oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Ústavní soud: Odpovědnost advokáta, který žádá po klientovi, aby soudu předložil vědomě nepravdivé či zavádějící důkazy

publikováno: 29.11.2018

Pokud se jednotlivec rozhodne, že nebude před soudy uvádět vědomě nepravdivé či zavádějící informace ani předkládat takové důkazy, jeho jednání podléhá ochraně podle čl. 2 odst. 3 Listiny (právo jednotlivce na svobodné jednání). Za takové jednání nemohou soudy jednotlivce sankcionovat ani jakkoliv zhoršovat jeho právní postavení, protože zákon takové negativní důsledky nestanoví ani nemůže stanovit. Rozhodnutí klienta, že se nebude řídit pokyny advokáta a nebude se podílet na předkládání nepravdivých důkazů soudům, je ústavně chráněným projevem práva tohoto jednotlivce na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny. Advokát nemůže po klientovi požadovat, aby před soudy uvedl vědomě nepravdivé nebo zavádějící informace nebo soudům předložil vědomě nepravdivé či zavádějící důkazy, jakými jsou i antedatované smlouvy. Pokud to advokát přesto učiní, nezprostí se tím odpovědnosti za svá předchozí pochybení. Skutečnost, že klient v takovém případě neposkytl advokátovi součinnost, nemůže jít ve sporu mezi klientem a advokátem k tíži klienta. Soudy se musí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů. Pokud soudy ignorují argument vznesený účastníkem řízení, který je klíčový pro výsledek řízení, vždy tím poruší základní právo jednotlivce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá povinnost soudu vypořádat se s argumenty účastníka řízení způsobem, který odpovídá míře jejich závažnosti, přičemž tato povinnost dopadá i na Nejvyšší soud při rozhodování o přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Vyhne-li se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžejním argumentům uplatněným účastníkem řízení a nijak na ně nereaguje, poruší tím jeho právo na spravedlivý proces.

Nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 644/18

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení napadených rozhodnutí z důvodu porušení svého práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

V souzené věci vedlejší účastník nejprve zastupoval stěžovatelku před obecnými soudy v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala na zhotoviteli kvůli nedostatkům jeho díla zaplacení částky 797 595 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka během tohoto původního řízení postoupila svou pohledávku vůči zhotoviteli na třetí osobu – společnost zabývající se mimosoudním vymáháním pohledávek (dále jen „společnost“). Vedlejší účastník byl přítomen u prvního jednání stěžovatelky se společností a k postoupení pohledávky stěžovatelky na tuto společnost došlo s jeho vědomím; obecné soudy se nezabývaly otázkou, zda jí toto postoupení doporučil. V důsledku tohoto postoupení ztratila ve sporu se zhotovitelem aktivní legitimaci. Stěžovatelka, zastupovaná vedlejším účastníkem, neprokázala v původním řízení zpětné postoupení pohledávky ani jiný právní titul k vymáhání pohledávky. Její žaloba byla nakonec kvůli nedostatku její aktivní legitimace zamítnuta. Podle stěžovatelky ve­dlejší účastník jako její advokát nejednal s odbornou péčí, když jí doporučil postoupit pohledávku i po zahájení soudního řízení a posléze nezajistil zpětné postoupení pohledávky a prokázání tohoto postoupení. Dle stěžovatelky jí tudíž odpovídá za škodu ve výši 1 057 422,30 Kč s příslušenstvím, kterou jí svými pochybeními při výkonu advokacie způsobil. Obvodní soud ovšem žalobu stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi zamítl. Městský soud toto rozhodnutí napadeným rozsudkem potvrdil a Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky.

Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu zjistil, že stěžovatelka na základě smlouvy o dílo zaplatila zhotoviteli jako zálohu částku přesahující jeden milion korun. Podle stěžovatelky ovšem dílo vykazovalo nedostatky, a stěžovatelka proto požadovala po zhotoviteli zaplacení částky 797 595 Kč s příslušenstvím. V říjnu 2011 stěžovatelka udělila vedlejšímu účastníkovi plnou moc, aby ji jako advokát zastupoval před obecnými soudy. Vedlejší účastník poté jako zástupce stěžovatelky podal proti zhotoviteli žalobu, kterou se domáhal zaplacení uvedené částky.

Stěžovatelka ovšem měla zájem o vymáhání pohledávky i mimosoudní cestou. V prosinci 2011 proto uzavřela se společností, která se zabývá vymáháním pohledávek, smlouvu o postoupení své pohledávky na tuto společnost. V případě, že by pohledávka mimosoudní cestou nebyla vymožena, bylo dohodnuto, že v červnu 2012 dojde ke zpětnému postoupení pohledávky na stěžovatelku. Vedlejší účastník se jako advokát stěžovatelky zúčastnil úvodního jednání o postoupení pohledávky, k jejímu postoupení došlo s jeho vědomím.

