Vázanost soudu žalobním návrhem při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví

autor: Mgr. Šárka Gondeková
publikováno: 20.09.2016

Máme-li uvést příklad, kdy v tzv. sporném řízení není soud vázán žalobním návrhem, pak každého z nás pravděpodobně jako první napadne řízení ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.

Pravděpodobně také budeme schopni vyjmenovat způsoby vypořádání zrušeného spoluvlastnictví, kterými jsou rozdělení věci,[1] přikázání věci za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, přičemž nemá-li žádný ze spoluvlastníků zájem o přikázání věci do vlastnictví, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě, popř. může rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.[2] Stejně tak je nám všem známo, že nikoho nelze nutit ve spoluvlastnictví setrvat.[3] 

Soudní praxe se již dlouhou dobu ubírá směrem, že soud o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví některým z výše uvedených způsobů rozhodne vždy, absentuje-li zákonem stanovený důvod pro zamítnutí žaloby.[4] Já jsem však toho názoru, že současná rozhodovací praxe soudů není zcela v souladu se smyslem a účelem ustanovení majících souvislost se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví[5] a řízením o této věci.[6]

Cílem tohoto příspěvku je zaměřit se na výklad relevantních ustanovení hmotného práva týkajících se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a na ty procesněprávní aspekty, které dle mého názoru mají vliv na výklad a aplikaci těchto ustanovení. Pokusím se poukázat na vzájemnou interakci práva hmotného a procesního při rozhodování soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a přiblížit výklad § 1144 a 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a některých dalších ustanovení ovlivňujících rozhodování soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, který dle mého názoru bude v souladu s oběma právními předpisy, tedy jak s občanským zákoníkem, tak s občanským soudním řádem (dále jen „o. s. ř.“), a zejména pak se smyslem a účelem těchto ustanovení.

Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví

Ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodnutím soudu dochází na návrh spoluvlastníka společné věci, který již nemá zájem nadále setrvat ve spoluvlastnickém vztahu s jiným spoluvlastníkem (či spoluvlastníky) a s ním či s nimi se na zrušení spoluvlastnictví a způsobu jeho vypořádání nedohodl. Je třeba poznamenat, že nelze žalovat pouze na vypořádání podílového spoluvlastnictví, jelikož, jak vyplývá z § 1141 a 1143 o. z., zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání jsou spolu neodmyslitelně spjata, a to jak v případě jeho zrušení dohodou, tak i rozhodnutím soudu. Souhlasí-li tedy spoluvlastníci se zrušením spoluvlastnictví, avšak nemohou se dohodnout na způsobu jeho vypořádání, pak i v tomto případě je nutné žalovat na jeho zrušení, přičemž skutečnost, že se zrušením spoluvlastnictví souhlasí, bude možné označit jako skutečnost mezi účastníky řízení nespornou, a tedy ve vztahu ke zrušení spoluvlastnictví již nebude třeba vést dokazování.[7]

Jak již bylo výše uvedeno, zákon umožňuje vypořádat podílové spoluvlastnictví formou rozdělení společné věci, jejím přikázáním za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, a nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, pak soud nařídí prodej věci ve veřejné dražbě, popř. může rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.[8] Soud je vázán nejen způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví danými zákonem, ale i pořadím těchto způsobů.[9]

Z § 1140 odst. 2 o. z. vyplývá, že je-li některým ze spoluvlastníků podán návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví, pak soud musí jeho návrhu vyhovět, ledaže by o zrušení spoluvlastnictví bylo žádáno v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Při užití jazykového výkladu tohoto ustanovení lze tedy dojít k závěru, že soud zruší podílové spoluvlastnictví i tehdy, když forma jeho vypořádání daná rozhodnutím soudu neodpovídá vůli žalobce vyjádřené v žalobě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.

Komentář k § 1147 o. z., konkrétně pak k vypořádání formou prodeje společné věci ve veřejné dražbě, uvádí: „Tento způsob vypořádání spoluvlastnictví je z hlediska praktického nejméně častou formou vypořádání, což reflektuje skutečnost, že jeho použití přichází do úvahy až tam, kde nemůže být věc reálně rozdělena a nelze ji přikázat ani žádnému ze spoluvlastníků. Nařízení prodeje společné věci bez dalšího nepředstavuje nepřípustný zásah do základního práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 LPS (usnesení ÚS I. ÚS 617/10).“[10]

Z dosud uvedeného, konkrétně pak z dosud konkretizovaných ustanovení hmotného práva upravujících zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vyplývá, že nepodá-li žalobce žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v nevhodnou dobu či jen k újmě některého ze spoluvlastníků, pak soud jeho žalobě vždy vyhoví, spoluvlastnictví zruší a jeho vypořádání provede některým ze zákonem stanovených způsobů.

