrhu je zavinění procesní strany. Často půjde o případy, kdy procesní strana činí procesní úkon týkající se zjišťování skutkového stavu pouze z důvodu oddálení meritorního rozhodnutí. Posouzení těchto předpokladů je v diskreci soudu, jenž v rámci materiálního vedení řízení upozorňuje strany na nutnost doplnění jejich přednesů a důkazních návrhů, k čemuž jim ukládá soudcovské lhůty.[30] Tyto lhůty mají prekluzivní povahu, neboť při splnění shora uvedených předpokladů vedou k zániku práva procesní strany učinit příslušný procesní úkon.

Navrhovaná úprava klade – na rozdíl od současného stavu – zvýšené požadavky jak na strany řízení, tak na soud. Předpokládá, že soud i strany řízení budou na ústní jednání dobře připraveny. K tomu by měla přispívat rovněž navrhovaná úprava přípravného roku (body 125-129), jehož výsledem zpravidla bude stanovení plánu ústního jednání (bod 127), a to včetně návrhu důkazních prostředků, jež by na něm měly být provedeny. Byť tento plán lze v průběhu ústního jednání měnit (např. s ohledem na výsledky dokazování), může soudu sloužit jako pomůcka při posouzení, zda strana učinila skutkový přednes či důkazní návrh opožděně z hrubé nedbalosti.

Jestliže se opožděného přednesu nebo důkazního návrhu dopustí z hrubé nedbalosti advokát, může mu být, vedle nepřipuštění takového procesního úkonu, uložen rovněž pořádkový trest (bod 151). Pro stranu nepříznivé následky spojené s opožděným přednesem mohou spočívat i v tom, že jí soud uloží povinnost k náhradě nákladů řízení odpůrce, jež mu vznikly v důsledku opožděného skutkového přednesu či důkazního návrhu (bod 91). 

5. Náklady řízení 

Pasáž věcného záměru věnovaná nákladům řízení je zařazena do první, obecné části věcného záměru s ohledem na široký dosah problematiky do všech stupňů řízení. Obsahuje úpravu druhů nákladů a jejich placení, náhrady nákladů, rozhodnutí o náhradě nákladů, jistoty a pomoci s náklady.

Nákladová pravidla jsou nastavena tak, aby na jedné straně odpovídala požadavku efektivního prosazení práv a oprávněných zájmů stran, na druhé straně sledovala i další cíle, jako zabránění šikanóznímu, nikoli nutnému nebo lehkovážně zahájenému procesu.

Náklady řízení jsou zejména náklady na zastoupení advokátem, soudní poplatky a jiné hotové výdaje strany a jejího zástupce, není-li jím advokát, dále výdělek strany a jejího zákonného zástupce ušlý účastí na soudním roku, náklady na dokazování a na tlumočení. Počítá se s tím, že složení nákladů na zastoupení advokátem a jejich paušální výši pro jeden stupeň řízení stanoví zvláštní právní předpis, který stanoví také paušální výši hotových výdajů strany nebo jejího zástupce, který není advokátem, pro případ, že nedoloží jejich výši.[31]

V souladu se současnou úpravou platí i podle věcného záměru náklady nejprve ten, jehož jednáním vznikají. Soudu je umožněno – až na výjimky[32] – uložit straně, která navrhla důkaz, aby zaplatila přiměřenou zálohu na předpokládané náklady. Pravidla upravující zálohu na náklady důkazu však kladou důraz na účelnost a přiměřenost takového postupu.

Pravidla náhrady nákladů jsou ve věcném záměru ovládána kritériem úspěchu, resp. neúspěchu ve věci, přičemž však o neúspěchu žalobce lze hovořit nejen tehdy, když soud žalobu zamítne, ale i tehdy, když o ní pro zpětvzetí nebo nedostatek podmínek řízení nerozhodne. Naopak žalovaného lze za neúspěšného označit tehdy, když soud žalobě vyhověl nebo když žalovaný nárok žalobce uspokojil.[33]

Dále jsou pravidla pro náhradu nákladů ovládána pravidlem účelnosti. Pokud některá ze stran náklad vynaložila neúčelně, nemá právo na jeho náhradu.

Oproti současné úpravě se zakotvuje právo na náhradu nákladů vedlejšího intervenienta, nikoli však jeho povinnost k náhradě.

Věcný záměr civilního řádu soudního počítá s možností dohody o nákladech řízení, kterou soud převezme do výroku konečného rozhodnutí. Zatímco platné právo ji připouští pouze pro smír, věcný záměr s ohledem na dispoziční zásadu rozšiřuje tuto možnost pro všechny případy.