V květnu 2012 stěžovatelka zaslala e-mail vedlejšímu účastníkovi, v němž se ptala, jak dopadlo mimosoudní vymáhání pohledávky, a případně žádala i o „vyvázání ze smlouvy o postoupení pohledávky“. Obecné soudy nezjistily, že by vedlejší účastník na tento e-mail reagoval. Mimosoudní vymáhání pohledávky ovšem úspěšné nebylo. V červenci 2012 před okresním soudem v civilním řízení o žalobě stěžovatelky proti zhotoviteli začal zhotovitel namítat, že stěžovatelka není ve sporu aktivně legitimována, protože svou pohledávku postoupila. Vedlejší účastník jako advokát stěžovatelky uvedl, že již došlo ke zpětnému postoupení pohledávky na stěžovatelku. Dne 12. 2. 2013 vedlejší účastník v reakci na výzvu soudu k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů uvedl ve svém vyjádření, že ke zpětnému postoupení pohledávky na stěžovatelku došlo již dne 30. 6. 2012. Ke svému vyjádření ale nepřiložil listinu, která by to prokazovala. Vedlejší účastník si poté od dotčené společnosti vyžádal smlouvu o zpětném postoupení pohledávky podepsanou ze strany této společnosti. Dne 26. 2. 2013 poslal vedlejší účastník stěžovatelce e-mailem scan této smlouvy o zpětném postoupení pohledávky, která byla antedatována na 30. 6. 2012, s pokynem, aby ji stěžovatelka podepsala a poté zaslala jemu i dotčené společnosti. To stěžovatelka neučinila. Vedlejší účastník proto na dalším jednání nepředložil okresnímu soudu důkaz o zpětném postoupení pohledávky na stěžovatelku. Její žaloba byla tudíž dne 26. 3. 2013 zamítnuta. Vedlejší účastník se na základě pokynu stěžovatelky jejím jménem odvolal proti tomuto rozsudku ke krajskému soudu.

Dne 15. 4. 2013 stěžovatelka podepsala smlouvu o zpětném postoupení pohledávky, kterou jí poslal vedlejší účastník, ale uvedla na ni správné datum podepsání, tedy 15. 4. 2013. Podle obecných soudů ovšem stěžovatelka neprokázala, že by tuto smlouvu předala vedlejšímu účastníkovi ani že by ji doručila dotčené společnosti. Dotčená společnost disponuje smlouvou o zpětném postoupení pohledávky datovanou 30. 6. 2012 a podepsanou stěžovatelkou – jinak řečeno, dle obecných soudů stěžovatelka nakonec podepsala i smlouvu s tímto nesprávným datem, přičemž není zřejmé, kdy se tak stalo. Podle obecných soudů tudíž není jisté, kdy došlo ke zpětnému postoupení pohledávky. Vedlejší účastník však od stěžovatelky neobdržel žádnou podepsanou smlouvu o zpětném postoupení pohledávky.

V srpnu 2013, po výzvě krajského soudu k doplnění žalobních tvrzení a důkazních návrhů, předložil vedlejší účastník stěžovatelce návrh dohody o vymáhání postoupeného nároku dle § 530 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), mezi ní jako postupitelkou a dotčenou společností jako postupníkem. Podle dohody by stěžovatelka mohla vymáhat pohledávku postoupenou na dotčenou společnost (postupníka) svým jménem na účet této společnosti. Návrh dohody byl antedatován na 14. 12. 2011. Stěžovatelka odmítla dohodu podepsat. Krajský soud poté potvrdil rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí žaloby stěžovatelky, protože stěžovatelka neprokázala svou aktivní legitimaci.

Stěžovatelka se poté obrátila na obecné soudy s žalobou proti vedlejšímu účastníkovi. V ní tvrdila, že vedlejší účastník jako advokát nepostupoval s náležitou odbornou péčí, což mělo za následek zamítnutí její původní žaloby proti zhotoviteli kvůli nedostatku její aktivní legitimace. Podle stěžovatelky jí tak vedlejší účastník při výkonu advokacie způsobil škodu, kterou je povinen nahradit. Výši škody vyčíslila stěžovatelka na 1 057 422,30 Kč s příslušenstvím, kromě hodnoty původní pohledávky proti zhotoviteli zahrnuje tato částka mj. i náklady vynaložené v původním soudním řízení.

Obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl. Podle obvodního soudu nebylo zamítnutí původní žaloby stěžovatelky zapříčiněno pochybením vedlejšího účastníka při zastupování stěžovatelky, ale nedostatečnou součinností ze strany stěžovatelky. Ta totiž vedlejšímu účastníkovi na jeho výzvu nepředala podepsanou smlouvu o zpětném postoupení pohledávky ani nepodepsala dohodu o vymáhání postoupeného nároku dle § 530 obč. zák. č. 40/1964 Sb.

Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby stěžovatelky. Podle městského soudu se vedlejší účastník dopustil dvou pochybení. Za prvé neposkytl stěžovatelce dostatečné poučení o důsledcích postoupení pohledávky, ačkoliv k tomuto postoupení došlo „nepochybně s jeho vědomím“. Za druhé neřešil nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky již v červenci 2012, kdy zhotovitel poprvé vznesl tuto námitku. Městský soud ovšem dospěl k závěru, že tato pochybení nejsou v příčinné souvislosti s neúspěchem stěžovatelky v původním řízení. Stejně jako obvodní soud i městský soud dospěl k závěru, že důvodem neúspěchu stěžovatelky byla její nedostatečná součinnost, kvůli níž nebylo možné prokázat zpětné postoupení pohledávky na stěžovatelku. Pokud by stěžovatelka „respektovala pokyn [vedlejšího účastníka] z 26. 2. 2013 k podpisu smlouvy o zpětném postoupení […], byl by nedostatek aktivní legitimace včas odstraněn“. Smlouvu přitom mohla stěžovatelka podepsat i s uvedením správného data. Neochota stěžovatelky podepsat smlouvu antedatovanou na 30. 6. 2012 se městskému soudu jevila „účelovou a nelogickou“, přičemž městský soud poukázal na to, že nakonec byl stěžovatelkou stejnopis smlouvy s tímto datem přeci jen podepsán. Stejně tak stěžovatelka odmítla podepsat dohodu o vymáhání postoupeného nároku dle § 530 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Podle městského soudu je tak „[n]edostatek součinnosti [stěžovatelky] s pokyny [vedlejšího účastníka] zcela zřejmý, a stejně tak příčinná souvislost tohoto jednání [stěžovatelky] s jejím neúspěchem ve sporu“.

Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud uvedl, že podle městského soudu k neúspěchu stěžovatelky v původním řízení došlo proto, že vedlejšímu účastníkovi „ani přes jeho výzvu nepředala podepsanou smlouvu o zpětném postoupení pohledávky, ale odmítla také podepsat dohodu o vymáhání postoupeného nároku“ dle § 530 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Důvod pro zamítnutí žaloby stěžovatelky v původním řízení tak spočíval „pouze v nedostatečné aktivitě“ stěžovatelky. Tento závěr podle Nejvyššího soudu stěžovatelka dovoláním nenapadla a nezpochybnila ani to, že neposkytla součinnost vedlejšímu účastníkovi. Nesprávnost skutkových zjištění nebyla podle Nejvyššího soudu namítána a ani by nebyla dovolacím důvodem.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jejími námitkami a neuvedl žádné konkrétní a srozumitelné důvody, které ho vedly k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Podle stěžovatelky je usnesení Nejvyššího soudu v přímém rozporu s obsahem dovolání, v němž napadla právě závěr, že důvodem jejího neúspěchu v původním řízení byla její nedostatečná součinnost. Stěžovatelka uvedla, že prvotní příčinou jejího neúspěchu bylo pochybení vedlejšího účastníka, který jí doporučil pohledávku postoupit. Nedostatek její součinnosti byl způsoben tím, že jí vedlejší účastník neposkytl dostatečné vysvětlení a srozumitelné poučení. Kvůli četným pochybením vedlejšího účastníka byla tedy stěžovatelka postavena do situace, v níž byla nucena podepsat antedatovanou smlouvu. Dále stěžovatelka upozornila, že posouzení toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být zjišťována příčinná souvislost, je i dle judikatury Nejvyššího soudu otázkou právní, nikoliv skutkovou, a Nejvyšší soud tedy byl povinen se s jejími námitkami vypořádat. Odůvodnění jeho rozhodnutí je však dle stěžovatelky zcela nedostatečné a nepřezkoumatelné.

Ve vztahu k rozhodnutí městského soudu – pro případ, že by i Ústavní soud považoval dovolání za nepřípustné – stěžovatelka namítala, že prvotní příčinou jejího neúspěchu byla chybná rada vedlejšího účastníka k postoupení pohledávky a že nedostatek její součinnosti byl způsoben tím, že se jí od vedlejšího účastníka nedostalo řádného vysvětlení a poučení. Stěžovatelka tudíž nechápala význam zpětného postoupení pohledávky v původním řízení. Stěžovatelka namítala, že ji městský soud fakticky sankcionuje za to, že z vlastní iniciativy včas nerozpoznala a nenapravila profesní pochybení vedlejšího účastníka. Tím na ni jako na osobu bez právního vzdělání kladl přehnané nároky. Vedlejší účastník přitom není nikterak sankcionován za nesprávnou právní radu o vhodnosti postoupení pohledávky ani za to, že následně neučinil vše potřebné k odvrácení neúspěchu stěžovatelky kvůli ztrátě aktivní legitimace. Stěžovatelka podotkla, že vedlejší účastník v původním řízení uváděl před soudem nepravdivá skutková tvrzení o údajném zpětném postoupení pohledávky.