Na daný problém bylo doposud nahlíženo pouze z hlediska práva hmotného a jazykového výkladu jeho relevantních ustanovení, avšak hmotné právo nemůže existovat, přesněji řečeno, pozbývá na významu[11] bez práva procesního, přičemž při výkladu jak práva hmotného, tak procesního by neměla být dávána přednost jazykovému výkladu daných ustanovení před výkladem teleologickým.[12]

Vázanost soudu žalobním návrhem

Dle § 153 odst. 2 o. s. ř. „Soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.“

Jak již bylo výše uvedeno, § 1147 o. z. stanoví určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, § 153 odst. 2 o. s. ř. tedy bude na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem aplikovatelný, nicméně jsem přesvědčena, že volnost soudu ve vztahu k rozhodnutí o způsobu vypořádání by neměla být absolutní. Dovoluji si tvrdit, že soud by neměl rozhodnout o kterémkoliv způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, a to ani za splnění zákonných podmínek vyplývajících z hmotného práva a vztahujících se k dané formě vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, ale i zde by měl být soud do určité míry vázán žalobním návrhem, a to nejen ve vztahu k předmětu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tedy že nemůže zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví k věci, která, byť je v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, není předmětem žalobcova návrhu, ale i ke způsobu jeho vypořádání.

Mé přesvědčení o určité míře vázanosti soudu žalobním návrhem v případech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví plyne ze smyslu a účelu § 1147 o. z. a § 153 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na další ustanovení o. s. ř., která se aplikují v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tak, jak jej vnímám já, a to v návaznosti na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“).

Zabývejme se nejprve teleologickým výkladem § 1147 o. z., tedy smyslem a účelem tohoto ustanovení. Toto ustanovení omezuje podílové spoluvlastníky ve volbě způsobu vypořádání jak taxativním výčtem[13] způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví, tak i pořadím těchto způsobů. Odpovíme-li si na otázku, proč je dané ustanovení takto koncipováno, zároveň tím docílíme jeho teleologického výkladu. Dle mého názoru je třeba hledat odpověď na danou otázku v již zmíněném čl. 11 odst. 1 LZPS.

Smysl a účel § 1147 o. z. dle názoru autorky

Čl. 11 odst. 1 LZPS uvádí: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.“ Z tohoto článku vyplývá, že žalobce a stejně tak i žalovaný ve věci o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nesmí být při rozhodování soudu znevýhodněn, jelikož jejich vlastnické právo má stejný zákonný obsah a požívá stejné ochrany. Žalobce, který podal žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nelze samozřejmě nutit, aby setrval ve spoluvlastnickém vztahu se žalovaným, na druhou stranu nelze ani po žalovaném spravedlivě žádat, aby byl „obětí“ vůle žalobcovy „vyvázat se“ ze spoluvlastnického vztahu rozhodnutím soudu. Tudíž je třeba, aby soud při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zvolil takovou formu vypořádání podílového spoluvlastnictví, která neporuší rovnováhu vlastnického práva žalobce a žalovaného.

Ve vztahu k § 1147 o. z. lze dle mého názoru uzavřít, že účelem tohoto ustanovení je chránit jak vůli žalobcovu ve vztahu ke zrušení spoluvlastnictví a volbě způsobu jeho vypořádání, je-li tento způsob obsahem žalobního návrhu,[14] tak i zájem žalovaného na takovém způsobu vypořádání, který je možno označit za přiměřený, tedy takový, který nezasahuje do vlastnického práva žalovaného více, než je nutné.

A právě zejména pak vůle žalobcova, kterou vyjadřuje zájem na určitém způsobu vypořádání, by dle mého názoru měla být významným limitujícím faktorem pro možnost soudu odchýlit se od žalobního návrhu ve vztahu ke způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví.