Podle výsledku řízení jsou strany povinny rovněž nahradit náklady státu, ledaže je stát vynaložil neúčelně.

Věcný záměr stanoví pravidlo o separaci nákladů, podle kterého protistraně nebo státu musí strana, vedlejší intervenient, zástupce nebo zmocněnec nahradit náklad, který vznikl jejich zaviněním nebo náhodou, která se jim přihodila. Sami právo na náhradu takto vzniklého nákladu nemají. Tuto povinnost má i svědek nebo jiná osoba povinná něčím při dokazování, znalec nebo tlumočník, jestliže náklady způsobili zaviněným porušením povinnosti.

Individuální okolnosti případu umožňují soudu (podobně jako § 150 o. s. ř.) zvážit náhradu nákladů řízení a úspěšné straně ji nepřiznat, nebo – na rozdíl od citovaného ustanovení o. s. ř. – ji přiznat straně neúspěšné.

Po vzoru zahraničních úprav věcný záměr upravuje úročení pohledávky na náhradu nákladů v případě prodlení. Výše úroků z prodlení se stanoví stejně jako pro jiné pohledávky, tedy vychází se z předpisů občanského práva, avšak ke dni rozhodnutí soudu o nákladech.

Při rozhodování o náhradě nákladů je zohledněno to, že náklady oproti věci samé představují méně závažnou, ve­dlejší otázku. Proto by o nich mělo být rozhodováno jednodušeji, rychleji a levněji než o věci samé. Z toho důvodu, mimo jiné, je povinnost rozhodnout o náhradě nákladů v konečném rozhodnutí modifikována výhradou rozhodnutí o nákladech na dobu po pravomocném vyřízení věci (bod 96). Soud prvního nebo druhého stupně může uvážit, zda o nákladech rozhodnout ihned, anebo rozhodnutí o nákladech odložit. Odložením rozhodnutí o nákladech (nikoli jen o jejich výši) se soud vyhne úsilí, které se později může ukázat jako zbytečné, protože soud vyššího stupně změní nebo zruší jeho konečné rozhodnutí a s ním ztratí účinek i rozhodnutí o nákladech. Tím se sleduje požadavek hospodárnosti, rychlosti a jednoduchosti rozhodnutí o nákladech.

Oproti současné právní úpravě (resp. jejímu ustálenému výkladu), která umožňuje soudu uložit náhradu nákladů řízení vždy, když se jí strana výslovně nevzdá, se (staronově) zavádí institut soupisu nákladů (bod 100). Soud tak může přiznat pouze takové náklady, jejichž soupis s potřebnými doklady strana předložila, přičemž předložení soupisu je limitováno prekluzivní lhůtou, a to do konce ústního jednání předcházejícího rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů. V případě, že má být rozhodnuto bez předchozího ústního jednání, je třeba soupis předložit s návrhem, o němž má být rozhodnuto, nebo s vyjádřením k němu.

Věcný záměr dále počítá s jistotou na náhradu nákladů, kterou může soud na návrh žalovaného uložit žalobci v případě, že je tu vážná obava, že by žalobce v případě svého neúspěchu nenahradil žalovanému náklady řízení.[34]

Věcný záměr konečně upravuje tzv. „pomoc s náklady“ (bod 104 a násl.), která nezahrnuje pouze osvobození od soudních poplatků, nýbrž i osvobození od dalších plateb a náhrad (např. záloha na náklady důkazu, náhrada nákladů státu, jistota na náhradu nákladů apod.). Strana přitom může žádat osvobození i jen od některého z těchto nákladů. Pomoc s náklady se přizná straně, která osvědčí, že nemá dostatek prostředků k vedení sporu, ledaže zjevně nemá vyhlídku na úspěch. Umožňuje se nově po vzoru zahraničních úprav přiznat pomoc s náklady i právnické osobě, jestliže prostředky k vedení sporu nemají ani ti, kdo jsou na sporu spolu s ní hospodářsky zúčastněni.

Podobně jako současná úprava věcný záměr umožňuje ustanovit na žádost strany zástupce z řad advokátů v případě, že byla straně přiznána pomoc s náklady nebo strana předpoklady pro její přiznání splňuje, ledaže se to jeví jako nepotřebné. Na rozdíl od dosavadní úpravy se důsledně stanoví, že stát nese náklady zastoupení jen v tom rozsahu, v němž straně náleží pomoc s náklady. 