Ústavní soud se nejprve zabýval napadeným rozsudkem městského soudu. Napadené rozhodnutí městského soudu shrnul Ústavní soud tak, že dle městského soudu stěžovatelka měla buď jednat v souladu s pokyny vedlejšího účastníka a podepsat antedatované smlouvy, nebo si měla sama dovodit, že vedlejším účastníkem předloženou antedatovanou smlouvu o zpětném postoupení pohledávky může podepsat s uvedením pravdivého data. Tyto dva závěry Ústavní soud postupně přezkoumal.

Ústavní soud jako první přezkoumal závěr městského soudu, že stěžovatelka neposkytla vedlejšímu účastníkovi dostatečnou součinnost, protože nejednala v souladu s jeho pokynem ze dne 26. 2. 2013 a nepodepsala ani mu nepředala smlouvu o zpětném postoupení pohledávky antedatovanou na 30. 6. 2012 a protože v srpnu 2013 odmítla na jeho návrh podepsat dohodu o vymáhání postoupeného nároku dle § 530 obč. zák. č. 40/1964 Sb., která byla antedatovaná na 14. 12. 2011. Podle městského soudu si tak stěžovatelka způsobila neúspěch v původním civilním řízení tímto svým jednáním, a za její neúspěch tudíž neodpovídá vedlejší účastník.

Jelikož Ústavní soud je při svém přezkumu vázán petitem ústavní stížnosti, ale nikoliv jejím právním zdůvodněním [viz např. nálezy ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, body 30-31, ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 3764/12 (N 91/73 SbNU 517), bod 22, ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/07 (N 14/48 SbNU 145), bod 25, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06 (N 16/44 SbNU 201), bod 33], rozhodl se přezkoumat tento závěr z hlediska čl. 2 odst. 3 Listiny, i když se jej stěžovatelka výslovně nedovolávala.

Ústavní soud poukázal na to, že podle čl. 2 odst. 3 Listiny platí, že „[k]aždý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ (srov. obdobně čl. 2 odst. 4 Ústavy).

Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že čl. 2 odst. 3 Listiny chrání právo jednotlivce na svobodné jednání – tedy na takové jednání, které není zákonem zakázáno – a že se tohoto subjektivního práva lze dovolávat, a to i v řízení před Ústavním soudem. Již v nálezu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197), totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že toto ustanovení nevyjadřuje pouze „strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře […] uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem“. Toto ustanovení totiž působí rovněž „jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno“. Tyto závěry byly v judikatuře Ústavního soudu opakovaně potvrzeny [viz např. nálezy ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197), ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 43/04 (N 54/33 SbNU 55), ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 670/02 (N 183/35 SbNU 423), ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05 (N 116/46 SbNU 99), body 24-29, ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 770/11 (N 59/64 SbNU 711), ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133), bod 12, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14 (N 13/80 SbNU 163), body 19-22, ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15 (N 171/82 SbNU 657), bod 24 a násl.] a Ústavní soud neshledal důvod se od nich nyní odchylovat.

Ústavní soud poukázal na to, že k nerespektování svobodného jednání jednotlivce dochází zejména tehdy, když veřejná moc prohlásí jeho konkrétní jednání za neplatné, tedy tomuto jednání zcela odepře zamýšlené právní účinky, i když takové jednání zákon, interpretovaný ústavně konformním způsobem, nezakazuje. Právě takovými případy se Ústavní soud zabýval v judikatuře citované v předchozím odstavci. Povinnost respektovat svobodné jednání jednotlivce v zákonných mezích, o niž se tato judikatura opírá, je však podle Ústavního soudu širší. Veřejná moc nerespektuje svobodné jednání jednotlivce – a porušuje tak jeho právo plynoucí z čl. 2 odst. 3 Listiny – i v případě, že jednotlivce sankcionuje za jeho jednání či jinak zhoršuje jeho právní postavení kvůli tomuto jednání, ačkoliv zákon takové jednání jednotlivce nezakazuje, nestanoví za něj žádnou sankci ani s ním nespojuje žádný jiný negativní právní důsledek. I když v těchto případech veřejná moc uzná existenci a právní účinky jednání jednotlivce, stále neústavně omezuje prostor pro jeho svobodné jednání, neboť bez zákonné opory spojuje s takovým jednáním jednotlivce zhoršení jeho právního postavení.

Ústavní soud uvedl, že v projednávaném případě se stěžovatelka rozhodla, že se nebude řídit pokynem vedlejšího účastníka z 26. 2. 2013, aby podepsala smlouvu o zpětném postoupení pohledávky antedatovanou na 30. 6. 2012 a zaslala mu ji. Podle obecných soudů stěžovatelka podepsala tuto smlouvu s uvedením správného data 15. 4. 2013, avšak neprokázala, že by ji doručila vedlejšímu účastníkovi nebo dotčené společnosti. Navíc podle obecných soudů nakonec podepsala smlouvu s uvedením data 30. 6. 2012, nicméně ani tu nepředložila vedlejšímu účastníkovi. Obdobně se v srpnu 2013 rozhodla nepodepsat vedlejším účastníkem navrženou smlouvu o vymáhání postoupeného nároku dle § 530 obč. zák. č. 40/1964 Sb. antedatovanou na 14. 12. 2011.