Smysl a účel § 153 odst. 2 o. s. ř. dle názoru autorky

Ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. slouží mj. k realizaci výše komentovaného § 1147 o. z. a jeho smyslem a účelem ve vztahu k tomuto ustanovení je zejména ochrana žalovaného, tedy aby do jeho vlastnického práva bylo zasaženo tím nejmírnějším možným způsobem. Je možné namítnout, že dané ustanovení je ve vztahu ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nadbytečné, když ochrany vlastnického práva žalovaného by se dalo dosáhnout zamítnutím žaloby pro případ, že soud shledá způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, který je obsahem žalobního návrhu, jako nevhodný. Tomuto názoru by bylo možné přisvědčit, ovšem pouze za předpokladu, že by účelem § 1147 o. z. byla ochrana vlastnického práva pouze žalovaného. Avšak, jak již bylo výše uvedeno, smyslem a účelem daného ustanovení je taktéž ochrana vlastnického práva žalobce, a lze tedy dovodit, že by bylo v rozporu s účelem tohoto ustanovení, pokud by žalobce byl nucen v případě zvolení dle jeho soudu nevhodného způsobu vypořádání ve spoluvlastnickém vztahu setrvat či podat novou žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a to jiným způsobem, než který zvolil v žalobě předchozí.[15]

Výše jsem zmínila, že dle mého názoru by měla být významným faktorem pro posouzení míry vázanosti soudu žalobním návrhem zejména vůle žalobcova ve vztahu ke způsobu vypořádání. Představme si situaci, kdy žalobce podá žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci, přičemž jako způsob vypořádání navrhne přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví s tím, že na vypořádací podíl žalovanému zaplatí částku určenou znaleckým posudkem. Soud, vázán způsoby vypořádání a jejich pořadím dle § 1147 o. z., však na základě zjištěného skutkového stavu dospěje k názoru, že nemovitou věc je možné reálně rozdělit. Zájem žalovaného, který spočívá v co nejmenším zásahu do jeho vlastnického práva, je tedy ochráněn, použijeme-li k výkladu § 1147 o. z. výklad teleologický. Avšak tento teleologický výklad chrání i zájem žalobce. Žalobce má sice zájem na zrušení podílového spoluvlastnictví, avšak měl by tento zájem i tehdy, pokud by soud jako jediný možný způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví zvolil prodej nemovité věci ve veřejné dražbě, přestože obsahem jeho žalobního návrhu bylo, aby nemovitá věc byla přikázána do jeho výlučného vlastnictví? Dle mého názoru lze důvodně předpokládat, že pokud by vůle žalobcova směřovala ke zrušení podílového spoluvlastnictví, a to bez ohledu na způsob jeho vypořádání, pak by žalobce žaloval pouze na zrušení podílového spoluvlastnictví a forma jeho vypořádání by byla soudem určena v závislosti na provedeném dokazování při respektování výčtu způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví a jejich pořadí.

Dovoluji si tvrdit, že při užití teleologického výkladu § 153 odst. 2 o. s. ř. pro účely aplikace § 1147 o. z. je vůle žalobcova pouze oslabena, a tudíž nepozbývá na významu. Pokud tedy žalobce navrhuje, aby podílové spoluvlastnictví bylo zrušeno a vypořádáno formou přikázání dosud společné nemovité věci do výlučného vlastnictví žalobce, přičemž žalovanému bude vyplacen vypořádací podíl, neměl by soud, dle mého názoru, rozhodnout, zjistí-li, že v dané věci nejsou splněny předpoklady pro rozdělení věci ani pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků do výlučného vlastnictví, o prodeji nemovité věci ve veřejné dražbě a rozdělení jejího výtěžku mezi spoluvlastníky, ale měl by žalobu zamítnout.

Výklad § 153 odst. 2 o. s. ř. v souvislostech s dalšími ustanoveními o. s. ř. dle názoru autorky

Pro výklad § 153 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k rozhodování soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je dle mého názoru třeba hledat souvislosti zejména v § 79 odst. 1 o. s. ř. o náležitostech žalobního návrhu, v § 142 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení, v § 95 o. s. ř. o změně žaloby a také je třeba se zabývat zásadou procesní ekonomie.