6. Opravné prostředky a jiné prostředky nápravy vad 

Výše zmíněné posílení dispoziční zásady v návrhu věcného záměru civilního řízení soudního se samozřejmě projeví i v oblasti opravných prostředků a jiných procesních prostředků nápravy nesprávností. Všechny tyto prostředky jsou v civilním soudním procesu vázány krátkou zákonnou, zpravidla konečnou lhůtou, a proto vyžadují od advokáta v roli zmocněnce strany, aby jim věnoval zvýšenou pozornost. 

6.1 Opravné prostředky 

Soustava opravných prostředků nedoznává v návrhu věcného záměru zásadních změn v pojmenování, avšak četné obsahové, vnitřní změny oproti dosavadní úpravě jsou významné. Hlavními rysy předpokládané úpravy opravných prostředků jsou:

Prvním opravným prostředkem proti rozsudku (a jen proti rozsudku) soudu prvního stupně je odvolání: jeho úprava je zhruba shodná s dosavadní, vyčleňuje však ze svého předmětu formu usnesení, protože ta budou napadnutelná stížností.

Přípustnost odvolání je vyloučena v bagatelních věcech (kritérium by se mělo shodovat s kritériem pro řízení v nepatrných věcech, které je upraveno v části druhé věcného záměru). Návrh však v tomto směru neprošel bez diskuse ani mezi samotnými autory, je proto variantní. V úvahu přichází i připuštění odvolání v bagatelních věcech pouze z důvodu zmatečnosti, anebo jen s přivolením soudu prvního stupně. Předběžné odvolací řízení (bez ústního jednání v neveřejném zasedání – bod 322), jakož i důvody zmatečnosti (bod 326), jsou ve věcném záměru a měly by být i ve znění zákona vypočteny, což přispěje k rychlosti a efektivnosti řízení. Odvolací důvody stanoveny nejsou.

Odvolací řízení je založeno na systému neúplné apelace, což znamená nejen zákaz novot, ale i povinnost odvolacího soudu zásadně rozhodnout ve věci. Zrušit a vrátit napadený rozsudek soudu prvního stupně může odvolací soud jen tehdy, pokud by bylo možné očekávat, že rozhodnutí věci odvolacím soudem by bylo podstatně delší nebo nákladnější, což by měl odvolací soud ve zrušovacím usnesení odůvodnit.

Proti usnesení soudu prvního stupně (a některým usnesením soudu druhého stupně) je řádným opravným prostředkem stížnost, pro niž jsou stanovena jednodušší pravidla (např. vyloučení odkladného účinku na vykonatelnost, řízení bez ústního jednání, častá možnost autoremedury atd.). Stížnost bude u mnoha usnesení vyloučena. Věcný záměr předpokládá, že nepřípustnost stížnosti bude stanovena přímo u jednotlivých usnesení, což bude uživatelsky vhodnější než hromadný výčet těchto usnesení. Navíc se zavádí staronový institut odložené stížnosti (v zákonné terminologii vyjádřeno tak, že není přípustná samostatná stížnost, anebo že stížnost je omezená). Znamená to, že se stížnost připojuje k nejbližší přípustné samostatné stížnosti, anebo až k odvolání proti rozsudku, popř. ke stížnosti proti usnesení, jímž se řízení končí. Koncepce odložené stížnosti nepochybně přispívá k větší rychlosti a efektivitě řízení. Přípustnost stížnosti proti rozhodnutím odvolacího soudu je omezena na několik vyjmenovaných případů. O stížnosti se rozhoduje bez ústního jednání a přednostně tak, že se napadené usnesení mění.

Dovolání je koncipováno jako řádný opravný prostředek spojený ze zákona s odkladným účinkem na právní moc a vykonatelnost. K odůvodnění a obhájení této změny oproti dosavadní úpravě zde pro nedostatek místa odkazujeme na samotný věcný záměr, a sice jeho ideová východiska a vlastní text důvodové zprávy v části třetí hlavě druhé věcného záměru. Zde jen heslovitě připomeneme dva hlavní důvody pro změnu dovolání z mimořádného na řádný opravný prostředek, a těmi jsou jednak potřeba většího respektu k institutu právní moci rozhodnutí, a za druhé potřeba lepšího nastavení přípustnosti tohoto opravného prostředku. Je však třeba opakovaně zdůraznit, že při vhodném nastavení přípustnosti dovolání jasnými pravidly nemusí zavedení řádné třetí instance znamenat zvýšení nápadu a zvýšení práce pro Nejvyšší soud. Naopak oproti současné bezbřehé úpravě může tento stav doznat zlepšení.