Ústavní soud nepovažoval za podstatné, jaká byla motivace stěžovatelky takto jednat. Díky jejím rozhodnutím však vedlejší účastník nezískal smlouvy, v nichž by bylo uvedeno vědomě nepravdivé datum, a nemohl je předložit soudům jako důkaz v původním řízení. Jinak řečeno, díky těmto rozhodnutím nebyly soudům v původním řízení předloženy vědomě nepravdivé důkazy. Tento následek je podle Ústavního soudu z pohledu práva žádoucí, a to bez ohledu na motivaci stěžovatelky.

Ústavní soud vyslovil, že ústavně vymezenou úlohou soudů je poskytovat ochranu základním (čl. 4 Ústavy) a zákonným právům (čl. 90 Ústavy). Tuto svou úlohu naplňují soudy tak, že v každém jednotlivém případě, který je jim předložen, s konečnou platností aplikují právo na skutkový stav, který zjistí. Je tudíž mimořádně důležité, aby skutková zjištění soudů co nejvíce odpovídala skutečnosti, tedy tomu, co se opravdu odehrálo. Proto je třeba, aby jednotlivec, který před soudem vypovídá či se jinak vyjadřuje o skutkovém stavu, neuváděl vědomě nepravdivé nebo zavádějící informace ani nepředkládal takové důkazy. Sankce vůči těm, kdo takto jednají, jsou různé. Na jedné straně soudy vždy přinejmenším mohou v příslušném řízení informace pocházející od takto jednajícího jednotlivce považovat jako celek za méně věrohodné či za zcela nevěrohodné – pokud jeho tvrzení nejsou dostatečně podpořena jinými důkazy –, což se může promítnout i do závěrů soudu ohledně skutkového stavu a nakonec i v rozhodnutí nepříznivém či méně příznivém pro daného jednotlivce. Na druhé straně zákonodárce sankcio­nuje nejzávažnější formy uvádění vědomě nepravdivých či zavádějících informací před soudem i trestněprávními prostředky (srov. § 346 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, upravující trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku). Zájem na tom, aby soud získal pravdivé informace o skutkovém stavu, je tedy bezpochyby hodnotou, kterou právo chrání.

Ústavní soud konstatoval, že pokud se jednotlivec rozhodne uvádět před soudem vědomě nepravdivé či zavádějící informace nebo předložit takové důkazy, musí počítat se sankcemi, které právo spojuje s takovým jednáním. Avšak pokud se naopak jednotlivec rozhodne, že nebude před soudy uvádět vědomě nepravdivé či zavádějící informace ani předkládat takové důkazy, jeho jednání podléhá ochraně podle čl. 2 odst. 3 Listiny (právo jednotlivce na svobodné jednání). Nejen, že takové jednání zákon nezakazuje, jde naopak o jednání, které právo vyžaduje. Za takové jednání nemohou soudy jednotlivce sankcionovat ani jakkoliv zhoršovat jeho právní postavení, protože zákon takové negativní důsledky nestanoví ani nemůže stanovit.

Ústavní soud dodal, že ani advokát nemůže po svém klientovi vyžadovat, aby před soudem uváděl vědomě nepravdivé nebo zavádějící informace či předkládal takové důkazy. Taková činnost je totiž zakázána i advokátovi samotnému.

Ústavní soud poukázal na to, že již v nálezu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 848/16 (N 174/82 SbNU 693), v bodě 12 uvedl, že „advokát je nepostradatelným aktérem při řádném výkonu spravedlnosti […] Jak ve své preambuli výstižně připomíná Etický kodex advokátů v Evropské unii, přijatý Radou evropských advokátních komor (CCBE), ve společnosti založené na principech právního státu plní advokát zvláštní roli – musí sloužit zájmům spravedlnosti, stejně jako zájmům těch, jejichž práva a svobody je pověřen prosazovat a hájit, a je jeho povinností nejen vystupovat v zájmu věci klienta, ale také být jeho rádcem. Tato úloha tudíž na advokáta klade celou řadu zákonných a morálních povinností, a to, mimo jiné, i vůči veřejnosti, pro kterou je existence svobodné a nezávislé profese vázané dodržováním pravidel stanovených v rámci advokacie zásadním prostředkem pro ochranu lidských práv vůči státní moci a jiným zájmům ve společnosti.“

Ústavní soud uvedl, že s ohledem na to, že advokáti musí sloužit i zájmům spravedlnosti, dle čl. 4.4 již zmiňovaného Etického kodexu advokátů v Evropské unii platí, že advokát nesmí nikdy soudu vědomě podat mylné nebo zavádějící informace. Obdobně čl. 17 odst. 2 usnesení představenstva České advokátní komory, zveřejněném pod č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), ve znění pozdějších usnesení, nesmí advokát „v řízení uvádět údaje, ani navrhovat důkazy, o nichž ví, že jsou nepravdivé nebo klamavé, a to ani na příkaz klienta“. Již v nálezu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06 (N 150/46 SbNU 489), v bodě 25, Ústavní soud tato pravidla souhlasně citoval a ani nyní nemá důvod pochybovat o jejich ústavnosti či zákonnosti.