Z § 79 odst. 1 o. s. ř. plyne žalobci povinnost ve svém žalobním návrhu uvést, resp. musí z něj být patrno, čeho se žalobce domáhá. Dle druhé věty § 1143 o. z.: „Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň i o způsobu vypořádání.“

Z výše uvedeného je zřejmé, že pro úplnost žalobního návrhu postačuje, aby žalobce žaloval na zrušení podílového spoluvlastnictví, aniž by navrhl způsob jeho vypořádání. Žaluje-li žalobce tímto způsobem, pak dle mého názoru jednoznačně vyjadřuje svou vůli, aby spoluvlastnictví bylo soudem zrušeno a vypořádáno jakýmkoliv způsobem, pro nějž budou splněny zákonné podmínky, tedy pro vypořádání bude soudem zvolena taková forma, která bude zohledňovat jak zájem žalobcův, tak zájem žalovaného.

Obsahuje-li však žalobcův návrh i způsob vypořádání, pak vyjadřuje svou vůli limitovat soud v jeho rozhodnutí[16] a vzhledem k již uvedenému by se pak měl soud dle mého názoru zabývat pouze těmi způsoby vypořádání, které by byly mírnějšími ve vztahu k zásahu do vlastnického práva žalovaného, tedy těmi, které dle § 1147 o. z. předcházejí způsobu navrženému žalobcem.

Pro rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení se užije § 142 o. s. ř. I pro řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se uplatní zásada úspěchu ve věci.[17] Pokusím-li se zobecnit závěry Nejvyššího soudu (dále jen „NS“) ve vztahu k nákladům řízení ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, pak žalobce je úspěšný, dojde-li ke zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání způsobem, který navrhl v žalobě,[18] popř. v průběhu řízení.[19] Pokud soud rozhodne o zrušení spoluvlastnictví, avšak s názorem žalobce na způsobu vypořádání se neztotožní, pak žalobce bude úspěšný pouze částečně, a odečteme-li od úspěchu žalobce jeho neúspěch, dojdeme k závěru, že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Lze tedy uzavřít, že žalobce bude se svým žalobním návrhem ve vztahu k nákladům řízení vždy minimálně z 50 % úspěšný, přesněji řečeno náklady řízení žalovaného jej nebudou tížit, nebude-li prostor pro uplatnění výjimky ze zásady úspěchu ve věci, tedy aplikaci § 150 či 143 o. s. ř. Žalobce tedy ve většině případů tzv. nemůže nic ztratit, může pouze získat. Takovýto postup je však, dle mého názoru, v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení.

Dle mého názoru pro argumentaci, že neexistuje důvod, proč by soud měl mít absolutní volnost pro odchýlení se od žalobního návrhu, lze užít i znění § 95 o. s. ř. o změně žaloby. Žalobce, který po podání žaloby změnil názor na způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, může svůj žalobní návrh změnit. Žalobcova práva tedy nejsou nikterak krácena a jeho vůle ve vztahu k žalobnímu návrhu, resp. k jeho změně, by měla být respektována. Ztotožňuji se s názorem NS vyjádřeném v již zmíněném rozhodnutí ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2977/2010, že v případě, kdy žalobce změní svůj návrh ve vztahu ke způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví v průběhu řízení, nejedná se o změnu žaloby, ale o změnu procesního stanoviska, avšak nikoliv v celém jeho rozsahu. Dovoluji si tvrdit, že o změnu procesního stanoviska se jedná pouze tehdy, nepřekročí-li žalobce svůj žalobní návrh, tedy tehdy, jestliže nově navržený způsob vypořádání předchází tomu, který navrhl ve svém původním žalobním návrhu. Překročí-li však žalobce svůj původní žalobní návrh, mám za to, že v tomto okamžiku se již jedná o změnu žaloby, o jejímž připuštění musí soud rozhodnout. Dle mého názoru by na tento postup neměla mít vliv ani ta skutečnost, že téměř ze sta procent soud změnu žaloby připustí, pokud však nebude v rozporu s § 118b o. s. ř.

O správnosti výše uvedeného názoru jsem přesvědčena i s ohledem na větu druhou § 95 odst. 1 o. s. ř., a to, že „Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo.“ Představme si situaci, že žalobce žaluje za zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání formou rozdělení na bytové jednotky. Po zahájení řízení však dospěje k názoru, že soud s ohledem na neuspokojivé poměry mezi účastníky řízení tomuto způsobu vypořádání nevyhoví, a tedy navrhne, aby soud přikázal věc dosud v podílovém spoluvlastnictví do jeho výlučného vlastnictví. Žalovaný se jednání ne­účastní. Přijmeme-li bez jakýchkoliv výhrad závěr NS obsažený ve výše zmíněném rozhodnutí, tedy že se jedná o změnu procesního stanoviska, pak může dojít k té situaci, že se žalovaný o této změně vůbec nemusí dozvědět, a tudíž mu nebude umožněno na nově vzniklou situaci procesně reagovat, např. žádat, aby předmětná věc byla přikázána do jeho výlučného vlastnictví. Pokud bychom postup žalobce ve vztahu ke změně požadovaného způsobu vypořádání charakterizovali jako změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., pak by musel soud změněný návrh žalovanému doručit a ten by měl možnost se s touto změnou procesně vypořádat.

