oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Václav Pavlíček a kol.: Ústavní právo a státověda, II. díl, Ústavní právo České republiky

autor: JUDr. Jan Kudrna, Ph.D.
publikováno: 17.10.2012

Leges, Praha 2011, 1. úplné vydání, 1120 stran, 1200 Kč.

Na trhu s právnickou literaturou se objevila dlouho očekávaná učebnice ústavního práva, připravená autorským kolektivem pražské Právnické fakulty.

Dlouho očekávaná z několika důvodů. Jedním z nich byl důvod časový. V tomto směru stojí za zdůraznění údaje o 1. úplném vydání. Delší časový odstup od předchozího vydání učebnice ústavního práva lze zdůvodnit tím, že dopsány byly v předchozích vydáních chybějící části. Čas si žádala také aktualizace obsahu, protože, ač to nemusí být na první pohled patrné, vývoj na poli českého ústavního práva je poměrně značný, a to napříč jednotlivými jeho součástmi. Nespočívá tedy pouze v „usazování se“ celého systému a jeho dolaďování, ale změny mají často komplexní charakter nebo jich je tolik, byť drobnějších, že v celkovém souhrnu mění celek. Očekávání budily také nezpracované pasáže. Svůj čas si žádala i důkladnost zpracování, která neponechává žádný významnější prostor pro další rozšíření či prohloubení.

Předem lze říci, že jsou veškeré důvody ke konstatování, že očekávání byla splněna.

Předložená učebnice nemá v tuto chvíli na našem trhu konkurenci. A to jak co do obsahu, tak i co do rozsahu. Údaj 1120 stran textu a úplnost zpracování materie ústavního práva hovoří samy za sebe. Kaž­dý další autor či autorský kolektiv bude mít v tomto směru obtížnou pozici, cesta snad může být pouze při přípravě přehledových učebnic. Tam je však otázkou, nakolik mohou být pomůckou při výuce na právnických fakultách.

Učebnice připravená týmem pod vedením prof. Václava Pavlíčka je komplexní učební pomůckou. Věnuje se třem základním oblastem: ústavnímu vývoji, systému organizace veřejné moci a postavení jednotlivce vůči ní. Každý z těchto okruhů je zpracovaný komplexně a důkladně, učebnice netrpí asymetrií, kdy se někdy stává, že jednotlivé části nejsou vzájemně vyvážené co do rozsahu či kvality zpracování. Tomu nebezpečí se autoři zdaleka vyhnuli.

Autorskému týmu v čele s jeho vedoucím se podařilo také vyhnout se tomu, že by některé části byly vyloženy v textu opakovaně, nebo že by si jednotliví autoři ve svých závěrech vzájemně odporovali. Jednotná je také použitá terminologie, v tomto směru se za učebnicí skrývá mimořádný kus redakční práce sekretáře autorského kolektivu.
Celý text je členěn do 26 kapitol, jejichž výčet není třeba uvádět jmenovitě. Žádná z kapitol, s výjimkou kapitoly XIV., věnované lidským právům, svým rozsahem nijak nevybočuje z celkového průměru. To svědčí o dobrém rozvržení zpracovávané materie. O zmíněné kapitole o lidských právech bude zmínka ještě dále.
Jak bylo uvedeno výše, jednotlivé kapitoly lze tematicky rozdělit na tři velké části, tedy ústavní vývoj, organizaci veřejné moci a postavení jednotlivce.

Prvých deset kapitol je věnováno ústavnímu vývoji československému, svým způsobem vrcholícím rozpadem federace a vznikem samostatné České republiky. Výklad je věnován okolnostem vzniku Československa, ústavní listině 1920, době nesvobody (od 2. republiky až do osvobození, včetně výkladu týkajícího se jak Protektorátu, tak i Slovenského štátu), zatímnímu státnímu zřízení v Londýně (včetně období dekretální normotvorby již na území státu), obnově parlamentarismu (včetně jeho faktického potlačení v důsledku únorového převratu), ústavám z roku 1948 a 1960, federalizaci Československa (včetně období uvolnění poměrů v roce 1968), ústavním poměrům po listopadu 1989 (včetně zániku federace) a vzniku samostatné České republiky (včetně přípravy a přijetí její ústavy).

Může se objevit otázka, zda jsou tyto kapitoly pro ústavní právo potřebné. V jistém smyslu dnes žijeme v době určitého paradoxu. Z jedné strany je žádáno pochopení minulosti a vyrovnání se s ní, z druhé strany se objevují požadavky odstranit z výuky vše, co není podstatné „pro praxi“. Klíčem je však skutečnost, že poznání minulosti může pomoci pochopení současnosti. A „pro praxi“ je důležité pochopení kořenů a souvislostí současné úpravy. Tedy odpověď na výše uvedenou otázku zní, že tyto kapitoly pro pochopení současného ústavního práva nejsou potřebné, ale jsou nezbytné.