Ústavní soud vyslovil, že pokud advokát přesto klientovi navrhne, aby před soudy uvedl vědomě nepravdivé nebo zavádějící informace nebo soudům předložil vědomě nepravdivé či zavádějící důkazy, je věcí klienta, jak se k takovému návrhu postaví. Jeho rozhodnutí, že se na takovém jednání nebude podílet, je však ústavně chráněným projevem jeho práva na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny a nemůže mu jít k tíži. Advokát se naopak nemůže takovým návrhem zprostit odpovědnosti za předchozí pochybení, kterých se dopustil při poskytování služeb danému klientovi.

Ústavní soud proto shrnul, že rozhodnutí klienta, že se nebude řídit pokyny advokáta a nebude se podílet na předkládání nepravdivých důkazů soudům, je ústavně chráněným projevem práva tohoto jednotlivce na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny. Advokát nemůže po klientovi požadovat, aby před soudy uvedl vědomě nepravdivé nebo zavádějící informace nebo soudům předložil vědomě nepravdivé či zavádějící důkazy, jakými jsou i antedatované smlouvy. Pokud to advokát přesto učiní, nezprostí se tím odpovědnosti za svá předchozí pochybení. Skutečnost, že klient v takovém případě neposkytl advokátovi součinnost, nemůže jít ve sporu mezi klientem a advokátem k tíži klienta.

Ústavní soud uvedl, že v projednávaném případě vedlejší účastník pochybil podle závěrů městského soudu v původním řízení jako advokát stěžovatelky tím, že stěžovatelku dostatečně nepoučil o důsledcích postoupení její pohledávky, což vedlo ke ztrátě její aktivní legitimace v původním sporu se zhotovitelem. Námitku zhotovitele, že stěžovatelka není aktivně legitimována, navíc vedlejší účastník neřešil okamžitě. Vedlejší účastník se pokusil vyřešit nedostatek aktivní legitimace tím, že stěžovatelce navrhl podpis dvou antedatovaných smluv. Vedlejší účastník věděl, že datace obsažená v obou smlouvách je nepravdivá. Pokyn z 26. 2. 2013 k podepsání smlouvy o zpětném postoupení pohledávky, antedatované na 30. 6. 2012, totiž vedlejší účastník stěžovatelce zaslal až poté, co u okresního soudu opakovaně nepravdivě tvrdil, že k postoupení již došlo dne 30. 6. 2012. Stejně tak v srpnu 2013 začal po stěžovatelce požadovat podepsání smlouvy dle § 530 obč. zák. č. 40/1964 Sb., antedatované na 14. 12. 2011, až v reakci na výzvu krajského soudu k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů.

Jinak řečeno, zjištění obecných soudů nasvědčují tomu, že vedlejší účastník jako advokát vědomě před soudem uváděl nepravdivé informace o skutkovém stavu, které chtěl podpořit nepravdivými důkazy. Postup vedlejšího účastníka, spočívající v uvádění vědomě nepravdivých tvrzení informací před soudem a vydání pokynu, aby stěžovatelka jako jeho klientka podepsala antedatované smlouvy – tedy vědomě nepravdivé důkazy, je v rozporu se závaznými předpisy upravujícími etické požadavky kladené na advokáty; tento postup vedlejšího účastníka proto podle Ústavního soudu nemohl zhojit jeho předchozí pochybení a zprostit ho odpovědnosti plynoucí z těchto pochybení.

Ústavní soud poukázal na to, že v projednávaném případě se stěžovatelka neřídila pokyny vedlejšího účastníka a žádnou antedatovanou smlouvu se svým podpisem mu nepředala. Díky tomu soudům v původním řízení nebyl předložen vědomě nepravdivý důkaz. Jak již Ústavní soud uvedl, jde z hlediska práva o žádoucí výsledek. Takové jednání stěžovatelky tudíž musí podléhat právní ochraně dle čl. 2 odst. 3 Listiny. Obecné soudy nemohou stěžovatelku za toto jednání sankcionovat ani zhoršovat její právní postavení ve sporu, který nyní vede s vedlejším účastníkem. Jinak řečeno, není možné požadovat po stěžovatelce, aby se podílela na předkládání vědomě nepravdivých důkazů soudům. To znamená, že stěžovatelka nebyla povinna poskytnout vedlejšímu účastníkovi součinnost ani v jedné z obou popsaných situací.