Soud by měl mj. postupovat hospodárně a minimalizovat náklady řízení, které vynakládá jak stát, tak účastníci řízení. Jinak řečeno, měl by postupovat v souladu se zásadou procesní ekonomie. Dovoluji si tvrdit, že pokud žalobce ve svém žalobním návrhu požaduje, aby spoluvlastnictví, jehož zrušení navrhl, bylo vypořádáno rozdělením na bytové jednotky, pak jediné, čím by se dle mého názoru měl soud ještě zabývat, je, zda není možné nemovitou věc reálně rozdělit. Vše ostatní je nad rámec žalobního návrhu, a tedy v rozporu s vůlí žalobce, přičemž zde zároveň pozbývá na významu ochrana žalovaného. Pokud by měl žalobce zájem i na jiném způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, např. aby mu dosud společná věc byla přikázána do jeho výlučného vlastnictví, pak má možnost změnit svůj žalobní návrh. Soud tak bude mít jistotu, že postupuje v souladu s vůlí žalobce, a nebude vést dokazování nad rámec žalobního návrhu, a jednat tak v rozporu se zásadou procesní ekonomie.

Dovoluji si tvrdit, že pokud by se soudy vydaly při svém rozhodování dle výše nastíněného postupu, tedy že by forma vypořádání podílového spoluvlastnictví navržená žalobcem byla určitou hranicí, kterou by soud nesměl překročit, pak by jednal nejen v souladu s teleologickým výkladem shora uvedených ustanovení, ale i se zásadou rovnosti účastníků, zásadou procesní ekonomie, ale byl by zohledněn i velmi důležitý aspekt soudního řízení, a to zodpovědnost žalobce za výsledek řízení, která je dle mého názoru při zavedeném trendu rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pokřivena. Dle mého názoru je kladen přehnaný důraz na skutečnost, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Jsem přesvědčena, že pokud by byl akceptován mnou nastíněný postup, pak by právo spoluvlastníka „vystoupit“ ze spoluvlastnického vztahu k určité věci bylo zachováno, ovšem s respektem k jeho vůli a uvedeným ustanovením hmotného i procesního práva.

Řešení specifik řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dle autorky

Dosud jsem se ve svých úvahách zabývala pouze vůlí žalobce, kdy žalovaný je ve sporu pasivní, tedy zrušení spoluvlastnictví odmítá, avšak neuvádí žádné skutečnosti, pro něž by mohla být žaloba v souladu s druhou větou § 1140 odst. 2 o. z. zamítnuta. Nicméně v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví může i žalovaný vznášet své návrhy vztahující se ke způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, jehož zrušení je předmětem řízení. Jak by tedy měl soud postupovat, je-li žalovaný v řízení aktivní?

Bude-li se návrh žalovaného pohybovat tzv. v rámci žalobního návrhu žalobce, bude-li tedy jím navrhovaná forma vypořádání předcházet způsobu, který navrhl žalobce, pak se dle mého názoru neděje nic zásadního, protože soud v souladu s již uvedeným musí i bez návrhu zjišťovat, zda v dané věci není prostor pro některý z mírnějších způsobů vypořádání. Pakliže tedy soud vyhoví návrhu žalovaného a zvolí pro způsob vypořádání některý ze způsobů, který předchází tomu, jaký navrhoval žalobce, pak tato skutečnost bude mít vliv pouze na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.[20] Obdobná situace nastane i tehdy, bude-li se žalovaný, stejně jako žalobce, domáhat přikázání věci do svého výlučného vlastnictví.