Dovolání musí plnit rovnocenně jak funkci nápravy individuálního nesprávného rozhodnutí ve prospěch dovolatele, tak zprostředkovaně funkci sjednocování judikatury obecných soudů v otázkách, které jsou Nejvyššímu soudu dovoláním předestřeny. V té souvislosti nabývá na významu zejména právní úprava přípustnosti dovolání; jde o to, aby přípustnost dovolání byla omezena, pokud možno, na závažná rozhodnutí, ale přitom vymezena dostatečně jasně pro uživatele – neuspokojenou stranu sporu, resp. jejího zmocněnce, advokáta. To je těžký úkol. Jako autoři věcného záměru jsme dospěli k závěru, že jej lze splnit jedině kombinací různých kritérií, a to:

Tato kritéria by měla splňovat požadavek vyjádřený i v nálezu ÚS Pl. ÚS 29/11, že přípustnost opravných prostředků musí být vymezena jednoznačně tak, aby byla pro stranu seznatelná. Tím bude umožněno straně (advokátu), aby se soustředil více na argumentaci ve věci samé než na řešení a odůvodňování pouhé přípustnosti.

Uvažovat je možné ještě o tzv. výjimečném dovolání, které by bylo od určité vyšší hodnoty (např. 100 000 Kč) přípustné i bez splnění předchozího výroku odvolacího soudu.

Dovolání má být založeno na revizním principu, dovolací soud rozhodne zpravidla ve věci samé. 

6.2 Jiné prostředky nápravy vad (mimořádné opravné prostředky) 

Pro odlišení od opravných prostředků, jež mají být v nové koncepci jen řádné (se suspenzivními účinky), se další prostředky upravují pod názvem Obnovení řízení. Jsou jimi žaloba na obnovu řízení (zhruba odpovídající dosavadní úpravě) a žaloba pro zmatečnost. Obě žaloby splňují předpoklad, aby zůstaly skutečně výjimečnými, zejména s přihlédnutím k tomu, že zmatečnost je povinen zkoumat a postarat se o její odstranění soud v každém opravném řízení. A nadto jsou důvody žaloby pro zmatečnost omezeny pouze na ty nejzásadnější, jimiž jsou:

K prostředkům nápravy lze též řadit odpor a námitky u platebního rozkazu, resp. směnečného a šekového platebního rozkazu. Jejich úprava se oproti současnému stavu v zásadě nemění, rozdíl je pouze v tom, že soud musí platební rozkaz po podání odporu zrušit (nedojde k tomu automaticky). Toto řešení pak umožňuje, aby byl odpor účinně podán jen proti části platebního rozkazu nebo jen proti lhůtě k plnění.

Pro úplnost je třeba ještě zmínit relativně nové prostředky nápravy, jimiž jsou navrácení v předešlý stav a výtka vad.

Navrácení v předešlý stav. Na rozdíl od dosavadního prominutí zmeškání se institut navrácení v předešlý stav vztahuje nejen na zmeškání lhůty, ale i na zmeškání roku (ať již toto zmeškání mělo jakékoli následky, tedy včetně vydání rozsudku pro zmeškání). Zmeškání roku je vymezeno tak, že se strana bez omluvy nedostaví, nebo se dostaví, avšak nejedná, nebo se během roku vzdálí. Předpokladem úspěšného návrhu na navrácení v předešlý stav jsou jednak omluvitelné důvody a dodržení 15denní lhůty, jednak posouzení, zda zmeškavší strana nemohla včas navrhnout prodloužení lhůty (které je obecně možné) nebo odročení, avšak neučinila tak, nebo zda neopakuje důvody již dříve neúspěšně uplatněné.

Návrh na navrácení v předešlý stav je omezen objektivní lhůtou 6 měsíců od zmeškání, bude tedy vyžadovat advokátovu větší bdělost. Straně, která se domohla navrácení v předešlý stav, uloží soud náhradu všech nákladů, které tím byly protistraně způsobeny.

Konečně je vhodné upozornit na institut výtky vad, který racionalizuje postup opravných řízení tím, že k procesním vadám (s výjimkou zmatečností, které soud musí i tak zkoumat ex offo) bude soud přihlížet jen tehdy, byly-li stranou vytčeny včas, to jest dříve, než se strana pustí do dalšího projednávání.  

Do diskuse k věcnému záměru c. ř. s. se můžete zapojit na speciální webové stránce https://crs.justice.cz/. 