Ústavní soud konstatoval, že městský soud přitom naopak dospěl k závěru, že stěžovatelka neposkytla vedlejšímu účastníkovi součinnost, když se neřídila jeho pokyny k podpisu antedatovaných smluv. Podle městského soudu si tak stěžovatelka způsobila neúspěch v původním sporu sama tímto svým jednáním. Městský soud tudíž zhoršil právní postavení stěžovatelky ve sporu s vedlejším účastníkem kvůli tomu, že se stěžovatelka rozhodla jednat tak, že v důsledku toho nebyly soudům předloženy nepravdivé důkazy. Současně městský soud aproboval jednání vedlejšího účastníka, který jako advokát vyzval stěžovatelku k podpisu antedatovaných smluv, které chtěl následně předložit jako důkazy soudům. Tímto rozhodnutím tudíž městský soud porušil právo stěžovatelky na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny. Obecné soudy, uvedl Ústavní soud, nemohou vycházet z toho, že stěžovatelka byla povinna poskytnout vedlejšímu účastníkovi součinnost s pokyny, podle nichž měla podepsat antedatované smlouvy, a podílet se tak na předkládání vědomě nepravdivých důkazů soudům.

Ústavní soud poukázal na to, že městský soud rovněž uvedl, že stěžovatelka měla možnost podepsat smlouvu o zpětném postoupení pohledávky a uvést v ní správné datum. Stěžovatelka přitom již před městským soudem namítala i to, že vedlejšímu účastníkovi neposkytovala při podepisování jím předložených smluv součinnost z toho důvodu, že ji vedlejší účastník nepoučil o významu zpětného postoupení pohledávky pro výsledek řízení. Ústavní soud proto přezkoumal rozhodnutí městského soudu i z hlediska vypořádání této námitky stěžovatelky.

Ústavní soud vyslovil, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny v sobě zahrnuje i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí [viz již nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), obdobně např. nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151)]. Jak Ústavní soud mnohokrát zopakoval, soudy se proto musí v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů [viz např. nálezy ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45), bod 11, ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 289/06 (N 138/53 SbNU 717), ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), z poslední doby viz např. nález ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, bod 29].

Ústavní soud uvedl, že tato povinnost samozřejmě neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení; v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení. V žádném případě ovšem nelze ignorovat argument, který je pro výsledek řízení klíčový [viz nález ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1041/14 (N 217/75 SbNU 431), bod 60, shodně nález ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14 (N 52/76 SbNU 717), bod 31]. Platí tedy, uvedl Ústavní soud, že soudy se musí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů. Pokud soudy ignorují argument vznesený účastníkem řízení, který je klíčový pro výsledek řízení, vždy tím poruší základní právo jednotlivce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud konstatoval, že z totožných principů vychází i Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře k právu na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy (viz již rozsudek ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku č. 16034/90 ze dne 19. 4. 1994, § 59 a 61; z poslední doby viz např. rozsudek ve věci Ramda proti Francii č. 78477/11 ze dne 19. 12. 2017, § 59 nebo rozsudek ve věci Jokšas proti Litvě č. 25330/07 ze dne 12. 12. 2013, § 58).

Ústavní soud poukázal na to – jak již bylo zmíněno –, že stěžovatelka ve svém odvolání k městskému soudu namítla i to, že důvodem, proč neposkytla součinnost vedlejšímu účastníkovi, bylo jeho profesní pochybení. Vedlejší účastník jí totiž nevysvětlil, jaký význam má zpětné postoupení pohledávky pro probíhající řízení a že jí hrozí neúspěch ve sporu.

Ústavní soud uvedl, že městský soud se s touto námitkou stěžovatelky vůbec nevypořádal. Napadený rozsudek městského soudu pouze opakuje, že stěžovatelka neposkytla vedlejšímu účastníkovi dostatečnou součinnost, a nijak se nevyjadřuje k tomu, jaké byly příčiny jejího jednání. Žádné z učiněných skutkových zjištění přitom nenasvědčuje tomu, že by vedlejší účastník stěžovatelce jakékoliv vysvětlení či poučení poskytl.

Městský soud dodal, že stěžovatelka mohla podepsat smlouvu o zpětném postoupení pohledávky předloženou vedlejším účastníkem i s uvedením pravdivého data. Uplatňováním této argumentace však městský soud podle názoru Ústavního soudu stěžovatelce vytkl, že nenapravila pochybení vedlejšího účastníka při předložení antedatované smlouvy stěžovatelce. Byl to přitom vedlejší účastník, kdo si měl jako advokát počínat s řádnou péčí a poskytovat právní pomoc stěžovatelce. Ústavní soud souhlasil s tím, že obnovení aktivní legitimace stěžovatelky v původním řízení bylo možné dosáhnout uzavřením smlouvy o zpětném postoupení pohledávky s pravdivým datem. Nebylo ovšem úkolem stěžovatelky, aby toto řešení nalezla sama, neboť tuto právní radu a pomoc jí měl poskytnout její advokát – vedlejší účastník. Skutková zjištění obecných soudů nenasvědčují tomu, že by tak učinil.