V tomto směru učinila předkládaná učebnice nesmírný kus práce pro nejenom úzkou odbornou, ale i pro širší veřejnost, a zacelila ve své rovině určitou existující mezeru. Uvedených deset kapitol dává ucelený výklad československého ústavního vývoje v právním pohledu, a tím staví následující výklad do patřičných souvislostí. Ty jsou nezbytné pro pochopení principů fungování současné ústavní úpravy. A to zejména na těch místech, kde v současné době dochází zejména v praxi k nezřídka kontroverzním, nebo dokonce za hranu ústavy jdoucím krokům a opatřením.

Protože vývoj české společnosti nezačal v okamžiku „nula“ 1. ledna 1993 v panenském a do té doby izolovaném prostoru, je nezbytné znát okolnosti, které českou společnost a státnost utvářely. K tomu je popisovaná část učebnice ideální a je plně způsobilá svůj úkol splnit.

Autorskému kolektivu lze v souvislosti s touto částí snad navrhnout jednu věc ke zlepšení. Do budoucna by si učebnice zasloužila doplnění o jedenáctou kapitolu, která by v obecné rovině shrnula posledních dvacet let ústavního vývoje již samostatné České republiky. Jistě by to byl úkol nesnadný, ale jednalo by se o užitečný počin, protože i bez uvíznutí v jednotlivých detailech možná lze vysledovat určité obecné tendence a zlomové momenty vývoje.

Je pravda, že tento výklad je v přiměřené míře podán při výkladu jednotlivých ústavních institutů v dalších kapitolách, nicméně zobecňující pohled na ústavní systém jako celek by mohl být přínosný a zcela jistě zajímavý.

Druhou velkou část učebnice tvoří patnáct kapitol věnovaných struktuře veřejné moci v České republice, tedy s určitými výjimkami materii regulované Ústavou. Jedná se o ucelený výklad v pasážích věnovaných ústavnímu pořádku (včetně vztahu k mezinárodnímu právu veřejnému), základnímu vymezení České republiky, demokracii reprezentativní a přímé, parlamentu, zákonodárnému procesu, prezidentu republiky, vládě a dalším orgánům veřejné moci, soudní soustavě, Ústavnímu soudu, územnímu členění státu a územní samosprávě, systému kontroly, jiným orgánům ochrany práv, České národní bance, zajišťování bezpečnosti státu, a na závěr vztahu ústavního pořádku a práva Evropské unie. S jistými výjimkami vyplývajícími přirozeně z povahy popisované materie tato část učebnice a její členění vychází ze struktury Ústavy. Žádná část ústavní úpravy není opomenuta, naopak, výklad je v přiměřené míře věnován celé řadě zákonů provádějících příslušná ustanovení Ústavy.

Zvolenému členění textu nelze vytknout nic, naopak je přehledné a každý čtenář pracující současně s Ústavou bude moci velmi snadno sledovat výklad přímo v textu normy. Za největší přínos lze považovat úspěšné vyhnutí se rozpornému výkladu v různých kapitolách, případně výkladu zdvojenému nebo naopak opomenutí vyložit určitou část ústavního textu na všech místech, kde by to přicházelo v úvahu. Terminologická jednolitost již byla zmíněna výše.

V obecné rovině nelze vyloučit, že výklad určitého problému mohl být stručnější, a naopak výklad jiného problému důkladnější, v tomto smyslu však vše záleží také na očekáváních čtenáře a žádné dílo se této záležitosti nemůže vyhnout.

Pokud mohl být text v některé části, napříč kapitolami, konkrétnější, tedy obohacený o jednoznačnější závěry, potom by to mohl být výklad týkající se prezidenta republiky. V posledních letech se jedná o oblast, kde dochází k jistým teoretickým nejasnostem, ale zejména praktickým sporům, především pokud se jedná o míru samostatnosti prezidenta republiky ve vztahu k dalším ústavním orgánům. Zaujetí výraznějšího stanoviska by mohlo být užitečné.

Pro čtenáře je však třeba zdůraznit, že recenzent má na mysli zdůraznění stávajících stanovisek, doplnění nejvýše několika vět do kapitol, které mají obvykle padesát stran. Nejedná se tedy o absenci výkladu jakéhokoliv problému, pouze možnost zdůraznění zastávaných stanovisek.

V případě výkladu postavení prezidenta republiky by se jednalo o účelné vylepšení vzhledem ke změnám, které do něj zákonitě vnese přímá volba hlavy státu. Do budoucna bude v tomto směru třeba učebnici aktualizovat. Již proto, že vznikala v době, kdy podoba příslušné novely Ústavy nebyla ještě známa a na trh byla uvedena v době jejího schvalování teprve v Poslanecké sněmovně.

Celkově ani v jednotlivostech nelze ani pomyslné druhé části učebnice vytknout žádný nedostatek, který by si zasloužil pozornost čtenáře, nebo by snad dokonce měl vést k úvaze, zda si učebnici pořídit nebo nikoliv.