Překročí-li však návrh žalovaného návrh žalobce, pak by dle mého názoru měl být tento návrh považován v souladu s § 97 o.s.ř. za vzájemný návrh[21] a žalovanému by měla být uložena povinnost zaplatit soudní poplatek.[22] Nezaplatí-li jej, pak by se soud jeho návrhem neměl zabývat. Představme si, že žalobce žádá zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání formou rozdělení na bytové jednotky. Žalovaný navrhne, aby soud předmětnou nemovitou věc přikázal do jeho výlučného vlastnictví. Soud po provedeném dokazování dospěje k názoru, že rozdělení na bytové jednotky není možné, a věc přikáže do vlastnictví žalovaného. Žalobce byl ve věci úspěšný jen z 50 %, proto soud s velkou pravděpodobností rozhodne, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výsledek řízení je tedy ten, že žalobce, který jako jediný zaplatil soudní poplatek a který se dožadoval zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání rozdělením na bytové jednotky, pozbyl vlastnictví v rozsahu svého spoluvlastnického podílu k předmětné nemovité věci, z čehož vyplývá, že žalovaný „parazitoval“ na procesní aktivitě žalobce, tedy že návrh na zrušení a vypořádání podal žalobce. Pokud by však soud považoval návrh žalovaného za vzájemný návrh, a žalovanému by v důsledku toho vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek, pak by rovnost účastníků byla zachována a žalovaný by se nemohl v důsledku procesní aktivity žalobce na jeho úkor „obohatit“ minimálně o jím zaplacený soudní poplatek.

Překážka věci rozsouzené

O tzv. překážce věci rozsouzené pojednává § 159a o. s. ř. Velmi zjednodušeně řečeno, smyslem a účelem tohoto ustanovení je zabránit té skutečnosti, aby o téže věci mezi týmiž účastníky vedle sebe existovala dvě rozdílná rozhodnutí soudu. Je třeba si položit otázku, zda v případě, že by se rozhodovací praxe soudů ubírala směrem mnou výše nastíněným, by nedocházelo k této nežádoucí situaci. Jsem toho názoru, že nikoliv.

Komentářová literatura uvádí, že jako překážku věci rozsouzené nelze chápat uplatnění nároku věřitele na zaplacení dluhu po částech plynoucího z totožného právního titulu i ekonomického důvodu.[23] Dle mého názoru lze z uvedeného dovodit, že jednotlivé formy vypořádání je možné chápat jako určité dílčí nároky, které lze uplatňovat postupně.

Pokud by se rozhodovací praxe soudů ubírala směrem výše nastíněným, mohlo by dojít jen k té situaci, že by vedle sebe ležela dvě rozdílná rozhodnutí soudu, a to rozhodnutí zamítavé, které bylo vydáno jako první v pořadí, a pak rozhodnutí, kterým bylo žalobě na zrušení podílového spoluvlastnictví vyhověno a toto bylo vypořádáno formou dle žalobního návrhu žalobce, či vzájemného návrhu žalovaného, popř. dle uvážení soudu, jak již bylo výše uvedeno a vysvětleno. Tato rozhodnutí by si vzájemně nekonkurovala, jelikož jejich vydání v opačném pořadí by z logických důvodů nepřipadalo v úvahu.

S ohledem na uvedené se domnívám, že v případě opětovného rozhodování soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se nebude jednat o překážku věci rozsouzené. Když žalobce požaduje zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání formou přikázání do svého výlučného vlastnictví, v řízení však neprokáže svou kredibilitu,[24] podmínky pro způsoby vypořádání, které předcházejí formě vypořádání přikázáním do výlučného vlastnictví některého ze spoluvlastníků, nebudou dány, žalovaný neuplatní vzájemný návrh,[25] aby věc byla přikázána do jeho výlučného vlastnictví, soud v duchu mnou výše uvedeného žalobu zamítne. Když žalobce pak s určitým časovým odstupem podá novou žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž tentokrát již bude schopen svou kredibilitu prokázat, či bude navrhovat vypořádání formou veřejné dražby (popř. neuvede žádný způsob), čímž dá výslovně najevo svou vůli, že svůj statut spoluvlastníka k dané věci hodlá jednou provždy opustit, soud jeho žalobě vyhoví a podílové spoluvlastnictví zruší a rozhodne o způsobu jeho vypořádání v souladu s žalobním návrhem při zohlednění práv dalšího či dalších spoluvlastníků.

Z uvedeného plyne, že se zde o žádnou konkurenci rozhodnutí soudu jednat nebude, a tedy ani překážka věci rozsouzené dle mého názoru nemůže být argumentem, proč by nebylo možné výše nastíněný postup při rozhodování soudů aplikovat.

Autorka je advokátní koncipientkou v Jeseníku.