Ústavní soud zdůraznil, že jednotlivec si sjednává zastoupení advokátem právě proto, aby mu advokát nabídl a vysvětlil možná právní řešení jeho případu; nelze proto po jednotlivci požadovat, aby taková řešení či jejich detaily domýšlel za advokáta, ani mu nelze klást k tíži, pokud to neučiní. Stěžovatelce tedy nelze klást k tíži, že sama nepřišla na to, že pro svůj úspěch v původním řízení může smlouvy předložené vedlejším účastníkem podepsat i s uvedením pravdivého data. Obecné soudy se naopak měly vypořádat s její námitkou, že neposkytovala součinnost vedlejšímu účastníkovi z toho důvodu, že jí dostatečně nevysvětlil význam postoupení a zpětného postoupení pohledávky.

Ústavní soud dovodil, že městský soud se tedy nevypořádal s námitkou stěžovatelky, že příčinou jejího jednání bylo nedostatečné poučení ze strany vedlejšího účastníka o významu postoupení a zpětného postoupení pohledávky. Tato námitka stěžovatelky přitom byla klíčová pro výsledek sporu. Tím, že se s touto námitkou městský soud nevypořádal, porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud se dále zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné dle § 237 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu rozhodnutí městského soudu spočívalo na závěru, že neúspěch v původním řízení si způsobila sama stěžovatelka svou nedostatečnou součinností s vedlejším účastníkem. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka tento závěr ve svém dovolání nenapadla a nezpochybnila, že vedlejšímu účastníkovi neposkytovala součinnost.

Ústavní soud dospěl k závěru, že toto odůvodnění je, jak správně namítá stěžovatelka, v přímém rozporu s obsahem dovolání. Stěžovatelka totiž ve svém dovolání uvedla, že nedostatek její součinnosti způsobil vedlejší účastník svým profesním pochybením, neboť jí nevysvětlil, jaký význam má podepsání jím předkládaných smluv pro výsledek původního civilního řízení. Stěžovatelka v dovolání označila toto nedostatečné poučení za prvotní příčinu vzniku škody. Z obsahu dovolání je tedy zcela zřejmé, že stěžovatelka brojila proti závěru městského soudu ohledně toho, co bylo prvotní příčinnou vzniku škody, zpochybnila tedy závěr, na němž spočívalo rozhodnutí městského soudu. Nejvyšší soud byl tudíž povinen se s její argumentací vypořádat a svým napadeným usnesením tuto svou povinnost porušil. Stěžovatelka navíc ve svém dovolání namítala i to, že vedlejší účastník jako advokát v původním řízení uváděl před soudem vědomě nepravdivé informace, a ani na tuto argumentaci Nejvyšší soud nijak nereagoval.

Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s námitkami stěžovatelky způsobem, který odpovídá jejich závažnosti, a tím porušil její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Protože Nejvyšší soud nepřezkoumal rozsudek městského soudu z hlediska námitek uplatněných stěžovatelkou, nedostál své povinnosti dle čl. 4 Ústavy a neposkytl ochranu právu stěžovatelky na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny; i toto její právo tak bylo napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu porušeno. Ústavní soud shrnul, že z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá povinnost soudu vypořádat se s argumenty účastníka řízení způsobem, který odpovídá míře jejich závažnosti, přičemž tato povinnost dopadá i na Nejvyšší soud při rozhodování o přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Vyhne-li se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžejním argumentům uplatněným účastníkem řízení a nijak na ně nereaguje, poruší tím jeho právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud dodal, že v dalším řízení jsou obecné soudy vázány právním hodnocením obsaženým v tomto nálezu. Nesmí tedy přičítat stěžovatelce k tíži, že nevyhověla pokynům vedlejšího účastníka, které by měly za následek předkládání vědomě nepravdivých důkazů soudům. Pokud přesto dovodí na základě jiných skutečností, že stěžovatelka v původním řízení neposkytla vedlejšímu účastníkovi dostatečnou součinnost, budou se muset vypořádat s námitkou stěžovatelky, že nedostatečná součinnost byla způsobena pochybením vedlejšího účastníka, který jí jako advokát neposkytl vysvětlení a poučení ohledně významu zpětného postoupení pohledávky a obnovení aktivní legitimace pro výsledek původního řízení. Zrušením napadených rozhodnutí se vytváří stěžovatelce, ale i vedlejšímu účastníkovi, dostatečný prostor k uplatnění případných dalších námitek a argumentů před obecnými soudy.

Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem městského soudu a usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny a její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená rozhodnutí zrušil.

 

 Rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.