Poslední částí učebnice, věcně pojímáno, je kapitola čtrnáctá, věnovaná problematice práv, svobod a povinností. Tedy problematice upravené Listinou základních práv a svobod. Jejím zařazením se výklad ústavního práva stává úplným z věcného hlediska, a tedy i předkládaná učebnice má komplexní charakter.

Hovoříme-li o kapitole, potom je třeba čtenáře předem informovat, že na rozdíl od ostatních, jejichž obsah činí v průměru padesát stran, činí rozsah této kapitoly 246 stran. Její rozsah absolutně vzato není nijak podhodnocený a koresponduje s rozvrhem výuky ústavního práva na Právnické fakultě v Praze.

Přesto je možné si položit otázku, zda by tato část učebnice neměla být do budoucna posílena, a to s ohledem na skutečnost, že těžiště ústavního práva by mělo být posunuto směrem k lidským právům. I když lze očekávat změny a spory v otázkách týkajících se fungování veřejné moci, zásadní otázky budoucnosti, a to každodenní, budou patrně spojeny právě s oblastí lidských práv.

Posílení této části učebnice by dle názoru recenzenta bylo užitečné také proto, že se v posledních letech objevují tendence, a existující dále posilují, k omezování lidských práv. Respektive jsou často hledány způsoby, jak určité právo omezit, namísto toho, aby byl hledán způsob, jak dané právo maximalizovat ve smyslu jeho co nejširšího užívání a ochrany. Tyto tendence jsou poměrně zřetelné v případě práva shromažďovacího, ale také práva na ochranu soukromí ve všech podobách, a s podobnými snahami se můžeme setkat také v případě svobody projevu.

Rozsáhlejší a hlubší výklad by tedy byl nepochybně přínosem pro budoucí právníky, ale také pro absolventy i širší veřejnost, kteří si cestu k učebnici mohou najít.
Pokud se jedná o současnou podobu textu, je v každém případě ucelená a z pedagogického hlediska plně dostačující. Zásadním přínosem je jednak komplexní přístup k lidským právům ve smyslu jejich nedělitelnosti. Autoři nerozdělují zakotvená práva na „lepší“ a „horší“, nebo „skutečná“ a „deklarace“, jak se dnes stále častěji zejména v politickém diskurzu zcela chybně děje. Z pedagogického hlediska je také vynikající, že nedochází ke členění na skupiny či „generace“, což je dělení sice pro studenty lákavé, ale do značné míry scestné a bránící pochopení skutečného vývoje, kterým oblast lidských práv procházela.

Výborné je také zakotvení lidských práv v jejich moderní podobě do historického kontextu doby, a to již v době druhé světové války jako práv univerzálních, a opět nedělitelných. Jestliže pochopíme, že jedním z důvodů vypuknutí tohoto konfliktu byla také chudoba a ztráta často jakéhokoliv materiálního zázemí milionů lidí, potom je srozumitelné, že boj proti chudobě je bojem také za demokracii a politickou pluralitu, tedy za ona práva, jejichž podstata sice formálně zpochybňována není, ale která i dnes do jisté míry začínají strádat.

Jak již bylo uvedeno, ani této části učebnice nelze nic zásadnějšího vytknout. Úvaha o možném rozšíření je úvahou o možném budoucím osudu dalších vydání učebnice, která již ve stávající podobě splní všechna očekávání každého, komu je primárně adresována.

Celkově lze shrnout, že vydaná učebnice je velmi zdařilá a nemá konkurenci. Každý pokus ji překonat bude velmi těžký. Je skvělou pomůckou pro výuku ústavního práva České republiky a pro přípravu na všechny druhy zkoušek z tohoto oboru. Nejvíce využívaná bude patrně především na českých právnických fakultách, ale je plně použitelná také na všech vysokých školách neprávnického typu, kde posluchač přijde do styku s ústavním právem. Vedle toho lze učebnici jistě také využít při výuce na středních školách, tam ale spíše pro individuální zájemce o prohloubení si znalostí týkajících se fungování našeho ústavního systému.

Nepochybně předkládaná učebnice najde své uplatnění mezi absolventy vysokých škol, tedy v praxi. Může být užitečnou pomůckou pro přípravu na další kvalifikační zkoušky. V posledních letech se stále častěji ukazuje v příkladech z praxe také jejich ústavněprávní rozměr. Tento trend bude do budoucna spíše posilovat. Zvláštní skupinou z praxe, která by mohla tuto knihu ocenit, jsou naši vrcholní politici. Lze jen doufat, že si najde cestu i k nim.

Závěrem lze konstatovat, že vydáním této učebnice je podán prostředek k uspokojení potřeby pedagogické i studijní pomůcky pro obor ústavního práva České republiky, a to o úplném a vyčerpávajícím charakteru. Autorskému kolektivu lze poblahopřát k vynikajícímu výsledku práce a všem zájemcům o obor ústavního práva pořízení této učebnice pouze doporučit.

Můžete objednat ZDE.

Autor je odborný asistent na katedře ústavního práva PF UK Praha