[1] Viz Ideová východiska věcného záměru nebo P. Lavický, B. Dvořák: Pro futuro, Právní rozhledy č. 5/2015, str. 153 a násl.

[2] J. Holas: Koncepce mediace po reformě civilního procesu. Příspěvek přednesen na konferenci Dny práva, konané ve dnech 9. až 10. 11. 2017 v Brně.

[3] Blíže k rozboru tohoto pojmu viz J. Spáčil: „Určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“ (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), Právní fórum č. 8/2007, str. 288 a násl.

[4] Kriticky k § 153 odst. 2 viz např. B. Dvořák in P. Lavický a kol.: Občanský soudní řád (§ 1 až 250l), Řízení sporné, Praktický komentář, Wolters Kluwer ČR, Praha 2016, str. 722-723; P. Lavický in P. Lavický a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních, Řízení nesporné, Praktický komentář, Wolters Kluwer ČR, Praha 2015, str. 10; P. Lavický in P. Lavický a kol.: Moderní civilní proces, MU, Brno 2014, str. 44-45. Srov. A. Winterová: Hmotné a procesní právo (nové aspekty), in A. Gerloch (ed.): Viktor Knapp. Vědecké dílo v proměnách času, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., Plzeň 2014, str. 362-372.

[5] O tom blíže P. Lavický: Dispoziční zásada v civilním odvolacím řízení, Právní rozhledy č. 7/2015, str. 253-260.

[6] Podle důsledného výkladu § 96 odst. 3 o. s. ř. uvedený zájem žalovaného důležitým důvodem není. Viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2854/2000. 

[7] K tomu viz Z. Pulkrábek: Soudce a smír, Soudce č. 5/2017, str. 7-9.

[8] V socialistické procesualistice tolik zdůrazňovaný rozpor mezi zásadou materiální a formální pravdy považujeme ve skutečnosti za zavádějící. Zásada materiální pravdy byla spíše politickým heslem bývalého totalitního režimu, jímž se odůvodňovaly státní zásahy do autonomní sféry jedince. Procesní řády vyspělých „buržoazních“ zemí (Rakousko, Německo) nikdy nezpochybňovaly, že primárním účelem civilního procesu je poskytnutí ochrany skutečným subjektivním právům.

[9] K tomu H. W. Fasching: Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeßrechts, 2. vydání, Manz, Wien 1990, marg. č. 653.

[10] Srov. J. Macur: Základní povinnosti procesních stran v civilním soudním řízení, Bulletin advokacie č. 2/1990, str. 16, a J. Macur: Povinnost pravdivosti a její legislativní úprava v civilním soudním řádu, Právní rozhledy č. 4/1999, str. 172.

[11] Blíže k otázce materiálního vedení řízení srov. J. Macur: Soudcovská vysvětlovací povinnost v civilním řízení, Soudce č. 9/2000, str. 10-14, a Soudce č. 10/2000, str. 8-12.

[12] Přes uvedená oprávnění soudu související s objasňováním skutkového stavu zůstává odpovědnost za výsledek sporu na stranách řízení. Soudce prostřednictvím materiálního vedení řízení nemůže jejich činnost nahrazovat, nýbrž jen vhodně doplňovat, a napomáhat tak naplnění účelu civilního řízení. Proto je namístě hovořit o modifikované zásadě projednací. 

[13] V. Hora: Československé civilní právo procesní, Díl II., Řízení před soudy prvé stolice, 3. vydání, nákladem vlastním, Praha 1932, str. 51-52.

[14] F. Zoulík: Rovnost stran a profesionalita v civilním procesu (K problematice tzv. advokátského procesu), Bulletin advokacie č. 9/1999, str. 7 a násl.

[15] Tehdejší úprava věcné příslušnosti – pokud jde o vztah okresních a krajských soudů – přitom byla koncipována opačně než naše současná. Viz § 50 jurisdikční normy (z. č. 111/1895 ř. z.): „Před sborové soudy první stolice náležejí všechny občanské právní rozepře, které nejsou přikázány soudům okresním.“

[16] Sněmovní tisk č. 160, důvodová zpráva k § 39, Národní shromáždění, volební období 1948-1952.

