Ústavní soud odmítl návrh na povolení obnovy řízení ve věci regulovaného nájemného, protože navrhovatelé nebyli účastníky řízení před ESLP
publikováno: 02.10.2017
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) odmítlo návrh na povolení obnovy řízení původně vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1197 /14, neboť návrh byl podán osobami k tomu zjevně neoprávněnými.
Tři navrhovatelé se prostřednictvím svého podání domáhali obnovy řízení a následného zrušení usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2014, kterým Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost navrhovatelů proti některým výrokům rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a proti usnesení Nejvyššího soudu. Předmětem řízení byla ústavnost postupu obecných soudů a jejich rozhodování ve věci náhrady za nucené omezení jejich vlastnického práva z důvodu státní regulace nájemného.
Navrhovatelé v nynějším návrhu na povolení obnovy uvedli, že se opírají o dva rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 9. 2. 2017 (Čapský a Jeschkeová proti České republice a Heldenburgovi proti České republice), které na rozdíl od napadeného usnesení Ústavního soudu vycházejí z názoru, podle kterého v případě nezákonné regulace nájemného poškozeným přísluší rozdíl mezi neregulovaným (tržním) a regulovaným nájemným. Navrhovatelé se domnívali, že v jejich věci je s ohledem na okolnosti nutno vykládat ustanovení o obnově řízení před Ústavním soudem tak, že navrhovatelé jsou těmi účastníky řízení, v jejichž prospěch rozhodl mezinárodní soud, ač se sami účastnili pouze řízení před Ústavním soudem a neúčastnili se již řízení před mezinárodním soudem.
Ustanovení § 119 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu stanoví, že rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému jeho rozhodnutí podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. Tento zákon především vymezuje v § 119 odst. 2, kdo je oprávněn návrh na obnovu řízení (její povolení) podat. Návrhové oprávnění přitom přiznává kumulativně tomu, kdo: 1) byl ve věci uvedené v odstavci 1 účastníkem řízení před Ústavním soudem, a 2) v jehož prospěch mezinárodní soud rozhodl.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh byl podán osobami k tomu zjevně neoprávněnými. Nebyl-li totiž navrhovatel účastníkem řízení před mezinárodním soudem (jehož rozhodnutí se dovolává), ani účastníkem předcházejícího řízení před Ústavním soudem, proti kterému rozhodnutí mezinárodního soudu směřuje, není podle § 119 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu oprávněn podat návrh na obnovu řízení, i když tvrdí, že rozhodnutí mezinárodního soudu svědčí v jeho prospěch.
Všichni navrhovatelé byli účastníky řízení před Ústavním soudem již v době, kdy zákon o Ústavním soudě umožňoval i v jejich věci obnovu řízení. Podáním stížnosti k ESLP se tak mohli domáhat nejen vyslovení porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nýbrž si také v případě, že by rozhodnutí ESLP vyznělo v jejich prospěch, otevřít cestu k novému projednání jejich ústavní stížnosti v řízení o obnově řízení. Stížnost však v jejich věci podána nebyla a navrhovatelé nebyli účastníky řízení před ESLP, z nich vzešla rozhodnutí, jichž se dovolávají. Lze tedy uzavřít, že podmínky pro povolení obnovy řízení nejsou splněny a jejich věc je tak definitivně uzavřena.
Lze očekávat, že tento závěr Ústavní soud zaujme i v budoucnu vůči návrhům na povolení obnovy řízení v situaci, kdy navrhovatel nebyl účastníkem řízení před ESLP.
Usnesení ÚS sp. zn. Pl. ÚS 29/17 je dostupné ZDE.
Ústavní soud, Brno.