[17] Z důvodové zprávy k § 30-33 je citováno dle díla J. Rubeš a kol.: Komentář k občanskému soudnímu řádu, Díl prvý, Orbis, Praha 1957, str. 196. Jak správně třídně zásadu materiální pravdy chápat, vysvětluje týž komentář na str. 28: „Přijetí zásady materiální pravdy znamená důsledné odmítání t. zv. procesního skepticismu, agnosticismu, kultu citu a iracionálna, který vnáší buržoasní soudní theorie do praxe (a naopak); tyto theoretické ‚principy‘ jsou potom v praxi nástrojem zvůle a hluboké nejistoty (kterou využívá především velkoburžoasie ve svůj prospěch jako významný nástroj třídní persekuce).“

[18] F. Štajgr a kol. (autoři jednotlivých kapitol nejsou uvedeni): Učebnice občanského práva procesního, Orbis, Praha 1955, str. 93. Za přečtení ovšem stojí také vyhraněně ideologické pojetí zásad civilního procesu, jemuž se tato učebnice věnuje na str. 23 a násl.

[19] Viz J. Macur, S. Stavinohová: Úvod do teorie občanského práva procesního, MU, Brno 1990, str. 62-63. 

[20] V. Hora, op. cit. sub 13, str. 62.

[21] Ch. Zib in H. W. Fasching, A. Konecny: Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen, 2 Band, 1. Teilband (EGZPO und § 1-73b ZPO), 3. vydání, Manz, Wien 2015, str. 512-513.

[22] V literatuře k tomu viz F. Sedlačko in M. Števček a kol.: Civilný sporový poriadok, Komentár, C. H. Beck, Praha 2016, str. 300. Omezení na jednoho zvoleného zástupce platí jenom pro spotřebitelské spory (§ 291 odst. 1 CSP).

[23] Z literatury k tomu viz T. Kaiser in A. Draštík, J. Fenyk a kol.: Trestní řád, Komentář, I. díl, Wolters Kluver ČR, Praha 2017, komentář k § 37 pod bodem 20.

[24] J. Rubeš a kol., op. cit. sub 17, str. 198.

[25] K těmto možnostem viz P. Lavický: Nad fikcí výpovědi (odvolání) plné moci a restrikcí počtu zmocněnců v civilním procesu, Časopis pro právní vědu a praxi č. II/2009, str. 91 a násl. 

[26] H. W. Fasching, op. cit. sub 9, str. 71-73; H. W. Fasching in H. W. Fasching et al.: Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen, Bd. 1, 2. vydání, Manz, Wien 2000, str. 61-62.

[27] Viz T. Rauscher in Münchener Kommentar zur ZPO, 4. vydání, 2013, úvod, marginální č. 34 (cit. dle www.beck-online.de); L. Rosenberg, K. H. Schwab, P. Gottwald: Zivilprozessrecht, 17. vydání, C. H. Beck, München, str. 12-13, 343-344. K praktickým příkladům viz např. E. Schilken: Zivilprozessrecht, 6. vydání, Verlag Franz Vahlen, München 2010, str. 68-69; L. Rosenberg, K. H. Schwab, P. Gottwald, viz výše, str. 343-344.

[28] Srov. J. Macur: Koncentrace řízení a procesní prekluzivní lhůty podle novely občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb., Bulletin advokacie č. 1/2001, str. 15.

[29] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[30] Lze proto v navrhované úpravě hovořit o koncentraci soudcovské.

[31] Budoucí úprava by měla reflektovat nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, kterým byla zrušena tzv. „paušální vyhláška“ č. 484/2000 Sb.

[32] Jednou z výjimek je nařízení důkazu bez návrhu, přičemž tato výjimka vyplývá z označení platící strany jako strany, „která navrhla důkaz“. Návrh tedy nepřebírá dosavadní možnost uložit zaplacení zálohy i straně, která sice důkaz nenavrhla, avšak „v jejímž zájmu“ jej soud nařídil (§ 141 odst. 1 o. s. ř.). Zaplacení zálohy také soud neuloží v rozsahu, v němž strana splňuje podmínky pro přiznání pomoci s náklady.

[33] Věcný záměr v této souvislosti počítá s pravidlem, podle kterého platí, že je-li věc vyřízena na základě vzdání se nároku nebo zpětvzetí žaloby, jež žalobce učinil proto, že žalovaný jeho nárok uspokojil, považuje se za neúspěšného žalovaný. Jde-li však o zaplacení a žalobce o ně žalovaného nejméně 15 dnů před podáním žaloby neupomenul a žalovaný jeho nárok během řízení uspokojil neprodleně, nese si každá strana své náklady.

[34] Tento institut je inspirován švýcarským právem – čl. 99 odst. 1 švýcarského ZPO.